Listopad 2004

Černý domeček (Část 6)

Stanislav Komárek

Šestá část románu na pokračování Stanislava Komárka Černý domeček. Román pojednává neobvyklým stylem o osudu několika pokolení v jihočeském městečku. Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.

Kapitola 21

Přišel den, kdy se Štěpán odvážil svou milou představit rodičům — ti ji pochopitelně znali, ale forma si toho žádala. Ve velké kuchyni, páchnoucí vařenými brambory, seděl Vozábal a jeho žena. Hovořilo se nejdřív o všem možném, zejména o politice. Starý sedlák si servítky nebral a litoval okamžiku, kdy se z Ameriky vrátil. I Amáliin “termitištní” systém se zdál rozpadat a skřípat. Vyprávěla, že tuhle jí někdo, rozumí se z jejích vazalů, kteří ji stále obklopovali, ukradl z kredence dva zlaté prsteny. “Já vím, kdo to udělal, ale žádnýmu to neřeknu!” zněl její verdikt. Jinak byla Amálie při dobré mysli, jen si stěžovala, že jí od příhody s gestapem “syčí”, tj. občas slyší v uchu neexistující vysoký tón.

Dramatickou se situace stala teprve tehdy, když oba mladí předestřeli svůj úmysl a Mila se ještě neopatrně zmínila v předešlé větě o překladatelství a francouzské literatuře. “Ty seš mně ňáká princeznička, takovou tady potřebovat nemůžem. Umíš vůbec podojit krávu? S takovejdlema ručičkama asi ne! Di mně do prdele i s celým Ýgem! Tady to chce holku ze statku, co se umí jinak votáčet, ne ňákou slečínku z kontoáru!” Bylo zle. Mila zrudla ponížením a zlostí a nebyla mocna slova. I těch pár vajíček v papírovém sáčku, které jí Amálie podstrčila “pro maminku”, vzala jako ve snách. Zdálo se, že je po svatbě. Vozábal sice pochopitelně neměl moc formálně něco zakázat, ale na statku jeho slovo platilo. Milenci se sice scházeli dál, ale Mila byla nemluvná a jako vyměněná. O pár dní později okopávala na zahrádce sazeničky okurek. Pod jednou z nich seděla ropucha, velká, strupatě hnědá. Naší protagonistce kupodivu připomněla Vozábala, snad pro jeho opálený obličej s nerovně zaholenými vousy a sem tam nějakou bradavičkou. Projela jí dříve neznámá vlna nenávisti v takové intenzitě, že se jí zatočila hlava. Nasměrovaná zášť je, jak známo, strašná zbraň a zášť nasměrovaná neuvědoměle je zbraň ještě horší. Ač jinak velká přítelkyně zvířat, vrhla se na ropuchu zcela nepříčetně — ropucha je ostatně zvíře docela zvláštní, bytostně jiné než kočka nebo vrabec. “Ty hajzle!” volala mezi ranami motykou. Ve vypjatých momentech jednají lidé většinou mnohem nekulturněji, než by se očekávalo. Ubitého obojživelníka vzala opatrně do listu za jednu ze zadních noh a hodila přes zeď na Vozábalův dvůr — ať tam chrapoun najde překvapení. Ke své škodě Vozábal žábu ve spleti kopřiv a lebedy nehledal a nenašel.

Neuplynuly ani dva dny a u vrat Vozábalova statku se objevil pověřenec okresního výboru strany pro otázky zemědělství Chlepoun s předsedou místního družstva Horákem. Sama tato okolnost věštila jen málo dobrého. V zadním parádním “pokojíčku” pak s Vozábalem, bledým jako stěna, dlouho jednali. Pootevřenými dveřmi uviděla Amálka ležet na stole revolver. Největší sedlák v městečku Lafar byl už před rokem vysídlen kamsi do pohraničí a jeho syn kopal uran v Jáchymově. Čeledína Leopolda, který z nedostatku uvědomělosti vzal na obranu svých pánů na kolektivizátory bič, zachránil jen benevolentní soudní znalec před dlouholetým vězením a ukryl ho v blázinci, kde bývalo tou dobou normálněji než za jeho branami.

Nad Vozábalem se také stahovaly mraky. Začalo to popotahováním za to, že zapůjčil své koně na “jízdu králů”, toho roku v městečku naposledy pořádanou. Nejednalo se sice ve své podstatě o slavnost církevní, ale rozhodně typicky selskou a prastarou, jejíž původní význam byl velmi nezřetelný — král, kterým musel být panický mládenec, většinou ještě prepubertální, projížděl na koních se svou družinou ulicemi. Vozábal, který také v dětství jednou krále představoval, tuto podívanou velmi miloval a v pozdějším věku k ní pravidelně půjčoval koně. Dalším průšvihem bylo nesplnění předepsané dodávky mléka, surrealisticky vysoké. Lafarův osud, ne-li přímo kriminál, se teď jevil být blízko. Po dvou hodinách výhrůžek Vozábal vstup do družstva podepsal. V pokojíčku zůstal pach levných cigaret a potu, na zápach střelného prachu už nedošlo.

Po několika dnech pak se zlomenou lhostejností přihlížel, jak z jeho dvora odvádějí krávy do společné maštale, koně na jatka. S tupým výrazem potom pracoval na kdysi cizích polích, odměny za pracovní jednotku byly ostatně haléřové a vydávaly se z větší části v naturáliích. Do družstva museli taky vstoupit oba jeho synové.

Nechtěná snacha teď zcela zmizela z Vozábalovy mysli, ostatně zmizelo z ní téměř vše. Začal hubnout a stěžoval si na slabost, nechutenství a bolení v žaludku. Když chtěl konečně propustku k doktorovi, předseda ho několikrát odbyl poznámkou o lenoších, jimž se nechce dělat na společném a nejraději by sabotovali. Slovo sabotáž se ostatně tehdy skloňovalo ve všech pádech — v zásadě to bylo synonymum pro to, když se něco nedařilo. Dr. Čermákovi se celá záležitost nechtěla líbit a poslal Vozábala do nemocnice. Tam diagnostikovali pokročilý karcinom žaludku a chystali velkou resekci, ale při operaci se ukázaly četné metastázy, a tak z vlastního zásahu sešlo. Po zhojení otevřeného břicha chtěl Vozábal domů. Umíral ještě dva měsíce, zrůzněný žloutenkou a vyhublý. Postupně snášel stále menší a menší spektrum jídel, až nakonec chtěl pouze okurkový salát. Toho roku se okurek urodilo hojně a Marie i Mila, kterou jeho osud navzdory dřívější averzi dojal, mu je ochotně ze zahrady nosily.

Jeho pohřeb byl tak trochu posledním projevem odporu zdejších zemědělců, kteří se dostavili v hojném počtu, kněz, byť s jistou opatrností, vzpomněl i legendu o svatém Isidoru-oráči. Církev, byť zkroušená, zbavená řeholních řádů, možnosti vyučovat a do velké míry i veřejných slavností, přece jen přežívala, ač se to zdálo pravdě nepodobné. Církev je však na dlouholeté přežívání i za nepříhodných podmínek odbornice na slovo vzatá a dva tisíce let kontinuální existence mluví zasvé. Jinak se za tu dobu v Evropě zhroutilo či změnilo všechno.

Doba byla ovšem riskantní a na pováženou, provokace na denním pořádku a čihošťská aféra v dobré paměti. Papež Pius XII. byl ostatně nekompromisní stařec, který svou nenávist vůči komunismu na rozdíl od svých následovníků netajil a do své archaické duchovně-feudální moci se plně vžil. Katolicismus se tak stal formou protestu proti nově vládnoucímu establishmentu, a to i pro ty, kteří kdysi ve škole pány katechety z duše nenáviděli. Mila, která je vždycky trápila racionalisticky laděnými diskusemi o zázracích a pochybnostmi o víře, byla teď nakloněna v nějaké pohromě, pokud přišla na někoho z komunistů, vidět prst Boží. Štěpán byl založen víc mysticky. Po smrti starého Vozábala a uplynutí ročního smutku už nestálo jejich veselce nic v cestě.

Amálie, která se o svého muže do poslední chvíle příkladně starala, provedla záhy po jeho smrti další ze svých společenských šachů — protože věděla, jak je její syn Štěpán v JZD nešťastný, nechala si zavolat jednoho ze svých mléčných klientů z doby války Vrbackého, který teď stál vysoko v okresní stranické hierarchii. Kupodivu se po jejím vzkazu dostavil. Amálka k němu promluvila z kuchyňského otomanu jako vládkyně: “Tak co, Vrbacký, chutnalo za války mlíčko, chutnalo?” Překvapený činovník neurčitě přisvědčil. “Tak koukej, ať mýho kluka pustěji z JZD!” zněl rozkaz drabantovi. K ještě většímu podivu to tento překvapeně přislíbil a poté i vykonal.

I bez těchto intervencí Štěpán svou matku bezvýhradně miloval, byť jí po starodávnu vykal. Amálie vůči svým synům neměla nikdy sebemenší výhrady, naopak je chválila, kde jen mohla. “Jó, Štěpánek a Jaroušek, to byly pane děti!” říkávala, když už jim dávno rašily vousy. Jako marionety je vodila na neviditelných nitkách, připomínali ji ve všem, včetně gestiky. Starého Vozábala jako by nikdy nebylo — po jeho smrti se o něm Amálie už vůbec nikdy nezmínila a zabývala se, jak bylo jejím zvykem, živými. Milu, zvyklou na buzerativní, neustále korigující měšťanskou výchovu a vyrostlou v domě naplněném kultem mrtvých, to uvádělo v úžas.

Kapitola 22

Štěpán si udělal jakýsi rychlokurs a stal se mistrem na stavbě. Protože většina jeho pracovišť ležela v okolí Třeboně, vyjížděl na své motorce ve čtyři hodiny ráno, ať už za letního svítání nebo za zimní tmy a mrazu. V cíli cesty býval tak promrzlý, že z motorky nemohl ani slézt. I jeho představení Miliným rodičům dopadlo dobře — alespoň na povrchu se jevilo, že mají radost, jakého hodného hocha ze sousedství si jejich dcera vybrala. Aby ušli očím místních informátorů, měla se svatba konat v Praze.

