Listopad 2004

Nepřátelé společnosti v Šimanově. Být jiný se tady občas nevyplácí

Eliška Bártová

Před časem jim úřednice ukradly devítiměsíční dítě – jen kvůli tomu, že oni jako rodiče neměli dostatečnou úctu k razítkům a lišili se od většiny. Dnes se rodina se tříletou dcerkou Půlnoční bouří snaží žít dál svým životem. Překážkou ale nejsou jen šrámy, které státem řízený únos zanechal v duších všech jejích členů.

Nevědí, co činí

Právě před třemi lety, koncem léta 2001, se v domku na okraji zapadlé šumavské vísky Šimanov narodilo děvčátko. Rodiče – sedmatřicetiletá učitelka Blanka Eliška Fuxová a o dva roky starší Jaroslav Blovský, kteří do Šimanova prchli za svým snem žít daleko od lidí – mu dali jméno Půlnoční bouře. A když jim lékař stvrdil, že všechno je v naprostém pořádku, odjeli i s novorozenětem na pár měsíců za přáteli do Chorvatska. Doma ale zatím úřady strhly poprask: narodilo se dítě – a hned vypadlo z dohledu. Když se rodina vrátila, čekala je kontrola sociálky. Přestože výsledkem bylo zjištění, že dítě je zdravé a spokojené, přijely sociální pracovnice za pár dnů znovu, tentokrát s policejním doprovodem. Vyděšené matce vytrhly dítě rovnou z náruče a odvezly. Důvod? Dítě nemělo státem povolené jméno, žádný rodný list, nebylo očkováno a nemělo zdravotní pojistku. Půlnoční bouře tak skončila v kojeneckém ústavu, kam za ní z počátku nesměla ani její maminka. Teprve po měsíci, když o případu psaly s rozhořčením noviny a do věci se vložila kancelář ombudsmana, se dítě dostalo z ústavu zpět domů. Z následného ombudsmanova šetření pak vzešla jednoznačná zpráva: zatímco rodiče neprovedli nic, co by ohrožovalo zdárný vývoj dítěte, úředníci udělali chybu. Místo aby v zákonných mezích usilovali o nápravu drobných nesrovnalostí, jednoduše ukradli dítě.

Viníci jsou tři – matrikářka, sociální pracovnice a soudkyně. „Podívejte, matka měla přijít a nahlásit nám narození, jako to dělají všechny matky tady. Když to neudělala, tak se proti ní prostě postupovalo takto,“ říká paní Fialová ze žihobecké matriky, která jako první zalarmovala odebírací mašinerii. Vedoucí sociálního odboru v Klatovech a organizátorka šimanovské operace Tamara Seidlová musela za svůj postup vůči Bouři později odejít, ale dnes vede sociální odbor v Přešticích u Plzně a s novináři o případu absolutně odmítá hovořit. Stejně tak soudkyně Věra Králová, která rozhodnutí sociálky posvětila. „Rozhodla jsem, jak jsem rozhodla, a s vámi se o tom bavit nebudu,“ říká členka klatovského soudu a pokládá sluchátko.

Rodina Půlnoční bouře se ze zásahu těchto tří žen vzpamatovává dodnes. „S hrůzou jsem zjistila, jakou moc tady mají úřady,“ shrnuje své pocity matka Bouře Eliška Fuxová. Všichni se dokonce načas ze vsi přestěhovali do Prahy, a absolvovali zde dvouměsíční psychoterapii. „Drtila nás tíha toho, co se stalo,“ říká paní Fuxová. „Taky Bouře nám dělala starost – vůbec nezačala mluvit. Po návštěvách u psychologa se to ale zlepšilo a postupně se nám podařilo ji rozpovídat. Stále v sobě ale máme pocit bezmoci, že jsme jako rodiče selhali, když jsme nedokázali ochránit své dítě.“

Teď už jsou Fuxovi zase nějaký čas zpět ve dvacetihlavém Šimanově. A kvůli újmě, kterou jim státní zásah způsobil, podali letos žalobu na ochranu osobnosti. „Myslím, že ti úředníci si ani neuvědomují, co nám udělali, a asi je nikdy nelze dostatečně dohnat k zodpovědnosti. Ale nechat je v klidu, to přece taky nejde,“ říká paní Fuxová, která založila občanské sdružení na pomoc lidem, co se ocitnou v situaci podobné té jejich. Za půl roku své existence už spolek radou a kontakty pomohl šesti lidem – například člověku, kterého rodina chtěla zbavit svéprávnosti, či matce, které kvůli vlhkému bytu úředníci odebrali dítě.

