Listopad 2004

Čechoslováci na Dukle popravovali své lidi

Jan Gazdík, Jan Vaca

Geniální nápad, jak bleskově přejít Karpaty a pomoci Slovenskému národnímu povstání, ale zcela zbabraný. Tak hodnotí historici i někteří váleční veteráni boje o karpatsko-dukelský průsmyk. Od jedné z nejkrvavějších operací druhé světové války uplynulo šedesát let.

I po této době však archivy vydávají šokující svědectví o hrdinství, zbabělosti, popravách i chybách generálů.

Československý armádní sbor by se vlastně mohl jmenovat spíše rusínskovolyňský. Osm tisíc Rusínů (Podkarpatská Rus patřila před válkou Československu) tvořilo totiž téměř polovinu sboru (autoři i historici o tom mlčí: nejen oni, nýbrž i židé - pozn. red. CS-magazínu). Komunistický režim to však podle historika Eduarda Stehlíka zatajoval, protože se bál dráždit Moskvu, která Rusíny, než jim dala šanci bojovat za svou vlast, léta věznila v koncentrácích na Sibiři.

"Ale i dnes je to zcela neprobádané téma. Jen tušíme, kolik československých Rusínů zahynulo v sovětských lágrech. Propuštěných osm tisícovek do československého sboru byl každopádně zlomek z těch, kteří zahynuli na Sibiři," odhaduje Stehlík.

Nepopsané jsou i tragédie volyňských Čechů, kteří byli bez výcviku posláni na Duklu, kde se v nepředstavitelném masakru zhroutili, byli zastřeleni na útěku nebo pro výstrahu popraveni za zbabělost.

Takový byl osud Pavla Lohwasera, jehož 12. října 1944 nalezli, jak se v zákopu ve strachu ukrývá před minometnou palbou. "Rozsudek smrti vyhlašte tři dny za sebou všemu mužstvu," nařídil velitel sboru Ludvík Svoboda.

Někteří z Rusínů, kteří byli z gulagů na Sibiři propuštěni jen proto, že se přihlásili do československé jednotky, byli tak zesláblí, že po pár dnech zemřeli vyčerpáním. "Přicházeli v příšerném stavu, ale ti, kdo přežili, měli pak tuhý kořínek," vzpomíná Tomáš Sedláček.

Generál byl kvůli obrovským ztrátám v řadách důstojníků poslán na Duklu z Velké Británie. Postavení Rusínů chápe jako přechod "z bláta do louže". Výhodu proti ostatním měli podle něj v tom, že byli ještě z Podkarpatské Rusi zvyklí žít v drsné přírodě, výtečně stříleli a byli nebojácní. "Patřili k nejlepším vojákům - možná proto, že i peklo na Dukle bylo pro ně lepší než jistá smrt v gulagu."

Jedním z nich je Ivan Major, jenž stejně jako Sedláček přijel po letech na místa, kde za jediný měsíc padlo 60 000 sovětských vojáků a 2389 Čechoslováků. "Na gulag jsme raději nevzpomínali, chtěli jsme bojovat." Bojovali i přesto, že za útočícími Čechoslováky šli s nabitými zbraněmi důstojníci obranného zpravodajství. Vojáky leckdy "povzbuzovali" střelbou nad jejich hlavy, a pokud se jim zdálo, že se chovají zbaběle, zastřelili je. "Při čtení těchto dokumentů jsem si musel dávat přestávky," říká historik Zdeněk Vališ.

Do Svobodova armádního sboru prý narukovali i šestnáctiletí volyňští Češi, které posílali s týdenním výcvikem - a často i bez něj - do boje. "Lze těmto dětem vůbec vyčítat, že je strach připravil o rozum a přinutil k útěku?" ptá se Vališ.

Například v řeži u polské vesničky Machnovka propadli nováčci bez zkušeností panice a začali poté, co je zmasakrovalo německé dělostřelectvo, utíkat před blížícími se tanky pološílení strachy. I dnes na to generál Oldřich Kvapil vzpomíná s chvějícím se hlasem: "Běželi, řvali hrůzou, zahazovali zbraně, tlumoky, svlékali blůzy. Byl jsme na frontě už dva roky, ale něco podobného jsem ještě neviděl." I Kvapil tehdy sáhl po zbrani a zastavil jednotku střelbou. Nejdříve nad hlavy utíkajících mužů a pak i dávkami do nich.

Selhavší vojáky pak zpravidla čekal polní soud, trestní rota (svou vinu tam vykupovali vlastní krví či smrtí) a leckdy i popravčí četa. Za selhání na Dukle se podle historika Vališe střílelo ještě na sklonku války. "Dodnes nevíme, kolik těch poprav vlastně bylo."

Historik Eduard Stehlík říká, že i když krvavé boje na Dukle nesplnily cíl, vázaly značné síly wehrmachtu, jež Hitlerovi chyběly na strategických směrech v Polsku a Maďarsku.

(MFDNES)