Listopad 2004

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Část 2)

(Knihu zcela nedávno vydala ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125-7-4. Přetisk v CS-magazínu na pokračování s laskavým svolením autora i nakladatele)

II. Po starých kolejích do nových časů

Člověk by měl být v Čechách opatrný, než začne vyjadřovat nějakou naději. Přehlížím z časového odstupu řádku textů, jimiž jsem v posledních třech letech komentoval události české politiky, a shledávám, že jsem se obvykle příliš nemýlil, kde jsem se pokusil odhadnout příští vývoj na základě věcné, vlastními přáními neovlivněné analýzy. Naproti tomu jsem se mýlil často a velice, kdykoli jsem se nechal unést nadějemi. Splnilo se z nich maličko, spíš každé vzepětí občanské vůle brzy dobouřilo, a když se mračna rozplynula, ukázalo se, že za sebou zůstavilo krajinu ještě zmoklejší a utrápenější než předtím. Oč raději bych byl, kdyby tomu bylo naopak, kdybych se mýlil ve svých úsudcích a plnily se mé naděje! To se bohužel zatím neděje, zatím jako by se český vláček dobýval do Evropy, do světového tržního systému a jiných nadějeplných krajin po kolejích, po nichž jezdí pořád dokolečka už přes půl století. Nechci se nad nikoho vyvyšovat, sám si dobře vzpomínám, jak pěkně jsem se zmýlil například v nadějích roku osmašedesátého, což mi mělo být přinejmenším poučením. Jenže lidská duše, hlupáček, se živí nadějemi, říkej jí co chceš.

Připomínka k voličskému nezájmu

Proběhly před nedávnem opět jedny volby a nelze přejít mlčením, že jejich účast byla prabídná. Pouhá třetina zapsaných voličů se namáhala obout si boty a vydat se k urnám. Kromě jiných následků proto ani nadále nevíme, jaké je rozvrstvení občanského názoru ve vlastech českých. Volebnímu výsledku patrně neodpovídá; lze se domnívat, že občanská většina, kdyby se k volbám dostavila, projevila by ještě mnoho méně porozumění pro prognostické spolky a mnohem víc by se uplatnil názor nezávislý, partajní rozmístění současnosti popírající. Mnozí komentátoři toho jevu nám vykládají, že se voliči nedostavili, jelikož je politika nezajímá, a tudíž ani žádný názor nemají; ale to je, dovolím si odporovat, mejlka. Mejlka, nebo rovnou žvást. Český občan je člověk dobře politický, pravděpodobně političtější, než bývá zvykem v zemích západních, jak sám mohu posoudit. Diskuse a pře na politická témata bouří českými kuchyněmi i hospodami, kdežto v Zašumaví jsou věcí soukromou, o níž se příliš nemluvívá. Jenomže západní občan svůj nevalný zájem ve volbách vyjadřuje, kdežto český se svým, mnohem intenzivnějším, zůstává doma. Proč?

Pokouším se představit si sám sebe v situaci českého voliče onoho listopadového týdne. K volbám do Senátu bych bezpochyby šel. Pravda, český senát v mnohém zklamal naděje v něj kladené. Místo tribuny, z níž by do politiky zaznívaly nezávislé hlasy lidí životem zkušených a korigovaly návrhy diktované stranickým zájmem, se z něj stalo další přiospalé řečniště, podřízené partajní disciplíně, trafika k umístění obnošených funkcionářů. Tím spíš bych se ale snažil přispět k tomu, aby se ten stav změnil. Není to nemožné, jak ukazuje úspěch nezávislých kandidátů. Mohlo by jich být daleko víc, kdyby si český volič dal říci a nezůstával se svým názorem doma, neboť lze uhodnout, že se jím nikterak nepřiklání k smluvně-opozičním trikům ani k postkomunistickému chytráctví, nýbrž si přeje politiku čestnou a poctivou. Zůstává doma, jelikož ji nenalézá. Nalezne-li, přijde. Je možno se o to přičinit.

Jiná věc je, šel-li bych také k volbám do krajských zastupitelství. Po pravdě řečeno, nepřirostla mi představa zemí koruny české, dosti svévolně na kraje rozpižlaných, nikterak zvlášť k srdci. Nejen já v nich spatřuji především další zbytnění byrokracie, jedné z nejvypasenějších na světě, užírající z už tak dost hubeného občanova talíře. Zadruhé se mi nezamlouvají české kraje proto, že se až na drobnosti kryjí s týmiž územními svévolnostmi, na něž rozpižlali zemi českou, moravskou a slezskou komunisté krátce po svém nástupu k moci. Nelíbí se mi nikterak, že je dnes jejich zlomyslné dílo beze stopy myšlenky přejímáno. Aspoň kdyby tvůrci dnešních krajů pižlali svou zemi trochu jinak, aby to tolik nezasmrádalo stalinskou svévolí. Ale oni si s tím nedali práci. Bůh ví proč.

Stojí za to připomenout, že Masarykova republika, dnes až nekriticky dávaná ve všem všudy za příklad, si dobře vystačila se starodávným zřízením zemským a k dalšímu rozpižlávání nepřistoupila. Jakýsi náběh tu byl, ale jakožto nepraktický a zbytečný byl opuštěn. Komunisté ovšem, jedva své únorové vítězství řádně oslavili, kulaků, vykořisťovatelů a mandelinky bramborové se zbavili, hned se dali do přeskupování okresů a zřizování krajů. Mohli bychom se ptát, jaký praktický důvod je k tomu vedl. Ale neměli žádného. Jejich pohnutkou byla pomsta.

Mstili se, soudruzi. Mstili se městům, okresům a zemím, které jim v osudných volbách roku šestačtyřicátého daly košem. Jelikož je to dávno, nebude na škodu si připomenout tehdejší národní katastrofu, sahající svými důsledky až do dneška. Volby to byly ještě s přivřením obou očí jakž takž demokratické, ale nadlouho už poslední. Velebený národ český, opilý nevybojovaným vítězstvím a plný lásky k slovanským osvoboditelům, v nich dal z velkého dílu své hlasy komunistům a ušil tak na sebe chomout čtyřicetiletého ujařmení. Ušil si jej ochotně a dobrovolně, nutno k vlastní hanbě zdůraznit, na rozdíl od jiných národů, jimž byl proti jejich vůli navlečen.

Ochota k strčení hlavy do chomoutu ovšem nebyla po zemích českých rozmístěna rovnoměrně. Byly zde rozvrácené a zplundrované kraje sudetské, jejichž obyvatelé volili komunisty z obavy, aby nepřišel Němec a zabavený majeteček jim zase nevzal.

Bylo tu Kladensko, Ostravsko a jiné odvěce rudé končiny, jejichž dělnické obyvatelstvo zatím netušilo, že dělník, ač halasně oslavován, je rudým věrozvěstům dobrý leda jako heslo k vyplachování huby, vějička k chycení dušiček důvěřivých, žebříček k povylezení k papalášským křesílkům. Také zde ale byla města a území, která komunistům v té míře na špek neskočila a přidržela se svého starého, masarykovského vlastenectví, i když v té bláznivé době všelijak po slovansku pokrouceného.

Byla zde, zdůrazněme, především Morava, selská a katolická, Morava krojů a tradic, která s výjimkou hornicko-železářských končin komunistické námluvy odmítla zcela.

Komunista jim to, vlastencům sokolským, masarykovským, nedaroval. Zachoval si v dobré paměti, do jaké míry zrudla či nezrudla česká mapa v posledních jakž takž svobodných volbách, a jen co měl nejhlavnější práci s potíráním třídního nepřítele za sebou, chopil se sekyry a jal se vytínat nové vnitřní hranice. Volili jste klerikály, miláčkové? Volili jste brkouny nebo ty sociálfašisty rozkolísané? To si teď vypijete: zrušíme vás a přifaříme tam, kde nás poslouchali líp. Vezmeme vám z města okresní úřad a dáme jej do nějaké proletářské díry, třeba bezvýznamné. Uřízneme vaši obec od jakéhosi podezřelého, nerudého okresu a přilepíme ji k rudějšímu. A především, především nenecháme kámen na kameni z Moravy.

Víte, já nejsem Moravan, kdyby se z následujících řádků něco takového zdálo vyplývat. Určitý genetický podíl mě k Moravě poutá, ale nepřerostl mi v pocit příslušnosti, jsem to, čemu se v Brně říká čížek modropupkaté. Přesto neváhám říci: mezi křivdami a bolestmi, co jimi bolševik zjizvil to nešťastné království české, je křivda spáchaná na Moravě jedna z nejsmutnějších. Země tisíciletá, markrabství moravské, země s historií ještě hlouběji sahající než samotné Čechy, jejich věrná sestra v bídách a pokořeních - a zmizela pod komunistickou sekyrou, obětovaná zášti a pomstychtivosti. Když pak přišel čas naděje, ozdobivší sám sebe titulem revoluce, třebaže sametové, sílu k odčinění komunistické zavilosti v sobě nenašel. Snad ani nechtěl. Stačilo mu přimalovat do erbu po bok českému lvu orlici moravskou a orlici slezskou, ale kromě toho formálního počinu zůstala obojí heraldická drůbež jak byla, oškubaná a utlučená stalinskou sekyrou. Dál je země moravská přeťata vejpůl umělým a v dějinách našich zemí nikdy se nevyskytnuvším krajem Jihlavským. Dál sahá okres jindřichohradecký nudlovitě až málem k Znojmu, jen aby byla potlačena moravská identita Dačic a jiných městeček a obcí toho líbezného kraje.

A dál se vysouvá umělé chapadlo stalinského pižlání k východu a zabírá Moravskou Třebovou, aniž by ten protiklad jména a krajské příslušnosti připadal někomu podivný. Komunista nakonec poněkud zkrotl, hranice krajů scelil a přiopravil, takže se i jméno Moravy v jisté obměně znovu objevilo. Tvůrci krajů sametových se rozpomněli na dělení stalinské. Nejspíš nejen já bych je v tom svým hlasem nepodpořil.V tom srovnání poněkud zanikají jiné komunistické schválnosti, pomsty a pomstičky, z nichž jen tak zpaměti vysypu z rukávu například konzervativně katolickou Telč, jíž na potvoru byl odebrán okres a přemístěn do nevýznamné, leč proletářštější Třeště, Turnov potrestaný navlas stejně v prospěch Semil ... a zkušený čtenář jistě dovede v tom výčtu pokračovat téměř donekonečna.

Bolševika v jeho nenávistné křeči je možno pochopit. Sametové vůdce přítomného času ne. Není žádný rozumný důvod k pokračování stalinského sekernictví a tím méně - jako v případě krajů - k jeho buzení k novému životu. Bezmyšlenkovitost? Tupá setrvačnost? Lhostejnost? Necitelnost a nepochopení? Nebo snad i ledačí tichý souhlas s komunistickou zvůlí navzdory čerstvě navlečenému demokratickému kabátu? Mnoho hrnců rudým smradem navřelých na nejvyšších místech české politiky, vysmrádnout nedovedoucích a patrně ani nechtějících? Ďábel sám zná odpověď. Vysvětlení, stejnou mírou z rozumu i srdce vycházejícího, není.

Země česká, ví Bůh nikoli z největších na evropském kontinentu, potřebuje jiných věcí naléhavěji než dalšího územního dělení. A potřebuje-li, je zde dělení starodávné a věky osvědčené: na zemi českou, moravskou a slezskou. To stačilo tisíc let a stačilo by i dnes. Vadí-li někomu nestejná velikost těch tří území, nechť pohlédne do USA a jiných úspěšných končin světa: uzří, že není třeba, aby územně-administrativní celky byly všechny stejně velké a lidnaté. Krajské pižlání je zbytečné a svévolné. Český člověk, dobře vycvičený v četbě mezi řádky a v poslouchání nevysloveného, to ví. Tuší, odkud a kam asi vane větřík této záležitosti: k potřebě dalších a dalších postů a postíků, dobře placených sinekur, trafik pro neužitečné partajní trubce, jejich příbuzné a kamarády. V situaci, kdy zhublá státní kasa nestačí pokrýt výdaje na výkrm nenasytné byrokracie, byla socialistická vláda postavena před volbu: buď byrokracii omezit, nebo zvýšit daně. Rozhodla se po socialisticku, to jest pro rabování občanských kapes daněmi.

Občan jí za to vystavil účet, jaký má po ruce: nezájmem o volby do krajů a nezájmem o rozhazovačnou vládní partaj obzvláště.Netvrdím, že toto byl jediný nebo snad hlavní důvod pramizerné volební účasti. Ale zcela jistě sehrál svou roli. Kterákoliv vláda bude následovat po socialistických rozmařilcích, bude muset pozorně vyslechnout signál, jejž k ní vysílá voličská účast. Nezní totiž nezájmem, jak se domnívají povrchní komentátoři, nýbrž naopak horoucím, ale nevyslyšeným zájmem o dobro země. Signál nepobízí k byrokratické marnotratnosti, ale k omezení a zjednodušení státní správy. Neukazuje k drobení země na pitvorné útržky, nýbrž spíš k jejich spojování. A neposlouží si u rozumného občana ten, kdo v líné mysli beze změny přebírá komunistickou mstivostí započaté rozpižlání na kostrbaté, netradiční útvary, s nimiž se občan neidentifikuje, neboť v něm nevzbuzují pocit domovské příslušnosti. Toho dne, kdy se nejen v státním znaku, nýbrž i na mapě a v správní praxi znovu objeví Morava a Slezsko, pomine i značný díl zdánlivého voličského nezájmu. Buď toho pamětliv každý, kdo se hotovíš vystřídat prognostické povýšence v řízení věcí českých.

(Hannover, 21. 11. 2000), (ANNONCE, 29. 11. 2000)

Já vím, je to věc zapeklitá, pěstovat moravskou identitu a neupadnout při tom do nereálného provinciálního šovinismu. Ne náhodou se při vší říznosti svých prohlášení propadly do bezvýznamu moravistické strany. Přesto se domnívám, že upozorňovat na zřízení zemské, jímž se toto starobylé království úspěšně řídilo v dobách, kdy bylo v mnohem lepším pořádku než nyní, nemůže být čas od času na škodu. Co tisíc let zrálo, zpravidla se osvědčuje. Co je ušito horkou jehlou pro kdovíjaké přechodné zájmy, má selhání naprogramované. Natož jehlou komunistickou.

Komu psí hlavu

Byl proveden jistý průzkum a po jeho uveřejnění se strhlo veliké lamento. Víc než polovina české mládeže jeví sklony k pravicovému extremismu! Což je věc věru znepokojivá. Jiná otázka je, jestli je tak zcela nepochopitelná.

Ano: je česká mládež opravdu tak špatná? Tak zvrácená? Smíme jí nasazovat psí hlavu neonacismu? Varoval bych se příliš příkrých soudů. Nás starší, desítiletími krušného života prohnané, to se ví, nějaký extremistický povyk nezláká. Máme své zkušenosti a ty mluví proti němu. Uvažme však, pěkně prosím, že mladý člověk se orientuje jinak. Hledá vzory k následování, příklady k napodobení. Chce být na něco hrdý, obdivovat své hrdiny, chce mít svůj pocit bezvýhradné příslušnosti. Bylo by skvělé, kdyby mu tyto pocity poskytla demokracie. Ale rozhlédněme se kolem sebe: co obdivuhodného může mladá duše shledat ve způsobu, jenž se tímto jménem oděl v zemích koruny české? Který z demokratických vůdců předvádí kvality, jež by mladé lidi mohly nadchnout? K čemu je může inspirovat politik, zjevně opovrhující svým posláním i lidmi, kteří mu je svěřili k vykonávání, a chápe svůj úřad jako soukromý zlatý důl? Jakým vzorem je jim usvědčený partajní švindlíř, jejž po provalení korupční aféry ani nenapadne, aby vzal klobouk, zbytky své cti a odstoupil? Co asi tak mohou cítit při pohledu na pány, kteří na sebe před volbami obřadně útočí, aby se hned po nich spojili do účelového bratrstva? Jak ohnivý demokrat může být z toho, komu se každodenně předvádí, jak se vyplácí jednat nečestně, lhát a naprázdno slibovat?

