Listopad 2004

Česká povaha a český humor

Luděk Frýbort

(Volně podle přednášky v holandském Baarnu 9. října 2004 na 19. populárně vědeckém symposiu Existuje česká národní povaha?+

Tomáš Masaryk, Josef Pekař i četní jiní myslitelé si kladli otázku po smyslu českých dějin. To je velmi pozoruhodné ani ne pro výsledky, jichž se svými úvahami dobrali, jako spíš pro to, co je k nim vedlo. Proč si takovou otázku, jak se zdá, nepoložil nikdo jiný než zrovna Češi? Proč nebrní hlava nad smyslem vlastních dějin například Brity nebo Dány? Proč jen my jaksi nedokážeme sami sobě jednoduše odpovědět – jsme, a tudíž snad máme nějaký smysl? Sebepochybnost, jež se střídá se záchvaty hašteřivého sebepřeceňování, toť – jeden ze symptomů české povahy?

Vida, česká povaha. Také takový fenomén. Najděte mi jiný národ, v němž by se vedlo tolik disputací na toto téma! A přitom často ani přesně nevíme, o čem se vlastně přeme. Co vůbec je národní povaha? Jak ji lze definovat? V tom je potíž. Český list Lidové Noviny vyhlásil před nějakým časem anketu, v níž se různí autoři k té věci vyjadřovali. Sledoval jsem ji a posléze zjistil, že všechny soudy o řečeném jevu byly rozpačité, neurčité, tápavé, často povrchní, a to vesměs z jednoho důvodu: debata nedokázala přesněji stanovit, o čem je řeč, jejím vývodům chyběla definice. Jeden z autorů se nad nemožností zplna vyhovět zadání ankety rozkatil do té míry, že zpochybnil existenci národní povahy vůbec, nazvav předmět diskuse kýčovitým a kašovitým – inu, junáci jsme my Čechové, s jemností výraziva se nepářeme, Bůh ví, zda i v tom není kus národní povahy. Nicméně je jeho závěr hodný pozoru: co nelze definovat, je nevědecké. A co je nevědecké, to neexistuje, není víc než pouhé zdání, pověra, kašovitá a kýčovitá iluze. Opravdu?

Je ovšemže těžké, chtít stanovit definici něčeho tak nesnadno vymezitelného, jako je národní povaha. Je obtížné podrobit vědeckému zkoumání společenský jev velmi neostrých hranic, který se v některých případech potvrzuje, v jiných ne. Ať stanovíme českou či jinou povahu jakkoli, vždy je možno namítnout – podívejte se na ty spousty lidí, na něž vaše definice vůbec neplatí! Humbuk! Nesmysl! A přece. Je cosi takového, jako celkový charakter národa, ledaže jen citem vnímatelný. A zkušeností, pokud možno vlastní. Pohlédněme tedy do ní.

Domácí člověk si v běžném životě nebývá vědom specifičnosti svého prostředí. Ale pozná jej každý z nás exulantů, když si několikrát do roka zajede do staré vlasti. Nejsou-li naše vnímací schopnosti rovny pařezu, zjistíme hned, že jsme se octli někde trochu jinde. Vycítíme jistou změnu atmosféry, jakési obtížně popsatelné, ale výrazné fluidum. Lidé se k nám i k sobě navzájem chovají o něco jinak, než jsme zvyklí z našich hostitelských zemí, jednají podle trochu jiných zásad, vyznávají jiné pořadí hodnot. Jinakost je občas taková, že exulantovi, přivyklému za ta léta vzorci jednání holandskému či německému, se nad ní chce vyskočit z kůže. Ne že by bylo možno určit – tento pán je Čech, pročež myslí a chová se tak a tak. Jsou miliony individualit, v různé míře a smyslu se vzájemně od sebe odlišujících. Nicméně všechny tyto individuality dávají dohromady velmi osobitou směs, již v té podobě jinde nenajdeme. Můžeme, což je nejdůležitější, předem odhadnout, s čím se setkáme, vstoupíme-li do Čech.

