Listopad 2004

Agent JÁNSKÝ -Australan ve službách StB a KGB

Petr Hrubý

Dvousměrná dálnice

Po komunistickém puči v únoru 1948 mnoho českých a slovenských demokratů opustilo vlast, často za velmi nebezpečných okolností. V cizině hledali záchranu a po čase i lepší život. V první vlně na dvanáct tisíc z nich emigrovalo do Austrálie, kde se na dva roky zavázali dělat práci, do které se domácím nechtělo.

Současně do Prahy přišla skupina mladých australských komunistů a socialistických nadšenců, kterým imponovala “mladá revoluce”, jak to v rozhovoru s profesorem University of Western Australia Patrickem O‘Brienem vyjádřil Stephen Murray-Smith, jeden z nich. Vytvořili “australskou kolonii v Praze,” jak řekl.) Doufali oblažit své krajany podobným štěstím, jakého se prý dostalo Československu. V tom jim byli ochotni horlivě pomáhat jak čeští, tak sovětští specialisté na takovou práci.

Toto je alespoň částečný seznam nebezpečných snílků z Austrálie, koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let pobytem v Praze: Dave Berlin, Robert Noel Ebbels, Helen Ginty, Ken a Beth Gott, Jack Hutson, Stephen a Nita Murray-Smith, Arthur a Kath Pike, Jack Redrop, Ken a Moira Tolhurst, Ian Turner a Bert Williams.

Byli zaměstnáni hlavně v Mezinárodním svazu studentstva (International Union of Students – IUS), v jeho sekretariátu nebo v tiskové a informační službě, World Students a Telepress. Většinou přišli z univerzit v Melbourne a Sydney a byli členy Australské unie studentů (AUS). Praha byla sídlem mnoha sovětských světových organizací a hrála významnou roli ve Stalinových plánech rozšířit sovětskou říši. Prahou také projížděly četné australské delegace na kongresy nebo na školení v Moskvě, Varšavě, Budapešti, Bukurešti a Pekingu. Často se zdržely týdny a měsíce.

V roce 1950 se k nim přidal Ian Milner. Narodil se 6. 6. 1911 na Novém Zélandě. Tam získal titul Master of Arts a významné stipendium na univerzitu v Oxfordu, kde úspěšně studoval do roku 1937. V těch letech byli britští studenti v opozici k vládním kruhům, v nichž nechyběly sympatie k fašismu a nacismu. Sovětští agenti získali skupinu mladých univerzitních studentů, kteří se záhy dostali na důležitá místa britských i amerických tajných služeb.

Milner se zajel podívat s přáteli do Sovětského svazu. Imponoval mu hlavně kulturou. V Oxfordu si s chutí vyslechl přednášky různých komunistů a obdivoval blízkého přítele, který šel bojovat do Španělska proti Francovi a v boji padl. Po návratu na Nový Zéland se zúčastnil levicového hnutí studentů. V letech 1938 až 1939 byl na stipendia ve Spojených státech, v San Francisku a v New Yorku. Mnohé se mu v Americe líbilo. Když se vrátil domů, byl velmi aktivní ve Wellingtonském hnutí za mír a proti vojenské službě. V roce 1940 dostal místo profesora politologie na australské univerzitě v Melbourne, kde byl znám pro své radikální názory.

Se svou první ženou Margot se stal členem komunistické strany a pracoval ve výboru Ligy australsko-sovětského přátelství. Seznámil se s James Frederick Hillem, sekretářem Parlamentu mládeže. Tato organizace byla zástěrka tehdy zakázané komunistické strany, protože oponovala válce proti fašismu, dokud do ní nuceně nevstoupil Sovětský svaz. V roce 1944 se Milner stal místopředsedou Australsko-sovětského sdružení a spolu se svou ženou získával na univerzitě nové členy pro komunistickou stranu. I když v té době – stejně jako u nás i jinde – byl Sovětský svaz populární pro svou vítěznou účast ve druhé světové válce, hlavně důstojníci neviděli rádi, když se důležitá místa v ministerstvu zahraničních věcí ocitala v rukou komunistů. Přesto – nebo právě proto? – se stal Milner jeho zaměstnancem.

Rok nato, v roce 1945, povýšil na sekretáře. Stýkal se také s členy sovětského velvyslanectví, což ovšem mohlo být součástí jeho práce nebo prostě společenskou nezbytností.)

Sovětský špion a pražský agent

Někdy v letech 1944 až 1947 předal Milner australskému komunistovi jménem Walter Seddon Clayton, organizátoru sovětské špionážní sítě, důležité dokumenty z ministerstva zahraničí. Šlo o britské poválečné strategické plány ve Středomoří, v Atlantickém a Indickém oceáně. To vyšlo najevo, když se anglickým a americkým odborníkům podařilo v akci VENONA dešifrovat tajné depeše z australského hlavního města Canberra do Moskvy. Milnerova šifra údajně byla BUR a Claytonova KLOD.

Mezitím však Milner rezignoval na funkce jak v ministerstvu, tak na univerzitě a začátkem roku 1947 se stal členem sekretariátu Organizace spojených národů v New Yorku. Jménem OSN jednal postupně v Palestině, v Koreji a v Tichomoří.) Jak bude potvrzeno později, celou tu dobu posílal tajné zprávy sovětské špionáži.

Australská tajná služba (ASIO), zřízená s britskou pomocí až po zmíněném odhalení šifrovaných depeší do Moskvy, se domnívala, že Milner odešel v roce 1951 do Prahy učit na Karlovu univerzitu. Zato v českém ministerstvu vnitra, v jeho pražském archivu, jsem měl možnost – za svých dvou návštěv v letech 1996 a 1997 – nahlédnout do svazku věnovaného Milnerovi a jeho zrádné činnosti. I když z původních 164 stran jich bylo v roce 1985 zničeno 149, i tak ty zachované mluvily jasnou řečí. Pracovní svazek, sestávající pravděpodobně z jeho hlášení, se mi do ruky nedostal. Prý už byl zničen.

Je třeba poznamenat, že v archivu ministerstva vnitra jsem našel mnohem méně pochopení pro historický význam výzkumu než v archivech ministerstva zahraničí, mezinárodních odborů a ve Státním ústředním archivu, kde mi po zádech běhal pověstný mráz, když jsem si mohl pročítat Slánského a Geminderův písemný styk.

Milnerův svazek byl zaveden 29. 11. 1960. Dostal archivní číslo 621743. V pražském telefonním seznamu bylo jeho křestní jméno “Ian” pozměněno na “Jan”. To by správně byl překlad jména “John”. A tak “Jan Frank Milner, narozený 1914 [sic]”, dostal krycí jméno JÁNSKÝ, a stal se agentem č. 9006. Byl označen za nelegálního člena Komunistické strany Austrálie. Takto byla vylíčena historie jeho spolupráce se sovětskou a československou rozvědkou:

“Během své činnosti na MZV v Austrálii v roce 1944–1947 předával nám J. Milner prostřednictvím třetích osob cenné materiály o politických otázkách. Od roku 1947 do roku 1950 pracoval v politickém oddělení departmentu ve věcech Rady bezpečnosti, v sekretariátu OSN v New Yorku jako starší spolupracovník v sekci pro Dálný Východ a Jižní Asii. 6. 3. 1949 byl Milner získán pro spolupráci. Základem k tomu bylo Milnerovo pokrokové ujišťování, které nejednou projevil v rozhovoru s naším zástupcem. Po získání ke spolupráci strávil Milner delší dobu na služebních cestách po linii OSN v Koreji, Palestině a jiných zemích. Podával nám zprávy, týkající se činnosti jednotlivých menších organizačních článků OSN nebo některých vedoucích pracovníků OSN. V roce 1950 v souvislosti s tím, že jsme obdrželi zprávu o možné represi proti Milnerovi jakožto našemu agentovi ze strany americké kontrarozvědky, bylo přijmuto rozhodnutí o převedení Milnera do jedné ze zemí lidové demokracie.”

Je zajímavé, že v tomto policejním hlášení bylo uvedeno doslova “bylo přijmuto rozhodnutí”. Tedy ne, jak by čtenář mohl očekávat, “přijali jsem rozhodnutí” nebo “rozhodli jsme se”. Proč? Protože zřejmě rozhodla Moskva a Praha měla úkol jenom provést. V první citované větě je nápadná formulace “předával nám”. To může znamenat, že Milner podával zprávy nejen přímo sovětské tajné službě, ale i československé zpravodajské síti. Spíš bych věřil, že pražský policista se natolik solidarizoval se sovětskou centrálou, že mohl klidně napsat “nám”, když šlo o Moskvu. Tuto domněnku potvrdí pozdější dokument. Zajímavé je též, že Milnerův rok narození byl posunut o tři roky. Vydával se za mladšího, nebo to je prostě omyl? Původcem varování ve věci Milner byl nejspíš Kim Philby nebo William Weisband.

