Listopad 2004

Zkuste to podle nás. Italové se chlubí ukázkovým řešením menšinové problematiky

Josef Kašpar

Jižní Tyrolsko, italsky Horní Adidže, jsou známé jako alpský turistický ráj a rodiště světoznámého horolezce Reinholda Messnera či špičkové lyžařky Isolde Kostnerové. Málokdo si dnes při návštěvě tohoto vzkvétajícího regionu na severu Itálie uvědomí, že zde v 60. letech vybuchovaly bomby a po alpských hřebenech honili karabiniéři jihotyrolské teroristy (či bojovníky za svobodu, záleží na úhlu pohledu), kteří prchali do bezpečí sousedního Rakouska (jednalo se o akce podporované KGB – pozn. red. CS-magazínu).

Dnes se Jižním Tyrolskem, osídleným převážně německy mluvícím obyvatelstvem, Italové chlubí. Prezident Carlo Azeglio Ciampi komentoval nedávno nedořešené problémy na Balkáně slovy: “Způsob, jakým byly Itálie a Rakousko schopny vyřešit jazykové a národnostní problémy Horní Adidže, je příklad, kterým by se měly řídit všechny země.” Zapomněl ale dodat, jak obtížné a bolestné bylo hledání kompromisu mezi právem na sebeurčení a státní suverenitou.

Blahobyt především

Stojí to především hodně peněz. Aby se Jihotyrolané smířili s odtržením od mateřského Rakouska, ke kterému došlo po první světové válce, musejí se mít dobře. A tak tomu po dlouhá léta nebylo. Naopak, Jižní Tyrolsko bylo chudým krajem a práce ve státním sektoru a průmyslu byla až do 70. let rezervována pouze pro Italy, stejně jako jen pro ně bylo určeno 90 % státní bytové výstavby. To vše změnil jednak turistický boom, jednak výhodné podmínky autonomie z roku 1972. Řím ze státního rozpočtu poskytoval během 80. let každoročně 3,5 až 4 miliardy dnešních eur ročně. Obratným jihotyrolským politikům to ale nestačilo. Po dlouhá léta dostávali příspěvky i od vídeňské vlády a od tyrolských regionálních orgánů v Innsbrucku. Během relativně krátké doby se z Jižního Tyrolska stala mimořádně prosperující oblast, jedna z nejbohatších v Itálii.

Tak malá menšina, jako jsou jižní Jihotyrolané (zhruba 300 000 obyvatel v moři 57 milionů Italů), na sebe také musela dostatečně důrazně upozornit, aby Římu stála vůbec za pozornost. Za Mussoliniho byli vystaveni intenzivní kampani nucené italianizace. Do oblasti mířili italští úředníci a dělníci, němčina byla vykázána ze škol, německé spolky zakázány, jména obcí byla poitalšťována (např. z Niederdorfu se stala Villabassa, z Branzoll bylo Bronzolo apod.) a italské musely být dokonce i nápisy na hrobech. Fašistický režim si posvítil i na příjmení – třeba z takového Kohlmanna se stal Colfieri.

Radikální italianizace Mussoliniho éry sice po druhé světové válce skončila, ale zvýhodňování Italů způsobovalo, že se podíl Němců stále snižoval. Itálie se sice zavázala uznat jazyková a zvyková práva místního obyvatelstva a poskytnout oblasti rozsáhlou samosprávu, ale početné klauzule dohody z roku 1946 nebyly římskou vládou aplikovány.

Když nepomohly demonstrace a pokojná shromáždění, interpelace vídeňské vlády ani rezoluce OSN, zkusili to radikálové po zlém. S podporou konzervativní zemské vlády v rakouském Innsbrucku a některých německých krajně pravicových kruhů zahájilo koncem 50. let hnutí “Ein Tirol” (Jednotné Tyrolsko), prosazující připojení k Rakousku, sérii “měkkých” atentátů. Vyhazovali do vzduchu stožáry elektrického vedení, busty Mussoliniho, vytesané do pomníků italského vítězství v první světové válce (jeden takový pomník dodnes “krášlí” Bolzano) a vše vyvrcholilo “Nocí ohňů” z 12. na 13. června 1961. Skoro 40 sloupů vysokého napětí tehdy vyletělo do vzduchu a zanechalo ve tmě průmyslovou zónu v hlavním městě Jižních Tyrol Bolzanu – symbolu masové imigrace italských dělníků, kteří zcela změnili zdejší etnickou skladbu.

Karabiniéři a tajní policisté poté zahájili proti jihotyrolským separatistům boj, ve kterém si nebrali příliš servítky. Při přestřelkách a na následky výslechů a věznění zemřelo kolem 20 osob na obou stranách fronty. Řím si ale uvědomil vážnost situace a v roce 1969 došlo k sérii dohod mezi Rakouskem, Itálií a jihotyrolskou politickou reprezentací o široké autonomii.

Situace se obrací

Do nějaké idyly to má ovšem daleko. Italové a Němci žijí spíše vedle sebe než spolu. Je takřka nemyslitelné, že by se Ital přistěhoval do německé vesnice. A to i kdyby ovládal Goethův jazyk bez chyby – všichni na něj totiž budou mluvit jen nesrozumitelným tyrolským dialektem. (Možná jen v některých vsích a jen tehdy, vědí-li bezpečně, že se jedná o Itala. S námi, kteří vládnou alespoň přízvukově ne zcela dokonalou němčinou, konverzovali bez zábran – poznámka red. CS-magazínu.) Platí nepsané pravidlo, že se Italové mohou usazovat ve městech, ale do turistiky a zemědělství se nepletou. Italové i Němci mají své vlastní školy, kde se ovšem od malička učí i druhý jazyk.

Všichni zaměstnanci státních, regionálních, provinčních, obecních i jiných veřejných institucí musejí totiž povinně ovládat jak německý, tak italský jazyk. Místa ve veřejné službě jsou udělována podle proporčního klíče, tj. mají-li v obci Němci 60 % obyvatelstva, patří jim i 60 % úředníků. Veškeré obchody i vývěsní štíty musejí být dvojjazyčné. Policisté se sice nejprve ptají italsky, ale na požádání musí přejít do němčiny. Mezi poslední ústupky římské vlády patří právo používat před místními soudy němčinu.

Italové dnes reprezentují přibližně 25 % obyvatelstva, převážně ve dvou největších městech – Bolzanu a Meranu. Nyní jsou to oni, kteří se domnívají, že jsou německou menšinou diskriminováni, zvláště co se týká distribuce sociálních bytů. Ve své většině podporují místní Italové postfašistickou Národní alianci, která si stále pohrává s myšlenkou omezení jihotyrolské autonomie.

Počet Italů ale klesá – z 33 % z počátku 80. let na 25 % v současnosti. Jedná se především o následek vstupu Rakouska do Evropské unie: početní karabiniéři, policisté a příslušníci finanční stráže z oblasti odešli – další důvod, proč se německy mluvící obyvatelstvo nakonec smířilo (byť bez velkého nadšení) s tím, že provincie zůstává součástí italského státu. Podle předsedy provinční vlády Luise Durnwaldera “není dnes žádný důvod měnit status quo”.

Svou roli hrají možná i poněkud přízemní důvody. V Rakousku by všichni ti hoteliéři a restauratéři, kteří tvoří páteř jihotyrolské ekonomiky, museli zaplatit daně až do posledního groše, kdežto italský fiskus je mnohem méně přesný.

(Respekt)