Stejně tak se můžeme, máme-li tu zkušenost, připravit na to, s čím se setkáme dejme tomu na Sicílii, v Anglii, v Rusku nebo v Řecku, s čím musíme počítat, nač si dát pozor a co si pro jistotu odpustit, co nám bude příjemné a.nad čím se nám bude chtít vyskočit z kůže. Nazvěme toto stěží definovatelné, ale velmi výrazné fluidum specifickým charakterem té či oné zemské či národní společnosti, zkráceně národní povahou.

Kde se vzala? Z čeho, kdy, jak a proč vyplynula? Je zde už od samého úsvitu věků, nebo se formovala zkušenostmi, jak přicházely během staletí? Mění se a vyvíjí, nebo je dána jednou provždy? Mohou její jednotlivé složky vznikat a zase pomíjet? Zkusme na ty otázky najít odpověď.

Charakter každého jednotlivého člověka je dán z jedné části jeho zkušeností, jak ji postupem života získával, z druhé části jeho vrozenými, geneticky danými vlastnostmi. Ze zkušeností vyplynuvší část charakteru se může měnit, naproti tomu genetický podíl je stabilní. Víme-li o nevhodnosti některé ze svých zděděných vlastností, můžeme ji potlačit, ne však vymazat; vždy bude spát v koutě duše a čekat na situaci, v níž se znovu prodere na povrch. Totéž platí i o lidském společenství,.zemském či národním. Chci na tomto místě vyslovit, že velmi nerad užívám termínu “národ,” jenž se v současném chápání zúžil na jediný, filologický aspekt – ten je Čech, kdo mluví česky. Velmi prosté a velmi zcestné. Mnohem spíš se jedná o společenství téhož genetického základu, vystavené v průběhu dějin týmž kolektivním zkušenostem, z čehož vyplynuly společné charakterové rysy, aniž byl nutně jejich určujícím prvkem jazyk.

Existuje velmi výrazný charakter židovský, třebaže po dvě tisíciletí nebylo žádné židovské země, státu, ani řeči. Naproti tomu si koledujeme o nepříjemnost, označíme-li obyvatele Skotska za Angličana; navzdory jazykové shodě jde o dva národy, dva velmi rozdílné charaktery, vyplývající z odlišného historického vývoje a snad i genetického základu.

Obvykle se dopouštíme té chyby, že při hledání kořenů našeho civilizačního způsobu (jehož pododdělením je ta či ona národní povaha) odmítáme kutat příliš hluboko. Jen k počátkům psaných dějin. Jen k antice. Jen k příchodu křesťanství. Co bylo předtím… ach, jacísi divoši, co běhali po lese a žrali žaludy, jimi se přece nemusíme zabývat. A vida, musíme. Vývoj jednoho či dvou tisíců let je jen poslední z vrstev, vynořujících se postupně z pradávných dob. Sahají snad ještě před výskyt živočišného druhu homo sapiens, ale ovlivňují naše jednání dodnes a určují charakter našeho společenství. Uveďme si příklad asi dost živočišný, ale taková byla ta pradávná doba: jdeme-li se, my pánové, ve volné přírodě vyvenčit, činíme tak obvykle na nějaký strom nebo kůl, třebaže nutnost značkovat takto svůj sběračsko-lovecký revír dávno pozbyla aktuálnosti.

Shromažďujeme-li se ve společenské místnosti, obsadíme zpravidla nejdřív rohy, poté stěnu s dobrým výhledem na dveře, a teprve naposledy a neradi si sedáme ke stolu uprostřed; inu, co kdyby přišel jeskynní medvěd a chtěl nás sežrat, že ano. Stereotypy, nutné k obhájení života počátkem čtvrtohor, se nám usadily v genech a dělají z nás to, čím jsme, totiž příslušníky lidského rodu. Jinak řečeno, nejhlubší část našeho společného charakteru je všelidská a teprve později se štěpící na jednotlivé kulturní způsoby

Výraznější a na užší okruh omezené vlastnosti nám zanechali naši předkové z doby zhruba před deseti tisíci lety, krátce po odeznění poslední ledové doby. Tehdy přitáhly do střední a západní Evropy lidské tlupy odkudsi z jihovýchodu a rozhodly se v tomto chladném, výrazným střídáním léta a zimy poznamenaném klimatickém pásmu živit zemědělstvím. To byl velmi významný počin, jehož dosah, odvažuji se prohlásit, nebyl dosud zcela doceněn. Byl to on, který položil základ společnosti dnešního Západu s jeho ojedinělými charakterovými vlastnostmi: schopností organizace, předvídavostí, uvědomělou prací nikoli pro okamžitou spotřebu, nýbrž pro úrodu příštího jara. Tím se západní člověk odlišil od společností loveckých nebo pasteveckých, jakož i společností rovněž zemědělských, ale teplejších pásem, jež si starosti o zítřek nepřipouštěly – a dodnes nepřipouštějí, jakkoli by toho měly zapotřebí.

