Listopad 2004

Obnovení samoděržaví na Rusi

Luděk Frýbort

Kdo máš uši, slyš: sotva zaschla krev na stěnách beslanské školy, a už vyhlašuje moskevský gospodar rázná opatření. Provinční gubernátory nebude více po demokraticku volit poddaná svoloč, nýbrž budou jmenováni nejjasnějším ukazem; duma sice může i nadále dumat, ale co vydumá, bude podřízeno carskému... ech, prezidentskému schválení. A žádného veřejného vyšetřování beslanského případu něbudět, a basta fidli. V jaké závislosti je tento pozoruhodný obrat s hlučně vyhlašovaným bojem proti terorismu, ví asi jen kremelský vládce sám, zato je ale jisto, že Rusko se po letech předstírání a polovičatostí vrací k svému starému, věky posvěcenému samoděržaví. Konec je váhavé demokracie, ať řízené nebo neřízené, od teďka bude všechno lítat. Kdo na Západě ještě pln chápavého dojetí o reformujícím se Rusku hovořil, může své iluze pohřbít, není žádné rozvrácené a zaostalé, avšak cestou demokracie se vydávající velmoci, je jen diktatura jako řemen. Dokonáno jest.

Nelze popřít, že beslanská tragédie se tím dostává do jiného, dosti podivného světla. Byly všelijaké okolnosti, které jako by teprve touto spojitostí nabývaly smyslu. Tucty teroristů, kteří si před atentátem jen tak ze školy a do školy špacírovali, skladiště zbraní a trhavin v ní beze všeho zakládali... hm. Dosti značná vzdálenost mezi ohniskem rebelie kdesi v čečenských horách a městečkem v Severní Osetii, již tíž teroristé v plné zbroji bez obtíží překonali, aniž by se jich týkaly ruské hlídky, šacující a vydírající každou babku jdoucí na trh s vejci... ještě jednou hm. Novináři, komentující tyto záhady, je obvykle objasňují všeobjímající ruskou korupcí, ale nějak nevím. Teroristé, samý kalašnikov a samá bomba, spoléhající se předem, že se prouplácejí stovkami strážních stanovišť... Ani není známo, že by v městě Beslanu už byl jat nějaký korupčník, co za hrst rublíků nechal čečenské hochy zavážet školu zbrojí, nebo že by se aspoň takové vyšetřování zahájilo; čečenští hoši také prý nebyli tak úplně čečenští hoši, ale kdovíkdo, inu těžko je dobrat se pravdy v zemi temnot, kde se lže ne z potřeby, ale z tradice, ba z povinnosti.

Člověk si musí z té hromady protichůdností poskládat svůj obrázek sám, a tu mu může vyjít všelicos. I počátek Putinova strmého vzestupu byl, jak ještě neupadlo v zapomnění, poznamenán vysoce podezřelým teroristickým aktem, a že by konečný obrat k samoděržaví mohl... Ne ne, mozek se vzpírá přijmout takovou zvrácenost, věřme, že za vším stojí opravdu čečenský teror, snad dokonce zapojený do teroru mezinárodního. Jisté ale je, že beslanský masakr přišel moskevskému mocnáři jako na zavolanou, aby pod jeho záminkou odsekl i poslední kořínky jakés takés demokracie.

Ostatně neděsí ruský lid představa samovládné vrchnosti tak jako nás, jelikož je jí od pradávna zvyklý a veškeren útlak i bezútěšný zmatek mu vyvažuje pýcha na velmocenskou slávu jeho říše, takže jej nemusíme litovat. Spíš by stálo za uvážení, jak máme nadále se samoděržavnou Rusí nakládat my ostatní. Snad si evropští státníci uvědomí, že jejich dosavadní lísání a vemlouvání je ve světle posledního vývoje už silně nevěrohodné a v některých případech může dokonce budit dojem jakési podivné závislosti. Čemuž by nebylo divu, on gospodar Putin dosazením na kremelský stolec nepřestal být hlavou tajných služeb, jejichž charakter se výměnou písmenek v názvu nijak nezměnil. Státník obzvlášť jásavě se s ruským samovládcem objímající, přítelem ho zvoucí, všechna přání mu už předem plnící a svinské činy nekomentující... nu, třeba je stižen nějakým traumatem z dětství. Nebo ne? Nebo že by v tom byly jisté archivy plné kompromitujících materiálů z dob slavného uvolňování napětí, dokumentů někdejší holubičkové zhlouplosti a prosovětské zatmělosti, jichž lze nyní převýborně užít k vydírání? Kdoví, kdoví.

V každém případě by si měla Evropa uvědomit, že za její východní hranicí nestojí nezbytný partner a spojenec, nýbrž hrozivá, do sebe zahleděná, všeho schopná moc. Jistěže moc notně zchátralá, ale to v určitých případech nemusí vadit. Zkázonosný válečný potenciál se dá vytlouci i ze země ještě daleko zchátralejší, jak ukazuje příklad Severní Koreje i celé řady jiných chudobinců, a nestačí-li k ozbrojenému vpádu, k vydírání ohleduplného Západu se hodí zcela jistě. Ale i ten vpád... znepokojen sleduji různé řeči o tom, že časy velkých válek skončily, že už zaplaťpámbu není třeba mohutných armád s jejich statisícovými divizemi a tankovými svazy, že válkou tohoto času je střetání se s rozptýlenými silami teroru, v němž lze účelněji nasadit malé, ale moderně vyzbrojené, inteligentní jednotky... Jen aby, stratégové. Jen abychom jednou nekoukali na jednotky mnohem méně inteligentní, zato ale v kobylčích množstvích. Ještě stále existují nejméně dvě výbojné, velmocenské slávy lačné říše, jen zlehýnka přetřené demokratickým lakem, a i ten oprýskává. Neměli bychom zaostřením na islámský teror pustit z pozornosti samoděržavce, v jejichž hlavách se může urodit cokoliv.