Týden před plánovaným termínem odvezli Silvestra z jeho třeboňského úřadu rovnou do nemocnice. Zkolaboval a nemluvil, byť motorika nebyla porušená, a lékaři z nedostatku jiné inspirace soudili na nějaký lehčí iktus. Tomografie ostatně tenkrát neexistovala a celkem si s věcí nikdo hlavu nelámal. Po několika dnech, až po svatbě, se opět rozhovořil, ale byl jako vyměněný, jeho živnostenský humor byl tentam a myšlení jaksi pomalé, ulpívavé. Působil jako atrapa sebe sama, do práce už se nevrátil a dostal bídný invalidní důchod.

Mezitím v Praze probíhala svatba. Účastnila se jí jen Marie a Štěpánův bratr Jaroslav, pro matku Amálii se zdála cesta vlakem příliš namáhavá a dobrodružná. V Týnském chrámu je oddával mladý páter s německy znějícím jménem, celá akce byla napůl tajná. Po úředních formalitách a skromné hostině odjeli domů.

Kropáčova Blatnice těch let, byť už se nejhorší řádění převalilo, byla jako po zemětřesení, největším v její historii od napoleonských válek. Kromě formálního vlastnictví domků se prakticky celá majetková struktura zhroutila, spolkový život, po válce zase osvěžený, byl zcela ochromen — Sokol, skaut a téměř všechny ostatní zmizely, přežívaly jen zbytky ochotníků a “baráčníci”, zcela surreálný spolek, vyžívající se v krojových přehlídkách. Nová naoktrojovaná struktura typu Pionýra, Svazu mládeže, zglajchšaltovaných odborů a koneckonců i strany byla držena pohromadě jen obavou ze ztráty privilegií a přispívala k povstávání individualismu víc než na Západě pomalu se rodící konzum. Pro radostná plesání Prvních májů a Velkých říjnů, která snad měla dost nadšeného publika ve velkých městech typu Prahy, byl na místní úrovni propad příliš zjevný a nucení příliš očividné.

Jediná sféra, kterou vichřice skoro nepostihla, byla uvnitř obytných domů a rodin. Nedošlo kupodivu k přestěhování do kolektivních obydlí či vzniku skupinových manželství, jak si to úsvit komunismu představoval. Naopak, rodina byla základem státu, a to ve své nejkonzervativnější podobě. Proto i vnitřní život černého domečku vypadal jako za starých časů: v jednom křídle bydleli mladí, ve druhém staří. Jen už nebylo formálně jasno, kdo je tu pánem a kdo tu velí.

Jakmile se Silvestr vzpamatoval z nejhoršího, začal na svého zetě a soka v jedné osobě žárlit. Problém se zhoršil, jakmile se zjistilo, že Mila je gravidní. Atmosféra v chaloupce výrazně zhoustla.

Ve stejné době přišel Douda pro Marii, aby šla domluvit své sestře. Fanda, zejména poté, co zemřela Doudova matka, přestávala být společensky únosnou. Přestěhovala se ze zpustlé domácnosti na půdu a dělala ostudu i jinak. Chodila se dívat na prasata zašlá na vepřový mor za družstevním vepřínem a vyprávěla všem, kdo to chtěli poslouchat, že je zabila CIA paprsky smrti a že vrchol hromady mršin — místní lidé mršině říkali “chcíplotina” — se jmenuje správně “mrchol”. Jen s vypětím všech sil ji Douda od lákavého objektu odtáhl. Teď se radil s Marií co dělat. Po krátké poradě to zkusili nejdřív po dobrém. Marie své mladší sestře rozumně domlouvala, což se samozřejmě zcela míjelo účinkem, neboť duševní vyšinutí právě v “nerozumnosti” spočívá. Na půdě prý je nutno setrvat, byť neprozradila proč. Po další rozpravě s Doudou bylo ve vší tajnosti domluveno, že na druhý den objednají bývalého autodopravce, který měl i po zavření živnosti ještě starou tatru, jediné auto v obci, a pokusí se odvézt Fandu do budějovického blázince.

Jaké bylo jejich překvapení, když druhý den shledali, že Fanda má sbalenou tašku s trepkami, umolousaným županem a nákladem knih. Marie se jí pokusila mírnými slovy vysvětlit, že by si měla pár dní “odpočinout”, že je “unavená” a venku že čeká auto. Do něho však Fanda nechtěla živou mocí. Dospělého a odhodlaného člověka někam dostat bez zcela hrubého násilí není lehké. Marie ji trochu nutila a nevěřila svým uším. Fanda začala mluvit několika různými, zcela cize znějícími hlasy, s různým přízvukem i kadencí, úměrnými obsahu sděleného. Jen důkladná racionalistická průprava uchránila Marii před přesvědčením, že z její sestry mluví démoni. Je ostatně jedno, říká-li se démon nebo komplex, pouze to druhé terminologicky méně zavání čertem a nežádá si to exorcistu, ale psychiatra. Globální dojem je tentýž, a to hrůzný. Drsný, jakoby mužský hlas Marii poroučel, aby svého záměru okamžitě zanechala, a hrubě jí nadával. Jiný, jemnější, naříkal: “Jak jen můžeš zabíjet svou sestru, prosím, nezabíjej mě, co jsi to za člověka, že mě zabíjíš?” Konečně třetí, jakoby bezpohlavní či dětský, se vlichocoval: “Budu ti sloužit, nech si mě, budu se ti ještě hodit!”

Hrozné představení trvalo asi dvě hodiny, Marie začínala zřetelně blednout. Poté se Fanda i s taškou kupodivu po několika ostrých rozkazech došourala k autu a nechala se mužskými dostrkat dovnitř. Po dramatické cestě, kdy se několikrát dobývala z jedoucího auta ven a jen obecně řídký provoz na silnici zabránil nejhoršímu, zastavili u vrat blázince. Fanda hbitým krokem, doprovázena Marií, došla na příjem nových případů. Než Marie stačila hlesnout, řekla Fanda se vší knižní výmluvností: “Tuhletu si tady nechejte, je to moje sestra, ale je blázen. Já jsem vám ji sem přivedla!” Trvalo dobře deset minut, nežli už neudržela “zdravou” fasádu a propadla se do apatie. Marie se mezitím potila a jen s největším úsilím přítomnému psychiatrovi vysvětlila, že ona je ta “normální” a její sestra pacient. I tak to moc přesvědčivě nepůsobilo. Když Fandu odváděli ve svěrací kazajce, přelétl Marii po tváři vítězný úsměv. Bitva byla vyhraná, zdravé od patologického odděleno silnou zdí. Síly byly ale téměř vyrovnané a nechybělo mnoho a souboj dopadl naopak. Černý kozel byl vyhnán do pouště. Před pavilonem se Marie pozvracela rozrušením a vyčerpáním.

Hlavní zbrojí psychiatrů oproti laikům nejsou až tak jejich specifické vědomosti, jako spíše skutečnost, že jsou na šílence zvyklí. Nepřipadají jim tudíž kouzelní a temně záhadní, podobně jako se zkušený církevní harcovník nepodělá z nějakého toho zázraku. Tajemné je ve skutečnosti všechno, třeba i dříví, jen si to většina tesařů a dřevorubců při práci ani neuvědomí. Asi měsíc zpracovávali Fandu pomocí elektrošoků a možná i nějakých raných neuroleptik a potom ji propustili domů, značně přiblíženou tomu stavu, jaký si objednatelé přáli. Fanda se přes značné zlepšení stranila těch, kdo její deportaci organizovali, a nikdy jim to nezapomněla.

Kapitola 23

Mila si ani neuvědomovala drsnost, bolestivost a “zvířeckost” porodu, který ji čeká. Byla ostatně první ženou z domečku, která rodila v nemocnici, bez kontaktu s blízkými, uprostřed běloby, chromu a dezinfekčního pachu, trochu jako na lepších jatkách. Porod byl mimořádně těžký a nedbale vedený a skutečně se po něm dostavila sepse s horečkou a blouzněním. Jen šťastnou náhodou ji v poslední chvíli zachytla sestra, když se pokoušela “vystoupit” oknem v prvním patře. Na tento zážitek ani na novorozeného syna Tomáše si nepamatovala. Dostal jméno po Tomešovi, padlém v první světové válce, a babička Marie, která svého bratra jako jediná ještě dobře pamatovala, později tvrdívala, že je mu i trochu podobný, tváří i gesty. Teď však ležel, zabalený jako vánočka, s jinými novorozeňaty v odděleném pokoji, tzv. “bečárně”, a nepřetržitě křičel, pokud vyčerpáním neupadl do krátkého spánku.

Těžko si představit hrubší způsob týrání kojenců, nežli je jejich separace od matek a oddělené skladování se sobě podobnými. Tehdy se však jednalo o poslední hygienickou vymoženost, byť ti, na něž byla aplikována, doufají, že je nějaké peklo a v něm se smaží příslušný medicínský činovník, který celou reformu prosazoval. Pomocí antibiotik se sice podařilo matce Mile zachránit život, ale komplikace se protahovaly. Marie, která se chodila denně ptát na její stav, se nakonec odhodlala si malého Tomáše vyžádat. Primář se dosti zdráhal, poukazoval na její vysoký věk a na to, že dítěti bude v kojeneckém ústavu a posléze v dětském domově lépe. Po bouřlivých diskusích a podepsání četných reverzů si nakonec malého vnuka odvážela domů, kde ji čekala neplacená dovolená.