Abychom se však vrátili k české povaze: její nejcennější složkou jsou charakterové prvky, vyplývající ze zakotvení v civilizační oblasti Západu, třebaže ledakdo ze zvyku pošilhává do slovanských stepí, s duchem Západu jen nevelmi souznících.

Tou uštěpačnou poznámkou docházíme k dalšímu, prostorově ještě omezenějšímu vývojovému stupni. Naši vlastenečtí dědečkové se rádi vymezovali proti okolnímu Germánstvu, prohlásivše se s veškerou zaujatostí svého nacionalistického věku za Slovany. Pro určení národního charakteru však má to označení jen malý význam, protože se týká výhradně filologické a žádné jiné stránky věci. Jisto je pouze, že někdy na přelomu prvního tisíciletí přišly do českého prostoru slovansky mluvící skupiny odkudsi z ruského pomezí. Nevíme, jak početné byly, ani jaké charakterové vlastnosti s sebou přinesly a vložily do budoucí národní povahy české. Ta však obsahuje – a možná převážně - i prvky jiné, mnohem západnější.

Mládenci praotce Čecha navzdory tradiční představě stěží našli svou zaslíbenou zem liduprázdnou, jen zvěří a strdím oplývající, mnohem pravděpodobněji se v ní setkali s roztroušenými zbytky starších populací. Ve svém románu “Praotcové” jsem vytvořil historickou fikci, v níž se příchozí Slované střetají s pozůstatky někdy mocného keltského kmene Bójů, zápasí s nimi a zároveň přebírají prvky jejich vyspělejší kultury, až smíšením obého vzniká národ a charakter český. Ruku do ohně bych ovšem za svou teorii nedával; českým sídelním prostorem protahovaly nebo se v něm na čas usazovaly i houfy germánských Markomanů, Langobardů, Gepidů, Rugiů a Herulů, okrajově z druhé strany snad i Avarů, takže náš rodokmen bude patrně mnohem pestřejší než prosté slovansko–keltské schéma. Ostatně jsem psal román, ne historickou studii.

Nicméně nám z toho smísení něco trvalého zůstalo, a ať jsem pes, jestli ta stopa neukazuje spíš ke Keltům než k Herulům či Markomanům. Například česká zdatnost řemeslná – a pohleďme, jak dovední, vynalézaví řemeslníci byli tehdejší Keltové. Možná i dnes už povadlé nadání muzikální je vklad původně keltský, jakož ovšem i rozličná hašteřivost, odbojnictví a zároveň neumění si vládnout, sklon štěpit se na rozkmotřené skupinky, neposlušnictví postrádající odpovědi na otázku – jak tedy, když ne takto. Navrch pak pěkná porce ironie a nevážnosti, o čemž však bude řeč na závěr této úvahy. Ale ať slovanské nebo keltské či jiné: i toto jsou vlastnosti rostlé po dlouhá staletí i tisíciletí a proto stabilní, třebaže už spíše otřesitelné než pudový základ všelidský i charakterové prvky, vyplývající z příslušnosti k evropsko-západní civilizaci.

Mladší, z historické doby pocházející specifika české letory jsou snadněji vysledovatelná než její pravěký základ a zároveň mnohem nestálejší. Což si můžeme dokumentovat na příkladu: ještě před nemnoha desítiletími byli Čechové národ muzikantů a jejich vlast bývala zvána konzervatoří Evropy. Dnes už si málokdo umí i na vlastní hubu zazpívat. Tak dokáže jít charakter národa s duchem času, zvláště pak k horšímu.

