Listopad 2004

O kolaboraci a máslech na hlavě

Luděk Frýbort

Předem se omlouvám za tohle povídání určené spíš už jen pamětníkům. Může za ně Přibylova aféra, znovu rozvířivší otázku spoluviny na komunistickém režimu. A jelikož jsou mezi námi duchové rázní, vyslovili i rázný odsudek: kolaborací jsme vinni všichni tím jednoduchým faktem, že jsme v zmíněném režimu žili, pracovali, o svůj osobní vzestup v rámci možností se snažili, čímž jsme jej pomáhali udržovat a tudíž kolaborovali. Neboli, jak formuloval ten názor pan Jiří Pehe v jednom ze svých nedávných článků, máslo na hlavě má z minulého režimu v českém prostředí v podstatě každý.

Nějak se mi ta logika nechce zdát. Kdybychom měli přijmout tezi, že hříchem kolaborace se proviňuje každý, kdo v zločinném režimu chtě nechtě žije a pracuje (nepracovat, jak známo, bylo trestné), museli bychom seznam kolaborantů rozšířit například o jáchymovské mukly. Uran, jejž dobývali, byl přece určen k výrobě sovětských bomb; jakou zřejmější podporu zločinného režimu bychom si ještě mohli představit? A osazenstvo nacistických koncentráků také obvykle někde pracovalo pro vítězství říšských zbraní ... kolaboranti? Nesmysl, že. A zlá křivda k tomu. Nikoli, kdo byl k práci pro režim přinucen, ať jáchymovskými bachaři nebo prostou existenční nezbytností, nemá máslo na hlavě, je neslušné mu nasazovat psí hlavu spoluviny. Kdo si ji nasazuje dobrovolně ... nu, snad má pro to nějaký důvod, ale o tom si ještě povíme. Zatím konstatujme, že je dost, a možná většina takových, kteří mohou právem označit své svědomí za čisté, neboť se i v nejtemnějších dobách stranili pokušení povyskočit si za výhodami, jimiž režim odměňoval ty, kteří byli ochotni si pokřivit charakter. Stranit se, nebo povyskočit, chtělo by se říci, v tom to celé je.

Ale cítím, že věc není tak jednoduchá. Nevidím do svědomí jiným, ale své dosti přehledně znám; a cosi mi brání, abych se jím příliš vynášel. Nezadal jsem si s bolševiky ani v nejmenším, pravda, ale to hlavně proto, že mi k tomu byla odňata možnost. Dvěma protistátními skutky jsem si u nich rozlil ocet tak důkladně, že na nějakou podstatnější kolaboraci nebylo pomyšlení. Jinak ... nevím. Nevím, jak bych býval dopadl, kdyby mi bolševik například dovolil studovat. Chystal jsem se tehdy ke studiu věd historických či národopisných, a kdo pamatuje ty časy, mi potvrdí: byly to obory, v nichž nestačilo vlažně přikyvovat, chodit do průvodů a myslet si své, nýbrž se muselo spolutančit v tom ďáblově kole horlivě a aktivně. Naštěstí jsem nebyl připuštěn ke studiu, nýbrž k lopatě. Naštěstí, pravím, protože si dovedu představit, jak bych si asi v řečených vědách vedl: byl bych nucen spisovat zrůdně pitomé traktáty plné třídních stanovisek, marxistické dialektiky a podobných krás. Zpočátku bych tak asi činil neochotně a cedě kletby mezi zuby, postupně bych si však zvykl a stal se plnohodnotným členem jednoho z nejzprostituovanějších cechů té doby. Nestat se jím by znamenalo vědomě se zříci svého povolání a jít dobrovolně k lopatě; nejem si jist, jestli bych k tomu našel sílu. Jsem dnes velmi rád, že mě osud a komunistické kádrování toho rozhodování ušetřily a neohrnuji nos nad nikým, kdo do té pasti spadl. Nikoli, povinné úlitby božstvům konformity ještě za zradu na vlastním svědomí ani za máslo na hlavě nepokládám, hranici kolaborace bych vedl mnohem výš.

