Listopad 2004

Úlety profesora Koháka aneb Omylnost cechu intelektuálského

Luděk Frýbort

Vida, jedenácté září je za námi a nic zvláštního se dohromady nedělo. Nějaká autobomba v Bagdádu, nějaká střílenice ve Fallúdži, ale rozhodně žádná apokalypsa, v níž by se hroutila města a plameny hrůzy šlehaly k nebesům, jak se k řečenému datu obávala západní veřejnost. Možná že si velmistři islámského džihádu nepotrpí na výročí, ale ještě spíš není - pominouce Rusko s jeho prapodivnými obyčeji - už tak snadné dělat teroristické díry do světa.

Ne že bychom se nemuseli bát dalších zlých překvapení; k vražedným atentátům bude i na- dále docházet, kdekoli stratégové teroru najdou mezeru v naší obranné zdi. Ale nemusíme se plašit víc než záhodno. Jakkoli je součet obětí muslimského fanatismu od newyorských věží přes Madrid, Izrael až po samý Beslan aritmetika velmi ohyzdná, riziko živobytí na této potměšilé planetě se jí zvyšuje jen nepatrně. Každý prázdninový víkend nadělí světu víc nebožtíků, než jich dokázali vyprodukovat Usámovi hoši za všechna léta své snahy, o tajfunech, zemětřeseních a jiných povyraženích ani nemluvě. Poopravme si slovník: nejsme účastníci nikdy nebývalého kataklyzmatu, ba ani další světové války ne, jen máme jisté zatrápené obtíže. Musíme si znovu zvykat na to, čemu se západní člověk už odnaučil, domnívaje se pošetile, že jeho zabezpečená idyla potrvá věčně: žít s riziky.

Nepropadejme ani panice nad novou útočností islámu. Čeho jsme svědky, není jeho nezadržitelný vzestup a rozmach, nýbrž hluboký úpadek. Žádný, ani nejposvátnější jev není vyloučen ze zákonitostí vývoje, nevyjímaje věr a nauk, které si vývoj zakázaly. Co zůstává stát, zakrní; a co zakrní, musí se zhroutit, jak jsme si ostatně už nejméně jednou zažili. Islám ustrnul už v době svého vzniku před půldruha tisíciletím a místo vývoje se dočkal zakrnění. Jeho výrazem je džihádnický terorismus, v němž jako by se už ohlašovala křeč zániku. Není naší věcí dumat nad tím, jak bychom jí mohli zamezit, ostatně nebývá kurýrování chcípající kobyly mnoho platné. Ale můžeme dávat pozor, abychom se nedostávali do blízkosti jejích kopyt víc, než je bezpodmínečně nutné. Vychytávat teroristické blechy ze západního kožichu, kdekoli na ně přijdeme, ale ještě spíš snižovat závislost na islámském světě a pokud možno se jí úplně zbavit.

Abych mluvil srozumitelně, především (a vlastně už výhradně) závislost ropnou, protože nic jiného od něj nepotřebujeme. Oddělit se od něj, nezahrnovat jej příchylností, o niž nestojí, nenechávat si zamořit zejména Evropu jeho metastázami v podobě ghett plných rozkladu a iracionální zášti. Což dnes asi zní tvrdě, ale zítra se může změnit v holou nutnost. Je velmi možné, že budoucnost nebude tak slitovně ohleduplná k těm, kteří prchají z islámských zemí, v důsledku archaických náboženských příkazů hospodářsky rozvrácených a prolezlých nenávistí, aby zavedli tytéž móresy u nás. Může nám jich být líto, ale nejsme povinni dočkat se zlých konců spolu s nimi. Západ má dobrou naději přežít nejen teroristickou křeč, nýbrž i další zániková stadia znehybnělé věrouky. Hlavního nepřítele v tom střetnutí nemá ani tak ve vousatých a oturbanovaných teroristech jako spíš sám v sobě, ve své přehnané ohleduplnosti, ve starostech o lidská práva mizerů, kteří sami žádných práv neuznávají, ve svém flagelantském sklonu k sebeobviňování ze všech hříchů světa.

