Říjen 2004

Signály s z minulého tisíciletí II

Emanuel Mandler

(volné pokračování stejnojmenného seriálu otištěného dříve))

(Část 1)

Vstup do politického záhrobí 1

Pokračování, která budou následovat, budou věnována létům po listopadovém převratu 1989 a ukončí vyprávění o tom, co jsem zažil a viděl v minulém století.

Kooptovaným poslancem

V několika předchozích dílech jsem se z hlediska Demokratické iniciativy zabýval událostmi roku 1989. Naposledy jsem psal o tom, jak se naše strana proti vůli některých činitelů stala součástí Občanského fóra, které získalo moc nad celou zemí. Havlova skupina, která řídila Občanské fórum, ani nemusela vyvinout velké úsilí k tomu, aby Demokratickou iniciativu (tehdy to znamenalo Bohumila Doležala a mne) dostala na vedlejší kolej. Události, které následovaly, vycházely zdánlivě z jiné logiky.

Brzy po listopadovém převratu se stala stěží očekávaná věc. Podle dohody Občanského fóra s komunisty a dalšími stranami NF se mělo Federální shromáždění (a obdobně Česká a Slovenská národní rada) dočasně, tj. na půl roku obměnit. Stručně řečeno z FS, což byl celostátní parlament, odešla značná část dosavadních poslanců a nahradili je poslanci kooptovaní Občanským fórem a Veřejností proti násilí. Jelikož socialistická strana a lidovci byli naladěni na nejpozitivičtější strunu, bylo toto kooptované Federální shromáždění neobyčejně demokratické – alespoň verbálně. Pokud jde o jeho složení, od počátku nevzbuzovalo důvěru. Poznalo se na něm to, co na celé společnosti, že totiž jeho členové mají jen velmi mlhavé tušení o tom, co je to politika. Vždyť tehdejší soubor politických stran působí dnes groteskně: KSČ, lidová strana a strana socialistická. Nad tím vším stálo Občanské fórum. Bylo nejsilnější a antipolitické – bylo to hnutí a snažilo se společnost přesvědčit, že hnutí, instituce bez členství, otevřená každému, je to pravé.

Nepozoroval jsem Federální shromáždění z dálky. Občanské fórum souhlasilo s tím, aby deset z jím kooptovaných poslanců byli členové politické komise. Vycházelo to po dvou na každou stranu, ale Václav Benda se stal členem FS jakožto předseda politické komise, takže KDS “dostalo” o jednoho poslance víc. To nebylo neočekávané, překvapující bylo, že dvě poslanecká křesla jsme obdrželi i my, Liberálně demokratická strana. A tak jsme spolu s Bohumilem Doležalem usedli mezi ostatní poslance Federálního shromáždění. Zatím na půl roku, na červen byly stanoveny volby.

Přišel jsem do parlamentu na novou politiku poněkud nepřipraven. Přiznávám se, že mne překvapily už nejrůznější formální potíže, které nastaly okamžitě. Nejprve mne podle zasedacího pořádku (byl jsem poslancem za Občanské fórum) posadili hned do první řady, a to v sousedství Michaela Kocába. Ten mě uviděl a zatvářil se neutrálně, jak se sluší pozoruhodné osobě všimnout-nevšimnout si, jak hezky říkáme, nýmanda. Jakmile mu ale řekli, s kým má tu čest, ztuhl, celý se oklepal, znatelně si ode mne odsedl a dával si dobrý pozor, aby mezi námi udržoval patřičnou vzdálenost. Celý den na mne nepromluvil ani slovo, nepodíval se na mne a teprve druhý den, když si zapomněl tužku, mne potichu poprosil, jestli mu nemohu půjčit propisovačku. Ale už třetí den zřejmě došel k závěru, že nekoušu, a pak jsme spolu do konce týdne docela dobře vycházeli, povídali jsme si – jako soused se sousedem. Potíž byla v tom, že jsme tak spolu seděli v první řadě, televize nás bezostyšně zabírala, což vlastně neměla, protože Demokratická iniciativa a zvláště já, jsme měli zůstat veřejnosti ukryti.

