Říjen 2004

Kdo byl P. MUDr. Ladislav Kubíček?

Marie Svatošová

V minulých dnech všemi otřásla zpráva, že na třebenické faře u Lovosic byl zavražděn farář. Nebyl to jen farář. Byl to také lékař, který od samého začátku stál u zrodu hospiců v ČR. Jako kněz sloužil v litoměřickém hospici a každý rok (celkem 9x) dával duchovní cvičení - exercicie i v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Na této stránce je on-line jeho první kniha "Život - největší umělecké dílo".

Absolutní vítězství otce Ladislava

"...on pak aby dosáhl nevadnoucí koruny života věčného. Amen" - těmito slovy končí jedna z modliteb za kněze. Jsme lidé různí - někdo se za kněze takhle i jinak modlí, někomu jsou zcela lhostejní, někomu jdou na nervy a někdo je bez zábran vraždí. Pokud jde o tu nevadnoucí korunu života věčného, zavražděný P. MUDr. Ladislav Kubíček je bezpečně za vodou. O jeho svatosti nepochybují dokonce ani nevěřící - byly toho v minulých dnech plné noviny. Některé psaly o "stařečkovi, který doplatil na svou dobrotu". Proti tomu se musím rázně ohradit. Duchem nebyl žádný stařeček, ale svěží mladík a mimořádná charismatická osobnost. A pokud jde o tu dobrotu, tu měl jako křesťan a kněz v popisu práce. Kdysi jako voják s vysokoškolským vzděláním skončil bez šarže u útvaru pétépé z téhož důvodu - odmítl složit důstojnickou přísahu, protože mu svědomí zakazovalo burcovat v podřízených nenávist vůči nepříteli. Jeho celoživotním krédem bylo: "Radost mi působí konat Tvou vůli, hluboko v nitru mém jsou zákony Tvoje!" (Ž 40) A tou vůlí je - ať se to někomu líbí nebo ne - také láska k nepřátelům. Ladislav byl důsledný. Na výmluvy typu "Nejde to, nezvládnu, nevylezu, neumím...", měl vždycky stejnou odpověď: "To slovo neznám."

Ještě dva dny před svou smrtí mě napomenul, když jsem se zeptala: "A co ti spratci? Nevloupali se ti zase na faru?" Pro otce Ladislava to byly duše, za které se cítil zodpovědný. "S těmi jsme už kamarádi. Nikdy nemůžeš vědět, jestli se někdo z nich neobrátí." Nevím už pokolikáté jsem namítla: "Jednou tě tu některý z nich bací nebo zapíchne." "Aspoň budu mučedníkem. Pastýř musí být ochoten za své ovce i život položit." Myslel to zcela vážně. Dlouho do noci jsme si ten den povídali o neutěšené situaci ve světě i v litoměřické diecézi, která mu zvlášť ležela na srdci. Vyčerpal všechny dostupné prostředky - modlil se kudy chodil, velmi tvrdě se postil, na Boží vinici pracoval do úmoru. Všichni jsme věděli, že jeho velkým přáním je padnout u oltáře. Pracoval na tom. V předposledním kázání v třebenickém kostele mluvil o mučednické smrti jako o velké milosti, která není jen tak pro každého. Však taky Ladislav nebyl jen tak někdo!

Jakmile se zpráva o jeho smrti roznesla, přicházely mi na mobil spousty SMS od lidí, kteří měli Ladislav dlouhá léta formoval. Ladislav z nich určitě měl radost: "Věřím, že někteří andělé mohou mít tělo. Ladislav byl jedním z nich." Nebo: "Začíná nám nová životní etapa. Uvidíš, že se začnou dít zázraky." Těžko bych to někomu dokazovala, ale jsem přesvědčena, že jeden zázrak už Ladislav vyprosil. Nehroutím se, nebrečím a mám nejen sílu, ale i elán jako za mlada. Jestli si ten Zlý myslí, že se Ladislava zbavil, tak se šeredně mýlí. Teprve teď to pořádně roztočíme. Na Ladislava už nemůže, na nás útočit bude, s tím je nutno počítat. Budeme se bránit stejně jako to dělal on - modlitbou, postem a silou víry. A jsme pevně rozhodnuti předávat Ladislavovo poselství tomuto světu.

