Listopad 2004

Příběhy české justice - příběh čtrnáctý. Hrob.

Milan Hulík

Tento příběh je snad nejpříznačnější, a „nejnormálnější“ pro dobu, které jsme si zvykli říkat postsocialistická. Tímto příběhem také předbíháme, nezabývá se jím ještě justice, otázka je, zdali se jím zabývat může. Je však absurdním dokladem o právu a ještě absurdnějším o těch, kdo jej dnes aplikují. A jaká „spravedlnost“ z něj plyne! Právě o ní Ondřej Neff napsal 22. 3. 2002 v Neviditelném psu: „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice.“

Jeden Čechoameričan

který, odešel v 60. letech z vlasti, uvítal listopadový návrat k demokracii se stejným nadšením, jako desetitisíce ostatních. Byl dojat, první slzy se objevily, když v Americe viděl první televizní záběry davů jásající na Václaváku vstříc Václavu Havlovi. Ty další mu vytryskly, když na hřbitově jednoho malého městečka nedaleko Prahy postál u hrobu své maminky, na jejíž pohřeb ho komunisté nepustili. Jeho nadšení a dojetí se pak postupem let měnilo ve smutek a nespokojenost a nakonec i ve vztek. Nedostal zpátky nemovitosti patřící rodičům, které jim sebrali zase komunisti a to jen proto, že české občanství dostal až jeden měsíc potom, co skončila lhůta k podání žádosti o jejich vydání podle restitučního zákona. Samozřejmě, že o to občanství zažádal ještě předtím, ale co se u českých úřadů vleče, to neuteče.

Z celé továrny, kterou jeho tatínek vybudoval, sice mnoho nezbylo, ale některé budovy, pozemky, vila, ve které se narodil a prožil své „buržoazní“ dětství, měly přece jen cenu nějakých pár milionů. Náš Čechoameričan, v USA invalidní důchodce, by jimi nepovrhl a byly by pro něj i určitou satisfakcí za pronásledování rodiny, za vynucený exil, za věznění otce a nakonec i přilepšením k jeho invalidnímu důchodu. Nedostal je, tak jako mnozí jiní spoluobčané, kteří si vybrali za nový domov zemi, které se tak dlouho říkalo „Nový svět“. Měli ale smůlu, získáním amerického občanství ztratili automaticky české a v době běhu restitučních lhůt jej zpátky ještě neměli. Toto občanství však bylo, jak říkali již staří Římané, „conditio sine qua non“, tedy podmínkou „bez níž ne“, pro restituování majetku ve vlasti. Nezáleželo na tom, že majetek byl ukraden v době, kdy československými občany byli jeho rodiče jako vlastníci, ani na tom, že v době přechodu majetku měl i on československé občanství. Polistopadoví zákonodárci to vymysleli jinak. Rozhodující pro ně byla doba polistopadová. Konec konců, proč by novodobí cizáci měli dostat svůj majetek zpět, když si již v cizině nahrabali dost, že?

Náš krajan však nezatrpkl úplně. Domov je domov i bez majetku, a protože začal myslet na věci poslední, tak při svých pravidelných cestách do vlasti chodil i za maminkou na hřbitov. Začal prožívat dilema. Nechá se jednou pohřbít vedle svého otce na hřbitově v Americe, nebo se uloží k věčnému odpočinku na hřbitově v blízkosti maminky ve starém domově. Protože ten pravý domov je jen jeden, rozhodl se, že zůstane s maminkou. Vybral si proto jedno místo, které se mu líbilo, bylo na vyvýšeném místě a k hrobu maminky to bylo pár kroků. Tady budu jednou spát a bude to spánek klidný, i bez majetku. Nakonec u Posledního soudu nebudou zkoumat počet pozemků, domů a kont, ale jen dobré a zlé skutky. Tak pravil k sobě a pronajal si u místním úřadu ono hrobové místo a zaplatil jej na 10 let dopředu.