Ale postupme ve výčtu charakterových změn k čemusi ještě výraznějšímu: k české nebojovností, abych to opatrnické zálezlictví, ochotné se pokaždé spíš přikrčit než se chopit zbraně k vlastní obraně, nenazval drastičtěji. Přitom bývali Čechové obávaní rváči a válečníci – “ten válej (válči) s Čechy, kdo nechceš živ býti”, poznamenává hrdě Dalimil. “Bez Boha a krále českého není v světě boje žádného”, znělo Evropou za časů Jana Lucemburského a ovšem i šiků jeho neméně bojechtivého rytířstva, bez nějž by si slepý Jan svou pověst nedobyl. Ještě v patnáctém století zní česká bojovnost neodolatelným zvukem chorálu, ještě krátce poté se všichni evropští králové předhánějí, aby získali pod svůj prapor české válečné roty… a najednou dost, už století šestnácté nám zní spíš sudičskou hašteřivostí než zvukem polnic válečných. Kam se poděli čeští bojovníci nepřátel se nelekající a na množství nehledící?

Dávám k uvážení, zda i v tom nemáme hledat záležitost genetickou. V husitských válkách vyrostlá generace profesionálních válečníků neměla po jejich skončení do čeho píchnout a pracovat zapomněla, takže téměř beze zbytku opustila zemi, hledajíc nové uplatnění v cizích službách. S ní zmizely z české krve válečnické geny. Proto už z Čechů, s nimiž kdysi mohl válčit pouze ten, kdo nechtěl živ býti, zbyly hloučky legionářů a jiných dědiců české statečnosti, bojujících však už jen na cizích polích válečných, neboť v domácím opatrnickém prostředí pro ně nebylo místa. Dnešní roztržky kolem bratří Mašínů jsou trapným i směšným dokladem nejen ztráty veškeré bojovnosti, nýbrž i schopnosti pochopit ji.

Jinou proměnu českého ducha můžeme pozorovat právě nyní. Sám jsem se domníval, že jakmile zmizí ostnaté dráty z české hranice, okamžitě přes ni budou proudit zástupy lidí, dychtivých hledat své štěstí ve světě. Že budou procházet Evropou, nabízet um svých rukou i mozků, někteří nastálo, jiní se budou plni nových zkušeností vracet, jak ukazovala tradice českých krajánků, vandrovních tovaryšů, sládků a muzikantů.

Nuže, ostnatý drát zmizel, ale nestalo se dohromady nic. Osamělce, kteří si sbalili tovaryšský raneček a vydali se do světa za chlebem, bys málem spočítal na prstech. Tady jsem doma, jinam nepatřím, tady jsem se narodil, tady mám svou jistotu, co bych si kde počal… tak obhajují dnešní Čechové své zápecnictví. Vandrovnické geny, jak se zdá, se jim z duše vytratily. Nemusíme dlouho hledat kam, my exulanti máme sami na té ztrátě svůj podíl. Jedna za druhou se po staletí valily z Čech vystěhovalecké vlny a odnášely s sebou vždy týž materiál: lidi zvídavé, podnikavé až dobrodružné, schopné riskovat, ochotné začínat v cizím prostředí od ničeho a vlastním přičiněním se dopracovat solidního postavení.

Obávám se, že emigrační vlnou komunistické éry se genetický potenciál českého krajánkovství vyčerpal. Co je horší – a prosím o shovívavost, vyřknu-li příliš drsný soud – oslabila i celkový potenciál vyšších schopností. Rozhlížím se po domácím českém publiku a nemohu se ubránit dojmu, že v něm jsou ve srovnání se západnějšími populacemi mnohem silněji zastoupeny typy prosté a velmi prosté, když se už ze zdvořilosti nevyjádřím pádněji. Mnohem víc také určují celkový obraz národa. Vinou emigračního odlivu se v Čechách oslabil vliv zušlechťujících vrstev a posílil sklon k primitivismu, k hrubosti, hospodskému chlapáctví a neurvalosti. Tím je bohužel završen více než stoletý vývoj, v němž byla v Čechách zdůrazňována lidovost a prostota jako cosi povýtce kladného a obdivuhodného.

Ale abych pověděl také něco pochvalného, zůstali Češi v značné míře národem čtenářským, čímž se pozitivně liší od svého západnějšího okolí. Bohdá se tento pozůstatek českého písmáctví neroztratí v invazi obrázkové povrchnosti.