V Austrálii obránci Milnera až do devadesátých let tvrdili, že odjel do Prahy, protože jeho žena trpěla revmatismem a on slyšel, že v Čechách jsou lázně, kde by se mohla léčit. Proto ho mohli vychvalovat jako hrdinnou oběť studené války a dokládat jeho nevinu. Policejní hlášení z pražského archivu z roku 1960 uvádí však pravé důvody, proč byl Milner, vyslaný Austrálií do OSN, odvolán Sovětským svazem s pomocí satelitu – Československa.

“Pod záminkou léčení manželky a strávení dovolené odjel Milner do Čech, kde pracuje v současné době na pražské univerzitě jako lektor. V roce 1951 na naše doporučení požádal Milner o propuštění ze sekretariátu OSN, o čemž obdržel oficiální vyrozumění OSN. Na základě zásluh, které Milner vůči nám [prokázal], a také proto, že odjel do Československa na náš příkaz, podporujeme jej materiálně od doby příjezdu do ČSR měsíčně sumou 25 000 Kčs a jestliže bude mít na univerzitě měsíčně 7000 Kčs, bude třeba, aby náš příspěvek byl o tuto částku snížen.”

Léta 1950 a 1951 nebyla pro nadšené budovatele socialismu a pro revoluční nadšení z “mladé revoluce” příliš příznivá. Vedoucí komunisté byli zavíráni, mučeni a brzy věšeni. Jak je dnes jasné i ze sovětských tajných dokumentů, sovětské služby pro Stalina plánovaly soustavnou likvidaci vedoucích kádrů v lidových demokraciích:

„Oddělení zahraniční politiky ÚV VKS(b), kde se v té době pracovalo na zdůvodnění nutnosti změn ve vedeních komunistických stran východní Evropy a na tom, aby na politickou scénu byli uvedeni funkcionáři, kteří jsou ochotni bezvýhradně přijmout sovětský model vývoje společnosti.)“

Milner se zřejmě polekal a chtěl se dostat pryč, jak vyplývá z další části raportu z roku 1960:

“Milner podceňuje možnost možných represí proti němu a pokoušel se o návrat do New Yorku, aby opět pracoval v sekretariátu OSN, nebo odjel zpět do své vlasti. [...] Je třeba jej všemi způsoby přemluvit, aby nejezdil do zemí angloamerického bloku. V ČSR může být Milner řízen k práci mezi angloamerickými zástupci i také mezi jinými cizinci, kteří se buď trvale nebo přechodně nacházejí v zemi.”)

Dodatkem k tomuto hlášení pražské tajné policie s označením “Přísně tajné!” je možno uvést, že Milner měl poznat své policejní kontakty tak, že použijí slova “Dvořák” a “pozdrav od soudruha Kořínka”. Jeho kontrakt byl uveden takto: “Datum vázání: 6. 3. 1949.” Milner se stal československým špionem už v New Yorku. Milner musí být zadržen v zemi “všemi způsoby”. To v té vražedné době snadno mohlo znamenat, že když si nedá říci po dobrém, bude navždy umlčen.

Aféra s Petrovem

V roce 1954 se diplomat Sovětského svazu v Austrálii a špion Vladimír Petrov rozhodl zůstat v Austrálii, když byl povolán do Moskvy v době, kdy se tam likvidovali Berijovi lidé. Požádal o azyl. Když se “sovětské gorily” – jak tisk nazval mohutné muže – snažili odvléci k letadlu jeho zdráhající se ženu, byli na letišti mezi ostatními demonstranty českoslovenští uprchlíci. Australské úřady jí za přistání na letišti v Darwinu daly možnost rozhodnout se. Odmítla letět do Moskvy a vzrušená Austrálie měla příležitost poznat sovětské metody.

Byla z toho velká senzace. Vláda ustavila Královskou komisi k vyšetření sovětské špionáže v zemi. Týden před volbami do parlamentu to vše pomohlo k vítězství konzervativní liberální strany a porážce Labor Party, jejíž vedoucí dr. Herbert Evatt považoval celou akci za spiknutí proti své osobě a reakční provokaci. Zesměšnil se, když dopisem požádal sovětského ministra zahraničí Molotova, aby mu potvrdil, že Sovětský svaz nemá v Austrálii žádné špiony. V parlamentě to vyvolalo bouři smíchu a dr. Evatt se politicky znemožnil, když nadále trval na svém názoru, že šlo jenom o politický cirkus, vyprovokovaný reakčními kruhy, aby vyhrály volby.

Petrov měl mezi dokumenty, které vynesl ze sovětského velvyslanectví, depeše z Moskvy, jež nasvědčovaly tomu, že Milner pracoval pro Sovětský svaz jako vyzvědač od roku 1944. Následujícího roku se na to Královská komise odvolala ve svém nálezu s dodatkem, že to je “podporováno jiným důkazem, který komise viděla”.)

To byl odkaz na dešifrované dokumenty z akce VENONA, které v tu dobu byly tajné, protože americká rozvědka nechtěla varovat Kreml, že může číst jeho šifry. Stejně to za ni udělal Kim Philby, který měl v kontrarozvědce Spojených států ke všemu důvěrný přístup. Sověti svůj šifrovací systém okamžitě změnili.

Milnerova obrana

Pro tento ne dost přímý důkaz nebyl Milner postaven před soud a jeho levičáčtí obhájci mohli dokazovat jeho nevinu a poukazovat na něj jako na hrdinu a oběť fašizující reakce v Austrálii. Milner se snažil obhájit dlouhým přípisem, který poslal z Prahy. Jeho “Osobní stanovisko” bylo velmi obratně sestylizováno. Právnicky formulovaný text byl pravděpodobně napsán s pomocí jeho kolegy z Austrálie a agenta Sovětů E. F. Hilla, který zastupoval komunisty obviněné ze špionáže před Královskou komisí. V kritické době létal Hill mezi Prahou a Moskvou.

Série dokumentů z českých i australských archivů objasní, že Komunistická strana Austrálie považovala Milnerův případ za velmi důležitý. Zdá se, že v Praze se tehdy konaly závažné porady, jak celou nepříjemnou záležitost řešit. Neznáme dosud jejich obsah, ale přítomnost několika významných činitelů jak komunistické, tak levicové části socialistické strany Austrálie (Labor Party) v Praze zřejmě nebyla náhodná.

Dne 12. 10. 1955 požádal dr. Evatt, opoziční vůdce k vládní straně liberálů, ministerstvo zahraničních věcí, aby se mohl seznámit se svazkem spisů týkajících se Iana Milnera a E. F. Hilla. Hned druhý den nato byla jeho žádost zamítnuta. 26. 1. 1956 generální sekretář Komunistické strany Austrálie L. L. Sharkey poslal ústřednímu výboru KSČ doporučení pro E. F. Hilla, člena ústředního výboru, se žádostí o podporu jeho přání. Dne 5. 6. 1956 ministr zahraničí ČSR Václav David poslal prvnímu tajemníku KSČ Antonínu Novotnému tento přísně tajný dopis:

“Vážený soudruhu,

v příloze Vám zasílám záznam o návštěvě člena ústředního výboru Komunistické strany Austrálie s. Hilla u rady čs. velvyslanectví v Moskvě s. dr. L. Vacaty dne 28. května 1956. Byl bych Vám vděčen za sdělení, jak má být žádost politického emigranta Iana Milnera vyřízena, abych mohl prostřednictvím našeho velvyslanectví v Moskvě dát s. Hillovi odpověď. Pokud se týče žádosti s. Hilla o pomoc při přepravě tajného materiálu z XX. sjezdu KSSS do Austrálie, jsem toho názoru, že by dopravu mohlo zprostředkovat zdejší ministerstvo zahraničních věcí.

Se soudružským pozdravem V. David.”)

Z přílohy k tomuto dopisu se dovídáme, že soudruha Hilla doprovodil pracovník ÚV KSSS s. Michajlov. Soudruh Hill žádal o takovouto pomoc:

“V Československu žije jako politický emigrant z Austrálie Ian Milner, který působí jako lektor na Karlově universitě. V souvislosti s případem bývalého sovětského diplomata Petrova byl Milner nucen uchýlit se do emigrace. S. Hill se začátkem t. r., když jel přes Československo do SSSR na XX. sjezd KSSS, setkal v Praze s Milnerovou ženou [Milner nebyl t. č. v Praze], která mu sdělila, že její manžel by se s ním velmi rád setkal. S. Hill neví, v jaké záležitosti se Milner chce s ním setkat a sám nemá na této schůzce zájem. Nemá námitek proti tomu, aby Milner za ním do SSSR přijel, a v případě, že by to nebylo možné, by za Milnerem sám, i když ne rád, do Prahy zajel. Hill prosil, aby otázka jeho schůzky s Milnerem byla v Praze vyjasněna a poznamenal, že o Milnerově případu je informována vláda ČSR. [...] S. Hill mi sdělil, že se v SSSR zdrží ještě dva měsíce a potom že odjíždí do Číny. [...]

