Listopad 2004

Všude svině bolševický. Petr Cibulka na svém nekončícím turné

Jan Kovalík

Kampaň před listopadovými volbami se teprve rozbíhá, ale jeden kandidát má už náskok. Svou kampaň vede Petr Cibulka neúnavně a dlouhá léta. Jeden z nejodvážnějších disidentů se však do svého boje proti „fízlovskému systému tohoto kriminálního státu, který ovládají estébáci a ruské tajné služby“, už ponořil tak hluboko, že mu dávno přestali rozumět i jeho někdejší souputníci z Charty 77.

Každého odvolat

Je pátek odpoledne a na rohu Lidického náměstí v centru Ústí nad Labem parkuje modrá dodávka s nápisem www.cibulka.net. Petr Cibulka, dnes podsaditý čtyřiapadesátník s rozcuchanými vlasy v zářivě modré košili, zahajuje mítink. „Nevěříte politikům a jejich novinářům? No konečně! Věřme sami sobě,“ hřímá do mikrofonu na lidi čekající na autobus. „Myslíte, že už vládnoucí garnitura nakradla dost a přestane? Neznám zloděje, který přestane krást, když má dost,“ volá Cibulka.

Jako recept nabízí co nejširší zapojení občanů, kteří by hlasovali v referendech například o odvolání lokálního policejního ředitele, soudce či kteréhokoli politika; nijak blíž tuto vizi nerozvádí. Ústecké voliče však apel stále ne a ne zaujmout. Nikdo se ani na opakované výzvy na nic neptá, jen opodál se občas na chvíli zastaví někdo z kolemjdoucích. Druhého mikrofonu se tedy chopí manažerka Cibulkovy strany Pravý blok Míla Jebavá a klade předsedovi otázky namísto občanů: „Byli jsme už mnohokrát obelháni. Můžeme vám opravdu věřit?“ Nebo: „Petře, mohl bys říct něco o referendech?“ Po půlhodině se daří zaujmout alespoň jednoho potencionálního voliče. „Je tu nezaměstnanost a málo bytů a je to kvůli přistěhovalcům, co s tím uděláte, aby nám bylo líp?“ pokládá první otázku asi čtyřicetiletá paní v koženkové bundě. Předseda se pohotově chytá posledního bodu: „Pokud tato vláda podporuje přistěhovalectví, ohrožuje tím existenci této země.“

Mítink končí, tandem Pravého bloku uklízí letáky a balí. Do Senátu a všech krajů kandiduje Petr Cibulka už od roku 1996, v posledních senátních volbách v Brně získal 13 %.

Nasaď hypnózu

Petr Cibulka pracoval jako topič, zeměměřič a knihař a v komunistických vězeních si odseděl téměř pět let. Jeho tehdejší přátelé z disentu o něm mluví jako o asketovi, který tehdy „jedl jen fazole z konzervy a pořád něco organizoval“. Poprvé šel do vězení na dva roky v roce 1978 – za to, že lidem předával informace o chystaných koncertech undergroundových kapel. Později putoval do vazby či do vězení ještě několikrát (v roce 1985 za to, že v pražské restauraci U Bubeníčků nebyl spokojen s obsluhou a zanadával přitom na komunisty). Nakonec u něj tajná policie našla tak velké množství samizdatu, že měl Petr Cibulka strávit v base plných jedenáct let. Z cely ho po roce vysvobodila revoluce. Kolegům v brněnském Občanském fóru však brzy vyčetl málo důrazný postup proti komunistům a rozešel se s nimi ve zlém.

V roce 1991 ještě udělal velký čin: ve svých novinách publikoval seznamy udavačů StB. Od té doby Cibulka za finanční pomoci krajanů drží při životě svou vlastní stranu Pravý blok a objíždí zemi se svým programem vymýcení fízlů a zavedení přímé demokracie.

Pokus o rozhovor s ním končí brzy. Na schůzku v pražské kavárně přichází Petr Cibulka v doprovodu své přítelkyně Míly Jebavé. Brzy stáčí řeč na vize blížící se katastrofy: „Světu hrozí nukleární válka. Možná už dnes jsou v Americe rozmístěny kufříkové atomové bomby od KGB.“ Jeho představa o správě země je taková: měla by se jí ujmout „opravdová elita“, k moci by se ovšem nedostávala volbami. Jak by se tedy vybírala? „Existuje metoda, kterou používala ruská vojenská rozvědka, jmenuje se regresní hypnóza. Tou zjistíte všechno,“ prozrazuje Cibulka. Kdo by tvořil výběrové komise a jakou roli by v celém systému hrál sám Cibulka, už nevysvětluje.

Během rozhovoru schůzku několikrát přerušuje zazvonění mobilního telefonu. „Jasně, ten je na seznamech. Svině bolševická,“ přitakává vůdce Pravého bloku. Dodatečné otázky už přestávají Petra Cibulku těšit: „Neodpovím vám, pokud mi neslíbíte, že dostanu článek v ještě rozpracované fázi. A chci mít poslední slovo před tiskem.“

Vyrovnání

Nad dnešním tažením svého někdejšího známého krčí rameny i ti nejtvrdší bojovníci proti komunismu. „Před listopadem udělal obrovský kus práce, ale teď už se s ním nedá spolupracovat. Vlastně ani není na čem. Je demokracie a lidé mohou klidně spát,“ konstatuje Jiří Gruntorád, který si za svobodu slova odseděl čtyři roky a dnes spravuje knihovnu exilové a samizdatové literatury. Aktivista z justičního spolku Šalamoun John Bok míní: „Petr Cibulka dnes jedná stejně nedemokraticky jako komunisté. Proto se z jeho přátel najednou stávají nepřátelé. Je to smutné promarnění života.“ A režisér Břetislav Rychlík, který kdysi organizoval petici za Cibulkovo propuštění, připomíná nedávnou demonstraci, která vedla k rezignaci šéfa Úřadu vlády kvůli jeho esenbácké minulosti: „Jaký fízlovský systém? To je přece náznak, že tu je určitá očista. Že začalo vyrovnání s minulostí – nikoli revanš, ale jasné pojmenování toho, v čem jsme žili a co jsme dělali.“

(Respekt)