Zato patrně drží současný Čech světový primát v bezbožnictví. To si nevykládejme moderním časem, samý pokrok a samá věda; jsou národy mnohem modernější a rozvinutější, přesto však silně nábožensky založené. Kde je bojovné zaujetí pro pravdu Páně, které bylo s to nadělat z půl Evropy kůlničku na dříví? Také se nám vytratily nějaké geny? Snad ne tak docela, ale je hodná pozoru jistá shoda. V pohusitských časech se mezi Čechy čítalo na devadesát procent kališníků a deset procent katolíků. Ten poměr se nám zachoval do dneška, jenže v jistém posunu: věrných katolíků zůstalo týchž deset procent, ale žáci Rokycanovi a Chelčického se proměnili v mdlou většinu jednak materialistických ateistů, jednak majitelů soukromého vyznání, nepotřebujících žádné církevní autority. Inu, měliť Čechové svou víru, k níž dospěli vlastním hloubáním a vlastní krví ji byli ochotni hájit; ale víra jim byla odňata a nahrazena jinou, ze Španěl a odjinud importovanou.

Nemíním nyní brojit proti rekatolizačnímu úsilí těch časů, ne tak beze zbytku negativnímu, jak nám vypráví legenda o zlých dobách Temna. Jenom že vedlo k poněkud nechtěným a nešťastným výsledkům. Jak z vlastní zkušenosti víme, komandem natloukaná věrouka může být vlažně a vnějškově přijata, ale nemívá schopnost se zapsat do srdce. Když protireformační tlak pominul, zbyl ze všeho poměr k duchovním věcem jen velmi zředěný až vůbec žádný, jakož i nezničitelných deset procent opravdové víry.

Velmi výrazným rysem naší národní povahy je specifiky český demokratismus, vyznačující se mimořádným smyslem pro rovnost. Bohužel pro rovnost na relativně nízké, chalupnické úrovni. Český chalupník, mající dvě krávy a deset slepic, vyžaduje, aby nikdo neměl o krávu ani o slepici víc; pokládá za správné a spravedlivé, aby širší obec přistoupila na jeho úroveň, nikoli aby se sám povznesl do vyššího stavu. Pohádky, nejhlubší a nejpravdivější sonda do lidové duše, toho podávají doklad: pouze Honza z chudé chaloupky je přijímán pozitivně, kdokoli nad jeho úroveň, statkář se zlatým řetězem na pupku, měšťák nebo nedej Pámbu šlechtic je živel podezřelý, podle okolnosti směšný nebo podlý, ve vyšších provedeních pochopitelně nečeský.

Můžeme vystopovat původ tohoto jevu: po osm století u nás existoval dualismus jazyka i společenského způsobu. Čech v něm představoval složku selskou, přesněji řečeno maloselskou. Poslechněme si českou pohádku, českou písničku: znějí nám venkovem, město jí je čímsi cizím, kam se chodí do služby nebo na vojnu, ale doma je Čech na vesnici. V tom tkví nejpříšernější zločin komunistického experimentátorství, že zničilo selský stav, tuto kolébku a hodnotovou základnu češství.

Z chalupnicky chápaného rovnostářství vypučela anomálie českého závistnictví a nepřejícnosti, jíž se ve světě sotva najde rovné. Je pro ni typické počítání soust v sousedově talíři, provázené nevraživými úvahami – kde on na to bere… mělo by se vyšetřit…ten “si” žije, ten “si” jezdí, ten “si” medí, tomu “se” to… Hledejme, zda nějaký jiný jazyk zná použití zájmen “si” a “se” v tomto specifickém významu.

Filologie sice nevytváří národní charakter, jak věří slovanští národovci, zato může mít nevalný charakterový rys svůj vliv na gramatiku. Najít toho původ a příčinu není nesnadné: staletí, během nichž býval Čech vždy spíš ten vespod, ušlápnutý a neprivilegovaný, dala vzniknout představě spravedlivosti jakožto požadavku rovnosti na vlastní nevalné úrovni. A ovšem i přísné kontroly těch, kteří se kdovíjak octli nad ní, neboť kdo je na tom příliš dobře, bude asi pěkný lotr. Jak brzy se český duch z této svěrací kazajky vyprostí, je nejisté; relativně krátké období demokracie a rovnost příležitostí zatím nezměnily mnoho. Snad další vývoj, v němž Češi budou mít příležitost nahlédnout přes plot své národní zahrádky a srovnat své obyčeje s vnějším světem, povede k jejímu uvolnění. Ale může to chvíli trvat. Co dlouho roste, bývá nesnadné rychle vykořenit.