Dlouhý pobyt doma s dítětem v Marii opět aktivoval mateřské instinkty. Nechávala občas Tomáška, na jehož hlavě byly dosud patrné podlitiny a jizvy po vysokých kleštích a byl ve skutečnosti krmen z láhve, přisávat u svého prsu. Chtělo by se říci zvadlého, ale Marii nebylo ještě ani padesát. Tato okolnost, asi po vzoru Lorenzových housat, imprintovaných na náhradní “matky”, způsobila, že se do ní chlapeček “zamiloval”, a když se jeho skutečná matka vrátila po několika měsících ze špitálu, bledá a ztrhaná, odmítal se s ní blíž kontaktovat. Nakonec se s ní smířil, ale jako s jakousi tetou, jeho skutečnou matkou už natrvalo zůstala Marie. Milu toto uloupené mateřství dosti hnětlo, ale delegovala na své rodiče tolik kompetencí, že se to v jejich houšti jaksi ztrácelo.

Jen velmi nerada a se strachem se odhodlala k dalšímu dítěti. Za dva roky se narodil další chlapeček Luděk. Tam už vše probíhalo, jak mělo, a malý Ludík zůstal “její”. “Přeludíku, Bludíku, Záludíku…” říkala mu při hrách a mazlení. Duchovní odkaz tety Fandy se nedal úplně přehlédnout. Ta dělala starosti pořád. Začala po své hospitalizaci pít, láhve s výčepní lihovinou, strašlivou levnou kořalkou, byly umně ukryty po celém domě a jejich obsah rychle mizel. Zhatila i jedinou počínající známost své plaché a neohrabané dcery Vendulky. Strhla jí z krku řetízek, který jí její mládenec daroval, ač si jej podle rozumných kritérií pod šaty nemohla všimnout. “Fuj, zahoď to, taková ošklivost, koupím ti jinej, lepší, ze zlata, ode mě!” Vendulku to od dalších pokusů odradilo. Vševědoucím se těžko odporuje.

Matka Mila se vrátila opět do spořitelny a o Luďka s Tomášem se staral především dědeček Silvestr. Ujal se jich rád, protože si tím kompenzoval ztrátu dcery, na kterou zanevřel a jíž neodpustil, že se rozhodla pro “cizího chlapa”. Štěpán se ostatně v domečku už ukazoval jen v neděli a o dovolené, a aby unikl tamním napětím, nechával se raději zaměstnávat na odlehlých stavbách, odkud nebylo lze denně dojíždět. Tábořil tam v maringotkách a Mile se zdával po příjezdu zpustlý, hrubý a cizí. To ještě nevěděla, že od svých dělníků už umí téměř plynně cikánsky. Většinu času po příjezdu stejně trávil u matky Amálie a bratra a domů se přicházel v podstatě jen najíst a vyspat. Svou biologickou povinnost splnil a pouze dobré vychování bránilo tomu, vyhodit jej z domova zcela. Byl ostatně měkký a nevýrazný a nebylo by to nic technicky obtížného. Na rozvod nikdo nepomyslel — nebylo to jaksi zvykem a chápal se jako nesmírná veřejná ostuda a přiznání debaklu. Oba manželé se sice příliš nehádali a i k nevěře měli daleko, ale připomínali koně, zapřažené do vozu z opačných konců. Výsledkem bylo to, že se nic nehýbalo z místa. Nebyli s to spolu otrhat ani švestky z jednoho stromu — proto za jejich životů zůstal černý domeček téměř beze změn. Rozdílné rodiny, jejichž výchlipky představovali a které je měly stále ještě tisíci chapadélky omotané, jim bránily v jakékoli akci a navzájem zatloukali své schopnosti do země ještě mnohem více, než jak je nepříznivá doba srazila. Někoho “rozvzdělat” a nechat být je stejně nebezpečné jako někoho rozoperovat — obojí se má buď dokončit, nebo vůbec nezačínat. Výsledkem degradace energie je, jak známo třecí teplo. V domečku bylo dusno jako v hlubinném dole.

Doba se zlehka měnila k lepšímu — přestalo se popravovat a v podstatě i zavírat, všichni už ostatně byli zastrašeni dost. Konjunktura raných šedesátých let trochu zasáhla i východ Evropy, lístkový systém zmizel a všechny běžné tovary se daly normálně koupit. Do černého domečku se poprvé v jeho historii dostala i lednička a televize. Magická bedna s malou černobílou obrazovkou, vysílající jen několik hodin denně, všeobecně fascinovala — domácí lidé se někdy dívali i jen na tajemně zářící monoskop a pro chlapečky to byla podívaná téměř stejně atraktivní jako dopolední pohádkové dívánky. Nikdo netušil, že tento vynález, proplachující lid na většině planety denně rozmanitými emocemi, bude bránit tímto způsobem válkám účinněji než celá Rada bezpečnosti OSN. I v dobách s ledničkou se dají jen těžce vybavit časy bez ní, kdy se muselo nakupovat a vařit jen pro krátkou perspektivu a používat rozmanitých konzervačních fint.

Ludík se domníval vidět v jejím horním fochu malé ojíněné trpaslíčky — ostatně i abstraktní entity typu “Sovětský svaz” či “saigonský režim”, o nichž slýchal z rádia, si představoval jako barevné antropomorfní obludky. Jako velká vymoženost se rozšířilo i DDT a všude se sypalo. Proti padesátým létům byla ta šedesátá mnohem méně krutá a zběsilá, ale jaksi sladkobolně naivní a stále stejně kolektivistická. Že se má o všechno starat stát, věřil z této generace téměř každý, mínění se rozcházela pouze v tom jakým způsobem.

S konzumem následoval příklon k drobným každodenním radostem a šířil se zvláštní nekritický optimismus a rozmanité pověry, spojované ponejvíce s vesmírem. I na Východě se s Chruščovem věřilo, že se podaří Spojené státy “doběhnout a předběhnout”, za neosvědčení se ve funkci či znelíbení se už nemuselo ke zdi, ale pouze do penze. Obě velmoci se trumfovaly v kosmickém výzkumu a důvěřivému lidu předestíraly plány na kolonizaci vesmíru, dalších planet a slunečních soustav.

I matka Mila, zapřísáhlá nepřítelkyně všeho sovětského, ukazovala malému Tomášovi jednoho dne s emotivní fascinovaností na oblohu a vykřikovala, že tam kdesi lítá jistý pan Gagarin. Pouhým okem viditelný nebyl. Veliký centrální kompjútr řídicího střediska v Houstonu, obsluhovaný v několikahektarové prachotěsné hale mnoha stovkami lidí, chrlil kilometry a kilometry děrných pásek. I na mimozemšťany došlo — nebyli to už tak úplně Marťané, kopající složité systémy zavodňovacích kanálů v narudlé poušti, ti noví přilétali v létajících talířích a jako dávná božstva sestupovali z nebe. Na Západě i Východě se jimi obíral kdekdo — od hoteliéra Dänikena až po Junga, který ještě na pokraji hrobu sepsal knihu o jejich psychologicko-mytologických aspektech. Zašmodrchané úvahy výstředního starce však málokoho zajímaly. Svět chtěl mimozemšťany hmatatelné, teď, kooperující, jakési rozšíření omezené politické spolupráce mezi bloky i na Alfu Centauri.

Pro střízlivější se objevovaly první možnosti turistiky do okolních států bloku “míru a socialismu”, jakož i po vlastech českých. Marie se z první a jediné odborové rekreace ve svém životě už druhý den vrátila. “Co si tam beze mne doma počnou?” ptala se zoufale a sedla bez ohledu na okolnosti na první zpáteční vlak.

Objevovaly se i první dětské knihy, které nebyly do morku kostí zpolitizované, jak bylo od třicátých let zvykem po většině světa. Komunismus jako veliká lednička uchoval estetické či ideologicko-estetické kánony meziválečné doby absurdně dlouho, v zásadě až do svého zániku. I paneláky byly jakýmisi upadlými pohrobky konstruktivismu, trochu jako jihočeské selské baroko toho “velkého”, jen se jedno dnes jeví ohavné a druhé rozmarně harmonické.

Celkově vzato se život stal po letech trochu snesitelnějším. Válka však byla ještě relativně nedaleko — Tomáš a Luděk vyrůstali v atmosféře varování před odhozenou municí v lesích a handgranáty a rozbušky byly místy schovány i po domech. Jeden nikdy neví.

Kapitola 24

Byl předvečer svátku svatého Mikuláše. Chlapečkové si hráli pod dohledem děda Silvestra a byli napjatí očekáváním Mikulášova příchodu. Silvestr nevycházel z údivu, když sledoval jejich dnešní konání. Tomáš dělal rozmanité kejkle s postříbřenou konvičkou a stejnou mističkou, která k ní patřila. Pozdvihoval konvičku do výšky, chvílemi až nad hlavu, a obřadně ji líbal na víčko. To pak odklopil a tajuplně šeptal: “Poď ven!” Když byl neznámý venku, víčko zase přiklopil a nádobce se klaněl. Vypjaté momenty celého počínání doprovázel Luděk, který u děje jakýmsi způsobem asistoval, zvoněním na dětský hračkový zvoneček. Silvestrovi nešlo na rozum, odkud mohou mít tolik gest, připomínajících na první pohled kněze při mši — nikdy v životě v kostele nebyli, byť je rodiče dali víceméně načerno pokřtít, a v televizi se bohoslužby samozřejmě nevysílaly. Začínal mít i obavy, aby se s celým programem nepředváděli cizím lidem. Bohatě stačilo, že Tomáš, který nedávno objevil existenci cizích jazyků, vymámil z Mily ukázky němčiny v podobě písní Stille Nacht a Horst-Wessel-Lied a nadšeně je předzpěvoval kolemjdoucím.

Numinózno se ostatně toho večera hrnulo všemi škvírami. O jsoucnosti Mikuláše a čertů mohlo být těžko pochybností — každý rok byli pravidelně k vidění. Dobročinný maloasijský biskup Nikolaos by se asi převelice podivil, kdyby viděl proceduru, v níž podle jména figuroval. Tato v podstatě mimocírkevní tradice, rozšířená po většině Evropy, byla zcela mimořádně odolná a vzdorovala i nejtužšímu komunismu až do jeho konce. Mikuláši a čerti obcházeli i po nejpustších sídlištích, byť anděl, který je v české tradici původně doprovázel, zmizel poměrně záhy, snad proto, že božstva podzemní a chtónická mají tužší kořínek nežli ta nebeská a jasná.

