Říjen 2004

Relativní

Vlastimil Marek

Jakási věčná nespokojenost obyvatel západní a severní polokoule (včetně nás Čechů) je jev velmi subjektivní a relativní. Bohu (a státu) žel ani děti se stále ještě s uměním číst a počítat zároveň neučí cíleně a vědomě být šťastné. Nebo, alespoň si nestěžovat (a nezávidět, a tedy nekrást atd.) a brát věci a život pozitivně. Všechno je totiž relativní a dá se vnímat tak i tak.

Když jsem se v první polovině 70. let (kromě brigád) poprvé a naposledy nechal zaměstnat v “normální” práci, zažil jsem v rámci jednoho mejdanu (kterých bývalo velmi mnoho, protože sekretářka ředitele měla v kalendáři označeny všechny jmeniny a narozeniny všech zaměstnanců, aby tak bylo neustále co slavit) zajímavou příhodu. Jeden údržbář to asi přehnal se svačinou (obvyklá sekaná) a obvyklé chlebíčky zapíjené tím nejlacinějším červeným vínem značky Kahan (Vinařské závody Ostrava) mu nesedly, takže najednou zbledl, vystartoval, a pak se z WC dlouho nevracel. Když se po delší době objevil, byl převlečen do jiných montérek. Vypadlo z něj, že nestačil doběhnout. Fotograf, kterého všichni znali jako nemluvného a stále se mračícího morouse, na to se závistí v hlase poznamenal: “Co by za to jiní dali…” A nám ostatním došlo, že trpí chronickou zácpou (a proto je také tak zamračený).

Jako vášnivý čtenář jsem si jednou při četbě románu o portugalském mořeplavci Vasco da Gammovi uvědomil, že když tehdejší kněz žehnal lodím a prosil Boha o “příznivý” vítr vždy pro tu konkrétní plachetnici, přidělával Tomu nahoře starosti, protože z tak velkého přístavu odplouvalo několik plachetnic denně do všech směrů, a vítr v jižním směru samozřejmě nevyhovuje lodi plující na sever. Podobně mi později došlo, že zatímco turisté a letní výletníci nechtějí, aby jim v červenci pršelo, rolníci a zahrádkáři si přece déšť naopak přejí. My Češi známe jinou metaforu na toto téma - onu příslovečnou láhev, kterou má pesimista vždy z poloviny prázdnou, zatímco optimista ji má z poloviny plnou.

Dnes ovšem už (díky moderním zobrazovacím metodám, které umožnily vidět, co se děje v mozku při myšlení nebo řešení nějakých zadání) víme, že zatímco pesimista je tělesně a emočně “stažen” (jeho mozkový program se připravuje na něco negativního), z čehož vyplývají stresy a chronické neduhy, optimista (a zvláště ten, kdo si denně “čistí” mysl nějakou formou meditace) je uvolněn, problémy bere jako výzvy a z ničeho nedělá “bramboračku”.

V téhle souvislosti jsem si vzpomněl na typický a pro tuto příležitost se hodící příběh ze života slavného mistra. Banzan jednou šel do řeznického krámu koupit nějaké maso (jako Tibeťané, i značná část buddhistických Číňanů v tamních poměrech běžně jí maso, i když sami by žádné zvíře nikdy nezabili) a oslovil muže v krámu: “Mistře řezníku, dejte mi ten nejlepší kousek masa, který tady máte.”

Mimochodem, musím poznamenat, že oslovení “mistr” si tamní řezníci skutečně zasloužili. Traduje se například, že takový “mistr řezník” nikdy své nože nebrousil. Uměl totiž rozporcovat každé zvíře naprosto dokonale tím, že svůj nůž vedl přesně podél energetických drah (ve svalech, šlachách a podél kostí) - čepel se brousila a ostří udržovalo dokonale ostré jen tím, že prostě řezal.

Mimochodem na druhou, tohle je dokonalé metaforické vyjádření onoho slavného a pro nás většinou zcela nepochopitelného taoistického konceptu wu-wej - tedy ne-činění, ne-konání. Nůž takového mistra řezníka (právě tak jako mysl osvíceného, moudrého člověka) je udržován dokonale ostrý tím, k čemu je určen, tedy řezáním masa (tak přesně podél šlach, masových vláken a kloubů, že se stále ostří), a nikoliv nějakou zázračnou a náročnou technikou ostření (nebo systémem cviků). Když člověk vystuduje sám sebe, a ví, jak a co, pak je vše snadné a “dělá se to” samo.

Právě tak je možno zmínit permakulturu (kterou dnes poněkud rusky oživil V. Merge ve svých knihách o sibiřské šamance): při správném “know how”, tedy jsou-li rostliny vysázeny a pěstovány v určitém pořadí a sousedství, se pěstitel či zahrádkách zcela obejde bez hnojiv, postřiků a namáhavé práce. Roste a zraje to samo.

Zpět k historce. Mistr řezník Banzanovi odpověděl typicky “zenovým” způsobem: “Každý kousek masa v mém krámě je ten nejlepší.” Na ta slova byl Banzan osvícen.

(Prostor pro mlčení a vychutnání propojení mozkových hemisfér)

Nádhernou situaci relativizující náš obvykle kritický náhled na situaci (dobře to znají všichni, kteří se narodili ve znamení Kozy – pro ně platí nádherná charakteristika tohoto typu člověka: “Tráva na protějším kopci je vždy zelenější…”) - jsem zažil těsně před povodní. Prahu tehdy navštívil japonský císař. Na otázky přátel, jestli se na císaře půjdu podívat, jsem odpovídal, že samozřejmě ne. Přes ty davy kolem něho a všechny ty bodyguardy… Protože si ale každé ráno v sedm hodin kupuji noviny a chodím si je prolistovat na Karlův most, jednou, aniž jsem tušil, že je ještě v Praze, jsem tak stál a četl si, když v tom koho nevidím: japonský císař, jen se svou císařovnou a dvěma dámami, špacíruje po Karlově mostě. Vím od svých japonských přátel, že miluje starou Prahu a sbírá o ní knížky. Jak mne tak míjel, setkaly se naše oči, a já s překvapením zaregistroval v těch jeho obrovskou závist: co by za to dal, kdyby mohl žít poblíž Karlova mostu a každý den ráno si na něm pročítat denní tisk.

Svět je iluze, mája, ale jen na mne záleží, jestli ho budu vnímat jako problém, nebo jako radost. To pak určí, jestli budu neustále podrážděný, unavený, nevýkonný, neschopen komunikace, a postupně stále více nemocný, a tedy nešťastný, nebo zdravý, soucitný, kooperativní, ekologický, komunikativní, moudrý a tedy šťastný.

Ano, vážení, nikdy nemějte nic za definitivní, protože všechno je relativní. Doufám, že typický současný duchovní hledač a nalézač je již poučen a ví, že i v rámci obecné nejistoty je všechno relativní a že každý kousek jeho života je pro něho, protože on to tak programově vnímá, ten nejlepší…