Zapsal L. Vacata v. r. V Moskvě dne 29. května 1956.”

Dne 24. 7. s. Moravec urgoval vyřízení záležitosti Iana Milnera: “S. Hill již za 14 dní odjíždí domů přes Čínu. Ian Milner by tedy musel zajet za ním do Moskvy. Dnes právě přišla šifra z Moskvy a urgují tuto záležitost. Z ministerstva zahraničních věcí žádají o vyjádření s. Součka. Milner je politický emigrant z Austrálie, který zde zůstal v souvislosti s dipl. Pedrem [?].”

Mezitím Colonel C. C. F. Spry z ASIO informoval ministerského předsedu Roberta Gordona Menziese o svém podezření. Jeho tajný dopis z 18. 5. 1956, z fasciklu 5105BB/4478, obsahoval tyto věty:

“Bezpochyby jste byl informován o tom, že Ian Frank George Milner, bývalý zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí, žijící teď v Praze, Československo, poslal prohlášení [...] popírající závěry protokolu Královské komise. [...] Soudím, že příprava tohoto prohlášení a jeho předložení jsou částí určitého plánu ve spojení s dalšími lidmi. [...] Soudím, že Milner měl pomoc v jeho sepsání. V souvislosti s tím je zajímavé, že Edward Fowler Hill, který v zasedání Královské komise hájil zájmy Komunistické strany Austrálie, odletěl z Austrálie do Sovětského svazu 26. 1. 1956 a dosud se nevrátil. Je zcela možné, že už navštívil Prahu, neboť Československo bylo uvedeno jako cíl v jeho oficiálním oznámení cesty. Je také významné, že Rex Chiplin, komunistický žurnalista, který byl podle Královské komise požádán Sověty, aby vyšetřil, může-li se Milner vrátit do Austrálie, zažádal o vízum do Československa na tři týdny s odletem ze Sydney 24. 5. 1956. Zdá se, že to je jediný cíl jeho cesty. Dověděl jsem se, že dr. H. V. Evatt a jeho žena byli pozváni československým ministrem zahraničních věcí k návštěvě Československa na dva týdny. Myslím si, že tato návštěva by také mohla souviset s činností Milnera, není-li to její hlavní důvod.”

Vincent O‘Sullivan v knize Milnerových pamětí, kterou vydal po jeho smrti, citoval z tohoto dokumentu pasáže o Hillovi, Chiplinovi a Evattových a přidal k tomu tento komentář, který je pro slovní hříčku na jméno plukovníka Sprye nutno citovat v originále: “I spry with my little eye, indeed. There is not a flicker of evidence to support the Colonel‘s scenario of intrigue.”) Autor se nepodíval do pražských archivů. Tam by našel evidence dost. Už jsem uveřejnil doklady o Milnerově snaze dostat se do styku s Hillem a spoluúčasti sovětských úřadů. Z 30. 5. 1956 je navíc tento záznam:

“Dne 29. 5. 1956 ve 12:50 hod. přiletěl do Prahy hlavní redaktor ústředního orgánu s. Rex Chiplin. Přivítal jej redaktor Rudého práva s. Hochman a s. Králová z Mezinárodní organizace novinářů. Soudruh je ubytován v hotelu Praha a zdrží se v Praze asi do 8.–9. června 1956. S. Chiplin žádal, aby byl přijat na ÚV KSČ. Projednáno se s. Slavíkem. Dále žádal, zda by ÚV KSČ mohl projednat se sovětskými soudruhy návštěvu SSSR. Tuto žádost prý mu tlumočili soudruzi z ÚV KS Austrálie (dohodl s. Melničák). Jelikož Rudé právo nemá v současné době redaktora, který by s. Chiplina mohl po dobu pobytu doprovázet, zařídil s. Hoffmann z tiskového odboru III. odd. ÚV KSČ, aby jej po dobu pobytu v Praze provázel s. Rotter, redaktor ČTK.”

Z jiného dokladu víme, že návštěva dr. Evatta a jeho ženy stála 30 000 Kčs. Zdá se tedy, že návštěvy tolika činitelů zasvěcených do zrádcování Iana Milnera měly co dělat s jeho problémy a stanoviskem poslaným do Austrálie, aby obhájil sebe a tím i krajní levici země. Milnerovo “Osobní prohlášení” je dlouhé 11 strojopisných stran. V překladu tu uvádím několik hlavních bodů:

“Byl jsem obviněn z toho, že jsem ,pravděpodobně‘ prozradil oficiální tajné informace [...] agentovi sovětské zpravodajské organizace zvané MVD. Toto obvinění [...] je naprosto nepravdivé, pomlouvačné a pro mne velmi otřesné.”

Milner se dále pohoršoval, že v Praze nebyl vyrozuměn prostřednictvím britského velvyslance, “Sir Dervent Kermode, kterého jsem poznal za své návštěvy Jižní Koreje v roce 1948 jako zastupující hlavní sekretář dočasné komise Spojených národů.”

V té době Milner posílal důvěrné zprávy sovětské špionáži. Jak bude jasné z dalšího dokumentu z pražského archivu tajné policie, jedním z hlavních úkolů agenta 9006 bylo donášet na členy britského velvyslanectví v Praze. Proto další věta Milnerova prohlášení má opravdu pikantní příchuť: “Od úředníků britského velvyslanectví zde jsem vždy dostal radu, pohostinnost a nejuctivější chování.”

Na třetí straně svého prohlášení Milner uvedl: “Tímto vyhlašuji, že jako úředník ministerstva zahraničních věcí jsem nedal žádnou důvěrnou oficiální informaci jakéhokoliv druhu, jak se tvrdí, osobě jménem Walter Seddon Clayton, kterého neznám a podle paměti jsem ho nikdy nepotkal.”

Milner několikrát tvrdil, že Petrov se mýlí, když uváděl doklady o moskevských depeších týkajících se Milnera (pod šifrou). Jeho pražský pobyt měl prý co dělat jenom s Karlovou univerzitou:

“Někdy v říjnu 1953 jsem zažádal prostřednictvím přednosty anglistiky o dlouholetou smlouvu s Karlovou univerzitou (kde jsem obdržel dočasné místo v roce 1951) a ještě jsem čekal na nezbytné povolení od českého ministerstva vnitra, které každý cizinec potřebuje k trvalému zaměstnání. Je-li o to zájem, tyto skutečnosti mohou být potvrzeny v záznamech děkanské kanceláře Filozofické fakulty Karlovy univerzity.”

To je možné, ale zajímavější jsou dokumenty ministerstva vnitra. Na páté straně přísně tajného spisu s archivním číslem 621743 pro agenta 9006, krycím jménem JÁNSKÝ, zavedeného 29. 11. 1960, je úplný seznam 149 stran zničených 16. 1. 1985. Škoda jich. Ale i tak je zřejmé, že ministerstvo vnitra mělo s “emigrantem” Ianem Milnerem brzy co do činění. Určitě dřív než Karlova univerzita. Tady je částečný seznam zničených stran policejního protokolu:

S. 4–9: Situace spolupracovníka v Austrálii; s. 9–13: Osobní situace pracovníka; s. 14–17: Prověrka styků; s. 18–33: Osobní prověrky spolupracovníka; s. 34: Vyúčtování počátečního pobytu v ČSSR; s. 35–38: Intervence za spolupracovníka; s. 39–41: Operativní plán ke spolupráci; s. 42–44: Zaměstnání – intervence.

Od počátku byl Milner označován za “spolupracovníka”. Spolupracovník = kolaborant = agent. V archivu Karlovy univerzity je uvedeno: “Zaměstnán jako odborný asistent od 1. října 1951.” Protože však do Prahy přijel na příkaz tajné policie, jeho “spolupráce” s ministerstvem vnitra měla přednost a zaměstnání na Karlově univerzitě bylo zařízeno policií, která ovšem v policejním státě měla značně větší vliv než vysoká škola. Po únoru 1948 byly z univerzit vyházeny tisíce studentů a profesorů. Kdo chtěl přetrvat nebo dokonce přežít, naučil se ochotně spolupracovat s policií.

