Listopad 2004

Když Čech střílí Čecha

Petr Koura

Před 60 lety padl u Přibyslavi československý generál Vojtěch Boris Luža. Československá armáda ztratila za druhé světové války téměř pětinu svého generálského sboru, ačkoliv se zbraní v ruce padl fakticky pouze jediný generál. Paradoxně jej zabili čeští četníci.

Závěrečné měsíce nacistické nadvlády v Čechách a na Moravě byly podivnou dobou. Obyvatelstvo se nejen obávalo poskytovat pomoc neznámým lidem, ale nedůvěřivě se dívalo na každého cizince, který se objevil v jejich vesnici. Proto 2. října 1944 oznámil starosta malé vesničky Hříště u Přibyslavi četnickému strážmistrovi příchod dvou podezřelých mužů do obce. Ačkoliv měli cizinci doklady v pořádku, rozhodli se je protektorátní četníci zkontrolovat. Na první pohled rutinní úřední akt se však vyvinul v přestřelku. Po jejím skončení zůstal starší z obou neznámých mrtev. Když místní obyvatelé o devět dní později v tichosti slaví výročí úmrtí Jana Žižky, k němuž došlo nedaleko právě před 520 lety, netuší ještě, že muž zastřelený ve Hříšti byl jedním z nejvýznamnějších armádních velitelů první republiky. Byl to divizní generál Vojtěch Boris Luža.

Z legií do armádní elity

Vojtěch Luža se narodil 26. března 1891 v Uherském Brodu. Po maturitě na reálce začal studovat elektrotechniku v Brně, kterou však nedokončil, neboť byl po vypuknutí první světové války povolán do císařské armády. Po absolvování školy pro důstojníky v záloze byl odvelen jako velitel čety na východní frontu, kde v srpnu 1915 padl v hodnosti podporučíka do ruského zajetí. Za necelý rok již ale nastoupil službu u srbské dobrovolnické armády, která prodělala těžké boje s bulharskými a německými vojsky v Dobrudži. Luža zde bojoval ve funkci velitele kulometné čety a posléze i kulometné roty, v září 1916 utržil též lehké zranění. V lednu 1917 pak požádal o přeložení do formujících se československých legií, krátce nato přestoupil na pravoslaví a přijal jméno Boris. V legiích byl Luža zařazen do 2. střeleckého pluku a bylo mu svěřeno velení kulometné roty. V této funkci se jako 26letý zúčastnil i památné bitvy u Zborova. Lužova jednotka poté aktivně zasáhla i do dalších bojů s německými vojsky a posléze i bolševiky. Luža se vypracoval až na zástupce velitele celého pluku. Po dobrodružné sibiřské anabázi se navrátil do vlasti v dubnu 1920.

V osvobozené vlasti se Luža záhy stal jedním z nejvýznamnějších příslušníků důstojnického sboru. Velel postupně pěšímu pluku, brigádě i armádnímu sboru, absolvoval studia na vojenských školách v Praze i v Paříži. V letech 1924-1929 byl přednostou operačního oddělení hlavního štábu čs. armády, působil též jako pedagog na vysoké škole válečné, v letech 1932-1935 dokonce jako její velitel.

Jeho kariéra dosáhla vrcholu v roce 1937, kdy byl jmenován, již v hodnosti divizního generála, zemským vojenským velitelem pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Údajně se s ním tehdy počítalo jako s budoucím náčelníkem hlavního štábu. Za zářijové mobilizace v roce 1938 byl Luža jmenován velitelem II. československé armády. Jeho úkolem tehdy bylo zastavit nepřítele na severní Moravě, v místě nejpravděpodobnějšího útoku německých vojsk. Když se začalo schylovat k řešení, které mělo získat hitlerovskému Německu československé pohraničí bez jediného výstřelu, odjel Luža s dalšími čs. generály za Edvardem Benešem, aby mu tlumočili stanovisko armády postavit se nepříteli na odpor i bez pomoci západních velmocí. Ani to nezabránilo přijetí mnichovské dohody. Luža byl zásadním odpůrcem této kapitulace - patřil dokonce ke skupině důstojníků, kteří ještě v prvních říjnových dnech roku 1938 uvažovali o svržení Syrového vlády vojenským převratem.

