Listopad 2004

Češi očima exulanta aneb Osmaosmdesát pohledů zvenku

Luděk Frýbort

(výběr z úvah a esejí)

(Část 2)

CS-magazín otiskuje tuto knížku, kterou vydala ANNONCE, k. s. v roce 2000, ISBN 80-900125, s laskavým svolením autora i vydavatele na pokračování.

II. Mezi nebem a Zemí aneb Úvahy o věcech lidských

Rozjímání o pravdě

»Dí jemu Pilát: co jest pravda?« (Evangelium sv. Jana, 18:38)

Ale já se teď nechci oddávat biblickým úvahám; promiňte mi, že se místo toho ještě jednou vracím k tomu generálu Pinochetovi. Já vím, jednak už od jeho návštěvy uplynul nějaký čas, jednak už toho bylo napsáno dost. Našli se lidé, kteří bez ohledu na současnou intelektuální módu vyslovili nepochybnou pravdu: že onen jihoamerický gentleman učinil v dané situaci to jediné, co mohl učinit čestný a statečný člověk a voják k tomu, pokud nechtěl sám sebou až do konce života pohrdat. To stačí; netřeba k tomu přikládat další polínka.

Já jen ... ano; jedno malé polínko mi ještě dovolte. Odstranění nastupující komunistické diktatury byl čin čestný a statečný, jak již řečeno; jen bych chtěl ještě dodat, že také čin pravdivý. Vím, co si teď možná myslíte; že je to takové kulaté slovíčko, ta pravda. Všelikams se vejde: do státních znaků, do filozofických úvah, do volebních proslovů, i do nejedné prázdné a nevymáchané huby ... a přitom nikdo pořádně neví, co to vlastně je. Už jistý Pilát z Pontu nevěděl, co jest pravda, a po něm celé generace myslitelů a mistrů slova. Všichni se snažili lapit tento pojem, zmocnit se jej, definovat a do přehledného šuplátka filozofických kategorií vstrčit ... aby se veškerá definice pravdy pokaždé smrskla do pochybného tvrzení: pravda je to, co říkám já. V souhlasu s tím jazyky mnoha národů znají vazbu »mít pravdu«. Je to slovní obrat velmi neskromný, ale jinak celkem přesně ukazující, jak se s takovou pravdou nakládá: že ji lze mít, vlastnit ji, mávat jí kolem sebe, upírat ji jinak smýšlejícím, případně jí někoho natřít po kebuli.

Skutečná pravda, tajemný řád světa a účel všeho, se přitom vznášejí v nadoblačných výšinách, nedosažitelné chtivým ručkám tlučhubů a majitelům konjunkturálních pravd.Je možno být skromnější. Spokojit se s vědomím toho, co pravda není: že jí není lež, třebaže slavnému účelu sloužící, a není jí ani omyl, třebaže ze samých dobrých úmyslů vycházející. Jinak bývá dost obtížné pevně určit, co jest pravda, že ano, strýčku Piláte.Ledaže bychom se poohlédli, co pravda kdy byla. Není to tak obtížné po pěti tisíci letech psaných lidských dějin. Mít pravdu je sebeklam a nesmysl; dostat za pravdu je završení, jímž dějiny korunují činy čestné a statečné. Nebývá jím korunováno nakrucování huby podle současných mód, směrů, proudů a škol, nýbrž přečasto skutky osamělé, nemající ku pomoci nic než vlastní svědomí, poctivost a prozíravost. Jako za časů Pilátových i dnes bývá pravda vypískána.Pravdou je strom, který zasadíš, a on se ujme a nese ovoce. Pravdou je přítel, který ti zůstane i po dlouholetém odloučení. Pravdivý je dům, který postavíš, a on bude stát a sloužit ještě po staletích. Pravdivé jsou myšlenky a činy, k nimž se můžeš bez hanby a rozpaků přiznat, až se svět kolem tebe promění a »pravdy« tlučhubů se obrátí v ostudu.Pravda je to, co se osvědčilo.

V tomto smyslu pravda vítězí. Nemůže nevítězit, stejně jako nemůže neplatit zákon volného pádu, násobilka a všechny ostatní přírodní zákony; nahraďme si slovo pravda pojmem přírodní zákon a naše rovnice bude úplná. Jiná věc je, že vítězství pravdy nemusí být pokaždé to, co bychom si přáli. Pravda je nezkrotný koník, nedá se osedlat; působením přírodních zákonů už leckomu spadl květináč na hlavu. Myslitelé všech věků si zvykli pokládat za pravdu to, co vyhovuje našim představám: jistota, bezpečí, svornost, harmonie, blahobyt a láska pro všechny. Aby všechno dopadlo dobře a pak už aby se s tím nehýbalo.

Nehybnost je konečný princip lidských přání.Druhohorní ještěři ale vyhynuli a člověk neandrtálský vymřel; a není pochyb, že kdyby do toho měli co mluvit, asi by se zdráhali přijmout tuto skutečnost za výsledek dějinné pravdy. Jenomže nikoli krásná přání, ale pohyb vpřed je jejím principem. Pohyb k tomu, co se osvědčí. Co se neosvědčí, zacházívá. Pravda vítězí, ale mnohému při tom spadne květináč na hlavu, třebaže ji měl plnou krásných přání. Proto také, abychom se vrátili k začátku těchto řádků, byl skutek pána jménem Pinochet pravdivý. Osvědčil se. Jeho země se v důsledku toho stala nejspořádanější, nejfunkčnější, nejblahobytnější zemí jihoamerického kontinentu, zemí dynamickou, rozvíjející se - a přitom, nutno zdůraznit, zemí demokratickou a velmi svobodnou. Na některé hlavy ovšem při tom spadl květináč. Většinou zaslouženě, ale přesto se na celém světě zvedl pokřik těch, kteří mají za pravdu splnění přání a přáníček, vlastních, stranických i světonázorových.

Dodnes ten pokřik trvá; majitelé módních pravd se nemohou smířit s tím, že se osvědčilo něco, čemu nedrželi palec. Pravda zvítězí i bez nás. Ale učiníme lépe, když se vynasnažíme pravdu najít. Ne ve svých přáních a v touze po zajištěné nehybnosti, ale v předvídavém odhadu toho, co se osvědčí. Ne teď a ne zítra a také ne do příštích voleb, ale jednou, až vzejde setba našich dnešních myšlenek a činů. Může být nesnadné vědět, co to bude; ale neodchýlíme se příliš od pravdy, položíme-li si za měřítko svých činů poctivost, statečnost a prozíravost. Abychom se ještě pak, až se znovu promění svět, mohli podívat do zrcadla; abychom se nemuseli sami před sebou stydět. Abychom dostali za pravdu. Protože - pozor! něco letí ... že by už začínaly padat květináče?

(Hannover, 24. 6. 1994), (Český deník, 11. 7. 1994)

Jak jsem se nepomstil

Soudružka předsedkyně prověrkové komise koukala přísně skrze brejle a četla mi levity. Levitů byla hromada a nalézaly se na dvou hustě strojem popsaných stránkách. Ostatní členové prověrkové komise pokyvovali uvědoměle hlavami snažíce si dodat třídního vzezření, což se jim tak zcela nedařilo; ani při nejlepší snaze se nemohli vydávat za předvoj dělnické třídy. Dělnická třída byla v budově vědeckého ústavu zastoupena pouze domovníkem, který patrně neměl zájem zasedat v prověrkové komisi.

Bylo mi truchlivo. Uvědomoval jsem si, že nejspíš končí cosi, co jsem považoval za počátek jakési životní dráhy na poli věd geologických. Nemohl jsem s dobrým svědomím popřít, že téměř všechno, co stálo na lejstru s levity, byla pravda: že jsem se vyjadřoval s despektem o kvalitě sovětských filmů, že jsem kdesi zpíval píseň ... za císaře pána a jeho rodinu, což bylo jasným důkazem mého feudálně-monarchistického smýšlení. Že jsem se těšil, až dosáhnu věku šestadvaceti let, čímž mi pomine sice formální, přesto však odporná povinnost být členem modrokošilatého Svazu mládeže. Že jsem o posledním Prvním máji nejen nedostatečně jásal, nýbrž se docela ze slavného průvodu do prvního průjezdu vypařil. A že jsem i jinak projevoval lecjakou náklonnost k způsobům a myšlenkám zanikajícího západního světa, kdežto ušlechtilým pravdám nejpokrokovějšího učení jsem se šklebíval, své reakční ledví odhalil. Že jsem si, věcně shrnuto, nedával pozor na hubu.

Bylo mi dosti divné, odkud to soudružka předsedkyně všechno ví. Záhada se vysvětlila po chvíli: soudružka učinila lejstrem neopatrný pohyb a mně se na okamžik objevil podpis: Tomáš ... Ale ne, nebudu jmenovat. Nechci se nikomu mstít, teď už ne, ani ostudou. Ale tehdy mi zčernal svět. Ne tak pomyšlením na to, že půjdu k lopatě; ale že Tomášek ... Měl jsem ho za přítele. Strávili jsme spolu mnohou chvíli při geologickém bádání i mimo ně, filozofovali o záhadách lidstva a vesmíru, svěřoval jsem se mu s úvahami a nejistotami své nepříliš dozrálé mysli ... a on hned běžel a všechno to zatepla žaloval na partaji. Krysa jedna.

Inu, ještě jsem se nenaučil ... ani ne opatrnosti. Té jsem se příliš nenaučil ani pak. Spíš spatřit temný jidášský záblesk v čímsi kumpánském pohledu. Nepasovat na přítele hned každého, kdo pěkně, důvěrně zahovoří.

Mou první pohnutkou bylo jít, vzít z rohu metrový ocelový vrták, jímž se prováděly půdní sondy, a natřít jím krysu Tomáška po kebuli. Naštěstí jsem si to cestou po schodech rozmyslel, protože to bych pak nešel ani k té lopatě, nýbrž rovnýma nohama do Jáchymova. Běžel tehdy ještě na plné obrátky a třídní nepřátelé v něm kapali po stovkách. Zdusil jsem v sobě pro tu chvíli pomstychtivost, opustil ctihodnou budovu vědeckého ústavu a odebral se do ohrady geologického průzkumu, v níž jsem byl přijat za vrtného dělníka. Logickému mysliteli by se mohlo zdát podivné, proč předvoj vládnoucí dělnické třídy trestal své nepřátele tím, že z nich dělal dělníky; ale to by logický myslitel chyboval. Měl by vědět, že logika je to poslední, čím je možno měřit kličky ideologického myšlení. Dvanáct let jsem tedy porůznu vrtal, též kameny jsem v lomu do vozíku nakládal, násady mnoha lopat do hladka ošoupal, i horníkem jsem se na čas stal, což bylo povolání nejen dělnické, nýbrž dočista nejčestnější. Ale místo abych si toho vážil, choval jsem v mysli neutuchající chuť pomstít se kryse Tomáškovi. Počkej, potvoro jidášská. Však ty se mi dostaneš do ruky.

Maloval jsem si tu útěšnou scénu, jak krysa Tomášek třeba přijde někam do lesního ústraní vytyčovat vrty a já ho tam samotného potkám. Nebo jak přijde k nám na vrt a ono mu tam něco těžkého, železného spadne na hlavu. Kamarádi vrtáci mi pak jistě rádi dosvědčí, že si za to mohl sám, protože nedodržoval bezpečnostní předpisy.

Leč osud mi krysu Tomáška do rukou nevydal. Přišlo léto lidských tváří a já jsem opustil vrty i doly, abych opět zaujal místo na nějakém méně čestném, leč útulnějším pracovišti. Bylo to, pravda, jen napolovic, lidské tváře byly přece jen tvářemi komunistickými, a jak čas šel, lidskost z nich stále víc opadávala. Bylo třeba být skromný, nenápadný, aby se bdělý kádrovák zase nerozpomněl. Kdežpak nějaká vědecká dráha. Rovněž možnost zastihnout krysu Tomáška někde stranou byla čím dál nepravděpodobnější. Vzduch pak ve vlastech českých rychle houstl, až dosáhl stavu nedýchatelnosti, i rozhodl jsem se odejít do exilu. Možná že jsem byl slabý. Jiní to vydrželi, zůstali. Dodnes nevím, k čemu bylo třeba víc kuráže - zda vydržet, dál dýchat puch zasmrádající ideologie, nebo všechno opustit, sebrat se a jít.Tam, za kopečky, mi přišlo poznání. Osud byl chytřejší než já. Nevydal mi krysu Tomáška, abych ho někde na lesní mýtině ztřískal latí. Bylo by to povrchní a primitivní, takhle se umí mstít každý obejda, když ho k ránu vyhazují z hospody. Kromě toho bych mu příliš neuškodil, boule se zahojí a donašeč donáší dál, jeho židle v ctihodném vědeckém ústavu se neotřese.

Místo toho mě osud moudře dostrkal sem do exilu, aby mi popřál pomsty mnohem elegantnější a exkluzivnější. Zaplést krysu Tomáška do jeho vlastní bolševicko-estébácké sítě. Bude to skvělé. Dokonale zničující. Připravím mu černý den, v němž se mu všechno zhroutí, jaký jsem si kdysi zažil já sám při zhlédnutí podpisu na udavačském lejstře. Dal jsem se do díla. Dobrý přítel mi s ochotou a radostným souhlasem přislíbil, že bude házet mé dopisy do schránek v různých metropolích imperialistického tábora: jednou v Curychu, podruhé v Mnichově, jindy v Amsterdamu nebo dokonce až v New Yorku, samotném to hnízdě kapitalistické hydry. Přítel konal hojné služební cesty, takže mu to nebylo zatěžko. Kromě toho se mu ten nápad hrozně líbil.

Pak už zbývalo jen sednout a psát. Na adresu krysy Tomáška, již jsem celou tu dobu věrně choval v paměti. Dopisy z kapitalistické ciziny se tehdy prosvěcovaly a ty podezřelé zadržovaly, takže jsem neměl pochyb, že se dostanou i na jinou adresu. Naponejprv by se dalo napsat třeba: »Vážený pane ..., Vaše zásilka v pořádku došla. Zprávy jsou zajímavé. Sdělte, kam Vám má být doručena smluvená odměna.«

Pak už možná o něco ostřeji: »Rýže kvete. Rýže kvete. Strýc Jonatan hraje na trombon. Jezevec opustil doupě.« Hezké, což? Jindy by zase bylo možno poslat krotký dopis plný sdělení o nemocné tetě a o tom, jak se zalévá zahrádka, a mezi řádky vepsat tajným inkoustem: »Zřiďte mrtvou schránku. 5569930. Klatovy 399 + 2, svíce, skořápka, prostěradlo. Opakuji, prostěradlo.« Také dopis psaný hebrejským písmem (jako od sionistů) nebo pár čínských znaků by se jistě neminuly účinkem. Ty čínské znaky zcela jistě, na ty byla tehdejší revoluční bdělost zvlášť háklivá. Smysl by ani nemusely žádný dávat, však oni by to už na estébé nějak vyluštili, velezrádný smysl našli. Krysa Tomášek se nepostačí divit. Estébáci třeba všechno tak úplně nespolknou, jen mimořádně pitomý špion by posílal zrádné depeše poštou ... ale krysu Tomáška přesto zmáčknou. Pro jistotu. A aby ukázali bdělost. Odhalených třídních nepřátel je zapotřebí a na vině či nevině přitom zvlášť nesejde.

A i když ho nezavřou, půjde to s ním. Z nepříliš konkrétních vyšších míst se cosi naznačí. »On tam něco má,« bude se šeptem říkat mezi straníky a kádrováky. »Něco mu tam našli.« Slovíčko tam je mnohoznačné. Pozor, nedotýkat se, smrdí to malérem, kde se nic pořádného neví, tam to kádrové čistoty dbalým soudruhům smrdí obzvlášť nebezpečně. Přinejmenším krysu Tomáška vyhodí z práce. Aby šel běhat na vrt s tyčemi jako já, na to už asi bude starý, takže nejspíš skončí někde v jézédé tahat řepu. A ještě bude moci být rád; s odhalenými špióny se nakládává i mnohem nevlídněji. Představa to byla i po té době lahodná. Ale když už jsem chtěl začít psát, nějak se mi zastavila ruka. Jistě, krysa Tomášek by zasloužil ... ale nemohl jsem.

Znechtělo se mi. Zosnovat důmyslnou pomstu je jedna věc, přenést ji přes svědomí je věc druhá. Asi bych si uchoval svědomí čisté, kdybych byl Tomáška někde ztřískal tou latí; psát špiónské dopisy ... dovedl jsem si představit, že bych si připadal špinavě. Taky jako krysa, i když jiná. Jsou asi lidé, kterým to nic nedělá, být krysou. Nemají svědomí, takže si je nemohou pošpinit. Nevěděl jsem už, je-li pomsta sladká. Třeba ano; třeba je sladká i špína, ale mě její chuť neláká. Přítel se divil, proč mu nedodávám ty dopisy, ale nešlo to.Proč bych se vlastně mstil.

Osud má své kličky, možná že se kryse Tomáškovi odměnil sám, bez mé pomoci. Pošpinil si milý Tomášek duši udavačstvím, aby dosáhl vyššího špriclíku vědecké kariéry, ale kdoví, dosáhl-li jej. A když dosáhl, jak mu chutnal. Možná je z něj dnes žbrblavý důchodce, co říká, že za komunistů bylo líp. Možná že kysele zahlíží na emigranty, kteří se procházejí po Karlově mostě s videokamerou na břiše a cedí skrze zuby: »To věřím. Ti se mají. Těm se to špacíruje, za ty jejich marky. To si to někdo umí zařídit.« Ostatně je mi už dávno jedno, jak se má a co říká krysa Tomášek.

Vlastně bych mu měl být vděčný. Jsem dnes poměrně spokojený, a lze-li zaklepáním na dřevo zaplašit duchy zlých náhod, i šťastný člověk. Nebýt krysy Tomáška, kdoví, jaký bych byl. Nejspíš bych teď nežil v blahobytném exilu. Nechodil bych po Karlově mostě, provázen závistivým žbrbláním starokomunistů. Bylo to všechno, pravda, dost perné, ale vyplatilo se. Nestal jsem se hvězdou na vědeckém nebi, ale ony takové hvězdy musely toho času ledaco překousnout, do pochybných spolků vlézt, na povel jásat, pod prvomájovými tribunami se radostně usmívat - já jsem nemusel. Byl jsem dělník a v jednom měl bolševik pravdu: dělník byl člověk privilegovaný. V tom, že se nemusel přetvařovat, na hubu si pozor dávat. Mou lopatu mi nikdo nehrozil vzít. Mohl jsem si dovolit přepych v podobě čistého svědomí. Nepošpinit si duši. Těžko říci, jak by ta duše vypadala, nebýt Tomáškova udání.

A mnohé jsem zgruntu poznal: tak například vím, co znamená slovo dělník a že je to něco velmi jiného, než o čem káže báchorečná představa západních levicových intelektuálů. Vím, co obnáší slovo Západ a že je to pojem o něco složitější než jenom třeskutý tuzexový blahobyt, videokamery a mercedesy. Zároveň ale vím též, co se skrývá v slovech socialismus, Východ, diktatura, kteréžto pojmy jen napolovic a velmi naivně chápou moji západní kolegové a spoluobčané. Udavač Tomášek změnil v svinském úmyslu běh mého života, ale já jsem v důsledku toho získal dar pohledu z obojí strany tohoto dosud ještě rozděleného světa; a to je dar, nad nějž si ničeho necením víc. A konečně, protože mi nebylo umožněno si ucpat hlavu vědami, zůstalo mi v ní dostatek prostoru pro rozličné jiné činnosti: pro spisování, malování, učení různým jazykům a hatmatilkám, pro cestování, rozjímání nad řádem a během světa i pro jiné věci nepraktické a finančními sumami nevyčíslitelné, činící ale navzdory tomu život bohatším a naplněnějším, než kdybych dnes kupříkladu jako završení svého životního díla sepsal světově uznávanou učebnici o propustnosti sypkých hornin.

A abych nezapomněl: bylo mi dopřáno skromnou mírou přispět k potření totalitní saně psaním do řádky exilových časopisů, jakož i k potírání saně postkomunistické nyní a zde. Nebylo by se tak stalo, nebýt oné prověrkové komise. Díky, Tomášku, díky. Nepomstil jsem se a jsem rád, že ne. Dosáhl jsem něčeho vyššího, fortelnějšího, než je pomsta.

Ale stejně by mě zajímalo vědět, jestli se teď Tomášek aspoň stydí. Jestli ano, přijal bych jeho omluvu. Je to tak snadné - pár slovy upřímné omluvy se smyje špína z duše, uzavře se ostudná minulost. Jen krysí povahy se nedovedou ani omluvit, ani omluvu přijmout. Ale to už se zase dotýkáme jiné kapitoly, že.

(Hannover, 11. 9. 1994), (Český Deník, 1. 10. 1994)

Rozjímání nad literární cenou

Müllerovic byli taková obyčejná rodina. Ráno vstali, posnídali a odebrali se pracovávat do různých úřadů a kanceláří. Maminka jim mezitím připravila dobrý oběd. Odpoledne přišli domů, přečetli si noviny, zapnuli televizi a sledovali duchaplný seriál. Poté se navečeřeli, vyvenčili pejska a šli spát. V sobotu usedli do svého automobilu a jeli na výlet, během nějž navštívili zahradní restauraci, snědli koláč a popili kávy. Někdy šli též do kuželkového klubu. Když nastal čas dovolené, odletěli na ostrov Tenerife, aby se tam zotavili z celoročního stresu. Tak žili a žili, až dosáhli důchodového věku, koupili si obytný automobil, a jestli nezemřeli, objíždějí v něm Evropu dodnes.

Nesmějte se mi, prosím. To, co jsem napsal, není pitomost, nýbrž realistický příběh z dnešní západní skutečnosti. Byloť na tom Západě dosaženo téměř ideálního blahobytu a všeobecné zajištěnosti, průměrný pan Müller slušně vydělává, má spoustu volného času, pořídil si domek, pěkné auto, pejska, a pokud chce mít podstatnější starosti, musí si je s velkou dávkou vynalézavosti dělat. Je to velmi příjemné živobytí, ale psát se o něm nedá. Kdo by žádal na dnešních západních spisovatelích, aby tvořili díla ze žhavé současnosti, ten neví, jaký úkol jim nakládá.

I když bych si, to se ví, také věděl rady. Rozvlekl bych životní příběh Müllerovic rodiny na pět set stránek, vložil bych do něj jímavé příběhy lásky, přičemž bych měl na vybranou z klasické čtveřice možností: ona ho miluje, ale on ji nechce; nebo on ji chce, ale ona ho nemiluje, čímž povstanou konflikty, nad nimiž mohou rozněžněné čtenářky s pohnutím vzlykat; dále je tu možnost lásky šťastné, což je sice krásné, ale psát není příliš o čem, nebo posléze ten případ, že on ji nemiluje a ona ho ani nechce, čímž je vše vyřízeno. Moderní doba vylepšila toto poněkud zastaralé schéma ještě o tu vynikající možnost, že ona ho nemiluje a on ji také ne, nicméně spolu neustále pilně obcují, čemuž se říká sex. Detailním líčením toho obcování může zručný autor popsat jakékoliv množství stránek; pak už zbývá jen všechno zasadit do nějakého exkluzivního prostředí, nejlépe kalifornských milionářů, namalovat pestrou obálku plnou mužných svalnatců a roztoužených žen, a nový bestseller je tu jak vystřižený. Jak říkám, uměl bych to taky, jen bych se musel pokaždé před psaním drobátko přiopít, abych se nestyděl. Jelikož by takové spisování přece jen trvalo několik měsíců, mohl bych si tím přivodit škody na játrech, pročež tak nečiním. Kromě toho by mě to nebavilo.

Jsou však též autoři náročnější, kteří si vzali do hlavy, že nebudou psát sexuplný a slaboduchý bestseller, nýbrž vytvoří skutečné dílo ze současné společnosti. Takoví to mají těžké. Buď sáhnou až na samé dno té společnosti a vytáhnou z něj postavy sice nikterak typické, leč přesto se tu a tam vyskytující, rozličné blázny, vyšinutce, ztroskotance a rozmazlence, jakož i lidi přírodou postižené (dost hnusná věc, ukájet si na nich své literární chtíče). Tak je možno sestrojit dílo plné rozporů a konfliktů, ba i protestu a lidského zoufalství, s nímž se ovšem stěží ztotožní čtenář, který není také blázen.

Nebo... nebo, když ta západní společnost skýtá tak málo konfliktní látky, je možno vytvořit fikci ve všem všudy špatného, nespravedlivého a morálně shnilého buržoazního světa, proti němuž pak mohou románoví proletáři bojovat ohněm i mečem, jindy zas nevymáchanou hubou, co je prostě pokrokovému autoru bližší. V zápase s reakční hydrou mohou hrdinsky hynout či rozporuplně ztroskotávat, leč vždy s jasnou vizí zářných zítřků před hasnoucíma očima. Na mahagonovém psacím stole v zahradou obklopené vile lepší hamburské čtvrti se tak obzvlášť dobře píše. Navíc je to metoda nadmíru úspěšná, pokud autoru ani tak nejde o získání čtenářstva - on takové věci jen málokdo dobrovolně čte - jako spíš o proniknutí do uměleckých salonů a ověnčení se literárními cenami. Když se spisovatel chce stát svědomím národů, jak se tak říkává.