Je třeba poopravit opakující se sdělení, že Milner se stal emigrantem až v letech 1954–1955 kvůli aféře s Petrovem. Podezření z jeho vyzvědačství pro Sovětský svaz se datuje do druhé poloviny čtyřicátých let. Tehdy ho začaly pečlivě sledovat jak australské, tak v New Yorku americké zpravodajské služby. Jako podezřelý aktivista a komunista byl středem pozornosti novozélandské rozvědky už od začátku čtyřicátých let. Tak v červnu 1940 “okresní cenzor zachytil Milnerův dopis na newyorkskou adresu, v němž Milner popsal Mírové hnutí proti válce a branné povinnosti.” Dalších deset záznamů líčí jeho podezřelé aktivity na Novém Zélandě v letech 1940–1941.) Jiný “vrcholně tajný” dokument z ASIO o několika stranách má 45 položek. První záznam popisuje jeho první ženu:

“Margaret Leigh (rozená Trafford). Vzali se v Adelaide 12. září 1940. Byla označena jako ,fanatická‘ a ,rozhodně nebezpečná‘ členka páté kolony. Máme hlášení, že byla členkou Komunistické strany Austrálie za pobytu v Melbourne.”)

Milnerovy přednáškové zájezdy do australských měst byly sledovány v letech 1940–1944. Policie referovala, ale nemohla Milnerovi zabránit v profesorování na universitě v Melbourne, a dokonce ani v důležité pozici v ministerstvu zahraničních věcí. Její pozornosti ušly i jeho tajné schůzky s Claytonem. Teprve odšifrování depeší do Moskvy v akci VENONA ho učinilo podezřelým ze špionáže pro Sovětský svaz. Když se o tom Kreml od svého agenta v americké protišpionáží dozvěděl, přesídlil Milner do Prahy. Byl tedy “emigrantem” od roku 1950, a ne až od Petrovovy aféry 1954–1955.

Vraťme se k Milnerovu Prohlášení. Na šesté straně se Milner znovu bránil proti “těžké pomluvě o mém charakteru”:

“Jak si vzpomínám a jak věřím, protokoly prokáží, [že] The Defence Post-Hostilities Planning Committee [Komise plánující poválečnou obranu] v době, kdy jsem byl jejím členem, se nezabývala do nijaké míry otázkami výjimečně ,vysoce tajnými‘, které by nebyly přístupné druhým vyšším úředníkům ministerstva zahraničních věcí jako část jejich práce. Je mi nepředstavitelné, stejně tak mým kolegům v této komisi, že bych vědomě prozradil jakýkoliv takový materiál, týkající se obrany, nezplnomocněné osobě.”

Formulace je velmi obezřetná: Milner se hlavně provinil tím, že předal sovětským agentům materiály od britské strany, které si výslovně vyžádal ke studiu, tedy ne dokumenty přístupné členům jeho komise jako část jejich práce. Ostatně toto tvrzení můžeme konfrontovat s dopisem ministerstva obrany dr. J. W. Burtonovi, sekretáři ministerstva zahraničních věcí, ze 7. 4. 1948:

“Vrcholně tajné. Canberra, ACT.

Drahý dr. Burtone: Kontrola dokumentů obdržených od vlády Spojeného království. Sir Percy Sillitoe, šéf MI-5 z válečného úřadu, nedávno přišel do Austrálie informovat předsedu vlády, že [...] kopie [...] závěrečného dokumentu PHP (45)6(0) – Bezpečnost Západního Středomoří a Východního Atlantiku – se dostala do rukou SSSR. [...] Tyto dokumenty [...] byly předány také dr. Milnerovi, který si je vyžádal jako člen poválečné plánovací komise. Dr. Milner měl dokumenty od 15. listopadu 1945 do 19. února 1946, také konečná kopie [...] dokumentu PHP (45)15(0) – Bezpečnost Indie a v Indickém oceánu – by byla předána v tuto dobu. Dr. Milner později obdržel dokument PHP (45)6(0) opět a měl ho od 6. března do 28. [března] 1946.”

Vladimír Petrov ve své výpovědi před Královskou komisí o špionáži vypověděl – a stvrdil dopisem, psaným vlastní rukou 21. 5. 1954 – že v listopadu 1953 mu MVD z Moskvy oznámilo, že Milner měl špionážní přezdívku BUR a že když v roce 1950 byl v New Yorku, “dodával nám cenné informace.” Depeší se ho MVD ptalo, jak by byl Milner přijat, kdyby se vrátil buď na Nový Zéland, nebo do Austrálie. Přes Jean Fergusona se dostal do styku s Rex Chiplinem. V kavárně si dal kávu a zmrzlinu a ptal se Chiplina, co ví o Milnerovi. Neznal ho a zjistil, že už nebyl na listině australských diplomatů. Zprávu Petrov poslal do Moskvy. Chiplin tuto informaci potvrdil Královské komisi 23.–24. 2. 1955.

Členové Královské komise měli dojem, že Petrov jim neřekl vše, co věděl. Přesto pomohl odhalit na sto sovětských agentů v západním světě. V Austrálii však měl hlavně dohlížet na své kolegy na sovětském velvyslanectví. Z incidentu se zdá, že Moskvě bylo líto, že tak úspěšný vyzvědač, jako byl Milner, uvízl v Praze a hrál jen roli místního agenta. Byli by ho rádi poslali zpět do Austrálie nebo na Nový Zéland, kde se jim dařilo rozbíjet jižní obrannou frontu v Pacifiku, když vláda Nového Zélandu odmítla americkým lodím s atomovými zbraněmi přístup do místních přístavů. Jak uvidíme později, Milner se několikrát pokoušel dostat se zpět do této krásné a strategicky velmi důležité země. Nemohl se o to však pokoušet bez souhlasu nebo přímo příkazu sovětské rozvědky.

Na s. 8 svého Prohlášení Milner uvedl:

“Nerezignoval jsem ze sekretariátu OSN v roce 1950 a neopustil jsem Spojené státy, abych šel do Československa‘. V červenci 1950 jsem si zažádal o normální prázdniny na cestu se svou ženou do Švýcarska. Tam má žena měla vážný záchvat revmatismu, kterým trpěla mnoho let. Hodně jsem toho slyšel o úspěšném léčení revmatismu v českých lázních, a tak jsem si zažádal o povolení vstupu do Československa, abych mohl svou ženu svěřit do péče dobře známého českého specialisty, profesora Františka Lenocha, šéfa Ústavu fyzioterapie a lázeňství. Když jsem zjistil, že léčení revmatismu mé ženy v lázních v Piešťanech a v Praze si vyžádá času, koncem srpna jsem si zažádal o neplacenou dovolenou, která mi byla povolena v září 1950 na šest měsíců, po předložení lékařského nálezu byla prodloužena na dalších šest měsíců. V té době jsem mohl zastávat dočasně a ne na plný hodinový úvazek místo speciálního lektora angličtiny.”

Lež jako věž. Špion ovšem musí lhát, chce-li si udržet svou pozici a obhájit svou dobrou pověst, bez níž by nebyl užitečný svému zaměstnavateli. Víc na pováženou je, že důslední zastánci krajní levice v Austrálii věřili Milnerovi a jeho první ženě Margot. Myšlenku na sovětskou konspiraci zásadně odmítali, ale americko-australská se jim zdála očividnou. V roce 1991, v roce Milnerova úmrtí v Praze, dr. Greg Pemberton “zblízka studoval záležitost” a usoudil, že proti Milnerovi nebyly žádné důkazy a že byl nevinen.)

Téhož roku Richard Hall věnoval Milnerovi knihu The Rhodes Scholar Spy. Uveřejnil podrobnosti úspěšné dešifrovací akce VENONA a usoudil, že Milner se dopustil špionáže v druhé polovině čtyřicátých let. Setkal se však s Milnerem v Praze a obhajoval jeho pobyt na Karlově univerzitě. Potvrdil, že Milner učil angličtinu studenty, z nichž “každý rok někteří už byli vybráni pro službu v tajné policii”, podobně jako “hrst australských komunistů [...] učících na Revolutionary Institute of Linguistics [Revoluční jazykovědný ústav]”.

Hall napsal: “Studenti si všimli toho, že ostatní členové fakulty byli opatrní a zdrženliví vůči Milnerovi. Přesto žádný z lidí, s nimiž jsem mluvil, nevěřil, že by byl udavač, jak se někdy tvrdí na Západě.” Hall však zjistil žárlivost, protože prý dostával dobře placené překlady: “Někdo se o něho staral.”) Milner byl zřejmě velmi schopný agent.

