Listopad 2004

Zpráva o utrpení živnostníků v Česku

Hana Čápová

Zdá se, jako by ve vzduchu stále viselo rozčarování nad poměry, které v naší zemi panují. Příběhy čtyř drobných podnikatelů z Bruntálska mohou pomoci formulovat příčiny. Každý z nich v posledních letech narazil na korupci a hloupou byrokracii. Právě tihle lidé jsou ale zároveň naší nadějí. Navzdory těžkostem se nevzdávají. Dál poctivě, hrdě a trpělivě dbají o svou živnost.

Horší než velká voda

Otevřeno od 14 hodin, stojí na dokořán otevřených dveřích malého penzionu a restaurace kousek od potoka v severomoravských Karlovicích. Je teprve deset ráno. Přesto majitel Libor Pavézka bez mrknutí oka spěchá natočit pivo dvěma cyklistům, kteří se na zápraží pod slunečníky cestou kolem usadili. Právě na vstřícnosti k hostům si totiž zakládá. Pronajímat pokoje začal s povolením národního výboru už před sedmadvaceti lety, když zdědil stavení po prarodičích. Neměl na jeho opravy a napadlo ho, že dům si na ně může vydělat sám. Dnes třípokojový penzion s malou restaurací živí jeho i manželku. „Na zbohatnutí to není, ale žít se z toho dá,“ říká. Známý z Německa ho přivedl na nápad, aby svůj podnik otevřel dětem. „Říkal – takových podniků je málo a navíc se ti sem budou vracet, až dospějí,“ vzpomíná Libor Pavézka. Na zahradě kolem domu jsou trampolíny, kolotoč, pískoviště. Dlouhodobá strategie se vyplácí. „Letos se k nám po dvaadvaceti letech vrátila paní, která sem jezdila jako dítě,“ říká pan Pavézka.

Které věci naopak podnikateli v posledních letech způsobily těžkosti? „Když nebudu počítat povodně – ty nám ale alespoň udělaly reklamu – jsou to nařízené investice,“ říká pan Pavézka. Velká voda za sebou nechala škody za skoro dva miliony korun. Solidarita někdejších hostů mu ale pomohla s opravami, někteří z nich se navíc rozhodli znovu přijet. Zato nad investicemi do úprav kuchyně a toalet podle českého zákona, který údajně vycházel z hygienických norem Evropské unie, skřípe podnikatel zuby. Nejvíc ho štve, že jen co mu vyhověl – vyšlo ho to na víc než sedm set tisíc korun – začal platit nový, mírnější. „Připadám si jako blbec, co doplatil na svou poctivost,“ říká.

Zlobí ho ale ještě jedna věc. Státní hygienická norma je pro všechny stejná: „Nikdo nebere v úvahu, že vaříme pro deset lidí a investice se nám bude vracet mnohem déle než velké restauraci.“ Státní reklama se ale paradoxně týká jen těch větších. Ministerstvo pro místní rozvoj totiž rozhodlo, že hvězdičky bude přidělovat jen penzionům, které mají aspoň pět pokojů. „Pro cizince jsou hvězdičky důležité, ví, co od podniku může čekat,“ říká pan Pavézka. „Navíc státem placená centrála cestovního ruchu bude propagovat jen ohvězdičkované.“

Další živnostník, řezník z nedalekého Starého Města, dopadl v boji s hygienickými normami ještě hůř. „Prodejna zavřena,“ stojí na zábradlí před obchodem v přízemí jeho rodinného domku od prvního srpna. Pět zaměstnanců propustil a místo výroby, prodeje a rozvážení uzenin po obchodech v okolí začal běhat na stavební úřad. Pokud jde o samotnou výrobu a obchod, normám se přizpůsobil. Vše se ale nečekaně zadrhlo na povinné zaměstnanecké šatně. „V dubnu jsem šatnu se zvláštním vchodem postavil, měl jsem to zkonzultované s ředitelem veteriny a najednou to je špatně,“ říká Miroslav Kolomý. Mezi místem, kde se příchozí svleče, a místem, kde navlékne pracovní plášť, musí totiž být sprcha. Ta už se ale do malé šatničky nevejde, a proto pana Kolomého čeká přístavba domu, podle projektu vyčíslená na tři miliony korun. „Budu stavět svépomocí, pořídím ji levněji,“ říká. Ale jiný smysl než vyhovět normě ve stavbě nevidí: „Žádného řezníka nedonutím, aby prošel sprchou a pak šel dělat do provozu, kde musí být podle předpisu jen dvanáct stupňů.“ Investice ho trápí o to víc, že obchodní řetězce srazily ceny uzenin. „Dřív jsme si mohli dovolit na výrobek i dvacetiprocentní zisk, dnes jsme rádi za dvě tři procenta,“ vysvětluje. „Ale na pracák pro podporu mě nedostanou.“

Česká strana známých

Josef Blahuš pracoval celý život v lese, jako odborník na těžbu dřeva. Hned začátkem devadesátých let si založil firmu ve svém oboru a těšil se na férové podnikání. První šok ho čekal, když si chtěl vzít úvěr půl milionu korun. „Píšu šest set tisíc, opáčil úředník za přepážkou banky. Ale já chci jen půl milionu, říkám mu. Zopakoval, píšu šest set tisíc. Došlo mi, že těch sto tisíc má být pro něj. Otočil jsem se na podpatku a šel pryč,“ vzpomíná statný sedmdesátník. Úvěr mu už banka v Bruntále nedala. „Ten úředník je tam pořád,“ říká Josef Blahuš.

