Listopad 2004

Ono to nebude tak zlé

Luděk Frýbort

Prezident Edvard Beneš, jehož zásluhy o stát byly nedávno zdůrazněny zákonem, se kdysi v hloubi předválečných časů vyjádřil takto: “Habsburkové představují větší nebezpečí než Hitler.” Se vší zdrženlivostí můžeme poznamenat, že se jmenovaný pán dosti zmýlil.

Není to nic neobvyklého, tak se mýlívají všichni, kdož zahleděni do právě překonané minulosti odmítají brát na vědomí nastupující hrozbu. Nechal bych na pokoji i jinak značně omylného státníka, kdyby mě už pomalu nezačínala mrzet jistá obdoba. Vyjádřil jsem se několikrát v tomto časopise (Zpravodaj, vydávaný ve Švýcarsku - pozn. red. CS-magazínu) k otázkám česko-německého vztahu a sklidil za to odezvy příznivé i nepříznivé; měl bych teď samozřejmě chuť odpovídat na ty nepříznivé, hájit své stanovisko.

Aale to nemáme, jiné téma k diskusi? Zaobírat se skutečnými nebo domnělými křivdami minulosti může mít svůj smysl, ale nevisí nad námi a zejména nad naší starou vlastí hrozba mnohem aktuálnější? Abych vyjádřil určitěji, co mám na mysli, zopakuji některé skutečnosti, jak vyplývají z pozorného sledování české politické scény.

Jak známo, proběhly nedávno v republice české volby, v nichž vládní strana utržila hanebnou porážku. Reagovala na to vyhazovem svého neúspěšného premiéra, postavy sice chybující, ale aspoň poctivé a čestné. Nelze tvrdit, že by poté následoval nějaký přerod, spíš zase jen šoupání kariérních židliček, kupčení s poslaneckými mandáty a jiné divadlo v té míře zkorumpované pokleslosti, jež neskýtá často ani česká politická scéna. Že z toho handlu vychází vláda ještě chatrněji zflikovaná, ještě neschopnější řešit nakupivší se problémy, je dost zlé. Horší je však toto: český občan, už tak znechucený a otrávený tím, čemu se říká politika, ztratil tváří v tvář tanci prospěchářů poslední zbytek iluzí, pokud ještě jaké choval. To ostatně není můj objev, stačí zalistovat českými novinami, aby čtenář zjistil, že v nich není písmenka chvály pro to, co se nyní na politickém jevišti děje.

Není nesnadné odhadnout, jaká dějství můžeme očekávat dál: nějaký čas to bude staronová vláda mydlit navyklým způsobem, než nejpozději za dva roky nadejdou parlamentní volby. Za situace, kdy vládní strana už snad není ani pro zábavu králíkům, v nich pochopitelně zvítězí opozice, z neznámých důvodů se označující za pravicovou, a svrhne nynější držitele moci do hlubin bezvýznamu. Ale ani to není nejpodstatnější, partaje se střídávají, jednou ta, podruhé ona, tak tomu je v parlamentní demokracii. Závažnější je, že mizivá důvěra v politiku a její nositele mezitím pokud možno ještě poklesne, ještě víc vzroste podíl těch, jejichž politické vyznání zní – vlezte nám na záda. V takové situaci nadchází hodina extrémistů. Těch, kteří o lezení na záda nehovoří, nýbrž se ke každým volbám dostavují ukázněně a v plném počtu. Výsledek příštích voleb je odhadnutelný: zvítězí strana jménem ODS, ale na hřbet se jí budou nepřehlédnutelně lepit komunisté, čím dál sebejistější a drzejší, podmínky si kladoucí a nejspíš ne bezvýsledně.

Ale ani to ještě nemusí být konec všeho. Doufat, že by slavný vítěz napravil tu sbírku pohrom, o něž se postarali jak vládnoucí socialisté, tak i (neškodí připomenout) on sám, když stával u kormidla dějin, by bylo notně pošetilé. Spíš lze čekat pokračování téhož představení nemohoucnosti, nevůle, vychytralých tanečků a kejklů, handlování o prebendy a osobní výhody, až čas pokročí k novým volbám, ať pravidelným nebo předčasným. V nich už nepůjde o to, zda se vavřínem vítězství ozdobí sociálně demokratická levice nebo klausovská pravice, nýbrž zda se při ještě vyšším stupni občanské otrávenosti a voličské absence dostanou k veslu komunisté, možná jako koaliční partner, pravděpodobněji ale jako volební vítěz.

Ani to však ještě nemusí být úplné neštěstí; komunisté, také nemající spásný recept k roztětí nahromaděných gordických uzlů, se během krátkého času znemožní, jejich pýcha splaskne, houfec nepoučitelných přívrženců se rozprchne. Snad by tak dokonce mohl nastat konec postkomunismu a začátek skutečné demokracie v Čechách.