Nemohu tvrdit, že to bylo jenom tím, ale určitě tyto televizní záběry Kocába spolu se mnou se alespoň trochu podílely na tom, že příští týden mělo Federální shromáždění nový zasedací pořádek. Michal Kocáb sice zůstal v první řadě, mě ale přesadili skoro až do poslední řady, tam, kam určitě neproniklo oko televizní kamery. S tím se dalo žít. Horší to bylo s existenční stránkou našeho poslanectví.

Za reálného socialismu byly příjmy poslanců zařízeny šikovně. Poslanci (v drtivé míře komunističtí nebo skoro komunističtí funkcionáři) se scházeli v budově Federálního shromáždění několik týdnů v roce – co by tam jinak dělali? Za těchto okolností je režim dosti dobře nemohl obdarovávat za poslaneckou “činnost” normálním platem. A tak brali celý rok svůj plat v zaměstnání a k tomu dostávali měsíčně poslaneckou nezdanitelnou “náhradu” ve výši dvou tisíc korun. Pro většinu poslanců kooptovaného (polistopadového) parlamentu to na počátek nebylo úplně nepřijatelné: všichni dostávali platy ze svého občanského zaměstnání a “náhradu” navíc. Pouze pro tři černé ovce přinášel tento systém hrozbu vyhladovění, pro Václava Bendu, Doležala a pro mne. My jsme totiž byli nezaměstnaní a žádný plat jsme nepobírali. Když jsme se o svých příjmech pokoušeli hovořit s kterýmkoli členem předsednictva FS, viděli jsme, že ho ani trochu nezajímá otázka, zda uhyneme, či ne.

Posléze jsem zašel za Oldou Jarošem, asistentem Alexandra Dubčeka. Jaroš byl můj spolužák z filozofické fakulty, takže jsme spolu mohli hovořit poměrně důvěrně. Dobře pochopil, oč jde, a sjednal nám schůzku s Dubčekem, který byl od počátku předsedou Federálního shromáždění. Tomu se naše požadavky (abychom dostávali měsíčně 5 tisíc Kč) evidentně zdály nadsazené, ale díky tomu, že se za nás přimluvil Jaroš, řekl, že o nich bude uvažovat. Posléze na ně přistoupil. A tak jsme my tři celé období kooptovaného Federálního shromáždění přece jen přežili.

Byli jsme z Demokratické iniciativy v třistačlenném shromáždění dva, Doležal a já, a tak jsme těžko mohli něco zmoci (posléze, jak o tom ještě bude řeč, jsme přece jen něco málo zmohli). Bylo by se dalo předpokládat, že jsem neměl tak zlé časy. Mohl jsem chvílemi sedět a tupě zírat před sebe. Netvrdím, že jsem to při schůzích pléna nedělal, ale tato nečinnost měla nedobré následky. Zasedací síň Federálního shromáždění byla po architektonické stránce zvládnuta na jedničku. Byla to báječná prostora, bohužel ne na shromáždiště živých lidí, nýbrž mumií. Říkal jsem si, že zasedací síň je přesná zvětšenina dokonalého sarkofágu. Anebo že je to stavba určená pro velké krematorium, jak o tom vypovídaly její hladké, lesklé a vysoké stěny, o níž stát dodatečně rozhodl jinak a nějakým nedopatřením z ní udělal parlament. Ovšem, komunističtí hodnostáři to tu snadno těch pár týdnů do roka přečkali, když v tom ale člověk seděl pořád, bylo to úděsné, deprimující. Přirozeně, nevím, jak to na většinu tehdejších poslanců působilo, jejich mentalitu jsem odhadoval jen pohledem zvnějšku. Dnes je nepříjemné o tom hovořit, ale ti lidé ve mně vzbuzovali hrůzu. Podle své domněnky, za kterou bych dal ruku ohně, politické ambice mnoha z nich nápadně převyšovaly jejich schopnost samostatného uvažování.