Je ostatně dobrý důvod k domněnce, že mikulášský čert je svým původem parohatý keltský bůh zvěře Kernunos, pod vlivem křesťanství trochu zdémonizovaný. Bozi se dají s velkým úsilím trochu potlačit či zahnat do rozmanitých rezervací či exilů, ale vyhubit je lze těžko — od toho jsou to ostatně bozi. I respekt z “čerta” byl věcí očividnou — před rokem jeden z nich, značně posílen alkoholem, srazil v osudový večer jednoho ze vzdálenějších sousedů a způsobil mu zlomeninu spodiny lebeční. Mocnosti temnot není radno dráždit, byť povaha doby už byla taková, že věc skončila žalobou pro ublížení na zdraví. Na každý pád měli oba kloučci z obcházení přízraků mimořádný zážitek.

Celkově vzato se bratři snášeli dosti dobře, snad proto, že každý z nich měl svou “matku”, na jejíž návrat z práce vždy netrpělivě čekali, a tak si nekonkurovali. Nebylo nutno soupeřit ani o jídlo či hračky, obojího bylo dost. Oba ostatně víc zajímala zvířata nežli nejpěknější autíčko. I povahou byli dost podobní, Tomáš byl ve srovnání s Luďkem trochu studenější a výstřednější. Také víc marodil se spoustou rozmanitých dětských chorob. Neutěšené vztahy rodičů se v této době vždycky jako zázrakem zlepšovaly a je otázka, zda horečkou a sebedestrukcí dítěte vlastně nejsou zahlazována napětí mezi dospělými. Nějaký užitek z nich v době, kdy už není třeba pomáhat na polích, koneckonců být musí. Antibiotika, mocný amulet nové doby, pak zabrání nejhoršímu, takže objekt vydrží do dalšího kola.

Přišel rok 1968, ve světovém měřítku přelomový. To se projevovalo na různých rovinách rozchodem s tradicí, podle toho, jaká kde právě byla. V Číně zuřila v plné síle “kulturní revoluce”, rozběsnění teenageři veřejně tupili a zabíjeli lidi, kteří mohli být jejich prarodiči, mít doma starý rukopis či hudební nástroj mohlo být poukázkou na smrt. I ve Francii a v Německu se bouřili studenti a žádali rozchod s establishmentem, jenž se po válce zase pokoušel zopakovat v některých rysech idylu pozdního devatenáctého století. “Unter den Talaren — Muff von tausend Jahren!” znělo na chodbách univerzit. Odhoďme balast minulosti a osvoboďme se.

I církev už nebyla tou konzervativní rezervací jako kdysi. Americké děti květin experimentovaly s drogami a vedly vágní řeči o míru, mystice a indických pojmech. S nimi vtrhla do světa tendence k jisté omšelosti a obrostlé umolousanosti jako formě protestu proti etablované moci a přinesla v tomto směru na Východě přehojné ovoce. “Komunisti se mejou, my se nebudem!” zaznívalo pak v různých podobách.

Český rok 1968, jakkoli z místní optiky převratný a pamětníkům zastírající vše, co se dělo jinde, byl z toho všeho významný nejméně. Již v lednu říkal otec Štěpán ve věšteckém prozření: “Voni přídou!” a poukazoval na maďarskou intervenci. Pohříchu byl téměř jediný, kdo si to myslel. Prakticky všechny změny se dály na rovině slov, nikoliv činů a působily z pozdějšího hlediska podivně neustálým zaklínáním socialismem, byť s lidskou tváří, a “progresivními silami”.

Jara národů trvají krátce a toto bylo krátké mimořádně. Naivní úsměvy a afektovaný vzmach ztuhly na tvářích politiků i lidu, když se ozvalo všeobecné skřípění pásových bojových vozidel. “Občané, diskutujte s vojáky, půjde patrně o nějaké nedorozumění!” ozývalo se z rádia. “Ani kapku vody okupantům!” znělo později. Po několika měsících už se jednalo o “naše osvoboditele”.

Luděk s Tomášem měli v srpnu toho roku zcela mimořádný důvod k žalu. Zmarněný obrodný proces je zdaleka nemrzel tak jako skutečnost, že uprosili rodiče, aby je poprvé v životě vzali do Prahy do Národního muzea obhlédnout všechny ty vycpaniny, exotické motýly za sklem a kompletní kostru “verlyby”. Odjezd byl stanoven na třetí dekádu srpna. Frustraci nad rozbitým objektem svých snů dávali najevo aspoň tak, že si za všeobecného kvílení sirén zcela nerušeně hráli s chovanci svého rychle se rozrůstajícího zvěřince. Malé žalíky jsou pohlcovány velkými a zcela zanikly ve všeobecném zmatku.

Obyvatelé městečka s nevolí sledovali ruská vojska, opět projíždějící po hlavní silnici, s vozovým parkem jen nepatrně zmodernizovaným oproti době před třiadvaceti lety — snad jen ty koňské povozy chyběly. Všeobecné vyučování ruštiny umožňovalo v noci smolit nápisy v azbuce, byť většinou s chybami. “Zachvátčiky, idítě domoj!” psali odbojníci. Českých bylo neméně: “Vyměním brožovanýho Lenina za svázanýho Brežněva!” stálo na chodníku před radnicí. Na vratech kostela dosud visel nesmělý plakátek: “Katolická dívko, přemýšlíš o budoucnosti? Vstup do kláštera!”

V Kropáčově Blatnici se nikomu nic nestalo a i celostátně bylo mrtvých jen nemnoho. Odlišit, zda chabý odpor vyvěrá ze zbabělosti či uvědomělého neodporování zlému, je metodicky značně obtížné a u národa, z něhož vzešel Petr Chelčický, je příjemnější věřit variantě druhé. Protože většina obyvatel městečka dobře pamatovala alespoň poslední válku, začalo neuvěřitelné nakupování a hromadění potravin. I textil šel na odbyt, jak Marie záhy zjistila, a před Milinou přepážkou ve spořitelně se vlnila předlouhá fronta. Z Prahy a větších měst odešla řada lidí za hranice, dosud nehlídané, ale v městečku nepřipadlo něco podobného nikomu na mysl. Opět se pozvolna utahoval šroub, byť noviny ještě dlouho psaly poměrně svobodomyslně.

Nadcházela éra normalizace, nejstabilnějších dvacet let v životě státu a Blatnice také. Největší stabilita a největší jistoty jsou, jak známo, na hřbitově. Tam pohřbené lásky jsou věčné, není tam co ztratit ani co získat. Nastupující generace normalizátorů v Čechách i v Sovětském svazu několik let předtím neměla tygří spár ani některé mimořádné talenty svých předchůdců. Byli to snaživě chamtiví průměrní druhé jakostní třídy a jejich cíle byly zaměřeny nízko, rozhodně do oblasti možného, a teď zavětřili svou šanci. Chápeme-li pod slovem “normální” totéž co “špatný průměr”, je slovo “normalizace” velmi výstižné. “Vše je pod kontrolou” by mohlo stát na vývěsním štítě státu. Nikdo nebyl popraven, jen výjimečně někdo zavřen. Hospodářsky trvala konjunktura, která později přešla do trvalé stagnace. Až na to, že stát ovládal monopolně i celou ekonomickou sféru, se doba nejvíce blížila éře Metternichova absolutismu. V jistém smyslu se jednalo o éru v evropských poměrech ojedinělou a hodnou pozoru. Bylo přežráno, ale k nesnesení dusno, útlak se vyžíval spíše v drobných, ale propracovaných buzeracích než v herodovských činech, nejčastější formou postihu bylo přeřazení na podřadnou práci a zákaz studia dětí na vysoké, někdy i střední škole, vězení bylo pro obzvlášť neposlušné, ne pro masu — ta ostatně žila po novém dokonalém utěsnění hranic za rafinovanou konstrukcí z drátů a signálních polí jako ve velkém, poněkud luxusnějším kárném táboře.

Tomu by napovídal i eklatantní úpadek designu a kvality věcí — nově dorůstající řemeslníci a architekti produkovali výrobky bez úhlednosti a často i elementární funkčnosti, také už bez přepjatosti a gigantománie stalinské éry. Veřejný prostor se stal šedivým, skličujícím a nezajímavým, na vše byla nasazena ryze kvantitativní měřítka — což připomíná starý vtip o českém turistovi v Paříži, jemuž číšník přiváží servírovací stolek s hromadou sena a se slovy: “Pán chtěl něco levného a aby toho bylo hodně!”

Pokud se týká kvantity spotřeby různých komodit na hlavu, vyšplhala se asi na nejvyšší čísla v historii, měla ale řadu rysů náhražkového válečného hospodářství — taška nebyla jedna a kožená, ale čtyři, vyrobené jakýmsi způsobem z hnědého uhlí. Dosti podobně tomu bylo i v rámci kultury —ve velkém se rozjížděla plytce masová zábava, mající se k té konzumně západní podobně jako košile pražská ke košili londýnské. Nikdy nekončící televizní seriály ukazovaly podivný syntetický svět, jako by také pocházely z mosteckých chemiček. Knižních titulů vycházelo jen málo a nastala zlatá doba pro literaturu naučnou, pokud se nějak netýkala politiky či historie — vydat v minoritním jazyce knihu o typech geologických vrás a jejich deformacích bylo snadné a žádoucí.

Na společenské rovině už se neočekávalo, že někdo bude ideologickým pravdám věřit — stačil navenek předstíraný souhlas, ono znamení šelmy, které musí mít na čele a v pravé ruce každý, kdo chce cokoli koupit nebo prodat. Souslednost svátků a jejich liturgií se v cyklickém bezčasí do omrzení opakovala — cílem už nebyla linearita směrem k chiméře komunismu, ale právě tato cykličnost. Podoba s feudální érou se prohloubila i tím, že se společnost stala dokonale statickou, technologie ani pořádky se neměnily, kdo které místo držel, to držel, a nebylo pravděpodobné, že on či jeho potomci si nějak polepší — pohoršit si pochopitelně mohli.

