Listopad 2004

Zpráva o radosti, strachu a pochopení

Jan Kovalík

Na Giselu Pačanovou se nedávno usmálo štěstí. Po letech snů o novém bytě dostala tu vytouženou zprávu: úředníci doporučili její žádost radnici ke schválení, takže může pomalu sbalit rodinu, objednat stěhováky a dát vale plísním ve svém starém 1 + 1 na ostravské periferii Přívoz. Radost, která u Pačanových vypukla, byla stejně tak velká jako předčasná. Když si totiž přišli nový byt prohlédnout, někdo z nájemníků si všiml barvy jejich vlasů a kůže.

Čisto a slušno

„Moc jsme se do nového těšili. Dcera má těžkou alergii a tyhle plísně jsou na ni mor,“ ukazuje Gisela Pačanová na kuchyňské stěny. V přízemním bytě žije se svým druhem a dvěma dětmi. Mimochodem – o jejich zdraví se bojí tím víc, že jde o skutečně vyvzdorované potomky. Paní Pačanovou totiž před šesti lety na ostravské klinice po druhém porodu bez jejího vědomí sterilizovali, a když pak syn po pár dnech zemřel na srdeční vadu, prodali zoufalí manželé auto, a zaplatili si umělé oplodnění.

Stěhování se ale nakonec nekonalo. Před schůzí rady totiž dorazil na stůl starosty radnice Ostrava-Přívoz dopis lidí z adresy, kam se rodina měla nastěhovat. „Nepřejeme si, aby do domu, kde vládne pořádek a čistota, přišli nepřizpůsobiví lidé. A Romové jsou svou nepřizpůsobivostí známí,“ stálo v něm. Když se pak radní sešli, dali v neveřejném hlasování za pravdu znepokojeným obyvatelům. K Pačanovým pak po telefonu dorazila úřední zpráva, že byt nedostanou.

„Podívejte se, my tady platíme nájem, máme tu čisto a jsme tu slušní,“ vysvětluje jedna z obyvatelek domu Marie Pásková, proč se svým podpisem k dopisu připojila. „A teď se mi najednou od sousedů doneslo, že se má do domu nastěhovat početná romská rodina.“ Početná? Je možné tím slovem označovat partnerskou dvojici s dvěma dětmi? „Podívejte, já je neznám, ale to je vždycky tak. Přihlásí se dva a pak je jich tu osm,“ říká paní Pásková. Kdo dopis sepsal a nabídl jí ho k podpisu, nechce říci – stejně jako její soused Jindřich Friedel. „To se tu tak sepsalo v domě, mezi lidma,“ sděluje pan Friedel. „Já si vybírat sousedy nechci, to by měla udělat radnice, ale dbát přitom na to, aby se tu dalo poklidně žít.“

Aniž se zjistilo, či se úředně stanovilo, čím Pačanovi brání poklidnému žití, ocitla se rodina zpět na čekací listině. „Řekli mi, že najít jiný byt bude chvíli trvat. To první hledání trvalo sedm let, tak teď uvidíme,“ říká partner paní Pačanové Roman Zahradník. Fakt, že se žádné stěhování konat nebude, se dozvěděl, když na radnici zavolal kvůli termínu. „Úřednice z bytového odboru mi řekla, že to rada zamítla. Důvod prý nezná,“ vzpomíná pan Zahradník.

Názory na zásah radních proti Pačanovým se v úřednickém Přívoze různí. „Prostě jsme se na poslední chvíli rozhodli k pokusu pronajmout byt za tržní cenu, a teprve když nebude mít nikdo zájem, opět ho nabídneme čekatelům,“ říká místostarosta Vilém Antončík, který hlasoval proti pronájmu Pačanovým. „Dopis jsem sice viděl, ale nebyl pro mne podstatný.“ Jeho kolega, místostarosta Milan Svoboda, své hlasování tají. Ale pohnutky obyvatel, kteří odmítají sousedy podle etnického kritéria, chápe. „Já ty čekatele také konkrétně neznám, ale starousedlíky chápu – jsou zvyklí na svůj způsob života a vyjadřují nějaké obavy a my to nemůžeme hodit za hlavu. Proto jsme rozhodli tak, jak jsme rozhodli,“ říká Svoboda.

A starosta čtvrti Lubomír Karpíšek je stejného názoru. „Ti obyvatelé Romy znají a moc dobře vědí, co umějí.“ Pan starosta sice paní Pačanovou a její rodinu též nikdy v životě neviděl, na jeho argumentaci to ale nemá žádný vliv: „Vy byste si sedl za stůl s usopleným, špinavým a smradlavým člověkem?“ říká. „Já tedy ne. Mám k těmto lidem určité výhrady.“ Jen poslední ze šéfů radnice, třetí místostarosta Václav Janalík, který hlasoval pro pronájem, má na věc jiný názor. „Je to slušná rodina,“ říká komunální politik, který jako jediný ze všech aktérů bytového dramatu Pačanovy osobně navštívil. „Podle mého názoru je to ze strany města nešťastné rozhodnutí. Ale už padlo, bohužel.“

(Respekt)