A naopak, chci s jistou úlevou dodat. Šedesáti let komunismu, předcházejícího národně-frontového prekomunismu a zatím trvajícího postkomunismu, je dost na to, aby otrávilo jeden lidský život a negativně poznamenalo několik následujících generací nedůvěrou, cynismem, sobectvím, nevírou v budoucnost, preventivní útočností a hulvátstvím. Přátelství, obětavost a předpoklad dobrého úmyslu se stáhly do úzkého rámce dobře prověřené party, a naježená obrana se obrací vůči každému, kdo by chtěl takto pokřivený charakter kritizovat.

Šedesát let je však vrstva příliš slabá v stratigrafii tisíciletého vývoje; na to, aby se komunistická deformace trvale zapsala do genetiky národa, trvaly její zhoubné vlivy jen krátce. To je povzbudivé, třebaže chápu, jak chabá je to útěcha pro nás, kteří žijeme dnes. Kdy nadejde čas obratu, je obtížné odhadnout, ale jeho příchod se pozná takto: bude to tehdy, až se Čech bude méně zabývat otázkou, jak si připadá sám sobě a raději začne přemýšlet, jak se jeví ostatním, blízkým i vzdáleným: jestli obraz obdivuhodného chlapáka ve vlastním zrcadle v pohledu zvenčí nevypadá poněkud necivilizovaně. Co se týče výběru mezi oběma pohledy… nuže, přiznávám se k náhledu, že národní povaha se hodnotí ne snad lichotivěji, zato pravdivěji z vnějšího odstupu.

Byl jsem však požádán, abych v rámci přednášky o české povaze ohodnotil i její nadání pro humor, legraci, švandu… pohleďme, jak bohatý slovník má čeština pro vyjádření směšnosti, což, tuším, není ani běžné ve srovnání s jinými jazyky, ani náhodné. Stejně bohatý je slovník nadávek, přičemž skutečné, hulvátské hrubosti jsou většinou produktem až poslední doby; dřevnější Čech uměl lépe a rafinovaněji zacházet s poťouchlostmi, jejichž stupňováním a kombinací dosahoval zamýšleného účinku lépe než současný neurvalec..

Posměch, ne urážky, v tom je esence lepší podoby českého humoru. Čech je opravdu ptáček posměváček, jak praví nadpis této kapitoly. Popadat se za břicho nad nehodou bližního je ovšem odvěký obyčej snad všech dob a zemědílů; přesto v tomto druhu veselí jaksi vynikáme nad jiné, což však nebývá vždy přijímáno s porozuměním. Vzpomínám si na své vojenské časy, kdy jsem býval občas vytažen v časných hodinách z postele za účelem škrábání brambor. Seděl nás kolem té neubývající hromady houf a všelijak jsme se škorpili. Dělali jsme si ze sebe vzájemně legraci a moc jsme se smáli, až jsme celí překvapení koukali, že Slováci najednou vstávají a chtějí se prát. Co pro nás ještě bylo dobromyslné žertování, jež jsme dovedli snést i ocenit, jim už se dotýkalo cti a volalo po smytí pohany křivákem. Máme svůj specificky český humor, který ale nemusí být každému po chuti; a narazí-li na sebe dvě rozdílné národní nátury, může být vykládán i jako výraz povýšenectví.

Humor, jak již výše řečeno, po výtce posměšný, beroucí si na mušku pochybení a nedostatky druhých. Liší se tím od jiného velmi výrazného humoru, židovského, směřujícího naopak k vlastním absurditám a nedokonalostem. Čech je sebeironie sice také schopen, ale její cípek musí vždy utkvět na někom vnějším, jak dokazuje celá antologie vtipů z komunistického období. Počínáme si směšně, občas nečestně či zbaběle, ano, ale může za to bolševik, prosím, to on nás takhle znetvořil.