Čímž se konečně dostávám k jádru věci - odpusťte, že jsem se k němu dostával tak dlouho. Přijel jsem totiž nedávno do Prahy - a čert tomu nechtěl, že se zde právě v těch dnech odbýval kongres spisovatelského PEN-klubu. Kdosi zapnul televizi, koukám a vidím v ní nějakou známou tvář: mocné převislé kníry a jiskru společensky kritického hněvu za brýlemi ... aha, toť německý autor a literární ověnčenec pan Günther Grass. Bojovně a duchaplně v té televizi něco vykládal, ale nenaslouchal jsem mu příliš; jen vím, že přednášel cosi o toleranci. Inu, jak kdo, ale já osobně si na pana Grasse nijak zvlášť nepotrpím. Neznám ho ani tak z jeho děl, která mě nedokázala příliš nadchnout, jako spíš z jeho projevů písemných a ústních za celou tu dobu, co žiji v Zašumaví. A bylo těch projevů, ó jejej. Na ošatky a na nůše. Ne zrovna toho druhu, který by naplnil duši emigranta nadšeným souhlasem. Nezahýbalo dějinami nic závažného, aby k tomu své polínko nepřiložil; a té tolerance ... spousty jí míval. Hromady. Něhyplnou tolerancí jen tak oplýval ověnčenec Grass, když šlo o brežněvský či honeckerovský socialismus.

Nesouhlasil s ním naprosto ve všem, ale byl mu blízký, nesporně bližší než ten nedůvěryhodný buržoazně-demokratický systém ve vlastní zemi. A tak omlouval, chápal, vysvětloval, porozumění měl, napětí uvolňoval, rovnocenné partnerství se zaujetím pěstoval, předsudky kritizoval, proti primitivnímu antikomunismu hřímával. Není tudíž divu, že tím svou veškerou zásobu tolerance vypotřeboval a nezbývalo mu jí, pohlédl-li svými kritickými brýlemi směrem západním. Ještě jako bych ho viděl, jak se celý třídním hněvem zachvíval nad hříchy a špatnostmi Západu. Jak na něm chlupu dobrého nenacházel, jak tepal Ameriku, atlantický pakt s jeho imperialistickými raketami (na rozdíl od raket pokrokových, pro něž bývalo třeba mít pochopení), s jakým odporem se odvracel od jistého vyvrhele lidstva jménem Ronald Reagan. Jak velice se posléze zlobil, když navzdory všemu pochopení dospěl východoněmecký stát dělnictva a rolnictva k neslavnému zániku; a jak neochvějně se koneckonců dodnes zlobívá na všechno nedosti levicové a socialistické.

Být tak po jeho, ještě dnes bychom tu měli střední skupiny vojsk, politbyra a fronty na bůček, a to jak na východ, tak na západ od Labe, jelikož takový byl nepochybný směr ověnčeneckých snah. Ba, přežalostně splaskla bublina ideálů, pro něž se po celá ta desítiletí štětívali západní literáti, aniž je ovšem napadlo do toho jejich milovaného socialismu přesídlit. Člověk by čekal, že po blamáži rozměrů tak kataklyzmatických budou aspoň mlčet, když už se jim nedostává morální síly roztrhnout roucho své, posypat si hlavu popelem a volat do vesmíru - ó, já trouba, já trouba nejtroubovatější, všech troubů futrál!

Kdepak. Otřepali se a už zase jezdí po kongresech a s kritickou jiskrou v oku káží. Zatím o té toleranci; kdyby se však ukázala naděje na nějakého třeba i malinkého brežněvíčka ... kdoví. Kdoví, co by se ještě ověnčencům v hlavičce urodilo. Ať jsem pes; ale řekl bych, že bez takového svědomí se národy docela dobře obejdou.

Literatura ostatně také. Není jejím úkolem zuřivě fandit nějaké partaji či politickému proudu, byť sebemódnějšímu, nýbrž tvořit díla čtivá, moudrá a přitom pochopitelná, taková, jaká budou lidé rádi brát do ruky i padesát let poté, kdy se jejich tvůrce odebéře na věčnost. Přemýšlivější čtenáři netoužívají žasnout, jak elegantně kdy autor tančil na vlnách intelektuálních mód, ale chtějí čerpat ze studnice moudrosti, nevysychající věkem.

Nemusíme si zvlášť vyjmenovávat autory, kteří ji dokázali plnit; česká literatura jich má slušnou řádečku. Vzniká však podezření, že autor, který se upsal politizující intelektuální módě, nenaplní studnici moudrosti ani žejdlíčkem. Neboť spisovatelství je podivné řemeslo. Není školy, v níž by ses mu naučil. Nestačí umět formulovat a mít bohatý slovník. Teprve hloubka životní zkušenosti umožní duchu hloubavému, analytickému, že dojde k závěrům, jež čas potvrdí; teprve ona způsobí, že se inteligence a nadání přetvoří v moudrost, která jediná ze sebe umí vydat dobrou a nastálo platnou knihu.

Jenže, co chcete od generace autorů, která vyrostla už v půl století trvající lahodné zajištěnosti západního blahobytu. Co chcete od lidí třeba i nadaných, jejichž životní zkušenost odpovídá prvním řádkám tohoto článku. Kde měli přijít k hloubce poznání, které by jejich nadání přetvořilo v moudrost. Živůtek lehký a utěšený, jehož nejosudovější starostí je, zaplatím-li toho mercedesa hotově, nebo mám-li si ho vzít na splátky, vede nejvýš k tomu, že z nedostatku skutečných problémů jsou nafukovány malichernosti; analytický duch se sice dobývá pod povrch jevů, ale nenapojen zkušeností dospívá k plytkostem a pošetilostem. Čas všeobecného blahobytu není časem vzniku dobré literatury. Jeho setba stačí právě jen k sklizni řídkých klásků sexovitého bestselleru nebo heslovité politické agitky.

Mnoho na tom nezměníme. Patrně nám nezbývá než se smířit s tím, že směřujíce k blahobytu, musíme oželet dobré knížky, pokud ještě nějaké nevzniknou z hluboké a trpké zkušenosti českého člověka v minulém půlstoletí. Snad až se stane člověkem opravdu svobodným, až získá přehled a odstup, v němž se mu prožitky zlé minulosti přemění v moudrost. Ale aspoň bychom nemuseli plýtvat obdivem a literárními cenami pro lidsky nevalné představitele západní levičácké módy, jimž k napsání dobré knížky chybí životní zkušenost. Nebo, když už to musí být, měli bychom pro ně ustanovit třeba cenu Ivana Olbrachta či Zdeňka Nejedlého, ne-li přímo Anny proletářky. Musím se totiž přiznat, že k napsání tohoto článku mě přiměla necitelnost, s níž byl konjunkturální levičák Günther Grass ověnčen zrovna cenou Karla Čapka. Od Čapka mi dejte prsty pryč, literátíci; nesaháte mu ani po okraj polobotek.

(Hannover, 19. 11. 1994), (Český Deník, 5. 12. 1994)

Cenou Anny proletářky soudruh Grass sice zatím ověnčen nebyl, zato se mu ale pět let po uveřejnění tohoto článku dostalo samotné ceny Nobelovy. Copak je to všechno platné. Komunismus byl poražen, marxismus usvědčen z nesmyslnosti, leninismus zesměšněn, po trockismu pes neštěkne, i ten obyčejný, dávno zkrotlý socialismus denně ztroskotává, jenom intelektuální levičáctví, i kdyby se sedmsetsedmdesátsedmkrát zesměšnilo, i kdyby každičkou při ztratilo a z jeho nesnášenlivých pravd dějiny nepotvrdily ani lupíneček, přesto tu bude navěky strašit a za svědomí světa se vyhlašovat. A bezpochyby ještě nejednu literární cenu získá. Ach jo. 5. března 2000

Připomínka k automatické výbornosti

Strávil jsem nějaký čas pozorováním provozu na českých silnicích, takže mi je dostatečně znám soudobý šoférský obyčej vyrukovat na ostatní řidičstvo při sebemenším pochybení hned s těmi nejtlustšími slovy, jaká český slovník zná. Učinil jsem též zjištění, že mimořádné oblibě se těší zejména označení »debil«. Řekl bych, že je to určité znehodnocení českého nadávkosloví, které přece zná celou stupnici trefných přízvisek od málem líbezného »pytlíka« či »truhlíka« až k tomu ... nu, raději skončeme. Jak chceš ale označit čin opravdu zlý a záludný, český řidiči, když už opožděné zablikání před křižovatkou kvituješ tím debilem?

Ostatně se tento zvyk neomezuje pouze na nervózní prostředí silnic a křižovatek. Současný Čech sahá s oblibou hned po největším slovním klacku, jaký je po ruce - snad protože se mu zdá, že jeho hlas je slabý a výtky jemnější by nebyly vyslyšeny. Pročež mě ani tak nezarazilo, když v odezvu na kratičkou a celkem krotkou kritiku nebožtíka profesora Černého mi bylo jeho obhájcem a přítelem hned vynadáno do lhářů. Neurazil jsem se, protože vím, že to už je dneska v Čechách takový šoférský obyčej. Nicméně bych chtěl ve vší úctě podotknout: máme, prosím, v češtině celou stupnici výrazů, jimiž lze vyjádřit nesouhlas s něčím mylným tvrzením. Je nepravda na rozdíl od pravdy; je omyl či pochybení, je pobloudilost, šalba a mam; mohu nesouhlasit a vytýkat chyby, mohu poukazovat na slabá místa protivníkovy argumentace, mohu se přít a polemizovat, ano i hádat, aniž bych vzal jedinkrát do huby slovo »lež«.

Lež ... to je, drazí šoféři, až to poslední slovo stupnice a nemělo by se jej užívat zbytečně. Jím se označuje vědomé vyslovení nepravdy za účelem získání nějaké výhody, případně za účelem vyklouznutí z kaše. Zajisté už jsem se mnohokrát mýlil, neměl jsem pravdu či jsem mluvil hlouposti; ale chtěl bych ujistit všechny mé kritiky současné i budoucí, že vědomě jsem lhal jen jedinkrát ve svém dospělém věku: to když jsem seděl na estébáckém výslechu a nevěděl, vynese-li mi příští vteřina ránu pěstí nebo jízdenku na Bytíz. Bůh mi odpustiž ten poklesek. Dopouštět se jej v záležitostech méně osudových mi věru nestojí za to.

Profesora Černého znám jen z jeho knížek, nikdy jsem ho neviděl, nevím, jak vypadal, nepohyboval jsem se v oněch vzdělaneckých a uměleckých, ano i státnických kruzích, v nichž on byl tak doma. Když on spisoval své Paměti, mával jsem lopatou na uhelné šachtě, potácel jsem se blátem u vrtných souprav, nakládal kamení do lomových vozíků. I duchové mnohem nižší než profesorští nade mnou tehdy ohrnovali nosy, kdežpak nějaké literární kruhy. Nevyčítám jim to; lidský duch se asi potřebuje nad někoho vyvyšovat. Možná dokonce, že jsem byl ten páně profesorův Čecháček: zkrušen vyhazovy, kádrováním, estébáckými výslechy i jinými pozornostmi toho druhu, bez možnosti i za nehet něco změnit jsem zanechal myšlenek na hrdinný odboj a přemýšlel, jak z té mnou nechtěné a nezaviněné klece uniknout, což se mi posléze i zdařilo.

Panu profesoru Černému bych nechtěl křivdit. Lidských chyb asi prost nebyl, zejména ješitnosti a sebeobdivu, jak lze vyčíst už jen z jeho nesčíslných a naprosto zbytečných francouzských i jinojazyčných vsuvek do českého textu - to je ve veškeré literatuře známka samolibosti zcela neomylná - ale jinak mu nelze upřít mnohou zásluhu. Byl zajisté čestný a statečný, laciné obliby nehledající: v době celonárodního lhaní do kapsy našel odvahu pojmenovat pravými jmény zločin »odsunu« i sudetského rabování.

Trpkou pravdu vyslovil o dvouapůlletém poválečném mezidobí, jehož sovětské slouhovství je dodnes ledakdo ochoten prodávat za pokračování republiky Masarykovy. Nerozpakoval se povědět svoje o zhoubné roli prezidenta Beneše v časech, kdy památka tohoto muže byla jedním z šalebných mýtů, jimiž se těšíval pokořený český člověk. Měl obrovskou paměť a v ní komůrku pro každého z českých jidášů a chameleonů, slouhů a hulvátů, šplhavců, povýšenců i hamižníků, těch větších a zejména těch menších a mrňavých, jejichž jména by bez jeho svědectví zcela zapadla, protože kdo si už dnes vzpomene na nějaké Mukařovské či Štolly, že. Jeho charakteristika Čecháčka je krutá, ale z velké části výstižná. Ve svých Pamětech nám zanechal vzácnou a velmi potřebnou knihu, bez níž by ti, kteří to neprožili, stěží pochopili celou tu zkázu a nesmyslnost bolševicko-papalášské epochy českých dějin.

Nicméně se odvážím opakovat - a nechť jsem za to třeba znovu po šoférsku nazván lhářem - že legitimaci k udílení známek z čecháčkovství si pan profesor Černý přisvojil dosti troufale. Byli a jsou jiní, oprávněnější. Ti, kteří ani na okamžik nepodlehli lákavým zvukům šalmajů socialistických, marxistických, anarchistických, trockistických, leninsky revolučních a všelijak jinak levičáckých. Byli takoví a bylo jich mnoho, ovšem spíš tak mezi ševci, hokynáři či sedláky; česká scéna literární a duchovědná byla, až na světlé výjimky typu Čapkova, zachvácena módním levičáctvím až do dřeně kostí. K její částečné omluvě lze říci, že nejen scéna česká, jak sám ze svého nynějšího okolí dobře vím.

Profesor Černý se tím ve své poctivosti netají: »Vždy a od svého původu jsem se cítil být radikálně levicovým intelektuálem a vždy jsem se tím pyšnil, tvrdošíjně na té povaze trvám dosud.« Třeba připomenout, že to »dosud« bylo vysloveno v temných letech sedmdesátých, kdy již opravdu bylo možno pomalu dostávat rozum. »Fenomén revoluce mě nikdy neděsil ... přijímal jsem i fyzickou nevyhnutelnost rukou od krve,« upřesňuje o několik stránek dále ono tvrdošíjné pyšnění a nemohu popřít, že z něj na mě jde hrůza.

Ale dobře, nechme už pana profesora na pokoji. Nevyšklebujme se mu s vědomím současného krachu levicových představ; třeba by se k němu dopracoval také, kdyby se jej dožil. Jedno ale rukou mávnutím přejít nelze: že to byl levičácký omyl celé generace českých krasoduchů, který teprve připravil cestu tomu, co přišlo a co posléze dolehlo i na samotného profesora Černého. Protože bez horlivého intelektuálského přitakání by rudé semeno nikdy nerozpuklo a nevydalo plody zla; dělnictvo samo, ač manipulovatelné, bylo v tomto směru teoretiky komunismu příliš přeceňováno. Bez Halasů, Nezvalů, Vančurů, Olbrachtů, Drdů (aniž bych snižoval jejich hodnoty literární), bez jimi vytvářené nesnášenlivě levicové atmosféry, bez jejich pohrdavé útočnosti vůči všemu, co nebylo aspoň narudlé, tvrdím, by nedošlo k Únoru ani k jiným pochmurným úkazům nových českých dějin.

Semeno zla bylo zaseto mnohem hlouběji než teprve do národněfrontovní půdy poválečné pseudovítězné zhlouplosti, králík českého intelektuálstva zalezl sovětské krajtě do huby s nadšením a dřív. Že pak šlo všechno jinak a nechtěně, že někdejší nadšenci a přitakači, když už klec spadla, začali sborem volat ony památné věty, jež by snad bylo záhodno pro paměť věků příštích vytesat v žulu - to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali, za takový socialismus jsme nebojovali - nemění na věci nic. Ti, kdo na sebe tak ochotně brali břímě být svědomím národa, brali na sebe i zodpovědnost. Nutno zdůraznit, že jí nedostáli. Prokázali méně prozíravosti než zmíněný švec či hokynář a jejich pošetilost se proměnila ve vinu, pozdějším prohlédnutím nesmazanou. Jimi lehkomyslně vyvolávaný duch se dostavil, socialismus se uskutečnil, a byl to takový socialismus, jaký byl, jaký jiný být nemůže. Sto se urodilo všelijakých socialismů na této planetě, od Kuby po Barmu, a kromě jistého lokálního svérázu jsou všechny stejné. Je snad hodna uznání vytrvalost, s níž pozdní socialisté dosud doufají, že se jim na sto a první pokus podaří spářit socialismus a svobodu, ale budiž mi odpuštěno, že v to nevěřím.

Nerozepisoval bych se takto objemně, kdyby šlo jen o jedno nedosti uvážené slovo sesypavší se na mou hlavu; ale ono jde o víc. Jde o to, aby ti, jejichž je vina, konečně nechali svého poučování. Aby svou netýkavost vyměnili za pokoru a pokání. Aby odložili titul svědomí národa, jelikož v jeho držení selhali. Aby postřehli, že levicovost není navěky připevněná svatozář, sama sebou povyšující svého nositele na cosi lepšího, že nikterak neposkytuje »automaticky znak výbornosti, vyšší kulturní kvality a shody se smyslem dějinného vývoje«, jak si libuje profesor Černý. Nikoli. Měřítkem pravdivosti myšlenky je její výsledek; a tím je, jak na konci tohoto socialismem poznamenaného století snad lze již zřetelně spatřovat, mravní zmar, cynismus, korupce a vekslácký podvod, holý zločin.

Pozornému svědku též neunikne, kterak se shoda se smyslem dějinného vývoje odebrala kamsi zcela jinam, než jak jí přisuzovali levicoví intelektuálové. Směrem k oněm někdejším pohrdaným, vysmívaným pravičákům, zpátečníkům, klerikálům a kramářovcům, k těm, kteří už před půl stoletím věděli to, nač levicovými hesly oblouzení krasoduchové přišli až po mnoha ranách rudou palicí, a to ještě nedokonale.

Promiňte mi, píši-li tyto řádky snad až příliš příkře, ale víte, já jsem je znal. Všechny ty profesory s lopatou, doktory v zablácených holínkách, vzdělance se sbíječkou v ruce, všechny ty vyházené, z kriminálu propuštěné, do bláta a uhelného mouru nadosmrti odsouzené. Znal jsem i mladší lidi všelijak nadané, k ničemu jinému než k tomu krumpáči však nepřipuštěné. Ve stejném výkopu jsem s nimi stával, břevna na výdřevu podával. Jako bych je dodnes viděl před sebou, tváře hrdé a moudré, lidi, kteří nefantazírovali, nýbrž věděli; a byli proto zlomeni, umlčeni, odstraněni. Těmi, kteří jsou skutečným zlým svědomím národa. To byla ta druhá, němá kulturní fronta, která se neroztáčela po revuích a katedrách, ale tím spíš by měla právo psát paměti a poučovat, o Čecháčcích hovořit. Z jejich úst by to znělo pravdivěji.

Nu, nestalo se to, když člověk večer pustí z ruky lopatu, prsty zůstanou zkřivené a zchromlé, nedá se do nich brát pero. I duše může zůstat zchromlá, zlomená, zrazená, víru ztrativší, a kdo jsi domýšlivec tak necitelný, aby ses nad ní ošklíbl. Ale aspoň zapomenout bychom neměli, že byli tací, kteří znali pravdu od samého počátku a jimž nikdo pomník nepostaví. Ti druzí, pozdně prohlédnuvší ... nu dobře, i jim náleží slovo. Ale až v druhé řadě a po sejmutí svatozáře jediné a automatické výbornosti.

(Hannover, 21. 10. 1995), (Český Týdeník 1995, č. 88)

O kvaltování a ráji srdce

»Spatřil sem, že všichni lidští obchodové jen práce jsou a kvaltování, a každý nějaké své nebezpečenství má... Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati; skrovničkým a prostičkým rouchem se přiodíti; skrovničkým a prostičkým staveníčkem se přichrániti dá: patrné jest, že maličké a skrovničké o ně péče a práce potřebí, tak jakž za starodávna bývalo. Toho svět souditi neb neumí, neb nechce, poněvadž k vycpávání břicha tak mnoho a tak neobyčejných věcí užívati zvykli, že k shledávání jich veliký lidu díl po zemi i po moři kvaltovati se musí. Podobně se s shledáváním k šatstvu a stavení rozličných materií a s dáváním jich rozmanitých potvorných křtaltů nemalý lidu díl zaneprazdňuje; což vše zbytečné a marné, často i hříšné jest.« (J. A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce)

A ještě mnohé jiné výňatky z Komenského slavné knihy bych mohl uvést. Doložit jimi, že není nikterak nový ten dnešní, tak moudře zaznívající názor, že hřešíme proti světu, Bohu i sobě samým tím svým moderně technickým kvaltováním. Nejen že vynakládáme na všeliké potvorné a zbytečné křtalty zdánlivého pohodlí obrovský díl svých materiálních i duševních kapacit, nýbrž i - za použití citátu modernějšího - »že šílená idea ekonomického růstu je geniální strategií, jak uštvat planetu«.

Zrovna nedávno mi to jeden pán napsal. Nu, Komenskému šlo spíš o uštvání lidského ducha než hnedle celé planety, ale jinak se to shoduje. V obojím případě je jako východisko z labyrintu doporučována odříkavá skromnost. Prostičkým rouchem se přiodít, jíst praženici a zapíjet ji vodou z potoka. Neužívat aut, letadel aniž jiných marností, protože nač se člověk v jednom kuse po zemi i mořích kvaltovati musí. Omezit na nejnutnější všechnu výrobu, dopravu, obchod a takové hříšnosti, jež si tato planeta nebude moci dlouho dovolit; odměnou za to uskrovnění pak bude ráj srdce. Odkud v tom ráji srdce budou brát svou skrovničkou obživu ti, kteří o ni v důsledku všeobecného uskrovňování přijdou, návod nepraví. Tichý, produševnělý ráj srdce je nejen u Komenského protivou a lepší alternativou materiálního labyrintu světa. Oblibě se těší názor, že člověku osvobodivšímu se od svých povrchně hmotných chtíčů, se tím otevře netušený prostor k rozvíjení hodnot duchovních. Nuže, chci pro tentokrát kritické duchy ušetřit vlezlých otázek, kdo z nich je osobně ochoten zanechat svého kvaltování, prostičkým staveníčkem se přichrániti a pít vodu z potoka. Omezím se na jediný aspekt tohoto rozsáhlého problému: může opravdu být výsledkem radikálního omezení ekonomického růstu (i když slovo kvaltování mi zní lépe) ráj srdce? Mocně rozvinutý svět myšlenek a statků duchovních? Proč? Z čeho tak lze soudit? Kdy už se něco takového stalo? Nezná svět víc příkladů toho, že hmotné zchudnutí bývá zpravidla následováno bídou morální? Nesčetněkrát byly rozličné lidské společnosti uvrženy do situace, kdy jim nezbývalo než se přiodívat rouchem prostičkým, případně vůbec žádným; ráj srdce z toho obvykle nepovstal.

Leč zanechme teorie; učinil jsem nedávno zajímavě praktickou zkušenost s pozoruhodně již rozvinutým rájem srdce v samotném království českém. Předesílám, že šlo o záležitost veskrze osobní a že nehodlám na tomto místě provádět komunální kritiku jako tetka, jíž dali do sáčku místo vajec pukavce; pokud by takový dojem nastal, nebyl mým záměrem. Věc se má tak, že neomezuji své literární kvaltování pouze na zasílání příspěvků do těchto novin, nýbrž jsem stačil sepsat i pár románů. Oceňovat či obhajovat jejich hodnotu není mou věcí, k tomu jsou zde jiní; ale mohu vcelku říci, že kdo si je přečetl, tomu se líbily, takže asi úplně hloupé nebudou. Po záměně železné opony za sametovou jsem se s nimi jal obíhat česká nakladatelství, ale zájem jsem žádný nevzbudil. Štvalo mě to, jelikož mi vzniklo zdání, že na rozdíl od čtenářů se mé spisy nakladatelům nelíbí.

Ukázalo se však, že skutečnost je mnohem truchlivější. Dobré nebo špatné, mé knížky zůstanou navěky ve formě rukopisu, jejž sem tam někomu půjčím k potěšení, ale tiskem nevyjdou. Českému nakladateli těchto dnů totiž vůbec nejde o to, je-li knížka dobrá či špatná. Jemu jde o to, kdo ji zaplatí, jelikož, jak mu zkušenost praví, výnos z nákladu to nebude. Je nutno získat finanční příspěvek. S ním může přichvátat buď ministerstvo kultury, které k tomu má jakési fondy, nebo si může autor sehnat sponzora v podobě nějakého reklamychtivého podniku, nebo si konečně může sáhnout do kapsy sám jako uhrovití básníci minulých věků, na jejichž sbírkách také stávalo - nákladem vlastním.To je ovšem - pominu-li osobní stránku věci - dosti smutné.