My starší, vidouce nepravost, se zamýšlíme, jakým způsobem by bylo možno nedokonalou demokracii změnit v dokonalejší. Vzory cti a stálosti hledající mládí se rozhlíží, kde by je našlo, a nenalézajíc nic v demokracii, obrací se k věčné alternativě, jíž v takých případech bývá silná ruka. Je s podivem, čeká-li kdo něco jiného. Ostatně západní mládež osmdesátých let, jak si vzpomínám, z důvodů daleko nicotnějších tancovala téměř výhradně kolem modly maoismu, che-guevarismu, trockismu a jiných takových; nepokládáme-li tyto výpotky duše za něco lepšího než přitroublé hajlování, můžeme uznat, že padesátiprocentní zabedněnost české mladé populace ještě v tom srovnání nedopadá tak zle. Česká mládež není zlá ani zvrhlá. Má politický zájem a je schopná idealismu. Bohužel bylo obé svedeno do velmi špinavého kanálu. Nasazujme za to psí hlavu ne jí, nýbrž těm, kdo jí svým příkladem nenechali jiný kanál otevřený.

Těm, kdo měli mladému člověku ukázat postoje skutečného demokrata, jimiž je čest, zodpovědnost, statečnost a obětavost, ale ukázali mu pouze chamtivost a uhýbavé chytráctví. Je na nás, očistíme-li českou demokracii od skvrn postkomunismu, aby v ní mládež opět mohla najít svůj vzor. V tom dni, kdy se tak stane, bude po neonacismu. Ne-li, dáme-li přednost zaběhlému pokrytectví ... nu, nedivme se.

(Hannover, 17. 7. 2001), (Lidové noviny, 19. 9. 2001)

Žádost prezidentovi

Čtyřkoalice se rozpadla! hlásí české noviny. Rozpadla se Čtyřkoalice! zvěstují mi znepokojení přátelé z Prahy. A jelikož se nechci tvářit, jako když stojím nad věcí, musím říci, že jsem také zneklidněn. Do voleb zbývá jen málo měsíců a takové politické zemětřesení po sobě už zanechá stopy; je velmi nejisté, bude-li ještě čas je zarovnat. Potenciální voliči Čtyřkoalice sice kvůli tomu asi nepřejdou na stranu obou smluvně-opozičních spolků, ale mohou být ještě otrávenější, nežli už takhle jsou. Politický boj tohoto času je boj s otráveností a nelze dosti často zdůrazňovat, komu její růst přináší výhodu: samozřejmě že těm, pro něž je výhodná co nejnižší účast občanů nejen na volbách, nýbrž i na veškerém politickém dění. Protože odvrátí-li se občan otráveně od věcí veřejných, mohou oni už řádit vůbec podle svého a nikým neomezováni. Říkám si občas, jestlipak i ty všelijaké skandály, výlevy hulvátství a jiné nehoráznosti nejsou ve skutečnosti záměrné a nesledují jediný cíl - vyotravovat občana z politiky.

Neměli bychom postkomunistickým potměšilcům udělat tu radost. Jiná věc je, jestli to, co se stalo, se dřív nebo později stát nemuselo. Jsou různé druhy koalic: koalice povolební, v nichž se spojují strany jakž takž příbuzného zaměření s cílem zajistit si většinu, potřebnou k vládnutí. V koalicích předvolebních se na čas sdružují strany, jež k tomu nutí požadavek dosažení určitého procenta hlasů. A zatřetí jsou možné i koalice ze vzájemné sympatie a blízkosti programů; a jen takové mají vyhlídku na delší trvání; ve všech ostatních dojde časem k opotřebení a rozdílnost programů, potlačená v zájmu udržení parlamentní většiny, se nezastavitelně proklube k povrchu. Naskýtá se ovšem otázka, proč se strany, poutané k sobě vzájemnou blízkostí, vlastně nesloučí, takže i posledně jmenovaný typ koalice obvykle přirozeným způsobem směřuje k svému konci, i když jinému.

Čtyřkoalice, jak jsme ji znali z posledních tří let, zajisté nenáležela k tomuto třetímu typu. Programové zaměření jejích stran nebylo aspoň v jednom případě příbuzné, nýbrž podstatně odlišné, a tato odlišnost se musela jednou projevit. Strany s katolickou nebo jinak křesťanskou ideovou náplní totiž bývají jen z povrchnosti řazeny na pravé, konzervativní křídlo politického spektra; jediný závažný rozdíl, jímž se liší od stran socialistických je, že nevycházejí z marxismu a neužívají proletářsko-revoluční hantýrky. Jejich ideovým východiskem je však tisíciletá křesťanská tradice slitovnosti, udílení almužen, nikdy neuspěvší pokus o vyrovnání sociálních rozdílů dobrovolným přerozdělením. V tom nejpodstatnějším, čím se odlišuje levicovost od tvůrčího principu pravicovosti, nebývá proto názor a program křesťanských politických směrů příliš vzdálen socialismu. Rozhlédneme-li se trochu po světě, najdeme nejedno křesťanské hnutí, do nějž se velmi dobře vejde dokonce i násilné revolucionářství (v zájmu chudých a utlačených, zajisté).

Tytéž přitažlivosti fungují a ještě budou fungovat i na české politické scéně, jen co trochu povolí svěrací kazajka postkomunismu. Ostatně už dnes lze pozorovat zálibné pohledy, jimiž po sobě pomrkává česká strana lidová a sociální demokraté. To není náhoda ani politická kalkulace, zde hovoří srdce.Ostatní tři strany, nebo to, co z nich zbylo, je možno s jistými výhradami a v různé míře už na pravou stranu spektra spíš řadit, z čehož plyne, že mohly s lidovci uzavřít pakt jen na čas a jen za cenu potlačení dlouhodobého programu a zdůraznění krátkodobého, nemajícího a ani nemohoucího mít jiný obsah než vůli vyhrát volby.

To je ovšem pro zemi, jejíž stav má po čertech daleko k normalitě, velmi málo. Můžeme snad proto kromě znepokojení nad tak výraznou změnou těsně před volbami vyjádřit i jistou naději: rozdělením Čtyřkoalice se jejím stranám vrátila možnost vyslovit dlouhodobý, perspektivní program. Bod po bodu, konkrétně, s přihlédnutím k finančním i jiným možnostem, avšak bez ohledu na momentální volební zisk nebo ztrátu. Skutečný program nelze zaměňovat za volební sliby; to jsou dvě velmi různé věci velmi rozdílných hodnot. Sliby už den po volbách neváží nic. Program svou váhu teprve nachází. Nesocialistické strany by si měly hledět voličstva nechytlavého na sliby a schopného pochopit program.

Šilhání za tuto mez je zbytečné, stádečko, hrnoucí se ke korýtkům plným slibů, už mají v přívrženecké ohrádce pochytané jiní.Čtyřkoalice splnila s úspěchem svůj úkol, jímž bylo zabránit smluvněopozičnímu spříseženectvu zmocnit se natrvalo vlády a vyřadit demokracii z provozu. To budiž vepsáno k dobru její památce. Jinak ale nelze přehlédnout, že se spojením čtyř nerovných tahounů v jednom spřežení přiškrtilo cosi, nač je česká scéna i beztak k pláči hubená: politická nabídka. Poslechněme si hlasy, jimiž se ozývá uvědomělejší část občanstva, čímž myslím tu, která se zatím nedala otrávit: není koho volit. Rozumný člověk pochopitelně neočekává, že některá ze stran bude stoprocentně odpovídat jeho osobnímu názoru; k dosažení takového cíle by si musel každý založit svou vlastní partaj.

Přesto by ale neměl být program strany, již volím, mému názoru vzdálen přespříliš, jinak mi k volbě nezůstává víc než výběr mezi větším a menším zlem. Nyní jsou lidovci opět lidovci a unionisté unionisty, takže se výběr rozšířil. To je dobré a zaslouží to zmínky v obecném nářku nad rozpadem Čtyřkoalice. Ale můžeme jít o krok dál a ptát se, jestli je teď občanův výběr dostatečný.Zdaleka ne, odvážím se zaoponovat mínění těch, kdož jsou spokojení s málem. Buďme přesnější a sečtěme, z čeho sestává česká politická scéna tohoto času: dvě partaje, zakotvené v minulosti, jejichž přihlášení se k hodnotám Západu je pouze povrchní a pokrytecké a jejichž programem není víc než udržení moci a výhod pro partu vybraných aparátníků. Dále bychom měli jednu partaj rovněž zakotvenou v minulosti, která na rozdíl od předchozích aspoň nic nepředstírá.

Jednu stranu křesťanskou, nevědoucí zatím dobře, čí je, ale tíhnoucí dle způsobu všech křesťansko-politických hnutí k rozdílení almužen na stupních chrámových, a tudíž k levicovosti. A ze všeho dřívějšího hejna už zbývá jen jedna strana liberálně-občanská, snad s jistým sklonem k pravicovosti, což ale nevykřikujme příliš nahlas, protože sklon ještě není naplnění. Důsledně a bezpochybně pravicová strana chybí v Čechách naprosto, nepovažujeme-li za pravicovost občasné otevření huby bez dalšího pokračování. Jinak už česká scéna nabízí pouze paběrečky, rozptýlené hejnko straniček přepestrých, mnohdy sice sympatických, z nichž by se jistě dalo vyrýžovat leckteré zlaté zrnko upřímné vůle i dobrého nápadu, ale naději na prosazení ve volbách nemajících.

To nestačí, tak pravím. Volební kalkul by neměl být nadřazen potřebám země. Česká politická scéna potřebuje rozšířit o další objekty, aby si občan měl z čeho vybrat a neodcházel otráven. Byli jsme počátkem devadesátých let vystaveni nejednomu důmyslnému švindlu, jehož zhoubnost jsme nepostřehli; jedním takovým bylo zavedení pětiprocentní klauzule dřív, než se stranický výběr stačil ustálit. Z přepestré mnohosti včetně Přátel piva a jiných kuriozit se tak stala volba mezi ďáblem a Belzebubem, trvající podnes. Jelikož by zrušení nebo aspoň zmírnění řečené klauzule musely odhlasovat parlamentní strany, nelze doufat, že by si podťaly židličku tak pohodlnou.

Vyplývá z toho, že rozšíření voličova výběru by muselo vzejít odjinud a s důrazem, jaký by dokázal smést občanovu obavu, že hlas nové straně je hlas ztracený. Naděje něčeho takového se nedávno začala rodit, ale vinou osobních řevnivostí zanikla. Snad jen to poučení z toho mějme: kdokoli napříště budeš mít kuráž a sílu vtrhnout na zatuchlou scénu české politiky, vyřeš si osobní tahanice předem a neotravuj jimi voliče. Na máloco jsou tak alergičtí.

Je ale otázka, kdo by to ještě mohl být, protože arzenál dobrých příležitostí, jak se zdá, byl vyčerpán a zmařen. Odvážím se vyřknout určitý návrh, třebaže pochybuji, že dojdu sluchu toho, jejž se týká. Je už jen jedno jméno v Čechách, obdařené vysokým kreditem důvěryhodnosti; jméno, při jehož vyslovení sice zazní nejedna připomínka bývalých pochybení, snad i naivit, ale nikdo mu neupře čestnost a nezištnost, tak vzácné v obecném podvraťáctví současné české politiky.

To jméno, jak už asi čtenář tuší, zní - Václav Havel. Nebýval jsem vždy jeho stoprocentním stoupencem a dodnes bych se zcela neztotožnil s jeho poněkud levicově-intelektuálním liberalismem. Ale po letech idealistické nejistoty a dobře míněných, leč nereálných nápadů dozrál, sestoupil z výšin mlhavého ideálu, získal politický tvar, teprve teď je z něho státník. Jediný hodný toho titulu, jejž Češi mají, a nestane-li se zázrak, asi ještě nadlouho budou mít. Bude sakramentská škoda, jestli skončením prezidentského mandátu tento potenciál schopnosti a opravdovosti zanikne.Nevím, co Václav Havel míní dělat, až vyklidí svůj hradčanský šrajbtyš.

Možná se odstěhuje do Portugalska a bude si tam v božím klidu spisovat. Což, kdyby vydal knihu svých pamětí, v níž by nic nezamlčel a vyslovil všechno, o čem ve své prezidentské funkci nesměl mluvit, bylo by to skvělé. Taková kniha by jistě způsobila znamenitou bouři na českém rybníce a nejen já bych si ji s radostí a dychtivě koupil.Ale mohl by i víc. Mohl by se, zproštěn své hradčanské svázanosti, postavit do čela slušných, poctivých občanů, přivést zpět k zájmu o věci veřejné ty, kteří se už dali otrávit, dát tvar a výraz té části české veřejnosti, která cítí a ví, že se s ní hraje nečistá hra.

Není to malá část. Jelikož s hračkou nepolitické politiky a nestranické strany už udělal svou zkušenost, bohdá by ten blud neopakoval a uvedl by na scénu politiku politickou a stranu stranickou, stranu slušných a poctivých lidí. Nemám pochyb o tom, že teprve ona, zaštítěna jeho jménem a osobností, by dokázala vypráskat falešné penězoměnce z českého chrámu. Doufám převelice, že mu takový návrh předestře i někdo jiný než já se svým slabým, hradní zdi nepronikajícím hlasem. Ale snad o této věci přemýšlí i on sám a najde vůli ji uskutečnit. Je šeredná doba a žádá si sil člověka, který by za jiných okolností měl přes míru práva jít odpočívat.

(Hannover, 11. 2. 2002), (ANNONCE, 20. 2. 2002)

Dokonáno jest. Pravicoví sirotci měli po rozpadu Čtyřkoalice dobrou šanci; ne snad na vítězství ve volbách, ale na své zvýraznění po nich, při selháních, bezradnostech a nehoráznostech vládní partaje, jež se daly očekávat. Mohly jich zůstat stranou, upozorňovat na ně, navrhovat alternativy a získávat tak body do voleb příštích. Mohly vypracovat a zveřejnit přesvědčivý a přitom reálný program, za užití všeho, čím tvůrčí princip pravicovosti disponuje a čím se odlišuje od bezmyšlenkovitě přerozdělovacího způsobu levicového. Mohly se dožít podstatného posílení a dosáhnout když ne vládní většiny, tedy aspoň parlamentního podílu, jejž by nebylo možno obejít. Ale ony se rozhodly to všechno nechtít, prodat svou budoucnost za hrstku ministerských křesílek, jejichž životnost, jak se zdá, nebude mít dlouhého trvání. Procenta preferencí, jsou-li poctivá, poukazují na zánik pravice v zemích českých, jelikož to, co se jinak za pravici vyhlašuje, si toho názvu ani cípkem nezaslouží. A kdokoli se pokusí vstoupit na politickou scénu místo nich, bude to mít tím těžší, neboť princip pravicovosti byl v očích českého voliče zdiskreditován.

