Listopad 2004

Opět v Praze. Po 15 letech

Zuzana Kleknerová

Na podzim roku 1989 přijeli do Prahy začít nový život. Toužili hlavně po svobodě. Doma, v Německé demokratické republice, ji neměli, a tak za ní - spolu s tisíci dalších lidí z bývalé NDR - vyrazili do sousedního Československa. Přesněji řečeno: na pražskou Malou Stranu, kde stálo velvyslanectví tehdejší Spolkové republiky Německo. Chtěli tam počkat, než se jim otevře hranice na Západ.

Včera se Sandy, Dietmar a Julia Kriltzovi na německé velvyslanectví po patnácti letech vrátili. Tentokrát v úplně jiné roli. Nemuseli lézt přes plot, místo přeplněných stanů, mnohahodinových front na jídlo a malých pokojíků, v nichž v září 1989 na palandách nocovaly desítky žen a dětí, na ně čekala pohodlná křesla v přepychovém sále Lobkovického paláce a zvědavé publikum. "Přáli jsme si vidět, jak to tady po těch letech vypadá. A trochu si zavzpomínat," řekl dnes čtyřicetiletý Dietmar, který pracuje jako servisní technik nedaleko Frankfurtu.

"Skoro bych to tu ani nepoznal," líčil své první dojmy další z někdejších uprchlíků, Andreas Reichel z Karlsruhe. "Místo, kde je teď pečlivě upravený park, tenkrát připomínalo rozbahněné fotbalové hřiště."

Kriltzovi i Reichelovi patří k bezmála pěti tisícům východoněmeckých uprchlíků, k nimž 30. září 1989 z balkónu velvyslanectví promluvil tehdejší ministr zahraničí západního Německa Hans-Dietrich Genscher. "Milí krajané," řekl jim. "Přišel jsem k vám, abych vám sdělil, že dnes bylo umožněno vaše vycestování do Spolkové republiky Německo."

Většina z těch, kdo mu naslouchali, slyšela jen první část věty. Tu druhou přehlušil nadšený potlesk a volání. "Ještě dnes, když si na to vzpomenu, jen těžko zadržuji slzy," přiznává pětačtyřicetiletý Reichel. "Stál jsem tehdy se synem v támhletom okně," ukazuje. "Bylo mu teprve pět."

O setkání se šéfem západoněmecké diplomacie, který s úřady NDR vyjednal odjezd uprchlíků z Prahy na Západ, dnes pamětníci tehdejších událostí mluví jako o zásadním životním zlomu. To, co mu předcházelo, zní často jako smyšlený detektivní příběh.

"Odjet do Prahy jsem se definitivně rozhodla někdy v půlce září 1989," vzpomíná po letech Sandy Kriltzová. "V televizi jsem tehdy viděla jeden neuvěřitelný záběr. Někdo natočil mladou východoněmeckou rodinu, jak se snaží dostat přes vysoký plot vyslanectví v Praze své malé dítě. Sedělo ve skládacích golfkách. Zrovna takových, v jakých jsme vozili naši tehdy osmiměsíční dceru Lisu."

Ještě ten den Sandy přemluvila svého muže, aby zkusili štěstí v Československu. "Trochu jsem se zdráhal," přiznává Dietmar. "Věděl jsem, jaké to je, když vás chytnou při pokusu o ilegální přechod hranice." Dva roky před tím, než se se ženou a dětmi vydal z Erfurtu přes Cínovec do Prahy, zatkli Dietmara pohraničníci z NDR. Spolkovou republiku měl tenkrát na dohled, od svobody - jak sám říká - ho dělilo jen šedesát metrů. Za pokus o narušení státní hranice musel na dva měsíce za mříže. "Něco takového se prostě nezapomíná," říká.

V provizorním táboře

Obstrukce na hranicích s Československem, kterých se tolik obával, se nakonec nekonaly. Ještě tentýž večer, 26. září 1989, dorazila mladá rodina do Prahy. Na cestu na velvyslanectví už bylo pozdě, a tak nezbylo než hledat nocleh jinde. "Nakonec jsme přespali na dvoře nějaké restaurace v prázdných sudech od vína," vypráví s úsměvem Sandy Kriltzová. Neopomene však dodat: "Tehdy nám ale moc do smíchu nebylo."

Protože nevěděl, kde přesně západoněmecké vyslanectví leží, požádal Dietmar příští den o pomoc pražského taxikáře. To samé udělaly i desítky dalších uprchlíků. Někteří odstavili své wartburgy a trabanty na chodnících a nechali se k vyslanectví dovézt, jiní - jako Andreas Reichel - taxíky ve svých vozech následovali.

