Listopad 2004

Sága obuvnického rodu Baťa. Rodinný souboj o ševcovské impérium

Marie Homolová

(Článek zařazujeme navzdory tomu, že se autorka nezmiňuje ani slovem o konfliktu Jana Bati s Edvardem Benešem. Poválečný soudní proces s Janem Baťou byl de facto Benešovou mstou - pozn. red. CS-magazínu.)

Patagonie není právě líbezný kus světa. Jen chlad a vítr. Uměli by si Češi a Moravané, zvyklí na svoje milované pahorky, v létě zelené a v zimě zasněžené, zvyknout na tuhle drsnou krásu? Nebo byl plán na přesídlení obyvatel naší kotliny do jižního cípu Jižní Ameriky včetně Ohňové země jen jedním z mýtů budovaných kolem jména Baťa?

Ševcovský synek, který z nuly vytvořil obuvnické impérium, jaké nemělo u nás v žádném oboru obdoby a ohromovalo i svět - to byl příběh Tomáše Bati seniora. Podnikatelův syn, který počátkem války odešel do Kanady, odkud dál řídil početné filiálky po světě a krátce po listopadu '89 se vrátil do Československa, rozhodnutý ujmout se znárodněného majetku - to je příběh Tomáš Bati juniora.

Tak je oba notoricky známe. V obecném povědomí se z toho ale vytrácí ještě jeden významný člen rodiny. Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr Tomáše seniora. Přitom to byl on, kdo v roce 1932 po Tomášově tragické letecké havárii nastoupil do čela firmy a dál ji úspěšně vedl. Ale byl to taky on, koho v roce 1947 mimořádný poválečný soud soudil za postoje v době "zvýšeného ohrožení republiky", komu byla k tíži připočítávaná podpora fašismu a projekt na přesídlení českého a moravského národa do Patagonie.

Janovi potomci se od 90. let snaží otcovo jméno u nás očistit. Nahrávají jim i dvě knížky, které tu na to téma v poslední době vyšly. V roce 1998 dopsal Miroslav Ivanov Ságu o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše. A teď se na pultech objevila kniha brazilského spisovatele Franciska Moacira Arcanja: Svět porozumí, Příběh krále bot Jana Antonína Bati. Důvěrný Baťův přítel ji napsal sice už v roce 1952, ale vydavatel Marek Belza text aktualizoval otištěním nových dokumentů. Člověk jimi listuje, čte fotokopie dávných závětí, kupních smluv a soudních rozhodnutí, probírá citace ze vzpomínek Jana i jeho spolupracovníků a rozvažuje, kolik z toho je nepřikrášlená pravda a kolik osobní zaujetí autorů.

Stoprocentní chlapíci

Firemní propagační materiály připomínají, že jméno Batiu zachytily zlínské matriky v roce 1580. A už v roce 1672 bylo u Lukáše Batiu připsáno švec. Jednomu z jeho vzdálených potomků, Antonínu Baťovi, se v roce 1876 narodil syn Tomáš. Druhorozený, po Antonínovi. Za čas na svět přišla ještě sestra Anna. Když bylo Tomášovi deset, zemřela jim maminka. Otec se znovu oženil a v tom manželství se v roce 1898 narodil Jan, o dvaadvacet let mladší než Tomáš. V tu dobu už měli Baťovi dílničku s několika zaměstnanci. Jistě, v rodině se žilo skromně a chlapci zřejmě opravdu bosky roznášeli tátovy výrobky zákazníkům. Ale když se průbojná trojice Tomáš, Antonín a Anna rozhodla v roce 1894 založit vlastní, modernější podnik, použili k tomu dědictví po matce. Obnášelo 800 zlatých, což nebyla malá suma.

To hlavní ovšem nesehrály peníze. Všichni z trojice, a především osmnáctiletý Tomáš, sršeli nápady. Nikoliv už verpánek, ale stroje, obchod, permanentní modernizace výrobků a překvapování. Už v roce 1896 přišli s legendárními plátěnými botami řečenými "baťovky". Nenechali se odradit ani počátečními katastrofami. Už roce 1897 poplatili všechny dluhy, za další rok byli aktivní, na přelomu století postavili první továrnu se šesti desítkami zaměstnanců. V roce 1904 odjel Tomáš do USA pracovat na několik měsíců v obuvnických továrnách. Krátce nato se střetl s bratrem Antonínem a ti dva se rozešli. V čele firmy zůstal Tomáš.

