Listopad 2004

Madeira a náš poslední král

Milan Hulík

Madeira

Madeirské víno a madeirské krajky. A také stopa české historie. Na Madeiře zemřel r. 1922 poslední český král a habsburský císař Karel I. Než se jím stal, byl jedním z příslušníků rozvětveného příbuzenstva císařského rodu čítajícího asi 80 arcivévodů a arcivévodkyň, o kterém nikdo netušil, že se jím stane, nejméně on sám. Ale po tragédiích v Mayerlingu, kde se zastřelil korunní princ Rudolf, syn Františka Josefa I. a v Sarajevu, kde se svojí českou manželkou Žofií Chotkovou podlehl následkům atentátu další následník František Ferdinand d´Este, byl najednou pretendentem rakouského trůnu Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria, syn saské princezny Marie Josefy a Otty Rakouského, synovce císaře Františka Josefa I.

Vlastně nebyl najednou, jeho cestu na trůn otevřely až úmrtí jemu předcházejících pretendentů. Především mladšího bratra císaře Františka Josefa I. Karla Ludvíka a dalšího bratra, tentokráte Františka Ferdinanda, arcivévody Otty, již shora zmíněného jeho otce.

Jak se Karel I, který nastoupil na habsburský trůn r. 1916, dostal na tak exotický ostrov jako je Madeira? Než si to povíme, řekněme si něco o tomto kousku ráje, který patří chudému Portugalsku. Ale právě chudí mají přece cestu do ráje otevřenou! A takovým chudým byl na Madeiře i císař Karel I. Dlužno říci, že Karel o tento ráj nestál, byl zde ve vyhnanství, ale ostrov se stal jeho osudem. Ten jej dovedl až do kovové rakve vystavené v kostele Nossa Senhora do Monte ve Funchalu, hlavním městě Madeiry.

Ostrov Madeira o rozloze 741 km2 je 57 km dlouhý a 22 km široký. Přes vody atlantského oceánu je 980 km do Portugalska, 950 km do Maroka a 600 km jej dělí od Kanárských ostrovů. Madeira má svůj satelit, ostrůvek Porto Santo vzdálený 40 km, který měří 42 km2 o délce 11 km a šířce 6 km. Od Madeiry, která nemá písečné pláže se liší právě jimi a díky nim nese i název „Zlatý ostrov.“ Druhý odlišný znak je voda. Na Portu Santu chybí, na Madeiře ji může každá loď dostat zadarmo. Porto Santo se pyšní i domkem Kryštofa Kolumba, který zde údajně žil ještě před tím, než vyrazil na cestu do Indie, aby ji našel v Americe. Právě Porto Santo bylo objeveno r. 1418 ještě před Madeirou portugalskými mořeplavci.

Archipel Madeira má statut autonomního regionu, svého prezidenta, parlament a vládu a 260 000 vlastních občanů, z kterých žije cca 120 000 v hlavním městě Funchalu.

Jak uvádí každý průvodce, Madeira jsou hory, hluboká údolí a bujné lesy. Díky hojnosti vody, je zeleň tou nejvýraznější barvou na tomto kouzelném ostrově, na kterém květiny kvetou a ovoce dozrává několikráte ročně. Vedle hlavního produktu – banánů, se zde pěstují i tropické plodiny, jako papája a granátové jablko. To vše tak trochu ruší moderní silnice, dokonce i dálnice, které se vinou zejména ve spodní části ostrova a jejich mimoúrovňová křížení, jakoby nepatřily na ostrov, na kterém dávní mořeplavci nakládali do svých bachratých plachetnic ovoce, vodu a víno, aby cestou do nové Amerigovy země, nedostali obávané kurděje. Právě přívrženci evropské integrace mají v Madeiře silný argument. Tato dopravní infrastruktura byla vybudována v posledních letech za peníze z EU, vzdor tomu, že madeirské banány se do zemí Unie (s výjimkou Portugalska) nesmějí vyvážet, protože nemají předepsané zakřivení. Banánové plantáže se nacházejí v nejteplejší jižní části ostrova mezi Camara de Lobos a Paul do Mar.

Základem madeirské ekonomiky však není ani víno, ani krajky, ale turistický ruch, ve kterém je zaměstnána většina obyvatelstva. Turisté ovšem víno i krajky nakupují jako nejznámější suvenýr z Madeiry a k tomu Bolo de Mel, proslulý, pěkně uleželý medový koláč s mandlemi.

