Listopad 2004

Byl Hitler člověk?

Bohumil Doležal

Otázka na první poslech zaujme svou pitomostí. Nicméně kladou si ji v Německu, u nás i v demokratickém světě; naposled v souvislosti s filmem Zánik, který líčí poslední dny německého diktátora. Ve filmu je vylíčen jako vyčerpaný, nemocný člověk. Vyčerpaný nemocný člověk vzbuzuje soucit. Smí se to?

U Hitlerova konkurenta Josifa Stalina otázka takto nestojí, ač měl možná na svědomí víc lidských životů než Hitler. Měl na vraždění podstatně víc času, provozoval ho v končinách, kde měly masové vraždy staletou tradici (mongolští chánové, Ivan Hrozný) a kam není z civilizované Evropy příliš dobře vidět (tamější mocipáni včetně Stalina taky velmi pečlivě dbali o to, aby tam moc dobře vidět nebylo). Mordování bylo na čas přerušeno a zastíněno válečným kataklysmatem – i když je otázka, zda vedení války, naprosto bezohledné k životům vlastních vojáků i vlastního civilního obyvatelstva (Leningrad), by mu vlastně taky nemělo být přičteno na vrub. Vlivem této dějinné velkorysosti směl Alexander Solženicyn v románě V prvním kruhu vylíčit krásnou scénu, kdy tyran píše své patafyzické úvahy o jazykovědě.

Šok z Hitlera je tedy o hodně hlubší: dodnes, mnoho let po své smrti, fascinuje jako kobra králíka demokratický svět, Německo i českou společnost. Proč vlastně se tak děje u nás, kde život drtivé většiny dnešního obyvatelstva poznamenal půlstoletý pobyt v bolševické říši daleko hlouběji než krvavá, ale krátká epizoda německé okupace – vždyť ruský komunismus provázel naše lidi dospělým věkem, kdežto ti z nás, co ještě pamatují protektorát, byli v té době většinou malé děti?

Komunisté se ovšem vyžívali v líčení německých ukrutností a věděli, proč to dělají: chtěli tak zastřít ukrutnosti vlastní. A oficiózní čeští historici dodnes používají nacistických zločinů v tomto duchu. Hitler byl příčina, české poválečné zločiny následek. Fantom Hitler je naším alibi. Musíme si ho pěstovat. Kdyby nám, nedej pánbůh, chcípnul, co bychom si počali?

Také v zemích někdejších západních spojenců má vyvolávání Hitlerova ducha jakýsi přídech špatného svědomí. Především je pozoruhodné, že zatímco napoleonské války, jediný aspoň trochu srovnatelný konflikt minulosti, byl uzavřen Vídeňským kongresem, který podle shodného názoru dějepisců zajistil na dlouhou dobu vyvážený mír, po druhé světové válce se nepovedlo ani uzavřít mírovou smlouvu s hlavním poraženým, Německem. Důvodem byl nedostatek skutečného konsensu mezi vítězi.

Západní demokratické státy uzavřely proti Hitlerovi alianci se Stalinovým impériem. Hnala je k tomu nutnost a nemají nejmenší důvod si to vyčítat. Nedostatek skutečného konsensu chtěly ovšem přemostit konsensem falešným. Odtud např. problematičnost Norimberského procesu, postaveného na nemravné fikci, že se Západ dokáže sjednotit se Stalinem na společném pojetí spravedlnosti. Odtud problematičnost Postupimských dohod, jimiž dal Západ placet k nelidskému zacházení s německým civilním obyvatelstvem na území, které se dostalo pod ruský vliv.

A plodem tohoto falešného konsensu je i sama OSN, platforma pro spolupráci Západu s ruským diktátorem, ověnčená pentlemi demokratických a utopicky sociálních frází, které většina členů nebere vážně (v Radě bezpečnosti mají dodnes právo veta nikoli velmoci – při vší úctě, jakápak je dnes Francie nebo velká Británie velmoc! - nýbrž skuteční vítězové druhé světové války).

Spojenectví se Stalinem bylo nevyhnutelné, tento falešný konsensus nikoli. Západní politika dodnes nenašla odvahu si to přiznat, do kritické analýzy se jí nechce; patrně se bojí destabilizace celého západního světa. I ona proto potřebuje Hitlera jako strašáka.

A konečně Německo: jak vysvětlit hysterické flagelantství, jež od jisté doby zmítá německou politikou a (zejména levicovou) publicistikou? Kritická analýza minulosti byla Němcům po válce naordinována vítězi. Vítězové k tomu měli nepochybně dobré důvody. Stanovisko vítězů nemusí být do všech detailů správné a nemůže být ve všem všudy pro všechny časy závazné. I ono by mělo podléhat kritické revizi. Ještě významnější – a pro člověka, který stojí mimo, asi neuchopitelná – je německá hrůza z vlastního selhání, ze strašných masových zločinů, které páchali příslušníci středoevropského národa, který se v minulosti pyšnil svou kulturní úrovní a vzdělaností.

Nechci relativizovat nacistické zločiny, pouze upozornit, že věcný a kritický pohled by neměl podléhat tlaku zvnějška a emocím, jakkoli pochopitelným. Vypadá to, že německé vyrovnání se s vlastní minulostí je dosud nedokonalé. To není dobrá zpráva pro sousedy Německa: dnešní flagelantská hysterie, jako ostatně každá hysterie, se může velmi snadno zvrátit ve svůj úplný a stejně hysterický opak.

V důsledku tohoto trojího selhání (západního, německého a českého – přičemž Čechy uvádím jen jako pars pro toto, jako reprezentanta středoevropských sousedů a obětí Německa) vznikla podivná a absurdní situace. Žijeme pořád jakoby bezprostředně po skončení té velké války. Za šíření nacistické ideologie, za „osvětimskou lež“, dokonce za nošení nacistických symbolů jsou ve většině evropských států přísné tresty. Sama ideologie je dávno mrtvá, neatraktivní i pro drtivou většinu Němců. Německo se dávno stalo druhořadou mocností a nějaké jeho nové tažení za světovou nadvládou je nepředstavitelné. Zato svět, v němž nyní s bývalými západními Spojenci a s Německem společně žijeme, je ovládnut jakousi monománií: je jako duševně nemocný člověk upnut na neexistující nebezpečí, což vyčerpává jeho sílu a brání mu zabývat se užitečnějšími věcmi.

Existuje nějaká naděje, že by bylo možné tento neblahý stav zvrátit? Ovšem, jedna by tu byla: pokud dojde k další a ještě strašnější tragédii, ta druhou světovou válku jaksi zastíní, přehluší a zombie jménem Hitler zažene do záhrobí. Islámští teroristé se nepochybně brzy zmocní zbraní hromadného ničení a nebudou ani vteřinu otálet s jejich použitím. Až budou všude kolem nás po desetitisících umírat naši bližní, ztratí nacismus a Hitler svou magickou sílu, odebere se do dějin a my budeme konečně schopni se na něho dívat věcně a z odstupu. Mám jen pochybnost, zda nám to ještě bude k něčemu dobré.

(www.bohumildolezal.cz)