O tři roky později dr. Frank Cain, profesor dějin, uveřejnil delší studii nazvanou Výroba oběti studené války. Ke konci svého vyprávění, zcela založeného na Milnerově Prohlášení a svědectví dr. Pembertona, napsal:

“Ian byl významný vědec. [...] Byl to člověk neobyčejně talentovaný a schopný. Průmysl ,Ian Milner – jako – špion‘ je teď třeba vidět jako to, co to skutečně bylo: velmi neaustralský pokus ospravedlnit politický hon na čarodějnice.”) Doporučení melbournského profesora Boyce Gibsona bylo často citováno: podle něho Milner byl “nekompromisně čestný muž”.)

Spolupracovník 9006

Poté co jsme dali slovo Milnerovi a jeho obhájcům, nahlédněme opět do archivu ministerstva vnitra, abychom se dozvěděli, jak to opravdu bylo. V přísně tajném Vyhodnocení spolupracovníka ze dne 9. 9. 1966 (7. odd. KS SNB Praha) na s. 3 čteme:

“Zhodnocení dosavadní spolupráce a popis života v ČSSR: Během své činnosti v MZV v letech 1944–1947 předával prostřednictvím třetích osob cenné materiály o politických otázkách sovětské rozvědce a později naší rozvědce. [...] Ke spolupráci byl získán přímo 6. března 1949.

Rodinný život

V Praze se manželka spolupracovníka necítila dobře. Mezitím spolupracovník již delší dobu udržoval milostný styk s Jarmilou Frühaufovou, rozenou Mařanovou, se kterou se seznámil v sekretariátu OSN. Později se se svou manželkou rozvedl a ona odjela do USA. Nyní žije v Anglii, kde se stýká se spolupracovníkovým bratrem. Závažné je, že manželka věděla něco o jeho činnosti pro naši rozvědku a věděla, že v ČSSR je ve styku s orgány MV. V roce 1958 se oženil s Jarmilou Frühaufovou, a vzal k sobě i její dceru Lindu. V době pobytu v ČSSR byl spolupracovník využíván ke sledování pracovníků vysokých škol, kteří udržují styky do USA a Velké Británie; do roku 1960 byla jeho spolupráce hodnocena kladně, předal množství zpráv k jednotlivým osobám. Spolupracovník uložené úkoly plní dobře. Podává zprávy z okruhu vysokoškolských pracovníků a ke svým stykům v zahraničí.”

Milner nesměl dlouhá léta cestovat do ciziny. Nedůvěra k němu však pominula, a tak byl využíván i na cestách do cizích zemí:

“Do roku 1959 spolupracovník nevycestoval do žádné KS vzhledem k tomu, že byly obavy z možných represí vůči němu. V roce 1959 odejel na krátký studijní pobyt do Anglie a v roce 1960 znovu, tentokrát se svou druhou manželkou. Podle zprávy, kterou předal, nezajímala se o něj žádná rozvědka, ani neměl nijaké nepříjemnosti.”

Podle seznamu stránek zničených v roce 1958 se s. 101 týkala návrhu na cestu do Anglie. Strany 105–120 obsahovaly “Prověrky druhé manželky” a strany 121 a 122 nesly název “Prověrka styků druhé manželky”. Prošla sítem, a tak mohla cestovat s ním. Jejich zahraniční valuty neušly pozornosti:

“V roce 1962 bylo zjištěno, že jeho druhá manželka má uloženo ve Švýcarsku 20 000 švýcarských franků. Vytěžením spolupracovníka bylo zjištěno, že to je konto z doby, kdy byla zaměstnána v OSN. Z konta čerpají v případě, že si něco kupují přes Tuzex, nebo z něj platí zahraniční cesty. Při pozdějším rozhovoru spolupracovník sdělil, že manželčino konto převedl na svůj účet v zahraničí, a to do londýnské banky. Sám kromě toho má uloženu menší částku v bance v New Yorku. Jsou to peníze z doby jeho působení v OSN. Kromě toho v Londýně si ukládá honoráře za různé literární překlady do angličtiny a články, které publikuje v britských časopisech.”

Je zajímavé, že pražská rozvědka nepodezřívala Milnera z toho, že těch 20 000 švýcarských franků mohly být jeho peníze za práci pro sovětské kolegy: jeho milenka a budoucí žena sotva mohla ušetřit tolik peněz. Pražský tajný dokument o agentu na Karlově univerzitě pokračuje:

“V posledních letech o spolupracovníka projevily zájem různé osoby, které byly na návštěvě v ČSSR i přímo v Anglii, když tam byl spolupracovník. Jedná se o Novozélanďana O‘Connora, který byl v Praze na půlročním stipendijním pobytu a novináře pana Thomase. Oba se podrobně zajímali o život spolupracovníka, o to, jak zde žije, jaké má možnosti výjezdu apod. V roce 1964 při návštěvě Anglie se v Leeds setkal s pracovníci British Council paní Morrisovou, která rovněž se velmi podrobně zajímala o jeho život a názory. Spolupracovník v roce 1964 nervově onemocněl a od té doby je jeho zdraví dost labilní. Proto jsou s ním konány schůzky méně často.”

Tady můžeme přerušit policejní záznam z roku 1966, protože jiný, dřívější udává více podrobností. Byl pořízen krajskou správou ministerstva vnitra (Praha MKO, 6. odd.) dne 3. 3. 1964:

“Návrh na přerušení spolupráce se spol. A JÁNSKÝ, č. sv. 9006.

9. 1. 1964 si spolupracovník stěžoval na svůj zdravotní stav. Na velvyslanectví v prosinci 1963 omdlel, byl převezen do nemocnice pod Petřínem. [...] Jde o nervové poruchy. Jelikož byl úkolován k pracovníku britského velvyslanectví Bohacekovi, s kterým se měl sejít koncem ledna 1964, dohodli jsme se, že tento úkol splní, ještě jednou se sejdeme a pak bychom přerušili spolupráci na dobu tří měsíců, do června 1964. [...] Na fakultě učí jen nejnutnější hodiny. V případě, že by byly nějaké naléhavé věci, je možno se na něho obrátit.”

Vraťme se teď k přísně tajné dokumentaci z 9. 9. 1966:

“Spolupracovník v roce 1964 nervově onemocněl a od té doby je jeho zdraví dosti labilní. Proto jsou s ním konány schůzky méně často. Spolupracovník byl několikráte prověřen, a to tím, že byly zjištěny jeho styky s cizinci, kteří navštívili Prahu – aby k nim podal zprávy. Hloubkově však prověřován nebyl. Pokud se týká dekonspirace, jeho styky s pracovníky MV znala jeho první manželka a je možné, že to sdělila někomu v Londýně. To, že byl ve styku s MV, ví i jeho druhá manželka. V tomto směru byl řízen tak, aby se choval v tom smyslu, že vzhledem ke své nemoci styky s MV přerušil a že s ním již ve styku dlouhou dobu nikdo není.”

V seznamu zachovaných stran můžeme zjistit, že “Návrh na přerušení spolupráce” byl na straně 137. Na stránkách 131–132 a 134–135 byly “Návrh na cestu do Jugoslávie” a “Návrh na cestu do Rakouska”. Po “přerušení spolupráce” byl však specialista Karlovy univerzity na zrušených stranách 141–142 “úkolován k cestě do Anglie” a na stránkách 143–146 byl “úkolován k cestě do Řecka”. To znamená, že i po “přerušení spolupráce” cestoval Milner s úkoly danými tajnou policií.

Pokračujme na šesté straně protokolu z 9. 9. 1966:

“Možnosti, schopnosti spolupracovníka k plnění úkolů ve vyhledávací činnosti. Spolupracovník má možnost pronikat k vysokoškolským učitelům, kteří se zabývají výukou cizích jazyků, převážně angličtiny. Z hlediska vnějšího nepřítele má možnost pronikat k nepřátelským osobám, provádět jejich otypování a rozpracování. Vzhledem však k jeho nervové chorobě je tato možnost omezena. Sám také projevuje obavy, aby nebyl podruhé označen jako špion. Vzhledem k tomu, že o něj jeví zájem rozvědka a není možno také vyloučit, že byl již rozvědkou kontaktován, před dalším využitím v operativním rozpracovávání bude provedena jeho hloubková prověrka.”

Text je zajímavý nejen pro “zdeúřední styl” hlášení, ale i pro metody boje proti “nepřátelským osobám”. Rozvědka začala Milnerovi nedůvěřovat, protože se zdál vyhýbat další práci pod záminkou své nemoci, a tak byly jeho osobní vztahy pod lupou:

“Styky a jejich charakter:

Milnerová Jarmila, dříve Frühaufová, roz. Mařanová, nar. 18. 8. 1913, české národnosti, čsl. státní příslušnosti. Druhá manželka spolupracovníka, studovala Filosofickou fakultu v Praze do r. 1937. Pak studovala v USA, kde zůstala i během války. Tam se provdala za Frühaufa, USA státní příslušnost. Od r. 1948 pracuje v knihovně OSN, r. 1949 se rozvedla a na vlastní žádost byla přeložena do informačního střediska OSN v Praze. Zde byla získána ke spolupráci s MV, avšak výsledek spolupráce byl chabý, neměla zájem. O svém styku s MV se svěřila svému nynějšímu manželovi. Svazek její byl uložen v archivu MV. Ve švýcarské bance měla konto, údajně z doby svého působení v OSN 20 000 švýcarských franků, které si Milner převedl na své konto do Londýna.