Federálním shromážděním se valily vlny nejrůzněji se měnících názorů – značná část poslanců žádné názory neměla a připojovala se tu na jednu, tu zas na druhou stranu. Netrvalo to dlouho a řekl jsem si: mezi takovými lidmi nezůstanu. Jenomže – byl jsem ještě také stále ještě předseda stále ještě existující politické strany a v tehdejší době mne politika – proč to nepřiznat – živila.

A navíc, moje nečinnost neměla dlouhé trvání. Každý poslanec musel být členem některého z parlamentních výborů a já jsem byl přidělen do výboru ústavně právního, jehož předsedy (jeden za sněmovnu lidu, jeden za sněmovnu národů) byli komunista(!) prof. Masopust a doc. Mihule, o němž se brzy poté zjistilo, že jeho jméno figuruje na stránkách Cibulkových seznamů. Václav Benda, nejvýraznější osobnost ústavněprávního výboru, vzbudil značný rozruch výrokem, že je schopen své kolegy z ústavněprávního výboru pojmenovat krycím jménem (rozumí se spolupracovníků StB). Považoval jsem to za silně nadnesené tvrzení. Nadnesené bylo, ale příliš asi ne.

V tomto nevábném prostředí pracoval ústavněprávní výbor eufemisticky řečeno na plné obrátky; musely jím projít všechny nové zákony, každá novela. Tempo bylo přímo vražedné, protože naše první zákonodárné sbory se řídily heslem čím víc, tím líp a plodily jeden nedokonalý a často přímo špatný zákon za druhým. Jednou jsem se proti tomu v plénu ohradil a řekl jsem, že je lépe vytvořit méně zákonů, ale co nejdokonalejších, a málem mě za to uštípali. Federální shromáždění se na veřejnosti chlubilo tím, že produkuje pro demokratickou republiku neskonale víc zákonů než parlamenty na Západě. Připomínalo mi to mentalitu komunistických úderníků.

Pro ústavněprávní výbor znamenalo toto tempo učiněnou katastrofu. Byla tu řada právníků, ale ti vystupovali dosti bojácně (zřejmě to souviselo s “problematikou” spolupracovníků StB), a tak výbor ovládl právě Václav Benda. Po několika týdnech to bylo nesnesitelné. Oč víc byl Václav nesmírně pracovně poctivý a pilný, tím víc byl také puntičkářský. Posuzoval slovo po slově, větu po větě bez ohledu na význam jednotlivých odstavců, vět a paragrafů a – přirozeně – nutil výbor, aby postupoval s ním. Otázka, zda na daném místě chybí čárka, nebo ne, se stávala problémem, který dokázal zabrat i deset minut. Tak se často přihodilo, že když jsme dospěli k významově nebo politicky problematické části zákona, došel Václavovi dech. Já jsem v takových případech dělal, co jsem mohl, ale v právní problematice nejsem nejsilnější. Ovšem i kdybych byl, stejně bych toho o mnoho víc nedokázal. Schůze ústavněprávního výboru končily často v podvečerních hodinách a já jsem potom pospíchal na sekretariát LDS “řídit” stranu. Bylo to velmi namáhavé, ale šlo to a já jsem nevěděl, že si těmito maratónskými pracovními zátěžemi podkopávám zdraví.

V parlamentních kuloárech se pila mattonka a káva. Jednou jsem se tam náhodou setkal s veřejně známou osobností, natolik známou, že parlamentní scénáristé Občanského fóra jí pověřili, aby na dané znamení vystoupila před poslanci a řekla: “Já budu hlasovat pro (proti)”, a tak ovlivnila výsledek hlasování. Skutečně, Rudolfovi Hrušínskému, který se sháněl po penízcích, přiřkli takovou nedůstojnou úlohu. Zpočátku to fungovalo, poslanci na Hrušínského doporučení dbali, ale tím, jak postupoval čas, fungoval tento mechanismus čím dál tím méně. Mistra to taky čím dál tím méně bavilo a se svými pocity se v soukromí netajil. To jsem ještě netušil, že v dalším období mnoho takových a podobných stesků od něho vyslechnu právě já.

