Listopad 2004

František Fajtl: Našel jsem si nejkrásnější povolání

Karel Hvížďala

Útočíme denně na železniční stanice, továrny, letiště, vlaky a nejrůznější vojensky důležité cíle v obsazené Francii. Jako stíhači doprovázíme své druhy v bombardérech a často si vyrazíme i sami, abychom napadli německé fockewulfy nebo messerschmitty či vyřadili nějakou lokomotivu v blízkosti průlivu La Manche. Těmito slovy jsem začal knížku Sestřelen, v níž líčím svůj největší zážitek z války, do které jsem šel v roce 1939 dobrovolně, neboť jsem chtěl bojovat za svobodu Československa. Za tuto odhodlanost nás, kteří neodešli do zahraničí podruhé, komunisté hned po roce 1948 zavřeli. Těch, kteří by dokázali bojovat za svobodu, se báli.

Za války jsme každý stíhací let za Kanál v Anglii označovali slovem sweep, což znamená zametat. A tím smetím, které jsme zametali, byla právě letadla německé luftwaffe Messerschmitty 109 a Fockewulfy 190, tedy stroje kvalitnější, než měla anglická armáda. Její letadla měla malé nádrže a nevydržela dlouho ve vzduchu. Proto úspěšný sweep potřeboval tři věci: dokonalý spojovací systém, dobré stroje a schopné velení.

Kontrolní a spojovací systém byl vytvořen v době mezi 10. červencem a 31. říjnem 1940, kdy se odehrávala bitva o Británii. Po celé Anglii byly vybudovány podzemní operační sály, z nichž nás pak zručný a zkušený kontrolor naváděl na nepřítele rádiem. Těmto mužům vděčí mnozí piloti za svůj život, neboť hlavně od nich jsme se dozvídali o číhajícím nebezpečí. Jim vděčím za život i já.

Že budu někdy bojovat ve válce, to jsem v patnácti letech, kdy jsem se rozhodl být pilotem, pochopitelně nevěděl. Přesto mi ten moment, kdy jsem poprvé viděl v Toužetíně u Loun přistávat letadlo, tak učaroval, že jsem se hned na místě rozhodl, čím budu. Na tu chvíli nikdy nezapomenu a snad to letadlo uvidím, až budu umírat. Rozhodnutí stát se letcem považuji za nejdůležitější a šťastný moment svého života.

Štěstí jsem měl hodněkrát v životě. I při odvodu, po absolvování Obchodní akademie v Teplicích, mě štěstí potkalo. Jako sportovec jsem měl tak dobrou kondici, že mě okamžitě zařadili k pilotnímu výcviku. Rok jsem si odsloužil jako normální voják a rok jsem studoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Ukončil jsem ji v roce 1935 jako pilot v hodnosti poručíka. Začal jsem létat na stroji Šmolík 18, dvousedadlovém dvouplošníku, a končil na těžkých strojích se čtyřmi motory. Letectví mě nadchlo, dodnes ho považuji za nejlepší povolání na světě. Našel jsem v něm smysl života. Jako sokol jsem byl vychován k vlastenectví, a když jsem skončil akademii, věděl jsem, že umím něco, čím mohu být Československu užitečný.

Bohužel přišel březen 1939, a místo abych bojoval, musel jsem předat letiště v Přerově Němcům. Bylo to velice ponižující. Uletět se nedalo, bylo špatné počasí. Cítil jsem se ponížený a zrazený. Hned po okupaci jsem se domluvil s dalšími deseti kolegy, že odejdeme do Polska, kde se údajně tvořily české legie, v jejichž řadách se dalo bojovat proti Němcům. Jako mladí důstojníci a odchovanci Masaryka jsme chtěli dostát slovům své přísahy. Cítili jsme to jako povinnost.

V Polsku, kam jsme přešli ilegálně v civilu, jsem se dostal do Krakova, kde fungoval ilegální český konzulát. Úřadoval v něm jistý pan Znojemský a začínal organizovat odboj. Když jsme se zorientovali, ukázalo se, že jediná možnost, jak se dostat z Polska, je upsat se Francouzům ke službě v cizinecké legii.

Za pár dnů jsem se ocitl na švédské lodi, která mě vezla z Gdyně přes Dánsko do Francie. Na lodi Castlehoum jsem se setkal s lékařem a spisovatelem Františkem Langrem, autorem známého Obrácení Ferdyše Pištory či Jízdní hlídky, bratrem spisovatele Jiřího Langra. Právě František Langer mě na palubě lodi u čaje přivedl na myšlenku začít psát. Vlastně mě přivedl na to, že se mohu na svět dívat i jinýma očima než jen jako pilot. Začal jsem uvažovat o lidech a jejich pohnutkách, všechno jsem se nejprve snažil pamatovat a později jsem si to začal psát. Díky němu jsem se stal později i spisovatelem a napsal či přeložil celkem osmnáct knih. První letecké povídky jsem vydal v roce 1944 ještě v Anglii, a to pod pseudonymem František Domín, abych neohrozil příbuzné v Čechách. Pseudonym jsem si zvolil podle obce, v níž jsem se narodil.