Trpká zkušenost Mnichova vedla generála Lužu k hledání příčin této události. Nalézal je krom jiného i v morálně-politickém stavu československého národa, který považoval za dekadentní. Kritizoval změkčilost, neprůbojnost a zbabělost některých jeho příslušníků, kteří nebyli ochotni prolévat krev pro svoji ohroženou vlast. "Propagovali jsme důsledně humanitní filosofie, pacifismus, panevropanství, internacionalismus a podařilo se nám úspěšně vštípit zdravému a inteligentnímu národu překultivovanou, dekadentní filosofii, neshodující se se skutečnými požadavky doby," napsal Luža v elaborátu, který je dodnes považován za klíčový dokument k politickému myšlení elit "neporažené armády".

Vrchní velitel domácího odboje

Záhy po okupaci Čech a Moravy se generál Luža zapojil do organizace protinacistického odboje na Moravě. Od počátku se však choval velice opatrně a zůstával poněkud stranou rozvětvených struktur ilegální vojenské odbojové skupiny Obrana národa (ON). Nesdílel optimistickou představu architektů této organizace, že Německo bude poraženo již v průběhu několika měsíců. Přesto máme doloženo, že hlavní osobnosti vojenského odboje v protektorátu již v létě 1939 o Lužových odbojových aktivitách věděly - v šifrované korespondenci se zahraničním odbojem je Luža nazýván, patrně pro svou temperamentní a prudkou povahu, "Borisem Hrozným".

Luža kolem sebe vytvořil skupinu spolehlivých lidí, povětšinou sokolů a bývalých legionářů. Udržoval kupříkladu kontakt s předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem či s odbojovou skupinou Parsifal českého diplomata Arnošta Heidricha. Po propuštění z armády byl Luža zaměstnán jako vládní rada Zemského úřadu v Brně, v březnu 1941 byl však jako legionář penzionován. Když přišel v září 1941 do Prahy Heydrich a začal likvidovat český odboj, odešel Luža okamžitě do ilegality. Skrýval se nejprve ve vesničce Javůrek u Domašova, později v Bosonohách nedaleko Brna. Právě zde s ním koncem roku 1942 navázali kontakt představitelé odbojové organizace Přípravný revoluční výbor (PRV) prof. Josef Grňa a kpt. Karel Veselý-Štainer a požádali jej o vojenské vedení organizace.

Luža tuto nabídku přijal a začal pracovat na plánech ozbrojeného povstání proti okupantům. Plně akceptoval též politický program PRV, který sice počítal s účastí všech vrstev národa na osvobození, ale byl posunut výrazně doleva. Luža tak navázal na ideový vývoj českých důstojnických odbojových elit, které kritikou předmnichovského režimu dospěly během okupace k myšlence zásadní reformy státního systému. Jejich představy o "nové republice" bychom dnes označili za radikálně sociální - přestože se vojáci plně hlásili k idejím T. G. Masaryka, nepřáli si obnovení politických stran a počítali s úzkou poválečnou spoluprací se SSSR. Díky přijetí tohoto programu mohlo dojít k myšlenkovému sblížení českých vojáků s komunisty. Opačný vývoj v Polsku vedl k faktické válce mezi občanskou a komunistickou odbojovou složkou.

Během roku 1943 se generál Luža stále ukrýval na moravském venkově a plánoval povstání. Navázal též kontakt s vojenským odbojem na Slovensku, odkud obdržel na jaře 1944 vzkaz exilové vlády v Londýně. Některé odbojové kruhy dokonce uvažovaly o tom, že by Luža mohl na Slovensko odejít a řídit zde povstání. Luža však nakonec odešel v létě 1944 do Čech, kde se účastnil jednání o vytvoření zastřešující organizace nekomunistického odboje, která dostala název "Rada tří". Generál Luža převzal vedení její vojenské složky a začal podnikat konkrétní kroky. Počátkem září 1944 odeslal do Londýna urgentní žádost o dodávku zbraní, pod kterou se podepsal jako "vrchní velitel domácího odboje". Vydal též směrnice proti důstojníkům, kteří se dosud nezapojili do domácího odboje: "Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností."