O tom, co bylo dál, nejlíp hovoří čísla, ale je jich příliš. Stručně řečeno, vzestup firmy Baťa se s jistými výkyvy dá přirovnat ke kolmici. Rostla fabrika, dělnickými domky rostl Zlín (podílel se na nich i architekt Jan Kotěra), význam Baťovy osobnosti překročil podnikatelské hranice - vstoupil do lokální politiky, zakládal školy, podporoval sport, kulturu a tak dále. Zlín se stával státem ve státě.

Byl proslule pracovitý a totéž žádal od druhých. Ale uměl dát lidem práci a zaplatit jim za ni. Uměl motivovat, přesvědčit, respektovat. Proti jeho heslům, i když v nich zní selfmademanský patos, se dá těžko něco namítat. "Odvaha, polovina úspěchu." "Lidem myšlení - strojům dřinu." A především slavné: "Náš zákazník, náš pán." Rozmach Tomáše Bati skončil nečekaně. Ráno 12. července 1932 se s ním v mlze zřítilo na letišti v Otrokovicích letadlo. Byl na místě mrtvý.

Krátce nato byl v přítomnosti pozůstalých a svědků otevřen Baťův trezor. Ležely v něm dvě obálky. Jedna obsahovala závěť, druhá byla adresovaná Janu A. Baťovi, zmíněnému nevlastnímu bratrovi. Po přečtení obsahu zůstali všichni v úžasu. Veškeré akcie společnosti Baťa a. s. nezdědil ani osmnáctiletý Tomáš junior, ani vdova Marie. Byly už rok prodané. Janovi.

Proč on?

Tomáš Baťa se údajně netajil, že případného nástupce si vybral. Kdo to je, nikdy neřekl. V čase letecké tragédie Janovi bylo čtyřiatřicet, ve firmě pracoval zhruba dvacet let. Podle Janových vzpomínek byl nejen bratrovým nejbližším spolupracovníkem, ale i motorem mnohých rozhodnutí. Například v roce 1922 Baťa vyřešil velké dluhy razantním snížením cen bot. Skutečně se podařilo zásoby vyprodat a výrobu oživit. Jan tento riskantní nápad později připisoval sobě. Možná ano, možná ne. Oba účastníci debaty jsou už na pravdě boží. Stejně tak už se asi nedozvíme, koho z nich napadlo ušetřit za vývozní clo tím, že se začnou stavět továrny v zahraničí. Pro ten účel byla ve Švýcarsku založena Holding Leader A. G., která řídila Baťovy společnosti ve světě.

František Kaštánek, který tehdy ve Zlíně pracoval a atmosféru si pamatuje, dnes ovšem tvrdí, že ty dva prakticky nikdo nevídal spolu. Tomáš byl ve Zlíně, Jan převážně v Brně. A údajně nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi nimi byl tak intenzivní vztah. Jak si tedy vysvětlit, že Tomáš Janovi podnik prodal? František Kaštánek se zdráháním připouští, že ve Zlíně se o tom leccos povídalo. Snad že k tomu byl Tomáš někým dalším donucen... Kým? "Nepamatuji se," říká pan Kaštánek diplomaticky. Soukromé věci by měly zůstat soukromé. Ale ať už se mezi oběma bratry odehrálo cokoliv, fakt je, že po Tomášově smrti nastoupil do čela firmy Jan. Závěť i kupní smlouva se nedaly zpochybnit. Prodej byl sice dohodnutý ústně, ale Tomáš Baťa ho v květnu 1931 písemně potvrdil.

Doslova ve smlouvě stálo: "Já podepsaný Tomáš Baťa prodávám Vám J. A. Baťovi a Vy ode mne kupujete veškeré akcie Baťa a. s. Zlín... za obnos Kč 50 milionů měny československé. Tuto kupní cenu jste povinen zaplatit hotově během jednoho roku po převzetí společností..." Text obsahoval seznam tuzemských i zahraničích baťovských společností. Jedna tam ale nebyla: Holding Leader A. G. Vdova Marie i Tomáš jr. souhlas se smlouvou u notáře bez protestů podepsali. Jan později utajovanou koupi vysvětloval tím, že bratr se v roce 1931 chystal na operaci kýly a v obavách, že ji nepřežije, chtěl firmu pojistit.

Národohospodář

Akciovka Baťa pod Janovým vedením dál mohutněla, ve Zlíně se dál stavělo, k čemuž Jan povolal i francouzského architekta Le Corbusiera. Přibývaly odborné školy, zrodily se slavné zlínské filmové ateliéry a především se množily zahraniční filiálky, kterými firma Baťa prošpikovala svět.