Frühauf Bedřich, bytem Washington, USA, USA státní příslušník, pracuje jako inženýr, stavby silnic a letišť pro vojenské účely. V poslední době pracoval na Tajvanu. Navštívil několikráte Prahu, kde se setkal s Milnerovou a se svou dcerou Lindou. Je rozpracován pro podezření ze špionáže 2. spr. MV. Spolupracovník proti němu chová antipatie, setkal se s ním jen jednou, a to čistě konvenčně.

Milner John Keith, nar. 5. 2. 1917, Nový Zéland, britský státní příslušník, bratr spolupracovníka. Pracuje jako generální obchodní zástupce novozélandské firmy bavlnářské v Londýně. Často navštěvuje socialistické země, i ČSSR. Spolupracovník s ním měl celou řadu nedorozumění, hlavně pokud se týká jeho pobytu v ČSSR, zvláště pak některých politických názorů. Několik let spolu nemluvili. V poslední době se spolu znovu setkali v Praze a sblížili se natolik, že udržují přátelštější styky. John zná bývalou spolupracovníkovu manželku a setkal se s ní v poslední době v Londýně. Je možné, že mu řekla o stycích svého bývalého manžela s Bezpečností v ČSSR.

Bertram James Monro, nar. 11. 8. 1910, Auckland, britský státní příslušník, blízký a dlouholetý přítel spolupracovníka. V roce 1953 po něm posílal spolupracovník dopis panu R. Tomesovi na Nový Zéland.

Milner Margaret, nar. 15. 12. 1911, britská státní příslušnice, bývalá manželka spolupracovníka. Rozvedla se s ním a odjela do USA, později do Anglie, kde nyní žije v blízkosti Londýna.

Ebbels Noel, člen KS Austrálie, zemřel v únoru 1952, spolupracovník s ním udržoval blízký styk za pobytu v Austrálii.“ [Ebbels byl za světové války australským zpravodajským důstojníkem, ale pro své členství v Komunistické straně Austrálie nebyl umístěn na důležitá místa, po válce pracoval v Praze na Mezinárodním svazu studentstva, 1949–1951. Policie o tom nevěděla? Setkal se s ním Milner v Praze? – pozn. autora]

„Gibbson Rolf, pracovník KS Austrálie, spolupracovník s ním udržoval úzké styky. Tyto styky jsou nyní přerušeny.

Brass Douglas, britský státní příslušník, australský žurnalista. Jedná se o blízké přátelské styky. Zajímal se o pozici spolupracovníka v ČSSR.

Dr. Fried Vilém, nar. 15. 4. 1915, národnost česká, čsl. státní příslušnost, bytem Praha, Betlémská 7. Jedná se o přátelský styk. Fried byl celou válku v Anglii, udržuje časté styky s britskými státními příslušníky a vyjíždí často do NSR.”

Na s. 8 téhož dokumentu konečně docházíme k titulu Závěry:

“Vzhledem k tomu, že v materiálech spolupracovníka je několik nevyjasněných bodů a několik nejasných styků, budou provedena tato prověrková opatření:

a) Se spolupracovníkem postupně na schůzkách proberu jeho život a způsob spolupráce s orgány rozvědky v letech 1944–1949. Získané poznatky srovnám s materiálem ve svazku. Pokud to bude možné, ztotožním některé jeho styky z těchto let a provedu lustraci na 1. spr. MV.“ [Tady šlo o Milnerovu špionáž pro Sovětský svaz. Svazek o tom by měl být také v Rusku. – pozn. autora]

„b) Vytěžím spolupracovníka postupně k jeho stykům od doby pobytu v ČSSR, provedu jejich lustraci. Přitom se zaměřím hlavně na tyto osoby:

Dr. O‘Connor – britský profesor,

Dr. Thomas – britský novinář, se kterým se stýkal v Praze,

Gibián Jiří, USA státní příslušník si s ním sjednával schůzku v Praze v r. 1960.

c) Vytěžím spolupracovníka ke stykům s jeho bratrem a bývalou manželkou a v době příjezdu bratra do Prahy bude rozhodnuto o prověrce společným úkonem.

d) Zavedu na spolupracovníka prověrku korespondence a obsazení telefonu (z PK sledovat pohyb konta v Londýně).

e) Zjistím styky v současné době za účelem zjištění, zda se mezi nimi nevyskytuje spolupracovník, kterého by bylo možno využít k prověrce našeho spolupracovníka.

Do doby než, bude provedena prověrka spolupracovníka, bude úkolován povšechně k celkové situaci na Filosofické fakultě a bude vytěžován k jednotlivým cizincům, se kterými přišel do styku tím způsobem jako doposud.

Vypracoval npor. Kořínek #9; Náčelník 7. odd. Dodal [?, nečitelný podpis]”

V Dubčekově roce 1968 vydalo 7. odd. KS SNB (Praha, II/A odbor) dne 18. 3. pod titulem “Zhodnoceno” přísně tajný “Prvopis”. Leccos už známe, jsou tu však nové zajímavé podrobnosti:

“Schvaluji Návrh na uložení osobního svazku č. 9006, A JÁNSKÉHO Milner John Frank, nar. 6. 6. 1911, Nový Zéland [...], zaměstnán jako docent katedry angličtiny na Filosofické fakultě UK v Praze. [...] Byl získán ke spolupráci dne 6. března 1949 orgány 1. správy MV. Již předtím, během své činnosti v Austrálii v letech 1944–1945, předával prostřednictvím třetích osob závažné materiály sovětské rozvědce a později čs. rozvědným orgánům. V letech 1947–1950 pracoval v politickém oddělení Rady bezpečnosti, sekretariátu OSN pro Dálný Východ a většinu času trávil na služebních cestách v Koreji, Palestině a jinde. V té době podával zprávy týkající se činnosti jednotlivých zemí. V r. 1950 v souvislosti s tím, že byla zjištěna možnost represe proti němu ze strany americké rozvědky, byl převeden do ČSSR, a to pod záminkou léčení manželky. Později v ČSSR zůstal a stal se lektorem na Filosofické fakultě UK v Praze.“ [Naprosto jasný je časový sled: napřed špion, později lektor. – pozn. autora] „Společně s ním zůstala i jeho manželka. V r. 1951 požádal na doporučení orgánů StB o propuštění ze sekretariátu OSN. V té době byl zaměřován mezi cizince, hlavně Angličany, kteří do ČSSR přijížděli, a také plnil úkoly v oblasti britského velvyslanectví. Dne 11. 5. 1954 byl převzat k dalšímu řízení na III. správu MV, kde byl zaměřován mezi vysokoškolské profesory a vědecké pracovníky, zejména k jejich styku s cizinci. [...]

Spolupracovník JÁNSKÝ byl po dobu spolupráce hodnocen jako ochotný, iniciativní a přesný v plnění uložených úkolů. Během spolupráce s nepřátelskými objekty vysokých škol podal celkem 110 zpráv. Byl zaměřován především ke kontrole pracovníků vysokých škol, kteří navštěvují Anglii a USA a kteří byli v těchto zemích v období války. [...]

Vzhledem k tomu, že ani v současné době spolupracovník JÁNSKÝ nemá vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a nedostatku volného času možnost navazovat další zajímavé styky, navrhuji uložit jeho osobní svazek na dobu 5 let do archivu MV. S přihlédnutím k dříve předaným zprávám navrhuji, aby i pracovní svazek spolupracovníka byl uložen do archivu MV na 5 let.

Těchto sedm orgánů MV bylo s ním ve styku: 31. 1. 1953 – 11. 3. 1954 kpt. Bartoš, 11. 5. 1954 – 2. 6. 1955 s. Drápalík, 2. 6. 1955 – 4. 4. 1957 kpt. Arazim, 4. 4. 1957 – 20. 5. 1960 npor. Spěvák, 20. 5. 1960 – 25. 11. 1960 npor. Zikmundovský, 25. 11. 1960 – 29. 6. 1967 por. Kořínek, 29. 6. 1967 – dosud ppor. Beneš Josef. Během spolupráce byl obsluhován v PB Krásová a PB Průmyslovka. V poslední době byly schůzky prováděny v kavárnách.