"Přesedli jsme si až poté, co nám českoslovenští příslušníci Veřejné bezpečnosti zatarasili cestu a nechtěli nás, na rozdíl od taxíku před námi, pustit dál," líčí svou cestu k Lobkovickému paláci dnes pětačtyřicetiletý podnikatel Reichel. "Za to, že mě dovezl až před bránu ambasády, tedy de facto na svobodu, jsem taxikáři dal všechny peníze, které jsem u sebe měl."

Štěstí Reichelovým přálo i potom. Před budovou velvyslanectví totiž zároveň s nimi zastavilo nákladní auto, které přiváželo zásoby potravin. "Brána se přímo před našima očima na chvíli otevřela, aby auto mohlo vjet dovnitř," vzpomíná muž původem z Drážďan. "Se ženou jsme se moc dlouho nerozmýšleli. Každý vzal za ruku jedno dítě a všichni jsme vběhli dovnitř."

To Kriltzovi tolik štěstí neměli. Stejně jako většina ostatních uprchlíků z NDR, i oni se na pozemky západoněmeckého velvyslanectví v Praze dostali přes plot. "Byla to hrůza," vzpomíná Sandy. "Strašně jsem se bála. Hlavně v době, kdy jedno z mých dětí už bylo uvnitř a já ještě ne. Trvalo to vteřiny, možná minuty, ale mně to tenkrát připadalo jako věčnost."

Po příchodu na velvyslanectví se běženci museli nejprve zaregistrovat. Ženy s dětmi pak dostaly přiděleny patrové postele v pokojích přeplněných lidmi. Muži nocovali na chodbách nebo venku. "Vzpomínám si, že jsme těsně před příjezdem Hanse-Dietricha Genschera stáli pět hodin frontu na kafe," přibližuje atmosféru v provizorně zbudovaném uprchlickém táboře Andreas Reichel. "Ale bylo nám to jedno. Nikdo nikam nespěchal, každý měl moře času."

V uzavřeném prostoru, kam zvenčí nepronikly téměř žádné informace, se den co den objevovaly zprávy, z nichž lezl mráz po zádech. "Lidé třeba říkali, že se na nás chystá armáda, že československé úřady chtějí velvyslanectví násilím vyklidit," tvrdí Dietmar Kriltz. "Časem jsme takovým zprávám přestali věnovat pozornost. A tak jsme nejdřív nebrali vážně ani zvěsti o tom, že se k Lobkovickému paláci blíží ministr zahraničí Genscher."

Cesta domů

Když Genscherova slova odezněla a šéf západoněmecké diplomacie zmizel z dnes již slavného malostranského balkónu, vystřídala nadšení panika. "Bylo to zvláštní," říká Sandy. "Všichni začali překotně balit, jako by se báli, že vlaky odjedou bez nich." Když se konečně otevřela hlavní brána velvyslanectví, zůstali všichni jako opaření. Venku čekal kordón policistů. Aby se uprchlíci z NDR dostali k autobusům, které je měly odvézt na nádraží do Libně, musel jím každý z nich projít.

"Další šok přišel v autobuse," vzpomíná Sandyin muž Dietmar. "Teprve tam jsme se totiž dozvěděli, že vlaky nepojedou přímo do západního Německa, ale že to vezmou oklikou přes NDR," dodává. "Je pravda, že se spousta lidí začala bát, že jde o nějakou léčku, že skončíme tam, odkud jsme právě utekli," potvrzuje i Andreas Reichel. "Já se však nebál. Věřil jsem tomu, že se dostanu na Západ. Věřil jsem tomu, protože to slíbil Hans-Dietrich Genscher."

To, co následovalo, nakonec dalo vyučenému nástrojáři původem z Drážďan zapravdu. Před tím, než dojely na západoněmeckou hranici, sice vlaky několikrát zastavily, po pár hodinách ale dorazily, kam měly. Cesty uprchlíků z vyslanectví v Praze se rozdělily až ve Spolkové republice. Někteří skončili v běženeckých táborech, jiní u příbuzných v celém západním Německu.

Kriltzovi se usadili nedaleko Frankfurtu nad Mohanem, kde žijí dodnes. Na události v Československu podle svých slov nikdy nezapomenou. "I když brzy po našem příjezdu na Západ padla železná opona, ničeho nelitujeme," říkají. A proč se po sjednocení Německa nevrátili do bývalé NDR? "Už tam nejsme doma," vysvětloval včera v Praze Dietmar Kriltz. "Popravdě - nikdy jsme o tom ani neuvažovali."

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)