Listopad 2004

Reparace od Ruska, ne od Německa

Władysław Czapliński

Usnesení Sejmu z 10. září 2004, konstatující, že Polsko dosud od Německa neobdrželo přiměřenou finanční kompenzaci a válečné reparace, má šanci přejít do historie jako největší právnický zmetek roku. Svou nesmyslností překonává veškerou dosavadní radostnou tvořivost parlamentu.

Dosud jsem se nezúčastnil diskuse (ani na stránkách listu Rzeczpospolita) o problematice válečných reparací. Po mnoha letech vědecké činnosti v této oblasti jsem totiž dospěl k přesvědčení, že ve chvíli, kdy vstoupily v platnost polsko–německé smlouvy z let 1990 – 1991, byly právní problémy vztahů mezi Polskem a SRN definitivně urovnány a uzavřeny. Pouze jsem s určitým odstupem pozoroval vyvádění politiků a, co hůře, právníků různé ražby.

Páteční usnesení však způsobilo, že jsem se ještě jednou – doufám, že naposledy – rozhodl vrátit k polsko–německým vztahům, hlavně proto, že problémy dotčené v usnesení jsou přesně stejné jako před 10, 20, 30, 40 a 50 lety. Rétorika usnesení rovněž oživuje vzpomínky na nejlepší produkty Gomułkovy doby.

Nemíním komentovat politické příčiny ani následky tohoto usnesení, místo toho se soustředím na vybrané právní otázky. Nechávám také stranou věc požadavků soukromých osob, jak Němců vůči Polsku, tak Poláků vůči Německu. Soukromým osobám přece není možné upírat právo na soudní projednání těchto požadavků, a žádný zákon (polský nebo německý), nemluvě o usnesení parlamentu, by to nezměnil. Usnesení Sejmu navíc naznačuje, že po válce přesídlení Němci jsou povinni předkládat svoje požadavky německé vládě. Má to znamenat, že německé soudy budou přijímat závazná rozhodnutí stran nemovitého majetku, jenž se nachází v Polsku? Pyramidální absurdita! Na celém světě jsou v takových situacích příslušné jen soudy a právo místa, kde se nemovitost nachází.

Chybná adresa

Především se usnesení z neznámého důvodu obrací na zcela nesprávnou adresu. Základem poválečné politiky velmocí vůči Německu je postupimská dohoda z 2. srpna 1945. Současně s rozdělením Německa na okupační zóny stanovila také různé systémy vyřizování válečných reparací. Reparační požadavky západních států měly být uspokojeny z americké, britské a francouzské zóny, požadavky SSSR z majetku v sovětské okupační zóně a z německého majetku ve východní Evropě (v Bulharsku, Rumunsku, Finsku, Maďarsku a v sovětské okupační zóně v Rakousku). Polské požadavky měly být uspokojeny z reparací, jež získá SSSR. Jelikož Postupimská dohoda nestanovila přesně způsob realizace polských požadavků, je třeba mít za to, že byl zůstaven dohodě mezi oběma zainteresovanými státy.

K těmto komplikovaným systémům je třeba ještě dodat závazek západních velmocí poukázat SSSR určitou (nevelkou) část demontovaných průmyslových zařízení a dodávky z běžné produkce výměnou za dodávky potravin a surovin. Dodat je nutné také velmi podstatné politické rozhodnutí Spojenecké kontrolní rady Německa, jež povolovalo konfiskace německého soukromého majetku za hranicemi (v třetích státech). Zákonodárství rady bylo zrůdnou historickou výjimkou, neboť doposud se mezinárodní odpovědnost států (v tom také válečné reparace) realizovala ze státního vlastnictví. Zatímco Německa se týče, předpokládalo se uspokojování reparačních požadavků rovněž z konfiskovaného soukromého majetku osob německého původu, jež pobývaly za hranicemi Německa.

Bez vlastních gólů

Jestliže tedy Sejm shledává, že Polsko neobdrželo reparace, jaké mu náležejí (nikdy jsem nenarazil na bilanci plateb, jaké Polsko obdrželo), pak adresátem žádostí o jejich uhrazení musí být SSSR (v současnosti Ruská federace jako stát identický s bývalým Sovětským svazem) a ne Německo. To Rusko musí zaplatit Polsku odškodné, jež mu náleží od Německa. A nesmí se to zaměňovat s reparačními požadavky vůči Rusku za sovětské přepadení Polska 17. září 1939, což je ovšem problém, jemuž se polská politika vyhýbá.