Opět jsem se nestrefil s příznivou předpovědí, jakkoli skromnou, protože jsem se nechal unést nadějí svého srdce. Měl jsem už vědět, že správný prognostik tento ošidný drůbek v hrudi nemá, a když, nenechá se jím mýlit. A jestli se může naplnit i druhá z nadějí, jestli Václav Havel, zproštěn své prezidentské svázanosti, vezme teď do ruky zbraň svého nepochybného mravního kreditu a pustí se do vyklízení politického chléva ... pomalu by s tím mohl začít.

Ale už vím, že nezačne. Přečetl jsem si cosi z jeho vlastního pera, přiznání asi nechtěné, o němž pojednám v některé z příštích kapitol. Poučilo mě, abych se příliš netěšil na Alexandrův meč, jímž by Havel rozťal uzel české politiky, neboť i on je oddán spíš budování pomníku své velikosti než službě občanům, jichž si ani příliš neváží.

Spíš že dá přednost zazáření v efektních, ale bezvýsledných výzvách Fidelu Castrovi a jiným špinavcům tohoto světa, kvůli nimž si patrně nohu za krk nedají. Jakáž pomoc, král Jiřík, jenž se dovedl s plnou vahou své osobnosti zasadit o obnovu zchátralé země, zvěšet její lapky a vypudit příživníky ... takový se nerodí každý den, ba ani v každém století ne. Nicméně ponechávám v původním znění odstavce, jimiž se dovolávám Havlovy morální autority. Když nic, alespoň poslouží k upozornění na omyl, jejž jsem se dopustil i já sám: není-li světla, nikam nevede upínání naděje k bludičkám, marné jsou úvahy o tom, bude-li nám lépe v dešti, nebo pod okapem, v tenatech většího či menšího zla. O čemž si ostatně hned promluvíme.

O jistotě, naději a umění v tom chodit

Občané od stran žádají především jistotu. Volit zkorumpované, leč stabilní strany je pro ně menším zlem než dát hlas klubku nevyzpytatelných hadů. Až si budou moci vybrat z více konsolidovaných uskupení... (Martin Schmarcz: Konec čtyřhlavé saně - MF Dnes, 4. 2. 2002)

Nechci se panu Schmarczovi posmívat; co napsal, vychází z dostatečné zkušenosti s českou politikou a jejím voličstvem. Pouze se mi nelíbí jeho tón, s nímž jako by ten stav schvaloval. Jako by říkal ... všechno je, jak má být. Politické vření se ustálilo, vlna nespokojenosti s prognostickým postkomunismem se převalila a nyní již ... není to žádná sláva, ale dá se s tím žít. Máme svou jistotu. S Klausem a Zemanem aspoň člověk ví, na čem je, a kdoví co by přinesl někdo jiný. I trocha posměchu jako by zazněla ... měli jste tolik řečí o dvouhlavé sani Klauszemanovi, hehehe, a vylíhla se vám saň čtyřhlavá, s níž si nikdo neví rady. Štěstí že zase pošla. A nikterak nezarážejí autora citátu jeho vlastní slova o menším zlu.

Zvykli jsme si, že ano, volit mezi zly. Jedno je takové, jiné onaké, ale vcelku to všechno stojí za bačkoru a ani za víc stát nemůže, jelikož politika je svinstvo, není-liž pravda. Zvolíme si tedy svinstvo konsolidované, které nás už nemůže překvapit. Ne že bychom s ním souhlasili nebo že by se nám dokonce líbilo, ale že se v něm vyznáme. Umíme už v tom chodit. Umět v tom chodit, rozumějme, je hlavní devíza posledního půlstoletí českých dějin, socialismu prvobytně stalinského, socialismu s lidskou tváří, socialismu normalizačně-husákovského i zatím následného postkomunismu. Ale kdyby se ta pochmurná řada měla prodloužit ještě o další vývojové články podobné kvality, nevadí to příliš nám, zkušeným dětem totality, jelikož jsme se v tom naučili chodit.

Jakási země česká, na niž jinak jsme tak náramně hrdí, jakási společná věc, na níž bychom měli podle nejlepšího umu a svědomí pracovat, jakási budoucnost, jíž bychom se měli cítit zavázáni našim potomkům, to všechno ustupuje do pozadí ve chvíli, kdy si lze vydobýt výhodičku; a nevydobyli bychom si ji, kdybychom v tom neuměli chodit. Proto si vlastně nepřejeme změnu. Proto si opět zvolíme strany zkorumpované, ale stabilní v té zkorumpovanosti. Však ona nebyla nadarmo vyhlášena všesměrná kontinuita s bolševickým režimem, jedva dozněly klíče roku devětaosmdesátého. Kam na nás s něčím, co by ji přerušilo, takže by nám přestaly být platné naše zkušenosti a kdekdo mazanější by nás převezl.

Obě smluvněopoziční strany jsou věru vypočitatelné, do únavy vypočitatelné, s nějakým novým švindlem už by překvapily opravdu jen nenapravitelného naivku. Zajisté. Ale podotýkám, že jsme zůstali na půli cesty. Je-li správná logika dotčeného článku, dáváme-li přednost jistotě a předvídatelnosti, ať už sebemizernější, před možností vývoje k něčemu lepšímu, nabízí se nám přece v současném stranickém spektru jistota nejjistější, vypočitatelnost, která nikdy nic jiného nepředstírala, a všichni víme, co od ní můžeme čekat. Samozřejmě že mluvím o slavné partaji komunistické, partaji Stalinově, Gottwaldově a Grebeníčkově. Voltež ji všichni, kdo se bojíte klubka nevyzpytatelných hadů.

Ale co slyší ucho mé? To že také radši ne? Že o takovou vyzpytatelnost nestojíme, jelikož jsme si jí užili dost? Podivně nelogický je český volič, žádající jistotu a předvídatelnost, když se mu však nabídne, hrozí se jí. Jeho duše je rozpolcená. Na jedné straně by si přál demokracii, v níž vládne občanova vůle, a ne samolibí papaláši. Přál by si politiku, která není svinstvo. Přál by si mít ve svém čele muže, kteří, spáší-li podvod či ostudu, odstoupí, nebo se aspoň zastydí. Přál by si mít hospodářský systém, v němž se vyplácí nikoli chytrácká bezohlednost, nýbrž solidnost a kulance. Přál by si žít v zemi, kde jsou zlé skutky trestány bez ohledu na osobní vazby a stranické sympatie.

Ale nebudu dál vypočítávat, čeho by si běžný občan přál, jelikož je to všeobecně známo. Zároveň by si však také přál, aby se ničím moc nehýbalo, neboť důvěru, že by budoucnost mohla přinést něco pozitivního, ztratil už za bolševika a nový čas ji neobnovil. Přál by si zachování vypočitatelnosti a poměrů, jež zná a umí v nich chodit. Jenže to, prosím pěkně, nejde. Zlepšení předpokládá změnu; a žádnou změnu nelze přivodit, aniž by se něco změnilo. To už je snadnější vypočítat kvadraturu kruhu. A co víc: nelze cokoliv změnit, aniž by se cosi známého opustilo a cosi riskovalo.

Chodil jsem nedávno po Čechách, mluvil se spoustou lidí, hleděl do jejich unavených očí a vyslechl jejich stížnosti, otrávení byli všichni jak švábi, otrávení a bez naděje ... a až nadejde den voleb, půjdou a zvolí si opět to, co je do dřeně kosti štve a čemu za nehet nevěří, protože se bojí opustit shnilý systém, jejž znají, a chopit se něčeho slibnějšího, ale nevyzkoušeného. Bojí se riskovat. Ne, lidé. Někde všechny úvahy a propočty končí a člověk musí skočit do tmy. Dnešní česká společnost se nachází v podobné situaci jako svého času ti, kteří se rozhodovali, mají-li či nemají odejít do exilu. Také uvažovali a rozvažovali, sháněli informace, až jednoho dne zjistili, že už nic nového nevymyslí a že budou muset skočit, nebo také neskočit. Skočit ... ano, byla v tom naděje, ne však jistota; výpočet mohl být chybný, naděje lichá a všechno mohlo skončit špatně. A neskočit ... což, nějak bychom to už tady vydrželi. Nějak bychom to doklepali. Už jsme se vyznali a uměli jsme v tom chodit.

Bylo to pohodlné, neskočit, byla v tom jistota. Ale kdo se pro ni rozhodl, musel pohřbít naději. Jinak to nešlo a nejde to ani dnes. Naděje totiž, abychom si to slovo upřesnili, není trpné očekávání, přijde-li něco lepšího, nebo nepřijde. Naděje je úvaha, v níž jsme srovnali všechny známé okolnosti, příznivé i nepříznivé, a rozhodli jsme se usilovat o ty příznivé, o možnost. Jelikož však nemůžeme vyloučit působení okolností neznámých, musíme přijmout určitou míru rizika. Byla-li úvaha důkladná a poctivá, naše naděje obvykle vycházejí. Ale chce to trochu odvahy.

Naděje, jak je všeobecně známo a často záviděno, se z největší části vyplnila těm, kteří se za oněch časů rozhodli pro exil. Leda že se tehdy pro alternativu života ve funkčnější, svobodné společnosti rozhodovali jedinci, každý sám, a raději o tom nikomu nevyprávěli. Dnes je to lepší, dnes o ní můžeme mluvit a společně rozvažovat nad jejími okolnostmi. Chvíle rozhodnutí je zřejmá: květnové volby. Rovněž je zřejmé, kdo představuje onu ubohou, ušmudlanou jistotu: ti, kteří po dvanáct let všelijak vládli, slibovali, vychloubali se, vyhlašovali se jednou za nepřekonatelné ekonomické odborníky, podruhé zas za nápravce zlořádů a majitele receptů k uskutečnění sociální spravedlnosti, nepřivedli to však jinam než k stavu, v jehož kladný vývoj už nelze doufat. Zbývá ještě určit adresu naděje ... a vidíte, v tom už je ten těžko spočitatelný zbytek, jejž se musíme odvážit a riskovat. Máme zde onu čtyřhlavou, mezitím už pouze dvouhlavou, nevyzpytatelnou saň, o níž se zmiňuje pan Schmarcz v titulku svého článku. Neptejme se tolik po její vyzpytatelnosti a vůbec už ne po jistotě, protože jistota je v těchto věcech jen jiné slovo pro stagnaci; ptejme se po možnosti vývoje. Dosavadní vládně-smluvní bratrstva dostatečně prokázala, že ji neposkytují a ani nechtějí; kolik jí je v dvouhlavé sani? Zkusíme-li to s ní, můžeme se zklamat. Setrváme-li při našich dosavadních, plesnivinou nehybnosti obrostlých volebních miláčcích, zklamat se musíme. Co z obojího si vybereme? Máme zde i nové strany s vyhlášeným nepostkomunistickým profilem, ledaže se zatím, stejně jako dvouhlavá saň, neprojevily zvlášť důmyslně; místo moudrých, promyšlených, do budoucnosti směřujících, avšak proveditelných programů nám předvedly jen malichernou partajnickou hádavost. Samozřejmě tím svou popularitu právě nepodepřely a na volebních výsledcích to bude znát. S nejvyšší pravděpodobností ani nezasednou v příštím parlamentu ... a přesto: skýtají víc nebo méně naděje než oba k únavě obehrané prognostické spolky? Můžeme nebo musíme se v nich zklamat? Lid český se obvykle shoduje v tom, že hlas, daný straně s nízkou možností obsadit parlamentní křesla, je hlas ztracený. Opravdu? Není promarněný daleko spíš hlas, svěřený silám stagnace? Či dokonce hůř než promarněný, protože promarněno je to, z čeho není nic; ale stagnace vesměs vyúsťuje v úpadek, a hlas daný úpadku ... kam vlastně to chceme přivést, lidé?

Před dvanácti lety se cosi stalo. Od té doby jsme kamsi dospěli. Kam, o tom nemusíme dlouze debatovat: po Maďarsku a Slovinsku už nás pomalu předběhne i Litva. Stalo se ovšem i ledaco pozitivního; ale mohou si dosavadní vlády za to pověsit záslužný metál na kabát? Nestalo se to spíš logikou samočinného vývoje, k němuž by došlo, i kdyby ve vládních křeslech seděli jezevčíci? Nebrzdily zmíněné vlády ten vývoj naopak? A nebude úkolem vlád příštích, aby se se samočinností vývoje nespokojily, nýbrž jej uspíšily, přirozené i zejména umělé a záměrné překážky mu odklízely z cesty? Pro to všechno se budeme muset rozhodnout. Nejhorší volba ze všech bude ta, jíž se rozhodneme pro jistotu, pro zaběhle bezmyšlenkovité pohodlí, pro spletenec papalášského sobectví, nekompetentnosti a korupce, v němž už umíme chodit a hledat si výhodičky.

Pohlédněme na ty kusy papíru, jimž se v dnešní upadlé češtině říká billboardy: ukáží nám velmi přesně, koho nevolit. Ty, kteří nás mají za hlupáky; ty, kteří se domnívají, že nám, zodpovědným občanům, stačí zubaté úsměvy, tupomyslná hesla, neuskutečnitelné a k zapomenutí určené sliby. Nevyhovme jim. Hledejme naději, rozvažme její okolnosti dobré i zlé a odvažme se rizika. A co se týče umění v tom chodit - znám svět, v němž toho není třeba, jelikož v něm panuje osvědčený demokratický řád a ne chytráctví. Není v něm výhodiček pro mazanější, nýbrž výhoda pro všechny.

Měli bychom k němu směřovat.Ale stane se, pravda, i při nejlepší úvaze, že se rizika odvážíme, ale naše naděje nevyjde. Stane-li se to, neztratili jsme nic; jen jsme na tom tak, jako bychom se ničeho neodvážili. S jednou výjimkou: nezůstane nám v duši pocit hanby a dluhu vůči sobě samému. Aspoň jsem to zkusil, řekne ten, jehož naděje selhala. Je na tom daleko, daleko lépe než vychytralý opatrník, otloukající si až do konce svých dnů hlavu s nářkem - že jsem to, já trouba, nezkusil!

(Hannover, 15. 3. 2002), (ANNONCE, 27. 3. 2002)

A už je to tady. Až mě mrazí při pomyšlení, jak znamenitý dovedu být prognostik, vyberu-li ze všech možností tu nejúděsnější. Už tu jsou komunisté ne jako opovrhovaní vyvrženci, nýbrž jako vážená partaj, již si každý předchází, už se kolem nich servilně ometá sám nový pan prezident, už se bez nich nikdo a nic neobejde, už sahají po vlivu a moci a kdož ví, nechci už vyloučit vůbec nic, snad se jí za čas, s pomocí chytráků a krátkodechých vypočítavců, opravdu dočkají. To by tedy byl konec. Nebo ne konec?

Možná dokonce nový začátek, protože musíme spadnout až na samé dno bídy, aby se z ní zrodilo to, k čemu jsme neměli kuráž, dokud jsme drželi karty v rukou? Kdoví. Ale je to trpké východisko, smutná naděje. Muselo k ní dojít? Není ještě čas obrátit, pozdě, ale přece? Nu, nic, nechci si znovu začínat s nadějnými prognózami, majícími pramalou šanci se osvědčit.

K účasti exilu na volbách

Dočetl jsem se tuhle v novinách, že Čechů žijících trvale v zahraničí má být na 2,1 milionu, nu, věru že úctyhodné číslo. Kdyby mělo odpovídat skutečnosti, znamenalo by, že pětina veškeré české populace se nalézá v exilu, což bych přece jen pokládal za nadsazené. Přijde asi na to, kdo všechno je do něj zahrnován. Jestli každý, kdo má v sedmém koleně českou babičku, pak snad ano. Co se mého skromného mínění týče, postavil bych laťku jinak a výš: pokládal bych za zahraničního Čecha toho, kdo česky mluví, myslí a píše, kdo má k staré vlasti ne pouze starokrajansko-sentimentální, nýbrž aktivní vztah, zajímá ho její politika i všechno ostatní dění, a dostane-li příležitost, do českých vnitřních záležitostí se vměšuje, co mu síly stačí.