Madeira je známa i jako „mořská zahrada“. Množství květin rostoucích po celý rok, zejména ale na jaře a na podzim, je uchvacující. Provoněná Madeira v noci je již dávno námětem pro nesčetné verše a tak ostrov slouží i jako studijní místo pro botaniky amatéry i profesionály. Ti navštěvují i pravidelně pořádané festivaly květin. Madeira má samozřejmě botanickou zahradu a její zvláštnost spočívá v tom, že má celou řadu konkurentek; každá soukromá zahrádka je totiž malou botanickou zahradou. Květiny je možno z Madeiry i beztrestně odvážet. Turisté obdivují zejména různé druhy orchidejí a jejich nejkrásnější přehlídku najdou v tropické zahradě na vrcholu Monte ve Funchalu. Tam jsou ještě další atrakce – na řadě desek z barevné mosaiky postupujících z vrcholu dolů najdou celou historii Portugalska. V muzeu Monte Palace uvidí návštěvníci i květy kamenné – fascinující sbírku minerálů a polodrahokamů, především v nebroušeném krystalickém stavu a jejich třpyt mohou obdivovat na řezech velkých valounů hrajících různými barvami.

Typickým produktem Madeiry je i proutěné zboží. Košíkářství má na Madeiře tradici a košíky a koše odtud znají po celé Evropě. Jezdící koše jsou i největší atrakcí Madeiry. Je to něco mezi křeslem, košem a sáňkami - z vrchu Monte se řítí dva kilometry po úzké asfaltce s dvěma brzdiči ve slaměných panama-kloboucích. Kdo by nedal 10 euro za sáňkování v létě po asfaltu?

Nejznámějším produktem Madeiry je ale víno. Anglie se bez madeirského neobejde, odebírá většinu produkce. Tak jako šampaňské objevil Don Perignon náhodou, stejné to bylo s madeirským. Víno a ovoce se při objevitelských plavbách nakládalo až na Madeiře, ušetřil se čas pracující na jeho zkáze. Po jedné plavbě se našel po návratu zapomenutý soudek a ukázalo se, že působením slunce se víno změnilo; stal se z něj lahodný aperitiv. Takže dnes se nechávají sudy celé měsíce na slunci a madeirské je na světě!

Je to jediné víno, které se neskladuje ve sklepech, ani v jeskyních, které jsou další atrakcí tohoto ostrova. Dnes je prolézají turisté s baterkami a průvodci, ale poklady pirátů jsou již dávno pryč.

Kde se na Madeiře bere tolik vody? Na jeho náhorní planině o rozloze 16 km2 často prší. Mraky z Atlantiku narážejí na hory ostrova, mění se v déšť, který prosakuje propustnou horninou a vyvěrá tisícero pramínky do kamenných kanálů – levád, které svádějí vodu z hor dolů. Právě kolem nich vedou mnohé turistické stezky pro ty, kteří pohrdají autem a obdivují jen to, kolem čeho sami projdou.Třeba taková kouzelná místa jako Camara de Lobos, Ribeira Brava či Ponta do Sol. Nebo nejvyšší útes v Evropě Cabo Girao vysoký 580 m. Mohou se nalodit i na věrnou kopii Kolumbovy vlajkové lodi Santa Maria a plout s ní kolem ostrova.

Kterou z těchto atrakcí mohl užívat nebohý král Karel? Zdá se, že žádnou. Lanovka tehdy na vrchol Monte nevedla a kdyby vedla, tak by býval Karel nezemřel tak brzo, jak se z dalšího vyprávění dovíme.

Rakouský císař a náš poslední král

Osobnost Karla I. je dodnes předmětem sporů historiků a politiků. Právě v době psaní tohoto článku se konalo v srdci jeho říše, kam jeho potomci nesměli celá desetiletí vstoupit, jeho kontroverzní blahořečení. To navrhl již v r. 1923 rakouský politik a pozdější president Wilhelm Miklas, který Karla označil za mírotvorce a mučedníka. Blahořečení bylo i cílem „Modlitební ligy císaře Karla pro mír mezi národy“, založené počátkem 50. Let. Ale i za pouhé dva roky svého panování ukázal poslední císař, že byl modernějším a mnohem osvícenějším panovníkem, než jeho předchůdce.

Byl ze své podstaty, nebo k tomu byl přinucen posledními lety války a nezadržitelným rozkladem Rakouska? Sledoval proněmecký kurs dobrovolně nebo k tomu byl přinucen? Nesl spoluodpovědnost za bezohlednou ponorkovou válku a inicioval použití bojového plynu? Záležitost s plynem je nejspornější. Je pravda, že c. a k. armáda při své úspěšné průlomové operaci na italské frontě u Caporetta 24. 10. 1917 nasadila bojový plyn, který usmrtil tisíce italských vojáků. Odpovědnost nese tedy vrchní velitel. Karel ale tuto operaci neplánoval a plyn byl v té době, po svém prvním použití Němci u Yper 22. 4. 1915 bohužel již běžným válečným prostředkem.

