Listopad 2004

Vzestup a pád Hermanna Göringa

Martin Groman

Životopis Hermanna Göringa od německého historika Wernera Masera zachycuje málo známé mládí a dětství pozdějšího říšského maršála a velitele Luftwaffe. Líčí jeho komplikovaný vazalský vztah k Hitlerovi a snaží se pochopit také jeho poživačnost, drogovou závislost či vášeň sbírat umělecké předměty i politické posty.

Werner Maser se ve své práci s podtitulem Hitlerův paladin s janusovskou tváří snaží hned v několika liniích představit Göringovy celoživotní postoje a názory - vždy diplomaticky mnohoznačné, zaměřené na uspokojení vlastních ambicí a touhy po luxusu, někdy slabošsky služebné, jindy chlapácky velkohubé.

Původ celoživotní názorové lability hledá Maser už v mládí, které Göring prožil se svými rodiči na zámku rodinného přítele Hermanna von Epenstein. Tento rakouský Žid u svého jmenovce a kmotřence patrně probudil jeho pozdější sběratelskou vášeň, zálibu v přepychu a narcismus. "Mladý, romanticky založený Göring se na zámku Veldensteinu mohl vyžívat ve svých fantaziích a vstřebávat zámky, kroje, tradice a umělecká díla svého filantropicky orientovaného bohatého kmotra." Vedle romantiky ovšem bylo Göringovo dětství modelováno také jedním traumatem: Von Epenstein totiž (s vědomím Hermannova otce) patnáct let udržoval poměr s Herrmannovou matkou Franziskou Göringovou.

"...Otec trpělivě snášel neustálou nevěru své ženy, jejíž ložnice se nacházela o patro výše, hned vedle ložnice jejího milence. Otec zřejmě milostný poměr rodinného mecenáše se svou manželkou akceptoval bez jakéhokoli odporu z toho důvodu, že kromě penze nedisponoval žádnými jinými finančními prostředky." Za několik let bude NSDAP takové chování označovat jako prznění rasy a krutě stíhat. Přestože by se nabízela otázka, zda Göring svým, jak ještě uvidíme, jakoby rezervovaným antisemitismem nepřemáhal trauma z dětství, zda svým sběratelstvím a kupením bohatství nedoháněl matčina milence, zda drogami neplašil nejistotu z dětství, Maser se zde kloní k jiným otázkám. Jako znalce třetí říše a historika politických dějin ho spíš zajímá, zda Göring snášel Hitlerovy ústrky kvůli svému luxusnímu životnímu stylu, stejně jako to činil kdysi jeho otec na hradě Veldensteinu? Odpověď pak nachází třeba ve sledování Göringova poměru k Židům a v jeho vztahu k Hitlerovi.

Antisemitismus na půl plynu

Než poznal svou první ženu, byl Göring podle Masera vším možným, jen ne zapřísáhlým antisemitou - její vliv v tomto směru byl značný. Ale ani později jeho vztah k Židům nebyl fanaticky antisemitský. "Na začátku nejhorší etapy pronásledování Židů tak například nejen strpěl, aby Emmy Sonnemannová, od roku 1935 jeho druhá manželka, zachraňovala Židy z koncentračních táborů a zabraňovala jejich zařazení do transportu, ale dokonce jí v tom sám pomáhal. Ještě v roce 1939 jako druhý muž ve státě prosadil, že nesměla být zrušena zákonná ochrana nájemníků pro Židy a zasadil se o tvrdé tresty pro Němce, kteří špehovali či udávali spoluobčany německé národnosti, kteří se někdy s Židy stýkali, uzavřeli s nimi nějaký obchod nebo u nich bydleli... Na druhé straně v listopadu 1938, po nechvalně proslulé Křišťálové noci, nařídil vyloučit Židy z německého hospodářského života a přikázal jim zaplatit daň ve výši jedné miliardy říšských marek."

Podle vlastních vyjádření i vzpomínek pamětníků byl Göring ve straně dokonce považován za přítele Židů. Maser dokládá, že přestože byl druhý muž říše navzdory realitě veřejností vnímán jako strůjce protižidovských opatření, například opatření z Křišťálové noci vypracoval Goebbels; Hitler Göringa o připravovaném pogromu dokonce ani neinformoval. Když jindy Gobbels fanaticky navrhoval, aby Židům byl zakázán vstup do německých lesů, zesměšnil Göring tento návrh požadavkem, aby jim byla část lesů naopak vyhrazena. S nevkusem sobě vlastním dodal, že by tam měli být vysazeni také losové, protože se jejich čumáky podobají židovským nosům.