Takto vymezeno, vejdou se do zmíněného pojmu až na výjimky pouze exulanti první generace. Generace druhá je ráda, mluví-li vůbec česky, ale její domovský pocit už náleží jiné zemi; generace třetí tak leda ví, že dědeček pocházel z podivné končiny za pokrajem světa a hladě vnoučky po hlavičkách, hovořil k nim jakýmsi nesrozumitelným jazykem. Kdybych směl vyslovit svůj vlastní odhad, řekl bych, že skutečných, svého češství si vědomých exulantů může být tak kolem dvou, tří set tisíc. Ale ovšem, máme před volbami, že ano. A cokoli v tomto čase pronesou státnická ústa a napíší noviny, z toho tak či onak kouká volební čertův chlup.

Z tohoto úhlu se jeví daný problém zase jinak: kolik našinců, co jich sídlí roztroušeno od Nového Zélandu po Bavory, by ve volbách odevzdalo svůj hlas, kdyby mohli? A hlavně - komu? Aniž bych ztrácel ze zřetele, že jde pouze o můj soukromý odhad, soudil bych, že po odečtení těch, jimž zájem o české věci nesahá tak daleko, aby udělali křížek na volebním lístku, jakož i těch, jimž pro pokročilé stáří k tomu výkonu nezbývá sil, by se voleb zúčastnilo tak kolem sto padesáti tisíc zahraničních Čechů.

Ani to není zanedbatelné číslo, při obecně mizerné účasti by mohlo činit dobrá čtyři procenta odevzdaných hlasů, což by znamenitě zamíchalo volebními výsledky, jistě k nelibosti mnohých. Neboť nelze nevidět, že český exil není ve své naprosté většině současným stavem své staré vlasti nikterak nadšen. Jak by zahraniční voliči pravděpodobně rozdělili svou přízeň, o tom se lze bavit pouze hypoteticky, i když je celková preference dost zjevná.

Snad ale neuškodí se vrátit k anketě švýcarského krajanského časopisu Zpravodaj, provedené před volbami roku 1996. Od té doby, pravda, uplynulo už šest let, ale protože se v Čechách neudálo nic tak převratného, co by od základu změnilo postoj zahraničních občanů k politickým stranám, neprohádáme mnoho, přeneseme-li její výsledek i na současnost. 49,7 % dotázaných se tehdy vyslovilo pro DEU paní Hromádkové a pana Majzlíka. Domácí čeští voliči ji podpořili pouze z 2,8 %. Rozdíl tak zásadní o čemsi vypovídá: domácí občan a příslušník exilu hodnotí dění v České republice z velmi odlišných pozic.

Domácí volič je s politickými poměry jakž takž smířen. Nadává sice a všímá si skandálů a podvodů, štve ho arogantní neprůstřelnost příslušníků politické kasty, kteří ať se dopustí čehokoli, neodstoupí, neomluví se a ani nezastydí, ale přijímá to vše jako cosi neodvratného a patrně přirozeného. Taková už je politika. To je ta jejich demokracie. Tak se chová každý, když se prodere k vlivnému místu. Proč by se k němu jinak dral. Český občan pojímá volby jako výběr mezi neseriózními nabídkami různých dryáčníků, nejsoucích sice úplně jeden jako druhý, ale skoro. Odhodlá-li se vůbec - spíš z jakéhosi atavistického pocitu občanského závazku - jít k volbám, dá přednost tomu, co pokládá za menší zlo. Politická kasta ho v tom ze všech sil podporuje kromě jiného i tím, jak bezostyšně mu dává najevo, že ho má za pitomce; kdyby si voliče za mák vážila, neobracela by se k němu s tak průhledně slaboduchými hesly a sliby.

Nutno poznamenat, že západní veřejnost, pokud se k ní takové obrázky dostanou, hledí na české tance kolem volebního guláše s podivem a nepochopením. Exulant je člověk žijící v některé ze zaběhle demokratických zemí. Obvykle v ní dosáhl občanství a zúčastňuje se voleb. Přistupuje k nim jinak než český domorodec. Má víc důvěry v demokracii, třebaže nezavírá oči před občasnými morálními úlety politiků; ale aspoň vidí, že je-li úlet odhalen, politikova kariéra končí. Nemusí to ani být miliardové podvody; stačí zatajený dárek do partajní kasičky, o němž lze předpokládat, že do ní nevplynul jen z čisté náklonnosti. Zkušenost s volbami mnoha desítiletí způsobila, že je mnohem méně náchylný k ovlivnění předvolebním představením úsměvů a slibů.

Strana, z jejíhož chování bezpečně poznává, že nemá jiný program než se udržet další čtyři roky u moci, je mu nepřijatelná, jelikož nepovažuje politické strany za samoúčel. Stranu, již by pokládal za zlo, třebaže menší, by poslal s veškerou rozhodností k ďáblu; ví, že stát, vedený menším či větším zlem, nižším či vyšším stupněm zlé, sobecké a hrabivé vůle, nemůže být než stát špatný, pro nějž nelze v poctivosti hlasovat. A stranu, která by mu dávala neomaleně najevo, že ho má za snadno zneužitelného pitomečka ... škoda slov.

Proto, kdyby zahraničním občanům byla v podstatnější míře umožněna účast na českých volbách, chovali by se v nich bezesporu dosti odlišně od běžného vzorku voliče domácího. Srovnávali by politické obyčeje ve staré vlasti, poznamenané vychytralostí a bezostyšnou arogancí, s tím, čemu uvykli ve svých druhých domovech, a už předem by ze své volby vyloučili zlo, byť i menší. Byli by imunní proti lákadlům takových či onakých podpor, příplatků, úlev a jiných krátkodechých dárků, jelikož by se jich jednak netýkaly, jednak velmi dobře vědí, že jakýkoli dárek je nutno financovat sáhnutím do občanovy kapsy. Protože jsou prosti běžných existenčních starostí českého člověka, jejich volba by nebyla nesena ohledem na možnost okamžitého přilepšení, nýbrž hledisky dlouhodobého pozitivního vývoje země, na níž jsou sice existenčně nezávislí, ale k níž neztratili pocit odpovědnosti.

Podruhé bych se odvážil prognózy: z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že v nadcházejících volbách by zahraniční Češi s největší pravděpodobností zcela nebo téměř zcela pominuli v postkomunismu zahnízděné strany opoziční smlouvy, neboť po dvanáct let sledovali jejich konání, a to, co dokázaly předvést, pokládají za zlo, lhostejno zda větší nebo menší. Své hlasy by nejspíš svěřili z největšího dílu Koalici; i oni jsou pochopitelně rozčarovaní její amatérskou bezkoncepčností, ale aspoň u ní neshledávají tolik toho, co by je odpuzovalo. A možná že by si dost značný díl exilových hlasů odnesly dvě nové strany, vyvinuvší se z někdejších občanských protestních hnutí. I ony si velmi uškodily osobními tahanicemi, ale ještě nepozbyly toho, co zahraniční volič hledá: naděje v pozitivní změnu. Tím spíš, že exilový volič by se patrně dal mnohem méně ovlivnit pětiprocentní klauzulí; nechal by se vést svým odhadem a sympatií, ne taktickou úvahou.

Čtenář tohoto článku se bude asi udiveně ptát - proč ten autor pořád píše v podmiňovacím způsobu? Proč užívá v souvislosti se zahraničním voličstvem všude slůvka by? Pravda, až doposud byl český exil z voleb do zákonodárných orgánů vyloučen, ale nyní přece došlo k nápravě, a kdo z exulantů bude mít zájem, může k nim připojit svůj občanský hlas. Jistě. Přesto však stojím na slůvku by. Čeští političtí představitelé si tuctem let diskriminace své zahraniční menšiny vysloužili dost mizernou pověst a shledali, že nebude možné v ní pokračovat. Jelikož by však skutečné umožnění volební účasti exulantům pravděpodobně přineslo dost znatelný otřes - čtyři procenta hlasů odevzdaných nepostkomunistickým silám by mohla českou politickou krajinou podstatně zahýbat - byl opět vynalezen způsob, jak se naoko zbavit nařčení z diskriminace a přitom účasti exilu na volbách účinně zamezit.

Trik je prostý: byla zamítnuta možnost korespondenční volby, v celém demokratickém světě naprosto běžná. Kdo bude chtít odevzdat hlas, musí se za tím účelem dostavit na některé z českých vyslanectví nebo konzulátů. Což by pro mne, mohu-li opět uvést vlastní případ, znamenalo tři sta kilometrů jízdy, náklad zhruba osmdesáti euro a jeden den času. To ještě jde, i když si neodpustím otázku, jak by asi dopadla volební účast, kdyby se dejme tomu občané Třeboně museli kvůli volbám obtěžovat na vlastní útraty do Prahy.

Pro velmi mnohé by však tentýž špás znamenal mnohem podstatnější oběť: bydlí-li český exulant od nejbližšího zastupitelského úřadu vzdálen dva tisíce kilometrů, což není vzácné v Austrálii, v Kanadě i jinde, případně nemá-li Česká republika v jeho zemi zastoupení vůbec žádné, jdou finanční náklady do tisíců a časová oběť může představovat celý týden. Opět si neodpustím příměr - kolik domácích českých voličů by se k splnění své občanské povinnosti vydalo do Káhiry?

Ve srovnání s touto okolností už nejsou další úřední opičky tak podstatné, i když notně protivné: Občané ... budou zapsáni do zvláštního voličského seznamu, vedeného zastupitelským úřadem ... podají písemnou žádost o zápis, doloženou originálem, popř. ověřenou kopií dokladů ... žádost musí být doručena ... nejpozději 40 dnů před dnem voleb...

Složitěji by to nešlo, slovutní zákonodárci? Co takhle kdyby ještě musel každý exilový volič udělat na chodníku před vyslanectvím kotrmelec? Z odmítnutí možnosti korespondenční volby i z ostatních schválností vyčuhuje stále totéž šídlo - strach postkomunistické nomenklatury z exilu a úpěnlivá snaha zabránit mu v účasti na dění v mateřské zemi. Až dosud byla její zlovůle nepokrytá. Nyní znenápadněla, zato se k ní přidala i pěkná porce potměšilosti a průhledné úsilí o diskreditaci exilu: lze totiž očekávat, že se k volbám dostaví pouze ti z exulantů, kteří žijí v místech českých zastupitelství nebo v jejich blízkosti. Asi se nemýlím, odhadnu-li jejich počet ne na statisíce, jak by bylo možno očekávat při korespondenční volbě, nýbrž na několik málo tisíc a v případě mimořádného znechucení na několik set.

Tak nejen že hlas exilu neovlivní výsledky voleb a neohrozí spolky většího či menšího zla, ale držitelům moci bude navíc možno obrátit hrot kritiky: vidíte je, emigranty, co měli řečí, pořád se jim něco nezdálo na našich poměrech, ale když dostali možnost o nich hlasovat, nestálo jim to za to. Však ne nadarmo již soudruh Gottwald hovořil o zrádné emigraci. Takové a podobné výroky se dají čekat. Prosím rozumné a soudné občany, aby jim neskočili na lep. Čeští exulanti, ač už v průměru dost pokročilého věku, mají vesměs velmi hluboký vztah k zemi svého původu a velmi upřímný zájem o její politické dění. Jsou schopni i obětí a mnohokrát to prokázali. Jen k jednomu ochotní nejsou: nechat se vodit za nos. To mějme na paměti, až se po volbách ozvou uštěpačné hlasy na adresu exilu, zejména hlasy těch, jejichž vztah k rodné zemi ani zlomečkem nedosahuje nezištné opravdovosti, z jejíhož předpokladu každý exulant bezpodmínečně vychází.

(Hannover, 21. 3. 2002), (ANNONCE, 15. 5. 2002)

Předpověď se mi téměř vyplnila, exulantských hlasů bylo napočítáno kolem dvou tisíc, což volebními výsledky opravdu zvlášť nepohnulo. Snad jen řečí o proradné emigraci nebylo tolik, jak jsem se obával, inu, už to ani nestojí za to. Přesto jsem si téměř jist, že se českému exilu práva korespondenční volby jednou dostane: až nejmladšímu z jeho příslušníků bude tak kolem devadesátky.

Povolební rozjímání

Tak už skončily ty volby, v nichž nebylo koho volit. Dopadly zřejmě tak, jak dopadnout musely, bývalo by bylo bláhové se těšit něčím jiným. Spokojen je s jejich výsledkem málokdo, nadšen kromě komunistů nikdo, a přesto, nestane-li se něco nepředvídaného, budou po další čtyři roky určovat osud českých zemí. Jaký bude? Nový, jak jasnozřivě předpovědělo heslo páně Klausovy strany?

Dovolil bych si o tom pochybovat. Spíš bych očekával, že se příští osud bude odvíjet od současného, stejně mdle a utahaně, za stále otrávenějšího přihlížení těch, kteří tak dlouho hledali volbu menšího zla, až ji našli. Nechme však prognóz a podívejme se trochu blíž, co napovídají volební výsledky.

Je to, pravda, už trochu obehrané tvrzení, že zvítězila strana nevoličů. Přes čtyřicet procent občanů českých se rozhodlo svého volebního práva nepoužít, nu, na první pohled to není nic tak neobvyklého. V západním světě se poslední dobou dostavují podobné výsledky také a jsou vysvětlovány rostoucí nepolitičností obecenstva. I tam prochází demokracie jistou krizí, která se může ještě prohloubit, nepodaří-li se přesvědčit veřejnost, že stranám nejde pouze o rozdílení výnosných a vlivných postů mezi partajní profesionály, dávno už ztrativší pocit sounáležitosti s těmi, jež si troufají zastupovat. Dál už ale podoba nesahá. Západní nevolič zůstává doma, protože věří, že to páni od politiky už nějak povedou, zaběhle a osvědčeně jako dosud, takže není nutno se volbami dožadovat změny. Nevolič český by si změn naopak velice a toužebně přál, ale k volbám nejde, protože v něco nového a lepšího už nevěří. Nebude-li nový osud opravdu ničím víc než pokračováním starého, lze mít za to, že se do příštích voleb nevíra a beznaděj ještě prohloubí, ještě tragičtěji vyzní vítězství těch, jejichž volební heslo zní - Vlezte nám na záda.

Tím ovšem je uvolněna cesta k úspěchu přívrženeckým fanatikům, kteří se na rozdíl od otráveného občana ukázněně a uvědoměle dostaví ke každým volbám, i kdyby trakaře padaly. Je pozoruhodný ten paradox: nejskvělejší volební kázní se vyznamenávají přesně ti, kteří demokracií včetně voleb pohrdají a kdyby jimi měli jednou dosáhnout moci, postarali by se, aby byly volbami posledními. Jaký lidský typ to vlastně jsou, tihle komunističtí voliči? Pozdní učedníci Leninovi? Horlitelé revoluční spravedlnosti, vyznavači gulagů a šibenic? Nebo pouze lidé, jejichž materiální úroveň se v nových poměrech zhoršila a oni teď touží po ztracených hrncích egyptských, ať skutečných nebo zdánlivých?