Čas jaksi téměř zmizel a přestal mít hodnotu — problémem se stalo jak jej zabíjet, ať už v práci nebo po ní, nikoli kde jej brát. Stejně jako na východních pláních nastalo období plné stability řídících kádrů, ovládajících své domény po desetiletí až do přirozeného skonu — volby, čistky ani jakákoli jiná výměna se nekonaly. Život nebyl tak nesnesitelný a běžně vyžadovaná svinstva tak velká, aby se většina lidí vzbouřila či jenom hlasitě protestovala. Jakási tichá smlouva mezi ovladateli a ovládanými garantovala sociální mír, či lépe řečeno ticho.

Přicházela léta zamořená a malomyslná nejen na Východě, ale i na Západě, bohatá, ale předposraná, jak zní výstižný dobový termín. Jídlo, pití a skrovný majetek se najednou stávají vším, s trochou zábavy je to horizont, za který hledí jen pošetilci. Úsloví o košili bližší kabátu a nehašení nepálícího se rozrostlo do globální moudrosti, Jan z Husi se dobovou optikou začal jevit jako šílenec.

Kromě nejběžnějších potravin a průmyslových výrobků se všechny ostatní zdroje, včetně takových jako zelenina a vnitřnosti, jevily nedostatkovými a k jejich dosažení bylo zapotřebí konexí, ne tak peněz, ale většinou nějaké protislužby. Význam měny sice úplně nepoklesl a dařilo se formálně držet ceny téměř konstantní, ale středoevropská společnost je tradičně spíše “protekční” — většina člověkova kapitálu je v jeho společenské pozici a z ní plynoucích privilegiích, nikoli v penězích, které jsou společenské pozice pouze příznakem a následkem. V ideálním případě může chám vršit zlaťáky, jak dlouho chce, ale šlechtického predikátu se nikdy nezmocní. Velké a řídce zalidněné země bez pevné a dlouho zavedené struktury, jako je třeba Amerika či také trochu širá Rus, jsou tradičně spíše “korupční”, tj. nedostatkové zdroje jsou pro ty, kdo dají víc. V Čechách se rozřaďovacím kritériem stala činnost v roce 1968 a míra nadšení nad příchodem východních vojsk. Otázka třídního původu, představující míru urozenosti doposud, značně ustoupila do pozadí.

Poměrně brzy po pádu nadějí dramaticky stoupla porodnost a další zvýšení rodinných přídavků ji ještě zvýšilo. Tato skutečnost byla jednak výrazem útěku do privátní sféry, do světa rodiny a víkendových chalup, vymoženosti jinde v Evropě skoro neznámé nebo alespoň ne běžné, jednak je rozmnožování vždycky delegováním nesplněných očekávání na další generaci. Snad aspoň naše děti… Zdánlivá dětská nevinnost a jakoby zázračná otevřenost všem rodičovským očekáváním dává klamnou naději, že v dalším pokolení bude lépe a marné sny se nějak uskuteční. Děti také představují v absurdním a nesmyslném, leč hospodářsky zajištěném světě jediný smysluplný životní program, alespoň pro lidi běžného ražení. Výrazně začal klesat i věk vstupu do manželství — pokud někdo nestudoval, nebylo se už připravovat na co, čekat na co ani užívat si čeho.

S postupem let se celá společnost výrazně infantilizovala — dospělí, základním způsobem zaopatření, ale také kontrolovaní, podezíraní, ponižovaní a ohlupovaní, se v přerostlé děti zvolna měnili, ti mladší ani nikdy nedospěli a záhy reprodukovali dětinskost dál. Stabilní společnost neskýtala ani traumatické, leč dospívání přirychlující zážitky typu válek či jiných katastrof. Životní příběh každého byl v podstatě až do smrti a dalších pokolení nalajnován a nezdálo se, že vůbec kdy bude jinak — svět vedený starci a pevně rozdělený do bloků se jevil, že takovým bude už navždy. I řada dospělých lidí nerozuměla tomu, jak vlastně stát na formální i faktické rovině funguje, a tak byli snadno řízeni jinými.

Dvě roviny komunikace, veřejná a soukromá, se téměř nikde nestýkaly, ta veřejná sestávala převážně z prefabrikovaných frází. U méně vzdělaných lidí se postupně ztrácela, trochu jako v Orwellovi, schopnost o vlastních pocitech a míněních vůbec nějak kloudně mluvit, alespoň jinak nežli pomocí, třeba obrácených, masmediálně úředních klišé — to nebyl jen strach z represe, ostatně nijak nebezpečné. Byla to korupce jazyka a autocenzurní myšlenková křeč, bránící některá kacířství vůbec domyslet.

Velice se rozmohla náznaková komunikace, ne nepodobná situaci, kdy čínští dělníci našli v rohu nástěnky připíchnutou báseň o tom, že rostoucí vrba zastiňuje borovici — všem bylo jasno, že předseda celozávodní stranické skupiny bude popraven. V Čechách šlo pochopitelně spíše o prkotiny, ale exegetická dovednost, s jakou se je zasvěcení vykladači domnívali vyčítat z nepatrných změn ve šroubovaných a jazykově komplikovaných článcích Rudého práva, byla udivující. Narážky se hledaly a nalézaly i tam, kde evidentně nebyly.

Jako v orientálních despociích se i v české kotlině začalo dařit básnictví — není ostatně lepšího obrazu této doby, než jsou Krylovy písně. Jako kompenzace všeobecného mlčení se stejně jako za protektorátu rozbujel politický vtip a poslouchání zahraničního rozhlasu. Na rozdíl od protektorátu i padesátých let ale nebylo vůbec jednoznačné, kdo na jaké straně vlastně stojí. Společnost se změnila v jakousi beztvarou a ambivalentní kaši.

Na samém začátku této cesty ještě měli obyvatelé městečka možnost asistovat, byť jen v televizním přenosu, události, která snad svým způsobem zastínila i Kolumbovu plavbu — kdo si 21. července 1969 přivstal, mohl vidět v neurčitých obrysech astronauty Armstronga a Aldrina, jak vystupují na povrch Měsíce. Lid si šuškal, zdali snad na Měsíci není zlato či diamanty — byl ostatně krmen vyprávěnkami o budoucí těžbě nerostů na kosmických tělesech. Netušil, že ani plný měsíční modul drahokamů by zdaleka nezaplatil náklady celé cesty.

Už nikdy potom lidstvo nesebralo odhodlání obětovat tolik peněz a sil na vědeckotechnický výboj — rok 1968 byl příliš velkým přelomem. Program Apollo, už předtím uvedený do chodu a schválený, ještě pár let dobíhal a do konce roku 1972 následovalo ještě pět dalších přistání. Potom už žádné, i sen o brzké cestě na Mars se rozplynul jako pára. Historikové nadhazují často otázku, proč čínská vláda kdysi přerušila objevné námořní plavby, které se pod vedením kapitánů-eunuchů nadějně rozvíjely. Odpověď je asi podobná a není třeba ji hledat v podivnostech východní mysli. Prostě nějak přešla jejich doba a vytratila se kuráž i sveřepost.

Kapitola 25

Jako kompenzaci nezdařeného výletu do Prahy si kluci obstarali párek činčil. Tehdy to nebyla v Čechách tak běžná zvířata jako dnes a sousedé se chodili na zdroj kožešinek pro módní salony se zájmem dívat — rybičky, krotká kavka, ani chov černobíle sedlatých holubů-staváků, kteří s daleko slyšitelným tleskáním přelétávali dvorek, nikoho zdaleka tolik nezajímaly. Nové přírůstky dostaly surreálná jména Číman a Huriska — obě byla vlastně ironická — sameček se jevil hloupý a netečný, samička nepříliš úhledná a dosti agresivní. Činčily byly ostatně zadarmo a bylo to na nich vidět. Když je jednoho dne ráno přišel Luděk krmit, užasl — Číman ležel v jednom rohu mrtev, zato jeho družka vrhla roztomilé a už osrstěné mláďátko, samečka. Co dělat, nový příchovek dostal jméno Číman II. a nadějně rostl. Věc začala mít zvláštní příchuť v okamžiku, kdy se ukázalo, že Huriska je, tentokrát z krvesmilného poměru, opět gravidní. Ani v té chvíli jim nepřišlo na mysl samečka oddělit a po porodu tentokrát dvou mláďat, živého a mrtvého, ležel i on v kleci bez života i bez známek zranění. Tak se narodil Číman III. V době, kdy matka Huriska po nějakém čase opět čekala další vrh, věnovali malí chovatelé na intenzivní naléhání svých zděšených rodičů a za slib párku slepic-liliputek celou přízračnou rodinku i s klecí komusi ze svých kamarádů.

I ve světě dospělých bylo rušno — Fandina dcera Vendulka, v podstatě už zakysávající a odulá stará panna, si začínala stěžovat na nechuť k jídlu, rozmanité nevolnosti a obtíže při zastávání svých povinností v práci. Skutečně postupně zhubla a jaksi zošklivěla, její ruce vypadaly trochu jako pařáty dravého ptáka a v obličeji s vyčnělým nosem a suchou, pergamenovitou kůží jí naskákaly pigmentované skvrny. Jen břicho jí zůstalo a zdálo se větší než obvykle. Zvyklá si nestěžovat, byla k doktorovi téměř dostrkána svým šéfem, vedoucím potravinářského krámu. Dr. Šajnost, nástupce mezitím penzionovaného dr. Čermáka, nevycházel z údivu. Byla to cirhóza jater, objekt šetření v pravém podžebří byl zatuhlý a zvětšený. Vzhledem k tomu, že Vendulka byla úplná abstinentka ani nikdy neprodělala žloutenku, budila celá věc podivení a rozpaky.