Pomstěni budeme!

Záhy po vydání směrnice došlo k dalšímu zatýkání ve vojenském odboji. Luža, pobývající v Říčanech u Prahy, se rozhodl vrátit na Moravu. S pobočníkem kapitánem Josefem Korešem odešel 28. září 1944 do Kácova a odtud se vydali lesními a polními cestami proti proudu Sázavy. Po 120kilometrové pouti se rozhodli odpočinout si ve vesnici Hříště u Přibyslavi. Dostali se však do hledáčku místních četníků, kteří absolutně netušili, kdo se v Hříšti nachází. Vešli do hostince, kde si právě Luža s Korešem sušili promočené věci, a s namířenými pistolemi je vyzvali, aby se vzdali. Generál Luža okamžitě sáhl po zbrani a vystřelil na velitele četníků Bohuslava Mečíře, ten však s dalšími dvěma muži palbu opětoval a generála zastřelil. Korešovi se sice podařilo z hostince utéci, ale když viděl, že kvůli zranění nemůže četníkům uniknout, spáchal sebevraždu. Stačil ještě údajně zavolat dvě věty: "Je ostuda, že Čech střílí Čecha" a "Pomstěni budeme!".

Na první pohled se může zdát, že jednání Luži a Koreše bylo zbrklé: četníci nemohli tušit, že mají před sebou hlavu vojenského odboje v protektorátu, a oba muži navíc disponovali nezávadnými úředními doklady. Sám Luža ovšem měsíc před tragédií v Hříšti vydal směrnici, v níž mimo jiné uvedl: "Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud." Luža tedy jednal naprosto ve smyslu vlastních směrnic.

"Četníky musíme pobít"

Reakce odbojových představitelů na Lužovu tragickou smrt byla jednoznačná. Lapidárně to vyjádřil jeden z partyzánů slovy: "Četníky musíme pobít." Rozkaz k zavraždění přibyslavských četníků vydal Lužův nástupce ve funkci vojenského velitele Rady tří plukovník Josef Svatoň. Pověřil Lužova syna Radomíra. Ten byl po otcově přechodu do ilegality krátce vězněn gestapem, po propuštění se záhy uchýlil do ilegality a nyní působil v partyzánském hnutí.

Akce měla kromě odvety působit též jako výstraha českým četníkům, aby při plnění povinností nevystupovali příliš horlivě. Operace se uskutečnila 26. října, kdy partyzáni pod vedením mladého Luži obsadili přibyslavskou stanici. Její velitel Mečíř byl v pracovní neschopnosti, neboť se po Lužově smrti psychicky zhroutil z představy, že zastřelení dvou příslušníků odboje nezůstane bez odezvy. Partyzáni Mečíře na přibyslavskou stanici přesto vylákali a spolu s dalšími čtyřmi druhy mu sdělili partyzánský rozsudek - trest smrti. Četníci pak byli postupně ve sklepě popravováni. Jeden z nich, Jiří Hörner, však byl "pouze" těžce zraněn, a svoji popravu tak přežil.

Událost v Přibyslavi byla již v poválečné době lidmi neznalými domácího odbojového prostředí zpochybňována, neboť mezi popravenými četníky byli i lidé, kteří s Lužovou smrtí neměli nic společného. Radomír Luža však v nedávno publikovaném rozhovoru uvedl, že v rozhodnutí přibyslavské četníky zlikvidovat sehrálo svoji roli i jejich momentální chování v rukou partyzánů: "Ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost. Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou."

(Když tak neučinil autor článku, činí za něj redakce CS-magazínu. Tzv. poprava pěti četníků byla prachsprostá vražda, výše uvedené zdůvodnění Radomíra Luži je evidentně účelové tvrzení mající za účel zamaskovat skutečnost.)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)