Listopad 2004

Všeobecná amnézie

Bohumil Doležal

Před pár dny mne v MfD zaujala zpráva o tom, že na jakémsi festivalu leteckých filmů bude promítán film slavné režisérské dvojice Kadára a Klose Únos. Totiž přesněji řečeno způsob, jímž se ve zprávě o filmu mluví. Jde prý o hvězdný film, který nahání husí kůži. Sám ředitel festivalu byl proti jeho promítání, protože seriál o majoru Zemanovi je údajně jen jeho slabým odvarem. A jeden filmový kritik tvrdí, že Únos dnes neznají ani filmoví fajnšmekři.

To je opravdu zvláštní: na film se dobře pamatuji, stejně jako většina lidí mé generace jsem na něj chodil povinně se školou. V bezprostředně poststalinském období ho určitě párkrát dávali v televizi, takže ho viděli i lidé mladší než já.

Film je legračně stupidní. Za zmínku stojí např. scéna, zachycující rasistické řádění americké soldatesky; výslech unesených agenty CIA, který je střižen podle podobně stylizovaných výslechů na gestapu z jiných stalinistických filmů – čeští pracující vzdorují svým trýznitelům tím, že brumendo pějí Internacionálu; nebo závěr, v němž rozpolcený Kopecký smutně zírá z okna „utečeneckého“ lágru, který se nyní stává natrvalo jeho domovem, a dochází mu, že prohrál svůj život. Zjevně tu působí jednak milosrdný čas, jednak skutečnost, že autoři a protagonisté museli tenkrát tomu, co filmovali, aspoň trochu věřit, a když se někdo prezentuje jako blb, dává mu to jakousi lidskou dimenzi.

Proč tedy ten dnešní děs a úžas? Náš vztah ke komunistické (a zvláště stalinistické) minulosti je výrazně deformovaný. Na jedné straně, pokud jde o tehdejší filmovou tvorbu, dodnes obdivujeme její vlídnější tvář: např. pohádku Pyšná princezna nebo veselohru Pekařův císař. Zde stalinistická ideologie souzní s naším plebejstvím. I proto nás janusovská druhá tvář stalinismu tak poleká (připomínám mj. jiný filmový skvost, film Severní přístav, v němž slavný režisér Otomar Krejča hraje roli zrádného diverzanta, kryjícího se maskou oddaného stranického funkcionáře: ideologie procesů). To překvapení: kdo všechno se to tenkrát spustil!

A dále: na stalinistickou minulost se nevědomky díváme prizmatem disentu a Charty77. Jejich stinnou stránkou byl historický kompromis mezi někdejšími stalinisty a někdejšími obětmi. Vycházel z uznání, že stalinisté svým pozdějším úsilím nejprve o komunismus s lidskou tváří, pak už jen o lidskou tvář svou minulost nejen odčinili, ale udělali ji, jako mnichovskou dohodu, neexistující od samého počátku. Nikoli „všechno je odpuštěno“, ale „všechno je zapomenuto“. Mluvit o jejich minulosti je neslušné kádrování. Hlavním hříšníkem se stala česká veřejnost, která zradila ideály Pražského jara a uzavřela nepsanou smlouvu s Husákem, a nejukrutnějším obdobím se stala „normalizace“, kdy byli pronásledováni dokonce i někdejší stalinisté.

V důsledku toho si dnes neuvědomujeme, že starší garnitury našich dnešních duchovních elit, zejména pokud jde o literáty, filozofy, sociology a historiky, byli kdysi ze značné části stalinisty. Když pak na tohle poznání nečekaně narazíme (obávám se, že u filmu Únos to je možné jen proto, že tvůrci i hlavní protagonisté jsou už mrtvi) vyděsí nás to jako třetihorní příšera, která se v Bradburyho povídce jednou za čas vynoří z moře před majákem, aby si s ním popovídala.

Nejde mi o problém morální (starost o duše někdejších stalinistů rád přenechám psychologům a farářům), ale poznávací. Minulost jsme nezpracovali a nepřekonali, ale zametli pod koberec. Jako norma byla nastolena všeobecná nestydatost. Minulost se ale může kdykoli v trochu pozměněné podobě vrátit. Neostalinská KSČM je dnes druhou nejsilnější stranou, proč asi?

Toto, a nikoli nejapné úvahy o tom, zda byl Hitler člověk či nikoli, by mělo být tématem naší doby.

(www.bohumildolezal.cz)