V červnu roku 1939 jsem přistál ve Francii v Calais. Vzhledem k blížící se válce jsem už ani nemusel vstoupit do cizinecké legie a jako pilota mě v hodnosti seržanta zařadili do francouzského letectva. Bojoval jsem ve dvou francouzských perutích, nejprve v okolí Lyonu, Dijonu a Grenoblu, kde měli Němci značně zjednodušenou situaci tím, že nedodržovali mezistátní úmluvy. Jakmile byli v nebezpečí, unikli do švýcarského vzdušného prostoru, kam Francouzi zásadně nesměli. Později jsem se ještě na letounech Bloch B-152 a Morane-Saulnier MS-4 zúčastnil bitvy o Paříž.

Když padla Francie, ustoupili jsme na sever Afriky a odtud jsem se přes Gibraltar vrátil lodí zase do Anglie, kde jsem vstoupil do Royal Air Force, tedy anglického královského letectva. Jako poručík RAF jsem se zúčastnil slavné bitvy o Velkou Británii na stíhačce Hurricane v 17. stíhací squadroně. Rok 1941 byl pro mne významný, protože jsem se stal velitelem letky 313. československé stíhací perutě. O rok později jsem byl jmenován velitelem 122. stíhací squadrony - jako první Čechoslovák pověřený velením Angličanů. Dne 5. května 1942 jsem byl sestřelen v souboji nad severní Francií. S hořícím spitfirem, který měl tisíc koní, jsem nouzově přistál v Atlantickém valu mezi Němci. V Anglii jsem byl prohlášen za nezvěstného.

Nechal jsem padák v letadle a rychle se rozběhl k osamělému domku, vzdálenému asi tři sta metrů. Lidé, kteří pracovali opodál, jevili zvědavost, ale nikoliv ochotu pomoci. Bláhově jsem si myslel, že mi někdo přijde vstříc. Dělali, jako že nejsem, neexistuji, že mě nevidí. Později jsem pochopil: měli strach. Kdyby je Němci viděli se mnou mluvit, na místě by je zastřelili. U baráčku jsem spatřil asi šedesátiletou babičku a malého chlapce. "Aidez-moi, s'il vous plait," požádal jsem. Babička jen něco zamumlala a chlapec udělal posunek, jako že by ho oběsili.

Loni v létě se moje dcera vydala s manželem a vnukem hledat to pole ve Francii, kde jsem nouzově přistál. Nejenže ho našli, ale setkali se i s tím "chlapcem" - bylo mu už osmdesát. Společně tam na památku zakopali dlažební kostku, kterou si přivezli z Čech. Syn pilota, který mě sestřelil, dnes žije ve Francii nedaleko místa, kde jsem nouzově přistál, a napsal mé dceři, která mu tam právě u toho "chlapce" nechala loni adresu. Tak jsem se dozvěděl, že jeho otec ve válce zahynul. Matka, Francouzka, pak se synem chvíli žila v Německu a po válce se přestěhovali do Francie. Teď jsou naši zase na cestách a chtějí se za ním vypravit a překontrolovat, zda je na poli dlažební kostka z Prahy.

Po sestřelení udělali Němci na místě, kde se dalo předpokládat, že se budu ukrývat, důkladný zátah. Věděli, koho sestřelili: na padáku bylo mé jméno i hodnost: squadron Leader, major. Naštěstí jsem byl důkladně a tvrdě vycvičen a věděl jsem, jak se mám chovat. Schoval jsem se ve strouze v podemletém břehu, kde mě ani němečtí ovčáci nevyčenichali.

U sebe jsem měl dva balíčky první pomoci, které dostal každý pilot před odletem nad nepřátelské území. V prvním byly v igelitu zavařené dva tisíce franků, ve druhém potrava v tabletách, čokoláda a pilulky na povzbuzení a proti únavě. Něco podobného, co dnes asi mají kosmonauti. Díky pilulkám jsem přežil zátah a pak jsem se střídavě pěšky a stopem v civilním převlečení, které mi nakonec místní přece jen dali, vydal na jih, do neokupované části Francie.

