Listopad 2004

Andrej Hlinka: Muž, který rozbíjel Československo

Antonín Klimek

Sto čtyřicet let od narození Andreje Hlinky. Muže, který stál u zrodu společného státu Čechů a Slováků, ale posléze zahájil i jeho rozpad, završený před jedenácti lety. Ačkoli od Hlinkovy smrti uplynuly desítky let, průzkumy veřejného mínění stále ukazují, že mnozí Slováci nevědí, co si o něm mají myslet. Byl to hrdina, nebo nebezpečný šovinista? Hlinka byl bezesporu pozoruhodná a kontroverzní osobnost, a proto je zajímavé se podívat na jeho příběh, který ovlivňuje Slovensko dodnes.

Bezbožník a buřič

Andrej Hlinka se dostal do centra pozornosti už coby pětadvacetiletý kněz v Ružomberku. Vášnivě kázal v kostele, organizoval rolnické spolky, psal do novin, bouřil proti pomaďaršťování Slováků a volal po pomoci chudině. Na konci 19. století dokonce kandidoval na poslance za stranu sdružující maďarské i slovenské katolíky, ale marně. Svou neúmornou aktivitou přilákal pozornost uherských úřadů, které ho zařadily na černou listinu nepřátel Maďarů. V roce 1906 jej spišský biskup Alexander Párvy odvolal z fary a zrušil mu oprávnění vykonávat kněžský úřad; byl dokonce poslán na dva roky do vězení za údajné urážky maďarského národa.

Hlinkův vliv ale sílil i bez jeho přítomnosti. To se ukázalo zejména v říjnu 1907, kdy se nesměl zúčastnit vysvěcení kostela v jeho rodné Černové u Ružomberku. Když k chrámu přijížděly kočáry vrchnosti, zatarasil jim cestu tisícihlavý dav. Četníci zahájili palbu a na padesát výstřelů si vyžádalo patnáct životů. Pobouřený svět si poprvé uvědomil, že v Uhrách žijí utlačovaní Slováci, protestovali B. Björnson či L. N. Tolstoj.

Hlinka sice nebyl přítomen, ale černovští měli jeho jméno na rtech – stal se tak nejznámějším Slovákem. Biskup Párvy jej Vatikánu označil za „bezbožného a buřičského“, avšak Svatý stolec doporučil smír, zvláště když u papeže Pia X. za Hlinku podpisovými archy orodovalo na 30 tisíc Slováků.

Hlinka ale kompromis neusnadnil. Když mu bylo – ještě vězněnému – naznačeno, aby si vybral faru, ovšem ne tu v Ružomberku, napsal: „Niet pre Hlinku inej fary!“ Po propuštění se na ni skutečně vrátil. Bojoval za katolický ráz škol a rok před vypuknutím I. světové války zakládá vlastní stranu ľudovou.

Vznik státu Čechů a Slováků Hlinka uvítal. Chtěl ale pro Slováky autonomii ve státě, kde vládlo dogma o jediném národu československém. Vláda – i kvůli rebelii německé menšiny – nastolila tvrdě centralistický kurs. Ministrem s plnou mocí pro Slovensko se stal Šrobár, jenž tu dočasně nastolil diktaturu. Úřady obsadili evangelíci a pokrokáři, mnozí válkou zdrsnělí čeští vojáci se snažili vypudit katolické „zpátečnictví“. Četní Češi se chovali paternalisticky – roku 1924 napsal T. G. Masaryk, ač se označoval za Slováka, dceři: „Slováci jsou děti, resp. kluci pokažení.“ Hlinku chtěli vymanévrovat z politiky jmenováním biskupem, avšak pro Vatikán byl „sacerdos turbulentus“, kněz neklidný; nechtěli o tom slyšet.

Vlastizrádce

Hlinka neúspěšně žádal naplnění tzv. Pittsburské dohody z května 1918, která slibovala Slovákům v novém státě vlastní sněm či soudy. V srpnu 1919 se ve Varšavě setkal s tamním premiérem a dalšími činiteli. Poláci, mající územní spory s ČSR, rádi naslouchali jeho stížnostem, že Češi na Slovensku „robia husitism“, ovládli školy i kulturní instituce, vojáci střílejí v kostelech. Vybaven polským pasem s falešným jménem zamířil pak na mírovou konferenci do Paříže, kde žádal, aby Slovákům byla v ČSR dána autonomie. Na naléhání Prahy jej francouzské úřady vypudily.