Vůdcův miláček, rebel i hlupák

Jestli se Göring v otázce antisemitismu opatrně NSDAP a její ideologii vzpouzel kvůli svému dětství, nebo své druhé ženě, se Maser neodvažuje na základě archivních materiálů soudit. Jisté ovšem je, že podobně nejednoznačný vztah měl Göring také k Hitlerovi. Také zde nešlo o pouhé slepé vazalství a obdiv, na to byl říšský maršál příliš komplikovaná, možná komplexy a drogami oslabená osobnost.

V roce 1922 Göring navštívil mítink, kde Hitler odmítl vystoupit na pódium, ačkoli ho mnozí účastníci demonstrace vybízeli, aby promluvil, protože "podle jeho spontánního výroku v tu chvíli nebyly k nápravě poměrů po versailleské smlouvě zapotřebí řeči, nýbrž bajonety". Právě nenávist k Výmarské republice a požadavek zrušení Versailleského míru oba jinak velmi odlišné typy na počátku spojily. Maser na základě svých studií dokonce soudí, že Göring například Hitlerův antisemitismus považoval za přítěžek ideologie.

Hitler ovšem svého paladina potřeboval. Pomáhal mu dostat se do vyšších společenských a finančních kruhů, kam by za jiných okolností pronikl asi jen s obtížemi. "Příslušníci vysoké šlechty i šlechty obecně, zástupci bank, velkých firem a podniků by se tehdy k Hitlerovi a NSDAP jen sotva přihlásili v takové míře, v jaké se to stalo, kdyby mezi nimi a Hitlerem nefungoval jako spojovací článek Göring." Ostatně také kontakty mezi Hitlerem a prezidentem Hindenburgem zprostředkoval Göring v roce 1931 přes prezidentova syna Oskara. Ve stejném roce došlo k události, která Hitlera a Göringa ještě víc stmelila. "Dne 18. září, měsíc před smrtí Carin Göringové, se v Hitlerově mnichovském bytě jeho revolverem zastřelila dcera jeho nevlastní sestry Anny, studentka Gali Raubachová, kterou Hitler hýčkal a rozmazloval. Zatímco Göring se bolest a smutek nad ztrátou své ženy snažil ohlušit pomocí drog a nezřízeného jídla a pití, začal Hitler spontánně naznačovat, že se sám také zastřelí."

O dva roky později už bylo ale všechno jinak. Německo za Výmarské republiky zažilo 12 kancléřů, a žádný z nich tedy neměl ani čas a možnost splnit požadavky poražené společnosti. Touha po pevném proněmeckém a protiversailleském vedení byla zjevná. 29. ledna 1933 Göring osobně předal Hitlerovi jmenování kancléřem. O dva dny později si do deníku zapsal: "Tak je to tady. Sedíme ve Wilhelmstrasse. Hitler je říšský kancléř." Sám se zatím stal ministrem bez portfeje. Smyslem tohoto jmenování bylo dát Göringovi volné ruce k jednání na různých úrovních státní správy, aby v následujících dnech pojistil a upevnil dosaženou moc. Což prokázal o měsíc později, když se se vší silou vrhl do kampaně proti Dimitrovovi po požáru Říšského sněmu.

Novou etapu své kariéry uměl říšský maršál využít naplno. Sbíral třeba jen honorární funkce, vedl několik úřadů, takže samozřejmě neměl dokonalý přehled. Časem se tato situace ještě zhoršovala, stačilo se na něj odkázat a mnoho nařízení prošlo s jeho jménem bez jeho vědomí. Byl současně třeba říšským ministrem letectví a předsedou vlády a ministrem vnitra v Prusku. Necelý rok po Hitlerově nástupu k moci byl navíc jmenován jeho oficiálním nástupcem. Na druhou stranu se také stal mužem na špinavou práci, musel třeba oznamovat nepopulární opatření, což Hitler odmítal. "Vedle úkolů, které mu svěřil Hitler nebo které si ukládal sám, téměř jakoby mimochodem dokázal vybudovat Luftwaffe, která mu také umožnila vyšvihnout se vysoko nad všechny staré zasloužilé veterány strany."