V Paříži mně hodně pomohli krajané Viktor a Marie Formánkovi, kteří mě nebojácně (za ukrývání cizích vojáků byla smrt) několik dní schovávali v bytě v ulici Benoit Malon nad koloniálem, který jim patřil. Do krámku chodili nakupovat hlavně víno i němečtí vojáci. Paní Formánková mi uvařila mou oblíbenou polévku s nudlemi, krájenými jatérky a žaludky.

Za několik dní - byl jsem dost vyčerpaný a nachlazený - jsem se vydal dál. V neobsazené části Francie jsem se už zase pohyboval vlakem. Měl jsem namířeno přes Pyreneje do Španělska a samozřejmě opět do anglického Gibraltaru. V malé vesničce Espolla jsem byl po sestupu z hor zatčen dvoučlennou hlídkou, která tam pospávala ve stínu pod stromem. Vojáci byli vystrojeni jak z cirkusu, na nohou měli "espadrilky" se slaměnou podešví. Když mě odváděli, krásně si přitom zpívali.

Internován jsem byl v táboře pro cizince v městě Miranda de Ebro, kde jsem si změnil jméno na Frank Fattle, abych nebyl brán za německého poddaného z říše. Odtamtud mě po čase dostal na svobodu anglický konzul. Do Gibraltaru jsem dojel přes Madrid přesně na své třicáté narozeniny 20. srpna 1942, kde pro mne na počest, že jsem Němcům utekl, uspořádal velitel místní hydroavionové letecké základny malou slavnost. To byl můj nejlepší dárek.

Po návratu do Velké Británie jsem dostal hodnost podplukovníka a byl jsem jmenován zástupcem velitele dvou anglických leteckých bází v severní Anglii. Dlouho jsem však v tomhle pohodlí nevydržel. Požádal jsem o převelení k 313. československé stíhací peruti, s níž jsem jako velitel bojoval až do konce roku 1943.

V lednu 1944 jsem byl jmenován velitelem skupiny dvaceti stíhacích pilotů, s nimiž jsem odjel do Sovětského svazu. Po přeškolení na letoun Lavočkin La-5 jsem organizoval 1. československý stíhací pluk v Sovětském svazu. V jeho čele jsem odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání na letiště Zolná u Zvolena, jemuž se později říkalo Tri duby. Po pětačtyřiceti dnech marných bojů v týle nepřítele jsme ustoupili zpět na Ukrajinu. My piloti z tohoto útvaru jsme se ještě sešli na přelomu let 1944 a 1945 v Polsku u 1. československé smíšené letecké divize. V tomto útvaru jsem bojoval v hodnosti majora až do konce války proti armádě maršála Schörnera.

Po válce jsem se 14. srpna 1947 oženil, vzal jsem si dceru svého kantora Hanku Chládkovou, kterou jsem znal od kočárku, a ještě stačil absolvovat Válečnou školu, ale již v roce 1949 jsem byl z armády propuštěn a záhy nato zatčen, degradován na vojína a vězněn bez soudu 17 měsíců na Mírově. První měsíc ani manželka nevěděla, co je se mnou. Na úřadech s ní nikdo nechtěl mluvit, a ještě k tomu jí sebrali byt, musela bydlet za Prahou u příbuzných. Po propuštění jsem pracoval jako dělník a skladník až do své částečné rehabilitace v roce 1964, kdy jsem byl povýšen na plukovníka v záloze a přijal zaměstnání ve státní letecké inspekci. V roce 1990 jsem byl povýšen na generálmajora a v roce 2003 na generálporučíka. Je mi teď dvaadevadesát a zdraví mi už moc neslouží, právě teď mám potíže se zuby. Co bych chtěl: užil jsem si dost a měl jsem doopravdy hodně štěstí.

Pilot, spisovatel a překladatel František Fajtl

* narodil se dne 20. srpna 1912 v Domíně č. 70, v okrese Louny

* od roku 1935 byl pilotem československé armády

* za druhé světové války bojoval na všech frontách: ve Francii, v Africe, v Anglii i v Sovětském svazu, v Polsku a na Slovensku, za válečné zásluhy byl vyznamenán čtyřmi válečnými kříži, francouzským řádem Čestné legie, britským záslužným leteckým křížem Distinghuished Flying Cross, Řádem SNP I. stupně, sovětskou Medailí Za vítězství atd.

* roku 1949 byl zatčen a bez soudu 17 měsíců vězněn na Mírově

* 1964 dosáhl částečné rehabilitace a byl povýšen na plukovníka v záloze

* loni byl povýšen na generálporučíka v. v.

* napsal mimo jiné knihy: Generál nebe, Přítel mraků, Vzpomínky na padlé kamarády, Boje a návraty, Létal jsem s Třistatřináctkou, Z Donína do oblak

(MFDNES)