Listopad 2004

O vraždících dětičkách aneb Tanec kolem horké kaše

Luděk Frýbort

Jest obyčejem v království českém, že i nejmastnější aféry nejdéle do týdne bez účinku vyznívají, nahrazeny skandály čerstvými, jimž je souzeno dopadnout stejně. Vláda se nepokládá a revoluce nevypukají, neboť český lid je všemu zvyklý a nic jej nerozhází. Stal se však nedávno zločin tak odporný a varující, že přece jen vyvedl skeptickou veřejnost z míry, takže obvyklý týdenní limit uběhl a vzbouřená diskuse s neztenčenou vehemencí pokračuje. Týká se, jak nejspíš každý uhodne, těch pěti hajzlíků usmrkaných, co za asistence svého výtečného tatínka kvůli pár stovkám ubodali osmdesátiletou stařenku.

Tu už nelze dělat, jako když je všechno jakž takž v pořádku - zvykli jsme si už na různá jakž takž, že ano, a jsme s nimi vcelku spokojeni, jenže tady i pro náš otrlý vkus cosi selhalo. Cosi nefunguje, jak by mělo, jakási dvířka do pekla jsme nechali otevřená a van hrůzy jimi vniká do naší dobře utěsněné, nevšímavostí a rezignací vytopené světničky. Co když se nám do ní také jednou vláme dvanáctiletý hajzlík s nůžkami v ruce? Co když dostane chuť na pár stovek v našem šuplátku? Hajzlík morálních zábran neznající, cynický, zločinu nadobro propadlý a k němu vychovaný, avšak zákonem chráněný a dobře si vědomý beztrestnosti, jíž ho vybavila humánní společnost.

Bože, vždyť je to dítě! I nejslitovnější duchové už tuší, že si s touto prostoduchou větičkou nevystačíme, že je nejvyšší čas učinit kroky, které by zadržely ruku vraždících dětiček. Nelze-li převychovat, tedy odstranit z dosahu. Aspoň ten pokrok se stal, že byla vzbuzena pozornost, a kdyby se jí chtělo utuchnout, další vražda z rukou nevinných holátek ji dozajista obnoví. Teď jde ještě o to, co s tím dál.

Úvah, úsudků a návrhů bylo vysloveno na nůše, od nesmlouvavě radikálních až po obvyklý alibismus liberálních duší - nemůžeme nic dělat. Podle jedněch je vinna nefungující rodina, dle druhých kapitalistická společnost, jiní šermují duševní nevyspělostí dvanáctiletých vrahů, ještě jiní naopak vyslovují vcelku rozumný názor, že kdo je dost duševně vyspělý na to, aby do svého činu zakalkuloval ustanovení o beztrestnosti dětských pachatelů, je dost vyspělý i pro basu. Je pošupováno hranicí trestní odpovědnosti nahoru i dolů, jsou hledány důvody psychologické, tuhle jeden vědec vyjádřil domnění, že vraždící hajzlík byl nejspíš duševně nemocný (tažme se tedy, zda se v jedné malé obci sebrala duševně nemocných celá parta v čele s duševně nemocným tatínkem), a takových spekulací se nabízí více. A jako sršáni se všichni vrhají na instituci dětských domovů. Hle, dům ďáblův, který nám z hodných dětiček dělá loupežné vrahy! Vytapetovat menší pokoj bych si mohl tou snůškou článků, co jich vyšlo k danému tématu, ale ať jsem pes, jedno mi v nich chybí.

Je totiž jistá horká kaše, kolem níž opatrně krouží i nejsmělejší z komentátorů: vražedná pětice i s rodičovským instruktorem je, hm, ech, inu ano ... původu romského. A není to výjimka, snědé tváře a typická jména se ve spojitosti se zlými činy vyskytují velmi hojně, třebaže se údaj o etnické příslušnosti tiskem ani nemihne. Prosím o poučení: je to tak nedůležitá okolnost, že není třeba se o ní zmiňovat? Nenapadne nikoho, že by tu bylo co řešit, a není-li řešení, alespoň problém pojmenovat? Nu, napadlo by, že ano. Lidový úsudek je jednoznačný a sdílejí jej v soukromí i ti, kteří se ve svých článcích řídí zásadou ušlechtilého nerozlišování. Vyslovit jej však veřejně ... jen to ne, jeden by byl promptně vyhlášen za rasistu, a co pak s takovou vizitkou. Žijeme v čase pokrytectví, v němž jsou nálepky a -ismy důležitější než alarmující morální rozklad, zachvátivší část společnosti. V čase, jenž si nežádá objektivní analýzy, nýbrž příjemně zakulacených frází.