Nic takového. Podívejme se pozorněji: komunisty volilo něco přes deset procent - ne voličů, nýbrž občanů, což je pro pochopení toho jevu podstatnější. Je to stejné číslo, k němuž se obvykle dospívá i v bývalé NDR. Titíž komunisté, ač pro lepší reklamu přejmenovaní, tam pravidelně dosahují týchž volebních výsledků jako jejich čeští soudruzi, přičemž se jejich životní úroveň zásluhou západních miliard mnohonásobně zvýšila. I ten ubohý nezaměstnaný, jehož zchátralá fabrika se rozpadla v rez a mour, se pořád ještě má nesrovnatelně lépe, než když za Honeckera pracoval a pobíral mzdu v hliníkových markách. V mercedesu jezdící a velice nespokojený komunista, toť nikoli vzácný portrét dnešního východního Němce, a bylo by zpozdilé dávat to do souvislosti s příjmem, úrovní konzumu nebo jinými reálnými jevy.

Je tomu prostě tak, že každá společnost, ať západní nebo východní, ať německá nebo česká, má na svém dně určité procento sedliny, tvořené rozenými otroky. Neboť stav ducha, zvaný otroctví, v sobě sice obsahuje i touhu po plnějším hrnci, ale ta není nejpodstatnější. Co je žádáno především, je ochablá bezmyšlenkovitost, v níž je starost o vlastní existenci přenechána pánu, v modernějším pojetí státu. Žít, jíst, spát, chodit do hospody a na fotbal, o nic se nestarat, o nic se nesnažit, za nic nenést zodpovědnost, dostávat svůj bídný otrocký příděl - bezplatně ovšem, bezplatnost je hlavním atributem otroctví - nepřetrhnout se, předstírat souhlas a práci, trochu nadávat, bez myšlenky, beze změny, v pasivitě tažného vola, to je ideál, v němž našli zalíbení naši otroci a nedají pokoj, dokud se toho blaženého stavu zase nedočkají. Je pošetilé očekávat, že by se jejich procento snížilo, kdyby se jim vedlo sytěji. Natož že by otrocká sedlina přišla na chuť svobodě, v níž je vždy obsažen kus zodpovědnosti a nejistoty.

Chceme-li, aby nám nevnucovala svůj hnilobný ideál, bude muset čtyřicetiprocentní strana otrávených lidí opustit své heslo »Vlezte nám na záda« a stát se aktivní politickou silou. Schopnost k tomu má, i chuť a kuráž by se našla, jen kdyby se někomu podařilo kritického občana přesvědčit, že něco takového má smysl.

Jedno z mála zadostiučinění z právě proběhlých voleb lze spatřovat ve výsledku strany, která k posledku už nedokázala občanstvu nabídnout víc, než jednak reflektory vší slávy ozářenou postavu svého Nejvyššího a Nejmoudřejšího Vůdce a Otce, jednak tupomyslný šovinistický povyk. Přičtěme ke cti voličské většiny, že žížala na této udičce nezabrala tak, jak si Velký Stratég naplánoval. Zmýlil se, prognostik, nenávistnou a otrockou sedlinu - neboť nenávist se vždy vyskytuje ve spojení s lidským kalem - mají zpachtovanou jiní, do té strany byly rozhozeny volební sítě nadarmo. Původní vklad pravicovosti, jíž se Vůdce a Otec v stále vyprázdněnějším rituálu oháněl, byl zbaven důvěryhodnosti a tak promarněn; straně modrého ptáka (zůstane-li u tohoto zpochybnivšího se symbolu) bude asi už obtížno věrohodně zastupovat pravicové hodnoty, těch se bude muset ujmout někdo jiný, najde-li se.

Ze všech triků a podrazů, provedených na lehkověrné polistopadové společnosti, bylo asi zneužití a znevěrohodnění pojmu pravicovosti tím nejpodlejším, což si modrý pták už z křidélek jen tak neodpáře. Pažravý nacionalismus se minul cílem a za pravicové řeči už nikdo nedá pětník ... aspoň snad modrému ptáku zůstane věrná široká vrstva příslovečně českých tatíčkovských uctívačů, do jejichž vkusu se Otec a Vůdce naopak strefil velice přesně. Jestli to ale je dostatečná náplň do budoucích klání, je nejisté. Spíš bych doufal v ty stovky drobných činovníků Klausovy strany, kteří porůznu na venkově konají slušnou práci, v značném rozporu s cynickým sobectvím svých partajních šéfů. Snad se jednou vzchopí a převládnou nad zchátralými, veškerou morální legitimaci ztrativšími modroptáčníky první generace. Čin pražského primátora by mohl být prvním ze signálů takové změny.

Na druhém místě po nevoličích se umístila se sedmnácti a půl procenty občanského zájmu strana červené růže a lze říci, že právem, ať si o jejím programu myslíme cokoliv. Dokázala nabídnout to, po čem zlodějskými skandály až po hrdlo nasycená společnost touží - postavu člověka osobně poctivého, neúčastnícího se honu za milionovými majetky a prostého podezření z korupce. A zatím pan Špidla očekávání nezklamal, prokázav víc statečnosti, než tuctem let podpovrchových her zpražený volič doufal: dokázal se elegantně zbavit svého ostudu plodícího šéfa, odstavit od vlivu jeho estébácké poraděnky a rozloučit se s pochybnými celebritami Kavanova typu. Kdyby toho víc nebylo, už ten skutek by byl jedním z mála světlých momentů polistopadového vývoje. Snad tedy, dejž Bůh, aspoň končí éra prognostiků v české politice.

Nicméně lze zřít jiskru sociálně inženýrského fanatismu v oku páně Špidlově, což napovídá do budoucna lecjakou patálii. Rudá barva krve sice už drahně vybledla na socdemáckém praporu, takže nějaký socialistický džihád z toho snad nekouká, ale bezpochyby košaté dluhy, králičí rozmnožení poskytovatelské byrokracie, státní chapadla, zasahující čím dál hlouběji do občanova života i kapsy, a mnoho jiného, bez čeho se nemůže obejít idea spravedlivějších zítřků na erární komando. Lid český, ve své podstatě levicový a představě státně poskytovaných dárků oddaný, si asi bude muset užít dlouhých let selhávání státního obšťastňovatelství, než pochopí, že životním jistotám, upečeným dle zpráchnivělých socialistických kuchařek, se jinými slovy říká holá bída.

A byl zde ovšem i jistý sedlák u Chlumce, dopadnuvší takto neslavně navzdory vysoké míře přízně, vyslovované stranám Koalice ještě před celkem nedávnou dobou. Sedlák se octl v chlumeckém rybníku, protože zklamal voliče, otráveného švindly smluvně- opozičních hokynářů, nabídnuv mu tutéž čalamádu jako oni: handrkování o osobní postíky a hodnůstky. Nedovtípil se, sedláček, že je od něj očekáváno něco mnohem podstatnějšího, totiž jasný, vyhraněný program. Měl s ním přijít tím spíš, že se prognostická konkurence nezmohla na víc než na hesla, navíc značně slabomyslná. Jenže milý sedlák se bál. Bál se, že vyhraněným programem odradí voličstvo opačného pólu, že získav jedny, ztratí přízeň druhých. Od něj jediného se čekal čin, ale sedláček se k němu nevzchopil, nýbrž předváděl stejné volebně gulášové představení jako jiní, z nějž přemýšlivější občan nevyvodil volební přízeň, nýbrž potvrzení domněnky, že jest pokládán za vola. Zákaznictvo chlumeckého sedláka, lidé o dost vyšší úrovně než otrocká sedlina či obdivovatelé tatíčků, se proto od něj odvrátilo, davši přednost straně otrávených nevoličů.

Nemá-li se česká veřejnost ve své nevoličské otrávenosti utopit, musí se něco stát. Něco, čím by se aspoň kouskem obnovila důvěra v smysl politiky jakožto snahy o kladný vývoj státu a společnosti. Jest obava, zda toho je některá z dnešních parlamentních stran vůbec schopna. Modrý pták, zbavený svého poslední dobou už dost šíleně vypadajícího Otce a Vůdce, kdyby se místo něj a jeho kamarily dostali ke slovu ti drobní a slušní z obcí a okresů ... nebo snad u Chlumce ztroskotavší, avšak konečně svůj program a výraz naleznuvší koaliční sedlák ... nevylučoval bych to tak zcela. Ale spíš bude konečně muset přijít někdo jiný. Zemětřesení, které zalomcuje otrávenou netečností a zboří potměšilou pětiprocentní hradbu. Občanské hnutí, které si nepoklade za smysl a účel všeho vyhrát volby a dojít tak výnosných ministerských křesílek, nýbrž vyslovit zásady, podle nichž bude třeba vyspravit českou chaloupku, aby se podobala spíš solidnímu evropskému domu než povolžské zemljance. Že do takového domu patří slušný, k smíru a spolupráci ochotný nájemník, a ne nenávistník s pěnou nacionalismu u huby, musí být samozřejmé do důsledků, i do těch nejnepopulárnějších. Chyba takového projektu tkví jen v tom, že zemětřesení toho druhu se vesměs dostavují až poté, kdy chytráci a filištíni dohospodařili zemi k samému dnu.

(Hannover, 23. 6. 2002), (ANNONCE, 3. 7. 2002)

Aj, aj, kterak jsem se zmýlil! Snad abych opustil koníčka prognostiky a začal například sbírat známky. Zase jsem z jednoho volebního výsledku soudil na zásadní obrat, předpověděl jsem modrému ptactvu pro jeho pohrdání soudným voličem úpadek, z nějž se bude stěží vzpamatovávat ... kdepak. Je-li v zemi české ještě nějaký soudný volič, buď drží tu vlastnost v tajnosti, nebo si dává všechno líbit, ztrativ už dávno víru v možnost pozitivního obratu. A jestli ještě může přijít někdo jiný, jak jsem zadoufal, rytíř s mečem plamenným, jímž by rozťal začarovaný kruh prognostického spříseženectva ... taková naděje, byla-li kdy vůbec, se vytrácí každým rokem a oživit ji může leda zásah nadpřirozené moci, což, v pohádkách se takové věci stávají. Jinak ... krok-sun-krok doleva, krok-sun-krok doprava, a zpátky, a zase ... takové je pravidlo českého volebního tance, z jehož kola nejspíš není úniku, leda někam za Ural. Jak jsem rád, že jsa emigrant, nemusím se jej zúčastnit!

Heslo krále Jana aneb O třech statečných

Vítr změn zachvátil český tisk. Ještě donedávna mezi karikaturami převládal buď ježkovitý účes, strohý knír a za brejlemi zrak upřený k výšinám vlastní slávy; nebo postava bodřejší, s mnoha podbradky, cigaretou v pysku a lahví becherovky v kapse. To se nyní radikálně změnilo, neboť noviny plní kresbičky postavy dámské, jíž ani karikaturista nedovede odejmout půvab, avšak zcela nepochybně oděné směšností. Nač poukazuje ta změna? Čím je k smíchu ona zálibně zobrazovaná dáma?

Průvodní články a komentáře nás nenechávají na pochybách. V osobě paní Hany Marvanové se novinářské jízlivosti nabídla postava zrovna k popukání. Ona, představte si, mohla sedět ve vládě, ale odmítla to! Takové skvělé, výborně placené místečko, z nějž stačí občas pronést cosi o tom, čím hodláme oblažit hodného voliče, a když slib splaskne nebo je z něj ostuda, odkázat na svého tiskového mluvčího. Mohla, nedovtipná, zaujmout například místo ministryně školství nebo zdravotnictví, s nimiž by sice za daného stavu věcí nepohnul k lepšímu ani ďábel sám, nicméně se k nim hrne zástup zájemců, vědoucích, že až to při dobrém platu a hroší kůži překlepou, odstartují k ještě výtečněji honorovaným místům různých poradců a manažerů.

Paní Marvanová vskutku tvoří mezi tím čilým hejnem vzácnou a mnohému nepochopitelnou výjimku. Mohla by, a nechce. Jest obyčejem v této zemi ptát se na význam a účel nejasných skutků větami, co z toho má, co jí to vynese, ale tady zůstává postkomunistický rozum stát. Neboť je jisté, že odmítnutí vysokého postu nevynese nic, ba je spojeno s nebezpečím, že politik tak nerozumný vypadne z paměti a časem i z politické hry.

Zbývá tedy ... že by paní Marvanová nesledovala žádné chytré a výnosné záměry, nýbrž že prostě má svou politickou představu, o níž je v zájmu koaličního souzvuku schopna diskutovat, ne ale ji úplně popřít? Že nachází své místo pouze ve vymezeném spektru názoru liberálně pravicového, a ani s vyhlídkou ministerského platu, slávy a mnohých privilegií není ochotná naskočit si na šejtrok vozíku socialistického, směřujícího do hlubin dluhů a zbyrokratizovaného poskytovatelského státu? Musí to být nějaký divný člověk, ta Marvanová. Paličatá a umíněná, shodují se na jednotném soudu její kritici. To oni, rozumí se, by umínění nebyli, hahaha.

Je ale také možno celou věc obrátit a zvolat s uznáním - jest ještě politik v království českém! Zatím ovšem je to jev dosti výjimečný. Mnozí se za politiky sice pokládají, ale nejsou víc než kramáři s hlasy a posty, což má do politiky ještě daleko. Mělo by to být samozřejmé, ale zřejmě není, takže neuškodí si zopakovat, co je a co není posláním politika. Není jím vybudování osobní pozice, byť i jinak bezúhonné, o různých temných kšeftech i nepokrytých podvodech ani nemluvě. Není jím rovněž dopomoci k vládě a moci některé z partají; neboť stejně jako slavný politik, ani jeho ještě slavnější partaj není účelem sama sobě, nýbrž má čemusi sloužit. Tím čímsi je veřejnost, stát, občan.

Mívalať země česká panovníka, který se nerozpakoval vyjet do ztracené bitvy pod heslem »Sloužím«, nezkoumaje, je-li jeho počínání taktické či osobně výhodné. V nedávno minulých volbách se podobné heslo nevyskytlo, snad že by v záplavě těch tupomyslností muselo vlastní váhou vypadnout z plakátu, ale je útěšné vědět, že aspoň jeden z českých politiků by byl hoden je nést. Paní Marvanové náleží spíš dík a uznání statečnosti, s níž osaměle hájí svůj názor, než karikaturistická jízlivost. Neboť není pochyb, že nebude lépe v zemích českých a politika se nepozvedne nad úroveň svinstva, za něž je obecně pokládána, dokud se v ní výrazněji neuplatní heslo Jana Lucemburského. Je na občanech, aby poznali a podpořili ty, kteří takovou vůli mají, i když to třeba není v dané chvíli taktické, a odepřeli podporu těm, kteří mají v úmyslu všechno možné, jen ne sloužit.Nikdo ovšem nemůže sloužit něčemu, čím z té duše pohrdá.

Dostalo se nám v nedávné době exkluzivního příkladu toho, zač nejeden politik pokládá svého voliče: ne snad přímo za vola, nebo aspoň o tom nemluví nahlas, ale přinejmenším za rybu. Neboť volby, víte, jest cosi podobného rybolovu, poučil nás pan Ladislav Jakl, takto činovník a volební stratég strany ODS. Rybě je třeba napíchnout na háček vábnou žížaličku, přičemž nejde o to, zda žížalička chutná rybáři, nýbrž rybce. Napíchneme-li tu správnou, rybičce se líbící, můžeme ji mít o málo později na pekáči. Rozumějme dobře vzkazu, jímž se k nám stratég Jakl obrací - jste pro nás rybka, drazí voliči, již chceme mít na pekáči. Rybka je tvář nejen němá, nýbrž i hloupá, takže nás její myšlenkové vzněty zajímají pouze ve chvíli, kdy zočila žížaličku a přemítá, má-li, či nemá ji spolknout. Možná že změní názor, když se už třepe na vlasci, ale to je její věc. Je to velmi vzácné a upřímné poučení, jež nám rybkám pan Jakl v boží prostomyslnosti poskytl.