Kdybych se chtěl vyjádřit pateticky, řekl bych, že alarmující. Bez mých děl se česká literatura jistě nezblázní, ale horší je, že se bude muset nezbláznit i bez mnoha jiných, protože jakmile něco ztratí schopnost se samo financovat ... pohlédněme třeba jen na bytový trh, že. Hospodářská situace, v níž náklad nezaplatí knížku, je známá: například z osudu literatury lužicko-srbské nebo skotsko-gaelské. I ty žijí z různých příspěvků a fondů, jelikož čtenářů mají pět a půl. Čechů je sice o dost víc než Lužických Srbů, ale když jejich průměrný příjem činí nějakých sedm tisícovek, knížka přitom stojí dvě stovky... Náklad by musel čítat několik tisíc kusů, aby se zaplatil. Prodá se jich několik stovek. Tak se národní literatura rozdělí na tu státně či sponzorsky podporovanou - a pak už žádnou.

Je známo, že Lužičtí Srbové i Gaelové vymírají; ale třeba to spolu nesouvisí. Za statky duchovní, třebas ideálně nadřazené těm hmotným, dá člověk peníze, teprve když se skrovničce nají a přioděje; taktéž nějakou tu skrovničkou činži je zaplatiti třeba. Stačí-li prostředky pouze a s bídou jen na tyto základní potřeby těla, jakáž pomoc; knížka se nekoupí. Ráj srdce se nikterak nerozvine, nýbrž přijde velice zkrátka. O čemž by mohli povědět svoje nejen nakladatelé, nýbrž i divadelní intendanti a jiní takoví činitelé. Marná věc: aby se rozvinul jakýs takýs ráj srdce, musí tu nejdřív být obstojně kvaltující labyrint světa. Časové, v nichž fousatý bard za doprovodu varyta zdarma přednášel ságy, náleží minulosti. Ba, jak nás historické prameny poučí, ani ti bardové zadarmo nepípli. Labyrint světa se v zemích českých nachází na dosti nízké úrovni.

V přímé úměře na tom není lépe ani ráj srdce. Aby se ráji srdce pomohlo na vlastní, nesponzorované nohy, bylo by nutno popohnat k podstatně bystřejšímu kvaltování onu výše zmíněnou šílenou ideu hospodářského růstu. Tak, aby se příjem českého občana pozvedl na výši, na níž se už nejen skrovničce nají a činži zaplatí, nýbrž si koupí i skrovničkou knížku a dopřeje si i ledačehos jiného, duši těšícího. Aby se jen tak nenarodil, nevykonával pár základních životních funkcí a pak neumřel; řekl bych, že v tom nemůže být celý smysl lidského života. Řečená výše příjmu, odhaduji, by k dosažení ráje srdce musela být v poměru k dnešku tak zhruba čtyřnásobná. K tomu ovšem ... obávám se, že zásady dobrovolného omezení se na poustevnickou úroveň nebudou ten pravý recept. Ostatně mohu sdělit ze své zkušenosti s našimi západními pappenheimskými, že ti by ze všech nejmíň byli ochotní svůj osobní labyrint omezovat; spíš jsou názoru, že by tak měli učinit všichni ostatní.

Ono není nutno brát všechno hned tak smrtelně vážně, jen co se vylíhne nějaká abstraktní úvaha na stránkách západních časopisů. Ano, bude potřeba razantního hospodářského vzestupu v království českém. Mnohonásobně převyšujícího ten současný, jakkoliv sám sebe tak velice chválí; z něj přiblížení se západnímu standardu ani západním strukturám nekouká. Ale to jsme se už octli poněkud jinde. Hospodářský růst není šílená idea, nýbrž jediná možnost přežití lidstva, dotáhnuvšího to už na nějakých šest či kolik miliard duší. Je ovšem možné, že ne lidstva celého, nýbrž pouze toho, které je onoho růstu schopno; ale vidíte, pořád odbíhám.

Proroci dobrovolného poustevnictví nám malují poněkud falešný obrázek světa; je dostatečně známo, že surovinami i energií se plýtvá, krajina i veškeré životní prostředí se bezuzdně ničí ani ne tak v šíleně hospodářsky rostoucích zemích Západu, nýbrž právě v poustevnicky podvyživených končinách. Nízký stupeň produkce totiž nikterak neznamená nízké zatížení životního prostředí; Čechy mají například vůči Německu produkt na obyvatele jen asi desetinový, no a... Zajímavá může být také informace, že nějakých sedmdesát procent všech plynných odpadů je na světě způsobeno volně plápolajícími ropnými a plynovými poli na Rusi; ale jak jsem sám pozoroval třeba v Indii i jinde, ani jiní skrovničce vegetující národové neskýtají právě obraz ekologického ráje srdce.

Labyrint světa a ráj srdce nejsou dvě protivy, nýbrž jednota. Úpadkem jednoho se nepozvedá druhé, ale upadá zároveň. Kamenitou stezičkou odříkání může vést cesta do romantické poustevny, ne však k budoucnosti lidstva. Udrží-li si západní svět svou hospodářskou sílu, bude mít prostředky i na rozvoj statků duchovních jakož i na vyřešení otázek ekologických. Najde nové zdroje čisté energie a náhradu za vyčerpané nerostné suroviny i dostatek potravy pro obyvatele planety, pokud jen se přestanou bláznivě množit. Scénáře, malující nám zkázu světa vinou hospodářského rozvoje, v sobě ukrývají chybu: počítají pro budoucnost s technickým stavem, jaký je, ne s možnostmi, které již jsou známy, jež je ale třeba propracovat k plné použitelnosti. Což ovšem stojí, jak je už pomalu únavné zdůrazňovat, prachy. Je možné, že zřeknutím se labyrintu světa může najít ráj srdce osamělý poustevník. Může pít vodu z potoka a pojídat sušené kobylky. Můj vkus to není, ale prosím. Nesmí ale zapomínat, že je to řešení jen jeho, na zbytek lidstva nerozšiřitelné. Tolik kobylek totiž na světě není.

Ostatně je to všechno zbytečná řeč. Co je vynalezeno, nelze odvynalézt. Čeho se zřekne odříkavý asketa, toho se chopí někdo jiný. Nářkem nad tím, jakkoli výmluvným, se nespraví nic. Je a bude nadále vynalézáno vše, co lidský duch vynalézt stačí a může, nelze tomu zabránit a nelze se ani domnívat, že již stojíme na konci veškerého vynalézání. Nelze také říci - tohleto a tamhleto budeme rozvíjet, například vědu lékařskou či literaturu, to ostatní ale ne, jelikož je to hříšné kvaltování. Vše spolu souvisí a vše je v pohybu, jak věděli již staří Řekové; každý živý organismus - k čemuž patří i lidské společnosti - se může pohybovat buď směrem k rozvoji, nebo k zániku, pohodlně nehybný důlek mezi těmito póly si nalézti nelze. Nikdo nemůže zvolat halt, nyní se přestanu vyvíjet. Zajisté že všichni lidští obchodové nějaké nebezpečenství v sobě mají: budeme se muset i nadále střetat s kladnými i zápornými důsledky technicko-vědeckých objevů; ty záporné však budeme moci odstraňovat jen pomocí těch kladných, ne asketickým zříkáním se. Péče a práce k tomu bude zapotřebí nikoliv maličké a skrovničké, nýbrž sakramentské; v tom se Jan Amos dosti zmýlil. A vždy nám z klikaté cesty vývoje budou vyskakovat čertíci různých rizik a nebezpečí, nikdy nebude nalezeno konečné, všemu a všem vyhovující řešení. Ráje srdce našich bláhových představ, nečinného spočinutí v neměnně dokonalém, blaženém stavu, nedosáhneme nikdy a ani nesmíme; tak totiž svět není udělán. Svět je chtě nechtě odsouzen k prosperitě.

Abych se ale vrátil k vlastem českým: jim bych přál prosperitu bez všech poustevnických zpětných kliček, a to aspoň o dvě třídy vyšší, než je ta dnešní tržně netržní, mastně nemastná, křtalt to věru potvorný, a jak na všech stranách patrno, i všelijak hříšný. Měl bych na tom i svůj zcela osobní zájem: docela rád bych viděl své knížky na knihkupeckých pultech.

(Hannover, 14. 4. 1996), (Český Týdeník 1996, č. 143)

Nestandardní úvaha o zločinu a trestu

»Nyní vidíme, coť jest dal Buoh lapek v Čechách.« (Chelčický)

A to ještě neviděl Chelčický Čechy dnes. Ale pravda, nemáme přímé srovnání, i musíme se spokojit se zjištěním, že nejspíš každá zem a každá doba mají své patálie se zloději, lapky, lidmi zlovolnými a vůbec vybavenými oním druhem bezohledného sobectví a podivné směsi chytráctví a hlouposti, což všechno dohromady vyúsťuje v zločin. Pozoruhodné ovšem je, že obzvláštní hojnost zlodějstva se vyskytuje vždy po ztroskotání pokusů hodlajících předělat svět k lepšímu nebo vychovat nového, dokonalého člověka.

Opravdu může být v tom ohledu jistá příbuznost mezi Chelčického posthusitismem a současným českým postkomunismem. Ledaže za krále Jiříka bývali polapení zloději věšeni, čtvrceni, vplétáni do kola i jinak sprovázeni ze světa, což jim dnes nehrozí. Lze konstatovat, že dnešní doba je k zločinným chytrákům právě tak bezzubě vlídná, jako byla Jiříkova krutá až k nesmyslnosti. Platné to beztak nebývalo nic a není podnes. »Nedávno se trefilo, když odpravovali tři zloděje a lidé tlačili se, že jednomu ... peníze s taškou uřezali, nic na to nedbajíce, že pro takové zlodějství před jejich očima kat se s nimi natahoval,« cituje k tomu Zikmund Winter zápis z roku 1613.

Cosi nám nefunguje v té naší lidské spravedlnosti. Daří se nám - ne vždy - zločin trestat, ne však od něj odradit, ať už se kat se zloději natahuje nebo je přechodně umisťujeme ve věznicích se saunami a fitness centry. Středověk chápal trest jako pomstu za spáchanou zlovůli; a neuspěl s tím, protože - kromě jiných příčin - člověk nevztahuje mstu vykonanou na jiném na sebe samého. Pomsta je věc individuální, nelze ji chápat jako obecný princip. Dnešek hodlá zločince trestem napravovat. To je zásada zajisté ušlechtilejší než středověká pomstychtivost, selhává však rovněž, což bychom si už měli pomalu přiznat.

Nikoliv; ještě nikdy nikdo trestem napraven nebyl, nanejvýš odstrašen. To ale jen zřídka, neboť současné tresty věru nejsou z těch, které by zatvrzelejší povahu mohly od čehokoliv odstrašit. Dopouštíme se totiž omylu, my lidé nezločinní, pokoušejíce se porozumět zločincovým pohnutkám. Stejného omylu se dopouštějí, obávám se, i zákonodárci, soudcové a jiné veřejné osoby, z titulu svého povolání se zločinem zabývající, z čehož plyne jejich unavená blahovůle. Máme svůj způsob myšlení, náš samozřejmý systém hodnot a předpokládáme automaticky, že jej má i kdokoliv jiný. Domníváme se, že každý čin, tedy i zlý, by se měl - pominouce pro jednou zásady morální - aspoň vyplatit, a že když nic jiného, přinejmenším tento prostinký princip že je každému jasný. Není tomu tak.

Měl jsem během svého proměnlivého života příležitost pobýt ve společnosti zločinců a nasbírat dostatek příkladů jejich způsobu myšlení, jejich hodnot a zásad. Je to jiný, nám cizí a nepochopitelný svět. Nepociťuje sám sebe jako nedostatečný, podřadný nebo dokonce hluboce pitomý, nýbrž se cítí být světu našemu, světu lidí slušných a nekradoucích, nadřazen. Proto na něj neplatí nic, ani pomsta a lámání kolem, ani odstrašení, ani převýchova saunami. Ale nebudu již dál takto teoreticky uvažovat, nýbrž uvedu jeden z příkladů.

Dobýval jsem svého času uhlí na jedné z kladenských šachet. Byl to asi nejhlubší bod mé životní kariéry, ale mohlo to být i horší; to uhlí jsem dobýval aspoň jako civilní zaměstnanec. Mnozí spoludobývající takového privilegia nepoznali; byliť dopravováni na šichtu zamřížovaným autobusem z vinařického lágru. Před započetím směny rozděloval vždy štajgr hornictvo na různé práce. »Ty si vezmeš tadydletoho zloděje,« kázal mi jednou. Jako pomocníka, rozumí se, neboť trestanci byli vesměs přidělováni na práce těžké, nebezpečné, mizerně placené nebo takové, které nikdo dobrovolně nechtěl dělat.Prohlédl jsem si svého přidělence, byl to člověk ještě mladý, i když také už žádné dítě, hojně tetovaný, červený flekanec na jeho přílbě - tak se označovali trestanci - byl ještě čerstvý, neotřískaný a když přílbu sejmul, objevila se pod ní lebka doleskla oholená. Rovnou od soudu, odhadl jsem. Čímž ovšem nebylo řečeno, že poprvé v base.

Měl již v očích onen zvláštní, poddajně ochotný výraz, jímž se vyznačují protřelí kriminálníci, dobře vědoucí, kdy je třeba být měkce podlézavý a kdy nastal čas být krutý a pánovitý. Házeli jsme tak chvíli lopatou, než se mi začal svěřovat. Nebo spíš chlubit. »Tak jsme, vole, udělali s kámošem čóro,« oznamoval. »Šedesát talířů to hodilo, vole, to už je něco, vole, ne?« Poté se zamyslel a doznal: »No, padesát nám fízlové našli. Ale deset jsme zatloukli. To už stojí za to, vole, no ne?«

Naučil jsem se už, že zločincům z přesvědčení, stejně jako bláznům, nemá smysl odporovat. »To stálo,« povídám. »A kolik jsi za to vyfasoval?«»Tři roky,« zněla hrdá odpověď. Neboť vězme, že zločinec se za své tresty nehanbí, ale honosí se jimi. Konec příkladu.

Kdo dokáže porozumět této zlodějské matematice, porozumí i duši zločincově a snad i rozřeší odvěkou lidskou záhadu zločinu a trestu. Bylo to počátkem šedesátých let, kdy ještě koruna víc platila a výdělky byly nižší, ale beztak. Výtěžek onoho obdivuhodného čóra bylo deset tisíc korun československých. Rozdělen mezi dva kumpány činí pět tisíc; a ještě jednou rozdělen 36 měsíci trestu - počítejme - celých 138,88 Kčs. Průměrný výdělek tehdy byl kolem osmnácti stovek měsíčně, takže snadno zjistíme, že suma zlodějského chytráctví činila necelých osm procent mzdy za obyčejnou, civilní flákárnu v nějaké fabrice, jakž bylo mravem té doby. To ještě za předpokladu, že se oba chytráci po propuštění se svými talíři vůbec shledali, ono schovat je k nějakému kamarádovi stejných morálních zásad či dokonce k značně povětrné přítelkyni nedávalo nijakou zvlášť vysokou záruku.

Tři roky nejkrutější dřiny, proti níž býval osud otroků na galéře ještě hotová selanka, bez nedělí, bez odpočinku, mizerná strava, bití a zlomyslnost dozorců, lágrový teror, korekce o hladu a zimě - o ponižování lidské důstojnosti nemluvím, protože by se mi každý pravověrný čórák vysmál - nic z toho nedokázalo tetovaného frajera odradit od příštích pokusů, nýbrž mu bylo předmětem chlouby. Stálo to za to. Za měsíční zisk, jejž bylo snadno dosáhnout dvěma dny nenáročné pravidelné práce. Řeknete mi asi, že ten můj zloděj byl mimořádně hloupý. O tom se nechci přít, jen podotýkám, že nebyl hloupější než valná většina ostatních. Příkladů jako tento bylo možno nasbírat mezi zloději tucty. Výjimka spíš byla, když se něco tomuto vzorku vymykalo.

Povězte mi teď: koho tady chcete převychovávat? Jak? Předpokladem jakékoli převýchovy je poznání, že jsem jednal chybně, nebo při nedostatku mravních zásad aspoň prodělkově. Jak chcete tohoto poznání dosáhnout u chlubivých frajerů (chlubivost je jejich základní charakterový rys a obvykle i příčina dopadení), hluboce přesvědčených o své vlastní výbornosti jakož i o tom, že ti ostatní, slušní a do práce chodící jsou pouhopouhou sbírkou blbečků a kavkami k oškubání?

Vystříhejme se při řešení otázky zločinu a trestu několika obvyklých omylů. Neopakujme především oblíbenou pověru pravící, že příčinou zlodějství je chudoba. Cestoval jsem nedávno po Barmě, zemi zoufalé bídy, ale našel jsem v ní lid až dojemně poctivý, na rozdíl od mnoha světa končin zámožnějších, leč chmatáky se jen tak hemžících. Netvrďme ani, že zločinci jsou lidé jako každý jiný, jenomže se dostali do nepříhodných životních podmínek nebo do špatné společnosti; i já a mnoho jiných stejně postižených té doby jsme se dostali do značně tvrdých životních podmínek, a jak z příkladu vidno, i do špatné společnosti, krást a vraždit jsme proto ale nezačali.

Neplýtvejme shovívavým pochopením pro morálně zchátralé typy, ony je pro nás také nemají. Nesrovnávejme se s nimi a nepokoušejme se měřit jejich pohnutky naším způsobem chápání. Došli bychom k závěrům možná šlechetným, ale neupotřebitelným. Nebyli bychom ani o vlas blíže odpovědi na nevyřešenou a zatím ani nijak zvlášť opravdově neřešenou otázku: co s tím? Co dělat, aby zločinu aspoň ubylo? Co dělat, lidé čeští?

Ani pomsta za zlý čin, ani převýchova nefungují. Zbývá ještě princip třetí, totiž odstrašení. Na něm něco je, ale je třeba hned říci, že opatření, z nichž by zločinci měli opravdu strach, by musela být jiná než doposud a pravděpodobně by byla odsouzena jako nehumánní. Strach mají totiž jen z dvojího: ze ztráty své chlubně frajerské cti a z tělesné bolesti, která však musí následovat bezprostředně. Následku, dostavivšího se až po nějaké době, zločinecká představivost nedohlédne. V kriminále za mých časů bývali trestanci biti jako žito, ale do souvislosti s činem, za nějž jim bylo sedět, to neuváděli. Nelidskou dřinu na šachtě také ne. Ptal jsem se jednou takového poutníka mezi kriminály, co bude dělat, až ho pustí. Pohlédl na mne málem uraženě. »Já? Dělat? Koukej,« ukazoval mi povzneseně své mozolnaté, od lopaty do kožena vydělané pracky, »tyhle ručičky ještě nikdy nemakaly.«

Babo raď. Raďte, psychologové a pedagogové. Obávám se, že se nedoradíte ničeho lepšího než závěrů, vhodných snad k sepsání právnického traktátu, ne však k potření zločinu.Skutečný prostředek k tomu neměl krutý středověk a naše doba teprve ne. Ponechala si jen dva druhy trestu: finanční postih a trest na svobodě. Vzít si na zloději obvykle nebývá co, a trest na svobodě ... vím, že se opakuji, ale neměřme zločineckou duši svým vlastním metrem. My bychom se do basy dostali neradi, že ano, jelikož by nám bylo stydno. Lidé by se od nás odvraceli a člověk by pro ostudu nevěděl, kam dát oči.

Nuže, už tenhle první předpoklad v zločineckém světě neplatí, čím vyšší odseděný trest, tím bezmeznější sebeobdiv a pohrdání těmi, kteří ještě tak dlouho, nebo dokonce, hehehe, nikdy neseděli. Báli bychom se odsouzení za úmyslný trestný čin za druhé proto, že bychom si tak po čertech zkomplikovali své vyhlídky do budoucna. Svou pracovní a profesní dráhu. Nuže, této starosti je parazitický zločinec prost zúplna, jeho ručičky ještě nikdy nemakaly a také makat nebudou, aspoň dobrovolně ne.

A za třetí a nejhlavněji bychom se děsili ztráty svobody. Roků proživořených v zamřížované kleci. Ceníme si své svobody, umíme ji užít k svému prospěchu i potěšení a představa její ztráty nás plní hrůzou. Ale ani svou potřebu svobody nepřenášejme bez rozmyslu na kdekoho; jsou lidé, že o ni nestojí. Či jinak: toho druhu svobody, o nějž stojí, mají v kriminále dost. Že jsou prostorově omezeni na nějakých pár stovek metrů napodél a napříč, kolik tak vesměs vězení měřívá? Ani v civilním životě nepotřebují víc pohybujíce se v nevelkém víceúhelníku mezi hampejzem, hernou a nějakým tím pornografickým kinem. Že jsou podřízeni jakés takés vynucené kázni? Není příliš tuhá a v zločineckém prostředí panuje také, i když jiná; člověk tam přijde k maléru, než řekne švec. Že je nutno oželet mnohé z toho, co máme rádi a pro co žijeme?

Ale kdež. Drogy, alkohol, chlapečkové, to všechno je dnes v kriminále bez větších potíží k mání, stejně jako televize, stupidní videofilmy, slabší jedinci k ponižování a nekonečné chlubné klábosení o tom, co jsme kdy kde ukradli nebo co ještě ukradneme, až nás pustí. V tom ohledu je dokonce basa velmi výborná věc, neboť v ní lze přijít k mnoha skvělým užitečným vědomostem. Sauny, fitness centra, plavecké bazény, tělocvičny, knihovny a hřiště, to všechno mají zlosynové navíc, v civilu by je ani nenapadlo po něčem takovém zatoužit, zvlášť ne po těch knihovnách. Má tedy vůbec cenu trestat? Možná že vzbudím nesouhlas či dokonce pohoršení, ale pravím, že ne.

Jak chceme trestat vlka za to, že kouše? Hada, že má jedovaté zuby? Jak mu to můžeme klást za vinu? Jak na něm můžeme chtít, aby byl jiný? Jak chceme převychovat psa, aby mňoukal? A je vůbec spravedlivé trestat někoho za to, v co všechno se mu rozvinuly jednak vrozené vlastnosti a sklony, jednak nedostatek schopností jiných? Nemluvě ani o tom, že je to trestání a převychovávání pěkně drahá věc; kdyby společnost umisťovala své zloděje v hotelu Sheraton, ušetřila by na tom velice. Možná by dokonce vyšlo laciněji nechat zloděje krást. Nepřejme si ani vědět, co nás provoz spravedlnosti stojí.

A když už jsem vyslovil názor tak kacířský, budu v něm pokračovat i dál. Stanovení viny je nezbytný krok spravedlnosti, ale není to její účel a konec. Ostatně, můžeme svých představ o spravedlnosti směle zanechat, aspoň v případech chronické, neodstranitelné lidské zlovůle. Tím spíše starostí o zločincovo blaho. Sledujme místo toho svůj vlastní zájem, stejně jako jej sleduje ona druhá, parazitická společnost, s níž nejsme, nebo aspoň bychom neměli a nemuseli být na jedné lodi. Trest ať je upozorněním pro ty, kteří si teprve přičichli k zásadám zločinecké životní filozofie, ale dosud se jí nenávratně neupsali. Ty druhé pokládejme, konečně už jednou, za své nepřátele. Pokládáme za ně čas od času ochotně jakési cizí vojáčky, proč ne ty, kteří se k nám chovají ze zásady nepřátelsky, a to nejen čas od času. Není přitom nutno se dopouštět katovských krutostí, jen uznat, že ať chceme nebo ne, ta druhá společnost existuje. A oddělit se od ní. Ponechat ji sobě samé, ať si žije spánembohem po svém, podle své životní filozofie, podle svých zásad. Ale bez nás.

Zeptáte se asi, jak by to bylo možno udělat. Inu, jak; ani to není nic nového. Angličané svého času vyváželi své zločince do Austrálie a nechali je tam, ať se starají sami o sebe. O neobydlené kontinenty je dnes nouze, ale aspoň má země česká dostatek zpustlých a nikomu užitečných vojenských prostorů. Nebylo by nesnadné založit v nich kolonie druhé společnosti. Ne za trest, trest přenechme Pánubohu. Jen aby se ulevilo nám a ti druzí aby měli ten druh svobody, jejž si cení. Asi to s ní nebudou mít snadné, ale to už není naše věc. Kdo chce kam, pomozme mu tam, praví přísloví. A je dokonce i jistá naděje, o níž sice nevím, jak by mohla fungovat ... ale Austrálie je dnes země velmi příjemná k životu a Australané jedni z nejhodnějších lidí, které znám. Kdoví, třeba na Doupově...

(Hannover, 10. 1. 1999)

Kato: Zrno nebo pleva?

Váhám, mám-li o té věci psát, a když, tedy jak, abych neublížil slušnému člověku. Ale snad to bude prospěšné i jemu a jiným stejně postiženým; kromě toho mohou následující řádky osvětlit složitost situací, v nichž se octli mnozí lidé za komunistického režimu, ospravedlnit nebo aspoň omluvit jejich chování a oddělit zrno od plev. Ale koukám, že asi mluvím dost záhadně.