Samotná skutečnost, že má své zastánce i odpůrce svědčí o tom, že byl přece jen jiným panovníkem, než jeho již sklerotický předchůdce a jiní Habsburkové. Jeho spory s německým císařem Vilémem, jeho protiválečné aktivity jsou dokumentovány v korespondenci, kterou s ním a německými generály vedl. To ale nezabránilo tomu, že se v jeho osobě personifikoval zánik rakouské, či rakousko-uherské říše. Ten nastal 11. 11. 1918, kdy Karel I. podepsal manifest, kterým abdikoval a položil tak základ ke vzniku nového státu, Republiky Německé Rakousko. Následoval exil ve Švýcarsku, odkud se dvakráte neúspěšně pokusil o návrat do Maďarska a opětné uchopení moci aspoň tam. Tyto pokusy s poněkud operetní příchutí slouží jeho protivníkům jako důkaz jeho naivity, jeho statečné chování a odvážný let v primitivním letadle s těhotnou manželkou ze Švýcarska do Maďarska zase dává argument jeho stoupencům. Tento článek nám nedovoluje se této problematice věnovat, můžeme sledovat jen jeho poslední měsíce života na ostrově, kam by se zřejmě nebýt svého pádu, nikdy nedostal.

Karla s rodinou přivezl na Madeiru anglický křižník Cardiff 16. 11. 1921. I tentokráte, tak jako v případě Napoleona, se Anglie rozhodla, že sesazenému císaři bude nejlépe na nějakém ostrově, odkud budou jeho pokusy o návrat obtížnější, ne-li nemožné. Po srdečném uvítání starostou a obyvatelstvem, se excísař ubytoval ve vile Victoria, dependanci hotelu Palace. Odtud se musel však zanedlouho odstěhovat. Portugalská vláda, která mu poskytla azyl na Madeiře, odmítla hradit výlohy spojené s jeho pobytem.

Naštěstí mu obchodník Alfredo Guilherme Rodriguez nabídl jiné bydlení. Svoji reprezentativní vilu na vrcholu Monte, který v hlavním městě Madeiry plnil úlohu pařížského Montmartru. Skutečně, Monte Palace, původně zvaný Quinta do Prazer, byla výstavná vila, vystavěná v první polovině 19. století jednou z nejbohatších madeirských rodin. Z jejích oken a balkonu se naskýtá dodnes velkolepý pohled na Funchal, hory a oceán a proto vila byla i důstojným sídlem císaře. Dnes je celá skryta v zeleni a dokonce jsme ji nespatřili ani z kabiny lanovky, která nás vezla na vrchol Monte. Až po sestupu tropickou zahradou k jezírku s vodopádem a labutěmi, jsme ji spatřili ve vší velebnosti.

Proti ztrátě celé říše byla pro Karla jistě jen nepatrným kouskem majestátu, ale nám s Lucií by pro náš eventuelní exil bohatě stačila. Ale i odtud musel Karel odejít. Jeho manželka – excísařovna Zita, které byla povolena cesta do Švýcarska, tam zjistila, že i ten poslední majetek je pryč. Rodinný právník uprchl s klenoty nesmírné ceny, nástupnické státy zablokovaly i soukromá konta a Karlova rodina se sedmi dětmi se ocitla ve skutečné nouzi. Zachovalo se o ní písemné svědectví, dopisy císařovniny komorné psané domů do Rakouska. Quinta del Monte, v zimních měsících stále zahalená v mlze a prolezlá vlhkem, se musela nákladně vytápět. Když nebylo na otop, nezbylo než propustit služebnictvo a přestěhovat se do domku, (dnes již neexistujícího), který se rovněž nacházel na kopci Monte. Ten se stal i příčinou Karlova fyzického konce.

Dne 9.března vyrazil Karel dolů do města, aby koupil dárek ke čtvrtým narozeninám synka Karla Ludvíka. Ve městě bylo horko, cestou zpět nahoru padla mlha a Karel bez kabátu se nachladil. Ke kašli a rýmě se připojila horečka a oslabený Karel, již předtím sužovaný srdeční chorobou, začal zápasit se smrtí, které podlehl 1. dubna ve 12.33 hod. Pohřben byl nedaleko svých posledních obydlí, v poutním kostele Nossa Senhora do Monte, na samém vrcholku Monte.

Když jsme pátrali po těchto posledních stopách Karlova pobytu, zjistili jsme, že jeho životopisci na Madeiře nebyli. Jinak by těžko napsal např. Jan Galandauer ve své monografii „Karel I. – poslední český král“, že za Karlovou rakví kráčel dlouhý průvod. Ten průvod by nemohl kráčet, protože od jeho úmrtního lože do kostela je to „co by dup“. Před vchodem do kostela nám jeden starý bezzubý Madeiřan nutil své krajky, které prý vyšila jeho vnučka. Museli jsme jeden kapesníček koupit, byla to ostatně hezká vstupenka do kostela, kde jsme v postranním výklenku se poklonili před železnou rakví ležící na dlouhém stole s černožlutou rakouskou vlajkou. Překáželi jsme přitom fotoaparátům rakouských turistů, takže jsme rychle ustoupili, měli přece jen „větší nárok“, byl to jejich císař, kdežto náš jen „poslední král“.