Václava dostala plný invalidní důchod a její stav se vůčihledně horšil. Matka Fanda naproti tomu prodělávala období rozkvětu — začala chodit zase mezi lidi a v její řeči by sotvakdo poznal, že něco není v pořádku. Pila sice víc než kdy předtím, ale koneckonců za své. Lidé začínali Doudu, také už penzionovaného, litovat. Zdálo se, že další funus je v dohledu, a Marie se na Vendulčiny životní expektance jela vyptat i do špitálu, kde tato občas polehávala. “Rok až dva, při tomhle tempu,” vyjádřil se primář-internista.

Smrt se však blížila z úplně jiného směru. Přicházely Dušičky. Počátek listopadu s celkovou atmosférou zmaru je zajisté čas pro uctívání zemřelých mimořádně vhodný. Kult mrtvých je fenomén běžný ve všech kulturách, místy se jim věnuje více pozornosti než živým — pyramidy vznikly nesrovnatelně větším nákladem než faraonův palác, za mnohou bídnou mexickou vesničkou je hřbitov tak nákladný a krásný, že bychom se tam s chutí přestěhovali, zvláště kdyby nám tam vesničané o svátcích nosili malé cukrové lebky, rakvičky a kostřičky, jak je v kraji zvykem. Dary se nosily mrtvým i v městečku — nebyla to už okázalá hostina, kterou slaví mrtví s živými na hrobech v některých krajích Balkánu, ba ani skleničku plzeňského už nikdo úkradkem nepřinesl a nevylil na rov. Věnce, květiny a svíčky zůstaly posledními, sublimovanými prezenty — hostina se pořádala jen po pohřbu a pro živé. Dušičkové zapalování svíček se kupodivu do městečka jako organizovaná akce dostalo až v sedmdesátých letech devatenáctého století — předtím tak každý činil nepravidelně, též se za mrtvé hojně nechávaly sloužit mše.

Děd Silvestr, zestárlý a v důsledku postupující sklerózy už vetchý, opět bedlivě zdobil hrob sestry Vilmy. V kanonickém pořádku byly rozestaveny misky s naaranžovaným mechem a chvojím, ze zahrady přineseny drobnokvěté chryzantémy. Vítr silně foukal, drobně mžilo. Jen s největším úsilím se mu podařilo zapálit svíčku a umiňoval si, že napřesrok nechá udělat zasklenou lucernu, aby v ní mohla nerušeně hořet. Teď byl plamének maličký, zmítaný větrem, chvílemi mizel úplně. Nespokojen se svým dílem odešel domů. Celý zbytek dne byl neklidný a několikrát opakoval, že prudký vítr svíčku jistě zhasil.

Přes Mariin odpor prohlásil už hodnou chvíli po setmění, že ji půjde znovu zapálit a větrem jistě zpoválenou hrobovou výzdobu urovnat. Vyšel na okraj poslední z ulic, kde za zdí začínalo městečko mrtvých. Vypadalo teď přízračně i malebně zároveň, se spoustou světélek v lucerničkách, trochu jako kempink. Zemřelí tu tábořili sami mezi sebou a zdálo se, že navzdory špatnému počasí se schyluje k oslavě. Silvestr už zdálky viděl, že volně stojící svíčka opravdu zhasla. Nežli k ní však stačil přistoupit, šlápnul pojednou do prázdna a vykřikl. Ve tmě přehlédl

čerstvě vykopaný hrob, nedbale zakrytý několika prkénky.

Trvalo dlouho, než ho Marie odešla hledat a s pomocí několika sousedů vyprostila z jámy. Byl takřka v bezvědomí, zpocený a těžce dýchal, levá noha byla kratší, volně pohyblivá a pádem evidentně zlomená. Zemřel cestou v sanitce, na tukovou embolii plicní tepny — důsledek zlomeniny kosti stehenní. Mrtví pohřbívají své mrtvé. Bylo marno se handrkovat s hrobařem, sešlým opilcem, který jediný byl ještě ochoten dělat mizerně placenou a opovrhovanou práci, že měl vykopanou jámu ohradit a zajistit. Marie nemilovala spory a věc ani nedala soudu. Silvestrův sen se konečně naplnil — byl opět s Vilmou, po padesáti letech odloučení. Její zbytky, pár největších kostí a tmavomodré hedvábné šaty, jediné, co se při výkopu hrobu našlo, byly spolu s ním uloženy v malé truhličce. Byl v městečku posledním, koho ještě ke hrobu vezli koně s černými chocholy na hlavách, sami také černí jako noc a staří.

Při pohřbu došlo k nečekané výtržnosti. Fanda, která se na něj rovněž vypravila a působila zcela upraveně a příčetně, se po skončení obřadů vrhla na rakev s výkřikem: “Je můj, můj! Už tenkrát měl být můj!” a jen s vypětím sil ji odtrhli. Marie jí, proti svému zvyku veřejně a před mnoha svědky, řekla: “Styď se, Fanko, už nikdy tě nechci vidět!” Její přání se splnilo rychleji, než se nadála. Den po pohřbu se Františka skutečně ztratila a nebylo po ní stopy.

Teprve následujícího roku, když byl vypuštěn poměrně vzdálený rybník Sodomita, bylo nalezeno tělo ženy obdobného věku v pokročilém stadiu rozkladu. Protože Fanda k zubaři nikdy nechodila, byla identifikace obtížná, ale chybí-li jeden a přebývá druhý a celý rámec nebije příliš do očí, mívá úřad tendence oba příběhy propojit. V praxi to bylo stejně jedno — Fanda byla kdesi za obzorem a nebylo po ní, krom jejího duchovního odkazu, co dědit.

Vendula se po jejím zmizení poměrně brzy vzpamatovala, sice ne úplně, ale žila ještě léta. Dokonce mohla i začít prodávat v papírnickém krámku, kde nebylo tak moc námahy. Dožívala osamělá, ani její otec nežil už dlouho.

Kapitola 26

Po Silvestrově smrti Marie, také už v penzi, rozkvetla. S hlavou šedivou se jí splnil tajný sen, stala se v domečku paní. Svým způsobem jí byla už dříve, ale vždy svému muži prokazovala alespoň formální reverenci. Toho byl teď konec. Je smutným zjištěním, že smrt či škoda jedněch je štěstím jiných, a to těch nejbližších, ale je tomu tak. Smrt myší je životem koček a nemá význam se ptát, zda je chytají proto, že je “nenávidí”, či proto, že je “milují”. Jen silná a osudová vazba je tam nepřehlédnutelná. Kromě Štěpána, který v domečku byl a nebyl, už všechno osazenstvo tvořili jen její potomci, jaksi hluboce existenciálně od ní odvislí. Vládla nenápadně, ale rukou dosti pevnou — řekla-li, že na tomhle záhoně bude mrkev a na onom petržel, stalo se tak. Chtěla ostatně vždycky věci rozumné. Teď teprve rozvinula naplno své kuchařské schopnosti. Byl pro ně ostatně hojný odbyt. Tomáš a Luděk, kteří už dojížděli na třeboňské gymnázium, jedli jako nezavření a podle Mariiných slov se na ně při tom byla “radost podívat”.

Vaření je zvláštní formou ženské magie — nejenže se při celé proceduře rozmanité hmoty tajemně mění, ale tím, že někoho krmíme, si získáváme podíl na jeho tělesné substanci. Za několik let už není v jeho těle jediná molekula, která by neprošla našimi hrnci, máme na něm jakýsi stvořitelský podíl, minimálně jako dodavatelé materiálu. U těch, kdo v naší péči rostou, je to patrné dvojnásob a existenční dluh je jaksi už navždy poutá.

I výroba pečiva je cosi tajemného, podobného plození. Těsto se tajemně mísí jako beztvará materia prima a kyne jako při graviditě. Vánočky, preclíky a chleby jsou cosi jako děťátka, a s těmi pak krmíme jiné. Ne nadarmo znamená německé Laib živé tělo i bochník chleba, i hebrejské lahm je chléb i tělo zároveň.

Marie už sice jako její matka Anna sama chleba nepřipravovala a nevozila na trakaři k upečení, ale zbylé dovednosti ovládala dokonale. Jako tolik jiných kompetencí odebrala Mile i vaření. Měla teď na něj koneckonců čas. Cesta do pekel je dlážděna nejlepšími úmysly a za každou pomocí se skrývá i přízrak útlaku. Každý je v takto rozvrženém světě tak mocný, kolik bytostí v závislosti na sobě udržuje. Nemusí to být nutně lidé, stačí i psík pekinéz.

Luděk s Tomášem byli, víc než kdysi Mila, středem pozornosti v zalykající a jednotvárné době. Zdálo se, že by se v nich rodinné sny o studiích mohly naplnit. Luděk se rozhodl pro veterinární medicínu, Tomáš pro biologii. Stále víc jej zajímaly rostliny, kupodivu ne ty hezky kvetoucí, ale trávy. Trávy jsou zvláštní bytosti, jaksi nenápadné, ale celá jejich divoká fantazie se vyžívá v rozmanitých tvarech květenství a jeho rafinované architektuře. Také jsou k okolnímu světu nápadně “dobré” — jen málokterá z nich je jedovatá, či dokonce ostnitá, nechávají se celkem bez odporu spásat a koneckonců by se bez nich lidské zemědělství zcela zhroutilo. Je ale kupodivu těžké je nějak ohrozit — decentralizované, shluklé nanejvýš v trsy, je můžeme sice posekat či pošlapat, ale vyrazí znovu. Dub má kmen a hyacint cibuli, ale kde najít srdce rákosového porostu?

V Tomášových poličkách se hromadily herbářové položky a zajímavější trsy si přesázel i do zahrady. Jeho marnou touhou byly bambusy, ale kde těm je v Čechách konec? Nakonec od Luďka k narozeninám sazeničku mrazuvzdorného bambusu dostal, do městečka dobloudil snad odkudsi ze Severní Koreje. Nadšení neznalo mezí a jeden kout zahrady záhy připomínal Li-Povu besídku.