Tedy: Za dnů své mladosti jsem se zapletl do aktivity, jakým se tehdy říkávalo »protistátní«. Aktivita to byla značně rozsáhlá, účastnily se jí desítky lidí, a když nadešlo nevyhnutelné prasknutí, vypadalo to, že se za mnohými z nás zavřou vrata Pankráce. Naštěstí dopadlo všechno jinak. Za dosud mně ne zcela známých okolností a vlivem mně rovněž neznámých přímluvců se estébáci spokojili s tzv. kádrovými opatřeními, totiž nechali mě i jiné vyhodit, odkud se jen dalo. Pankrácké sani byl předhozen k sežrání jen jeden z nás, neboť někdo to odskákat musel, aby si třídní spravedlnost přišla na své. Byl to, podotýkám, čestný, idealistický a velmi obětavý člověk.

Nějaký čas bylo ticho, načež následovalo pokračování ještě záhadnější, než byl sám průběh vyšetřování. Zmíněný přítel si poseděl v base nějakou dobu, poté z ní byl nejen předčasně propuštěn, nýbrž se dočista odebral do jedné z metropolí imperialistického Západu, aby si tam vydělával na chleba svou profesí, a to, což je podstatné, ne jako zrádný emigrant, nýbrž zcela legálně a s požehnáním socialistické vlasti.

Kdo ta léta zažil, tomu to může být stejně divné jako mně tenkrát. Já, neodsouzený, jsem špíně a dřině uhelných šachet a vrtných souprav unikl až poklesem třídní bdělosti za Dubčeka a ani pak to nebylo příliš slavné; on, puncovaný nepřítel lidu, přisluhovač mezinárodní reakce a pankrácký basista, hned, jakmile svlékl tepláky, se směl nejen živit svou kvalifikací, ale dokonce se za tím účelem odebral, vybaven všemi příslušnými lejstry, povoleními a doložkami, na Západ. My pozůstalí jsme strkali hlavy dohromady a snažili se ten div pochopit.

Vysvětlitelný scénář byl jen jeden. Zřejmě dostal náš přítel po čase, postačujícím k změknutí, na své cele návštěvu diskrétních pánů, kteří mu předestřeli dvojí možnost: buď pankrácké tepláky hned zítra svlékne, ovšem výměnou za závazek ke spolupráci, k jejímuž vykonávání bude poslán do zmíněné metropole. Jaký závazek to mohl být, pouze tuším. Nebo se zachová jako Jan Hus a dopadne to s ním ... no, ne přesně tak. Ale přišít dalších pět nebo deset let třeba za napadení příslušníka ostrahy nebyl pro diskrétní pány žádný problém.

Ať hodí kamenem, kdo v podobném postavení byl a zachoval se jako Jan Hus. Já, přiznám se, to nejsem. Jen hlupák ví přesně, jak by si počínal v situaci, k níž nikdy ani nepřičichl. Jen hlupák si o sobě myslí, že je Jan Hus. A jen tuplovaný hlupák může člověka, zlomeného estébáckým nátlakem, za to odsoudit. Po čase jsem se dozvěděl, že se můj přítel octl v Cibulkových seznamech. Nevím, nečetl jsem je. Nepokládal bych za nemožné, že jsem se do nich mohl dostat i já sám; a nedostal-li jsem se, pak spíš náhodou a štěstím. Spolupráci jsem sice žádnou nepodepsal, jen pár protokolů o výslechu, ale i těch dovedli estébáci využít všelijak.

Kdo sedě v bezpečném zápecí nic proti bolševikovi nepodnikal, a estébáckým klepetům se tudíž vyhnul, tomu je dnes snadno soudit. Píšu to všechno, jak možná tušíte, ve spojitosti s aférou kolem toho Katona. Vyšla o ní kniha, ale nevím, jestli se z ní dozvím to nejpodstatnější. Mnoho bylo lidí, kteří se dostali do estébácké mlátičky a vypadli z ní buď jako zrno, nebo jako pleva. Jedněch je možno si nadále vážit a litovat je pro nelehký úděl, do nějž byli vtlačeni, těch druhých se ani umazaným klacíkem nedotknout. O tom nám bohužel nic nenapoví ani nejcibulkovatější Cibulka.

Jak se, dejme tomu, stal pan Kavan Katonem? Není tak důležité, že jím byl. Dokonce ani to není důležité, zda jím byl vědomě. Ale zapletl se, z idealismu nebo prostě že měl takovou smůlu, do čehosi, z čeho se dalo bez tepláků vyváznout jen podpisem spolupráce? Nebo to byl nadšený svazáček, což, poskakovalo jich tehdy všudy a komsomolské častušky pělo spousta, šplhal dovedně po všech příčkách bolševického žebříčku, až se octl tam, kde chtěl být? Spasitelnému učení ani tak věřit nemusel, zato v pravou chvíli poníženě ohnout hřbet, jindy se zas rozkřiknout, o nepřátelích lidu a revizionistech mocně zahovořit, napravo nalevo se lokty rozhánět, jiné snaživce z žebříčku srážet, když na to přišlo i vlastní babičku udat, až přišli diskrétní páni a pověděli mu - osvědčil ses, soudruhu, potřebujeme tě, půjdeš do Londýna? To kdybych jen věděl.

Byly to zvláštní časy. Kolikrát jsem tehdy byl, trampík s ranečkem na zádech, zadržen, hnán zhurta na esenbé a tam hodiny přísně vyslýchán, jelikož jsem se přiblížil svátosti, zvané státní hranice. Ne že bych někde podlézal dráty; stačilo udělat krok za humna Domažlic, Třeboně nebo Znojma. Vyjít si na výlet na Šumavu byla poukázka k strávení víkendu na strážnici docela jistá; a jednou jsem vám byl dokonce ... no, ne hned popraven, ale vyhrožovali mi tím. Vlezl jsem ještě s dvěma jinými uličníky do jakéhosi tajného prostoru, byl jsem polapen, se zavázanýma očima někam veden a propuštěn až příštího jitra, podepsav lejstro, na němž stálo, že co živ budu, neprozradím nikomu, co jsem viděl, jelikož se takový zločin trestá až i smrtí. Viděl jsem jenom pár borovic, než mi zavázali ty oči, takže snad nebudu vpleten do kola, když o tom teď píši; ale že to bylo dobrodružství jako v Muži s maskou.

A teď mi, prosím vás, vysvětlete, jak to, že přesně v týž čas se někdo směl nejen vydat za humna Domažlic, ale dokonce studovat tu v Londýně či Paříži, jindy se dočista vydat na stáž přímo do hnízda kapitalistické hydry, do USA, o nichž jsme my ostatní věděli pouze, že tam nezaměstnaní spí pod mostem. Jak se to dělalo? To jsem si měl, já nedovtipa, místo toulání s trampským ranečkem zajít za soudruhy na školský úřad a říci, prosím pěkně, já bych rád studoval v Londýně? A oni by řekli - ale vida, to je nápad, a hned bych se plavil přes Kanál. Nebo jsem se místo běhání v blátě kolem vrtné soupravy měl přihlásit, že bych tutéž činnost vykonával jako stážista v USA?

Smějete se a říkáte, že jsem se zbláznil; jak to, že jiní takové věci mohli? Ti se nezbláznili? Ne, poslyšte, nechám už plácání; kdo až na pár montérů a šífáků za těch časů služebně, studijně nebo jakkoli jinak prodléval s požehnáním československých úřadů, a tedy především StB, v západní cizině, nebyl, nemohl tam být jenom tak, že se mu té cti zachtělo. Mnoho řečí se teď vede o některých českých diplomatech, že svou vědu studovali v Moskvě; řekl bych, že ti byli spíš z těch hloupějších. Ti praví, všemi bolševickými mastmi mazaní, ti chytří, bezohlední, úskoční a nebezpeční, byli nasazováni na Západ. Samozřejmě že s určitým posláním. Běhat s udáními na své spolužáky, to bylo jen tak mimochodem, aby spolupracovníček nevyšel ze cviku; ostatně nebyla těch spolužáků žádná škoda, protože byli nepochybně ze stejného těsta.Nebo to také mohlo být tak, že milý Kato seděl na Pankráci, přišli za ním diskrétní pánové a kázali - podepiš, pojedeš do Londýna. Těžko vědět, i když bych řekl, že takových byla spíš menšina. Jestli ano, měl by teď co nejrychleji nechat výmluv i uražených póz a veřejně popsat, proč a jak se do té kaše dostal, jak hluboko v ní vězel a slibem čeho se z ní vydrápal. Stalo-li se to pod těžkým nátlakem a hrozbou přisolení dalších teplákových let, rozumní lidé by to pochopili a omluvili, stejně jako já chápu a vážím si svého těžce zkoušeného přítele. Neučiní-li tak, inu, vystaví se podezření, že byl spíš z těch druhých.

Z těch úskočných, přehorlivých, bezpáteřních svazáčků, juchajících komsomolců s kdovíjakými úkoly na Západ nastrčených, ochotných pro povyšplhání v přízni mocných udat i svou vlastní babičku. Důkaz leží v jeho moci. Zrno, či pleva? Podat ruku, nebo se ani umazaným klacíkem nedotknout?

(Hannover, 10. 1. 1999), (ANNONCE, 8. 6. 2000)

Přemítání o svobodě a zodpovědnosti

„Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou.“ Ke své hanbě se přiznávám, že nevím přesně, od koho tenhle vznešený hexametr pochází; že by od Kollára? Vyvstal mi tak v paměti, když jsem listoval českými novinami a vždy znovu v nich nacházel úvahy, beroucí si v ústa pojem svoboda. Někdy jsem měl až neodbytný dojem, že jejich autorům není zcela zřejmé, o čem je řeč. Tadyhle například ... český parlament odhlasoval výjimečně rozumný zákon o silničním provozu a hned se v Lidových novinách ozval jistý pan Korecký se svým komentářem. Ne že by zákon zcela odmítl; ale doprovodil jej aspoň povzdechem - ach jo, už je to tak, budeme muset větší kus bezpečnosti zaplatit částí své svobody.

Za nějaký čas poté si usmysleli mládenečkové, libující si ve vysokodecibelové muzice, že se půjdou vyřádit k jedné jihočeské vísce, neptajíce se nikoho na nic a jejích obyvatel teprve ne. Strhlo se kolem toho něco protestu, jelikož ne každý je lačný celonočního rámusu, ale i zde se našel smířlivý komentátor. Bujnou chásku prý nelze v jejím řádění omezit, jelikož máme svobodu.

Nuže, chci k tomu říci toto: nevadilo by mi, kdyby se někdo poctivě vyslovil pro neomezené řádění na silnicích. Moje záliba to není, ale třeba jsou lidé, kteří něco takového potřebují. A nevadilo by mi též, kdyby někdo poctivě obhajoval svou chuť dělat rámus pod okny jiných. Ale vadí mi dost, když se do toho plete svoboda. To už tak docela poctivé není. Svoboda jako nástroj argumentace k prosazení osobních chtíčů ... hm. Nelíbí se mi to. Řekl bych, že ani ledaskomu jinému ne.

Nechtěl bych vypadat povýšeně, ale zdá se mi, jako by mnohé hlavě v království českém ani po jedenácti letech svobody úplně nedošlo, co to svoboda je. Zajisté, jsou pojmy, jimiž se leckdo ohání, ale obtížně se definují. Již Pilát z Pontu se ptal dosti jízlivě Krista Pána ... a co jest pravda? Sedněme si tedy s Pilátem pontským a ptejme se moudrých komentátorů, zručně se ohánějících pojmem svobody: A co jest svoboda?

Naše marxistické panstvo za minulých - nebo aspoň částečně minulých - časů slýchalo tento pojem nerado, ale zcela se mu vyhnout nemohlo, takže vynalezlo tezi, podle níž svoboda je poznaná nutnost. Mimo marxistické katedry to ponaučení mnoho souhlasu nenašlo; není třeba být příliš vzdělán ve vědách filozofických, aby člověk prostým citem poznal, že je to švindl. Takovým způsobem je možno být svobodný i na šibenici.

Sám jsem si za těch časů namlouval něco jiného: že mohu být svobodný sám v sobě a sám pro sebe. Jiní, ve filozofických formulacích zběhlejší, vyjádřili tutéž zásadu známou tezí o životě v pravdě. Je to krásná, ušlechtilá myšlenka, ale také jsem od ní upustil, jelikož se neosvědčila. Uchýlit se se svou svobodou do vlastního svědomí, nechat kolem sebe řádit vichry nesvobody jak chtějí, já neuhnu ani o píď z poznané pravdy ... je to iluze. Svobodnému svědomí stačí přiškrtit kohoutek informací, nedovolit mu srovnání, obklopit ho jednostranností ... a vnitřně svobodná duše se začne plnit ne snad lží, ale nefunkčním nesmyslem. Jako všechno ostatní, i svoboda musí fungovat, jinak se stává žvástem.

Což se přihodilo i zdeptané zemi české navzdory všemu životu v pravdě. Když nastala příležitost k svobodě - což je něco trochu jiného než svoboda sama - ukázalo se, že pojem svobody je v hlavách mnohých lidí zdeformovaný ve žvást. Po dlouhá desítiletí si český člověk nerad zvykal na to, že nemůže a nesmí skoro nic. A s uchem na vlnových délkách zakázaných vysílaček čerpal svou naději ze zpráv o světě svobody, v němž se prý může všechno. I vyvinula se v jeho mysli podivná představa, že svoboda je, když si můžu dělat, co chci. Dodnes trvá, jak vidno z obou svrchu zmíněných komentářů.

Jenomže my nežijeme v skalní poustevně, aby se naše svobodné chtění nikoho nedotýkalo. Jsou kolem nás jiné lidské bytosti, které zhusta svobodně chtějí něco docela jiného. Někde je hranice, na níž se svobodná chtění střetávají a vzájemně vylučují. Je pouze jedno zařízení, v němž se lze chovat zcela svobodně bez ohledu na cokoliv a zove se blázinec. Kdekoliv jinde je nutno brát ohled na svobodu ostatních. Je možno vyslovit poučku: Skutečně svobodný je člověk pouze ve svobodné společnosti. Svobodná společnost pak je taková, v níž svoboda jednotlivce nejen že není potlačována zpupnou státní mocí, ale ani bezohledností ostatních. Dělání si co chci na účet ostatních se neoznačuje slovem svoboda, nýbrž zvůle.

Dovolíme-li zvůli, aby se zmocnila našeho občanského i osobního života, můžeme si skloňování podstatného jména svoboda odpustit, neboť ztratilo obsah. Není svobody bez solidárnosti; není svobody bez ohleduplnosti. Kde tato samozřejmost neplatí, zmocní se vlády nad společností ti s nejostřejšími lokty, ti bezohlední a morálními zábranami nezatížení a dovedou ji ke koncům, v nichž z jakékoli, i z té politické svobody zbude pramálo. Být svobodný politicky, ale muset se na každém kroku krčit před projevy bezohledné zvůle ... skoro bych řekl, že lepší je život bez politických svobod, ale v prostředí slušných a solidárních lidí. Lepší a svobodnější.

Nic naplat, musíme vzít na vědomí, že je mezi námi jistý podíl těch nezodpovědných a bezohledných. Těch, o nichž lze říci s klasikem, že neznají svobodu vážiti každou. A tudíž za použití první části hexametru, že sami nejsou svobody hodni. Vybavovat takové přepychem neomezené svobody je házení perel velmi zlým a rozpínavým sviním. Nerozlétejme se do výšin absolutních hodnot: aby byl svobodný jeden, bývá nutno trochu obrousit hrany svobodě toho druhého. Jsou-li ty hrany zvlášť vyčnívající a okolí nebezpečné, tedy i dosti značně. Kdo si přivlastňuje svobodu krást a vraždit, končívá v kriminále. Máme totiž na to zákon. Kdo si přivlastňuje svobodu utiskovat ostatní svou bezohledností, třebaže při tom zrovna nevraždí, nýbrž se jen nacpe tam, kde není zván, a rozsévá tam svinčík a řev ... nemělo by mu to být trpěno.

Nejsou-li v Čechách na takové věci zákony, měly by se utvořit. Od toho máme stát. Stát není pouze zařízení k vybírání daní a výživě úřednictva, nýbrž má zaručit občanu jeho bezpečnost a svobodu. Ochránit ho před těmi, kteří neznají vážiti svobodu každou. Státní moc by měla být při těch slušných a ohleduplných, ne při těch, kteří dovedou prosadit svou zvůli, nikoho se na nic neptajíce. Občan by neměl být ponechán sám sobě, aby se dusil bezmocným vztekem a černými myšlenkami, zatímco se ti bezohlední těší ničím neomezené svobodě. Jinak bychom si totiž mohli celý stát ušetřit a vrátit se k loveckým tlupám staršího paleolitu; ale i ty, domnívám se, dokázaly ukrotit zvůli svých bezohlednějších členů.

Komentátorům, autorům úvah a vůbec lidem od pera bych v té souvislosti rád vzkázal toto: Ve sporu solidarity a bezohlednosti, svobody a zvůle, nepodléhejte pokušení stavět se nad věc a hledat absolutní, ale nejasné a nefungující hodnoty. Vaše řemeslo vám dalo do ruky značnou moc; nevznášejte se s ní ve výšinách neutrality, ale užijte ji k podpoře lidské slušnosti. Hovoříce o vznešených pojmech jako svoboda či pravda se nespokojte s jejich slavným zvukem, ale pokuste se je blíže určit. Při troše poctivého zamyšlení to není tak těžké: Svoboda je mnohost možností. Zbývá-li člověku možnost jedna, totiž krčit se před zvůlí egoistů, je na tom jako s tou marxistickou poznanou nutností, s níž lze být svobodný i na šibenici.

Svoboda je ohleduplnost, svoboda je zodpovědnost, svoboda je solidarita, svoboda je život mezi slušnými lidmi, jimž nečiní potíží svobodu vážiti každou. Naopak není svoboda totéž co neomezené roztahování se na účet ostatních. Není totéž co libovůle a tím méně zvůle, i kdyby nám to stokrát troubili ti zvůle chtiví, sami své svobody nehodní vyznavači bezohlednosti. Jak prosté, milý Watsone.

(Hannover, 12. 8. 2000), (ANNONCE, 14. 9. 2000)

»That, which ought to be, is the eternal obstacle to the discovery of that, which is.« Úvahy o tom, co by mělo být, jsou věčnou překážkou v poznání toho, co je. Tuto větu vyslovil už před polovinou devatenáctého století jistý Skot MacCulloch a málokdy byla vyřčena myšlenka pravdivější. Asi právě proto zůstal jen v paměti nemnohých jako nepříliš významný skotský geolog, kdežto jména opravců světa, bláznů, fanatiků, ideologických pomatenců, tvůrců filozofických škol jepičího života, spasitelských domýšlivců i krvavých gulagovských katů dodnes plní stránky učebnic, jsou předmětem studia i obdivu, dodnes se kolem jejich žvástů vytvářejí intelektuální módy. Třebaže se ani omrvinkou nepotvrdily, třebaže jakýkoli pokus nasměrovat dějiny podle nich skončil bez výjimky katastrofami, jakkoliv všechno, co ideologičtí proroci kázali, se ukázalo být nesmyslným, neproveditelným, směšným, ke zkáze a rozpadu vedoucím.

Je prostě mnohem snadnější i poutavější otevřít hubu a vykřikovat, jaký by ten Boží svět podle nás měl být, než v trpělivé skromnosti zkoumat, jaký skutečně je.Ale jsme-li skutečně ti, za něž se pokládáme, totiž lidé názoru konzervativně uvážlivého, nás samých nešálícího, jemuž se značně nepřesně říkává názor pravicový, měli bychom vědět, kde hledat poučení. V těch miliardách drobných souvislostí, které ve svém součinu vytvářejí skutečnost světa. Měli bychom se pokoušet porozumět mu, jaký bez ideologicko-spasitelských brýlí je. Neměli bychom si domýšlet, že Pánbůh stvoření světa zbabral, avšak my nyní jeho chyby napravíme. Pokusme se též, ač je to nesnadné, dívat se na jeho dění a hledat jeho zákonitosti bez ohledu na vlastní pochopitelná přání jistoty a neměnnosti. Vývoj světa se jimi totiž neřídí a také nikdy řídit nebude. Podaří-li se nám to, nestrhneme s sebou tisíce nadšených následovníků, ale budeme schopni přibližně odhadnout, jaký svět v budoucnosti bude. Není to, aspoň v hrubých rysech, tak zvlášť obtížné. To jen světa opravci, vedeni svou ješitností a svými sebeobdivnými přáními, v této disciplíně prohráli zatím pokaždé. 6. března 2000

III. Dějinná poučení

Profesoři

»Seber si svoje krámy a běž na překop,« kázal mi štajgr. »Budeš dělat s profesorem.« Bylo mi tehdy kolem třicítky a dospěl jsem na nejhlubší dno své životní kariéry. Byl jsem to, čemu bdělo-ostražité orgány říkávaly »živel« nebo také »element«, a jediné, co mi bez nebezpečí pro socialistické zřízení mohly svěřit do rukou, byla lopata. Vhodné místo pro elementa se taky našlo: v uhelné šachtě. Dál a níž už byl jen kriminál. Všechno to bylo dost podivné, protože jinak se ony orgány vyhlašovaly za předvoj dělnické třídy a tvrdívaly s oblibou, že je hornická práce ze všech nejčestnější a že já jsem horník, kdo je víc; ale když chtěl bolševik někoho potrestat, ponížit a odstranit, udělal ho horníkem. Snad že kromě té cti byla havířina dřina úmorná, špinavá, nebezpečná a proti všemu tvrzení špatně placená.

Se zmíněným profesorem jsem pak nějaký čas pracoval, výdřevu stavěl a zasuté chodby probíral. Byl to mlčenlivý, šlachovitý muž pokročilého už věku a dělník výkonný, inteligentní. Nestěžoval si a nelitoval se, nedozvěděl jsem se, čeho a kde býval profesorem. Život ho jednou postavil k lopatě, řekl mi, a tak bude i tuto práci dobře a svědomitě provádět. Jinak se příliš nesvěřoval, do hornických debat a legrácek se nepletl. Já jsem se za čas dostal z šachty pryč, povýšil jsem, i když jen do bláta a marastu kolem vrtných souprav; o profesorovi jsem už pak neslyšel. Asi že na šachtě už zůstal, co jinak. Co zbývalo profesorům.

Bývalo jich u té lopaty, profesorů, docentů, kněží, redaktorů, bývalo jich po všech těch dělnicky čestných, leč jinak pochmurnou dřinou skřípajících pracovištích, co jich kde socialismus skýtal! Nepoddali se, nepodepsali nabízené přihlášky, odmítli výzvu k estébácké spolupráci, a tak je odkudsi vyhodili; a byli příliš čestní a hrdí na to, než aby se drali zpátky, ponižovali se a podlézali. Příliš mladí, než aby se mohli uchýlit do bezvětří důchodu, a příliš staří, aby mohli uvažovat o exilu, když se už někdy v šedesátých letech takové možnosti otvíraly. Někteří trefili na rozumné a lidské šéfy a stali se pro svou výkonnost a inteligenci časem mistry či skladníky, jiné pronásledovala proletářská zavilost i u té lopaty; oni i ti komunističtí šéfové byli dost různí.

Byli skromní a odcházeli potichu. Ani jsem nezpozoroval, jak mizeli; ale když jsem po létech končil se svou dělnickou kariérou, už tu nebyli. S nimi zmizelo a odplynulo to nejlepší, co na odborných, ale hlavně lidských kvalitách měla česká země. Ušlechtilost, hrdost a čest. Snad proto se tyto vlastnosti staly tak vzácnými v národě Komenského. Jim se také stala křivda z nejtěžších.

Zapomnělo se na ně. Octli se u své lopaty po nástupu komunistické tyranie, ne až po dvou desítiletích rozkošného přežvykování v měkkých židlích rozličných stranických sinekur. Svou lopatu si dohladka ohmatali, nic jim osud neodpustil. Ke svým povoláním se už nikdy nevrátili, nešlo to, ani když už oprátka povolila; přece jen ztratili u té lopaty krok a dech. Snad i zatrpkli, ztratili víru, bolševikovi se podařilo je utlouci a zlomit, člověk není donekonečna zatížitelný.

Když se pak začala karta obracet, už se neozvali, snad někde zvonili klíči, ale významněji do dění nezasáhli; ono se od lopaty do něj těžko zasahuje, k tomu je přece jen zapotřebí postavení významnějšího, něčím být, badatelem, novinářem nebo aspoň hercem.Už se stalo bezpráví a nedá se odestát, nádrž nadání a lidské poctivosti bez užitku vytekla. Jiní, čerstvější a méně utlučení, kladou kameny do základu obnovené demokratické společnosti, jiní už sklidí uznání, vyznamenání a místo v dějinách. Ale snad aspoň vzpomínku si zaslouží ti bezejmenní profesoři. Vzpomínku a politování ti, kteří se nových dnů nedožili; a trochu podpory a pomoci, pokud ještě žijí. Oni se o odměny a pocty hlásit nebudou. Jsou tiší, hrdí a sami.

(Hannover, 23. 9. 1993, nepublikováno)

Tak byl nastartován čertův tanec, z jehož kola se česká společnost a stát ani po desíti letech nedostaly. Ti, jež jejich morální ryzost kvalifikovala k uchopení kormidla v obnoveném demokratickém státu, se k němu nedostali, protože jim chyběl odrazový můstek v podobě publicity a vhodného postavení. Jenže, kdokoli během starého režimu k publicitě a postavení přišel, vykoupil si je vesměs podlézáním a odložením všech morálních kvalit. Tak se ke kormidlu dostali ti, kteří se k němu dostat neměli, proto jsme tam, kde jsme.

