Říjen 2004

Libri prohibiti

Miloš Ondrášek

Bratra a mne rozdělila Železná opona a neviděli jsme se po dlouhá léta. Čas trhnul tímto nesmyslně krutým dělením světa a bratr a jeho žena přijeli na osm týdnů do Austrálie. Řekli mi, že jsem jim otevřel dvě brány, jednou nahlédli poprve do západního způsobu života a ta druhá, to byly moje knížky, které jsem po více než dvacet let objednával z exilových nakladatelství: 68 Publishers (Škvorečtí) v Torontu, Index v Kolíně n/R a další z NSR - CCC knihy, Akt, Poesie mimo domov, Velehrad v Římě, Svědectví v Paříži a další. Bratr a švagrová dobrou část svého pobytu strávili nad stránkami autorů, o kterých slyšeli málo nebo vůbec: Orwell, Koestler, Solženicyn, Fischl, Blatný, Levy, Novák, Hostovský, Drábek, Pecka, Škvorecký, Salivarová a jiní. Václava Havla samozřejmě znali, viděli několik jeho her v divadle Na zábradlí, k jeho textům se příliš nedostali. Během jejich návštěvy jsem právě četl Havlovy Dopisy Olze, očekával jsem vize o svobodném životě podle vzoru Dostojevského, Havel se v dopisech z vězení zabýval více svým zdravotním stavem a doutníky. Debatoval jsem o svých dojmech s bratrem, kterého Husák strčil v sedmdesátých letech do vězení. Po návratu do Československa, Havlovu knížku si vzal s sebou, mi bratr napsal:

”S velkým zájmem jsem přečetl vynikající Dopisy Olze. Touto knihou jsem byl úplně zaujat, vsákla mne, plně ji může porozumět snad jen ten, kdo na vlastní kůži poznal komunistický kriminál. Neznalost tohoto prostředí pak vyvolává výhrady těch, kteří trpce sami nezakusili. Špatný zdravotní stav totiž přímo ohrožoval bytí každého mukla, ohrožení obrovské a ošetření v případě onemocnění minimální, pokud vůbec nějaké. Bručivý hlas Havlův zřejmě pochází z opakujících se laryngitid v době věznění, kromě toho byl silným kuřákem. V base, ve které jsem byl, byly infekce horních cest dýchacích permanentní a sužovaly stovky vězňů. Zažil jsem tam velkou epidemii chřipky, musel být vyklizen jeden barák a přeměněn na izolační špitál. Léčení spočívalo v tom, že nemocní nemuseli do práce, léky nebyly vůbec k dispozici ani pro ty, kteří trpěli horečkami nad 40° C. Byl jsem tam svědkem této epizody: Bachař, kterému se říkalo Slamník, vážil přes metrák, se marodům holedbal, že když dá ránu, tak je to stejné, jako když kůň kopne. Jeden již nevydržel poslouchat ty kecy, vyskočil v horečce z pryčny a se slovy ”když já dám ránu, je to jak když traverza spadne” a ubalil tomu bachařovi takovou do brady, že Slamník letěl pět metrů a při tom ještě povalil další dva bachaře. Traverza pak musel stát na apelplacu 24 hodin a v ruce držet čepici naplněnou pískem. Teprve potom šel na jednadvacet dnů do díry, to je vězení ve vězení, betonová cela bez postele a bez kamen. Největší trest pro kuřáky pak spočíval v tom, že se tam nesměla zapálit cigareta. Traverzu potom vzali k soudu a dostal tři roky navíc. Jak jsem vyčetl, Havel dostal díru několikrát a dnes se najdou lidé, kteří tvrdí, že šlo o konspiraci! Já bych dobrovolně na tři týdny do díry nešel ani kdyby mi slibovali, že budu prezidentem Spojených států amerických.”

Po této bratrově osobní zkušenosti již žádné výhrady k Havlovým Dopisům Olze nemám.

Dodatečná poznámka

Bratr se po jedné z amnestií dostal domů, měl velké potíže se vrátit zpět na své pracoviště. Byl pak vystaven šikanám mocipánů. Otec bratrovy manželky byl nacisty popraven ve věznici Plötzensee, místo hrobu zůstalo neznámé, ČSSR jí povolovala čas od času cestu do západního Berlína k pietní návštěvě místa, kde stávala guillotina. Bratr se jednou rozhodl, že se pokusí o cestu do Plötzensee také, k výjezdní doložce potřeboval kromě jiného i doporučení nadřízeného. Bratrův záměr se zhroutil již v první instanci,jeho šéf mu to odmítl se slovy ”tvůj bratr je zrádcem lidu”. Tento člověk po bratrovi požadoval, aby všechny dopisy, které z ciziny dostával, mu odevzdával ke kontrole a korespodenci do ciziny mu před odesláním předkládal k cenzuře. V Cibulkových seznamech je tento ”kolega” veden jako tajný spolupracovník StB. Kolik takových zrůd tehdy bylo?

Článek byl uveřejněn v australském exilovém časopisu v roce 1990. Nyní jej zasílám redakci CS-magazínu k příležitosti V. Havlovi v Soulu udělené ceny ”živý svědek demokratizace”.