Skončiv u lopaty, stýkal jsem se se svými kamarády lepšího osudu dál, a občas jsem ustrnul nad jejich pozvolnou změnou. Ne že by se z nich stali horliví, ke každému režimnímu svinstvu přikyvující bolševíčci; legenda, podle níž česká mládež těch dob byla celá svazácky nadšená a teprve časem přicházela k rozumu, je lživá legenda, roztrušovaná těmi, na něž se taková charakteristika hodí. Ale slýchal jsem je říkat - nojo, co je to všechno platné, když on se ten socialismus nakonec prosadí, protože je vědecky podložený...

Hodiny prosezené na seminářích marxismu a vlastní, byť i vynucené studium, se jim zažíraly pod kůži a přehlušovaly nevalnou zkušenost s marxistickou praxí, z níž jsem neměl potíž odvozovat svůj názor já, protistátní element a kádrový vyvrženec. Opět jsem měl z pekla štěstí, nemusel jsem si rovnat pokřivenou duši až událostmi roku osmašedesátého a devětaosmdesátého, ale za svou přednost nebo zásluhu bych to nevyhlašoval. Ani přechodné ovlivnění natloukacím mlýnem nepokládám za znamení hanby, tím méně za máslo na hlavě či rovnou za kolaboraci.

Bylo ovšem mnoho takových, kteří se nezastavili u povinných úliteb, nýbrž hledajíce cestu profesního vzestupu a nenacházejíce ji jinde než v přihlášce do partaje, ji vzdychajíce a sami před sebou se stydíce podepsali.Tady už se blížím hranici své tolerance; znám se a vím, že bych se nepošpinil členstvím ve spolku symbolizujícím vtělené zlo, ani kdyby mi kynula kariéra nejvyššího historika království českého. Ale vím také, že jsem člověk vcelku nectižádostivý, nacházející své uspokojení v jiných věcech než ve vrcholech společenské prestiže; jak mám soudit toho, jehož kůže není tak obrněna? Ne, ani prosté, snahou o vyšší uplatnění podmíněné partajnictví bych ještě nepokládal za nesmazatelný škraloup na duši, ledaže bych si už vymínil jisté pokání: kdo se namočil v té šeredné bažině, neměl by dnes usilovat o pokračování téže kariéry novými prostředky, neměl by se drát do politických funkcí a kázat nám ostatním o té pravé demokracii. Rovněž by mu stud měl bránit v tom, aby jsa publicistou roztáčel svou osvícenost na stránkách tisku. Avšak pracuješ-li skromně a poctivě na políčku své profese ... jdi, bývalý partajníku, máš mé rozhřešení.

Tím méně bych odsuzoval ty nešťastné, kteří do partaje vlézt nechtěli, ale byli přinuceni. To se také stávalo: neschopní a líní komunisté potřebovali někoho, kdo by za ně oddřel práci, do níž se jim nechtělo, a pronásledovali vyhlédnutou oběť, až se většinou podvolila. Znám člověka, který poslal partajní námluvčí do háje, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Znal jsem i takového, jenž před jejich útoky unikl do emigrace. Obojí to byly skutky vyžadující odvahy, a nekárám nikoho za to, že ji v sobě nenašel. Nikoli, nemluvte mi v takových souvislostech o kolaboraci, nebo se rozkatím.

Nakreslil bych dělicí čáru jinak než pan Pehe a jiní myslitelé. Nikoli kolaboraci (po česku spolupráci) stavím na pranýř svědomí, ale ptám se po míře zavinění. Hoden odsouzení není ten, kdo sebou bezmocně tloukl v komunistické bažině, nýbrž kdo mě, kdo tebe, čtenáři, kdo nás do ní uvrhl nebo v ní násilnou mocí udržoval, ať z ideologické zabedněnosti nebo ze zlé vůle. Byl totiž čas, v němž se rozhodovalo o tom, proživoří-li tato země čtyřicet let v komunismu a další, zatím neodhadnutelný počet let v postkomunismu. Většina českých lidí, rozvážných a čestných, znala zhoubnost bolševické rakoviny už v samých začátcích a postavila se proti ní. Je pochopitelné, že je komunisté buď existenčně zničili, buď odsunuli do bezvýznamu, z nějž nemohli vstoupit do veřejného dění ani po sametovém zemětřesení. Méně pochopitelné je, že tyto moudré a statečné lidi vší mocí udržoval a dodnes udržuje v politickém ústraní režim současný, jemuž huba demokracií a národními zájmy jen tak přetéká. Jejich vina na katastrofě posledního půlstoletí je rovna nule, spíš uznáním a díky jsme jim aspoň opožděně zavázáni.