Ve svém okolí však nesnesl nikoho lépe informovaného nebo rovnoprávně vystupujícího. Z toho se také zrodil žárlivý spor s Goebbelsem, který Göringa ve svých denících častuje dost nevybíravými přídomky. Ostatně to byl Göring, kdo si na svém ministerstvu vybudoval paralelní informační síť, která leckdy překonávala a zahanbovala nejen Goebbelsovo ministerstvo propagandy, ale dokonce gestapo.

Válečný hrdina a bonviván

Göringovu pohodlnému a v zásadě nekonfliktnímu přístupu k životu, moci a politice zcela odpovídá stanovisko, podložené svědectvím mnoha současníků, že válku si nikdy nepřál a její vypuknutí nijak nepodporoval. Když k ní však došlo, snažil se ji jako voják a věrný Hitlerův paladin také vyhrát. Také Churchill už po Göringově smrti řekl, že maršál neměl na rozpoutání války vinu.

V této souvislosti je nutné zmínit, že válka v zásadě zahájila rozpad účelového spojenectví Hitlera a Göringa. Zavalitý válečný hrdina a bonviván se společenským kontakty na nejvyšší úrovni se skvěle hodil k dosažení moci, do válečného konfliktu a genocidy, jaké chystal Hitler, už ale nezapadal tak dobře jako jeho agilnější spolustraníci. Maser v této souvislosti detailně analyzuje Göringovu největší válečnou akci bitvu o Anglii, která odstartovala jeho pád. Jakmile bylo zjevné, že Anglie útok nejen srdnatě odráží, ale dokonce její letci začali bombardovat německé vnitrozemí a hlavně průmyslová centra, začal Hitler Göringa a jeho Luftwafe otevřeně kritizovat, a dokonce měl svého oddaného následovníka trestat výčitkami.

V srpnu 1944 dokonce maršála Velkoněmecké říše častoval ostrými slovy: "Luftwaffe nestojí za nic. Už si nezaslouží, aby byla samostatnou složkou Wehrmachtu. A to je vaše vina. Jste lenoch." Nakonec Hitler svého někdejšího paladina zbavil nástupnictví, odstavil od výkonné moci a v závěru války internoval v jeho sídle.

Maser se také v některých pasážích své práce věnuje Československu. K Mnichovu 1938 například poznamenává, že to byl Göring, kdo promyšleně mystifikoval západní mocnosti (kromě francouzských a anglických ministrů třeba i amerického pilota Lindbergha), když zveličoval množství letadel, která může Německo v případné válce s Prahou nasadit. "Göringův podfuk způsobil, že západní mocnosti v sudetské krizi nakonec vojensky nijak nezasáhly." Jistě to nebyla jen zásluha Göringova nadsazování, ale také ono přispělo k beznadějné atmosféře pasivity.

Československého prostředí se rovněž týkají Maserovy poznámky z jiných než politických nebo válečných kruhů: z Göringova archivu například cituje zápis, kolik marek věnoval jako mecenáš kterým divadlům i přímo jednotlivým umělcům. V roce 1937 tak měl například Lídě Baarové vyplatit 140 000 marek.

V případě Československa se však také Maser dopouští vysloveně chybných tvrzení, která nezahladil ani překlad, ani redakce českého vydání. Například tvrdí, že "nové" Československo existovalo samostatně téměř půl století, přičemž šlo o dvacet let.

Z Maserovy politické biografie vychází Göring i při autorově kritickém pohledu pro leckoho možná až překvapivě příznivě. Chlapácký maršál působí jako nejbarvitější figura mezi potentáty třetí říše. Himmler, Rommel, Goebbels ani Dönitz vedle něj vypadají jen jako masky. Přesto byl Göring rozpolcený, pochybující, lidsky slabý a omylný megaloman působící nedozírné škody. Rozhodně nelze přistoupit na Maserův pohled na Göringa jako na posledního renesančního snílka, který by mohl být i schopným mužem, kdyby nebyl slaboch.

Bůh Janus má vždy dvě tváře jedna hledí vpřed a jedna vzad, jedna se dívá na začátek, druhá na konec, jedna sleduje válku, druhá mír. Ten pro Göringa ovšem znamenal soud v Norimberku a sebevraždu před popravou.

(Werner Maser: Hermann Göring. Hitlerův paladýn s janusovskou tváří - politická biografie. V překladu Jany Vymazalové vydalo nakladatelství Argo, Praha 2004. 346 stran, cena a náklad neuvedeny.)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)