A obvykle ani žádný hromosvod nepotřebujeme. Národní anomálií, jinde se v té míře nevyskytující, jsou česká příjmení. Z nějakého dílu je tvoří zkomoleniny křestních jmen – o sklonu ke komolení si povíme za chvíli – zčásti určení místopisná nebo odvozená z povolání… a všechno ostatní je posměch, jejž už ani nevnímáme. Hlaváček, Hubený, Louda, Kvapil, Zaplatil, Bláha, ba i Procházka a Lebeda, to všechno jsou upomínky na jakési směšné příhody, čísi někdejší klopýtnutí, čísi povahovou či tělesnou vadu. A to nám už nejpeprnější jména vyhynula, jak dokládá Pavel Eisner ve své krásné knize o českém jazyce. Nazývaliť se naši předkové například takto: Pozřihuovno, Zlámaljelito, Sněddítětikaši, nebo dočista Nasralvhrnec. Jistě humor, ale humor značně hrubý a zlomyslný, při němž se nelze divit, zvedne-li se kdo a chce se prát.

Měl bych sklon se domnívat, že humor v podobě obhroublých šprťouchlat je výsledkem mnohasetletého poddanství, v němž si robotězi buď ulevovali vtípky na nedosažitelné panstvo, nebo ventilovali svou ušlápnutost na účet stejně ušlápnutých sousedů. Ale nevím. Čtu nejstarší historický záznam českého šprýmu a poznávám v něm totéž: náramnou chuť se bavit na účet druhého. Biskup Jaromír, bratr přemyslovského krále Vratislava, ubíraje se do Mohuče k potvrzení své hodnosti, zastavil se k odpočinku na břehu Rýna. Jistý člen jeho průvodu si chladil nohy ve vodě; tu se k němu Jaromír zezadu přikradl a shodil ho do řeky se slovy: “Podruhé tě křtím, Viléme!” Postižený jen s námahou unikl utopení, načež prskaje a rýnskou vodu vyplivuje děl: “Tak-li křtíš, velmi blázníš, biskupe!” Na jednu stranu doklad demokratického ducha, jelikož si prostý člen družiny zřejmě mohl dovolit vynadat členu panujícího rodu bláznů. Na druhou stranu potvrzení humoru ve formě zlomyslnosti, asi že staršího původu než teprve z dob Lomikarových.

Svědectví značně hrubého špásování najdeme i v středověkém studentském dramatu Mastičkář, o hodně jemnější, ale rovněž žertující na účet dvou ubohých figurek, je téměř geniální veršované skládání Podkoní a žák. Kde se v nás ten druh humoru vzal… snad už v časech keltských? Že stále ohřívám tuto svou kaši, ale opravdu mě česká, v nízkém stavu ukotvená ironická nevážnost silně upomíná na Irsko.

Zvláštní a už na nic neupomínající je české umění vyhmátnout směšnost i ze situací nesměšných, ba jakoby vážnost a toporná ctihodnost Čecha k smíchu přímo provokovala. Vzpomínám si na nepříliš vzdálená léta, kdy se takhle po půlnoci vyvalil z hospody shluk namazaných postav, pějících u velikém řehotu například Internacionálu nebo píseň Až povstane proletariát… co na nich shledávaly směšného? Jejich absurditu? Rozpor mezi vznešeností ideje a jejími žalostnými výsledky? A proč, jak se zdá, veselí pominulo, když se řečená idea odebrala do hrobu dějin?

Proč se už tak nesmějeme, hledíce na skopičiny demokratické politiky? Snad že už nemáme svého bolševika, na nějž bychom mohli všechno svést, oddělit směšnost režimu od směšnosti vlastní? A proč, abych na chvíli opustil české luhy, dnešní odpůrci americké politiky nezpívají, ďábelsky se řehtajíce, dejme tomu Stars and Stripes Banner, nýbrž se rituálně vztekají, čímž jsou pravému Čechovi zase tak trochu k smíchu?

Jiný zdroj směšnosti nacházejí Čechové – opět na rozdíl od jiných etnik – v překrucování všeho, co překroutit jde a někdy i nejde. Jezdíval jsem v pověření Dolnosaského úřadu pro geologii na služební cesty do okolí obce Pevesdorf, již jsem samozřejmě hned po česku překřtil na Perversdorf. Avšak moji němečtí kolegové tomu žertu nerozuměli. “Pevesdorf, nicht Perversdorf, Herr Frybort,” napomínali mě domnívajíce se, že jsem zase něco pomotal ve výslovnosti.

