Listopad 2004

Jsem jako zapomenutý deštník

Dana Emingerová

Jsem jako zapomenutý deštník,říká o sobě spisovatel Viktor Fischl, jeden ze dvou letošních laureátů Ceny Jaroslava Seiferta. "Jsou lidé, kteří své stáří nosí jakoby v těžkém ranci na shrbených zádech. Jsou jiní, kteří je nosí v kapse jako šekovou knížku, do níž, kdykoliv se jim zlíbí, mohou zapsat, co si za život našetřili a co tu po nich zůstane," napsal Viktor Fischl (nar. 1912) v knize Svědek téměř stoletý. Jestli dnes někdo nosí své stáří jako kytku na klopě kabátu, pak je to právě on. Za pár dní uvidíme Viktora Fischla v Praze. V pondělí 11. října převezme v pražském Karolinu významnou Cenu Jaroslava Seiferta. Udělila mu ji Nadace Charty 77 za celoživotní literární dílo.

LN: Letos vám bylo dvaadevadesát let. Jaké to je?

Stáří je věk smíření. A první, s čím se musíme umět smířit, je vědomí skutečnosti, že "nevíme dne ani hodiny". A nikdy nebudeme vědět. Třeba můj otec i matka zemřeli kolem padesáti. Tak se mi zdálo podle zákonů dědičnosti neúprosně logické, že se vysokého věku nedožiji, a když mi bylo padesát, začal jsem každý den, který mohl být, a přece nebyl poslední, pokládat za něco jako čistý zisk a dar z nebes. V osmdesáti jsem si pak říkal, jaké by to bylo hezké dožít se roku 2000, pak si to v kalendáři odfajfkovat a odplout. Jenže teď už přišlo třetí milénium a mně je tu stále dobře.

LN: A jak se v tom novém miléniu cítíte?

Jako zapomenutý deštník ze století minulého, protože stále častěji narážím na věci, kterým už ani za mák nerozumím. Ale pořád ještě objevuji nové krásy světa a začínám smlouvat s pánem Bohem, že kdyby mě tu nechal o dva roky déle, mohl bych ještě dopsat to a ono, co mám dosud v hlavě. A možná brzy začnu škemrat, aby mne tu nechal až do té stovky.

LN: O vaší chuti do života svědčí nejen váš slavný román Kuropění o starém venkovském lékaři, který si povídá s kohoutem, ale i vaše básnická sbírka Krása šedin. Jako mladý básník jste však napsal sonet s názvem Trojský kůň času u tvých bran... Tehdy jste se asi stáří bál, nebo ne?

Od té doby uběhlo skoro šedesát let! A mě vždycky ohromoval let času a co všechno se v něm mění. Dovedete si představit, že já jsem žil ještě v době, kdy jsme rádio chytali na krystal a okouzloval nás němý film. Za nějakých dvacet let už bude těžké najít pamětníka dob, kdy v biografu doprovázel představení pianista, který měl jednu hromádku not na doprovázení scén milostných, druhou pro chvíle napínavé, včetně honiček za zlosyny, a třetí pro dojemné závěry s usmiřováním, odpouštěním či umíráním. Co všechno nebylo, když jsem přišel na tento svět! Dokonce i na televizi a počítače jsem musel nějakou dekádu let čekat. Vynálezy jako internet a e-mail mě dostihly až ve stáří. Ještě nikdy neměli lidé tak dobré prostředky dorozumívací, ještě nikdy si nebyly všechny konce světa tak blízké, ještě nikdy nebyly vzdálenosti tak překonatelné. Dovedeme vypočítat dráhu hvězd, známe jejich vzdálenost, lidé už chodili po Měsíci. Vědecký a technický pokrok je závratný. Ale přece nikdo z nás neví, odkud přišel a kam jde, víc než jeho praděd, který ještě svítil petrolejovou lampou a jehož nejrychlejším dopravním prostředkem byl dostavník.

LN: Během svého dlouhého života jste poznal mnoho zajímavých lidí. Můžete říci, kdo z nich vás nejvíc ovlivnil?

Určitě to byl Jan Masaryk, ten ze mě totiž udělal diplomata.

LN: Čím byste byl, kdybyste se nepotkali?

Asi bych skončil někde u novinařiny. S Masarykem jsme se poznali v Londýně roku 1939, pomáhal mi ve styku s anglickými úřady, když jsem po nastolení protektorátu sháněl víza pro nejohroženější české Židy. Když se pak po pádu Francie Benešova vláda přestěhovala do Londýna a Jan Masaryk se stal ministrem zahraničí, pracoval jsem mnoho let přímo pro něj.

LN: Do Izraele jste odešel roku 1949 a téměř okamžitě tam začal diplomatickou kariéru. Jak jste se dokázal tak rychle přerodit z českého diplomata na izraelského?

Po Masarykově smrti jsem šel za jeho nástupcem Clementisem, toho jsem znal z Londýna. Když jsem mu řekl, že mám namířeno do Izraele, chápal mě a slíbil, že mi pomůže. Byl to slušný člověk a navíc je třeba připomenout, že jsem se na něj obrátil v době, kdy Československo dodávalo do Izraele zbraně. Moskva se totiž tehdy ještě mylně domnívala, že židovský stát bude užitečným nástrojem proti Velké Británii, tehdy nejsilnější velmoci na Středním východě. Clementis však chtěl, abych nejdřív dokončil svou práci na ministerstvu zahraničí, kde jsme připravovali materiály pro mírovou smlouvu s Německem. Když jsem pak v listopadu 1949 odcházel, Clementis už byl zavřený. V novém, mladém státě Izrael se právě vytvářela diplomatická služba a já jsem měl štěstí, že jsem znal z Londýna tehdejšího izraelského ministra zahraničí Mosheho Sharetta, jenž hledal experta na Německo. Tak jsem se stal jeho poradcem při jednáních s Německem o válečných reparacích a restitucích, které měly pro hospodářskou budoucnost Izraele zásadní význam.

LN: Pak jste jako izraelský velvyslanec pracoval v mnoha zemích. Máte nějaké životní pravidlo, kterého jste se v diplomacii držel?

Vždycky jsem se snažil vmyslet se do člověka, který seděl proti mně. Jenom tak jsem mohl vytušit jeho reakci na to, co mu chci vykládat. Tak jsme si mohli navzájem trochu rozumět. A to je pravidlo, které platí pro diplomata jako pro spisovatele, nebo třeba pedagoga. Čím víc se budeme umět vmyslet do druhého člověka a vcítit se do něj a ztotožnit se s ním, tím lépe se nám všem povede.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)