Je vůbec zajímavá otázka, proč se lidé na vědu dávají. V popisované době to rozhodně nebyl klíč k bohatství — i vysokoškolské vzdělání jiného typu bylo poukázkou na “lesklou bídu”. Neefektivní ekonomický systém potřeboval spíš pracovníky manuální a také je lépe honoroval — “nejsou lidi”, znělo okřídlené heslo. Trochu jinak to bylo s prestiží společenskou — režim, který se chápal jako “vědecký”, tento typ aktivit podporoval a vítali je většinou i rodiče — času bylo dost, trav také a chození na zakazované koncerty či vdechování toluenu mohly skončit hůř. Vědci a literáti byli ostatně tradičně “šamany” měšťanského světa, tak jako klerikové byli šamany toho feudálního. S ohledem na budoucí vývoj bylo vydat se na vědeckou dráhu asi stejně prozíravé jako vstoupit do semináře nedlouho před Francouzskou revolucí, ale to dosud tušil málokdo. Bylo v tom i něco ze snahy venkovských hochů se šaty “záplatovanými, leč čistými” vyniknout ve vědách a uměnách v hlavním městě, jak to krásně i pro korejské poměry popisuje Y. Kang v knize Drnová střecha.

K povaze doby se výtečně hodilo i to, že věda vymazává stopy čehokoli osobního — její vykonavatel jako by “nebyl” a nebytí je, jak známo, bezrizikové. Tomášův a do určité míry i Luďkův typ znalostí odpovídal dosti věrně tomu, jak si venkov vzdělance představuje — je to ten, kdo ví, kde je Timbuktu, jak daleko je na Venuši a co to býval blboun nejapný.

Před přijímacími zkouškami explodovala aféra s Chartou 77. Masmédia zuřivě chrlila špínu na její signatáře, o nichž by bez této formy propagace málokdo věděl. Disent byl zvláštní formou existence pro opozici v době, kdy režim už neměl sílu či odvahu většinu z nich zavřít, nebo dokonce popravit.

V městečku ani jeho nejširším okolí pochopitelně žádný disident nebyl a jednotlivci, kteří si mimo největší centra troufli, většinou špatně pochodili. Stigma odlišnosti nelze nést sám, těch “nerozumných” musí být jakýsi nadkritický počet. Propojením potomků pronásledovaných prvorepublikových špiček, rovněž teď pronásledovaných reformních komunistů a disentu náboženského vznikla síla, která měla za pouhých třináct let převzít moc ve státě. Ani naprostí šílenci by to podle vnějších příznaků neočekávali. Šlo opět o fenomén těch, kteří si troufnou, jako kdysi u legionářských bratrstev.

Aby mohla jakž takž vzdorovat semknutému a proorganizovanému protivníkovi, musela nová opozice začít fungovat trochu podobným, jakoby rodinným způsobem, kde jeden druhému pomáhá a zase jen příslušníkům vlastní “rodiny” věří. Kontinuita s první republikou byla jen malá — uplynulo příliš mnoho času a počet vzdělanců, kteří přežili všechny převraty, byl nepatrný. Vyhubit myšlenky je ale velmi obtížné, zejména nechceme-li je vyhubit i s lidmi. Co by se asi stalo, kdyby režim chartisty povolal k podílu na moci a svěřil jim nějaké, byť ne klíčové funkce? Matka církev, starší a zkušenější, by to jistě udělala a pro nával práce i hodností by byli zneutralizováni. Naštěstí spiknutí neschopných něco podobného ani nenapadlo a slepou zuřivostí, mírněnou ovšem ohledy vůči zahraničí, si začali vyrývat vlastní hrob.

Atmosféra houstla. Když Tomáš po úspěšném přijetí nastupoval na jakousi “brigádu”, v zásadě nucené práce, činovník SSM hřímal do mikrofonu: “Teď, v době, kdy na americký prezidentský stolec dosedá muž typu jižanského gangstera a malá skupinka zkrachovalých samozvanců se snaží našim pracujícím vnucovat své mínění formou nestoudných pamfletů, musíme být zvláště bdělí a ostražití…” Míněn byl Jimmy Carter, největší dobrák mezi americkými prezidenty, a chartisté. Luďkovi se při představě blížících se zkoušek svíralo hrdlo, počet přijímaných vysokoškoláků nebyl velký a na neúspěšné čekala dvouletá vojna, po níž už se v podstatě nikdo ani nepokusil, neboť pro studijní podivnosti je třeba si zachovat kontinuitu úplného dětství a ne projít bránou strachu — pak už se všechny svaly na kravské kýtě jaksi učit nelze.

Ve zbytku prázdnin si oba bratři udělali výlet na Balkán, do jediné oblasti, kam se v zásadě bez nesnází mohlo. Rumunské Karpaty je nadchly — těžko se najde v Evropě divočejší a romantičtější kraj. Ač Ceau?eskova hrůzovláda tehdy ještě nepokročila příliš daleko, byla drákulovská tradice patrná na každém kroku.

Horní partie pohoří Bihor jako by utekly z raného středověku. Dřevěné bačovské chaloupky pokryté chvojím a jejich obyvatelé se nemuseli starat, jaká je povaha doby dole v rovině. Nebylo co si na nich vzít a jejich úkol byl vždy tentýž — popásat dobytek pánů, kteří jsou kdesi v nedohlednu, a trochu z toho přikrádat, aby se nezemřelo hlady. Kolem dveří a okýnek visely svazky česneku, prevence podobná našim pastičkám na myši v komoře. Kdyby se to umělo, chtělo by se o tom napsat vampyricko-lykantropický, zbojnický a zároveň směšnohrdinský epos, něco na způsob Cikaniády Iona Budaie-Deleana, ale mnohem obludnější. Oba protagonisté bloudili po vápencových kopcích, nahlíželi do závrtů, propastí, krápníkových a ledových jeskyň a v neděli přihlíželi, jak pastevci, vojáci a dělníci z jakési stavby přicházejí k osamělé krčmě a plánovitě se opíjejí cujkou, odpudivou kořalkou, představující jakési dokapy po slivovici. Bylo zarážející, jak rychle se všichni uvádějí do stavu bezvědomí, plánovitě a beze slova, jen mladý cikán jim k tomu hrál na housle.

Toho dne večer po Tomášovi, jdoucím ve tmě po pěšině mezi kopci, někdo střelil, ale nezasáhl. Lépe řečeno zasáhl jen zcela málo, kulka roztrhla na rameni tričko, aniž škrábla kůži. Snad pytlák, snad nějaká těžko pochopitelná nenávist. Smrt z ruky cizího člověka je nezvyklá a nepravděpodobná.

Druhý den raději odjeli do dunajské delty, kde usínali za ohlušujícího skřehotání tisíců žab. Sny o tropickém bujení se zdály plnit, z vody a připlavených živin tu v letním teple vyvstávala záplava bytostí a navzájem si padaly za oběť. Za pár lei se daly koupit nejkrásnější ryby, ty menší i svépomocí nachytat. Za skly dalekohledu se objevovali ptáci, vídaní jen v ilustrovaných příručkách.

Cesta pokračovala. V botanické zahradě v severobulharském Balčiku chytil Luděk prvního sladkovodního kraba, pojmenovaného posléze Alfons. Spolu s pavouky-slíďáky Uriášem a Mefistem byl přivezen do domečku a stal se rodinnou atrakcí. Měl v sobě něco z mechanické hračky, ale jeho očka na stopkách se dívala chytře a v klepetech, jimiž si bral moučné červy, měl neuvěřitelný cit a manipulační přesnost. Jeho majitelé spřádali fantazie, jak snadno by bylo naučit ho malou tužtičkou psát na porcelánovou tabulku. Co by bylo zajímavějšího než poznat kraba, jeho problémy, tajné myšlenky a sny? Než však mohla mezidruhová komunikace začít, Alfons svlékl starý, těsný krunýř a zakrátko pošel. Život je v podstatě série zmařených šancí.

Kapitola 27

V průběhu let byla matka Mila v místní pobočce spořitelny stále nešťastnější. Práce s penězi ji nebavila, byť se stále stoupající tendencí zvyšovala svou výkonnost, přesnost a neochvějnou poctivost. Na kariéru v rámci bankovnictví nebylo při blatnických poměrech a při celkovém “kádrovém profilu” ani pomyšlení a své šéfy v Třeboni sledovala s netajenou nevolí a skepsí. I různé nepříjemnosti jim říkala s otevřeností v přítomné době nebývalou: “Co bych to neřekla, když je to pravda?” Kde byly sny o tlumočení? Z jazyků, které se kdy naučila, zbyly nepoužíváním jen trosky, sama jediná v městečku věděla, kdo byl Gaius Julius Caesar a jak probíhala jeho galská tažení. Zůstala jí samozřejmě možnost, v její generaci obvyklá, snít a mluvit o tom, co by kdo byl dokázal, kdyby jim to zlí kapitalisté, nacisté, komunisté atd. nezhatili. Druhou polovinou pravdy je jednak to, že splněné sny nemají ani polovinu velkoleposti těch nesplněných, a také to, že ochranné teplo rodiny a rodného městečka se s výboji jakéhokoli druhu jen těžko snáší.

Nepodařené manželství ji naplňovalo pocity prázdnoty a marnosti a uvědomovala si, že má mnohem raději Luďka než svého muže. Tomáš jí připadal jako cizí a většinou ho neoslovovala ani jménem, ale příjmením — “Vozábale”. Přesto občas pociťovala žárlivost na tchyni Amálku, k níž se Štěpán v každé volné chvíli uchyloval a která jí “ho brala”. Štěpán sám se jí nezdál už zdaleka tak kouzelný jako na začátku — vše se okouká a jeho politická proroctví, pronášená z gauče, kde vyčerpaný lehával, byla monotónní. Doba byla ostatně také monotónní. Kde byly ideály humanitní, kde skautská minulost? Zůstalo jen cenově subvencované hovězí a kremžská hořčice.