Byla před chvílí řeč o českých příjmeních; povězme tedy něco i o jménech křestních, na nichž Čech nenechá nit nepřekroucenou. Ne že by jiní národové neměli svého Beppa místo Giuseppe a Billyho místo Williama; ale kolika různými obměnami přetvořil český duch například Jana, Josefa nebo Václava, je naprosto unikátní. Oslovit někoho v nepřekroucené podobě uvádí Čecha do rozpaků a raději svým potomkům ani nedává jména, neumožňující dodatečné úpravy. Opět je třeba zdůraznit, že nikterak nejde o úkaz novodobý; svérázně upravená křestní jména se objevují už v nejstarších písemných záznamech: Vacek (Václav), Pešek (Petr), Ješek (pravděpodobně Jan). Nevím, lze-li ten úkaz ještě zařadit do kategorie humoru. Nejspíš ano, ale už humoru neuvědomělého, prostě že to posměvačná česká huba ani jinak neumí.

Při všem posměváčkovství je nutno českému humoru uznat, že je – nebo aspoň donedávna býval – vtipný a inteligentní, s těžištěm v kousavé ironii. Dovedl zranit, ale pravda, je těžké chtít na legraci, aby byla ve všem všudy ušlechtile ohleduplná. V poslední době však, jak tak pozoruji lid při jeho zábavách a naslouchám jeho šprýmům, začínám mít o český humor starost. Jeho vtip přestává být vtipný, nabízeje jakožto předmět smíchu upocenou oplzlost beze stopy pointy. Stačí dát k lepšímu co nejpokleslejší popis nějakého obcování tělesného, zapařenou anatomii intimních orgánů, užít prostoduše vulgárních výrazů, aby se posluchačstvo prohýbalo smíchy.

Zajisté i košilaté vtipy mají své místo v antologii humoru, ale tohle už do ní nelze řadit, to už je jen obscénní, v jakési pozdně pubertální křečovitosti, druhdy vyhrazené jinochům těsně před vyrašením prvního chmýří pod nosem. Snad proto, že bývalá vrchnost zmínky o sexualitě cenzurovala, takže je dnes doháněno, co se za těch časů zanedbalo; ale pomalu by se mohli Čechové nevtipného oplzlictví nasytit a vrátit se k humoru svých předků: k humoru důmyslnému, jehož jádro tkví v paradoxu situace, ne v tlustém výrazivu. Nestane-li se tak, naskýtá se podezření, nejde-li o příznak degenerace českého vtipu. A je-li způsob humoru ukazatelem národní povahy, pak… Ale nechme předčasných závěrů a shrňme.

Humor na jednu stranu obhrouble útočný, na druhou vynalézavý, schopný najít směšnost i na berním úřadě, to obojí je výraz českého ducha. Povaha jadrná, hloubavá a nezávislá, jenže staletími emigračních vln a ochuzením o vyšší společenské vrstvy vtlačená do formy ušlápnutého proletáře, v čemž už dokonce našla jakési uspokojení a důvod k hrdosti. Nestatečná vypočítavost jakožto důsledek staleté robotězovy zkušenosti, že se nevyplatí moc si vyskakovat. Základ západoevropský se vším, co k této úspěšné civilizaci patří, ale poničený neustávajícím odlivem tvořivých genů.

Jako v málokteré jiné se v české duši střetá klad se záporem, energie s ochablostí, hloubavá ušlechtilost s proletářskou ubohostí. Svou politickou nezávislost si Čech na dějinách vyvzdoroval, ale pokles povahových kvalit tím zastavit nedokázal, či spíš, neuvědomuje si jej a kohoutí se uraženě, je-li naň upozorněn.

Ale žádný vývoj nejde po přímce, ani vzestupné, ani sestupné. Jsou předpoklady k tomu, aby sestupná tendence byla ukončena. Odstraněním bariér, dělících Čechy od vnějšího světa. Vystřídáním stálého odlivu kvalit přílivem za předpokladu, že k němu bude přistupováno selektivně, s přihlédnutím k odborné i morální kvalitě. A především schopností kritiky sebe samých, až dosud pokládané za popírání národního zájmu a málem za vlastizradu.