V čem byl tedy mezi oběma bratry rozdíl? Znovu naslouchejme panu Kaštánkovi: "Tomáš byl jedinečný, velkorysý člověk. Měl rád lidi, rozuměl jim, přistupoval k nim otevřeně. Byl dobrý psycholog. Když někoho přijímal do firmy, pozval ho do kanceláře, chvíli ho pozoroval a pak mu třeba řekl: ,Ukažte mi ruce.' K Janovi lidé ten poměr neměli, považovali ho za domýšlivého." V polovině 30. let akciová společnost Baťa přežila světovou krizi - a dařilo se jí dál.

Její šéf Jan ale už pracoval na další vizi. V březnu 1938 vydal knihu Budujeme stát pro 40 miliónů. Podle ní se republika měla proměnit v dokonale propojenou hospodářskou jednotku, která by společnou silou řešila zásadní problém doby - nezaměstnanost.

Jak to tedy bylo s tou Patagonií?

V dubnu 1938 se ve zlínských novinách objevil Janův fejeton ,Osidlovat' a v něm úvahy: "Není pravda, že na světě není prostoru. Dosud je jich na světě nesmírné množství. Neobydlených, které dosud neviděly člověka... Z vlastní zkušenosti znám například prostory Jižní Ameriky. V klimatických poměrech, naprosto vyhovujících zdravému životu... Proč hledat půdu k rozmachu ve stísněné Evropě, proč ne tam?...

Poslední válka stála na životech 10 milionů lidí a 70 milionů lidí se následkem války nenarodilo. Počítáno ve zlatě stála 55.486 mil. liber šterlinků. Nepředstavitelnou sumu takřka 8.000 miliard československých korun. Převezení 10 milionů lidí do Jižní Ameriky by stálo asi 14 miliard Kč a za 140 miliard Kč by si mohli pořídit velmi pěkné hospodářství, obchod, živnost atd. A kdybychom jim dali na cestu ještě dalších 140 miliard Kč, stále ještě by to byl zlomeček toho, kolik nás stála světová válka na blahobytu a hospodářských ztrátách. Kdy konečně přijdeme na to, že připravovat vraždění je bohapustý nesmysl, nedůstojný člověka - Evropana? Osidlovati půdu, to je vznešený úkol člověka..." Brzy ale problém přesídlení, či spíš emigrace, řešil sám za sebe.

V červnu 1938 Baťovy závody na jeho pokyn věnovaly 30 milionů korun na obranu republiky, i když její záchranu viděl baťovsky - v práci. Německý tisk ho začal titulovat "Baťa, český Žid", krátce po Mnichovu byl při průjezdu Sudet zatčen gestapem a propuštěn až na zásah čs. vlády. V lednu 1939 v rozhlasovém projevu napadl západní Evropu, aby nezapomněla, že je nám za Mnichov dlužna.

V květnu 1939 byl pozván k Hermannu Göringovi. Tehdy mu prý říšský maršál, patrně pozorný čtenář zlínských novin, řekl: "Je mi líto, pane Baťo, ale vy Češi nežijete v sousedství Německa... vy žijete přímo na německém dvoře. Pro existenci vašeho národa se bude muset, pokud nemá dojít k nejhoršímu, což si nepřeji, najít nějaké nové, příznivější místo, nová země. Jste zkušený muž, máte jistě velké plány..." Tak to alespoň citoval v roce 1998 v Mladém světě Miroslav Gregorovič. Podle něj leží v archivech spisek potvrzující, že když pak v emigraci doputoval Jan Baťa do Jižní Ameriky, a pod vlivem zpráv z domova, myšlenku oprášil. Dokonce psal do Zlína: "Pochopil jsem, že rozpory v Evropě se dají vyřešit přestěhováním malých národů... Zde bychom měli šanci, argentinská vláda zcela souhlasí, protože má obavy, že se Spojené státy snaží ze země udělat svůj protektorát. Když ale bude osídlena vyspělým, pracovitým a kulturním národem naším národem..."

Plán počítal s několika etapami. Nejdřív by se do argentinské Patagonie stěhovaly tři miliony venkovanů bez majetku. Pak dělníci, s rodinami asi dva miliony. Pak živnostníci, obchodníci, inteligence, zejména technická. Akce na třicet let. Ve spolupráci s třetí říší by ji řídily protektorátní úřady.

Podle Milana Gregoroviče Janovi potomci plán označují za podvrh. Ale možná tak skutečně v dobrém úmyslu uvažoval. Ostatně, v pozdějších letech do svých jihoamerických měst přesídlil několik desítek tisíc chudých Jihoameričanů, kterým dal práci. V roce 1957 byl za projekt ,Migrace' navržen na Nobelovu cenu míru.

