Listopad 2004

Kdo prošel Škromachovým sítem

Eliška Bártová

Je to naděje pro cizince, ale zároveň i pro vymírající Čechy. Tak by se dal ve stručnosti shrnout už rok běžící projekt, který u nás vybraným lidem jiné národnosti usnadňuje legální pobyt a práci. Jeho cílem ale není humanitární pomoc, nýbrž obrana tuzemské společnosti proti poklesu zdejší populace. Rok k definitivnímu zhodnocení projektu nestačí, ale už dnes odhalil slabiny českého přístupu k cizincům.

Tři oříšky pro Natalii

Pro rodinu Andreje Ignatjeva jsou kazašské stepi, hory, příbuzní a kamarádi už dávno minulostí. Ignatjevovi před sedmi lety dostali výpověď ze zaměstnání, protože je měli nahradit rodilí Kazaši. „Cítili jsme, že pro nás tam už není žádná budoucnost. Ztratili jsme svoji vlast – v Kazachstánu na nás pohlíželi jako na Rusy a v Rusku zase jako na Kazachy. Tak jsme se rozhodli vydat jinam,“ říká Andrej. S manželkou v osmém měsíci těhotenství a dvěma dětmi si na cestu sbalili jenom kufry s oblečením a nasedli do letadla směr neznámá Praha. „V Kazachstánu spousta lidí poslouchala Gotta nebo Vondráčkovou, a také jsme znali české filmy. Jediné, co věděl náš syn o zemi, do které jsme se vydali, bylo, že se v ní natáčela pohádka Tři oříšky pro Popelku,“ říká s úsměvem paní Natalia.

Rodina zaplatila prostředníkům více než 10 tisíc dolarů za zprostředkování víza a ubytování v Česku. Po roce ale došly peníze a rodina zvažovala návrat do Kazachstánu. V té době se pan Ignatjev rozhodl, že začne chodit na úřady sám, bez zprostředkovatelů a že si změní podnikatelské vízum na pracovní a nechá se zaměstnat. Když už poněkolikáté viděl v inzerci práce volné místo automechanika, rozhodl se začít pracovat právě tam. Dnes rodina žije v Brandýsku nedaleko Kladna, nejmladší syn Kolja chodí do první třídy, nejstarší dělá autoelektrikáře, dcera sekretářku a otec automechanika. Také matka, která se až dosud starala o nejmladšího syna, si našla práci jako švadlena. Sehnat zaměstnání ale vůbec nebylo jednoduché. „Několikrát se mi stalo, že když zaměstnavatel zjistil, že není jisté, zda mi za rok prodlouží povolení, tak mě radši nevzal,“ říká třiadvacetiletá dcera Jelena.

Se sehnáním práce ale starosti nekončí. Každý rok musí celá rodina podstupovat schvalovací řízení, kterému neujde žádný cizozemský usedlík. „Je to zbytečná byrokracie – žijeme tu už sedm let a na úřady musíme nosit rok co rok ty samé doklady, které už znají,“ diví se pan Ignatjev. Každý rok za papírování zaplatí deset tisíc korun a žije ve strachu, že prodloužení nedostane. Před rokem ale Ignatjevovým svitla naděje. Z televize se tehdy dověděli o projektu, který pracujícím cizincům nabízel zkrácenou cestu k trvalému pobytu. Přihlásili se všichni tři – otec, dcera a syn. Všem to vyšlo. „Dává nám to jistotu, pocit, že za námi někdo stojí a podporuje nás,“ říká na adresu projektu Jelena.

Nesmyslné zákony

Ignatjevovi byli jedni z prvních 185 cizinců, kteří se během roku do projektu ministerstva práce přihlásili a uspěli. Měli štěstí, že pocházejí ze země, na které chce česká vláda otestovat svoji vstřícnější cizineckou politiku. Kromě Kazachstánu byl projekt určen i lidem z Chorvatska a Bulharska a později i z Běloruska a Moldávie. Popudem k zahájení projektu byl nepříznivý demografický vývoj české společnosti. Porodnost v Česku prudce klesá a každým rokem ztrácíme na 20 tisíc obyvatel.

„V prvních letech nejde o to získat velké počty zahraničních odborníků, ale vyzkoušet systém, který jednou bude fungovat pro všechny cizince,“ vysvětluje koordinátorka projektu Věra Ivanovičová, proč projekt i přes nízký počet účastníků – původně totiž počítal s dvojnásobnou účastí – považuje za úspěšný. Za čtyři roky by ale mělo testování skončit a zvýhodněné podmínky, které se dnes nabízejí jen účastníkům projektu, by pak měly platit pro cizince ze všech zemí.

Už dnes totiž projekt jasně dokládá, že stávající cizinecká legislativa je nesmyslně přísná. Na což nyní narážejí i ministerští úředníci. „Hlavním důvodem, proč se moc lidí do projektu nehlásilo, byl fakt, že je u nás velmi obtížné sehnat práci,“ přiznává Věra Ivanovičová. Zaměstnavatel, který chce přijmout cizince, musí nejdříve dokázat, že na toto místo nemůže sehnat Čechy. Cizinec pak zase musí každý rok žádat o nová povolení.

Nastartovaný projekt má ukázat, že lidem ze zahraničí, kteří se osvědčili, není třeba klást žádné překážky. Ministerstvo práce se snaží alespoň v rámci možností stávajících zákonů vyjít trochu vstříc účastníkům projektu. Od října by jim měla sloužit speciální internetová stránka, kde budou mít cizinci k dispozici seznamy volných míst. Dalším vstřícným krokem, který ministerstvo po roce zkušeností udělalo, je to, že od října se do projektu budou moci hlásit také zahraniční absolventi českých vysokých škol bez ohledu na zemi původu. Na změnu nepřátelské legislativy si ale cizinci zřejmě budou muset počkat až do vypršení projektu, tedy čtyři roky.

Rámeček

Šance na zařazení

Zahraniční zájemci o zařazení do projektu musí splnit základní kritéria – země původu, středoškolské vzdělání, vízum a povolení k zaměstnání. Pak jim na základě dalších údajů – jako počet dětí, vzdělání, znalost českého, anglického jazyka – přidělí počítač body. Nejvýhodnější postavení má vysokoškolák do 35 let se dvěma dětmi, znalostí češtiny i angličtiny. Kdo dosáhne stanovené hranice 25 bodů ze 66 možných, je zařazen do projektu. To znamená, že už po dvou a půl letech může žádat i s rodinou o trvalý pobyt (jinak o něj smějí žádat cizinci, kteří žijí na našem území nepřetržitě 10 let; na občanství pak takový člověk čeká ještě dalších pět let, což je třikrát déle než v „starých“ zemích EU).

(Respekt)