Vypracoval ppor. Beneš Josef, KS SNB, Praha, II. odb. 7. odd. Doporučuji: [podpis nečitelný], náčelník 7. oddělení II/A

Podle rozkazu 4/1978 S FMV-SEO – Přísně tajné – Rozhodnutí: U svazku archivní číslo 621743 MV dobu úlože prodloužit do roku 2000.”

Policista Hošek vypracoval poslední hlášení, jež jsem měl možnost spatřit při své druhé návštěvě následujícího roku. Dne 24. 1. 1985 psal:

“TS byl získán v březnu 1949 bývalými čs. rozvědnými orgány, neboť TS již v letech 1944–1950 předával prostřednictvím třetích osob závažné materiály sovětským a později i čs. zpravodajským orgánům. V roce 1950 byl pro možnost represe převeden do ČSSR, od května 1954 řízen býv. III. správou MV a od roku 1960 KS MV Praha.

TS byl hodnocen velmi kladně, ochotný k plnění úkolů, iniciativní, zprávy byly psány ručně i strojem. [...] Po převedení do ČSSR dostával 25 000,- Kčs, není uvedeno jak dlouho. Spolupráce ukončena v březnu 1968 z důvodů zdravotních. Svazek byl uložen do archivu MV na dobu 5 let. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem, že TS je cizí státní příslušník, rozhodla komise, jak shora uvedeno. Dále rozhodla vyjmout ze svazku nepodstatné materiály a tyto zrušit. Strany 4–136, 138–148, 154–158, pracovní svazek TS, u kterého prošla doba stanovená k uložení, zničit. Dne 22. února bylo provedeno opatření.”

Protože – jak jsem uvedl – všechny zrušené listy byly pro svůj obsah pečlivě označeny a žádnou takovou listinu o pracovním svazku jsem neviděl, nejsem si jist, že se tak opravdu stalo. Tajné policie ovšem nerady odhalují všechna svá tajemství.

Australská reakce

Nostalgičtí snílkové o sovětské pokrokovosti a sveřepí zastánci Iana Milnera jako oběti studené války i fašizující reakce v Austrálii se vzrušili, když si přečetli mou zprávu, založenou na pražském archivním svazku 621743. Redaktor Peter Charlton ji 30. 11. 1996 uvedl na první straně deníku The Courier-Mail v Brisbane, Queensland, pod tučným titulkem přes celou velkou stranu: Nové doklady prokazují, že Milner špehoval pro Sověty a Čechy. Uvnitř tohoto sobotního vydání novin pro víkendové čtení byly celé dvě strany věnovány mé studii, nazvané redakcí Tajný život agenta 9006.

Profesor Frank Cain, přednášející jak na University of NSW, tak na Australian Defence Force Academy – obě velmi vlivné pozice, učinil několik pokusů dostat se do Prahy k Milnerovu archivu. Nakonec se mu to podařilo. Ještě v roce 1994 uveřejnil dr. Cain knihu věnovanou zpravodajské službě ASIO, jež se chtivě snažila přisoudit Milnerovi úlohu sovětského špiona. Petrovův prý napůl románový důkaz mohl udržet výmysl ASIO před Královskou komisí o špionáži. Dr. Cain tam také souhlasil, jak výslovně uvedl, s výrokem švédského velvyslance, který řekl: “Petrov, ovšem, byl lhář.”)

Dlouholetý maoista Humphrey McQueen mi proto ve své knize Podezřelé dějiny věnoval několik stran. Všemi možnými způsoby se snažil znehodnotit pražský důkaz Milnerova špionování: podle něho tajné služby běžně vyrábějí podvržené dokumenty, agenti často hlásí nadřízeným nevinného člověka jako spolupracovníka – jako třeba prezidenta Havla, mé komentáře byly prý “fanaticky zaujaté” a “přehnané”. Prý jsem se dal unést tak, že jsem si dokonce popletl dějiny Československa, které za války přece neexistovalo. Ovšemže tento populární historik netušil, že František Moravec vedl v exilu velmi úspěšnou československou zpravodajskou službu.)

Milner: literární historik, pamětník a překladatel veršů

Milner ovšem nebyl jenom agent. Jako velmi nadaný člověk zastával své místo na Karlově univerzitě poctivě a úspěšně. V jeho svazku v univerzitním archivu, k němuž jsem díky dr. Zdeňku Poustovi rychle získal přístup, jsou o tom zajímavé důkazy.

Milner chodil na povinné “dobrovolné” brigády: v roce 1952 na zemědělskou ve Volarech, v roce 1953 pracoval na stavbě v Mostu a v šedesátých letech se pravidelně účastnil Akce Z. Od 1. 10. 1951 byl zaměstnán jako odborný asistent. Výnosem ze 5. 7. 1954, čj. 529116154-C-I/3, ministerstvo vnitra přes ministerstvo školství sdělilo, že “nemá námitek proti tomu, aby Ian F. G. Milner byl ponechán na Karlově univerzitě v Praze jako lektor specialista.” Ze záznamu 28. 1. 1956 je vidět, že vlastnil auto s číslem RUU 231. Je nápadné – avšak pro jeho služby Sovětskému svazu, když pracoval v australském ministerstvu zahraničních věcí, pochopitelné – že ve svém curriculum vitae třeba z 19. 7.1955 vynechával léta, která tam strávil činností pro nejednoho pána. Dne 7. 3. 1958 mu prof. Zdeněk Vančura, vedoucí katedry anglistiky a germanistiky, vydal pochvalnou referenci:

“Za 13 semestrů své dosavadní práce na této fakultě osvědčil píli, svědomitost a iniciativu. [...] Vedl posluchače k správnému ideovému a uměleckému rozboru literárních děl a k pochopení jejich reálií. Pomáhal poznávat pokrokovou linii anglické literatury. [...] Politicky lze zvláště hodnotit jeho spolupráci s anglickými marxisty na novém výkladu pokrokové tradice anglické literatury publikací článků v londýnském marxistickém časopise ,Marxist Quaterly‘.”

Rukou bylo připsáno: “Za svůj pobyt zde se naučil slušně česky.”

Dne 10. 7. 1963 vypsala Filozofická fakulta konkurs na místo docenta pro obor nové anglické literatury. Přihlásil se jedině Ian Milner, pro něhož to místo, zdá se, bylo připraveno. Měl jenom M. A. z historie a B. A. z Oxfordu, ale dostal plat docenta 1. stupně: 2300 Kčs. Jeho habilitační práce nesla název The Heroic Pattern in George Elliot (Hrdina v díle G. E.). Zdůraznil, že tato autorka líčí své hrdiny z dělnického prostředí jako nositele kladných morálních a sociálních hodnot. George Eliottová prý byla podceňována marxistickou literární kritikou, přestože značně přispěla k anglickému kritickému realismu. Takové ždanovské teze byly v té době ovšem populární.

Milner byl uznán práce neschopen od 26. 3. do 3. 4. 1964, víme už o jeho tehdejších zdravotních potížích.

Dne 28. 11. 1963 složil Milner slib vysokoškolského učitele. A tak Australan novozélandského původu s britským pasem přísahal věrnost jiné zemi a jinému politickému režimu:

“Slibuji, že budu věrný Československé socialistické republice a budu vždy zachovávat její ústavu a právní řád a aktivně pracovat a působit k upevňování a rozvoji jejího socialistického zřízení. Slibuji, že [...] výuku a výchovu studentů povedu v duchu marxisticko-leninského vědeckého světového názoru. Zavazuji se prohlubovat u mládeže socialistické vlastenectví a v duchu proletářského internacionalismu ji vést k přátelství a spolupráci s lidem Sovětského svazu a socialistických zemí i s pokrokovými příslušníky všech ostatních národů. Svou politickovýchovnou a vědeckopedagogickou činností budu působit k přípravě politicky a odborně vyspělých pracovníků, schopných plnit náročné úkoly při výstavbě socialismu v naší vlasti. K plnění těchto úkolů budu přispívat i svou vlastní vědeckou činností.”

Toho roku mu byl plat zvýšen na 4600 Kčs. Měl půjčku 70 000 Kčs, měsíčně splácel 300 Kčs. Nedivil bych se, kdyby ta půjčka byla zřízena jen naoko, aby jeho životní styl, bohatě podporovaný policejním příplatkem za donášení, nebyl nápadný. Své první ženě přispíval na výživné od té doby, co ho k tomu výnosem čj. HE 938L/62 donutil soud. Na své cesty na Nový Zéland dostával podporu ministerstva školství.

V Praze se 11. 2. 1971 stal doktorem věd a umění, a to po úspěšné obhajobě disertační práce na téma Form and the Expression of Values in the 19th Century English Novel.