Tento článek nebyl zveřejněn; zdálo se tehdy, že se zbytečně vrací do překonané minulosti a jeho aktualita vyprchala. Až dnes vidíme, že nevyprchala nikterak, naopak se zostřila k akutní naléhavosti. 14. listopadu 1999

ŠKODA

Jedna věc mě dnes trochu mrzí: že jsem před nějakými sedmnácti léty nepodepsal tu Chartu. Tolik se mi chtělo udělat něco viditelného, něco víc než jen to obvyklé nadávání na bolševika v bezpečném prostředí přátel a důvěryhodných kolegů. Strach jsem z takového činu neměl. Lopatu jsem měl již z dřívějška dobře ohmatanou a nebál jsem se jí; chatrné kariéry špatně placeného technika, do níž jsem veplul mezi úskalími svých kádrových škraloupů, bych býval nijak zvlášť nelitoval. Jenže už jsem také měl rozpracovaný plán úprku za kopečky a bylo mi zřejmo, že stav se chartistou, nedostal bych výjezdní doložku ani do Kropáčovy Vrutice, ani kdybych půlku politbyra podplatil. V tom střetu zájmů jsem se nakonec rozhodl pro ty kopečky. Jednak že to bylo řešení bližší mé toulavé duši, jednak že ... já vím, nepřísluší mi o tom soudit, když jsem sám nepodepsal, ale ona mi ta Charta byla taková krotká.

Žádný revoluční manifest, kdepak. Spíš ponížená suplika poddaného robotěze, aby zámecké panstvo ráčilo rozumněji panovat, řemen tuhého nevolnictví milostivě uvolnit. Nu ano, o mnoho víc se tenkrát dělat nedalo, i za ponížené supliky dávalo zámecké panstvo do klády a na lavici, pořádného kusu odvahy bylo k tomu třeba, jít a podepsat. Bylo by nespravedlivé se dnes nad někdejšími chartisty ošklíbnout. Jenže kruť to, jak chceš, ponížená suplika je nevalný základ celé a opravdové svobody. Nemohla přinést mnoho a také nepřinesla, jiným zemětřesením se zřítil panský zámek.

Dost škoda byla vší té lidské poctivosti a odvahy, že z ní nakonec vzešlo tak málo. I proto škoda, že dnešní polovičatost a nedodělanost jsou důsledkem oné polovičatosti, na niž se postavila před pěti lety obnovená česká demokracie, jelikož nebylo nač jiného ji postavit. Býval bych přál mužům listopadu, aby nalezli nejen odvahu, ale také prozíravost a schopnost vést osvobozenou zemi směrem, který jí ukazovaly zvonící klíče. Ale stalo se něco jiného, klíče dozvonily, mužové listopadu nějaký čas bezradně tápali, až se kdesi bez slávy vytratili. Nikdo jich příliš nelitoval. Nikdo si nepomyslel, že by bylo čeho litovat; že ať byli mužové listopadu, jací byli, ztratila se s nimi z české politiky poctivost a nezištnost. Potřebovali bychom ji dnes velice.

Nevýrazná poddajnost chartistické supliky i polistopadové tápání byly ovšem čehosi výsledkem. Zdá se, že patrně téhož, před čím odjakživa rodiče varují nezkušená dítka říkajíce: chraň se špatných kamarádů! Chartisté se jich nechránili. Chodili si k nim pro rozumy, naslouchali jejich pochlebnictví, i mezi sebou jich měli víc než zdrávo. Jejich špatní kamarádi byli dvojího druhu: jednak ti naši domácí partajníci, svazáci a tajemníci, marxisté a leninští odkojenci, kteří si dvacet let znamenitě medili na ňadrech matičky Strany, nic jim nevadilo kádrování, rozkulačování, zavírání, oslavné kantáty pěli ... až si jednou, octnuvše se na výhybce času nastoupili do nesprávného vláčku. Teprve tehdy se ukřivděně rozkřičeli, když zjistili, že jim ujel jejich kufr plný partajních privilegií, postavení, kariéry a moci.

Nevím, jakým šarmem může působit někdejší katův holomek, neopatrně se dostav mezi kola vlastního mlýna. Nějaký šarm to asi musel být, jímž okouzlili lidi jinak čestné a přesně týmiž straníky a svazáky po léta sužované.Ty z druhé odrůdy špatných kamarádů znám naopak přebohatě. Ještě dnes se s nimi občas hádávám. Je to species, hojně zastoupená na západních univerzitách a v intelektuálních kruzích, ale i v Čechách jsem se s ní setkal.

Sedím takhle v jisté pražské hospodě a jím svíčkovou, když si ke mně přisedne dáma a kouká německy. To já poznám, ani nemusí taková osoba promluvit; na německé koukání já mám nos. Nu, nemýlil jsem se, ta paní byla opravdu Němka, učitelka z Lüneburgu, málem sousedka. Dali jsme se do řeči, ukázalo se, že v Praze není poprvé a že ji docela dobře zná.

»Ale víte,« svěřovala se, »teď už to není ono. To když jsem tu byla v osmdesátém roce, kdepak, to bylo něco daleko krásnějšího...« Málem mi spadla vidlička do svíčkové. Co se ti, babo jedu, dnes na Praze nelíbí? Či spíš, ono by ještě pořád bylo co se nelíbit, ale co se ti na zchátralé, šedivé, truchlivě oprýskané Praze před čtrnácti lety mohlo líbit víc? »Ale vždyť...,« říkal jsem užasle, »vždyť je dnes Praha o tolik veselejší. Barevnější, živější, čistší. A lidé už jsou méně nasupení, dokonce i prodavačky se dovedou usmát. Mizí všelijaké ruiny a prkny zatlučená okna, pěkné nové obchody se všude líhnou, plno ruchu ... a jezdit se sem dá bez víza, bez povinné výměny i bez všelijaké nedůvěry a sekýrování...« »No, to ano,« připustila dáma. »Ale my jsme byli socialisté, víte. Jezdili jsme do Prahy, protože...« Nějak nemohla po tom protože najít žádné proto, ale já už jsem věděl, už jsem byl doma.

Znám tyhle socialisty, k popukání je znám. Plni posvátného obdivu putovávali nejen do Prahy, nýbrž i na Kubu, do Číny, do Moskvy jako k matičce Boží vambeřické, jelikož tam doufali nalézt ten Pravý Socialismus, v nějž věřili. A když už ne ten bájeslovný dokonalý socialismus, tak aspoň ten reálný. I ten jim byl milejší než ta opovrženíhodná buržoazní demokracie u nich doma. Měli oči kolem nosu, viděli všechnu tu šeď, rozpad, rmut a omatlanost, nudu, beznaděj, strkání, osopování, nezájem a neurvalost, ale vůbec, pravůbec nic je netrklo.

Ale nic. Však i my jsme bývali pitomci, ó Bože přebože. Jak jsme tenkrát vítávali tyhle pochybné posly Západu, jak jsme se jim obdivovali, celí se jejich moudrostem otvírali, jelikož jsme věřili, že Západ je s námi, s utlačenými. Oni občas někde něco ercsocialistického ukecli, co se zrovna naší soudružské vrchnosti nehodilo do krámu, takže kolem toho bylo trochu křiku a nějakého psaní, sem tam i některého vyhostili, nu, a my jsme se mohli potrhat samou sympatií. Usmívali jsme se na sebe, půllitry zvedali, kolem ramen se u Fleků brali. Říkali při tom »na zdorovje« nechápajíce příliš rozdíl mezi Prahou a Taškentem, což se nám dvakrát nelíbilo, ale odpouštěli jsme jim to. Oni si o nás mysleli, že jsme jejich bratři socialisté, a my zase o nich, že jsou naši přátelé a zastánci ze Západu ... ano, věřím, že se jim u nás mohlo líbit. Užili si tehdy u nás opravdu všelijaké vřelosti a náklonnosti. Nevěděli ovšem, proč. My taky ne.

A to byl druhý soudek, z nějž se napájel český protihusákovský odpor. Nepíši protikomunistický, protože on takový nebyl, byv ve svých skutcích omezen a ovlivněn domácími komunisty, třebaže těmi zpraženými a ukřivděnými. Nebyl jím o to spíš, obracel-li se na Západ o podporu a porozumění rovněž k těm, od nichž nic kloudného pojít nemohlo, k levicovým intelektuálům rozličného stupně narudlosti, k slepotou potrefeným poutníkům do socialistických Vambeřic. Škoda. Škoda a chyba. Škoda že lidé naleznuvše dost statečnosti k odporu se lépe nepoučili, sáhnuvše pro podporu na Západ. Škoda že neoslovili ty, s kterými byli spřízněni nejen názorem, nýbrž i společnou řečí i původem.

Dozvěděli by se od nich, kdo je kdo. Dozvěděli by se zejména, že nemá velkého smyslu brát rozumy od západních literátů, divadelníků a módních filozofů, jelikož jsou ty rozumy vesměs přelakovány vrstvou rudorůžového nátěru, jímž jsou nesnadno vidět i holé vraždy a nelidskosti, natož pak rozdíl mezi funkčním, slušným řádem a nemohoucí šaškárnou. Škoda že nepoznali, čím se liší skutečný intelekt od chlubivé povrchnosti. Škoda že dospěli právě jen k schopnosti pronášet hlubokomyslná, dobře formulovaná slova, ne však poznání směru, jímž se ubírá rozumný vývoj. Škoda že rozeznali jen nesprávnost jistého způsobu jisté ideologie, ne však zásadní zhoubnost ideologického způsobu myšlení. Škoda že jim ten způsob nebyl u jejich západních rozumodárců podivný a podezřelý, škoda že po tolikerém strádání a obětech dokázali nalézt právě jen tu neslanou nemastnou třetí cestu, životaneschopný, doleva přistrčený liberalismus.

Česká společnost mohla dnes být zcela jinde, kdyby lidé stateční, čestní a inteligentní bývali zároveň i trochu zdrženlivější ve výběru svých přátel. Kdyby od nich nevyžadovali tak málo, jen pouhý nesouhlas s právě vládnoucím Alibabou a jeho loupežníky. Ale oni nebyli vybíraví. Nepřipravili se na to, co mělo přijít, ani v to nedoufali. Proto se neslavně vytratili, zanechavše za sebou prázdno, do nějž se nevybíravě tlačí bezzásadovost, hrabivost, bezohlednost, nehodné této země. Škoda.

(Hannover, 25. 11. 1994), (Český Deník, 2. 12. 1994)

Druhý omyl českých dějin

Byl jsem jedenáctiletý kluk, když se válka schylovala ke konci. Naslouchal jsem rozhovorům svých rodičů a vyrozuměl jsem z nich, že mají jisté obavy. Hovořívali o muži jménem Beneš a zdálo se mi, že o něm nechovají vysoké mínění; skládali své naděje do muže jiného, který se jmenoval Prchala a byl generál, ale i můj klukovský rozum pochopil, že jsou to naděje neveliké a obavy že nad nimi značně převažují. Jiní dospělí takové obavy neměli, hleděli vývoji radostně vstříc a muže jménem Beneš nadmíru zbožňovali, přisuzujíce mu schopnosti zrovna mystické.

Mělo pak uběhnout již pouze nemnoho času, aby se ukázalo, jak málo zůstalo z veškerých nadějí, jak liché bylo radostné očekávání, jak mocně přeceňovali ti dobří lidé muže jménem Beneš a jak do posledního písmene i daleko za ně se splnily ty nejčernější obavy. Na závěr historické etapy a do zahájení jiné přinesly pak noviny jednoho zářijového rána fotografii špatně oholeného starce a zprávu, že bývalý buržoazní prezident Beneš zemřel.

Ponechme psychologům úvahy o tom, v jakém duševním rozpoložení asi prožil poslední měsíce svého života, vida, v co vyústilo jeho politické vyznání a kam to dopracoval jeho diplomatický um. Ponechme historikům, aby bádali nad jeho omyly, snad i vinou. Detektivům pak ponechme, aby se podívali, zemřel-li špatně oholený stařec opravdu zklamáním nad zhroucením svého díla i své víry, nebo zda mu decentně nepomohli ti, jejichž nástupu nezabránil a možná ani zabránit nechtěl.

To všechno můžeme ponechat historii, změnit na tom už nemůžeme nic. Další historická etapa se otevřela, bitva dobouřila a je snadné být jejím zmoudřivším generálem. Beneš mohl asi mít víc rozumu a předvídavosti, ale jinak nebyl než dítětem své doby, zatížené dvěma osudovými omyly. Každý z nich by byl dostatečně nebezpečný sám o sobě; jejich vzájemná kombinace vedla k historické katastrofě, jejíž pozdní důsledky možná ještě leží před námi.

První z omylů byla víra v socialismus. Zajisté je to koncem tohoto století víra již dostatečně pochroumaná a nevábná; člověku je nutno přečíst si pár dokumentů, proslovů či politických úvah z československých počátků, aby kroutě hlavou si dovedl představit tehdejší atmosféru. Onu atmosféru, v níž i mužové tak moudří a předvídaví, jakými byli například Masaryk nebo Peroutka, zahrnuli do svých úvah předpoklad budoucího uspořádání společnosti, jehož jméno bude socialismus.

Druhý tehdejší omyl byla iluze slovanství. Beneš byl aspoň ve svých počátcích zastáncem západní orientace českého státu, čímž se ostře odlišoval od politiků jiných, zaměřených výhradně jen rusky, carsky, velkoslovansky a tak všelijak; ale ani on nedokázal nemyslet v kategoriích slovanských; i jemu bylo slovanství synonymem mírumilovnosti, dobroty, rozumné nenásilnosti, neopotřebované energie a síly, jejíž čas teprve nadejde. Věřil, že se Západ inspiruje slovanstvím; pouze tímto způsobem byl mužem Západu.

Později, když se z onoho Západu dočkal zklamání, přimkl se k slovanskému Východu už nadobro a bez zábran. Ani zločinnost a nefunkčnost bolševismu, jež musel přinejmenším ve svých moskevských letech pozorovat pěkně zblízka, ho od této víry neodradily. Jeho nepřítelem bylo Německo; a bylo-li v nadčasových souvislostech Německo součástí Západu, tím hůř pro ten Západ.

Stalo se pak, co se stát muselo, český vlak jel tím směrem, do nějž mu byla přehozena výhybka. Lze přesně určit okamžik přehození výhybky: bylo jím přestěhování Benešovy londýnské vlády do Moskvy a vystrnadění generála Prchaly i všech jiných, kteří si dovedli výsledek stěhování představit. Tolik o politickém vyznání, pošetilostech, selhání a vině muže jménem Beneš. Jelikož vyplynuly z pošetilostí a mylných vyznání celonárodních, nebude zbytečné poučit se z nich, třebaže jejich následky již z dějin vymazat nelze. Ale aspoň aby nepokračovaly dál. Aby z nich nevyvstávaly žádné škody následné.

O nepravdivosti a slepých uličkách socialistické víry bylo již napsáno dost a nemíním k tomu nyní svůj kventlík přidávat. O to důtklivěji bude třeba se podívat na zub druhé z pošetilostí našich vlasteneckých dědečků: slavné myšlence slovanské. V té podobě, jak ji dědečkové vyznávali, oděná v čamaru a černé čižmy, již ovšem značně zvetšela; omyl v ní skrytý však působí dál a lze se obávat, že až dozní velký třesk rozpadu komunismu, vynoří se v nějaké podobě znovu. Nejde totiž o slovanství; to není víc než kategorie jazyková. Jen z povrchnosti psávali dědečkové rovnítko mezi jazykovou příslušností a kulturou, názorovou orientací, myšlením, životním způsobem, ba i rasou.

Oč jde, je to, co opustil a patrně i zradil náš druhý prezident: jde o západní orientaci českého národa i státu.Konec století sice nezmoudřel tak příliš, ale ledaco se přece jen už jasněji rýsuje, o čem se v jeho počátku dost mlhavě básnívalo. Lze rozeznat více či méně ostré hranice rozdělující svět na několik oblastí vzájemně sobě nepodobných a spolu nevelmi ladících; a máloco je pro další osud české země tak důležité jako jasné uvědomění, v které z nich má svou domovskou příslušnost a v které se naopak navzdory vší jazykové příbuznosti vyjímá jak nahý v trní.

Bylo omylem minulých časů se domnívat, že takovéto oblasti jsou vymezeny příslušností jazykovou, církevní, rasovou či třídní. Ukázalo se, že to všechno jsou měřítka příliš jednoduše povrchní a nedůležitá. Lidské kultury a životní způsoby se vyvíjely o mnoho složitěji a vytvořily v dnešním světě několik výrazných a nezaměnitelných kulturních okruhů, v nichž jazyková či jiná příslušnost hrají pouze dílčí roli. Nepozná-li určitá společnost dostatečně dobře, ke kterému z těchto okruhů náleží, a cpe se mocí mermo do jiného, je výsledkem pohroma, do jaké nás pomohl zatáhnout muž jménem Beneš. Netřeba složitě zkoumat jeho jiné viny; už tahle stačí dokonale.

Středně velký evropský národ (neříkám malý; tato ustálená česká skromnost je dosti zbytečná) by se octl v nerovném konkurenčním soupeřství, ať by stěhovací vůz praotce Čecha vyložil svůj náklad kdekoliv. Okolnost, že se tak stalo zrovna na březích vltavských, je spíš z těch šťastnějších. Ovšemže se tím milý praotec octl rovnýma nohama v osudové konkurenci s živlem německým; ale dovolil bych si nesouhlasit s obecným názorem, že by to bylo prostředí nějak mimořádně tragické. Německý živel byl po dlouhá staletí poměrně neškodný, dostatečně zaměstnaný svou vlastní roztříštěností; národy, octnuvší se v sousedstvích jiných, zkonsolidovanějších velkých konkurentů, dopadaly podstatně hůř. Můžeme si naříkat na mnohé těžkosti vyplynuvší z německého sousedství, ale je skutkem, že po tisíci letech jeho trvání zůstal český živel zachován nejen ve formě jazykové, nýbrž dokonce i ve formě státní. Značně se tím odlišuje kupříkladu od osudu národa bretonského (který rovněž býval středně velký) v konkurenčním prostředí francouzském. Nemluvíc ani o tom, kterak dopadl živel waleský či irský v konkurenční oblasti anglické.

Hovořit o utlačovatelích je výplod myšlení poměrně pozdního, ještě počátek tohoto století pokládal nevybíravou asimilaci menších národů za velmocenské právo; ale pohled na mapu ukazuje, že jsme z německého utlačovatelství vyklouzli poměrně dobře. Mohli jsme být vystaveni vstřebávací energii mnohem ráznější, kdyby se praotec Čech byl rozběhl až kamsi na břeh Rhôny. Čtvereček, označený jménem Čechy by se v tom případě na mapě dnešní Evropy patrně nevyskytoval.

Předvídavosti našeho praotce by se spíš dalo vytknout něco jiného: že nás vyložil na samém okraji životního a kulturního způsobu západního. Ne že by o příslušnosti k němu mohlo být vážnějších pochyb. České země nejsou žádný most mezi Východem a Západem, v tom se mýlil mnohý lyrik nových pořádků v Evropě. Souboj svatého Václava s misionáři východního ducha byl rozhodnut již před tisíciletím a všechno toužebné vzpínání se k rusko-byzantskému Východu nebylo od té doby ničím víc než politickou frází. Svědčilo spíš o horoucím vlasteneckém citu, pochopitelném vzhledem k nesnadnosti německého sousedství, než o znalosti skutečností.

Nejzásadnější z nich je existence a charakter zmíněného rusko-byzantského kulturně myšlenkového okruhu nedaleko od našich humen. Mezi oba okruhy nelze klást rovnítko kvality. Západní dynamičnosti, konstruktivnosti, konsolidovanosti, funkčnosti a vývojeschopnosti se nabízí k srovnání východní rozplizlost, náladová nevypočitatelnost, destruktivita, absence tvůrčího ducha a sklon k iracionalitě.

Samozřejmost, s níž se duch západní staví v čelo světového vývoje, budí v duchu východním hluboký komplex méněcennosti, vyúsťující v chlubivou rozpínavost. Jeho schopnost vývoje je nevalná, a když, pak spíše vývoje zpětného. Dovolím si vyslovit názor, že to všechno není jen dědictví komunistické éry. Ta nastala, protože našla v rusko-byzantské nemastnosti neslanosti úživnou půdu. Východ by dnes patrně nebyl o mnoho dál, ani kdyby se Lenin nikdy nenarodil.

Lze čekat, že Západ zdaleka ještě není na konci svých vývojových možností. Rusko-balkánský Východ naproti tomu ... bylo by výborné, kdyby byl schopen se přetvořit v oblast myšlení konstruktivního, svobodně občanského, demokratického. Stalo se příkazem doby v cosi takového doufat, ale znát zatím není nic. Jest se obávati, že ani nebude. V protikladu k těmto nadějím se z Východu čím dál hřmotněji ozývá starodávně chlubný mocenský povyk, naznačující, že pád ještě nedosáhl svého dna.Východ se nestane Západem ani jeho solidním partnerem, v tom ohledu mají současní západní státníci příliš velké oči - pokud to všechno partnerství není pouze taková hladká diplomatická řeč. Nestane se nejspíš ani ničím jiným.

Lze mít obavu, že už překročil onen jistý vývojový práh, za nímž se cesta definitivně obrací zpět, ke zmaru. Není mu pomoci. Ani ohleduplným omlouváním, ani nabídkami partnerství. Není na tomto světě pomoci, která by nevycházela z vlastních sil. Je otázka, kdy východní pád svého dna dosáhne a jakou ránu to udělá. Bude velmi dobře, bude-li se v ten čas český lev nalézat co nejdál od okraje propasti. Nemělo by to dát tolik práce či přemáhání, český lev stojí už tisíc let pod korouhví svatováclavskou a západní, není důvodu, proč by si měl na poslední chvíli osedlávat stepního koníka cyrilometodějského. Ledaže by ... ovšem.

Ledaže by opět tu a tam vykvetla příliš silná náklonnost k politické frázi. Dědečkovsky upřímné slovanské jančení v čamarách už asi českou zemi nečeká; zato se lze obávat, že by se ledakomu mnohem neupřímněji zalíbilo v pomyšlení na onu východní rozplizlost, v níž je možno všelicos. Zejména všelicos vlastní kapse příhodného. Buďme bdělí a ostražití, jako to kázával ... teď honem nevím kdo.

Dávejme si pozor, z kterého kouta se začnou ozývat řeči ... například takové ty euroskeptické. O tom, že ten případný vstup do spojené Evropy má své háčky. Že jím děláme Západu jakousi milost. Že se kvůli němu nevzdáme žádného kousku své suverenity; to ať si dělají nějací Dánové nebo Holanďané, ale my ne. Že je tu jistá svébytnost či extra posvěcené národní specifikum, jež nemíníme opustit. I kdyby to bylo specifikum tuctem postkomunistických ostud práchnivé. Že jsme pro Evropu, ovšem pro Evropu různých rychlostí; a z těchto rychlostí že si pochopitelně vybereme tu nejloudavější. Aby to moc nebolelo, s ničím se moc hýbat nemuselo a především aby se svrchu zmíněný ledakdo nemusel vzdát rozličných okolností vlastní kapse příhodných.

Nebo že bychom tedy konečně pro ty všelijaké západní struktury byli, ale bez Němců, pěkně prosím. S Němčoury se nemíníme bavit, jelikož to jsou odvěcí nepřátelé. A když už bavit, tedy skrz zuby, ledově, povýšeně, aby si to za rámeček nedali. I to je taková svébytnost, víme, protože si lze všimnout, že na západ od Šumavy se živočich jménem Odvěký Nepřítel již drahný čas nevyskytuje, ačkoliv ho tam dřív také bývalo habaděj. Je znamením životnosti Západu a hodno napodobení, že si toho živočicha z kožichu vyhnal. Je znamením druhořadosti Východu, že si ho v kožichu se zálibou pěstuje.

Ještě opatrnější buďme, začne-li kdo kázat, že kdosi či cosi tisíc verst od Prahy je náš důležitý a nezbytný partner, jejž nesmíme opomíjet. Že musíme dbát jeho oprávněných zájmů. Že nesmí přihozením českých zemí na váhu dějin dojít k jednostrannému posílení Západu, jelikož by se tím narušila jakási rovnováha. Že slovanská líbeznost je naší záštitou proti germánské rozpínavosti. Že k Západu nás váží, nu ano, takové ty spíš praktické zájmy, ale naše srdce že tluče tam, odkud zaznívá slovanský hlahol. Kdybychom slupli takovouto malinu, následovala by po ní bezpochyby malina už větší a šťavnatější. Už zase o kozáckých koních, co mají pít z Vltavy. O bratřích a pobratimech, o světle přicházejícím z Východu. Neboť bolestná zkušenost netrvává věčně a o čem ještě dnes není oportunní hovořit, může počkat na zítřek.