Čímž se konečně dostávám k jistému výlevu ducha, jenž mě přiměl k napsání těchto řádek. Slovutný filozof a nyní též čekatel vstupu na politickou scénu pan Erazim Kohák vyjádřil v listu Právo přesně onu směsici pokryteckého sebeobvinění a lkavého kajícnictví, schopnou dosáhnout toho, co sám bin Ládin nedokáže. Což by mě konečně ani tak nerozlítilo, každý ať si ve své hlavě motá, co se mu do ní vejde. Ale vyžadoval bych od myslitele, kárajícího chybující lidstvo, aby plody jeho ducha byly aspoň zajímavé a neotřelé, když už se s nimi jednou vydá na trh. Nemusím s nimi ve všem všudy souhlasit; jsem schopen si se zájmem přečíst i Mein Kampf nebo Kladivo na čarodějnice, tak proč ne páně Kohákovy vývody. Jenže ... nu, posuďte sami: „Terorismus je prostě taktika zoufalých...“ (neboť vězte, že saúdští milionáři se dopouštějí svých skutků ze zoufalství) „tak se terorismus přemoci nedá... stupňováním násilí míru nedosáhneme... je na čase, abychom zkusili něco jiného... hledat jiný způsob soužití“ (škoda, že pan profesor Kohák byl za Hitlera ještě moc malý, on by s ním jistě našel jiný způsob soužití) „...když se rozhodneme pro sílu, musíme počítat s tím, že vyvolá protisílu...“ Samozřejmě ví pan Kohák, že vše by se lehce vyřešilo stažením aliančních vojsk... a tak dále, a tak dále. Až se nakonec dotýká své budoucí kariéry ve straně ČSSD: „Nevěříte politikům? Zkuste to s filozofem!“ Probůh, volám, jen to ne! I mistr tesař se utne, ale není v dějinách světa druhé profese, jejíž údové by se utínali tak zpravidla jako filozofové, to už musí být, povím vám, nějaké prokletí. Ale o tom si povíme za chvíli.

Nevytýkám panu Kohákovi, že jeho rady jsou k ničemu, ale že jsou tak děsně ošoupané, nic nového nepřinášející, že si nedal za pětník práce přijít s nějakým aspoň trochu osobitým úhlem pohledu. Za půl flašky tuzemáku (abych se trochu namazal a nestyděl se) jsem schopen takový traktát zručně sepsat také, a za bůra navíc i traktát smyslu přesně opačného, protože fráze a klišé všech spasitelských nauk znám nazpaměť a spojit je příslušnou omáčkou svedu hravě také. Zklamal mě pan profesor. Že s jeho vývody nejspíš nebudu souhlasit, to jsem očekával; ale že budou tak povrchní, ze starších vydání téže nudné čítanky opisující, toho jsem se nenadál. Kdyby aspoň přinášely něco, s čím bych se mohl kloudně pohádat. Ale ne, jen plytkost, frázovitost, kafemlejnkovité omílání módních, leč skutečnosti světa vzdálených šplechtů. To víc neumíte, pane profesore? Pro tohle jste se celý život zabýval filozofií, vědou o moudrosti? Víc než takové nemastné zelí z vás nevypadne? To si říkáte intelektuál?

Je to vůbec podivný cech, tohle intelektuálstvo. Požívá a vyžaduje pro sebe úcty, pro své postuláty si nárokuje statut nepsaného, avšak závazného etického zákona, a přitom... Seznam intelektuálů 20. století, kteří se stali sluhy utopického barbarství, ať už fašistického nebo komunistického, je hrozivě dlouhý, píše v jednom ze svých starších článků politolog T. G. Ash. Doplnil bych ho neméně chmurným konstatováním, že seznam intelektuálů, kteří si za týchž okolností zachovali zdravý rozum, je stejně hrozivě krátký.

Aby ale neudělal za intelektuálstvem definitivní kříž, hájí je týž autor příkladem polského disidenta Jacka Kuroně, jenž byl v mládí zapáleným komunistou, ale pak komunistickou stranu obvinil... byl neustále zavírán do vězení... Opravdu, jak výstižné! Intelektuál zjistivší, jakým příšerným kravinám holdoval, se od nich odvrátí a je za to popotahován režimem, jemuž ve své zabedněnosti pomáhal do sedla. Trochu zapleteně lze říci, že kdyby nebylo takových jako on, nebyli by takoví jako on zavíráni do vězení. Proč, k čertu? Proč je lidská odrůda zvaná intelektuál tak tragicky omylná, proč musí být vyveden ze svých bludů až krutou skutečností, proč nedokáže prohlédnout ideologický švindl už předem jako kdejaký švec a sedlák? Proč navzdory všem svým selháním a zesměšněním tak tvrdošíjně setrvává ve své pozici neomylného poučovatele, svědomí veřejnosti a vyšší morální autority, proti jejímuž výroku není odvolání? A proč, ke všem ďáblům, ho my neintelektuálové ještě bereme vážně a marníme svůj čas handrkováním s jeho pošetilostmi?

