Říjen 2004

Nepronesený přednes

Emanuel Mandler

11. září t. r. se v Břevnovském klášteře konalo pravidelné roční shromáždění Opus bonum, věnované tentokrát památce Anastázie Opaska a Pavla Tigrida. Připravil jsem si pro toto shromáždění příspěvek k aktuálním otázkám, ale nepřednesl jsem ho. Zdálo se mi, že se do rámce vzpomínkového shromáždění nehodí. A tak ho alespoň otiskuji.

Charakter dnešního shromáždění je, nemýlím-li se, zejména vzpomínkový. To chápu, zvláště u těch z nás, kteří strávili jistý čas v exilu. Pro mne je to jiné, já jsem celých čtyřicet let komunistického režimu strávil v Praze. Nelenošil jsem; kdybych ale měl povědomí o tom, jak to skutečně je – a jak to bylo, to jsem se dozvěděl od našeho pana prezidenta – že totalitní režim bourali ti, kteří se flákali a rozkrádali, co jen mohli, choval bych se jinak. Vždyť v oněch dvou předlistopadových desetiletích příslušní činitelé přivírali i zavírali oko, a člověk by tedy v tomto tzv. boji s komunismem mohl přijít k docela slušnému majetku. Nu, třeba zase příště…

A tak tedy, abych nezdržoval, já mohu vzpomínat a vzpomínám jen na obnovené Opus bonum. Představuje pro mne každý rok jakýsi milník, který mi umožňuje pochopit proměny světa a našeho vědomí v uplynulém roce. Letos je to zvláště markantní. Na rozdíl od loňského roku letos čteme a slyšíme hlavně o terorismu. Samozřejmě, loni už bylo také dávno po 11. září, ale nebezpečí terorismu jsme si my v Evropě byli vědomi jen velice málo. Letos už je to jiné.

Organizovaný a vědomě zaměřený terorismus se stal nevítanou součástí našeho světa. A je to terorismus, jaký jsme si dříve těžko dokázali představit: při sebevražedných atentátech hynou nejen oběti, ale i teroristé. V této souvislosti se hodně hovoří o otázkách viny. Ti, kteří jednoznačně odsuzují teroristy, dobře vědí, že za jejich činy jsou odpovědni oni a pouze oni; jsou však také lidé (a mnozí z nich vzdělaní i vysoce postavení jednotlivci), kteří tvrdí, že terorismus má jiné, hlubší příčiny. Většinou spatřují vinu v politice států a národů, které teroristi napadají. Je to zvláštní úspěch teroristů, zejména těch, kteří unášejí rukojmí a pak vydírají příslušné vlády. U nemalé části světové veřejnosti se jim podařilo vyvolat vědomí inverze viny. Přistoupíme-li na takový postoj, pak je to, jako bychom s naprostou samozřejmostí viděli svět vzhůru nohama: vinni jsou ti, kteří odmítají vyhovět požadavkům teroristů, a nikoli ti, kdo zajímají rukojmí a vraždí nevinné, tedy teroristé sami. Kupodivu považuje část světové veřejnosti za viníky vlády, které se stavějí teroristům na odpor.

Státy a národy, o které jde, většinou nejsou bez viny – vždyť to by bylo proti přírodě – jenomže teror není trest, teror je zločin proti lidskosti. A tak člověk nemusí být rusofil, aby odmítl tvrzení, že za masové barbarství v Osetii je odpovědný ruský prezident. Za teror jsou odpovědní teroristé.

Ale čas klade také nové otázky týkající se minulé i současné doby. Teror není jediný prostředek masového barbarství, existovaly a existují pochody smrti, hromadné hroby, etnické čistky i genocidy. Propuknutí terorismu nesmí tyto tragické věci zastřít. Je sice pravda, že čím více se nás tyto otázky dotýkají, s tím větším úsilím se jim snažíme uniknout, avšak v dějinách jim uniknout nelze.

Teror a etnická čistka není totéž (je důležité být si tohoto rozdílu vědom), nicméně v otázce viny se přirozeně neliší. Také v případě etnické čistky (a tato věc se nás, jak víme, těžce a bezprostředně dotýká) padá vina na hlavu toho, kdo tento akt proti lidskosti vymyslel, projektoval a provádí. Hitler má vinu za mnohem horší zločiny než je vyhnání sudetských Němců, ale za tzv. odsun není vinen on, nýbrž československá vláda.

Máloco naše oficiální politika tak úpěnlivě a jednotně hájí jako poválečnou etnickou čistku, jejímiž oběťmi se staly miliony Němců. Ministr Cyril Svoboda, který ještě před nedávnou cestou do Berlína prohlásil, že by Česká republika dnes mohla učinit humanitární gesto vůči “českým Němcům”, získal ve sněmovně pro tuto myšlenku četné podporovatele. Šlo by totiž o gesto spektakulární a přitom fiktivní, o symbolickou finanční kompenzaci, která by se týkala výslovně řečeno "výhradně aktivních odpůrců fašismu a nacismu". Byla by to podařené humanitární gesto. Týkalo by se totiž nanejvýš o několik desítek lidí; “vyvezených” Němců byly skoro tři miliony, obětí odsunu desetitisíce. I když nejde o teror, nýbrž o etnickou čistku, je nepochybné, že humanitární gesto, o němž hovoříme, vychází z inverze viny.

Pozoruhodné přitom je, že se týká takřka doslova tzv. výjimek z Benešových dekretů, jimiž se pražská vláda snažila zakrýt jejich pravý charakter. Tak například dekret č.33/1945 Sb o zbavení československého státního občanství osob německé národnosti stanovil, československé státní občanství smělo zůstat osobám německé národnosti, které “zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národu českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem”. Sudetští muži byli za války odveleni na frontu, a kolik tedy mohlo být činných účastníků “boje za osvobození Československa” mezi sudetskými ženami, starci a dětmi? De facto se tato výjimka týkala určitého promile z celkového množství sudetského obyvatelstva, dnes se už může týkat jen malé části z tohoto promile. V současnosti může toto překrucování skutečnosti na povaze poválečné etnické čistky změnit ještě méně než tehdy.

A tak doba, v níž žijeme, doba, kdy všechna kulturní společenství se usilovně starají o zabezpečení obyvatelstva proti teroru, neměla být vhodná k tomu, aby se posilovaly zásady poválečné hromadné msty a viny. Politici, kteří se snaží udržet zdánlivou spravedlnost starých vin, ani netuší, jak nebezpečnou věc podnikají. A její nebezpečí stoupá rok od roku…