Listopad 2004

Bylo to peklo, říkají veteráni o Dukle

Jan Gazdík

"Stáli jsme proti Němcům s holýma rukama... A pak nezbývalo než ustoupit," vzpomíná generál Sedláček. Boje na Dukle, od nichž právě v těchto dnech uplynulo šedesát let, jsou stále velkým dilematem československé historie. Jedni vyzdvihují hrdinství vojáků československého armádního sboru, druzí to ne-popírají, připomínají však i tragické chyby generálů, které vyústily v masakr vojáků a pak i v dezerce a popravy. Jejich rozsah historici jen tuší.

Jaké tragédie se odehrávaly v bojích o průchod Dukelským průsmykem, aby československé a sovětské jednotky pomohly Slovenskému národnímu povstání, vypovídá řež u polské vesničky Machnówka. Na metr přesně zastřílené dělostřelectvo, minomety a kulometná palba německého wehrmachtu rozpoutaly mezi nic netušícími vojáky, (průzkum hlásil, že německé pozice jsou v nedohlednu) peklo. Veteráni z Dukly vzpomínají, že desítky minut létaly vzduchem jen střepiny nebo části lidských těl. Třetí československá brigáda napochodovala v trojstupech do údolí v domnění, že před nimi jsou podle plánu jednotky Rudé armády čekající na vystřídání. Když se však zvedla mlha, ocitli se Čechoslováci uprostřed německých jednotek.

Popravy bez rozsudku

"Němci byli všude před námi a kolem nás. Z okolních hřebenů nás měli jako na dlani. Za pár vteřin jsme přišli o dvaasedmdesát chlapů, přičemž polovina z nich byli zkušení velitelé," vzpomíná tehdejší náčelník štábu praporu generálmajor Oldřich Kvapil. Ve chvíli, kdy nováčci bez bojových zkušeností (některým bylo jen šestnáct či sedmnáct let) propadli panice a začali před blížícími se německými tanky pološílení strachem utíkat, zastřelil Kvapil pro výstrahu několik vlastních mužů. Teprve potom se zdemoralizovaný prapor zastavil. "Hrozilo, že utíkající muži strhnou celou lavinu - i ty naše jednotky, které se k nám teprve blížily. To by byl konec. Běžel jsem dopředu a utíkající vojáky zastavoval řevem i střelbou ze samopalu," vzpomíná generál, jenž se s tím i po letech jen těžce vyrovnává. "Pomáhal mi tehdy velitel první brigády generál Svoboda - střílel z pistole do vzduchu a měl štěstí, že ke mně přistoupil z boku, protože bych asi i jeho zastřelil."

Do útoku bez výcviku

Archivy až dnes vydávají svědectví o tom, že podobná selhání vojáků spustila naplno práci vojenského polního soudu. "Jeho verdikty byly nemilosrdné. Vojáci mohli mluvit o štěstí, když skončili v trestní rotě. Trestanec musel být podle tehdejších kritérií raněn nebo zabit, teprve pak svou vinu smyl. Cesta před popravčí četu ale nebyla výjimkou, říká historik Zdeněk Vališ. "Za zbabělost v bojích na Dukle" se popravovalo ještě další rok už na sklonku války. 11. ledna 1945 byl tak popraven Pavel Lohwaser a Jan Šomoši. 16. ledna 1945 Josef Svítek...

Historik Vališ nezpochybňuje rozsudky, kdy se vojáci různými podvody vyhýbali boji (nejčastěji se úmyslně poranili střelbou), a leckdy tak ohrožovali svou jednotku. Pochybuje však o verdiktech nad těmi volyňskými Čechy, kteří byli do útoku posláni bez výcviku, jen s puškou a několika náboji. V podobné zoufalé situaci se však ocitali i již ostřílení vojáci, jejichž jednotka měla kvůli těžkým ztrátám jen pár mužů, ale dostala v horách úkol dobýt německé pozice, jako kdyby byla v plném počtu. Rozkaz k útoku znamenal v podstatě její konec. Výmluvná je zpráva generála Bohumila Bočka veliteli sboru: "V měsíci září práce důstojníků byla znesnadněna prací s mužstvem, které nedávno přibylo ze zajateckých táborů (sovětských koncentráků gulag - pozn. aut.). Toto mužstvo nebylo dostatečně vycvičeno a morálně připraveno pro boj." Boček v hlášení předkládá i dlouhý seznam sebepoškozování vojáků, kteří se tak chtěli vyhnout boji.