Stydlivě, s rukou připravenou posypat si hlavu popelem vlastní viny, se odvracíme od obecně známé skutečnosti: je zde jakási uzavřená, po svém si žijící a vlastními pravidly se řídící komunita, vnějším vlivům nepřístupná, a pakli přece jen přístupná, tedy těm, o něž není co stát. Ještě je v ní ceněna rodinná pospolitost a vyhynutí v důsledku nízké porodnosti jí rozhodně nehrozí; výchovné metody ovšem... Nejeden myslitel vidí příčiny dětské zločinnosti v nedostatku rodinné lásky; nuže, povězme s určitostí, že i tuto šlechetnou frázi si lze ušetřit: rodinné pospolitosti, ba i lásky si romské dítě užije zpravidla dost, jenom- že mravní zásady, jež mu jsou takto láskyplně vštěpovány, vedou zhusta do dětského domova, po překročení hranice beztrestnosti do kriminálu, a pochopitelně i k nevelké oblibě mezi příslušníky (prozatím) většinové populace.

Prožíváme střet civilizací v malém, jehož tragika spočívá v neslučitelnosti životních způsobů české většiny, přes všechnu postkomunistickou deformaci náležící k hodnotovému systému Západu, na druhé straně pak společnosti romské, ve svém jádře klanové. Podstatným znakem klanové společnosti je vysoký stupeň rodové soudržnosti kombinované s necitelností vůči všemu, co leží vně jejího prahu. Kdybychom žili v Afghánistánu, nedivili bychom se tomu. Takhle se divíme, jaké nepochopitelné kvítí nám tu vypučelo, a lámeme si hlavu, jestli si za to nemůžeme sami.

Jak také jinak. Lámat si hlavu otázkou vlastní viny, i to je projev příznačný pro západní způsob myšlení, právě tak jako obava z dalšího vývoje, nebude-li nalezen správný recept. Co jím může v daném případě být? Přejmenování, růžové lakování, ušlechtilé odvracení zraku ... ať jsem v tom náhledu sám jako Mistr Hus na koncilu kostnickém, ale pravím, že ne, že hlava zahrabaná v písku ještě nikdy k vyřešení žádné patálie nevedla. Co by ale k němu vedlo, nevím také. Možná že není žádného řešení. Možná že už byla překročena mez, po niž se ještě dalo v nějaké doufat. A nebo - dovolme si trochu metafyzična - shlíží na nás ze svého nedozírna Pánbůh, jak se tady hmoždíme s rozplétáním gordického uzle, a náramně se u toho baví. Až ho to omrzí, rozpadne se uzel sám od sebe. Jako už v dějinách tolikrát.

Ale nemůžeme-li dohlédnout konců, nebývá na škodu se poučit ze začátků. Jsem už trochu obstarožnější ročník, takže ještě pamatuji svrchu zmiňovanou komunitu, dokud ještě nebyla romská, nýbrž po poctivu cikánská. Udělal jsem s ní pár vlastních zkušeností, a nebyly vůbec špatné. Cikánské klany tehdy kočovaly ve vozech s děravou plachtou, tábořily v obezřetném ústraní, a živily se ... nu, všelijak. Občas se při tom ztratila slepice, občas přišel sedlák ráno k vyrabovanému brambořišti, ale významnější kriminality v tom nebylo, rozhodně žádných ubodaných babiček. Naopak:

Cikáni ovládali mnohé svérázné dovednosti, pro něž byli akceptováni a někdy i s jistou romantickou naivitou obdivováni. Byli to skvělí, samorostlí muzikanti, dovedli pracovat s kovem a rozuměli koním, a čemu tak úplně nerozuměli, to doplnili hadačstvím a čarováním; je dnes móda bádat o tajemných schopnostech indiánských, sibiřských či jiných šamanů, ale že jsme ve vlastní zemi mívali podivuhodné kouzelníky cikánské, si už nikdo nevzpomene.

