Listopad 2004

O pojetí svobody a hranic páně prezidentově

Luděk Frýbort

Nějak mi už připadá jednotvárné komentovat všechno, co Václav Klaus kde moudrého vysloví, ale už vidím, že se tomu zase jednou nevyhnu. Neboť vypouštěl pan prezident z úst slovo svoboda, aniž je příliš vážil; a na svobodu, na tu já jsem prevít. Příliš těžce na mne po značnou část mého života doléhal její nedostatek, než abych nechal projít bez povšimnutí, pohazuje-li si někdo tímto pojmem jako tenisákem.

Nelze říci, že by pan Klaus nerozlišoval, kam a ke komu zavítá na státní návštěvu: přijda například k samovládným otcům vlasti postsovětské Střední Asie, nedráždí je neuváženými řečmi o svobodě, jelikož by mu to nedarovali. V demokratických zemích Západu však panuje zdvořilost, s níž se jeho státníci zdržují poznámek o tom, co si myslí o cizincových vývodech, i může z toho lecčí samolibost vyvodit, že se jí dostává souhlasu. Jako například na dvoře španělském, kam onehdy přibyl pan Klaus, aby poučil Španěly, jak mají smýšlet o tom evropském spolku, do nějž ve své hlouposti upadli. Není bez zajímavosti ocitovat několik plodů jeho ducha.

„EU ... podkope národní identitu, pomůže vzestupu radikálních skupin, jak se tomu nyní stalo v bývalé NDR...“ Vzácný pane prezidente: o identitu přicházívá, kdo o ni beztak příliš nestojí, takže ji nějaká EU ani nepotřebuje podkopávat. Jsou pak identity, jež mohou být světu i Evropě ukradeny, jak vyplývá například z pohledu na islámský Východ; netřeba se tedy strachovat o identitu, nýbrž se starat, abychom s ní nebyli svému okolí pro smích. Co pak se radikálních skupin v bývalé NDR týče, jejich původ není v EU, nebo aspoň ne v jejích starých zemích; nacionalistický extremismus je výsledkem zmatku v hlavách, jež do nich zasela čtyři desítiletí komunismu a půldruhé desítiletí postkomunismu z nich nevypláchlo. Východní státník, bedlivě ve své zemi pěstující nacionalistické vášně, má v této záležitosti, jak by řekl Francouz, znamenitou příležitost mlčet.

Ale to bychom ještě mohli pustit druhým uchem ven jako obvyklý klausovský špruch; leč postupme dále. „Ústava EU je radikální text, který ohrožuje svobodu ... nechci odevzdat všechny kompetence Bruselu, lidé tak budou méně svobodní...“ Nu, přijde na to, co si pod tím pojmem kdo představuje; byl i myslitel, který učil, že svoboda je poznaná nutnost, že ano. Jak tak koukám na pána pražského hradu, nevylučoval bych, že i od něj se časem můžeme něco podobného dozvědět, kdyby naše nevýslovná smůla tomu tak chtěla. Jak lidé se sklonem k autokracii začnou mluvit o svobodě, lidé milí, jest záhodno zbystřit pozornost.

„Hranice jsou nezbytné pro svobodný rozvoj lidské individuality a garantují svobodu člověka, ovšem například berlínská zeď nebyla hranicí, ale železnou oponou“, dí velikán, ale osmělím se s ním nesouhlasit. Rozdíl mezi hranicí a železnou oponou je jako mezi jednou a deseti fackami. Jakákoli, i ta nejmírnější hranice člověka omezuje, a diskutovat můžeme jen o účelnosti omezení. Některá, jak ukazuje právě přítomný čas s jeho teroristickými patáliemi, akceptujeme, třebaže ne zvlášť nadšeně. Jiná, k nimž můžeme počítat zbývající hraniční šraňky mezi demokratickými zeměmi, jsou zbytečná jako slepé střevo a nebude jich žádná škoda, zmizí-li definitivně. Ostatně, kdo si přeje ohraničení, aby pohověl svému pojetí svobody, nechť se dá zamknout do sklepa a klíč pustí do kanálu. Obojí, berlínská zeď i to, co jsme mívali na Šumavě, s ostnatým drátem, věžemi, minami, ostrými vlčáky a podobným folklórem, je přímo esencí hranice jako zotročení člověka, v němž není rozdílů principu, nýbrž jen intenzity. Ale třeba pan prezident nepociťoval omezení zakázanými pásmy tak příliš, takže nyní velebí šraňky a šacující celníky jakožto atributy svobody. Ještě nám jednou skrze tu naši svobodu začne natahovat ostnaté dráty.

Jsem občanem členského státu EU už po čtvrt století a na své svobodě se zkrácen necítím; spíš se mi pokaždé uleví, mám-li být upřímný, když se vrátím z návštěvy v Čechách do mnohem uvolněnější atmosféry Německa, v níž není tolik omezení kriminalitou a byrokracií. I nemuset neustále všechno zamykat a o všechno se bát je dobrý kus svobody; jde-li panu prezidentovi opravdu o ni, mohl by začít na tomto konci. Rovněž cítím výraznou úlevu své svobodě, cestuji-li napříč Evropou, aniž bych se musel na každých dvou stech kilometrech prokazovat pasem, nechávat se prohledávat, podezírat a měnit pořád nějaké peníze. Třeba to tak nepociťuje státník, za nějž všechny formality vyřizují jeho služebníci, ale běžný občan ano. Přitom jsem si dobře vědom četných nedomyšleností a nedokonalostí, co jimi oplývá evropské společenství; sám bych viděl svou identitu raději v celku, budovaném na základě příslušnosti k civilizační oblasti Západu, než v pouze geograficky vymezené Evropě. Ale snad jednou čas dozraje i k tomuto poznání.

Je však také možné, že páně prezidentovo pojetí svobody je jiné než nás, bídných červů, a přál by si toho jejího druhu, který by ho neomezoval dohledem kdejakého komisaře, nýbrž ho nechával panovat podle vlastní chuti a představ. Doufám velice, že mu v tom dějiny nevyhoví, protože svoboda Napoleonů bývá bičem pro poddané. Jistou naději mi v tom dávají i jeho vlastní slova: pravilť v tom Španělsku, že kdyby měla být prosazována evropská identita, emigroval bych do Patagonie nebo na Madagaskar. Modleme se, aby si to ještě nerozmyslel.