Nové vydání staré truchlohry může začínat nenápadně, zatím třeba jen tou euroskepsí. Nejde o slovanství ani o germánství, nejde ani o přechodný, od roku osmašedesátého se datující všelidový hněv proti Rusákům. Směle našim bývalým velkým i menším bratřím na východ od Karpat přejme všechno nejlepší, čeho jsou schopni, pokud jen to nebude zase vyhlašování nějakých zón zájmů a blízkých zahraničí.

Významnější je plné vědomí příslušnosti k západnímu okruhu tvůrčího myšlení a vývoje schopného životního stylu. Je to styl bohudík ještě stále náš, je to střecha, pod níž jsme doma, je to půda, v níž už půldruha tisíciletí celkem zdárně rostou naše kořeny. Nezaplevelme si ji ani jen postranním laškováním se způsobem okruhu jiného, cizího, naší české kůži nepřilnavého. Nadto i upadajícího, vývoji světa zjevně nestačícího. Chraňme se bezděčného i záměrného oživení nejen prvního, socialistického, nýbrž i druhého z omylů české historie. Kdybychom měli zapomenout, jak takové omyly končívají, mohly by občas české noviny otisknout jistou fotografii ze září roku osmačtyřicátého. Tu s oním neoholeným, zklamaným, sebe samého zradivším starcem.

(Hannover, 10. 9. 1995), (Český Týdeník 1995, č. 78)

O sportu a demokracii

Není tak zcela pravda, co se povídá o onom srpnovém dni roku osmašedesátého: že tehdy sovětské tanky zadusily klíčící svobodu české země. Tanky, pravda, bez odporu do té země vjely, ale svobodu nezadusily, nýbrž učinily touhu po ní tím určitější. Český lid nadále zachoval bouřlivou věrnost svému vedení, které si ji bohužel jen velice málo zasloužilo; skládaloť se v nejlepším případě z pošetilců, nasadivších si do hlav brouka jakési tuzexovější sorty komunismu. Jak dny plynuly, ztrácely ostatně krovky řečeného brouka stále víc na lesku a budoucnost se zdála ubírat směrem, jejž vyznačily pochodně zapálené Palachem a Zajícem. Sovětská vojska mezitím dlela v Milovicích a na Libavě, nevědouce dobře, proč a k čemu. Kradla psy a učila se rozlišovat jedlé houby od nejedlých, jelikož přísun shnilého zelí z Východu vázl.

Toto vše uvádím proto, aby se neděla křivda onomu času, jehož naději nedokázaly cizí divize rozdrtit. Rozdrtily ji posléze nikoliv tanky, nýbrž hokejky. I vzpomínám si, kterak jsem sám jak střelený vyběhl ze svého příbytku, sotva dozněl záverečný hvizd onoho historického utkání. Letěl jsem na Václavák, jejž jsem nalezl již třeštící vítězným nadšením statisíců. Bylo jásotu, zpěvu, smíchu a posměchu, dole kdosi vytloukl okna Aeroflotu a nahoře pod sochou svatého Václava zas rozjařený lid vytrhával stromečky neoblíbeného Štrougalova háje, což obojí bylo, pravda, poněkud násilné, ale holé nic proti tomu, co právě týmž časem vyvádělo západní studentstvo v nevědomé službě provozovatelům milovických tanků. To jsme vám to dali, Rusáci! To máte za ten srpen!

Muzeum na konci náměstí ještě neslo jizvy střelných ran a my jsme se dopouštěli osudné bláhovosti pokládajíce hokejové góly ve Stockholmu za splátku tohoto účtu. Skutečný účet byl vystaven hned druhý den ráno. Slavný sportovní triumf byl totiž účelně připraven, kamení k vytloukání oken již den předtím před Aeroflot dodáno, vítězně jásající dav byl plný špiclů pilně filmujících, fotografujících a na magnetofony natáčejících. Sám jsem měl o nějaký den později v Bartolomějské ulici příležitost podivit se dokonalým snímkům své vlastní triumfálně rozevřené huby a svému mocnému hlasu provolávajícímu směšné vítězství.

To už se mezitím stačilo dokonale obrátit v opak, připravený plán se zdařil jak namazaný, hlavy s brouky vystřídaly hlavy bez brouků i bez čehokoliv jiného, ale nechci ohřívat dostatečně známé věci. Mě tehdy na tom všem hnětl nejen konec nadějí, ať skutečných nebo iluzorních. Především mě hnětlo vědomí, že jsem stratégům z Lubjanky, jak se tak pěkně česky říká, dělal vola. A nikterak mě neutěšila skutečnost, že nás volů byly statisíce.

Snad by mi některý psycholog řekl, jaký druh duševního úrazu jsem tehdy utrpěl, ale já od těch časů nemám rád sport. Běhám sice, lyžuji, pádluji i na kole jezdím, co mé křížky na hřbetě unesou, ale vypínám televizi, jak jen se v ní objeví postavy pobíhající za mičudou po trávníku či mávající tenisovou raketou. Vlezte mi na záda, gladiátoři. Nezajímáte mě. Vstrčte si svou slávu i své jepičí triumfy za klobouk. Jste zneužitelní; jste schopní obloudit mysl občana tak, aby pokládal událost, jejíž význam nepřevyšuje plácnutí prknem o rybník, za světodějný čin.

A nedůvěra v sportovní fandovství se mi během těch tří desítiletí přetvořila v hluboký pocit zbytečnosti i škodlivosti fandovství jakéhokoliv. Především však fandovství politického, schopného zmocnit se demokratického principu a úspěšně jej udusit. I bez sovětských tanků.

Pozoroval jsem tuhle debatu v německém parlamentu. Šlo o nějaké rozpočtové věci, a jak už to tak bývá, mužové vlády své skutky chválili, kdežto opozice je zatracovala do nejhlubších pekel. Jelikož jsem nespadl z měsíce, bylo mi jasné, že je vcelku jedno, kdo je v tomto okamžiku opozice a kdo ta vláda; jak jest demokratickým obyčejem, jednou se karty obrátí, načež budou titíž pánové dozajista provádět a obhajovat přesně to, co nyní zatracují, jelikož nutnost je nutnost a peníze na švestce nerostou. A ti druzí jim budou bezpochyby zlořečit, řkouce, že oni by to dělali jinak a lépe.

Jakýchsi podivných konců se dočkala naše demokracie. Její volení zástupci neužívají svého umu a své inteligence k obecnému dobru, nýbrž aby nasadili psí hlavu pánům z té druhé partaje. A lid obecný tomu divadlu dle okolností buď tleská nebo se zlobně šklebí, podle toho, otvírá-li za státnickým pultíkem ústa borec z mužstva milovaného či opovrhovaného. Co přesně borec povídá, na tom už tolik nesejde, neboť žádána je především břitkost řeči, po níž může fandovské publikum zajásat: ten jim to dal! Nikoliv účelnost či proveditelnost vyhlašovaných úmyslů se počítá, nýbrž vstřelené góly. Cílem parlamentní politiky pak není provést opatření nutná k vyřešení vyskytnuvších se svízelí, nýbrž zalíbit se fandům a zajistit si tak místo na politickém trávníku pro další kolo ligy.

Výsledným zápasem se stávají volby, při nichž obecenstvo i sdělovací prostředky reagují přesně jako fandové na ochozech stadionů. Zlatí hoši zvítězili, hasiči a saláti obdrželi svou porci banánů, takže se můžeme s pocitem slávy rozejít k svým domácím papučím. Co se týče praktického výsledku dějinného klání, vědí všichni beztak, že bude stejné jako na tom fotbale: nic podstatného se nestane. Nemůže se stát, když nejvyšším zájmem je spokojenost fandů. Ovšemže existuje i jakési politicky zainteresované, za budoucnost své země zodpovědnost cítící publikum, jemuž na srdci neleží ani tak banány a triumf zlatých hochů jako účinnost a prozíravost odhlasovávaných zákonů. Snad existuje i takto zainteresovaná část mužů politiky. Ale jejich názor i zájem jsou vedlejší, bezpředmětné a nebude na ně brán zřetel.

Místo nich určují dějiny i veškerou budoucnost ti, kteří ve svém chápání světa nedospěli dál než k fandovskému povyku. Přitom by už dnes nebylo žádnému parlamentu zatěžko se dohodnout na zásadách rozumných, prakticky proveditelných a dál než do konce ligového kola sahajících. Leží na dlani a jsou na ní zřetelně vidět. Ideologické recepty, které v minulosti nabízely každý jinak kropenaté bláznovství, a nemohoucí se tudíž dohodnout ani na tečce nad i, už vesměs ztroskotaly a obecné ani politické myšlení neurčují.

Partaje mají dnes značné potíže najít nikoli vzájemnou shodu, nýbrž vůbec něco, čím by se mohly od sebe odlišit. Pěstují si okázale peří své nedůtklivosti, aby se nevydaly všanc otázce, proč tu vůbec jsou. U mnohých, zvlášť těch ideologickými hrnci navřelých, je obtížné tuto otázku nevznést.

Politické strany mívaly svůj dobrý účel: přinášívaly každá jiný návod na řešení problémů a soupeřily o jeho prosazení. To se změnilo, jelikož z mnohosti receptů dějiny potvrdily pouze neširoký proud rozumu a proveditelnosti. Řečená mnohost druhdy vyvolala v život názorové směry, oděvše se v partajní roucho a z demokracie parlamentní se tak stala demokracie partajní. I ta snad mívala svůj účel, ale jak se vyvařila pára ideologických rozdílů, zůstal z ní už jen řídký odvar demokracie fandovské. Budiž dovoleno vznést opatrnou otázku, zda je hodna oné nezpochybnitelné úcty, s níž vyslovujeme slovo »demokracie«.

Budiž rovněž vyslovena pochybnost, zda je to výsledný produkt neměnný a dalšímu vývoji nepodléhající. Aby nebylo mýlky: nikterak zde nepropaguji zánik demokracie, kdyby snad někdo viděl z předcházejících řádek něco podobného vyčnívat. Jsem velice přesvědčen, že jí přinejmenším nadcházející století bude náležet. Leda snad...Leda snad že se ta demokracie jako ostatně všechno na tomto světě dál vyvine, neboť není věci tak posvátné, aby se vymykala zákonům vývoje. Jakým směrem to bude, je těžko dohlédnout. Hledím s jistou nadějí k některým principům demokracie přímé švýcarského vzoru, ale může být, že budoucnost má v rukávu karty zcela jiné. Doufejme aspoň, že vývoj příštího století povede k větší zodpovědnosti a předvídavosti; že jediným a posledním cílem politiky nebude umístění v dalším kole ligy, nýbrž prospěch společnosti na dlouhá období dopředu; rovněž že jejím nositelem nebudou již tolik partaje, odívající se pestrým dresem stranického fandovství, nýbrž že se na rozdíl ode dneška dostanou ke slovu občané s politickým zájmem a rozhledem.

Míjející století se nevyznamenalo právě rozumem či moudrostí, ale zanechalo po sobě cosi velmi cenného: vytřídilo duchaplný, leč nepoužitelný nesmysl z názorového spektra a dospělo k přibližnému poznání, kudy teče proud praktické uskutečnitelnosti. Není nesnadné ten proud najít. Není nesnadné se na něm z většího dílu shodnout a sledovat jeho tok. Už se to víceméně děje. Zbývá už jen vytřepat si z kožichu veš politického fandovství. Kdo něco takového nutně k životu potřebuje, ať jde raději na hokej.

(Hannover, 18. 11. 1996), (Zpravodaj 1997, č. 2)

Život v pravdě po dvaceti letech

Znovu jsem se začetl do Havlova spisku »Moc bezmocných.« Byl napsán už bezmála před dvaceti lety a stalo se za tu dobu mnohé, co jsme nečekali, v co jsme nedoufali a co neočekával ani autor sám. Na pošetilých základech postavený systém dospěl na konec své vývojové možnosti, ještě nějaký čas se bezradně motal, načež se rozpadl. Havlova knížečka - zejména její první část - je hluboká a inteligentní analýza onoho posledního, bezradného stadia totalitně ideologického režimu před rozpadem. Části následující už tak zdařilé nejsou, zvláště proto, že Havel návrat demokratických poměrů nepředpokládal, nepřipravil se na něj a vlastně si jej ani nepřál; všechno, co žádal, byl lidštější život v rámci poněkud uznalejší totality.

Těžko říci, jaký vliv na jeho pesimistický závěr měly názory tehdejší západní liberální levice, domnívající se, že dělej co dělej, světu je určeno, aby jej ovládl socialismus. I jiné omyly knížečka obsahuje, určitá přecenění a nedocenění, ale bylo by hloupé jí je s dnešním vědomím toho, jak nakonec všechno dopadlo, vyčítat. Snad jen že Havel dosti přecenil význam a možnost toho, čemu říká »život v pravdě«; ten život, ač jistě nikterak lahůdkový, byl umožněn bezradností moci, která aspirovala na rozšíření své působnosti na celý svět, takže musela uchovávat aspoň nějaké zdání norem, jež ten svět vyžadoval. Kdyby se bývala - jako například současný režim severokorejský - spokojila s vědomím místně omezené, zato ale na mínění světa kašlající moci, snadno mohla každého v pravdě žijícího disidenta postavit ke zdi a odstřelit. Praktický výsledek ukazuje, že k udržení moci je to prostředek velice spolehlivý. Světová velmoc SSSR zanikla, kdežto Severní Korea tu straší dál a bezpochyby strašit bude, dokud v ní nezemře hladem i sám vrchní tajemník. Nejdivočejší ze stalinistů měli - ze svého hlediska - naprosto pravdu, když takové prostředky doporučovali.

Nicméně se stalo, co se stalo, vývoj předstihl nejsmělejší pomyšlení. Již osm let není sovětské moci ani jejích lokálních modifikací. Je občas užitečné si pro osvěžení paměti znovu přečíst disidentské spisky, abychom nezapomněli, co jsme získali a čeho se zbavili rokem devětaosmdesátým. Nejen Havel, ale i málokdo jiný tehdy počítal s rázným koncem sovětského systému, sesypavšího se během několika krátkých měsíců. Spíš jsme se smířili s představou pomalu skomírajícího netvora, již bezzubého a nehybného, ale ještě stále schopného ovládnout blechy v jeho kožiše; ke konečnému zcepěnění, věřili jsme, dojde až někdy ve velmi vzdálené budoucnosti. Tím méně pak jsme mohli předvídat, co nastane potom.

Podobali jsme se tím, my kontrarevolucionáři (neboť bylo-li to, co se dělo kolem nás, revolucí, co jiného jsme mohli být?), nejpravověrnějším revolucionářům. Neboť revolucionář vidí své vize vyčerpány a cíle dosaženy uskutečněním revoluce. Co přijde pak ... ach, to už se nějak zařídí, soudruzi, je dost času si s tím lámat hlavu. Právě tak i my jsme se ve svých tužbách upínali k onomu slavnému okamžiku, až konečně zcepení netvor. Havel neočekával zásadní změnu režimu (hovoře o světu, který se už nikdy nevrátí) a jeho knížečka si vytkla cíle věru skromné; ale ani nikdo jiný nepřišel s konkrétnější úvahou o tom, co by se mělo dít, až život v pravdě dosáhne svého. Pak ... ano, zajisté, žába na prameni bude odstraněna, snad se budeme muset i maličko přičinit, pro začátek uskrovnit, ale tolik je jisté, že už všechno samo poběží správnou cestou k onomu stavu, jímž se vyznačuje běžný život demokratických zemí. Funkčnost, rozumný řád, blahobyt.

Kalendář však začal psát na třetím místě letopočtu devítku a dělo se cosi jiného. Ze začátku jsme byli ochotni počkat, krotit svou netrpělivost: vždyť úkolů je mnoho a těžkých, nedá se spravit všechno naráz. Brzy se začaly ukazovat chyby, nedomyšlenosti, neomalenosti, po nich i postranní a soukromě zištné účely a v nejednom případě holá zločinná vůle. Nelíbilo se nám to, zvlášť těm z nás, kteří žijeme v exilu a máme každým dnem před očima společnost zaběhle demokratickou, která si s projevy vychytralé zištnosti v politice dokáže velice rychle poradit. Proč to, k čertu, nejde tam za Šumavou?

Šroub se přitáhl o půl závitu zpátky a my jsme ve staré vlasti nacházeli místo radosti ze shledání křečovitou zášť a snahu nás z jejího dění vytlačit; tu už jsme začali tušit, že se aspoň zčásti nejedná o omyl, ale o propočet. Přesto jsme se těšili nadějí, nu ano, jsou to dětské nemoci, stav přechodný, mohlo by sice všechno jít rychleji a rozumněji, ale i tak české země jednou bezpochyby dospějí k řádu věcí, jaký je domovem na Temži a Rýně.

Dějiny však ukazují, že existuje jakýsi časový limit, jímž končívají všechna přechodná období; je jím zhruba šest let. Za tu dobu se po každém převratu poměry stabilizují, ať v kladném či negativním smyslu. Za šest let po Hitlerově nástupu se Německo stabilizovalo jako dravě násilnická moc a započalo válku; za šest let po jejím konci se v tomtéž Německu stabilizovala demokracie (onen Havlův svět, který se nikdy nevrátí) a započal hospodářský vzestup, hodnocený zbytkem světa jako zázrak. Za šest let po říjnu roku osmnáctého se Masarykovo Československo stabilizovalo jako spolehlivá a právní země v neustáleném a nejistém okolí.

Šest let je převrat březí; co pak porodí, bývá hotové a už jen pomalu stárne. Přidejme českému sametovému převratu ještě dva roky navíc a vizme, čím se otelil. To už není nic přechodného, žádný čas dětských nemocí, nýbrž stav hotový a ustálený. Je to nový režim a nový systém. Snad bychom jej měli nějak nově pojmenovat, ale už i na to je pozdě. Stačil se pro něj ustálit termín postkomunismus, který se sice nikomu moc nelíbí, ale ani on už se nedá změnit.

Nechci vzbudit zdání, že tyto řádky jsou výsměch pozdě vědoucího. Nebyla to žádná speciální česká pošetilost či duševní pohodlnost (jak lze občas slýchat), které přivedly království české z louže komunismu pod okap postkomunismu. Týchž nebo podobných výsledků se dopracovaly všechny ostatní země bývalého sovětského bloku, jimž se na Západě s mocnou dávkou optimismu říká »reformní«. Všechny bojují (nebo už ani nebojují) s touž ochablou vůlí k skutečné změně, s týmiž mafiánskými strukturami, s touž korupcí, s týmž podhoubím starokomunistických vazeb, s touž dravě bezcharakterní hrabivostí, s týmž poklesem obecné morálky, na niž sice řadový občan žehrá, ale sám se jí účastní a vytváří ji.

Zřejmě se stalo cosi zákonitého. Stát a společnost se ocitly v postkomunismu nikoli náhodou či zanedbáním, nýbrž proto, že tento stav organicky vyplynul ze stavu dřívějšího, s nímž se radikálně rozejít buď nebylo možné, nebo k tomu chyběla vůle.

Jak z této louže ven, je zatím nejisté. Nechat věcem volný běh by mohlo znamenat definitivní odplachtění kamsi za Ural, a to navzdory případnému formálnímu přijetí do Evropské unie. Již nyní projevované tendence do ní láskyplně pojmout kdekoho dávají tušit, že Unie je na nejlepší cestě se v důsledku toho rozpliznout a upadnout do bezvýznamu, kdežto postkomunismem to neotřese. Nějaký další převrat je však zase málo pravděpodobný. Žít s postkomunismem v odmítavé symbióze, čemuž Havlova knížka říkala žít v pravdě, to jest vytvořit si soukromé, na okolním mravním úpadku nezávislé buněčky poctivosti a slušnosti ... nu dobře, bylo by to lepší než nic.

Ale pokud nám jde o stát a společnost (a ony, dělejme co dělejme, vytvářejí i naši osobní morálku, nezávislý život v pravdě je iluze), musíme si postavit laťku tak, aby slušnost, zodpovědnost, spolehlivost, poctivost a spousta jiných takových věcí nebyly soukromou ctností několika izolovaných Spravedlivých, ale závazným společenským principem. Je to dost vysoko visící laťka. Pokud se ale máme dožít něčeho víc než dalších splasklých iluzí, musíme ji přeskočit. Začít můžeme třeba tím, že poznáme přesněji, co je to za potvoru, ten postkomunismus, analyzujeme jej a definujeme. Nebude však ani na škodu podívat se lépe, proč jej na nás Pámbu dopustil. Příčin je mnoho, ale jedna z nich je zajisté přílišná skromnost těch, kdož kdysi mluvili jménem umlčené většiny. Netroufali si pomyslet na zásadní převrat a nepřipravili se na něj. Nacházeli východisko v soukromém koutku svého svědomí a od světské moci žádali jen trochu přehlednější blázinec, neboť nad řádem rozumným a funkčním mávli rukou řkouce, že už se beztak nevrátí. A zlomyslné dějiny jim vyhověly.

(Hannover, 11. 11. 1997), (Polygon 1997, č. 7 - 8)

BILANCE STOLETÍ

»Báby viděly znamení na nebi a všudeprodávaly staré sukně, že soudný den bude.« (K. Havlíček Borovský)

1. O ideologiích, diktaturách a způsobu západním

Inu, to už tak mezi námi lidmi je, že vidíme rozličná znamení nadcházejících katastrof, ne-li přímo soudných dnů a konců světa. Zvlášť kolem letopočtů s více nulami na konci bývají konce světa s jistotou očekávány a nastává konjunktura starých sukní, jak dokazují písemné prameny již z dob, kdy se naposledy třínulový letopočet blížil. Ale i když pomineme chiliastická proroctví zlých konců lidstva - zdá se, že tato stará sukně jde tím hbitěji na odbyt, čím lépe se lidem daří - neuškodí se podívat na bilanci údobí právě minulého. Snad ne celého tisíciletí, třebaže se nyní ta vzácná možnost naskytuje; bylť by to nadlidský úkol.

Postrádáme schopnost vcítit se do povahy dávno minulých časů. Ale do začátků našeho nachylujícího se století se ještě vcítit dokážeme, ještě jsme je z velké části sami prožili nebo aspoň pamatujeme ty, kteří je znali od samé nuly a jejich dědictví je v nás stále živé. Můžeme se ohlédnout, bilanci provést. Jaké bylo to dvacáté století? Co se v něm změnilo? Co k lepšímu, co k horšímu, co zůstalo tak, jak bylo? A co dalšího nám slibuje? Je odůvodněná bezbřehá důvěra v budoucnost? Nebo jsou naopak odůvodněny scénáře budoucnosti katastrofální, signály k prodeji sukní?

Vzpomínejme. Ne rozličných vojen, revolucí a jiných rumrejchů, o nich si každý může nalistovat příslušnou stránku v dějepisu. Nechme stranou i očividný pokrok technický včetně oblíbených úvah, vede-li k blahu lidstva či k jeho zkáze. Spíš se pokusme zachytit onen prchavý van, který slove duch času. Podívat se, odkud a kam duje.

Bylo to věru rušné století. Už sám jeho začátek byl k prasknutí napěchován očekáváním společenských změn. Neboť tehdy vládlo mezi tón udávajícími duchy přesvědčení, že svět je udělán zgruntu špatně a že jsou nezbytná opatření k jeho nápravě včetně těch nejnásilnějších. Kdo tak nehovořil, byl proklet jako zpátečník. Dle obecného a zejména intelektuálního názoru se svět, sám sobě ponechán, řítil jak splašený kůň k propastem sociální nespravedlnosti, k tyraniím, válkám a jiným špatnostem, takže byl lidský génius povinován dílo přírody opravit a přehodit výhybku dějin správným směrem. Za tím účelem byly vymyšleny důvtipné teorie, z nichž některé byly posléze uvedeny v život; byloť dvacáté století zlatým věkem ideologií.

I duchové nijak povrchní jako například Masaryk a Peroutka byli svého času přesvědčeni, že se společenský i hospodářský způsob musí radikálně a revolučně změnit; ideou budoucnosti se zdál být především socialismus. Dnes už můžeme shrnout výsledek těch snah: byl a je pramizerný.

Z ohlašovaných revolučních změn k lepšímu zbyly milionové hřbitovy, zbytečné zaostání velkého dílu světa a neradostné následky, které se patrně ještě dlouho povlekou do století následujícího. Blahoslavenými se mohou zvát ty země a národy, u nichž se během toho času žádný pokus o zářné zítřky neuchytil, pročež jsou až podnes v určitých kruzích v nelásce. Provinili bychom se však neodpustitelnou povrchností, kdybychom z toho všeho odvodili pouze ten plytký poznatek, že Stalin, Hitler, Trockij, Che Guevara a jiní takoví byli nebezpeční blázni.