Vláda, slovenští poslanci, ba i ľudová strana akci ostře odsoudili, Hlinka byl zbaven poslaneckého mandátu a tím imunity. Přesto se vrátil 9. října do Ružomberku, jako by se nic nestalo. Napsal premiérovi a ministru vnitra: Jsem-li vlastizrádcem, neboť žádám uplatnit Pittsburskou dohodu, „pak sú vlastizrádcovia aj jej pôvodci“. V noci na 12. října Hlinku na faře zatkli tajní policisté doprovázení vojáky a odvezli jej v nákladním autě do mírovské věznice. Katolickým Slovenskem se rozlila vlna nevole. Mezi lidmi se objevil obrázek, jak na kněze míří puškami s bodáky smečka ozbrojenců, z nichž jeden strhává ze zdi kříž. Rodil se tak slovenský mučedník – pronásledovaný Čechy.

Za čas přemístili Hlinku do vězení v Brodku a pak internovali v podolském sanatoriu. Vláda našla důvod k jeho propuštění, když byl v dubnu 1920 zvolen poslancem.

Hlinkova strana přechází na přelomu let 1921–22 do opozice a předkládá návrh slovenské autonomie. Zpracovával jej též Vojtech Tuka, pod jehož vlivem strana přijímala totalitní prvky a vytvářela paramilitární Rodobranu.

Roku 1925 se stala slovenská ľudová strana s takřka půlmilionem hlasů nejsilnější na Slovensku. Do voleb šla s heslem: „Von s Čechmi!!“, které mělo mezi Slováky velký ohlas. Stát se sice snažil Slovensko všestranně rozvíjet, ale šlo to pomalu.

V roce 1927 vstoupili zástupci ľuďáků do vlády. Jenže Tuka odjistil bombu u samých základů státu. A to novinovým článkem, že dohoda o zapojení Slováků do Československa měla tajnou doložku, že platí zkušebně na deset let, poté bude nutno rozhodnout co dál. Tuka, obviňovaný, že je maďarský agent, byl v říjnu 1929 odsouzen za „přípravu úkladů o republiku“ na 15 let káznice. HSĽS na protest odvolala ministry z vlády. Masaryk napsal Hlinkovi, že ho přemáhá dojem, „že nemáte srdce, že místo něho máte druhá játra“.

V červenci 1933 vrcholily v Nitře milleniové oslavy založení kostela. Státní moc toužila udržet je na apolitické rovině. Ale Hlinka návrh, aby vystoupil jen na vedlejší akci, odmítl. Prý tehdy řekl: „Já tu nie som len Andrej Hlinka, já tu som národ.“ Při statisícovém průvodu jej na tribunu nepozvali. Na náměstí nejprve vpochodovali Sokolové, průvody vládních stran a další. Sedmitisícový houf ľuďáků vykročil v čele s Hlinkou jako jeden z posledních. Jenže rostl jako lavina, vítaný skandováním: „Príde Hlinka z Ružomberku, prinesie nám slobodienku!“ Hlinku donesl dav na ramenou na tribunu. Řečníci – mezi nimi premiér i biskup – museli mlčet, dokud nepromluvil on. Deklaroval suverenitu slovenského národa. „Chcem, aby Slovensko patrilo Slovákom!“ Na jeho otázku: „Národe, chceš autonómiu?“ odpověděl ohlušující souhlas. Vládní činitelé urychleně odešli. Podle policie hrozil Čechům, Maďarům a Židům pogrom a zdaleka ne pouze ze strany ľuďáků.

Záchrana Beneše

V květnu 1935 zvítězili ve volbách henleinovci a na Slovensku Hlinkou vedený autonomistický blok. Češi, netvořící ani polovinu obyvatel, poplašeně sledovali, jak stále více Němců i Slováků odmítá stát, který oni nadšeně plánovali jako demokratický domov všech občanů – ovšem jako republiku národa československého. Jako by zapomněli, jak sami bořili habsburský „žalář národů“ s voláním, že národní suverenita je nade vše.

Na sklonku roku 1935 při volbě prezidenta podporoval kandidaturu Beneše vedle levice i Vatikán, oceňující jeho odpor proti pohanskému nacismu. Vše se vyvinulo tak, že Benešovi ke zvolení stačilo získat hlasy ľuďáků. Beneš Hlinkovi řekl, že „volbu rozhodnou oni, Slováci“, a on jim to nezapomene: „Vám dáme, co se dát může a co nebude překážet jednotě státu.“ A Hlinka kývl.

Prezident Beneš sliby nesplnil – v ohrožené republice ani nemohl. Ľuďáci v boji o autonomii stále častěji zahlíželi k totalitám, toužícím rozbít ČSR. Hlinka, už zbožňovaná i zatracovaná legenda a symbol, zesnul v třiasedmdesáti 16. srpna 1938. Byl vlastně apoštolem poučky, že každý národ má tendenci stát se státem. Hlinkův žehnající stín se vznášel nad osamostatněním Slovenska v roce 1993. Jistě, lze říci – A mnozí, hlavně Češi, soudí: Hlinka byl jedním z hrobníků Masarykovy republiky; avšak dá se též napsat, což mnozí, hlavně Slováci, hlásají: Andrej Hlinka se zásadní měrou zasloužil o rozvoj slovenského národa.

(Respekt)