Listopad 2004

Dědictví starého dědka. Před pětapadesáti lety zahájil Konrad Adenauer rekonstrukci Německa

Miroslav Kunštát

Za několik dní si Němci připomenou výročí, které otevírá stále živou otázku: Na jakých tradicích chtějí dnes budovat svůj stát? Patnáctého září 1949 byl zvolen prvním spolkovým kancléřem Konrad Adenauer – tehdy již 73letý kmet –, a to většinou jednoho hlasu, svého vlastního. Mnozí byli právem skeptičtí, protože nepůsobil jako člověk, který má dost energie na obnovu zničené země. Přesto se mu to podařilo. Zpětný pohled na Adenauerovu éru připomíná, jak diametrálně se lišila jeho koncepce zahraniční politiky od té dnešní. Zejména pak vůči Spojeným státům.

Budování státu

Adenauerova přezdívka zněla „der Alte“ a zpočátku byla spjata spíše s negativními konotacemi (v češtině bychom řekli „dědek“). Později se však stala obdivným označením pro muže, který se stal symbolem poválečného zázraku. Je sice pravda, že 15. října 1963 musel být ze svého kancléřského sídla téměř vypuzen a nahrazen svým někdejším blízkým spolupracovníkem, posléze však i konkurentem Ludwigem Erhardem. Avšak když o čtyři roky později zemřel, loučila se s ním v kolínském dómu celá západní Evropa jako se „symbolem epochy“. Tehdy byla také ve staré spolkové republice řada náměstí a ulic pojmenována po stařičkém kancléři. Adenauerova rezidence v porýnském Rhöndorfu se na několik let stala poutním místem.

V závalu současných problémů se už ale na poselství otce zakladatele tolik nevzpomíná. A ve východních spolkových zemích se nepřipomíná vůbec. Jména tamních ulic tak přesně odrážejí stav mysli na východě: poněkud kosmeticky očištěné názvy z dob NDR v kombinaci s rekonstrukcí starých, co možná nejhistoričtějších a tudíž nekonfliktních jmen.

Připomínají-li si dnes Němci Adenauera, vidí v něm především symbol dvojího západního zakotvení poválečného Německa – v myšlence evropské integrace a v těsné euroatlantické vazbě. Adenauer byl přesvědčen, že zahraniční politika je klíčem k svobodnému Německu. „Kdyby se bývalo na základě naší zahraniční politiky nepodařilo zachovat naši svobodu, stali bychom se komunistickými se všemi odpovídajícími vnitropolitickými důsledky,“ napsal v šedesátých letech ve svých vzpomínkách. Na rozdíl od dnešní německé politické elity kladl enormní důraz na dobré vztahy se Spojenými státy, v jejichž pomoci viděl jedinou naději na přežití západní Evropy a Německa. Usiloval tedy o co největší angažovanost a přítomnost Američanů v Evropě.

Podobně chtěl co nejrychleji zapojit svoji zem do NATO, což nebylo vůbec jednoduché, protože většina jeho spoluobčanů odmítala o armádních záležitostech byť jen mluvit. Vždyť jen osmatřicet procent Němců se v roce 1955 v průzkumech veřejného mínění vyslovilo pro obranu země v případě válečného konfliktu.

Adenauer také usiloval o zlepšení odedávna špatných vztahů s Francií. Právě snaha o sblížení vedla k postavení základů dnešní Evropské unie. Byl to Adenauer, kdo v březnu roku 1950 Francouzům nabídl, aby se zřídil společný parlament těchto zemí, což se mělo stát impulsem k užší spolupráci západní Evropy. Nejdříve byl sice odmítnut, protože v prvních letech existence SRN sociální demokraté nechtěli obětovat německou jednotu myšlence západoevropské integrace, později se ale mlčky s Adenauerovou strategií ztotožnili.

Nicméně dnes tolik adorované německo-francouzské poválečné partnerství prošlo řadou zatěžkávacích zkoušek. Stačí připomenout krach smlouvy o Evropském obranném společenství ve francouzském parlamentu v roce 1954 či nesoulad v řešení sárské otázky.

Pokud jde o politiku vůči komunistickému východu, tak zde byl samozřejmě mnohem opatrnější. Už proto, že se neustále obával sovětského útoku. Jakmile Adenauer dosáhl navázání diplomatických styků s Moskvou a propuštění německých válečných zajatců v roce 1955, zmrazil jakékoli politické kontakty s ostatními východoevropskými státy. Bilaterálně chtěl jednat až s vládami, které vzejdou ze svobodných voleb. Pragmatickým jednáním s Moskvou byl však podle okolností nakloněn.

Je třeba trpělivost

Adenauerovo vnitropolitické dědictví je méně jednoznačné. Ve své vlastní straně CDU praktikoval dosti autoritativní styl, který do značné míry překryl původní pluralitu názorů a koncepcí. Zároveň ale byl mistrem ironického humoru a jeho úsporné vyjadřování (filologové museli konstatovat velmi omezenou slovní zásobu) bylo pro občany naprosto srozumitelné. Historikové se shodují v tom, že Adenauerova éra dodala Němcům nového sebevědomí, a tudíž i vypočitatelnosti směrem navenek. Tato éra měla s předchozí výmarskou demokracií málo společného. Zdědila však její elity, Adenauer coby dlouholetý starosta Kolína nad Rýnem se stal ostatně jejich symbolem. Mnohdy přimhouřila oči i nad elitami nacistickými, a to prakticky v celém veřejném sektoru. Symbolem této prapodivné kontinuity, z dnešního pohledu nepochopitelným, byl zejména šéf kancléřova úřadu Hans Globke, autor oficiálního nacistického komentáře k protižidovským tzv. norimberským zákonům. Katalog podobně zatížených jmen je však nepoměrně delší. Německé vyrovnání se s minulostí nebylo totiž jednorázovým aktem či událostí, nýbrž dlouhodobým procesem (akcelerovaným zejména generační proměnou a událostmi z konce 60. let).

Připomínka Adenauerova malého jubilea může být užitečným zastavením v situaci, kdy současné Německo vstupuje do nejistého reformního období. Západoněmecký stát blahobytu, do značné míry spjatý s Adenauerovým a Erhardovým jménem, se po pádu železné opony nedaří financovat. Jako pojítko mezi starými a novými spolkovými zeměmi však nefungoval nikdy. Němci si bohužel nepřiznali, že se jejich stát stal po připojení bývalé NDR součástí postkomunistického světa, do něhož nelze osvědčené modely a postupy pouze mechanicky importovat. Přeje-li si dnes pětina Němců, aby byla znovu postavena Berlínská zeď (viz nedávné průzkumy agentury FORSA), pak je to další, dodatečný důvod k zamyšlení nad Adenauerovým dědictvím a jeho často opakovanou větou: „Je třeba mít trpělivost, trpělivost a ještě jednou trpělivost.“

(Respekt)