Těsně před smrtí napsal dvě knížky a ty brzy vyjdou. Jedna s názvem "Vůle Boží - zbožná fráze?" a ta druhá "O svobodě". Dvě knížky vyšly už dříve v Matici cyrilometodějské: "Život - největší umělecké dílo" a "Manželství jako umělecké dílo". Před chvílí hlásili v rozhlase, že Ladislavova vraha už zadrželi a že se přiznal. Těším se, že ho jednoho dne v base navštívím a donesu mu všechny čtyři Ladislavovy knížky, aby se konečně dověděl, koho zavraždil. Těším se na jeho konverzi, kterou mu už teď vyprošuje nejen Ladislav. Na řadě míst se věřící na tento úmysl modlí a před chvílí mi přišla SMS tohoto znění: "Dnes u nás byla mše svatá za Ladislavova vraha." Je fakt, že ten dnešní svět je hrozný - ale jak je vidět, tak ne celý. A to stačí. Hlavně aby sůl solila a kvas kvasil. Hlavně se snažit být tou desítkou spravedlivých, jak nás učil Ladislav.

A zde přikládám smuteční oznámení o pateru Ladislavovi:

"Radost mi působí konat Tvou vůli, hluboko v nitru mém jsou zákony Tvoje!" (Ž 40)

Katedrální kapitula u sv. Štěpána v Litoměřicích s vírou ve vzkříšení oznamuje, že byl po mimořádně plodném a příkladném kněžském životě Nejvyšším Veleknězem povolán na věčnost jeho věrný kněz a pokorný služebník

MUDr. Ladislav Kubíček

kanovník, osobní arciděkan a farář

Narodil se 3. 1. 1926 na Podkarpatské Rusi, v Rachově. Po komunistickém věznění dokončil studia medicíny a také teologie a 7. 2. 1967 přijímá v Praze kněžské svěcení. 15. 8. 1969 je ustanoven administrátorem ve Velelibech a kaplanem v Nymburce. Po roce odchází do Benešova n. Pl., kde zároveň spravuje H. Habartice, Jedlku a M. Bukovinu. Za další dva roky odchází do Sloupu v Č., Lindavy a Skalice. 1. 8. 1975 je pověřen službou vikaristy v litoměřické katedrále. V září 1976 je ustanoven administrátorem v Třebenicích a Čížkovicích a již v dalším roce je přeložen do Vysokého n. Jiz, kde spravuje i Paseky n. Jiz. a Zlatou Olešnici. Po desíti letech je ustanoven administrátorem ve Frýdlantě v Č., Bulovce, Dětřichově, Vsi a na čas i v Hejnicích a Raspenavě. 1. 7. 1993 odchází jako farář do Bohušovic n. Oh., kde spravuje i nedaleký Terezín, Brozany n. Oh. a Čížkovice. Postupně je jmenován osobním arciděkanem, kaplanem litoměřické nemocnice, je pověřen výkonem duchovenské služby ve věznici a hospici. Od 1. 8. 1999 se jako farář navrací do Třebenic, se správou blízkých Čížkovic. Pro svou záslužnou činnost je 6. 11. 2000 ustanoven sídelním kanovníkem naší litoměřické kapituly, přičemž zůstává mezi svými farníky v Třebenicích a okolí a nadále pomáhá i velkému okruhu přátel jako zpovědník, duchovní rádce a přítel, s široce otevřeným srdcem pro všechny potřebné...

Zemřel v sobotu 11. září 2004 na své faře, zabit rukou vraha.

Rozloučení se bude konat ve středu 22. září 2004 od 12 hodin ve farním společenství v kostele Narození P. Marie v Třebenicích, od 15 h. ve společenství spolubratří a věřících v litoměřické katedrále sv. Štěpána.

Pohřeb se bude konat v pátek 24. září 2004 ve 14 h. v kostele sv. Stanislava v Kunštátě, po té budou ostatky uloženy do rodinného hrobu až do dne vzkříšení.

Jeho dobrou a laskavou duši doporučujeme do vašich modliteb.

Biskupové, Katedrální kapitula a kněží litoměřické diecéze

Za pozůstalé příbuzné:

bratr Miroslav Kubíček, Perth, Austrálie

rodina Kubíčkova, Pavlišova a Bělehrádkova, Sychotín 3, 679 72 Kunštát na Moravě

Páter Ladislav napsal několik krásných děl. Vybírám jednu pasáž z jeho knihy Život největší umělecké dílo.