Snad jsou tací, kteří netouží po ničem víc než se octnout na něčím pekáči, ale normálnější občan by si měl pozorně prohlédnout, co se mu věší před nos. Mohou to být tupohlavá a nic nevypovídající hesla a sliby, jejichž účelem je, aby po další čtyři roky setrval v roli němé a hloupé tváře, věčné a bezmocné oběti na něčím pekáči. Nebo je to heslo královské, a ještě spíš výzva než heslo: »Sloužím«. Je vznešenější a pravdivější než všechna ostatní. Kdo je vzal za své, dal najevo, že nehledá subjekt k ovládnutí a využití, ale partnera pro společnou věc. Že dokonce umí vyjet na kresčacké pole bez vyhlídky na úspěch, protože je tu cosi jako čest a poctivost, názor a program. Je hoden následování.

A abychom nehovořili jen o osamělém zjevu paní Marvanové, připomeňme si, že jsou tu i jiní stateční. Jan Kasl táhl dlouho káru s emblémem modrého ptáka, ale měl kuráž se z ní vypřáhnout, když s konečnou platností zjistil, že se jinam než do bahnisk korupce a sobeckých zájmů dotáhnout nedá. Nemusel to dělat; kdyby byl držel basu a krok, mohl být dál pražským primátorem a snad časem i něčím víc. Stačilo nevidět, co se vidět nevyplácí, nešťouchat do vosích hnízd, pobírat odpovídající plat a hledět si výhodných, prospěch slibujících známostí. Tak se to dělá, tak je rozuměno politice, jíž sice ti němí a na pekáč určení říkají svinstvo, ale jichž není nutno si všímat, leda jim jednou za čtyři roky pověsit před nos žížalku. Ještě se ukáže, co podnikne pan Kasl, protože zjevně nemíní pokládat svou politickou pouť za skončenou. Ale projevil statečnost a vůli sloužit, což ho kvalifikuje k skutečné politice a činí hodna následování, vyzve-li k tomu.

A ještě chci do třetice upozornit na osobu pana Zdeňka Bárty, senátora a duchovního církve českobratrské. Také on by se mohl neplést do ničeho nevýhodného, neříkat nic, co by mohlo ohrozit jeho kariéru. Ale on říká. V době účelově vzbuzené nacionalistické hysterie upozorňuje na hrůzy, zločiny a bezpráví, spáchané kdysi na třech milionech spoluobčanů německého jazyka. Není to právě taktické. Udrží-li se do dalších let dnešní způsob, dělící lidské utrpení na správné (které se událo jiným) a nesprávné (které se událo nám), je pravděpodobné, že se neoctne na seznamu kandidátů v příštích senátních volbách. Kdo nechce, nemusí s jeho pojetím dějin souhlasit. Ale nemůže popřít, že zde opět stojí člověk statečný, vlastních obročí si nehledící, nabízející ne návnady k nachytání rybek, ale názor. Nepochybí, kdo bude sledovat, kde ční jeho osamělá postava, neboť i on je připraven sloužit.

Obratných taktiků, skvělých volebních stratégů a charismatických osobností je v české politice za korunu kornout. Ukazujte šimpanze pětkrát denně v televizi a bude z něj charismatická osobnost. Zapotřebí je něčeho jiného: osobností třeba méně charismatických, ale schopných a ochotných sloužit. Česká socialistická levice už, jak se zdá, takovou našla; lze-li povědět něco pozitivního o výsledku červnových voleb, tedy že aspoň na levé straně politického proudu se pupeční šňůra postkomunismu zřejmě začíná trhat.

Zbývá ještě starost o stranu pravou. To bude obtížné, protože modrý pták, který až dosud tento konec názorového bidélka zabíral a ostatní z něj shazoval, krom občasného zakokrhání nikdy nic pravicového nepředvedl, nikdy nepřekročil mez předstírání, nikdy neprojevil víc než snahu oklamat hloupou rybku a dostat ji na pekáč k večeři. Je ještě naděje, že zmizí-li z jeviště hlavní stratég, dokáže si modrý pták vyčistit pírka od prognostického šmíru a čímsi pravicovým se konečně stát. Ale ruku do ohně se za to dávat nedoporučuje.

Síla druhá, pravicově opravdovější a kdysi nadějná, vypadla ze hry, protože odradila kritickou a myslící část veřejnosti - a o jinou se pravicová síla nemůže opírat - úpěnlivou snahou o vládní křesílka, stůj to co stůj. Lze předvídat, že ji to bude stát hodně, možná i samotnou existenci. Je krajně nejisté, jaký bude osud strany US, nerozpomene-li se na heslo krále Jana - »Sloužím«.

Spíš bude skutečnou pravici asi nutno posbírat z drobtů. Zatím jsou k nalezení v různých koutech politiky v osobách lidí statečných, kteří dokázali postavit službu nad setrvání ve výhodných pozicích za každou cenu. Paní Marvanová, pánové Kasl a Bárta, snad i další, kteří se k tomu kroku teprve chystají ... bylo by skvělé, kdyby k sobě nalezli cestu. Je však jistá překážka, již budou muset odbourat. Levicovost se totiž obejde bez názoru, stačí jí ideologie.

Člověk pravicový názor potřebuje a má, jenže každý jiný; není dvou lidí, kteří by na základě vlastní úvahy došli k témuž názoru. Je proto nezbytné opustit dosavadní obyčej, s nímž pravicově orientovaný politik přijde, přednese svůj názor, a když s ním ostatní nechtějí až do posledního puntíku souhlasit, práskne dveřmi a uraženě odkráčí. Místo toho se bude muset učit zanedbanému umění vzájemně si naslouchat, protože jinak si můžeme sny o pravicové politice nechat zajít. Teprve spojí-li se jednotlivé názory v proud, shodnou-li se na mezích, jež nesmí přesáhnout, má-li se proud ještě zvát pravicovým, zaměří-li se nikoli na osobní ctižádosti, nýbrž na službu, teprve pak je možno veřejnosti předložit produkt výsledný, jímž není ani tak partaj, nová či stará, ale program. Rozumný, proveditelný a dlouhodobý, třebaže ne stravitelný všem.

Jen jím je možno oslovit pravicového voliče, protože tupomyslná hesla a taktické kejkličky ho urážejí a odrazují. Zdali je s ním také možno dosáhnout většiny ... to se ukáže samo. Zatím tak daleko nejsme, zatím je nutno českou pravici teprve objevit a sebrat do houfu. Koho tím pověřit ... rozhlédněme se. Tři stateční by tu už byli.

(Hannover, 21. 7. 2002), (ANNONCE, 14. 8. 2002)

Ryba je hloupý tvor: vidí žížalu na háčku a spolkne ji. Ale jen jednou, prosím, abych se ryb trochu zastal. To český volič je ochoten polykat návnady jednu za druhou: pokaždé se chvíli třepe na udici, zlobí se, pak si zvykne, nějak se sám před sebou omluví, na svou hloupost zapomene, a když mu je příště předhozena žížalička, spolkne ji znovu. A ještě jednou, a ještě, beze stopy poučení, jaké dokonce i rybám plyne ze zkušenosti. Obávám se, že to ani Tři stateční nespraví.

Zkouška státníkova

Před nějakou dobou propustil německý kancléř Schröder svého ministra obrany, Rudolfa Scharpinga. Přesněji řečeno, bez velké parády ho vyhodil, protože jednak byly volby za dveřmi a dlouho se vlekoucí skandál by vládní straně uškodil, jednak že toho bylo tak zrovna dost. Příliš často se v novinách objevovalo Scharpingovo jméno v souvislostech ... vlastně nijak zvlášť nezákonných. Jen že si tu a tam spletl soukromou letenku se služební, že někde něco nešikovného plácl, že měl něco udělat, a neudělal. Jak sami uznáte, nic, co by českého politika významněji zvedlo ze židle. Narodil se prostě pan Scharping ve špatné zemi.

Být to nad Vltavou, žádný vyhazov by mu nehrozil. Český kancléř by se ho zastal, jeho pochybení by neviděl a jakživ o nich ani neslyšel, a když by se už novinářský pokřik nedal přeslechnout, nechal by svého mluvčího se vyjádřit v tom smyslu, že jest nutno vyčkat výsledků šetření, po něm rozhodnutí soudu a to vše by překryl širokým pláštěm presumpce neviny. Vše by přežil český Scharping a jeho ministerská židle by se nenahnula, protože nikoho osobně nezavraždil, s rukou v cizí kapse chycen nebyl, a různé temné čachry a podezřelé známosti ... nelze dokázat, prosím pěkně. Soud nenašel dostatečné důkazy. Vyšetřovatel odložil.

Tak se to dělá v království českém, kde důvodem k odstoupení, neřku-li k vyhazovu politika, není selhání ani zjevná neschopnost, a nějaké ostudy a permanentní skandály, chachacha, už teprve ne. Pakli důmyslný čtenář z předcházejících řádků vyvodil, že jejich pisatel hodlá tímto srovnáním poukázat na tance kolem jistého Karla Srby, hádal z větší části správně. Ano. V západním světě, k němuž se země české, jak známo, hotoví připojit, jistě není všechno jen zlaté a svaté. Ale asi stěží by byla ... kdež pak trpěna figura Srbova formátu ve vysokém státním úřadě. Především by se do něj vůbec nedostala, a to ani jako pomocný vrátný. A kdyby se navzdory všemu taková nehoda přihodila, trvala by nejdéle do prvního maléru, jenž by ani zdaleka nemusel nabýt intenzity už jen štiřínské aféry.

Mluví se nyní o poslední kapce, jíž cosi přeteklo, ale zkušenosti se soudními dvory v Čechách nabádají k obezřetnosti. Nelze vyloučit, že se v pravý čas vynoří nějaký nepostižitelný Pepa z Hongkongu, v jehož existenci soud uvěří a na jehož obšírná ramena přesune veškeré podezření. Nebo že bude Srba sice pohnán k právu a složitě souzen, avšak nakonec neodsouzen, jelikož důkazy budou shledány nedostačujícími a svědectví neprůkaznými. Jakési krychličky semtexu a příkazy k likvidaci ... třeba budou soudem kvalifikovány jako přátelská rada, něco podobného už tady také bylo. Nebo zasedne soudní dvůr až za drahný čas, kdy už naléhavost případu povadne, a padouch Srba bude odsouzen ... například za nedovolené přechovávání zbraně, ostatek pak bude za užití přemnoha právních kliček ohleduplně zameten pod koberec. Nebo konečně bude uznán vinným a vsazen do žaláře, ale za nějaký týden ho někdo omylem propustí jako miliardového defraudanta Smetku, co chcete, soudy jsou, jak známo, přetížené a soudce je taky jen člověk. Byloť jednou z prvních starostí sametového režimu podřídit rozhodování soudců pouze jejich svědomí, zboží to v nejednom případě nevalné kvality, takže se není příliš čemu divit.

Ale i kdyby se uvedené obavy nenaplnily a podnikatel Srba i se svými podpodnikateli se octl v kriminále nadlouho, natvrdo a bez omezujících kliček (z hlediska zahraničního pozorovatele může být zarážející, jak téměř každý gauner bývá v Čechách ozdoben titulem »podnikatel«), ještě stále nelze politické poměry nazvat standardními. Neboť vysoko nad všemi Srby, Novotnými a Tomšovicovými ční postava vpravdě titánská, gigant českého postkomunismu, jehož jméno jest Jan Kavan. Bez jeho aktivního přispění a shovívavé ochrany by srbovský hmyz nemohl naklást vajíčka do ministerského aparátu. Gigant Kavan již sice na své vládní židli nesedí, ale vyměnil ji úspěšně za jinou, světově slavnou, a nenašel se žádný Schröder, aby řekl - dost, basta a stačí, a ostudu plodícího giganta jednoduše vyhodil.

S politickými farizeji je tomu v Čechách podobně jako se soudcovskými: čeká se, jestli jim vlastní ostuda stačí a odejdou sami. Nejspíš že se u nich také předpokládá nějaké svědomí. Asi je zbytečné na tomto místě opakovat shrnutí skutků a zásluh toho neobyčejného muže, jelikož je každý zná. Styky s StB za jeho londýnských studií, jichž se ovšem nedopouštěl ze zlé vůle, nýbrž z pouhé pitomosti, jak zněl výsledek sametového šetření - věru výtečná kvalifikace k výkonu jedné z nejvýznamnějších státních funkcí. Jeho propojení s pavučinami nejrůznějších tuzemských i zahraničních podpovrchových struktur není sice do puntíku prokázané, ale aspoň značně pravděpodobné, což by mělo prozíravějšímu stranickému šéfovi stačit, aby ho nejmenoval ani roznášečem pošty, natož pak ministrem a tím spíš zahraničí.

Ale nestačilo to, naopak lze říci, že se Kavan musel v Zemanově vládě s jejími různými Šloufy a Šímy cítit velice doma a ve svém počínání potvrzen.Jako perly na šňůrce následovaly další ukázky neprůstřelné drzosti, Štiřín, Český dům, přepodivné vazby na kdejaký arabský režim poslední kvality, systematické obklopování se obskurními postavami s podezřelou minulostí, záhadné kšefty se zbraněmi, nevýhodné zakázky bez výběrového řízení, usilovná snaha o nastavení nožky Západu při těch balkánských patáliích, o vypuzení nemilované Svobodné Evropy ... ano, ano, za ruku v cizí kapse ho nikdy nikdo nenačapal, ale v normálnějších poměrech bývá činěn rozdíl mezi kapsářem a politickým činitelem. Ten první musí být do posledního kousku paragrafu usvědčen, tomu druhému stačí, když časem začne být jeho kousků dost, jak to v Němcích pocítil pan Scharping, kavansko-srbovských kvalit ani zdaleka nedosahující.

Máme nyní nového kancléře v království českém a zraky mnohých se na něj upínají se zalíbením. Ty jeho socialistické fantazie ... no budiž, je třeba už značné porce partajnického zbožnění, aby z nich člověk místo státu rovnosti a obecného štěstí nečichal do budoucna spíš olbřímí malér, ale aspoň je to prý poctivý člověk. V desateru dozorčích rad nezasedá, statisícové poradenské honoráře nepobírá, pozemky a domy nalevo napravo neskupuje, miliony v škatulích od bot nepřechovává, dokonce chodí do práce ráno v šest. Nenaplní však své pověření a neodstraní nedůvěru v politický systém ani u soudnějších lidí doma, ani za hranicemi, nenajde-li v Kavanově případu kuráž říci dost a basta, stačilo to, dalších pokračování téhož divadla nám není třeba.

Pozorně sledujme, co se v nejbližším čase stane: utne-li premiér Špidla nehodnému služebníku Kavanovi přítok financí z daňového měšce, nenechá-li ho nasadit si stomilionový věnec slávy v OSN, dostál svému pověření. Dopustí-li, aby z té bezvýznamné, ale pěkně drahé pozice dál šířil ostudu a pochyby o české demokracii, bude to jeho první selhání. Dlužno zdůraznit, že pouhým neobnovením ministerské funkce požadavku čistých rukou zadost učiněno není.

Ale to všechno ještě nestačí. Odstoupí-li gigant Kavan nebo neodstoupí, odepře-li pan Špidla financovat jeho slávu nebo ne, to všechno jsou panské hrátky, vrchnostenský mariáš o moc a vliv, o posty a prebendy, jaké nám může poskytnout každý orientální sultanát, pro ně nemusíme mít demokracii. Má-li toto substantivum být něčím víc než jen ozdobou partajních názvů, musí konečné slovo ve státních záležitostech vyřknout občan. A nepovídejte mi zase, že to beztak mají páni všechno mezi sebou rozdělené a dohodnuté, to je postoj poddaného, svědčící o tom, že demokracii nedorostl a není jí hoden.