Místo nich se v různých záchvěvech politického vrtáctví dostali na výsluní popularity a vlivu pěvci častušek, autoři údernických básní a slavitelé Sovětského svazu, jež to blbnutí přece jen časem přešlo, i když málokterého úplně. Prsty mě svrbí pokušením vyjmenovat aspoň ty nejpodlézavější z kulturních tvůrců, tvrdivších svým nadšeným přitakáním bolševickou muziku ... no, byl by jich dlouhý výčet, takže toho nechám. Ostatně je všichni známe. Ale zdůraznit jejich vinu neuškodí: ne, pánové, sakramentsky můžete za to, co se dělo a děje od roku osmačtyřicátého až podnes, a nesmyli jste své provinění ani pozdním obratem, ba dokonce ani zcela účastí na Chartě 77 či jiných podobných akcích, jež jste připojením svých jmen pochybné pověsti spíš znevěrohodnili.

Je ušlechtilé odpouštět, ale je rozumné si pamatovat. Režimní poetové, žalostní břídilové pražského jara, pracovníci Prognostického a jiných toho druhu ústavů ... ano, ti věru že mají máslo na hlavě, jež neodtává tak rychle, jak by si dnes asi přáli. Mohli by je aspoň zakrýt čepicí skromnosti a nestavět se znovu do role rozhodčích o osudu země, ale neomalená ješitnost a chabost charakteru, jež je už jednou přivedly k selhání, jim nedá, aby se nepokusili o vyšplhání po žebříčku slávy i podruhé. Bohužel mnohdy s úspěchem, k hanbě a škodě této nebohé země.

O vyslovených a vědomých škůdcích, o záměrných ničitelích životů, o provozovatelích zla ze zalíbení, o partajních hodnostářích a estébáckých trýznitelích jakož i o všech dodnešních oplakávačích stalinského ráje netřeba slov, jejich vina je zřejmá a nesmazatelná, pohltiž je peklo.

Shrňme tedy: největší část národa českého vylezla z komunistického mlýna se škodami na duši, ale bez másla na hlavě, neboť se neprovinila přikládáním polínek do režimního ohníka. Jiní, v zájmu svého vzestupu do něj pilně přikládavší, se mohou očistit pokáním a skromností. Pozdně prohlédnuvší pošetilí nadšenci mohou získat dispens, ale pouze ušetří-li nás nových vydání své někdejší nejapnosti. Vina nejtěžší pak leží vysoko nad hranicí omluvitelnosti i mimo jakoukoli diskusi. Toť vše.

Zbývá ještě rozluštit záhadu, proč se z tolika rozšafných úst ozývají řeči o máslech, jež máme na hlavě všichni, o kolaboraci, již jsme provozovali rovným dílem také všichni, a jiných takových moudrostí více. Snad ... nu ano, dovedu si představit, co se děje v nitru člověka jinak slušného a poctivého, jenž se za těch temných časů stal historikem, filozofem, politologem, ekonomem, právníkem, publicistou. Bylo to za cenu sebepokoření, jež ze sebe dokázal setřepat cynik a mizera, ale lidem pevnějšího charakteru zůstal vězet v duši šeredný trn všelijakého přetvařování, poskakování v modrých košilích, schůzí, průvodů, brigád a školení, marxismu biflování, hořkých slin polykání a vůbec všeho toho, čím byl za těch dob vykoupen vstup do vysněného povolání. I byli by nyní rádi, kdybychom měli svůj trn v duši a kousek své soukromé hanby všichni. Jak říkám, neošklebuji se nad nimi, jelikož nevím, jak by dopadla moje duše, kdyby ji bolševik od té možnosti rázně neodstřihl; ale měli bychom k sobě být aspoň upřímní, pane Pehe.