Byl bych mohl přidat mnoho vlastních stížností a to povahy služební. Vzhledem k LDS si Občanské fórum vytvořilo hodnotné alibi tím, že jsme dostali dva mandáty do Federálního shromáždění. Jenže to také bylo vše, do České národní rady nás nepustili (stejně jako kteréhokoli zástupce demokratické politické strany). Parlament byl plný reformních komunistů, předsednictvo Federálního shromáždění obsadili zástupci Občanského fóra a – komunisté, což platilo i o předsedech parlamentních výborů. Museli jsme se co nejvíc snažit, aby na volebních seznamech Občanského fóra byli vůbec nějací naši členové, ale jedno bylo jasné: že do Federálního shromáždění můžeme být zvoleni zase jen Doležal a já.

Tak se tedy naše strana připravovala na první svobodné volby. Stále ještě jsme nechtěli vzít na vědomí, že je vlastně jedno, budeme-li mít o pět poslanců víc nebo méně – beztak nás převálcují. Ale – jak svědčí moje vystoupení na aktivu pražských členů LDS 6. června - nechtěli jsme se vzdát: Řekl jsem mimo jiné:

“Máme za sebou půl roky živelné exploze touhy českého člověka po svobodě, která byla po čtyřicet let potlačována. Personifikací této touhy se nepochybně stalo Občanské fórum. Je to revoluční hnutí se vším všudy. Nemá vertikální strukturu, nemá individuální členství. Sdružuje všechny odleva doprava a sdružovalo i nás. Tyto svobodné volby jsou vrcholem OF a my jsme se obrátili k naší členské základně, máme-li v tomto hnutí zůstat, nebo z něho vystoupit.

OF vzniklo proto, aby se na jeho základě vytvořila jednota obyvatelstva proti komunistické straně. Tím se snadno vysvětluje síla OF koncem minulého roku a rovněž se tím vysvětluje i marasmus, který se projevoval přibližně od února do dubna odstředivými tendencemi.

Druhý programový postulát OF vysvětluje, proč jsme měli v uplynulém období takové potíže. OF nyní vítězí jediným heslem: strany jsou pro straníky, OF je pro všechny. Tomu je třeba dobře rozumět. Jde tu o totalitní stranickost, obrácenou vzhůru nohama. O neartikulovaný, zcela živelný postoj nestraníka, který se ještě nestal občanem a nejde mu zatím o prosazení jeho zvláštních zájmů. Z toho důvodu je dnes také OF revolučně levicové, jde o uskutečnění principu přímé demokracie. Tato levicovost, která se většinou neproklamuje, ale je nepochybná, odpovídá v samé podstatě skladbě obyvatelstva, z něhož byla vytvořena dokonale jednolitá masa pracujících. Ke strukturaci obyvatelstva dnes dochází jen velmi pomalu a politické síly nejsou jasně artikulované. Tím, že OF tuto živelnost podporovalo, vyřadilo ze hry politické strany. Staré strany se zkompromitovaly a nové nedostaly peníze a nemají žádný podíl na moci. Navíc se nyní rozhořela jakási reminiscence původní jednoty proti mocenskému monopolu.

Výsledek voleb můžeme nyní předpovědět. Vznikne zde silný nestrukturovaný levý střed, slabá roztříštěná levice a slabá roztříštěná pravice. Můžeme tedy říci, že regulérní politická struktura jako základ parlamentního systému moderního státu zde těmito volbami nevznikne.”

Výsledek voleb byl takový, že nám to umožnilo ještě dva roky parlamentní práce. Regulérní politická struktura demokratického státu jako výsledek tehdejších voleb nevznikla. Ale vznikla vůbec?

(Pokračování)