Byl opět Boží hod velikonoční a na programu byla tradiční návštěva u Amálie. Mila se zřetelně přemáhala, ale jako vše, co chápala pod pojmem povinnosti, konala i toto přísně a přesně. Stále tatáž velká kuchyně byla plná — krom zbytků někdejších vazalkyň tu byly i tři děti Štěpánova bratra Jaroslava a z těsta pečený beránek, omatlaný bílkovým sněhem a s kusem asparágu v tlamičce na způsob “posledního žíru” dávaného uloveným srncům. Dětičky řádily, poskakovaly, občas se servaly. Amálie tomu přihlížela s jí vlastním klidem, jen v okamžicích, kdy už se zdálo, že se vyhoupnou na lustr, laskavě pravila: “No, no, no, budete se muset učit zdvořilosti…” a dál smažila řízky na kamnech.

Omastek cákal a Amálie uvítala příchozí: “Pění a pění jako prase… už jsi, Miluško, vokoštovala beránka?” Po chvilce odmlky pronesla bez kontextu: “Jó, Kopejtků mlejn, to bejvala nádhera…” Mile se zatmělo před očima. Zdálo se jí, že tato žena s obrovským gravitačním polem a amorfně všeobjímající dobrotou ji umoří k smrti a bude v centru svého mraveniště, mimo prostor a čas, sedět ještě dávno poté, co sama unavena povinnostmi skončí v truhle. Došlo jí, že i oba její synové se Amálii čímsi podobají, snad alespoň tělesným rámcem a pomalostí, když už všechny ostatní parametry jsou pro rozdíl věku a pohlaví jiné.

Netušila, že vidí Amálku naposled. Ta za několik týdnů zemřela, pokojně a ve spánku. Její pohřeb se dál s obzvláštní starodávností a pompou. Z vesnice, ze které pocházela, přijelo několik jejích sester a dalších příbuzných, umyly nebožku, nastrojily a na improvizovaném pódiu vystavily v domě. Dvě noci bděly a držely u mrtvé za rozmanitých modliteb a zaříkávání stráž, obcházely máry kruhem s rozžatými svícemi, některé hlasitě naříkaly a vůbec se zdálo, že josefínské reformy a vše následující se do tohoto světa ještě nevlomilo. Když vycházel průvod s rakví nesenou na ramenou ze vrat Vozábalova statku, procházel špalírem shromážděných, většinou stařen. Tomáš mezi nimi rozeznal svou babičku Marii. Tvářila se důstojně a neobvykle. Snad z rozrušení, snad z nezvyklého úkolu pomáhat nést rakev, se Tomášovi najednou udělalo mdlo a viděná scenérie se mu proměnila.

Stařeny nezmizely, jen se trochu pozměnily v obličejích a děj se přesunul na ploché písečné nábřeží jakési tropické řeky. Vzhledem k tomu, že v pozadí zřetelně rozeznával stromek Bixa orellana, jak jej znal z knížek, byl to asi nějaký menší přítok Amazonky. Účastnice obřadu byly oděné jen v nepatrných zástěrkách z jakýchsi vláken, vrásčitá svraskalost těl bila do očí. Některé se opíraly o zbytky luků, většinou nějak zlomené, jiné o pádla s čepelí podobnou listu. Ani tělo na márách nechybělo, chyběla však pochopitelně rakev. Celková atmosféra byla velmi slavnostní, ale jaksi neúprosná a přísná. Marie byla rozeznatelná i v této transformaci, zdála se obřad jaksi řídit a právě ukazovala k mírně doutnající a kouřící hranici či hromadě syrového dříví, kam že mají tělo položit. Přelud byl u konce a Tomáš dokončil funus jako ve snách. Dostal pak kapitální angínu, která horečkou vzpomínky trochu zahladila.

Kapitola 28

Luděk se zdárně dostal na veterinu do Brna a oba bratři se, byť odděleně, věnovali zasvěcovacím obřadům, velmi naturalistickým, neboť v nich nejde ani tak o poznání jako o to, společně si umazat ruce krví, nebo alespoň hemolymfou. I mafii drží pohromadě obdobné zážitky. Kdo se neúčastnil, nemá nárok. Tomáš právě v rámci praktika pomocí tzv. Stanniusových ligatur ověřoval na izolovaném žabím srdci fungování jeho autonomní motoriky. Cukající se hmota ve fyziologickém roztoku vypadala makabrózně a čarodějnicky zároveň. Původní receptura, která si nezadá s helénistickými magickými papyry ze staré Alexandrie, si žádala srdce želví, ale to už dávno nebyla surovina pro malé fámuly dostupná. Luďka zase čekala po pitevním praktiku i praktika operační na bílých potkanech a králících.

V mezičase se jejich rodiče rozhodli k podniku zcela nebývalému — první, a jak se ukázalo i poslední, společné dovolené. Vzhledem k ubohému výběru, ale taky trošku ze zvědavosti, se rozhodli pro městečko s pro Čecha půvabným jménem Picunda na gruzínském černomořském pobřeží. Zajímalo je, jak ruská říše vypadá, byť už předem čekali nejhorší — jejich oba synové ale mluvili plynně rusky a občas tam se svými školami jezdili na různé praxe. Česko bylo ostatně této říše zjevnou gubernií. Tak se chtěli jednou na vlastní oči přesvědčit, co že to carství neforemného gosudara, jenž se jevil připomínat tu jakéhosi archaického obojživelníka, tu prastarého orangutana, obnáší.

V den jejich odletu měl Tomáš v Praze nezvyklý sen. Byl v Ázerbájdžánu, v Baku, městě, které skutečně rok předtím s fakultou navštívil. Procházel spletitými uličkami starého města, plnými splašků a temných zákoutí, tak jako tehdy. Když stoupal do kopce, uviděl na schůdcích jednoho z domů, vedoucích na ulici, muže, asi padesátníka, jak na něj zjevně čeká. To bylo divné — nikdy v této části města nebyl, jako cizinec tu přátele ani známé samozřejmě neměl. Muž s orientální tváří ho oslovil rusky, ale jakou řečí dál mluvili, nebylo, jako často ve snech, patrné. Čekatel ho vedl spletí úzkých chodbiček a dvorků, mnohem delší, nežli by v reálném domě mohla být, na nejzazší dvorek, kde stál stůl, bohatě prostřený k hostině pro dvě osoby. Mezi pojídáním šašliku s mátovými listy a různých cukrovinek se ho hostitel, který předem věděl, odkud pochází, ptal, kolik teď v Praze stojí diamanty, kolik zlato, kolik pěkný kůň atd. To Tomáš pochopitelně nevěděl. Muž mu řekl, že je indický kupec, párs, uctívač ohně, ale v Baku už narozený a že teď jeho souvěrci uctívají i žárovky — světlo jako světlo, co na jeho zdroji záleží, temnotu přece přemáhá. Pak se ptal na rodinu, nejdřív na bratry a sestry. Když uslyšel, že host má jednoho bratra, prohlásil: “To je dobře, rodný bratr se na bazaru nekoupí, kdybys stříbrem platil.” Když pak vyprávěl o svých rodičích, muž řekl: “Ale ty otce ani matku nemáš, proč mi lžeš? Kdybys řekl pravdu, mohl jsi u mne zůstat a všechno, co mám, by bylo i tvoje, ale lháře nemůžu u sebe strpět!” Vzal Tomáše za ruku a pomalu, obřadně ho vyváděl ven, daleko, až ke Kiz Kulesi, dívčí věži. Tam zmizel a Tomáš viděl v písku u její paty černé, hladké a bezkřídlé pouštní šváby, jak se rychle zahrabávají, téměř potápějí. Byli však mnohem větší než ve skutečnosti, dobře jako langusta či humr. Když zvedl oči a rozhlédl se, neviděl kolem sebe město, ale pustou rovinu bez stromů, nad kterou se proháněl vítr. I po probuzení se jen těžko vzpamatovával. Co se zdá, je sen, jak známo, ale pro mimořádně silné a existenciální zážitky užíváme rčení “bylo to jako ve snu”, pro komentování správné intuice slova “zdá se mi, že…”

Zatím však už Mila se Štěpánem přistáli na letišti v městečku s typicky gruzínským jménem Adler. Původní němečtí kolonisté byli z větší části odsunuti kamsi do Kazachstánu, ale pár jich tu ještě nebo snad zase přece jen bylo. “Wolga, Wolga, Mutter Wolga… Wolga, Wolga, Russlands Fluss…” zpíval wilhelmínsky vyhlížející stařík večer před čajovnou. Mořské borovice šuměly — podle nich se ostatně celá oblast jmenuje. Moře bylo kamenité, hotel jen jakýs takýs. Dovolená se táhla a zdála se potvrzovat všechna očekávání, jako si obecně své předsudky vždy potvrdíme. Korunou však byl závěr celého putování. Krátce po startu pilot zjistil, že podvozek, který se sice povedlo zasunout, se uvnitř zasekl. Nezbývalo než létat až do úplného vyčerpání paliva a pak se pokusit nouzově přistát. Za obvyklého tajuplného mlčení a ujišťování o tom, že vše je v naprostém pořádku, kroužilo letadlo nad úchvatným panoramatem Kavkazu čtyři hodiny stále dokola. Zájemci o geografii by si mohli jednotlivé štíty vyhledávat jako na nejlepší mapě, ale poznání lákalo málokoho. Po přistání smykem a bez podvozku na adlerském letišti, když už konečně došla poslední kapka kerosínu, se všichni cítili jako znovuzrození, zhruba jako po přestřižení pupeční šňůry. Naši protagonisté se pak vrátili o řadu dní později, když po železnici dobloudili přes Kavkaz a Ukrajinu domů. Nastoupit do nového, tentokrát prý funkčního letadla rezolutně odmítli a slavně se zapřísáhli, že na východ od Znojma už nikdy nevkročí.

(pokračování)

Román Stanislava Komárka vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.