Proto, odvážil bych se hádat, že maje o sobě příliš vysoké mínění, ukousne si intelektuál obvykle větší myšlenkové sousto, než dokáže rozžvýkat. Všimněme si, kdo se tak zpravidla ozdobuje tímto titulem: najdeme hojné šiky literátů, historiků umění, teologů, filozofů a jiných duchovědců, též kumštýřů všeho ražení a vůbec těch, jejichž duševní pochody nemohou být ihned srovnány s praktickým výsledkem, takže když se konečně vyjeví jejich nepoužitelnost, už se obvykle neví, kdo ten nesmysl vypustil z huby. Lze mít za to, že kdyby pojem intelektuála byl vynalezen o pár století dřív, byl by přidělován hvězdopravcům a hadačům z jater. Naproti tomu - přesvědčme se! - není slýcháno, aby za intelektuála byl pokládán úspěšný inženýr, konstruktér hvězdných korábů či autor nesmírně složitých systémů informatiky. Netřeba dlouho bádat, proč tomu tak je: technickému géniovi jeho konstrukce buď funguje, nebo nefunguje, osvědčí se, nebo se neosvědčí, a neosvědčí-li se, nemůže se ze svého omylu vyžvanit. Duchovědec však může žvástat co chce, neboť ideové školy, proudy a směry jsou měnivé, jejich pravdivost těžko postižitelná, a co neodpovídá vší etikou posvěcenému imperativu dnes, bude mu odpovídat zítra. I nelze vystavit intelektuálovy vývody zkoušce funkčnosti.

Intelekt je nadání, jehož vyšší nebo nižší mírou je obdařen člověk. Je-li obdařen mírou vyšší a nepřekáží-li mu žádná ve skutek uvedená světaspásná nauka - u jejíhož zrodu stál obvykle nějaký střelený intelektuál - vzdělá se v určitém oboru a stává se duševním pracovníkem neboli inteligentem. To je rozumné a přirozené. Není však mnoho rozumu v tom, jak se z inteligenta líhne intelektuál. Ještě vyšší mírou intelektu a tudíž vysokou schopností analyzovat mechanismy světa a dějin? Jenomže to by se svými moudrostmi nepadal s tak železnou pravidelností na nos. Nebo intelektem sice vysokým, avšak ostatními lidskými kvalitami obyčejňoučkými? Vědomím nepostižitelnosti okamžitou zkouškou, z čehož u samolibější dušičky může vzniknout iluze neomylnosti? Uměním duchaplné formulace, jímž dovede plytké povídáníčko odít rouchem věkovité moudrosti? Domýšlivostí, jež mu dovolí se stavět na podstavec svého vlastního pomníku? Potřebou vyvyšovat se nad tu obyčejnou holotu?

Buď jak buď, kdo si připíná odznak intelektuála, bere na sebe značné riziko selhání. Neměl by po něm sahat ten, jehož nadání sice stačí k získání profesorského titulu, ne však k pozornému, do hloubky jdoucímu, pod fangličkami právě panujících mód neběžícímu a sebe samotného nesanujícímu rozboru, v němž nejde o vyslovení duchaplného návodu na opravu špatně udělaného světa, ale o poznání, jaký v nenašminkované skutečnosti opravdu je, že jeho dění nevychází z důvtipných teorií, nýbrž z neovlivnitelné zákonitosti, staré jako vesmír sám. To ovšem vyžaduje pokoru a skromnost, jíž je schopen málokterý puncovaný intelektuál. Čtěme tedy jejich úvahy a přemýšlejme o nich, ale nezalykejme se nábožnou úctou před jejich vyšším, kritiky nevyžadujícím posláním; mohou to být lidé chytří a výřeční, avšak povrchní, jako je pan profesor Kohák.