Zpočátku těžil a prodával dřevo a občas sázel mladé stromky. Dnes se už věnuje jen sázení, výnosnější těžařskou firmu přivedli na buben dlužníci. Firma vyrábějící palety, které dřevo prodával, mu nezaplatila dvě stě tisíc korun. Když se soud táhl sedmý rok, ozval se mu člověk s nabídkou, že dluh se slevou odkoupí. „Teprve když mi přišly peníze, zjistil jsem, jaký to je podvod. Ten muž byl totiž právník firmy, která mi dlužila,“ říká.

Nejvíc ho ale zlobí, že férová soutěž o lesní zakázky, kterou si při zakládání firmy sliboval, zůstala jen snem. Většinu výběrových řízení na těžbu a sázení stromů totiž v regionu vyhrává Pradědská lesní, kterou založili lidé z bývalých Státních lesů. Jejich bývalí kolegové dnes spravují lesy a zakázky jim přednostně přidělují. „My malí nemáme šanci se k zakázkám dostat přímo. Jak já říkám – nepustí nás k nim ČSZ, česká strana známých,“ stěžuje si. Zmíněná Pradědská lesní si pak ale jeho firmu najímá na práci. „Oni dostanou sto třicet korun na hodinu, nám dají osmdesát. Pak není divu, že jejich firma má jen luxusních osobních aut za dobrých dvacet milionů,“ zlobí se Josef Blahuš. Přesto se touhle cestou odmítl vydat: „Nechci uplácet, hraju férově.“ Vadí mu ale, že na to doplácí jeho zaměstnanci. „Kdybychom práci, kterou děláme, dělali přímo pro zadavatele za její plnou cenu, mohl bych mít pětadvacet stálých zaměstnanců. Takhle mám jen dva, ostatní si najímám načerno a nebo pro mě za minimální peníze pracují lidé z nedaleké protialkoholní léčebny,“ říká. Poměry v přidělování zakázek mu připadají tak zabetonované, že raději lobbuje za nižší zdravotní a sociální pojištění živnostníků: „Náměstkyně ministra Škromacha paní Müllerová je od nás z regionu. Snažíme se ji přesvědčit, abychom místo dnešních 45 platili jen 20 %.“

Jednou bude líp

Bruntálská firma Aqua Stop Zbyňka Sokola je na veřejných zakázkách zcela závislá. Provozuje vodovod a kanalizaci v sedmi obcích údolí Opavy. Z ročního obratu kolem šestnácti milionů korun ale většinu – tři čtvrtiny – tvoří peníze za stavební zakázky na opravách a budování nových sítí. „Jako každý, kdo se v téhle oblasti pohybuje, musím říct, že po mně při soutěži o větší zakázku chtěli úplatek,“ říká Zbyněk Sokol. Smířil se raději s tím, že svět velkých zakázek není jeho světem. „Tuším, jak to v těch kruzích chodí, a nechci tam. Milionář ze mě prostě nikdy nebude,“ krčí rameny nad tím, že si firma ještě nevydělala ani na novou fasádu domu, ve kterém sídlí.

Nedávno firmě unikla i práce, na kterou by jinak ještě dosáhla. Ve vsi, které léta dodává vodu, chtějí vybudovat nový zdroj, opravit stávající vodovod a rozšířit ho. Původně mělo jít o tři samostatné akce, obec je ale kvůli tomu, aby dosáhla na evropské dotace, spojila v jednu. Jenže – přidala si k tomu další podmínku pro výběrové řízení – účastnit se může jen ten, kdo má za sebou několik akcí nad dvacet milionů korun. „Samozřejmě že bychom potřebné práce dokázali udělat. Ale do takhle zadaného výběru jsme se nemohli přihlásit,“ říká Zbyněk Sokol. Práce zatím stojí, Úřad pro hospodářskou soutěž výsledek soutěže zrušil. Zbyněk Sokol předpokládá, že budoucí vítěz – stejně jako v případě výše zmíněných lesních zakázek – si jeho nebo podobnou menší firmu stejně najme, jen to pro ně bude méně výhodné než dělat zakázku rovnou pro obec.

Kromě této zdrcující praxe ztěžují firmě život úředníci. „Co dva tři roky k nám chodí daňová kontrola. Dal jsem si tu práci a srovnal to s místní statistikou. Podle ní by na nás kontrola měla vyjít tak jednou za deset let,“ říká pan Sokol. „Kontrola zdržuje, navíc vždycky něco najde. Doplácíme na to, že s námi nemají moc práce.“ Přesto Zbyněk Sokol věří, že se mu poctivost jednou vyplatí. Vodu totiž jeho firma prodává tak levně, jak to jen jde. „Podnikání je sice založené na tom, že vydělávám. Ale zisk by měl být úměrný. Vodní zákon přece mluví o prodeji vody jako o službě veřejnosti,“ říká. Čeká, že obce se začnou zajímat, jak si ti, kterým vodu svěřily do správy, vedou. Proto jeho firma už několikrát nabídla, že převezme provoz vodovodu v Bruntále. Právě tam si totiž lidé stěžují, že za vodu platí moc. „Město nemělo zájem, vůbec se s námi nebavilo,“ říká. „Asi byl zatím tlak nespokojených lidí malý.“

(Respekt)