Samozřejmě, dosáhnout vyrovnání jakýchkoliv reparačních požadavků od Ruska se zdá být absolutně nemožné, to však neznamená, že se o nich nemá mluvit. Vyžaduje to však přípravu solidní argumentace, abychom si znovu nevstřelili vlastní gól, což se nedávno podařilo Ústavu národní paměti, když tvrdil, že katynský zločin byl genocidou. Mám velmi vážné pochybnosti o takové kvalifikaci toho činu. Naopak, nemám žádné pochybnosti o tom. že vyvraždění 25 tisíců polských důstojníků, policistů a intelektuálů stalinským režimem bylo válečným zločinem. Je to sice něco podobného, ale z hlediska mezinárodního práva něco naprosto jiného.

Lze argumentovat, že Polsko se nezúčastnilo postupimské konference a proto není vázáno ustanoveními dohody velmocí. V souladu s mezinárodním právem však tato dohoda může v určitých situacích dávat právo nebo ukládat povinnosti třetím státům (to druhé jen s jejich souhlasem). Nezapomeňme však, že to postupimská dohoda je základem suverenity Polska na někdejších východních územích říše. Jestliže odmítneme význam této dohody, otevřeme např. cestu k reparačním nárokům osobám německé národnosti, jež byly vysídleny z Polska právě na základě dohod mezi spojenci, mezi nimi také postupimské dohody. Museli bychom přiznat, že Polsko nemělo právo přijímat zákony, které zbavovaly určité skupiny obyvatel práva na majetek, protože takové právo náleží výlučně suverénovi.

Jak je známo, v r. 1953 se Polsko jednostranným prohlášením reparací zřeklo. Proti síle tohoto prohlášení se argumentuje různě, např. že je přijala vláda a nikoli parlament, jenž je neratifikoval (ale zahraniční politiku přeci provádí vláda a prohlášení předsedy vlády jsou v rovině mezinárodního práva závazná), nebo že vláda, která je přijala, nebyla suverénní (a zase: z hlediska mezinárodního práva Polsko bylo suverénním státem a nezdá se mi, že by někdo tuto suverenitu v r. 1953, např. v OSN, zpochybňoval; Polsko pouze nebylo nezávislým státem).

Nebezpečné argumenty

Na půdě vnitřního práva můžeme navrhovat různé povedené nepovedené konstrukce, ale z hlediska práva mezinárodního nebyla kontinuita a identita polského státu od r. 1918 nikdy zpochybněna. Vystavovat nyní tuto skutečnost pochybnostem nesvědčí dobře ani o právním vědomí politiků ani o jejich znalostech práva mezinárodního. Deklarace z r. 1953 tedy zavazuje postupně všechny vlády Polska. Třebaže byla adresována Německé demokratické republice, vztahovala se na požadavky vůči celému Německu. V oné době totiž podle států socialistického bloku byla, na rozdíl od SRN, jen ona legitimním německým státem.

Všimněme si ještě jednoho aspektu věci. Jestliže se tvrdí, že polské vlády nebyly suverénní, pak vůbec nemohly působit v mezinárodních vztazích. Ptejme se potom, na jakém právním základě Polsko ustanovilo svou suverenitu na teritoriu Svobodného města Gdaňsku.

Uzavřená kapitola

Je vůbec naděje na uspokojení reparačních požadavků? Z četných aspektů této otázky se dotkněme jen dvou. Není náhodou, že dohoda 2 + 4, která je základem sjednocení obou německých států, se jmenuje Dohoda o definitivní úpravě vztahů s Německem (podobného pojmu užívala i postupimská dohoda, jaksi jím anticipovala budoucí mírové řešení). Předpokladem této úpravy bylo, že definitivně uzavírá důsledky války, mj. také reparační požadavky. Pravda, Německo později vyplácelo určité dávky osobám, které Třetí říše poškodila (např. nasazeným na nucené práce), ale činilo to ex gratia (tj. z vlastní vůle, a ne proto, že by k tomu bylo právně zavázáno).

Je třeba také si všimnout, že i otázku uzavření reparačních požadavků polská publicistika nadužívá. V tom kontextu se např. zmiňuje německo – americká dohoda z r. 2000, která se nově týká úplně jiné věci. Mohli bychom si představit určité situace, v nichž by reparační požadavky mohly být předmětem diskuse. Reparace např. ze svého založení nezahrnují všechny požadavky, nýbrž jen ty, které vyplývají z „normálních“ válečných činností, nikoli ze systematického ničení měst, a takový osud potkal Varšavu. Vyžaduje to však vážné vědecké studium a rozvážnou činnost politickou, a ne předvolební cirkus, povzbuzování resentimentů a nadějí poškozených občanů, kteří počítají s vysokým odškodněním podle rozsudků německých soudů.

(přeložil Karel Štindl)

(www.bohumildolezal.cz)