Listopad 2004

Problémy s Ruskem

Bohumil Doležal

Masakr v Beslanu a to, co se v souvislosti s ním odehrálo, znovu aktualizoval otázku, kterou si odpovědní lidé české politiky kladou už od dob Karla Havlíčka: co je Rusko (pro nás: dnešní Rusko), co se od něj dá očekávat a jak je možné s ním vyjít. Na adresu Ruska zaznívá nyní spousta kritiky. Vůbec přitom není nouze o laciné hraběcí rady. Proto je třeba některé věci jaksi vytknout před závorku.

Především: odpovědnost za odporné vraždění nesou jen a jen teroristé a jejich duchovní vůdci. Oblíbená česká teorie příčiny a následku (příčina: ruský teror, následek: mordování osetských dětí), již se na situaci pokoušejí aplikovat naši čečenofilové, je i tady vedle: na ruský teror se dá reagovat tisíci různými způsoby, vraždění dětí je reakce dosti specifická.

Za druhé: propojení na mezinárodní islámský terorismus, ideové a asi i hmotné, je zjevné i bez toho, že by se na útoku podíleli Arabové či černoši. Evropský terorismus, terorismus Rudých brigád, Frakce Rudé armády, Irské republikánské armády a dalších stavěl v drtivé většině případů na osobní zodpovědnosti a osobním potrestání, zůstal tedy, ač to zní paradoxně, nevědomky poplatný křesťanským kořenům naší kultury. Tady se vychází z kmenového pojetí odpovědnosti, které se uplatňovalo před několika tisíci lety, v době, kdy Jozue dobýval Jericho.

Taky nejsou Čečenci (přesněji řečeno lidé politicky odpovědní za vývoj konfliktu s Ruskem) pouhou obětí ruských utlačovatelů. Po rozpadu SSSR zpochybnili, aniž si s tím zvlášť lámali hlavu svými radikálními požadavky územní integritu Ruské federace. Rusové se nikoli neprávem báli dominového efektu a reagovali, jak je v podobných situacích jejich zvykem, hystericky. Nakonec vznikl podivný kompromis, na jehož základě se Čečenci domnívali, že jsou samostatní, kdežto Rusové, že jsou součástí Ruska. První krok, který nový čečenský režim učinil, byl zavedení šaríji. Nakonec se situace vymkla prezidentu Maschadovovi z rukou a polní velitelé se pokusili ovládnout sousední Dagestán. Tato divoká neodpovědnost je činí spoluodpovědnými za to, co se od té doby v Čečensku děje.

A konečně: kritika zásahu ruské protiteroristické jednotky je nejspíš poněkud laciná: jednak je jakýsi rozdíl mezi Beslanem a Picadilly - britští gentlemani by nešli domů pro samopaly a ruční granáty, ani kdyby jim unesli tisíc dětí, taky proto, že doma žádné nemají. Evropští experti se shodli v tom, že potřeba osvobodit tak obrovský počet unesených je něco, co zatím nemá v protiteroristických operacích obdoby, a proto je taky těžké posuzovat úspěšnost či neúspěšnost operace.

Ale i poté, co tohle všechno vytkneme před závorku, zbývají otazníky. Týkají se stereotypů ruského chování, které známe ve výrazné podobě z dob stalinského a poststalinského impéria, ale uplatňovaly se i dřív a přetrvávají dodnes.

Nejzřetelnější je snaha bagatelizovat problém pomocí nezřízeného lhaní. Týká se to nejprve počtu unesených, pak počtu zabitých a zraněných. Dále účastí blíže neurčeného počtu Arabů na teroristickém útoku. Tenhle postup pořádně nefungoval ani v SSSR (vzor: Katyn). Dnes, kdy je v Rusku při všech problémech nesrovnatelně svobodnější prostředí než v dobách SSSR, je to naprosto neúčinné: všechno skoro hned praskne a zbývají pochybnosti: nakolik důvěryhodný je „zajatý terorista“? Lze věřit tomu, že na organizaci útoku se podílel exprezident Maschadov? Lze vůbec Rusům věřit?

Další tradiční ruskou nectností je využívat všeho (i šlamastik, do nichž se zamotali) k prosazování imperiálních (dnes bychom řekli „velmocenských“) zájmů. Vzor: druhá světová válka a následný zábor třetiny Evropy. „Putinova doktrína“ (Rusko si vyhrazuje právo udeřit proti teroristům preventivně i mimo své území) má jistě nějaké reálné jádro, Rusko není ostrov a bude se pochopitelně bránit proti vyčuraným pokusům zřídit si v závětří pár kilometrů od jeho hranic teroristické základny. Jenže: jaké jsou záruky, že zůstane jen při tom? V případě Ruska tradičně žádné (viz předchozí odstavec ). A taky nejsou záruky, že doktríny nebude užito jako zástěrky k obyčejné agresi.

A třetí nectnost: neschopnost se slušně solidarizovat s těmi, co se octli v podobné situaci, snaha využít situace k tomu, aby se zahojili i na nich (viz ruský postoj k USA a k iráckému problému). Zde hrají roli prastaré ruské komplexy méněcennosti a z toho plynoucí nevěrohodnost a nespolehlivost. Na jejich vzniku se lví silou podíleli různí evropští uzurpátoři od polské šlechtické republiky přes Karla XII., Napoleona až po Hitlera (každý dopadl špatně a žádný se z neúspěchu předchůdců nepoučil). Rozpad SSSR tyto komplexy spíše prohloubil, protože ruská společnost, jak se zdá, neúspěch komunistického experimentu pořádně nereflektovala.

Zdá se, že v některých dosti významných ohledech se Rusko nadále drží své tradiční politiky, která z něho činí nedůvěryhodného a nespolehlivého partnera. Někoho, s nímž solidarizovat se je nejen obtížné, ale může to být dokonce nebezpečné.

(www.bohumildolezal.cz)