Na černé listině

Vraťme se ale na počátek války. Cesta Baťových do emigrace nebyla jednoduchá, ale nakonec se ven dostali všichni. Jan i jeho rodina, a také Tomáš jr., který se ujal budování nových závodů v Kanadě. S ním tam byla matka Marie. Začalo se znovu hledat jak zabránit, aby se podniky v Československu dostaly do německých rukou, když Jan zůstane v emigraci. Řešení se našlo: přenechat formálně hlavní díl akcií paní Marii, která se s nimi vrátí do Československa, a ještě část akcií rozdělit mezi pár dalších pracovníků firmy. Měli ovšem podepsat revers, že je po válce Janovi odevzdají. Údajně všichni, i paní Marie, podepsali.

Tehdy se ale v podstatě rodina, už tak neharmonická, rozešla. Tomáš jr. se v Kanadě rychle usadil, Jan očekával, že se mu totéž povede v USA. Pak přišel šok - Spojenci ho zařadili na černou listinu nepřijatelných podnikatelů. O tom proč, se soudy rozcházejí. Údajně proto, že - zhruba řečeno - se jeho vinou část baťovského majetku dostala do rukou okupantů. Sám Baťa se naopak domníval, že ho potřebovali zlikvidovat jako konkurenci. (Po válce ani americká, ani anglická strana nevysvětlily, proč se na listinu dostal.)

USA musel opustit, v lednu 1941 odplul s rodinou do Brazílie. V Jižní Americe už tehdy společnosti Baťa na mnoha místech fungovaly od konce 30. let, zejména v Chile. Ale od 41. roku je Jan hlavně v Brazílii velmi rozjel. Nebudoval jen fabriky, ale celá města. Batatuba, Bataypora, Bataguassu...

Rozsudek

Spory mezi Janem a Tomášem jr. i jeho matkou se během války prohlubovaly a po ní se definitivně vyhrotily. V roce 1945 Marie Baťová při vyšetřování ve Zlíně popřela, že by od Jana dostala nějaké akcie s tím, že je po válce vrátí. V roce 1947 Tomáš jr. a jeho matka zažalovali Jana, že je připravil o dědictví. Jak se na to dívat? Závěť i kupní smlouva mezi Janem a Tomášem starším byly v roce 1932 notářsky ověřeny, ale nikdy se nevysvětlilo, co k nim Tomáše seniora vedlo a proč koupě zůstala utajená. Tomáš mladší se právem mohl cítit ošizen, protože nejlogičtějším dědicem byl on.

Ale v roce 1947 se odehrálo ještě něco: Jan A. Baťa byl odsouzen mimořádným poválečným soudem za to, že se v zahraničí odmítl připojit otevřeně k odboji, že "bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na černé listiny anglickou a americkou". Marně argumentoval, že na odboj dával velké sumy, ale pod smyšleným jménem. Marná byla svědectví jeho spolupracovníků. Odsouzen byl v nepřítomnosti, fyzicky se mu nic nemohlo stát. Navíc obvinění, že podporoval fašismus a s Göringem připravoval přesídlení našich národů do Patagonie, bylo zamítnuto.

Ale stále zůstaly soudy se synovcem. A ty prohrával jeden za druhým. Miroslav Ivanov v knize o Janu Baťovi cituje dokument, podle kterého se na nich tiše podílela StB, která považovala za výhodnější podpořit Tomáše Baťu a jeho matku. Patnáct let se soudy táhly. A protože podniky v Československu byl znárodněné, šlo především o společnost Holding Leader A. G., která řídila baťovské podniky v zahraničí a po únoru představovala jediný, i když značný baťovský majetek. Tuto společnost Tomáš senior v kupní smlouvě nejmenoval. A obě strany po válce využívaly právnických kliček, aby dokázaly, jestli tam nebyla zahrnuta úmyslně, nebo jestli se skrývala pod slovy "prodávám veškerý majetek, i pokud zde vyjmenován není".

Brazilský Baťa prohrával, kanadský vyhrával. Nakonec to Jan ukončil sám: v roce 1962 se vzdal veškerých nároků na celý akciový kapitál fy Baťa a. s. Zlín. Podle dcery Ludmily byl finančně vyčerpaný. Tři roky nato zemřel. V roce 1993 jeho tři dcery požádaly Českou republiku, aby byl rozsudek z roku 1947 zrušen. Za rok dostaly vyrozumění, že žádost se zamítá, naše zákony rozsudky mimořádného poválečného soudu revidovat neumožňují.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)