Ani poznatek o něco podstatnější, hovořící o nezbytnosti selhání jakkoli důmyslně vymyšlených článků ideologické víry, neobsahuje ještě celou zákonitost tohoto jevu. Je mnohem hlubší. Neboť lidský důmysl je schopen postihnout jen jistou - netušíme jak velkou - část dění. Jen jistý díl přírodních zákonitostí je možno změřit a zapsat do učebnic fyziky. Ten druhý díl je našim smyslům nepřístupný, ležící v dimenzích, pro jejichž signály nám nenarostla anténa. Proto je jakkoli skvěle vymyšlený umělý zásah do vývoje předurčen ke katastrofě; uměle vyrobená tkáň se nikdy nemůže rovnat přirozené, skleněné oko živému. Zdá se, že konec století cosi takového pochopil, takže chytlavosti k ideologiím pozoruhodně ubylo. Nějaká se ještě tu a tam vyskytne; ale mezi námi - ta šťáva je už z toho jablíčka dávno pryč. Ještě se pořádají demonstrace, ne však revoluce; frázovitá hesla se ještě vyhlašují, ale nečpí již krví jako v létech dvacátých, na společenské poměry se nadává, nikdo však se nehotoví je násilně zvrátit a nahradit skleněnými oky.

Ale zakončeme už tento díl bilance: je kladný. Konec století je neideologický, Gulagy, Osvětimí a jinými zářnými zítřky nehrozící. S ideologiemi uplynuvšího století byly neodmyslitelně spjaty diktatury. Sice se diktatura může vyvinout i jen z prosté zlovůle, z chtivosti moci a jiných pohnutek toho druhu; ale takové diktatury mívají krátký dech a nezanechávají tak dlouhodobé zhoubné následky jako diktatury povstavší z vůle dobré. Neboť musíme připustit, že u počátků ideologií stává vždy dobrá vůle a pěkný kus pravdy; nestává však u nich skromnost a správný odhad vlastních schopností, tím méně pak pochopení zákonitostí dějin.

Ideologická diktatura je pokus namlátit lidem jejich vlastní dobro do palic násilím. Dokonce i násilí mělo být ideologickým diktaturám prostředkem k čemusi kladnému; ale logika vývoje způsobila, že se jim násilné odstranění dosavadního způsobu stalo samo sebou účelem a nakonec jediným výsledkem. To všechno je, zdá se, za námi. Ale třebaže květ ideologií znamenitě povadl, nemůžeme si naříkat, že by nám konec století dosud neskýtal pohled na košatou kytici nejrůznějších diktatur. Kdybychom na mapu světa zakreslili všechny současné diktatury červeně a polodiktatury i demokracie na oko aspoň růžově, rděla by se mapa převelice.

Nicméně to všechno jsou režimy už jaksi omšelé ba směšné, následky zašlých příčin, zborcené harfy tón, ještě z nich může pojít všelijaká patálie, ne však obava z ovládnutí světa jako před nedlouhým časem. I v tomto případě udělejme za vývojem století, i když poněkud váhavě, kladné znaménko. Neboť těžiště světa se za těch sto let výrazně ... nikoli posunulo. Ale prohloubilo se a prostorově vymezilo.

Už svět našich dědečků byl výrazně světem bílého muže, o čemž se bez uzardění psávalo a hovořilo, kdežto dnes by si projev toho druhu koledoval o nálepku rasismu. Bílý muž otěže světa ostatně pomalu pouštěl z ruky, až je prostředkem století docela upustil. I vypukl pravý ohňostroj nových států, praporů, hymen, nových měn a filatelisté si přišli na své, neboť zavládlo domnění, že nejvyšším cílem a konečným završením veškerých tužeb je získání státní nezávislosti. Bílý muž se celkem ochotně stáhl z různých exotických jevišť, nahlédnuv, že jednak s tím pytlem blech nic nepořídí, jednak že imperiální sláva je věc nákladná a postradatelná, jelikož si můžeme kterékoliv suroviny i jiné zboží za své peníze koupit, aniž bychom kvůli tomu museli kdekterou Tramtárii mocensky ovládat.

Nicméně se ukázalo, že chtě nechtě spěje Západ - abychom pořád nehovořili o bílém muži - k jakémusi truchlivému vítězství. Oblast jeho přímé vlády se smrskla o ty všechny osvobozené končiny africké, asijské a rozličné jiné, zato se jeho způsob a obyčej zmocnily už víceméně celé planety. Bohužel, jen velmi povrchně. Západní způsob zajisté vykazuje i hlubší hodnoty než jen auta a ohlupovací přístroje poskytující zábavu na stisk knoflíku, ale zdá se, že tyto hlubší hodnoty jsou nepřenosné. Povrchní převzetí západního způsobu a ztráta kulturní svébytnosti podstatné části národů světa je snad nejtruchlivější díl bilance našeho století.

Naskýtá se otázka, jak jinak se měl či mohl svět vyvinout, ale odpověď je zarmucující - asi nijak, asi se stalo, co se stát muselo. Pokud zase nechceme do vývoje uměle zasahovat a na další zářné zítřky si zadělávat. Vůbec bychom asi měli upustit od představy světa takového, jaký bychom jej rádi měli. Byl by to vesměs svět zlý a špatně fungující. To proto, že i dějiny jsou přírodní proces. Lidská přání spějí k pohodlné neměnnosti, k absenci bolestivých zvratů a vůbec k životním jistotám, jak se stalo zvykem tomu říkat; ale příroda nezná jistot a její cesta je lemována zvraty velmi bolestivými, jak by o tom mohli vydat svědectví dinosauři a neandertálci.

Co v minulých stoletích ještě nebylo tak zjevné, přitvrdilo se nyní již znamenitě a nic nepomůže přivírání očí nad tím jevem: jako veškeré ostatní stvoření, i lidské kultury a způsoby se nalézají ve věčné vzájemné konkurenci. Způsob západní se v ní projevil jako zatím nejúspěšnější. Stalo se na Západě obyčejem sypat si na hlavu hojný popel pro tento úspěch, ale tím se na věci nic nemění ani nelepší, spíš se pravá povaha řečeného jevu jen zastírá. Nijak nepomáháme v konkurenci zaostavším kulturám tím, že jejich nedostatky rozličně omlouváme a sami sobě psí hlavu přísných soudů nasazujeme; tak se propast mezi prvním a třetím světem spíš rozšiřuje.

2. O kolonialismu, imperialismu a citech vlasteneckých

Přímé nadvládě Západu nad jinými částmi světa se říkalo kolonialismus a stalo se z toho slova něco jako nadávka. Konec století už kolonialismus až na malé zbytečky nezná a také po něm netouží; ale v zájmu historické spravedlnosti je třeba vyřknout, že tato psí hlava není zcela zasloužená. Koloniální systém byl částí vývoje patrně přirozeného a přirozeným vývojem i zanikl; ale byla to příležitost. Ty země, které na základě fungující koloniální správy, komunikačních a jiných struktur stavěly dál svůj samostatný život, se dopracovaly jistého skromného blahobytu. Ty, které si vytkly jako jediný program naprosté popření koloniální minulosti, nenávist k Západu všeobecně a k bývalé metropoli zejména, dnes vesměs nastavují žebrácké dlaně přesně tímž směrem, z nějž jim údajně plynulo vždy jen vykořisťování a útlak.

Bohužel jich konec století zastihuje daleko víc než těch prvních, funkčnějších. Bilanci století může leckdo dělat rozličnou; ale nelze nevidět, že na značné části zemského povrchu je velmi neradostná. V mnohé končině druhdy údajně kolonialisty vykořisťované nezbylo k vykořistění už ani za halíř a k přeslechnutí není ani jisté prstíčkem hrabání, které možná v století příštím ještě zintenzivní. Hrabání, povězme hned, marné. Jsou příležitosti jednorázové, nevracející se, a koloniální systém byl jednou z nich. Máloco je tak dokonale pochovaného z jevů našeho století; bývalé koloniální mocnosti by ustrnuly v nelíčeném děsu, kdyby jim někdo toto zboží s prošlou lhůtou znovu nabízel.

Jinou oblíbenou nadávkou býval imperialismus. A skutečně, první desítiletí našeho věku byla výrazně imperiální. Bylo vyhlášenou snahou říší velikých, menších i docela mrňavých dosíci nejvyššího možného - i zcela nemožného - územního rozšíření. Ty nejsilnější nebo aspoň nejžravější snily o světovládě. Jakýmikoliv prostředky, za jakoukoliv cenu, na čas jakkoli pomíjivý. Státy té doby byly podobny chobotnicím, vysouvajícím svá chapadla a zase je stahujícím podle toho, objevila-li se kde chobotnice chapadel ještě chtivějších.

Dnes, na sklonku let devadesátých, vyšlo takové počínání naprosto z módy. Také je už těžko chápeme. Přirozená je snad snaha dostat všechny příslušníky vlastního národa pod společnou státní střechu, i když ani to není bezpodmínečná životní nutnost, jak mnohý příklad ukazuje. Ale co, medle, hledaly státy času ještě nedávného v chobotnicovité rozpínavosti? K čemu jim byla dobrá území, obydlená lidem cizím, nevlídným a je do horoucích pekel posílajícím? Jaké štěstí si slibovaly z připojení toho či onoho územíčka? A jakou katastrofu shledávaly naopak v jeho ztrátě? Jaké šílenství je vedlo k rozpoutání válek pro hrabství takové či okres makový? Oč - abychom nechodili daleko pro příklad - se obohatila říše československá, když si přilátala k svému jižnímu podolku veliké území čistě maďarské? A k jakým hrůzám došlo v důsledku toho, že pozbyla Poláky obývané východní půle Těšínska?

Z přilátání povstala válka, i když nevelká, z těšínské ztráty byla na spadnutí; bylo toho zapotřebí? Nebylo starostí onačejších? Po druhé válce se naskytla možnost přilátání ještě daleko náramnějšího a snad bude užitečné si připomenout některé z tehdejších požadavků: koridor k moři (střídavě Jaderskému i Baltickému), připojení Lužice, celého Slezska, anexe Horních i Dolních Rakous až po Dunaj... kruťme dnes nad tím hlavou jak chceme. Bylo zásluhou české váhavosti, že nás předběhli jiní, žravější; je toho co litovat? Nikoli.

Je jedním z největších kladů tohoto konce století, že pozbylo někdejší imperiální pažravosti. Konečně dospělo západní lidstvo k náhledu, že velikost území není legitimace k úspěchu a blahobytu, leda jen pošetilé péro za bláznovským kloboukem. Že zajisté je lépe býti občanem lucemburským než kupříkladu indickým nebo ruským; zvlášť druhý z příkladů budiž mementem, jaké jsou přirozené důsledky vlastenecké žravosti. Ještě porůznu vypukají spory o takové či onaké území, ale už vesměs jen v zaostalejších částech světa.

Nikdo už nemusí trnout hrůzou, že se začne svářit Dánsko s Německem o hrabství lauenburské, ba ani Německo s Francií o Alsasko a Lotrinsko. Žije tam sice obyvatelstvo stále ještě převážně jazyka německého, ale co z toho? Státy jsou stále méně vlastmi a stále více administrativními celky, které mají stejně málo příčin k vzájemným pranicím jako Sedlčansko s Benešovskem. Stav, nelze pochybovat, velmi utěšený, znaménko bilance bezpochyby kladné.

Přesto je hoden podivu ten vášnivý souhlas prostého občana, jímž provázíval územní výboje svého státu. Občané nemívají sklon vždy jásat nade vším, co jejich vlády vyvádějí, ale podpora rozličného hašteření o čtvereční kilometry bývala vždy bezvýhradná, až k té ochotě vycedit vlastní krev. Musí být jakýsi atavistický pud v lidské duši, usilující o rozšíření vlastních lovišť na úkor cizích smeček. Jestli lidé Západu dokázali tento pud potlačit a nechávat napříště cizí loviště na pokoji, bylo by to vítězství lidského rozumu zcela bezpříkladné, kladná bilance z nejvýraznějších; ale jásejme raději potichu. Atavistické pudy sedí hluboko v duších, a oslabí-li se jejich kontrola rozumem, mohou vždy znovu propuknout. Budiž tento výstražný signál vyslán do století příštího.

S tím souvisí obecný pokles válečného nebezpečí. Ne že by bylo málo válek a jiných mazců porůznu po povrchu zemském, ale jako ta chtivost čtverečních kilometrů, i ony se pořádají vesměs v zaostalejších zemědílech, jež žádným způsobem nelze přiřadit k Západu. Je to jev poměrně nový. Toto století si užilo dvou gigantických válek a třetí byla na spadnutí; že nenastala, bylo jen zásluhou žalostné neschopnosti sovětské veleříše v každém ohledu, s výjimkou dezinformační a rozvratné činnosti. Ale i to by už bývala válka, ať jakkoli zhoubná, Západu s živlem cizím.

Květnem roku pětačtyřicátého skončila ochota národů Západu se pro čest a slávu praporů vzájemně mordovat, jak bývalo samozřejmým obyčejem od Karla Velikého až po kanonýra Jabůrka. Pokud se dosud občas ozve válečné bubnování například nad vodami egejskými, je to dokladem toho, že přilehlé končiny navzdory členství v různých strukturách Západem nejsou.

Ani zde nelze než přičinit veliké kladné znaménko do bilance. Vlastenectví bývalo až přes polovinu století pojem zbožňovaný a nezpochybnitelný, jinak ale dost zkázný. Domnívalo se spatřovat svůj úkol v stavění psích hlav na vlastenectví jiná, zejména sousední. Ladilo tak výborně s třetihorním pudem po zvětšení smečkových lovišť. Od nějakého času projevy tohoto pudu aspoň na Západě slábnou, a projeví-li se ještě občas svým netolerantním, nenávistným způsobem, jedná se vesměs o produkt hlav výjimečně dubových. Rozumnému občanu dnes stačí pokojné přiznání se k národnímu či státnímu celku, což v zásadě není víc než převzetí úměrného dílu zodpovědnosti vůči národu vlastnímu jakož i, což ještě před nedlouhem nebývalo zřejmé, vůči národům cizím.

Již méně je současné vlastenectví jistým druhem hrdosti; moudrý člověk, potřebuje-li vůbec tuto berličku duše, je hrdý na to, co užitečného vykonal, nikoli kde se bez vlastního přičinění narodil.

3. O demokracii a principu republikánském

Základním předpokladem západního způsobu a někdy až poněkud křečovitým zaklínadlem se stala demokracie. Prodělala v tomto století některé otřesy a výkyvy, ale vcelku lze říci, že projevila značnou stabilitu. Útočné ideologické systémy spíš samy vybočily z mezí důvěryhodnosti, než by demokracií jako politickým principem vážněji otřásly. Bedlivějšímu pozorovateli ale neuniklo, že i pojem a způsob demokracie prodělaly od počátku století k dnešnímu dni jistý vývoj.

Z časů dřívějších zdědilo naše století pojetí demokracie jako odporu proti samovládě, copařství, stavovským privilegiím a jinému toho druhu haraburdí. Ale už v letech dvacátých zbylo z toho všeho pramálo; boj za občanskou rovnost byl zdárně ukončen a demokracie dostala tvář jinou: tvrdé, nelítostné a často z demokratických mezí po čertech vybočující konkurence idejí. Jedni nabízeli jako mast na všechny neduhy lidstva socialismus, jiní různé druhy silných rukou a ještě jiní způsoby další, kdo se nezaopatřil zázračnou mastí, byl v tomto reji nápadný a nebyl brán vážně.

Zlomem roku devětaosmdesátého se však konkurenční nabídka zúžila na jediný osvědčivší se způsob a vše ostatní je nefungující veteš, vhodná k vystavení v panoptiku. Tím skončilo i druhé období demokratického vývoje a ohlížíme se poněkud zmateně, jak to teď s tou demokracií půjde dál. Jaksi pozbyla na vzrušivosti. Strany se ze zvyku pořád ještě mezi sebou štětí a nabízejí občanu různé mastičky na bolesti, vyhlašují volební hesla a sliby, ale to už je jen takový rituál, podobný siouxskému tanci kolem posvátného totemu. Ani občan, ani sami demokratičtí činovníci vyhlašovaným heslům dávno nevěří, jelikož vědí, že jsou k ničemu; že jediné, oč opravdu jde, je jistý obnos veřejných peněz, jimiž lze šoupat na tu nebo onu hromádku, ale vždy jich je málo.

Demokratické strany ještě ze zvyku provozují protivnickou rétoriku, čím dál víc se však podobají jedna druhé, ne-li výběrem slov, tedy jistě praktickými činy. Z toho vyplývá to, čemu se někdy říká únava politikou. Není to však únava jako spíš nuda. Demokratická politika už prostě neposkytuje to znamenité divadlo jako dřív. Zdá se z toho vyplývat i jakýsi náznak budoucího vývoje: obecná nedůvěra k politikům, opakované zklamání z výměny vlád a jejich zjevná neschopnost uskutečnit ohlašované zázraky, byrokratizace, odplachtění politické kasty kamsi mimo občanův dohled, to všechno se zdá předznamenávat příchod čtvrté fáze západní demokracie. Může jí být krize parlamentního způsobu a posléze nahrazení něčím občanu bližším.

Ale nepředbíhejme vývoji, leda jistotou, že nějaký vývoj určitě bude a demokracie určitě na svém nynějším stavu navěky neustrne.Je dnes už velmi zrezivělá jistá zbroj, v níž rajtovávaly do demokratického klání politické postavy začátku století, totiž protifeudalismus, princip republikánství jakožto protiva monarchie a jiné takové jevy. Dnes už osrdím občanstva nepohnou, třebaže je zajímavý jistý jev: kdekoli se vylíhl režim totalitní, mocipanský nebo demokratickými barvičkami jen tak zlehounka přetřený, každičký se vyhlásil republikou. Diktátorských republikánů máme dnes ve světě velikánské nadělení, i dalo by se hovořit o inflaci republikánského principu. Inflace, jak známo, rovná se znehodnocení. Kdežto monarchie, pokud kde lomcování času přežily, jsou vesměs státy vzorně demokratické, všech občanských práv dbající a jakékoli mocipanské nadutosti prosté.

Třeba je to jen náhoda a rozhodně to není příliš důležité. Ale snad i demokratický občan potřebuje jistou tradiční obřadnost a král k němu vyzařuje jinačím fluidem důstojnosti a důvěryhodnosti než pantáta v saku nejvyššího státního ouřady. Je pozoruhodná ta oddanost monarchům v současné Evropě i jejich neutuchající popularita na stránkách časopisů pro babičky. Kdoví, zda se neunáhlili obnovitelé českého státu, zapomněvše na pradávný titul království českého; kdoví, zda nevylili jakési dítě s vaničkou, když zavřeli korunu českou do muzejních pavučin.

Možná by i různá národní selhání tohoto století byla dopadala jinak, kdyby přirozenému českému sklonu k zbožňování velikánů stál k dispozici důstojný, všemi respektovaný král český. Ale jak již řečeno, je to jen položka bilance nepříliš závažná, na níž se už asi mnoho nezmění. Trochu škoda, že?

4. Jak se co osvědčilo

Osmnáct let po vypuknutí století byl zásluhou několika obětavých a statečných jedinců - naprosto nemluvme o vůli veškerého lidu, jelikož bychom tak velmi podcenili jeho zakořeněnou oddanost císaři pánu - obnoven samostatný český stát. Hruď by se nad tím úspěchem mohla dmout vlasteneckou hrdostí, ale ať se raději příliš nedme, neboť vše, co následovalo poté, zavdává k hrdosti málo příčiny. Kdybychom se dokázali podívat neúčastnýma očima cizince, museli bychom přiznat, že se obnovený stát ve víru událostí zvlášť neosvědčil. Jelikož do století následujícího již zbývá jen maličko času, neprohádáme, odhadneme-li, že se do něj český stát vbelhá ve stavu velmi zbědovaném. Nehledejme zase, na koho bychom odpovědnost za tuto skutečnost svalili; svou kaši si osvobozený český národ nadrobil z největšího dílu sám.

V lehkověrnosti a nestatečnosti prolajdal historický kapitál, který pro něj statečnější a rozumnější předkové v dlouhých staletích nastřádali. Sám Masaryk věděl a velmi ho znepokojovalo, že rozbitím starého Rakouska zmizela z Evropy sice trochu roztřesená, ale přece jen hráz proti dvojí velmocenské rozpínavosti: německé a ruské. Doufal, že ji bude možno nahradit hrází sjednocených středoevropských národů, ale zklamal se. Veškeré dohody, Malá i s Velkou, nevydaly za šavli jediného rakouského lajtnanta. Jednak proto, že byly uzavřeny se státy dílem druhé jakostní skupiny a úmyslů polovičatých, jednak že se nevraživý vztah k Maďarsku a Německu nejen nesnažily urovnat, nýbrž si jej s láskou pěstovaly.

Kdo se v hvězdné hodině dějin rozhodl opustit dosavadní svazek a vyjít na ostré povětří samostatnosti, musel vědět, že se rozhodl pro věc nelehkou. Pro břímě zodpovědnosti, které mu nikdo nepomůže nést, i když se mnozí tak tvářili. Osmadvacátý říjen naložil na česká bedra požadavek obětavosti a statečnosti, jehož váze nebyla zvyklá a nehodlala jej nést.

Kratičké dějiny první republiky nám ukazují selhání obojího: maďarským vpádem počínajíc přes těšínskou krizi až k dnům mnichovským se Čechové pokaždé ohlíželi, kdo by za ně jejich kaši vylízal, a hněvali se velice, když se takový nenašel. Slabé Finsko o několik rovnoběžek severněji jim téhož času ukázalo, jak lze vzdorovat medvědům vlastní sílou, a třebaže podlehlo, zachovalo si sebeúctu a vzbudilo medvědův respekt, takže je nechal nesežrané. O dalších a dalších selháních až do přítomné doby je škoda slov.

Čechové osmnáctého roku rozbili hráz, o níž se domnívali, že je vězní, ale ona je stejným dílem i chránila. Projevilo se to téměř okamžitě. Je darmo uvažovat, jak by se bývaly vyvinuly dějiny, kdyby bývalo staré Rakousko Evropě zachováno; nejspíš to nešlo. Vlastenecké city byly příliš vzbouřeny a naděje v samostatnost se rovnala víře v nebeský zázrak. Ale zodpovědnost za puštění zlého ducha z láhve českému lidu zůstala. Velmi zlá zodpovědnost, jelikož se netýkala pouze jej. Raději se neměl láhve dotýkat, nejsa ochoten k ničemu víc než pokaždé před duchem zalézt a čekat, kdo ho za něj zažehná.

Nic naplat; dvacetileté období předválečné republiky, třebaže v současných Čechách slouží za příklad státu ve všem všudy dokonalého, selhalo před soudem dějin. Snad ještě český lev předvede světu cosi vichrům času vzdornějšího, útvar schopný obstát nejen za příznivého počasí a pod ochranou dobrodějů, ale zatím to na to nevypadá. Spíš obava se vkrádá - bylo již dosaženo dno úpadku? Ne-li, jak hluboko se nalézá? A lze se z něj vůbec pozvednout? Západní svět se může na konci století pochlubit bilancí převážně kladnou, což o českém státu povědět nelze.

5. O dělnictvu, proletářích a jiných reliktech třídního bojovnictví

Když se naposledy lámalo století, byl v průmyslových zemích Západu mezi společenskými druhy nejhojněji zastoupen stav dělnický. Zajisté: na stupni technického vývoje, kdy se většina prací konala krumpáčem a majzlíkem, bylo třeba velmi mnoha dělných rukou. Trochu zaráží, že duchové, činící si nárok na titul neomylných společenských analytiků, jaksi pokládali tento stav za konečný. Věřili, že dělnictvo jest a zůstane společenskou skupinou nejpočetnější, politicky nejaktivnější, a tudíž historicky nejzávažnější. Toto očekávání bylo ztvárněno v mnoha důmyslných teoriích a od dělnictva byly očekávány skutky přisuzované v minulých věcích jen zcela mimořádným divotvorcům. Ti, kdož se nemohli na žádný způsob řadit k dělnictvu, jelikož nevěděli, za který konec se řečený již majzlík drží, aspoň pochlebovali dělnické třídě způsobem až nechutně podlézavým.

Přitom to byl od samého začátku podfuk dosti zřetelný; až na několik dělnických aktivistů, vycházejících z tradic lidového písmáctví, byl veškerý tanec kolem dělnické třídy záležitostí povýtce intelektuální. Spisovatelé, umělci, učitelé, studenti byli téměř výhradními nositeli idejí, davšími sobě samým titul pokrokovosti. Dokázali do jisté míry zapřáhnout do pokrokové káry i dělnictvo, čemuž nebylo divu při tolikerém pochlebování; rád o sobě každý slyší od vzdělaných pánů, že je pupkem světa. Ale bylo to ze strany dělníků jen tahounství s klapkami na očích, otěže třímali a směr udávali jiní. Přičtěme jim ke cti, že ne všichni se dali takto osedlat. Vědecko-politické vývody hovořící o vedoucí roli dělnické třídy se arci již dnes čtou jaksi žertovně. Jsou dosud všelijaké třídy, ale spíš tak na dráze.

Ve skutečném dění upadl význam dělníkův znamenitě, již nikterak není středem intelektuálního pochlebenství, ba lze o někdejších dělnických stranách říci, že se staly stranami státních úředníků a jiných dobře zabezpečených skupin. Neboť současná výroba stále méně vyžaduje mozolnatých dlaní a obejde se vesměs i bez majzlíků, takže se z dělnictva stala menšina, nevýznamná ve srovnání s technicko-správním zaměstnanectvem. Též její revolučnosti drahně ubylo, čímž se prokázalo, že to bylo peří cizí, uměle naroubované. Ústup dělníkův z politické scény je proces vývojově přirozený a lze se jen divit tomu, že tak mnozí očekávali něco jiného.Sebevědomě vpochodoval do našeho století tvor zvaný proletář. Ti, kteří jeho ducha vyvolali z latinského slovníku, zapomněli tento pojem přesně definovat, spokojivše se s ledabylou představou, že proletář - toť dělník.