Až pak naráz všechno skončilo. Pamatuji se na ten letní den roku 1955, kdy kterési komunistické ministerstvo vydalo zákaz kočování, z nějž se jakž takž vykroutili cirkusáci a jiní komedianti, ale cikáni v jeho síti uvízli. Byl to experiment příznačný pro dobu, domnívající se, že lze škrtnutím ideologického pera převrátit běh světa dle vlastních představ. Nezdařil se zcela mimořádně. Vnutit tisíciletým kočovníkům vrchnostenským fermanem stálé usídlení bylo zčásti možné, začlenit je do hodnotového systému západní společnosti naprosto nemožné. Jen že se z cikánů stali Romové. Jen že se jejich klanový systém a nepsaný mravní kodex rozvolnil, ničím kloudným však nahrazen nebyl. Jen že, přinuceni hrozbou kriminálu k přijetí pracovních míst na nejnižším stupni společenského žebříčku, zvolna zapomínali své tradiční dovednosti, stejně jako svůj jazyk a vše ostatní, proč bývali svým okolím s jistou opatrností akceptováni, až je zapomněli docela. A když komunistickou vrchnost vzal čert, už se nevzpamatovali, jen objevili výtečnou možnost, jakou skýtá sociální stát těm, jež neznajíce starost o zítřek, jsou živi dneškem.

Což ostatně není jen romská tragédie. Na více jevištích světa můžeme pozorovat úkaz, jak etnická skupina, podlehnuvší v konkurenci kultur, zpravidla ztrácí svůj existenční způsob, z toho však, do nějž byla chtě nechtě vsazena, přijímá jen povrchní a povýtce materiální prvky. Peníze ne k vybudování budoucnosti, ale k projedení. Plechové symboly směšné pýchy. Alkohol. Drogy. Všech zábran zbavený sex. A v posledním důsledku zločin, v němž se snoubí pravidla klanu, necitelná k všemu nevlastnímu, s mravní nevázaností a cynismem odkoukaným od bílé spodiny. Romy postihla tato pohroma o to citelněji, oč bezprostředněji jsou vystaveni konkurenci většinové společnosti. A rozklad - nemalujme si nic na růžovo - půjde ještě dál, včetně dětiček nabádaných rodiči k zločinu, vražd pro pár stovek nevyjímaje.

Leda by ... ne, asi žádné leda by. Nikdo už neudělá z Romů cikány, nevrátí je k jejich přirozenému způsobu, k vozům a hubeným koníkům, už houslí tesklivý neozve se hlas. Společnostem, choulostivým na střet s dynamičtějším kulturním způsobem, se nejlépe vede v aspoň částečném oddělení, které jim umožní se vyvíjet samostatně. Tak, jako jej požívají američtí indiáni nebo australští praobyvatelé. To u nás není možné ani představitelné. Amen.

Co ještě zbývá, je naděje na vyšší moc, rozplétající gordické uzle, na něž je člověk se svými programy a akcemi krátký. Jenže je málokdy rozplétá tak, jak bychom si sami přáli. I toho je ve světě nejeden příklad: aniž by kdo chtěl i proti vyslovené vůli politických činitelů mají společnosti různého založení tendenci se navzájem oddělovat, vytvářet sídliště odlišného způsobu, do nichž je jedincům konkurenčního druhu neradno vstupovat. I u nás už ten proces drahně pokročil a pokročí ještě dál, až zmizí z komunismu zděděné obtíže s hledáním bydliště podle vlastního vkusu a náklonnosti.

Co se pak bude dít s enklávou třetího světa uprostřed Evropy ... nevím a raději si ani nepředstavuji. Početně bezpochyby poroste. V jiných ohledech ... asi nic slavného, příroda se svými procesy dovede být pěkná potvora. Škoda. Míval jsem svou sympatii pro cikány, což o Romech tak docela říci nemohu, právě tak jako se nemohu a ani nechci roztáčet v pokryteckých, narůžovo malovaných frázích.