Nastat však může velmi dobře i opak. Už nyní lze v českém tisku zjistit nebývalé rozmnožení návrhů na změnu volebního řádu. Jak dovozují jejich autoři, ten současný, poměrný, neskýtá možnost ustavení stabilní vlády, nýbrž pořád jen nějakých vratkých koalic. Pročež že je třeba přejít k systému většinovému, jako jej mají v Anglii. Kdo tam zvítězí ve volbách, bere všechno, vytvoří stabilní vládu, má klid na práci, nepotřebuje se hádat s koaličními partnery, jednohlasové většiny slepovat.

Je to velmi podlá vějička, věšená takto na nos české veřejnosti, ať z hlouposti nebo jako strategický propočet. V Anglii se vítězem většinových voleb strana jménem KSČM nestane, ale v Čechách… kdoví. Analytici českého tisku dělají, jako když současní dva soupeři v politické aréně mají patent na věčné střídání, ale ono je možné i něco jiného Dokonce je to, nezastírejme si nic, velmi pravděpodobné. Rok 2010 – nepřijde-li pohroma dřív – může být zapsán v českých dějinách černější barvou než Bílá hora i s Mnichovem.

Otrávené občanstvo, volající v den voleb sborem – vlezte nám na záda, a místo k urnám odjíždějící na chaty a na zahrádky, valné šiky komunistických věřících, mašírující pod rudými prapory jednotně k volbám… nedal bych za další pokračování prognostického dvojzpěvu pětník. Až se politikou zhrdající občanstvo vrátí z chat, nepostačí si protírat oči: vida, tak oni už nám zase vládnou komunisti, kdo by to byl řekl! V žádné koalici, jak se dnes nanejvýš připouští, nýbrž sami a bez omezení. Dle pravidel většinových voleb vezmou všechno, s nikým se nebudou muset o moc dělit, budou mít klid na práci, naplno a rázně budou moci uskutečnit své představy. Netají se s nimi už dnes, takže nikdo nemusí být překvapen, až k tomu dojde.

Zdanit buržousty, přišlápnout tuhletoho, přiškrtit tamhletoho, ale především vystoupit z politických a obranných struktur Západu, protože jinak by, rozumějme, stabilita nebyla úplná. Ošklebování nad Evropskou unií se stalo už téměř módou, ale nutno mít na paměti, že je i určitou formou dohledu nad různými rázovitostmi postkomunismu. Není divu, že ji ledakdo rozhořčeně odmítá, ztráty suverenity se obává. Rokem 2010 může nastat suverenita jako z růže květ. A nezbaví nás už jí nikdo, bude pošetilé se obracet k Západu a hořekovat, že nás zase všichni nechali na holičkách, jak je v takových situacích českým obyčejem. V středu Evropy zůstane viset pochybný útvar, úpadkový, utlačitelský, topící se v nefunkci a v bídě, okolím pohrdaný, možná bojkotovaný, ale stabilní. Kdo touží po stabilitě, užije si jí dosyta.

Pro nás to bude znamenat exil, teď už definitivní a v plném smyslu toho slova. Pro české lidi, kteří zatím chodí k volbám a z nedostatku lepšího výběru volí tu ČSSD, tu ODS, i pro ty, kteří z otrávenosti nevolí vůbec, to může znamenat konec. Nejen ztrátu svobody a naděje na rozumnější řád, ale i závěrečný rozklad všech mravních hodnot, vítězství cynismu, v němž už nebude platit nic, jen nelítostné kdo s koho.

Je to velmi chmurná vize, připouštím. Nemusí se naplnit; ještě pořád mohou dějiny zakormidlovat do přívětivějších vod, neboli řečeno méně poeticky, mohou komunisté v Čechách zůstat tím, čím jsou, nepříjemnou vší v kožiše bez možnosti skutečné vlády. Ale vyloučený není ani scénář tragický, jejž jsem si dovolil nastínit. Je taková věta, již by snad bylo záhodno vytesat do žuly a vystavit na význačném místě: “Ono to nebude tak zlé.” Tak se těšívali a tak od sebe kvačící pohromu odháněli lidé v Rusku roku sedmnáctého, v Německu roku třiatřicátého, i Čechové v roce osmačtyřicátém.

A bylo to tak zlé. Bylo. Vždycky je všechno tak zlé, jak z neprozíravosti a z lehkověrnosti dopustíme. Abych se vrátil k začátku tétu úvahy: diskutujme o vztahu k Němcům a k Německu, o první republice, o Masarykovi, a co nám tak ještě hýbe osrdím; ale buďme si vědomi toho, že jsou to problémy druhého řádu. Prvořadá budiž přítomnost i budoucnost s jejími hrozbami. Neopakujme bláhovost někdejšího presidenta Beneše, který se hrozil Habsburků, maje za krkem Hitlera.

(Zpravodaj)