Vyřkněme definici aspoň nyní, jelikož není nesnadná: proletář je člověk, který naplno pracuje, a přesto žije v chudobě. Skutečně se takové spojení až nejméně do třicátých let běžně vyskytovalo. Po odeznění následků druhé světové války se však tento stav rychle měnil a po krátkém čase bylo možno konstatovat, že kdo pobírá mzdu třeba i za nejníže kvalifikovanou práci, nežije snad v přepychu, ale rozhodně také ne v bídě. Chudoba, zbyla-li v západní společnosti jaká - při relativitě tohoto pojmu je nesnadné na takovou otázku přesně odpovědět - se uchýlila mezi osoby z jakéhokoliv důvodu mzdu nepobírající a ani tam nedosahuje pastouškové bezvýchodnosti.

I největší skeptik musí připustit, že hlad jakožto základní předpoklad chudoby se již nevyskytuje ani na samém dně společnosti. S žízní to ovšem už tak zřejmé není. Byla ale řeč o proletářích; nuže, možná by měl být poslední exemplář tohoto ohroženého druhu odchycen a vycpán pro muzeum, ale jest se obávati, že už je pozdě. Snad nám zbyl jistý pozůstatek z dob rudých praporů, co nade trůny vlají: odbory. Ať se na konci letopočtu píší nuly nebo devítky, nabízejí odbory bez stínu nového nápadu vždy totéž zboží: čas od času se jejich bělorucí funkcionáři přizdobí stavební přilbou a jmou se na veřejných prostranstvích hněvivě klnout kapitalistům, vyžadujíce pro své svěřence více peněz.

O penězích navíc každý rád slyší, takže se jisté nadšené podpory mohou vždy nadít; ale jinak už není k přehlédnutí, že proces fosilizace tohoto posledního reliktu třídního bojovnictví kvapem pokročil, neboť i poměrně prostý rozum si dokáže představit, jak jinak než křikem pod rudými prapory by bylo možno provádět úpravy mezd. Budoucnost ještě ukáže, zda se odbory nepřičinily o jeden z největších malérů, jehož začátek se už zjevně ukazuje. Vycházejí z předpokladu nezbytnosti námezdné práce a v důsledku toho ze snadné vydíratelnosti zaměstnavatelů; ale ukazuje se, že námezdná práce v tomto čase počítačů a automatů již nikterak není nenahraditelná.

Požadavek stále vyšších mezd vezmi kde vezmi se snadno může změnit v poznání, že potřeba námezdné práce pokryje pouze jistý díl práceschopného obyvatelstva, takže nezaměstnanost už nebude jen nevítaný krizový jev, ale společenská nevyhnutelnost. Nepřipadnou-li odboroví předáci dosti rychle na jiné metody, může to být jejich konec. Co dlouho neměnně setrvává, obracívá se jediným okamžikem v prach; a lze si představit budoucnost bez odborů, aniž by svět něco nezbytného ztratil.

Zpráchnivěním ideologických dogmat se vrátilo ohnisko politického zájmu tam, kde bylo i vždy předtím, ledaže se maskovalo pochlebným šmajchlováním dělnictvu: k intelektuálním vrstvám obyvatelstva. Nesliňme si hned tužku k psaní kladných znamének: bilance lidského nerozumu se tím příliš nezměnila. Je vůbec pozoruhodný ten úkaz, že rozum sídlí zřejmě v jiné komůrce duše než inteligence a velmi zhusta se obojí v jedné osobě nesetká. Ještě jinak je možno říci, že míra inteligence je lidskému jedinci vrozena, kdežto rozum teprve musí získat. Mnohému se to nepodaří. Bilance téměř všeho zla v tomto století jde z největšího dílu na vrub lidí vysoce inteligentních, avšak naprosto nerozumných. Zejména západní univerzity se od některého času staly zrovna líhní destruktivity, přizdobivší se barvami pokrokového individualismu, přičemž se ve skutečnosti jednalo o jednotný běh napodobitelské masy.

Bylo ještě nedávno velmi těžko člověku studujícímu zachovat si v tom příšerném natloukacím mlýně obecné levicové konvence nezávislý názor; ti nemnozí, jimž se to podařilo, by zasloužili snad vytesání v žulu. Zpolitizování univerzit je mezi zápornými znaménky stoleté bilance jedno ve svých důsledcích z nejzhoubnějších a také dost odporné, protože nakukané a neupřímné; opíralo se o důvěřivou napodobivost mladého člověka a jeho sklon k radikální přímočarosti. I mládí bylo předmětem usilovného šmajchlování a zneužito možná ještě tragičtěji než samotné dělnictvo. Dnes, zdá se, pomalu z tohoto ledovce odtává, ale nedobrá bilance téměř stoletého jančení se napravuje jen váhavě.

6. Záporné položky bilance a pokus o nahlédnutí do bilancí příštích

Shrnutím předcházejících zjištění by se mohlo zdát, že bilance dvacátého století je po politické stránce výrazně kladná. V některých bodech dosahuje úspěchů dosud v dějinách lidstva neslýchaných. Jejím záporem je, že tento zajisté radostný stav se vztahuje vesměs jen na společnost západního světa a na jistou omezenou skupinu zemí východoasijských. Vyplývá z toho přes všechnu dobrou vůli stálé prohlubování příkopu mezi úspěšnými a neúspěšnými díly planety a je nejasná naděje, jak by se tento vývoj mohl zvrátit.

Dost jinak dopadá bilance, jmeme-li se analyzovat vývoj morální a myšlenkový. V tomto ohledu se poměry od počátku století značně změnily a nelze říci, že ve všem všudy k lepšímu. Nemusíme hned propadat staromilskému bědování, ale nelze pominout skutečnost, že dnešní občan západního světa mnohem nejasněji vidí linie a hranice, jichž je záhodno se držet, aby společenské spolužití fungovalo. Dosavadní morální hodnoty se snad sice nerozpadly, ale dost znejasněly, a pokud se udál pokus je nahradit hodnotami novými, ztroskotal přežalostně. Sice jsou zásady chování věc prastará, vyvinuvší se ještě ze zákonů lovecké smečky a hluboce geneticky zakořeněná, takže se lidstvo jejich úplné ztráty bát nemusí; ale vytratilo se téměř všechno, co staletí k této pralidské genetice přidala. Ani náboženský názor, činící si nárok být nejvyšším morálním vodítkem, tomu úkolu nedostává, prostě proto, že nedosahuje dosti účinně mimo okruh věřících.

Jiné autority dopadají ještě mnohem bleději; problém lze shrnout do věty, že míjející století bylo věkem rozpadajících se autorit. Existuje sice a snad i roste vrstva lidí nepotřebujících k slušnému chování autority žádné mimo vlastního svědomí, ale je to vrstva nepříliš silná a její zkušenost nelze libovolně rozšiřovat, jak ukazují pokusy o bezautoritní školu a výchovu, jejichž následky si Západ v příštím století bude ještě muset vylízat. Přesto jsou celkem k ničemu veškerá doporučení návratu k starým autoritám, jelikož návraty v přírodním vývoji nefungují. O autoritách nových si můžeme myslet své a třetího sotva co zbývá. K tomu se západní společnost pošetile zbavila i leckterých principů, jež by běžný občan ochotně podpořil; z nich na prvním místě stojí princip trestu za porušení společenského řádu.

To, co se nazývá trestem, destruktivní živly snad poněkud znepokojuje, ale od dalšího porušování neodstrašuje; a pomalu si zvykáme na truchlivou okolnost, že s kriminalitou, násilím, bezohledností a podobnými jevy musíme žít, protože potlačit se nedají.

Člověk konce století má k dispozici daleko víc finančních prostředků, než jich kdy v dějinách lidstva míval. Rovněž tak volného času. Což je pěkná věc a nikdo by asi netoužil po začátku století, kdy obého bylo zatraceně méně, i když houska byla za krejcar, jak jsme slýchali od pamětníků. Problém není v dostatku či v nedostatku, nýbrž ve skutečnosti, že velmi silná vrstva občanstva neumí jak se svými penězi, tak s volným časem kromě bezduchého utrácení nic kloudného počít.

Začátek století znával lecjaký druh osobní tvořivosti až do těch ochotnických divadelních spolků, baráčníků a ostrostřelců, navíc i značná část výroby byla ještě individuální a tvořivá. Konec století nás zastihuje jednak ve stavu odosobňující automatizace, jednak netvůrčího konzumu, k němuž není mnoho alternativ. Umění, které mívalo důležitou zušlechťující funkci, ji ztratilo naprosto, protože vzhledem k převládajícímu charakteru svého projevu se stalo věcí jen velmi úzké, výlučnické společnosti. Cokoliv bývalo nevýlučnému cítění přístupné, upadlo postupně na úroveň nejtupohlavějšího konzumu. Nabízí už ne podílení se na tvůrčím projevu, nýbrž prosté konzumování předložené zábavy, a to na pražalostné úrovni.

Konjunktura krvavé brutality a nejstupidnějšího sexu je výsledkem snahy o co nejsnadnější vydělání peněz a přizpůsobila se jeskynnímu vkusu těch, kteří víc než na cosi civět nedokážou. Logický je toho výsledek - mnohé prosté hlavičky ztratily schopnost rozlišovat mezi děním na obrazovce a ve skutečnosti.Výčet neradostných změn v společenských způsobech dvacátého století by byl dlouhý a není cílem autora psát žalozpěv. Ukončit bilanci tímto nevalným zjištěním však také jaksi nelze; i pokusme se nahlédnout trochu pod pokličku budoucnosti, neboť každá závěrečná bilance je začátek bilancí příštích. Můžeme celkem s jistotou vycházet ze zkušenosti čtyř miliard let, uplynuvších od času, kdy se smrštěním jakýchsi par utvořila tato planeta. Od téhož okamžiku podléhá zákonům vývoje; a jakmile se na ní objevil první živý organismus, podléhal vývoj zákonu vzájemné konkurence. Není důvod ani se domnívat, že tato pravidla pro extrabuřt přírody jménem člověk neplatí, ani že se veškerý vývoj zrovna dnes zastavil.

I nadále se bude vyvíjet to, co je vývoje schopno, a budou odpadat do zapomnění ustrnuvší druhy i jedinci. Je to zákonitost krutá a neodpovídající naší představě ohleduplné spravedlnosti vždy a pro všechny, ale příroda se neřídí naším chtěním. I z naší společnosti a z našeho způsobu něco odumřelého odpadne a něco se vyvine výš a zdá se, že nadcházející století bude počátkem takového procesu - pokud už se dávno neskrýval v logice vývoje předešlého.

Naši potomci se budou těšit z neexistence výbojných válek, pošetilých ideologií i bezvýchodné chudoby, a přitom se octnou ve velmi vážné tísni situace, v níž se bude štěpit lidský druh na stranu naděje a beznaděje. Pohlédněme již dnes na své bližní tvořivé a myslivé a pohlédněme na ty, jejichž zájem ani schopnost nesahají dál než k bezduchému konzumu zábavy na stisk tlačítka; pohlédněme na části světa dynamicky se rozvíjející i na ty, jež žádná pomoc nedokáže vyvést z víru stále hlubšího propadu. Uzříme tak už dost jasně obrysy dějů budoucích. A pokud nám, na závěr všeho závěru, jde o naši vlast českou, nemůžeme pro ni dělat víc než se dle svých možností přičinit, aby se v procesu štěpení přiklonila přece jen na stranu naděje.

Opačný případ je totiž za daného stavu věcí, nic si nepředstírejme, dosti dobře možný. Prodej starých sukní u příležitosti konce světa jen tak nenastane, ale není vyloučeno, že bychom na další dějství jeho dramatu už hleděli jen z druhé strany plotu.

(Hannover, 15. 2. 1999), (Polygon 1999, č. 5 - 6)

Baltský příklad a česká ostuda

Vrátiv se začátkem července z cest našel jsem doma čtvrté číslo Polygonu. Jak se dalo čekat, bylo plné Kosova a žalostných výsledků české postsametové politiky; mimoto jsem se mohl dočíst různých rozborů a náhledů na takzvaný případ bratří Mašínů. Jelikož moje cesta vedla Pobaltím - vzal jsem si tento rok do hlavy, že projedu ty tři země na kole - cosi mě při té četbě napadalo. Papíru se již popsalo a vášnivého zaujetí vynaložilo v této rozepři až dost; ale cosi jsme možná ještě zanedbali. Točili jsme se na omezeném jevišti české země, přátelé, a měřili minulé dění loktem českých zvyklostí, českého chování a běžného českého obyčeje. Je to, truchlivo povědět, dosti křivý loket. Mírky zvané čest, statečnost, obětavost, vůle k obhájení svobody a boj za ni, třeba i osamocený a předem ztracený, jsou na něm vyznačeny velmi stydlivě a měřeno je jimi nerado.

Snad abychom se pro úplnost podívali, jak se na takové věci dívají jinde. Třeba v těch nešťastných zemích východního Pobaltí, navštívených osudem v mnohém ohledu sice příbuzným, ale ještě daleko tvrdším, s následky tragičtějšími. Dohoda mezi Hitlerem a Stalinem roku devětatřicátého uvolnila Sovětskému svazu cestu k cíli, který zřejmě zůstává úhelným kamenem ruské politiky, a my Češi jsme ještě prožívali rajskou selanku. Ledaže Baltové onoho času nevítali svou budoucí pohromu v národních krojích a s kyticemi šeříku v rukou. Snad že nehovoříce jazyky slovanskými zůstali ušetřeni kollárovské pošetilosti. Také že svého medvědího souseda znali a nedělali si o něm iluze, ani všeslovanské, ani jiné. Věděli, co od něj mohou čekat.

Povrchnější dějiny dosti zjednodušují pravíce, že Estonci a jiní Baltové ztratili svou samostatnost bez boje. Boj po sovětském záboru totiž nastal, krutý, zoufalý, beznadějný. Taková je málo známá pravda: ve všech baltských zemích opouštěli lidé své domovy a uchylovali se do lesů. Vytvářeli tak zvaná lesní bratrstva, jejichž příslušníci se čítali na tisíce, snad na desetitisíce. Někteří se spokojili s tím, že v hloubi lesů a slatin ještě nějaký čas žili mimo dosah bolševické moci. Jiní se ozbrojili a zahájili zarputilý, dlouhý boj. Byl sovětskou mocí zlomen až v roce 1953, ale dozníval ještě mnohem déle.

Praví se, že posledním bojovníkem - ne za svobodu, protože té se nedalo tak omezenými prostředky dosáhnout - ale za čest a důstojnost svého národa byl jistý Estonec August Sabe. Zahynul až v roce 1978, když chtěl na útěku před jednotkami KGB přeplavat jezero a utopil se. Bojoval, nakonec už sám, bezmála čtyřicet let.

Srovnejme nyní způsob, jímž se Baltové vzepřeli bolševické zvůli s tím, co se zhruba v stejný čas a za ne sice stejných, ale dost příbuzných podmínek dělo u nás. Pravda, nebyly to tisíce Čechů, kteří se rozhodli vzdorovat zvůli se zbraní v ruce. Ale byli takoví. Skupina bratří Mašínů mezi nimi vyniká tím, že se díky přežití části svých příslušníků dočkala určité proslulosti a této značně ostudné diskuse. Ale byli i jiní, neznámí, kteří nepřežili, a komunistická metoda zamlčování se postarala o to, že neznámými zůstali. Až podnes.

Snad jen výletníci, kteří někdy prošli Jizerskými horami nebo kokořínskými skalními doly, si mohli všimnout malých pomníčků hlásajících, že »na tomto místě zahynul při výkonu služby příslušník SNB...« Nu ano, zahynul v boji proti těm malým, neznámým lesním bratrstvům, která byla dost brzy rozbita, a nikdy, nikdy se o nich nepromluvilo slova. Ani dnes. A byli i důstojníci, kteří se po bolševickém puči pokusili vést své jednotky na Prahu; jejich záměr se nezdařil, ale i je můžeme připočíst k těm, kteří se z vlastního rozhodnutí nečekajíce na příkazy, rozhodli čelit komunistické záplavě se zbraní v ruce.

Rozdíl proti odboji estonskému, litevskému a lotyšskému spočíval v jeho trvání, četnosti a relativním úspěchu. Vůle byla táž. Rozdíl daleko značnější ovšem shledáme, srovnáme-li způsob, jímž se k této kapitole své národní minulosti staví baltské národy s tím, čeho se památka statečných lidí dočkala v Čechách. Na Litvě nebo v Estonsku totiž nikdo blahosklonně neříká, no dobře, činnost lesních bratrstev nepovažujeme už dnes za trestnou, ale to je také všechno... Nikdo advokátsky nebádá, byl-li osamocený boj Augusta Sabeho po právní stránce zákonný, dál-li se v rámci občanské či jiné války nebo v jejím očekávání.

Neroztáčí se ten rozpačitý, zahanbující tanec, který by nejraději památku statečných zadupal pět sáhů pod zem. Baltům je August Sabe i ty tisíce ostatních živou legendou. Předmětem národní hrdosti, o němž se píše a vypráví, aby ti, kteří se dočkali nové svobody, věděli, že se jejich tátové nepodřídili rudé zvůli jen tak, s ušima sklopenýma a ocasem zataženým.

Novinář, který by v dnešním Estonsku napsal, že činy Augusta Sabeho byly sice ... ale to je také všechno, by se nejspíš dočkal daleko ostřejší reakce než český blahovolný psavec. O těch, kteří si dodnes myslí, že ozbrojený boj byl protizákonný, a jeho účastníci tudíž patřili na šibenici, ani nemluvě. Snad se takoví na březích baltských ani nevyskytují. Jistě je, takto nazíráno, zbytečné zkoumat, zda se lesní bratři někde v hloubi litevských lesů chovali dle zákona, zvlášť dle toho tehdejšího, bolševického.

Dokonce ani nevím, byla-li na Baltu vyhlášena sametová kontinuita tohoto zákona. Prameny, jež mám po ruce, říkají pouze, že Estonsko a Lotyšsko na jaře 1990 uvedly znovu v platnost své předválečné ústavy, čin to, na nějž se roztřesení demokraté čeští nezmohli podnes. Pokud jde o ty lesní bratry, inu, zajisté že neběhali po lesích s rozevřeným zákoníkem podpaždí. Stříleli a zabíjeli, před mušku se jim dostávali sovětští dobyvatelé i jejich domácí pucfleci. Snad to dokonce občas odnesl i někdo nevinný nebo napůl nevinný.

Vraždili, řekl by český komunista. Český právník by uvažoval o zbytkových trestech. Netušil by ve svém sádlem zalitém srdci, že odpovědnost za prolitou krev nespočinula na svědomí lesních bratří, nýbrž těch, kteří je k jejich zoufale statečným skutkům přiměli.

A neklaďme ani otázku, zda to všechno k něčemu bylo. Měřeno českou skepsí asi ne. Lesní bratři udržovali po řádku let v běhu několik praporů sovětských jednotek zvláštního nasazení, jak se tomu říkávalo, ale svou zem ovšemže neosvobodili. Ztratili při tom své životy nebo se dočkali deportace do sibiřských lágrů snad do jednoho; ani to by český hodnotitel ze svého opatrného zápecí asi nevyhlásil za úspěch.

A přesto to úspěch byl. Obrovský. Udržel v porobených národech pocit hrdosti a uhájené cti, uchránil je studu za vlastní zbabělství. Přesně to, čeho se Čechům nedostávalo a dodnes nedostává.

Vnucuje se otázka - proč, ke všem ďáblům, je česká reakce na daný případ taková, kdežto baltská o sto osmdesát stupňů jiná? Proč shledáváme na jedné straně nedílnou hrdost a samozřejmé přihlášení se ke svým statečným, kdežto na straně druhé rozpaky, nemastné neslané kličkování a právnické žvásty? Není jiného vysvětlení, než že se Češi svých statečných stydí. Skutky bratří Mašínů i těch ostatních, neznámých, jim omáchávají čenichy v loužičce jejich vlastního zbabělství. Proto by byli raději, kdyby žádných statečných nebývalo, kdyby se bývali za těch smutných časů všichni podobali jim, uši sklopivším, nebezpečí se vyhýbajícím a souhlas předstírajícím, jejichž protikomunistický odboj se projevoval opatrným vyprávěním vtipů o tlustém zadku Marty Gottwaldové.

Proto tedy, dokud nám zůstal náš svobodný hlas a aspoň drobná možnost veřejného vyjádření, povězme s co největší rozhodností toto: Kdykoliv a kdekoliv se občan ozbrojeně pozvedne proti totalitní zvůli, ne aby dosáhl vítězství nebo změny, protože tento cíl je nedosažitelný, ale aby obhájil svou čest a svou vnitřní svobodu, neboť zjistil, že smrtelné riziko bezvýchodného boje je mu přijatelnější než život se schlíplýma ušima ... je jeho konání víc než zákonně přijatelné. Je příkladné, hodné obdivu a nejvyššího uznání; zaslouží si, aby se stalo stránkou národní historie, již je možno s hrdostí nalistovat a poukázat na to, že ne všichni se v dobách těžkých bez boje vzdali.

Neboť nám je toho, drazí Čechové, velice zapotřebí. Jsme, měřeno skutky tohoto století, ve své valné většině národ nestatečný, kličkující, v rozhodných chvílích uši schlipující, do zápecí zalézající a odtud opatrné posměšky pokřikující. Co jsme mohli, to jsme si svou nestatečností zkazili. Přiznejme se tedy k tomu aspoň. A dělejme něco proti tomu. Hledejme zbytky české statečnosti a pěstujme je. Pro začátek třeba tím, že nebudeme památku svých statečných snižovat a zadupávat, nýbrž se k ní s hrdostí přiznáme. Jako Estonci k Augustu Sabemu. Jsou totiž hodnoty, za něž stojí se bít, třeba i bez naděje: důstojnost a dobré jméno vnitřně svobodného člověka.

Jsme, krom té nestatečnosti, též národ velmi materialistický, jehož prvním měřítkem bývá plná kapsa a plný talíř. Co k tomu cíli nesměřuje, nestojí nám za to. Dělejme něco i proti této své neslavné vlastnosti; naši dědové přece idealismu schopní bývali, jinak by český stát dnes neexistoval. Bylo u nás málo těch, kteří pozvedli zbraň proti komunistické záplavě, pravda, nesčetněkrát méně než lesních bratří baltických; tím spíš hrabejme špendlíčkem, abychom z toho rmutu národní schlíplosti takové vyhrabali. Najděme jména těch osamělých a zapomenutých, po nichž nezůstalo víc než esenbácký pomníček. Vojáků, chystavších se k pochodu na Prahu, i když ve svém záměru ztroskotali. Protože ono to stojí za to, možná víc než ten plný talíř.

Národ, neschopný dobré míry idealismu, národ i nerad slyšící o cti a statečnosti svých nejlepších, národ, jemuž se opatrné zalézání stalo pravidlem, proti němuž se vzepřít je nezákonné ... takový národ ztrácí oprávnění k existenci. Nedal si je totiž sám, daly mu je dějiny a ty mu je opět odejmou, až se naplní míra ochablosti, již jsou dějiny ochotny snášet.Tolik tedy k předmětu sporu, který pro ledaskoho končí slovy ... ale to je také všechno. Jestlipak se jejich autor dovede aspoň stydět?

(Hannover, 9. 7. 1999), (Polygon 1999, č. 7)

Je to vlastně celkem logická věc, školní úkol nepříliš obtížný. Podívat se do minulosti, shledat, co z činů, snah a tužeb uplynulého času se osvědčilo, a podle toho usoudit, co má šanci se osvědčit ze skutků a záměrů nynějších. Minulost se totiž řídila stejnými zákony, jaké budou určovat i budoucnost. Pokud jde o minulost naši, českou, můžeme už dnes, nejsme-li raněni slepotou, vidět kontraproduktivitu různých slavných a kdysi nezpochybnitelných principů, jimiž se ohánívali naši tatíci.

Bylo zde zejména jisté dějinně kratičké, ale nesmírně záhubné období mezi koncem poslední světové války a oním truchlivým dnem, jemuž bylo později dáno přízvisko Vítězný únor. Nemusíme podrobně zkoumat, co se tehdy udělalo špatně; špatně se udělalo naprosto všechno. Snad není v historii druhého příkladu, aby některý národ tak důsledně a se samochvalným pokřikem sám sobě kopal jámu. Z tehdejších omylů a hloupostí, ale také - nezastírejme si nic - z neschopnosti i zlé vůle našich vůdců vzešly hrůzy a úpadek následujícího čtyřicetiletí jakož i dosti špatný, polovičatý a ochablý start do času nynějšího.

Motáme se i po desíti letech v bludišti bezvýchodností, v němž bychom se motat nemuseli, kdybychom se dokázali důsledně poučit z nedávných dějin. Zmeškali jsme již mnohé; nedokázali jsme pevně držet rohy dějinné příležitosti ... snad se nám ji aspoň podaří v poslední chvíli chytit za ocas.

6. března 2000

(pokračování)

Zpátky