Jaké však bylo jeho překvapení, když při posledním pobytu ve vlasti a obvyklé návštěvě hřbitova zjistil, že na jeho hrobě leží plno papírových a plastových růží a v hrobě jsou pohřbeni dva nebožtíci romského původu. Po odeznělém šoku se vypravil na onen místní magistrát, kde vyhledal stejnou úřednici, která s ním uzavřela smlouvu. Po žádosti o vysvětlení se mu dostalo odpovědi, která jej přivedla do druhého šoku. „No jo, pane inženýre, když vy jste hrob neužíval a my mysleli, že o něj nemáte zájem.“ Jak jsem jej mohl užívat, odpověděl stísněným hlasem krajan, když jsem ještě na živu? „My jsme mysleli, že jste umřel a jste pochovaný v Americe, když tam stejně pořád jste“, odpověděla dotyčná, povýšená již na tajemnici úřadu. „Jak často jsem v Americe a jak často zde, do toho vám nic není, já si mohu cestovat, jak se mi chce, jsem přece svobodný člověk“, zmohl se na důstojnou odpověď náš Čechoameričan. “Kdybyste neutekl do Ameriky“, odvětila paní tajemnice (dříve soudružka referentka) „tak jste neměl v hrobě cikány“. Byla to odpověď vlastně logická, proti které mohl těžko něco namítat.

Tak mu nezbylo, než jít za právníkem. Ten jej moc nepotěšil. Na jeho dotaz, jak měl vlastně hrob užívat, když ještě žije, se dozvěděl od jednoho praktikujícího nedostudovaného právního důchodce, že měl v hrobě občas přespávat. Ten si to popletl s právním režimem užívání bytu v režimu pronájemce a nájemce, kdy je možno skutečně žalovat o přivolení soudu s výpovědí z bytu, neužívá-li jej nájemce, nebo užívá-li dva byty.

Takže přivandrovalý krajan se začal vážně zaobírat myšlenkou na přespávání v hrobě, což v létě nepovažoval za problém. Vyžadovalo by to jen náklady s pořízením spacího pytle, zatímco organizace zimního vyspávání byla složitější. Znamenalo to pořízení kamínek, zásoby uhlí do hrobu a jiné komplikace.

Na štěstí mu advokát, na kterého se obrátil, omyl svého kolegy vysvětlil. Jenže ani on mu již nebyl schopen pořádně říci, jakou satisfakci má za ty romské spoluobčany ve svém hrobě požadovat. České „hrobové právo“ je nejasné. Hrob sám o sobě není nemovitostí, která by mohla být v soukromém vlastnictví, pokud nejde o pozemek v soukromém vlastnictví. Místo na hrob se pronajímá, ve vlastnictví může být jen hrobka, tedy stavba, která je na tomto pronajatém místě postavena. Může se jednat třeba jen o obrubní kámen a náhrobní desku.

V popisovaném případě tedy šlo o porušení smlouvy a vznik škody způsobené obsazením hrobového místa, eventuelně škody vyvolané náklady s přestěhováním romských nebožtíků do jiného hrobu. Jak všechno dopadne, Čechoameričan ještě neví. Místní úřad, na který se obrátil advokát, neodpovídá. Mlčí jako hrob.

Vcelku nezajímavá hrobová patálie. Výmluvně však vypovídá o mnohém. O tom, jak uzavřená smlouva dnes v ČR nic neznamená ani pro úřad. Zásada „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat) pro úřad nic neznamená. Nějaké římské právo? „Tereziánskými patenty se řídit nebudeme“ prohlašoval již velký Kléma v r. 1948. Soudružka referentka a paní tajemnice si to jistě pamatuje, v 60. letech to byla ona, kdo zmařil našemu Čechoameričanovi cestu do Švédska, když mu vystavila posudek, že žije „protisocialistickým způsobem života.“ Nyní jej připravila ještě o hrob.

Komunisti měli pravdu, když tvrdili, že nenávist třídních nepřátel jde až za hrob. Dokonce dokáže o ten hrob i připravit. O čem dalším to vypovídá? O nevyrovnání se s minulostí, o neprávním státě, o vlivu komunistů a jejich sítích a o vztahu k exilu. Plyne z toho i poučení pro exulanty, ani po smrti si nemohou být jistí, že zůstanou ve svém hrobě – ve své vlasti snad určitě. Komu připadá spojení slov „snad určitě“ absurdní, jistě nebude považovat za absurdní celý český stát, tedy za Absurdistán.