Krása sexuální sféry

Ptala se mě jednou jedna sestra: "Prosím vás - to je každá žena od spodu tak škaredá?" - Proč ale nemají tento dojem nedostatku krásy novomanželé, kteří dovedou najít krásu každé části těla svého manžela, své manželky?! Proč všichni malíři - bez výjimky - vidí krásu speciálně ženského těla, včetně této sexuální krajiny? Proč je tato krajina do jisté míry kryta ochlupením - jak u muže, tak u ženy? U muže jakoby to mělo jen zakrývací charakter, ale u ženy zcela bezpečně k tomu přistupuje ještě prvek estetický. Proč její ochlupení má většinou takovou ostrou hranici směrem k břichu, jakou nikdy nemá muž. Že by se žena jinak vyvíjela než muž? Že by v tom "vývoji" byl opravdu zakódován i ten prvek estetický?

Nedivme se, že i v Písmě svatém, ve Velepísni je řeč o klínu, o nádobě, v které ať nikdy nechybí vína! (7,3) Takže to má posvátnou charakteristiku, nejen estetickou! Bojíme se jí? Jsme natolik materialisty, že vidíme jen anatomii a fyziologii? Anebo jsme natolik otroky sexismu, že známe z této sféry jen nevázané sexuální pocity s přitažlivými, třebas i hříšnými důsledky - anebo naopak se strachem se tomu všemu vyhýbáme, třeba i puritánsky a často i farizejsky! Avšak postoj biblický, křesťanský, estetický, umělecký - vidí v této dokonale fungující sféře i její krásu, tudíž i umělecké dílo a navíc i posvátnost, což automaticky nutí člověka k úctě a chrání tuto sféru před zneužitím, před zprofanováním. To je přece rozdíl proti dnešní všeobecné tendenci zbavit tuto sféru příznaku TABU. Tato tendence je ochotna tuto posvátnou sféru vláčet bahnem. Můžeme to vyjádřit i jinak: estetický a posvátný pohled na tuto sféru je jakýmsi středem mezi dvěma extrémy - mezi strachem a nedotknutelností a snad i hříšností - a mezi barbarským zneuctěním, sobecky utilitaristickým, rozkošnicky nevázaným pohledem.

Že by i epidemie AIDS, rozvodovost, potratovost a sexuální kriminalita s tím vším souvisela? A pak neúcta k manželství - proč vůbec manželství uzavírat? V některých zemích je až polovina dětí nemanželských, rodiče spolu žijí jako druh s družkou a nemají výdaje se svatbou, ale ani ne s rozvodem. Neúcta k životu, k početí! S tím jistě souvisí potratovost - i lehkomyslné zákonodárství. Dřív se matka obětovala pro dítě a zůstala doma ze zaměstnání. Obětovala se i pro staré a nemocné rodiče. Dnes se musí dítě obětovat pro matku a rodiče musí jít do dlouhodobé léčebny a obětovat se tak pro děti. Ovšem tak si je vychovali! A divíme se pak, že děti nemají úctu ke svým rodičům?!

Ale ještě něco jiného. Už staří Římané říkali, že se "člověk rodí mezi stolicí a močí". Není to tedy ani hygienické, ani estetické. Anebo že by i tento prvek - zrození člověka! - měl nějak posvětit tuto krajinu, tuto sféru? Přece všeobecně se pokládá zrození člověka za událost! Oslavuje se, zapíjí se, oslavuje se každý rok. Žena při porodu ztrácí pocit studu. A přece je to ta nejvhodnější krajina, kudy se člověk může dostávat na svět! Jednou z mála hezkých věcí v této sféře je i to, že manželé dnes mají zájem být při porodu své manželky, svého dítěte. Zřejmě jim tedy ta "neestetická" složka narození jejich syna nebo dcery nevadí. A vidět, jak se hlavička klube z lůna maminky na svět a jak se pak dítě projeví prvním křikem - to vyvolá úsměv na rtech všech přítomných a maminka zapomene i na to, že to bolelo. A když jsou si manželé dokonce vědomi toho, že se zde rodí nový obraz Boží, nový člověk, který zde ještě nikdy nebyl, nové dítě Boží, s kterým má Bůh už své plány na celý život, "kterého si už před stvořením světa vyvolil..." - jak tvrdí sv. Pavel v listu Efezským (1,4); pak jsou rodiče i všechen personál kolem svědky nového zázraku tvůrčí lásky Boží!

Může nevěřící člověk takovou velikost krásy tohoto okamžiku i celé této sféry pochopit? Není s to! A to je právě také součást spásy, vykoupení, to je dar Ducha svatého! (Viz také knížku Velké tajemství).