Občanova možnost tkví v tom, že pozoruje počínání politických stran a jejich představitelů, srovnává je se svou zkušeností a buď jim uděluje svůj souhlas, nebo jim jej naopak odebírá. V předvolebním čase jsme byli třikrát denně zasypáváni nejrozličnějšími prognózami a preferencemi, což nyní jaksi utichlo. V Německu, kde žiji, se předvolební čas takové hektické explozi prognostiky netěší, zato však je občan průběžně informován o pohybech politické přízně i mimo něj. Lze předvídat, že kdyby byl některý politik obtížen tak obrovskou mírou nedůvěryhodnosti a mnohostranného podezření, nicméně by se dral k nadnárodním funkcím, stálo by to jeho partaj pěkné procento občanského souhlasu, pro něž samotné by si šéf jeho strany pospíšil s nátlakem na odstoupení, ne-li s vyhazovem.

V Čechách jako by to neplatilo. Třináct let už se dějí zjevné špinavosti a podlosti, jichž bylo osazení Černínského paláce šloufovskými figurami nejvýraznějším, ale nikterak jediným příkladem. Procenty občanské akceptace to však nepohnulo, leda že přibylo těch, kteří říkají, že politika je špína, a dobrovolně přenechávají pole postkomunistickým gigantům. V jejich stopách pak i všelijakým gaunerům Srbova formátu, kteří by bez jejich shovívavé nevšímavosti nemohli existovat. Ještě stále platí v české politice, že nestydatá huba a hroší kůže jsou lepší než poplužní dvůr. To proto, že není skutečný občanský tlak na politické hodnostáře, takže se necítí být puzeni k ráznějším opatřením proti grázlovskému prostředí ve státní správě.

Cosi se teď, zdá se, po těch volbách pohnulo a nový pán Černínského paláce se chopil železného koštěte, což je dobré a nadějné. Ale všechno zůstane viset na poloviční cestě mezi demokracií a sultanátem, dokud si občané dají líbit, aby fosilie morální zchátralosti byly místo rázného vyhazovu pouze přesouvány z jedné prebendy k druhé. Netřeba velkého věšteckého nadání k předpovědi, že časem přijdou nové skandály, nové maléry a nové podvody. Sledujme je, ale nedejme se jimi svést k tomu, abychom zapomněli jméno Kavan. Jen jediný výsledek smíme pokládat v té věci za dostačující: bezohledné vyčištění všech politických úrovní od sítí postkomunistického gaunerství. To budiž prubířský kámen, na němž pan premiér Špidla složí svou zkoušku státníkovu. Nesloží-li ji se ctí, neukáže-li vůli přivést sobě svěřenou zemi k ničemu víc než k dalším dějstvím stále téhož prošvindlovaného divadla, musí to pocítit.

Je zbytečné naříkat nad tím, co všechno nefunguje, jak by mělo v zemích českých, dokud se veřejnost vzdává nejpodstatnějšího nástroje skutečné demokracie, totiž občanské a voličské kontroly.

(Hannover, 13. 8. 2002), (ANNONCE, 4. 8. 2002)

Gauner Srba byl mezitím odsouzen, čímž se občanův právní cit může cítit posílen, i když zcela ze zřetele bych jeho případ nepouštěl; ony se v sametové říši dovedou dít všelijaké věci. Zkouška státníkova pak ... snad bychom chtěli moc na panu Špidlovi, rytíři smutné postavy. Od Zemana k Špidlovi, od Kavana k Svobodovi ... jistě je to pokrok, i když polovičatý. Buďme vděčni i za něj, protože budoucnost hrozí, že nemusí napříště docházet ani k takovým. Prezident, oznamující náhle, jak mu už odjakživa byl proti mysli antikomunismus, jiné úkazy a projevy téhož druhu ... aby se nám ještě po obyčejném lumpu Srbovi nestýskalo.

Úvaha taktická aneb O ucpaném trychtýři

»Ferko! Keď uhodneš, koľko chlebov nesiem vo vrecu, dám ti všetky tri!« »Jeden.« »Nie!« »Dva.« »Tiež nie!« »Tri!« »Ej, Ferko, si ty veštec, alebo diabol?«

Jo, jo, to bývalo vtipů na Slováky, není-liž pravda. Smávali jsme se jim pro jejich prostoduchost, kampak na nás, tisíciletý kulturní národ, a věštili jsme jim neblahé konce, když se odštěpili a pořídili si vlastní stát, počkejte, počkejte, bratia, ještě se budete divit... Ale byly nedávno volby, a to jak ve vlastech českých, tak i v těch podtatranských. Dopadly jak dopadly, a kdo se teď diví, jsme spíš my, chytří Čechové. Ukázalo se, že slovenský volič dovedl mnohem úspěšněji odstavit od moci postkomunistické zahnízděnce, což je skutek, o němž se nám nad Vltavou bude asi ještě velmi dlouho jenom snít. Ukázalo se rovněž, že ačkoliv i Slováci mají ekonomické potíže a nevede se jim zvlášť luxusně, zřejmě ta skutečnost nevyústila v blbou ani jinou podobnou náladu, neboť u slovenských uren se sešlo nápadně víc voličů než v Čechách. Asi proto, hádal bych, že si měli z čeho vybrat. Nechodili po Prešpurku v hlavou ve smutku, říkajíce, že není koho volit.

Nabídka byla široká a každý v ní našel ne-li přesně to, co by odpovídalo hlasu jeho srdce, tedy aspoň program, k němuž se dalo přikývnout. A věnoval-li kdo důvěru mizerům, může na rozdíl od nás v příštích volbách svůj omyl napravit. Slovenská demokracie, za niž by byl před pár lety nikdo krejcar nedal, zřejmě funguje.

Demokracie česká, jejíž slavnou tradicí se nestačíme pyšnit, se podobá trychtýři, jehož hrdlo se zužuje a zužuje, až se v něm nakonec všechno ucpalo a nic se nehne dál. Zdálo se původně, že i my si máme z čeho vybrat. Tu pravice, tam levice, kdesi stranou i nějací komunisté, ale dobře, ať vidí, že nejsme jako oni. Poté se ozvalo jakési puknutí, hle, modrý balónek padá z nebes, co se zdálo být pravicí, projevilo se jednak jako samoobslužné zařízení pro vybranou společnost, jednak jako podstavec pomníku velikánovy slávy, i odstoupil volič od nabídky tak nevalné.

Ale ještě stále se zdála být naděje, dokonce snad opodstatněnější než ona, vkládaná do modrého krkavčího hejna: síly pravice se znovu sebraly a vytvořily koalici. I zdálo se být všechno dobré, jeden čas dokonce výborné. Síly levice se rovněž vzpamatovaly, setřásly ze sebe kabát ostudy a hulvátství, i bylo rovněž všechno dobré. Jenže pak se trychtýř zúžil: pravice ztrácela na věrohodnosti, nemajíc zřejmě co lepšího k nabídnutí než taktické obraty a tahanice o budoucí vládní křesla. Tu seznal nejeden pravicově zaměřený občan, že nemá, koho by volil, a zůstal doma. Levice, zbavená protivníka, slavně zvítězila, ale hned se ukázalo, že očekával-li kdo nástup slušnosti a otevřenosti, dosti se zmýlil; levicový vůdce sice po křupansku neřve a neuráží, ale dává najevo, co je jeho cílem: zhruba totéž, co zde bylo už za Lomikara, společnost poddanská, jíž vrchnost milostivě ponechá v míšku nevelké kapesné a vše ostatní bude dle svého osvíceného uvážení spravedlivě rozdělovat. Jelikož se poslední zbyteček pravicového hloučku dal zavázat slibem lokajské služby na Lomikarově zámku, zúžil se trychtýřek definitivně a neprojde jím už vůbec nic.

Z celé pravicové nabídky zůstala po dvanácti letech obratných obratů už jen tvář paní Marvanové, sice hezká, ale k obsazení pravého křídla politické scény přece jen nepostačující. A křídlo levé ... kdo by stál o Lomikary. Kdo by chtěl být poddaným, pracujícím na panském za hubené kapesné. Kdyby byly volby dnes, kdoví, jaká by byla účast. Zdálo-li se před těmi posledními, že není koho volit, dnes se to zdá trojnásobně. Sám bych nevěděl. Vybírat ze tří zel pořád to nejmenší, to by časem otrávilo i svatého. Není se nač těšit, Čechové. Nerozšíří-li se ještě trychtýř, neobjeví-li se v politické nabídce nové objekty jako na Slovensku, můžeme zabalit stánek; geniální taktika dvanácti let dokázala otrávit pravicového voliče podfukářstvím a malichernou rozhádaností, voliče levicového pak vyděsit vyhlídkou na lomikarovské poddanství, takže se ani ten, ani onen k urnám nejspíš nepohrne.

Dostaví se k nim jako obvykle v sevřeném šiku, s hesly a mávátky komunisté, mezi obyvatelstvem sice v opovržení, ale jelikož jim obecná otrávenost uvolní cestu, mohou dojít svého. Není vyloučeno, že nikoli srpnovou potopu, nýbrž tuto pochmurnou možnost nám oznámilo srdce zvonu Zikmund, když puklo krátce po oznámení volebních výsledků.

Čím to, že nad Dunajem demokratická mašinka běží a u nás ztrácí páru? Zčásti možná proto, že metropolí někdejší rudé říše byla Praha; v ní stála papalášská a estébácká centra, v ní kul své podivné prognózy Prognostický ústav, a když zazněl signál perestrojky, všechno se to vyhrnulo ven, jeden hladovější než druhý. Z papalášů a estébáků ti chytřejší, prognostici šmahem všichni, jedni se přerodili v manažery, bankéře a průmyslové kapitány, jiní vystoupili k metám politickým, stavši se vládními poradci a zakladateli stran, všichni jednotní v rozhodnutí nepustit k tak výživnému korýtku nikoho společnými pouty nespojeného.

Na Slovensku však byli pouze papaláši druhé kategorie a prognostici snad vůbec žádní, takže se demokracie sice ztěžka, ale přece jen probila k uplatnění.Také je možné, že slovenský lid, stavící na přední místo vlastní státnost, byl v té touze celkem snadno uspokojitelný, a vztyčiv už jednou slavně prapor s dvouramenným křížem, zbylo mu energie i na rozumnější věci.

Lid český však zůstal polapen ve své odvěké představě dobrotivého panstva, povinného zajistit poddanému chalupníkovi životní jistoty. Je to destruktivní představa a nelze ji uspokojit, leda po vyjedení krámu až k samému dnu začít znovu a jinak. Není psáno v nebeských knihách, že se to musí podařit. Ale ani to asi není celé vysvětlení. Musí tu být cosi, v čem se elementárně liší česká i slovenská duše a co vedlo na Slovensku k nejistému, ale přece jen pohybu vpřed a k naprosté, nehybné bezradnosti u nás.

Možná že se slovenská duše snadněji vyprošťuje z bezmezné oddanosti tatíčkům, zejména pokračují-li tatíčkové příliš okatě v zbojnických tradicích, bohatým berou a chudým rovněž. Český tatíček však zůstane tatíčkem, milovaným a neotřesitelným, i kdyby se svatovítských věží zmocnil a ve frcu je zastavil. Ale hlavně a především: slovenský volič není tak bezmezně oddán geniálním taktikám. I na českém politickém kolbišti se tu a tam objeví nová partaj, protože od těch starých už pes kůrku nevezme; ale ještě se nestalo, aby se prosadila ve volbách. Nejen poctivá a prozíravá paní Hromádková, nejen rozšafný kníže Lobkowicz a prostořeký, leč upřímný pan Cibulka, ale ani kdyby sám král Šalomoun vytvořil koalici s archandělem Gabrielem, nepřejdou v Čechách přes dvě procenta.

Teď se nám zase vylíhla ta Evropská strana ... pan Kasl, pan Ježek, samí slušní, poctiví a schopní lidé, důvěru a oblibu mezi veřejností by také měli, ale moc bych se divil, kdyby si ve volbách přišli na víc než jejich předchůdci, a kdoví jestli.

Neboť Češi jsou lišky lišky, jak praví ta píseň o ocelových ptácích. Volí chytře, volí takticky. Neptají se, co kalého lze čekat od toho či onoho politika nebo partaje, ale jestli to s ní vyhrají. Volil bych ty nové, nezkompromitované lidi, což o to, jenže když on je nikdo nezná. Když oni se nedostanou přes pět procent a můj hlas by byl ztracený, vysvětlují svou taktiku. Že bude jejich hlas mnohem dokonaleji ztracený v chřtánu těch, o nichž by už dávno mohl každý vědět své, je nenapadá.

Slováci mezitím zakládají nové strany a zase je opouštějí, přičemž nejde tolik o jejich obsah a program, ba ani o státnický kukuč těch pánů, co se vystavují na plakátech, ale o šíři možnosti. Jistě je některý z nich člověk solidní a jiný zas mizera, ale to už tak bývá. Hlavně má na Slovensku volič lepší výběr než mezi lícem a rubem téhož otahaného kabátu. A nesplní-li zvolený politik očekávání, má občan možnost si příště vybrat jiného. Nenaděluje mu ji žádný volební řád, ale dělá si ji sám. Svou kuráží, s níž dovede podpořit něco nového a neobehraného, svou prozíravostí, s níž netaktizuje, ale podrobuje zkoušce nabízené programy. Třeba ty partaje s názvy Smer nebo Ano nejsou nic zvlášť ohromujícího, ale Slováci se nebáli je vyzkoušet. Osvědčí-li se, setrvají v spektru politické nabídky. Ne-li, skončí jejich jepičí úspěch, jako už tolika jiných před nimi.

To je demokracie, tak to má vypadat v teprve se líhnoucím politickém systému. Dvě či tři zabetonované strany, střídající se od voleb k volbám ve vládě, si může dovolit demokracie stará a osvědčená, v níž už nemůže nic jít šejdrem. Kvas se ale potřebuje usadit, oddělit kal od čistého vína. Toho jsme po dvanácti letech taktizování vzdáleni víc než na jejich začátku, zvysoka přehlížené Slovensko došlo na té cestě dál.

Takti- takti- taktika, poklepává si český vláček a zatím ho nezajímá, kam vlastně jede. Takticky si odfukoval hned ve výtopně raných devadesátých let, chytře a pohodlně slupl uhlíčko kontinuity se zločineckým režimem, takticky si stanovil pětiprocentní volební hranici, aby se mu na koleje nevecpal nikdo nezvaný, takticky tančil zleva doprava a zase zpátky podle toho, kde kynula vyhlídka na lapení voličských dušiček, takticky spojuje vagónky a zase je rozpojuje, takticky vypustil ve vhodnou chvíli vlasteneckou páru, takticky houká cosi o Evropě a bude bezpochyby houkat opak, jakmile se v tom ukáže vyhlídka na žvaneček moci pro zasloužilé velkotaktiky ... a cestující jedou, nedívají se kam, trochu se ošívají, ale zatáhnout za záchrannou brzdu se bojí, neboť by to nebylo taktické. Až nakonec...

Že by jel vláček v kruhu? Že by skončil tam, odkud před tuctem let vyjel? Pozor, jedeme do tunelu, jaksi to připomíná trychtýř ... nezatáhneme za brzdu aspoň teď? Ale ne, nějak prokličkujeme, jsme přece výteční taktici. Teď ... copak se to tam rýsuje na druhé straně, že by stanice Rudý Papalášov? Snad ne, tak úplně v kruhu se dějiny nepohybují. Ale že by to mohla být stanice Lukašenkov, stanice Žebrácká hůl, že bychom se z jejího peronu mohli se závistí dívat pod Tatry, to už ano, to už možnější je. Nu, nic. Jede se dál, takti- takti- ...