Jako za Napoleona

I Tomáš Sedláček, jenž na Dukle bojoval jako náčelník štábu dělostřelectva 2. paradesantní brigády, s hořkostí vzpomíná, jak jim při útoku došlo střelivo. "Stáli jsme tam proti Němcům s holýma rukama. Chvíli jsme se motali v jejich zákopech a pak nezbývalo než ustoupit." Veterán, který na Duklu přišel se skupinou západních důstojníků z Velké Británie, aby doplnili boji zdecimovaný velitelský sbor, je při hodnocení zbabělosti vojáků v jedné z nejkrvavějších bitev druhé světové války opatrný. "Naverbovaní a nevycvičení sedláci z Volyně se dostali do tak extrémních situací, které těžko zvládali i ostřílení bojovníci."

Spojení podle Sedláčka neexistovalo. Velelo se tedy prostřednictvím poslů, kteří cestou leckdy zahynuli. "Bylo to skoro jako za Napoleona. A lékařská péče? Zdravotníci se brodili zákopy s na cucky roztrhanými lidmi... Kdo má dnes proto právo říci, že voják - a tím spíše nevycvičený - který v takových podmínkách přijde strachy o rozum a selže, je zbabělec? I takoví tam byli, ale šmahem to říci nelze. Odvaha se nedá nacvičit. Jestli je člověk zbabělcem či hrdinou, se pozná, až když do průšvihu spadne," namítá Sedláček.

Generálovi se už tehdy příčila sovětská taktika - útočit bez ohledu na ztráty, kdy snahy vyzrát na protivníka lstí a s co nejmenšími oběťmi považovali generálové málem za zbabělost. "Neustálé šílené útoky přiváděly na druhé straně k zoufalství i dobře zakopané Němce. I oni toho museli mít plné zuby. Cena postupu československých a sovětských jednotek, a tedy i pohrdání životy vlastních vojáků, šla zcela mimo chápání Němců," tvrdí Sedláček.

Filozofii velících generálů na Dukle shrnují pamětníci do prohlášení tehdejšího náčelníka štábu československého sboru Bohumíra Lomského, jenž při plánování operace řekl: "Budou mrtví, budou ranění - budou šarže, budou odměny (medaile - pozn. aut.)."

Z gulagů přímo na frontu

Ani dnes však nelze zpochybnit odvahu většiny prostých vojáků, byť jim do zad leckdy při útoku mířily hlavně zbraní důstojníků z obranného zpravodajství. Snad jen pár zasvěcených historiků ví o tom, že v době, když se v březnu 1939 Hitler promenoval po Pražském hradě, sváděla 12. československá divize generála Olega Svatka tvrdé boje na Podkarpatské Rusi, jež do té doby patřila k Československu. Svátkovy jednotky se probily z obklíčení Maďarů, kteří si území nárokovali, do Rumunska a na Slovensko. Část Rusínů, kteří bojovali ve Svátkově divizi, se později ocitla v sovětských koncentračních táborech. Někteří pak po propuštění z gulagů posílili československou jednotku v SSSR.

"Rusíni bojovali už v roce 1939 v zoufalé situaci a stejně tak o pět let později. A pokaždé při tom obstáli," připomíná historik Eduard Stehlík.

***

70 tisíc mužů padlo za měsíc

Dukelská operace měla být několikadenní bleskovou akcí, nakonec se protáhla na celý měsíc. Padlo při ní asi 60 000 sovětských vojáků a 2389 Čechoslováků. Německé ztráty jsou odhadovány na 11 000 mužů. Dones není jasné, proč Moskva operaci neodvolala, když měla zprávy, že Němci přesně vědí, co hodlá Rudá armáda podniknout. Záhadou je i to, že 4. ukrajinský front, speciálně vycvičený pro boj v horách, do akce nezasáhl, zatímco boji vyčerpaný 1. ukrajinský bral Karpaty šturmem. "To bude ale bordel," řekl maršál Koněv, jenž žádal na přípravu deset dnů, ale dostal jen pět.

(gag)

(MFDNES)