Je to vážné?

Jistý podíl na tom, proč se celé drama rozpoutalo, měla ovšem i odlišnost rodičů Bouře. V Šimanově působili rozruch od prvního okamžiku – nechodili do hospody ani do místního obchodu, nepracují, nejedí maso a žijí si po svém v domku na kraji vsi. Když pak porodili doma a dítě sami nenahlásili – jak to dělají všichni – pohár přetekl. „Myslím si, že to bylo správné, akorát ji měli do toho ústavu vzít i s tím dítětem. Vždyť ji jinak nešlo donutit, aby udělala, co má,“ vzpomíná na únos starosta obce Jiří Fuchs (nezávislý).

Rodiče Bouře jsou dnes v obci veřejným nepřítelem. „Sousedé mají pocit, že je provokují,“ říká starosta. „Ne že by to dělali naschvál, ale tím jak si tam žijí, že se koupou v potoce nazí, malují se jako Indiáni, nejí maso a tak.“ I starosta si na úřadě skladuje novinové výstřižky o rodičích Bouře a jeho radnice už udělala pár kroků vzbuzujících otázky. Například při asfaltování cesty vynechali přesně kus u domku rodiny Bouře a tato část silnice se také v zimě neprotahuje. „Na úpravu těch 30 metrů jsme už neměli peníze a s tím, sněhem je to těžké. Člověk, co by měl odhrnovat, je prostě nemá rád,“ vysvětluje starosta. „Dvakrát týdně se scházíme v obchodě a tam o nich povídáme,“ doplňuje ho jedna z obyvatelek obce paní Šléglová. „Nikdy jsem s nimi sice nepřišla do styku, ale říká se o nich, že kradou jablka, ořezávají stromy. Dítě se jim narodilo doma a teď berou jenom peníze a nepracují.“ Podle majitele místního obchodu Františka Nýbola je rodina Bouře pro místní stále tématem číslo jedna: „V obchodě se nemluví v podstatě o ničem jiném,“ říká pan Nýbol. „Já sám s nimi nekomunikuji. Ať jsou, jací chtějí, ale ať jsou normální.“

Nálada ve vsi nenechala klidnými ani samotné Fuxovy. Ti se sice na venkov přistěhovali se snem o klidném, soběstačném životě, šimanovská realita je ale někdy hodně rušná. „Chtěli jsme, aby spory s naším nejbližším sousedem řešil někdo nezávislý, proto jsme se obrátili na mediační službu v Praze, aby nám pomohla se vzájemně domluvit. Ale sousedi na jejich dopisy nereagovali a do telefonu jim řekli, že to nechtějí řešit s nikým. Takže moc nevíme, jak dál,“ říká paní Fuxová. Neřešená averze roste do střetů, ke kterým jezdí policie. Ta ovšem příliš nepomáhá, jak jsme se při návštěvě přesvědčili na vlastní kůži. Při odchodu z domku Bouře na nás začal soused z vedlejšího domu házet kameny a sprostě nám nadávat. „To dělá běžně, jezdíme sem kvůli tomu několikrát týdně, ale nemůžeme s tím nic dělat,“ říkali se shovívavým úsměvem přivolaní policisté. „Vždyť jste sami slyšeli, jak říká, že všechno popře a na žádný výslech nepůjde. Zasáhnout bychom mohli, jenom kdyby vám tím kamenem způsobil zranění – a to by ještě muselo být hodně vážné."

(Respekt)