Listopad 2004

Očima vzpomínek

Vladimír Cícha

Tak se jmenoval po válce slavný americký film. O tom ale následující povídání není. Úvodem: pokud tyto řádky objeví se na stránce těchto novin, bude to nejspíš už v době po zvolení prezidenta USA.

Americe vděčím za mnoho (do pojmu spadá ovšem i můj nynější domov Kanada). Stejně tak ne vždy souhlasím s počínáním vlád obou zemí (US a Kanady), což se hlavně týká USA, dnes jediné světové velmoci. V úmyslu ale teď nemám srovnávání pozitiv a negativ, ale jen uvést několik vzpomínek.

12.září roku 2001 měli jsme odletět na tři týdny do Evropy. 11. září ráno telefonovala nám přítelkyně, abychom si pustili TV. Udělali jsme to a v ohromení a hrůze rozplynula se plánovaná cesta. Vzpomínám na tu situaci velice dobře.

Když začalo ono dlouhé zasedání OSN ve věci odzbrojení Iráku, sledoval jsem jednání dost často, k nelibosti choti. Táhlo se to, rezoluce 1441 (č.17?) byla po několika týdnech přepracována, S. Hussajnovi dali ultimatum ke splnění požadavků OSN (včetně US, samozřejmě). Nejméně dvakrát byla data ultimata odložena. OSN sdělila (včetně Ruska, Německa a Francie), že nesplnění požadavku bude mít pro Irák vážné následky. Tak hovořil i americký prezident Bush.

Není velkým tajemstvím, že vztahy zmíněných tří významných evropských zemí s Irákem byly (stejně jako dosud jsou podobné vztahy rodiny Bushů se Saudskou Arabií) značné. A počínání těchto zemí při prosazování požadavků rezoluce a naplnění hrozby vážných následků je, žel, pochopitelné, ač ne právě solidní a solidární.

Snad se ještě mělo dopřát inspektorům více času k inspekcím. Snazším řešením by ale bylo, kdyby S. Hussajn bez průtahů požadavky rezoluce OSN respektoval. Žertem se stala odkládaná ultimata, planou hrozbou stala se přísná řeč Rady bezpečnosti OSN. A tak slovu dostál jen americký prezident.

Irák se proměnil v palčivý problém. Stojí mnoho lidských životů a nesmírné množství peněz. To jsou smutné skutečnosti. Skutečností ale je i to, že nynější problémy v zemi v převážné většině nezpůsobují Iráčané, ale teroristé typu Al-Kajdy a jiných bestiálních organizací. Nespokojenost s přítomností americké armády v zemi není všeobecnou mezi iráckým obyvatelstvem. Ze stejného vrhu jako ti, co způsobili tragédii onoho září jsou i oni barbaři uřezávající hlavy nevinným odborníkům, kteří přijeli pomoci uvést zemi do normálního stavu. A tito zločinci vystavují bezostyšně své počínání na odiv světové veřejnosti.

Není chybou, že USA spolu s Anglií obsadily Irák (se zákrokem souhlasili i Bushovi odpůrci), větší chybou je, že se akce nezúčastnily i ony tři významné evropské země, k čemuž měly, dle mého názoru, důvod dosti nekalý.

V předvolebních debatách prezidenta a jeho protikandidáta je úloha J. Kerryho o poznání snadnější. K vymknutí se doby z kloubů nedošlo za jeho prezidentování. Věru se neví, jak on by zapeklitou situaci řešil. Lépe? Hůře? A jeho působení v Senátu poněkud zpochybňuje ony plány, které v debatách slibuje v případě svého zvolení.

Nijak absolutně nevylučuji teorii, že oba uchazeči o šéfování v Bílém domě jsou než postavami vybavenými honosným úřadem i mocí, že ale ta skutečná a rozhodující moc je v rukou lidí jiných.

Hodnocení výkonů obou kandidátů závisí od orientace hodnotitelů. Kdo tíhne k Demokratům, uvádí jako vítěze J. Kerryho, kdo k Republikánům, ten G. W. Bushe. Teď ještě zbývá, aby v nějakém státě nebyl způsob volby učiněn docela jasným i pro ty méně bystré voliče.

Ať tak či onak, Spojené státy zřejmě jsou a zůstanou světovou velmocí. A tak sledování jejich prezidentských voleb obyvatelem země sousední připadá mi zcela samozřejmým.