(Hannover, 4. 10. 2002), (ANNONCE, 16. 10. 2002)

Avšak naskytla se - možná, uvidíme, ještě se ukáže - příležitost profouknout zacpaný trychtýřek a český vláček odklonit z kolejí do stanice Lukašenkov. Ještě je příliš brzy hodnotit vstup České republiky do Evropské unie, také prozíravá moudrost evropských pánů není takového druhu, že by člověku nemohlo být úzko při představě budoucích zmatků. Přinejmenším však máme před sebou možnost. Bez EU ... nevím, nechci být škarohlíd, ale myslím, že z vlastních sil a za politických obyčejů, jaké máme, bychom k ní nedošli nikdy. Hledím na kyselé obličeje a čtu vyhýbavé komentáře pánů, jež nepotěšil výsledek referenda, a poznávám v nich ty, kteří si nepřejí, aby tato země dostala možnost. Proč ... ovšem. Líbí se jim být strojvůdci mašinky nejedoucí nikam, netěší je vyhlídka na konec tunelu, v jehož temnotách se vyznají.

Kacířské rozjímání o suverenitě

Než se Evropa rozhodne Čechy přijmout ... určitě se vybičují do většího evropanství než sami Evropané... (Benjamin Kuras: Češi na vlásku)

Nuže, můžeme už definitivně vyslovit, že vtipný, třebaže místy poněkud povrchní kritik českých poměrů pan Kuras se tentokrát jako prognostik právě neosvědčil; nelze věru říci, že by se v těchto dnech, předcházejících referendu o vstupu do Evropské unie, české luhy zachvívaly nějakým frenetickým evropanstvím. Netěší se dobří Čechové na svou hvězdičku v modrém evropském praporu nijak nadměrně, jelikož přesně nevědí, zda se jim vyplatí. Jsou slýchat hlasy pro i proti, těch pro je snad víc, ale zní jaksi mdle, osudu odevzdaně, zodpovědnější část voličstva nehodlá hlasovat pro Evropu z pocitu příslušnosti k evropsko-západní civilizaci a vědomého přiznání se k jejím hodnotám, ale že to holt jinak nejde. Že hlasovat proti by mohlo být ještě horší. Že - snad a dá-li pámbu - bude výhod takového kroku víc než nevýhod.

Ale že, jakáž pomoc, nám zlý svět už odjakživa jenom ubližuje, takže se nám jistě chystá nějak ublížit i nyní, ledaže se zatím neví jak. Nějakou boudu na nás v tom Bruselu určitě mají ušitou, jenže nevlézt do bruselské boudy, čekala by na nás ta moldavská, ukrajinská či běloruská, o niž je ještě míň co stát. I hotoví se každý hlasovat, jak mu srdce napovídá. Ti, kteří si nic krásnějšího než moldavskou boudu nedovedou představit, proti evropské hvězdičce. Ti, kteří se mafiánských bud bojí, pro ni. A nebude-li ještě pršet, lze předpovědět, že české voličstvo pokvačí valnými šiky k boudám prkenným, k chalupám a zahrádkám, aby je obrývalo a opečovávalo. Je dost možné, že to budou oni, kdo zvítězí v slavném referendu.

Naštěstí nemáme ustanovení, podle nějž by pro nízkou účast mohlo být prohlášeno za neplatné; to bychom si svou evropskou hvězdičku mohli namalovat křídou do komína. Proč vlastně české přihlášení k evropské myšlence vyznívá tak nemastně, s hubou už předem pokroucenou jakousi ukřivděností? I když se bohdá neprosadí protievropský trojspolek komunistů, pubertálních neonacistů a klausovských skeptiků, na nějaký veliký jásot a vítězné nadšení to nevypadá. No jo, tak jsme tam, lze pravděpodobně čekat většinový komentář po sečtení hlasů. Hlavně aby se toho moc nezměnilo, budou se strachovat i ti, kteří se vysloví pro připojení k EU, o komunistech a chatařích ani nemluvě.

Čím to? Vede se nám tak skvěle, že nepotřebujeme změnu? Když před několika týdny schválili přístup k EU Litevci, tančili prý celou noc v ulicích radostí, mávajíce vlajkami národními i evropsky ohvězdičkovanými. Slováci svůj dvaadevadesátiprocentní výsledek neoslavili tak okázale, nemajíce na rozdíl od Litevců za zády staletou ruskou hrozbu, ale nelíčeně rádi byli také. Čeho se vlastně pořád bojí Češi?

Ale koukám, že tak trochu chodím kolem horké kaše; nechám toho a pustím se do ní. Leží přede mnou článeček pana Ludvíka Vaculíka z Lidových novin 29. dubna, a co v něm čtu, ilustruje asi českou obavu nejvýstižněji. Bojím se ... že po pádu (!) do Evropské unie ochrne naše vlastní, politické, filozofické myšlení ... praví tento samorostlý filozof, jejž mám jinak docela rád, protože za jeho leckdy výstředními úvahami aspoň není cítit chamtivost a honba za mocí. Nesdílím však jeho obavy o řečené myšlení, jelikož je ne vždy pokládám za výron osvíceného ducha.

Ostatně, jaké naše? Kdy naposled v této zemi záleželo na nějakém našem, to jest občanském myšlení? Neosobuje si už dobrých pětašedesát let právo politicky myslet úzká vrstva profesionálů, jimž je do občanova myšlení co nejméně? Spíš bych mluvil o myšlení papalášském, jež se nám tady usalašilo, i když tuším, že nemám na mysli přesně totéž co pan Vaculík. Kéž by jen ochrnouti ráčilo, ó Pane, či lépe, kdyby je už konečně jednou chtěl vzít čert, není-liž pravda.

Ale když má český člověk možnost je k čertu poslat, váhá. Po víc než půlstoletí vlády papalášské, občanského myšlení nedbající zvůle, se objevila naděje, že by jí mohl někdo přišlápnout palec, nebo přinejmenším jí znesnadnit různé korupční a zlodějské praktiky, v něž hypertrofoval onen panu Vaculíkovi tak drahý myšlenkový svéráz, ale najednou má kdekdo strach. Neboť, jak zní tenor různých varování, můžeme přijít o svou identitu. Budeme muset oželet část své suverenity.Je už pomalu jednotvárné rozvádět důkazy toho, že Dánové, Řekové, Irové i jiní velikostí s námi srovnatelní národové jsou údy Evropské unie už dávno, ještě o žádný kousek své identity nepřišli a ani se toho neobávají. Identita je totiž věc vnitřní, zvenčí nenaroubovatelná, a ohrozitelná jen v případě dlouhodobého masivního teroru, jejž bohdá ze strany bruselského úřednictva neočekává ani ten největší skeptik.

V nedávné minulosti česká identita ovšem byla nejen ohrožena, nýbrž i značně zpotvořena, věru že se dnešní Čech málo podobá svému předku někdy z časů Masarykových. Mají na tom, nutno zdůraznit, zásluhu především ti, kteří se teď tolik brání evropskému dohledu, z čehož lze vyvodit, že by ji rádi potvořili dál.

Čtenáři zajisté neuniklo, že jsem užil slova dohled. Učinil jsem tak záměrně, protože nějakou formu dohledu můžeme po vstupu do Unie očekávat. Tenhle zákon si račte změnit, ozve se tu a tam z bruselských síní, lezou vám jím do domácnosti mafie. Chování vašich soudů je podivné; prověřte si je a úplatné či neschopné soudce propusťte. Jestli vám to nedovoluje ústava, upravte si ji. Nesplácení dluhů a vykrádání hospodářských zdrojů by po čtrnácti letech takových špásů mohlo být už pomalu dost; neumíte-li tomu zamezit sami, pošleme k vám někoho, aby na to dohlédl. Tak či podobně by mohly vypadat zásahy Evropské unie do naší suverenity; a obává-li se jich kdo, lze mít za to, že má proč se obávat. Slušnému člověku Unie do života zasahovat nebude, jako do něj nezasahuje Dánovi nebo Irovi. Je možno se jich zeptat.

Ostatně suverenita. Hotová posvátná nedotknutelnost vyzařuje z toho slova, ba, bídák ten, kdo by nám chtěl na naši suverenitu sáhnout. Jenže ono je v dnešním světě přes dvě stě všelijakých suverenit, a z většího dílu stojí za starou bačkoru; lze dokonce říci, že nejeden národ byl sytější, šťastnější a svobodnější, dokud jich nebylo. Rozbujely se suverenity během minulého století jako pampelišky zjara, samý prapor, hymny, prezidenti, diplomati, generálové, ale my už dnes víme, že celá ta sláva není totéž co funkčnost a bezpečí. V mnoha bídou a rozkladem sužovaných zemích světa by se stalo nejlépe, kdyby někdo jejich suverenitu opatrně vzal, dal do krabičky a uložil ji tam, kde byla na svatou Annu roku čtrnáctého, což byl, jak známo, poslední den, kdy svět ještě rozumně fungoval po celém svém obvodu.

Zbavíme-li pojem suverenita všech jeho oslavných rouch, zjistíme, že nakonec zůstalo jediné a jmenuje se možnost. Možnost k rozvoji, ale při špatném zacházení i k sakramentským malérům. Nezávislá, vyspělá společnost zpravidla dokáže nejlépe o sobě rozhodovat sama. Ale musí mít k tomu předpoklady v podobě více než jen formální demokracie, uvědomělého, na správě věcí veřejných se aktivně podílejícího občana, a nekorupčního, zájmům země oddaného vládního systému. Kde těchto předpokladů není, je lepší si rovnou zažádat o nějakého zkušeného místodržícího.

Asi se mě zeptáte, proč vám to všechno říkám; země česká přece není žádné Zimbabwe. To tedy není, i když jisté ... ale nebudu to rozvádět. Přesto se bez všech svodů vlastenecké pýchy ptejme, co jsme si od vzniku moderního českého státu se svou suverenitou vlastně dokázali počít. Bylo to nedlouhých dvacet let demokracie sice nepochybné, ale také problémů nedořešených i nevůle je řešit; státu sice samostatného, ale udržitelného jen za pěkného počasí a pod účinnou ochranou vítězných velmocí. Když ochranná stěna padla, bylo po suverenitě; a ukázalo se, že si jí neceníme tolik, abychom se kvůli ní odhodlali k obětem. Třikrát jsme měli příležitost ji hájit zbraní, a pokaždé jsme předvedli světu i sobě samým, že nám nestojí za to. Znával jsem pamětníky, kteří tvrdívali, že se c. a k. Rakousko nemělo bourat. Nechtěl jsem jim věřit, ale teď si nejsem jist. Zbylo po tom staromódním, ale solidně spravovaném útvaru vakuum, jež jsme nedokázali zaplnit; do jím opuštěného prostoru se nacpala velmocenská chtivost hitlerovská i sovětská, a nebylo toho, kdo by se jí účinně postavil.

Když se to tak vezme, vzali na sebe naši dědečkové pěkný kus zodpovědnosti, jíž nedostáli. Je vždy pochybné užívat v historických hodnoceních slova kdyby; přesto není od věci úvaha, zdali by při skromnějším bažení po suverenitě nebylo zabráněno obojí tragédii, nacistické i sovětské. A to ještě byla lepší léta české suverenity. Co následovalo po nich, byla v horším případě tyranie, v lepším šaškárna. Jestli bylo v časech posametových dosaženo něčeho kvalitnějšího, ponechám každému na uvážení, neboť vkusy jsou různé. Jsou mezi námi tací, kteří by si přáli suverenitu ... teď dopovím, co jsem nakousl; ano, suverenitu typu Zimbabwe, v níž nemá papalášům kdo co koukat pod pokličku, a kdo to zkusí, odskáče to. Jiní se spokojí se současným stavem, ne že by se jim zvlášť líbil, ale že už dávno ztratili víru v nějaký jiný. A také tu ještě jsou blázni a věční idealisté, kteří mají na mysli suverenitu toho titulu jedině hodnou, suverenitu, jež se nemusí bát ani stydět kritiky zvnějšku, suverenitu podepřenou funkční demokracií, aktivně se na věcech veřejných podílejícím občanem a politickými vůdci, kteří své působení pokládají za věc cti, ne portmonky.

Uznejme ale, že posledně popsaný stav neodpovídá zcela úplně tomu, co právě lomcuje královstvím českým. Suverenity první jakosti jsme navzdory všem velkovlasteneckým řečem ještě vzdáleni; a nenadělí nám ji svatý Mikuláš, ale budeme se k ní muset ztěžka a poctivě propracovat sami. A to spíš odspodu, po občansku, protože partajnímu papalášstvu současný stav vyhovuje.

Referendum o vstupu do Evropské unie je k tomu příležitost, která se možná už nebude opakovat. Velmi doufám, že jí bude využito, i kdyby kvůli tomu měla zůstat neokopána petržel na zahrádce. A až bude oznámen výsledek, chci věřit, že nebude o mnoho horší než ten, k němuž se dobrali Slováci. Rovněž že uvidím trochu radosti na ulicích pražských, protože bude proč: konečně budeme o něco blíž nikoli nedůtklivému nacionalistickému štětění, jež si ledakdo plete se suverenitou, nýbrž suverenitě skutečné, schopné dohody a spolupráce, jaká jediná je hodna národa západního.

(Hannover, 20. 5. 2003), (ANNONCE, 4. 6. 2003)

První, Masarykova republika trvala dvacet let. Republika postkomunistická, republika Zemanů, Klausů, Kožených a Kavanů, už také není žádné batole; trvá čtrnáct let a jistě se i té dvacítky bez potíží a valných změn dožije, a třeba i mnoha desítiletí dalších, nestane-li se něco velmi podstatného. Že by se ale mohlo něco podstatného stát z vlastních sil a z politické prozíravosti tohoto národa, je každým uplynuvším rokem a každou promarněnou příležitostí méně pravděpodobné.

Třebaže je mi proti srsti mluvit už zase o nadějích, musím tu prognózu vyslovit: má-li dojít k přelomu, jímž podvodný postkomunismus v českém provedení přejde do systému demokratického a tržního tak, aby bylo možno tato dvě adjektiva vyslovit bez úšklebku, nesmíme si od obrodné energie dobrého lidu českého mnoho slibovat. Impuls, a ještě spíš pořádný a důsledný nátlak bude muset přijít zvenčí, jmenovitě z Evropské unie, bude-li k němu ochotná a nedá-li zase přednost šmajchlovným diplomatickým frázím. Vede se mnoho hrdých řečí o suverenitě, jíž nesmíme proradnému Bruselu ani za nehet odevzdat; odvážím se toho kacířstva a pravím, že nikoli suverenitu potřebujeme v tuto problematickou chvíli, nýbrž pořádnou ťafku pokaždé, jakmile se naše slavné papalášstvo zase pokusí vydat křivými skulinkami navyklých móresů.

Tak bychom - snad - mohli být za ucho dovedeni k demokratické normalitě, tak bychom se mohli stát společností beze všech výhrad západní. Pak bychom se také mohli začít bavit o suverenitě, budeme-li na to téma ještě choulostiví. Jestli ale celá Evropská unie i s komisařem Verheugenem má sílu přetnout hluboce zarostlý kořen postkomunismu, jestli o něj neklopýtne sama a nerozsype se, té prognózy se raději s laskavým prominutím chci zdržet.

(pokračování)

Zpátky