Dne 2. 6. 1976 zažádal Milner o rozvázání pracovního poměru, protože dovršil 65 let věku a 25 učitelování. Karlova univerzita ho propustila k 30. 9. 1976 a plný starobní důchod mu byl vyplácen od 1. 10. 1976 ve výši 2334 Kčs měsíčně. Do penze mu úřad důchodového zabezpečení započítal, asi podle jeho návrhu, dva roky odborné práce ve Wellingtonu, pět roků na melbournské univerzitě (1940–1945), jenom jeden rok na australském MZV (1945–1946) a pět let v OSN. Hlavně to zkrácení doby špionování pro Sovětský svaz v Austrálii je nápadné.

Ještě než v Praze roku 1991 umřel, psal Milner své paměti. Dva roky nato je vydala Victoria University Press v jeho rodném Novém Zélandu. Upravil je a svou předmluvou uvedl Vincent O‘Sullivan. Dvacet stran bibliografie svědčí o tom, že Milner bral vážně i svou akademickou dráhu. Vedle mnoha krátkých článků politických pozorování z Nového Zélandu, z Anglie i Ameriky před začátkem světové války jsou tu uvedeny také solidní knižní i literárně kritické práce.

Paměti Milner nedokončil. Jenom prvních 23 let jeho života nemusel vydavatel dávat dohromady z útržků a náčrtů, jak si je autor poznamenal. Milner psal pěkně a živě. Svou první lásku vylíčil lyricky vřele, ve třetí osobě. Zdá se téměř neuvěřitelné, že jsme v přítomnosti mnohaletého špiona a agenta. Občas se objeví známky jeho celoživotní prolhanosti: do své smrti tvrdil, že špionem nikdy nebyl. Vydavatel uzavřel knihu jeho Osobním prohlášením, které jsme citovali.

Ačkoliv si Milner ve svých pamětech na své rodiče nestěžuje, jeho dětství bylo dost kruté. Otec byl přísný autoritář jako vychovatel ve škole i doma. Bití bylo na denním pořádku. Jeho matka trpěla blíže neurčenou duševní chorobou, omdlévala (jako Milner v r. 1963) a dlouhý čas trávila v nemocnicích. Netrpěl Milner schizofrenií nebo rozdělením osobnosti – jako možná jeho matka – jež by mu mohlo umožnit snadněji hrát dvě nesouřadné role současně a přesvědčivě?

Místo matky ho vychovávala chůva, Milner poznamenal, že se mu nedostalo “mléka lidské laskavosti”.) Povinnost a poslušnost k autoritě byly nejdůležitějšími ctnostmi. Křesťanské obrazy byly plny pekla a věčného trestu, kdy podle Svatého Augustina dobrotivý Bůh bude viníkům kůži denně obnovovat, aby mohli navěky a denně trpět pálením. Syn se záhy začal bouřit proti provinciální omezenosti a dostal přezdívku bolševika. Hodně vřelých vzpomínek je věnováno přátelům, jak je známe ze seznamu pražské policie. Když přišel do Austrálie, brzy se dostal do společnosti australských komunistů. Jistou roli hrál např. Rupert Lockwood, “velmi známý žurnalista ze Sydney Morning Herald”, který proslul hlavně tím, že pro sovětské agenty připravil dlouhý seznam svých kolegů, v němž zdůraznil vše, o co sovětské rozvědce především šlo: jejich hříchy a zlozvyky. (Podle pražské StB je “rozpracoval” pro ně.) Ten ho představil Ernie Thorntonovi, který často měl co dělat v Praze, Moskvě a Pekingu:

“Je to rozhodný a schopný komunistický vůdce mocné unie dělníků železáren, která teď spolu s přístavními dělníky kdykoliv může usnadnit nebo zničit válečné záminky jakékoliv vlády. [...] Ernie je robustní chlap,” řekl Lockwood, “když tě uhodí, kůže se utrhne.”)

Milnerův popis dojmů z Německa i Anglie, hospodářských i politických problémů předválečné Evropy a španělské občanské války přesvědčivě dokazuje, proč uvěřil, že jen socialismus může spasit lidstvo. Jako tolik jiných idealistů té doby, kteří si nedali práci, aby poznali skutečnost sovětské tyranie a imperialismu, naletěl obratné komunistické propagandě. O své práci pro Sovětský svaz a o svém udavačství v Praze ovšem nenapsal ani slova.

V roce 1968 sympatizoval s Dubčekem, a dokonce se přidal k odsouzení sovětské invaze. Několikrát se snažil přesídlit na Nový Zéland: v roce 1967 dostal pozvání na univerzity v Cantebury a Aucklandu. Sešlo z nich, když týdeník Truth připomněl čtenářům jeho práci špiona pro Sovětský svaz. Rok 1971 strávil jako profesor anglické literatury v Otagu. Roku 1980 odjel do Wellingtonu, aby připravil knihu o svém otci. Vrátil se však do Prahy, kde v roce 1991 zemřel.

Vydavatel Milnerových pamětí O‘Sullivan jako jeho životní heslo ocitoval agentovu chválu spisovatelky Katherine Mansfield z roku 1932. “Byl k ní přitahován její mravní hodnotou” a “uvedl její přesvědčení, že je možno být pravdivý v umění jenom životem v Pravdě a být pravdivý v životě znamená být dobrý, prostý a čestný.”) Mladistvé ideály se později dostaly do konfliktu s úmyslem sloužit sovětskému podvodu se socialismem.

V Praze se Milner mimo jiné věnoval čtení českých veršů a s pomocí své ženy je i výborně překládal. Vycházely po časopisech a v několika knihách jeho překladů. Penguin Books v roce 1971 vydal Vybrané básně Vladimíra Holana. V úvodu Milner uvedl, že je často obtížné plně pochopit smysl Holanových básní, ale směle doložil horší básníkovy potíže:

“Po roce 1948, v jednom z absurdních, ale tragických ironií, na něž je nedávná československá historie bohatá, Holan, autor poválečných holdů Sovětskému svazu a protifašistických básní z let 1938–1940, které nadchly národ, byl nařčen stranickými dogmatiky z dekadentního formalismu a byl tupen nebo ignorován v tisku. Až do roku 1963, kdy další sbírka jeho poezie byla přijata k vydání. [...] Z této dlouhé doby bdění pochází jeho nejlepší poezie, která slučuje s příkladnou silou osobní pocity hořkosti, opovržení, úzkosti, zoufalství, záhady se společenskými náladami útisku a strachu.”)

Zvlášť delší báseň Noc s Hamletem zaujala v anglickém přebásnění čtenáře, takže například australské státní rádio ABC ji v roce 1976 vysílalo celou, v přepisu to bylo 42 stran. Milner poznamenal, že “báseň byla napsána v letech 1949–1956, v kruté době izolace, a dokončena roku 1962”. Ocitoval Holanův komentář z rozhovoru v literárním časopise: “Roky sepsání Noci s Hamletem byly nejkrutější v mém životě. Za své zoufalé osamělosti jsem byl dobře ,uzemněn‘ přijmout a přežít všechny hrůzy té doby.”)

Milner tak souhlasně citoval verše z doby, kdy agent 9006 iniciativně pracoval pro tajnou policii, která byla za ty hrůzy zodpovědná, a svým donášením na kolegy, studenty a návštěvníky k nim přispíval: “Žít je hrozné, neboť musíte zůstat přítomen děsivé skutečnosti těch let [...] Srdce poezie ve mně krvácí.”)

Milnerovo přebásnění vystihuje lidovědemokratickou idylu:

“Podvod je tu jediná jistota [...]

Násilník je vždy s námi.”)

Je možné představit si Milnerovy pocity, když překládal z Holana také tyto verše? “Člověk byl vyhnán z Ráje a je odsouzen trpět v exilu.

Utrpení je ve vzpomínání:

Usiluje získat zpět svou ztracenou nevinnost.”)

Milnerův překlad básní Miroslava Holuba (Selected Poems) nám též připomíná druhou, poetičtější a lidštější tvář agenta 9006. Copak si asi myslel, když překládal tyto verše Miroslava Holuba ze sbírky Poznámky hliněného holuba?

“A hledajíce ztrácíme, nalézajíce skrýváme.

Neboť v podstatě hledáme dětství.”)

A tak úspěšný sovětský agent a později záslužný spolupracovník StB prožíval v Praze svou vlastní tragédii “zkurveného snu”, jak řekl jiný český básník. Aspoň výbornými překlady podobně oklamaných a zklamaných českých snílků se zasloužil o zemi svého politického exilu. Jeho přátelé v Praze, na Novém Zélandě, v Austrálii i Kanadě, jak jsem slyšel, na něho přese všechno vřele vzpomínají.

(ÚDV)

Zpátky