Listopad 2004

Zapomenutí příbuzní Lužičtí Srbové

Čestmír Lang

Jak se mohl na východním okraji Německa téměř jeden a půl tisíciletí udržet malý slovanský národ s podivným jménem Lužičtí Srbové? Nepatří vlastně na Balkán? Proč tato národnostní menšina, která i v době největšího rozkvětu nečítala více než sto tisíc obyvatel, pohlížela na Čechy jako na "velké bratry", a dvakrát - v letech 1918 a 1945 - dokonce usilovala o připojení k Československu?

Na otázky, které se dotýkají dějin Lužických Srbů, ale i Čechů, odpovídá kniha pětasedmdesátiletého žurnalisty a historika Klause Hemmoa Dlouhá cesta do Evropy. Její autor, který strávil jako rozhlasový korespondent bývalé NDR čtrnáct let v Moskvě, Praze a Vídni, v ní podává osobitý nástin dějin tří slovanských národů - Lužických Srbů, Poláků a Čechů. Hemmo, původem Lužický Srb, věnuje téměř polovinu knihy dějinám svého národa, v nichž hrály nemalou roli vztahy mezi Budyšínem (německy Bautzen) a Prahou.

Lužičtí Srbové byli jedním z dvaceti kmenů, které se v 6. století usídlily v prostoru mezi budoucím Berlínem a Krušnými horami. Podmínky pro usídlení tam byly mimořádně vhodné, protože germánské kmeny v době stěhování národů odtáhly do jižní Evropy. Na sever od Chotěbuze vzniklo hradiště Raduš, první dnes vzorně rekonstruované - centrum Lužických Srbů. Je jedním z dvou set hradů na tomto území, které Němci označují jako Lausitz. V Budyšíně, přirozeném centru Lužice, sídlí předsednictvo spolku Domovina, redakce Srbských novin a lužické nakladatelství.

Krvavý poker dějin

Prvním dobyvatelem Lužice byl Karel Veliký, který si polabské Slovany podrobil v roce 843, po válce trvající sedm let. Na Sále vybudoval limes sorabicus, ochranný val, který se táhl od Magdeburgu až k Řeznu. Bojovné slovanské kmeny se celé deváté století marně pokoušely získat nezávislost. Konflikt eskaloval za vlády Jindřicha I. a jeho nástupce Oty I., který usiloval o posunutí hranice německého království k Odře. Aby své zájmy prosadil, obrátil se na místní markrabata s prosbou o pomoc. Nejbrutálnější z králových pomocníků byl markrabě Gero, který v roce 939 pozval třicet slovanských knížat na hostinu, kde je nechal zákeřně povraždit. Následovalo povstání, které bylo definitivně potlačeno až v roce 963.

Horní Lužice byla v 11. století jistou dobu pod vládou polských a českých knížat. Ve 12. století pak byla spolu s Dolní Lužicí připojena k českému království, k němuž patřila téměř sto let (1158-1253). Do této doby spadá vlna německé kolonizace: do roku 1300 se v Lužici usídlilo na dvě stě tisíc německých řemeslníků a rolníků. Slované se stali na svém historickém území národnostní menšinou a byli vystaveni tlaku germanizace.

Kulturní sebeurčení

S rozšířením protestantismu bylo devadesát procent lužických kostelů transformováno v luteránské modlitebny, které podléhaly místním šlechticům. Ti povolovali slovanský jazyk při bohoslužbách. Výsledkem byl nebývalý kulturní vzestup - v roce 1574 byl vydán luteránský katechismus, první kniha v lužickosrbském jazyce. Po katastrofě třicetileté války došlo s nástupem celoevropského absolutismu k územním centralizacím - Lužice byla připojena k sasko-merseburskému knížectví. Následoval znovu zákaz používání lužické srbštiny, odůvodněný tím, že jde o bezbožný jazyk, jimž se šíří hluboce zakořeněná nenávist a odpor proti křesťanské moci. Situace se nezměnila ani v 18. století za pruské vlády. Přesto bylo v letech 1650-1730 vydáno v lužické srbštině jedenatřicet náboženských knih a jazykových učebnic. V roce 1790 začal v Budyšíně vycházet první měsíčník a o půlstoletí později byla založena vědecká společnost Macica Serbska. Po období kulturního uvolnění, během něhož se jazyk vrátil do škol, přišla s nástupem Bismarcka k moci další vlna represí. Architekta sjednocení Německa totiž pobouřil poslanec Jan Arnošt Smoler panslavistickými idejemi a cestami do Ruska. Kancléř nařídil zákaz používání lužickosrbského jazyka a učebnic na školách.

Léta marných nadějí

13. listopadu 1918 se za předsednictví saského poslance Arnošta Barta konstituoval lužický Národní výbor, který poslal své zástupce na mírová vyjednávání do Versailles, aby tam prosadili buď autonomii Lužice, nebo její připojení k Československu. Beneš sice podporoval nároky na autonomii, ale k přání o připojení se nevyjadřoval z obavy, že by k novému mnohonárodnímu státu bylo vedle Podkarpatské Rusi připojeno ještě další politicky nevyzpytatelné území. Bart byl po návratu z pařížských jednání odsouzen výmarskou republikou k dvouletému vězení.

Výmarská vláda sice Lužici její jazyková práva ponechala, nicméně Slované na Labi pro ni představovali "podezřelý faktor". V roce 1924 bylo na ministerstvu vnitra konstituováno zvláštní oddělení pro dohled nad krajanským spolkem a tiskem. Navíc míšeňský biskup rozpustil pražský seminář lužických Srbů, který byl založen již v roce 1706 a od počátku fungoval jako kulturní osa mezi Budyšínem a Prahou.

Na počátku 30. let v Lužici eskalovaly srážky mezi SA a aktivisty DKP, kterou nacisté považovali za tajného spojence Lužických Srbů. Hitlerova ideologie neměla v Lužici živnou půdu. Přes (později nedodržené) sliby pozemkové reformy musela NSDAP konstatovat: Naše myšlenky jsou většinou obyvatel bojkotovány. Nejsme schopni organizovat místní mítinky, protože nikdo nepřijde.

S nástupem Hitlera k moci byla rozpuštěna organizace lužického Sokola, šéf knižního nakladatelství byl zatčen a slovanští školní inspektoři propuštěni. V ministerstvu vnitra byla sekce kontroly nad Lužicí personálně posílena. V Čechách se v červenci 1933 konala shromáždění solidarity s Lužickými Srby: na největším z nich - v Mnichově Hradišti - demonstrovalo třicet tisíc osob.

9. května 1945 byl znovu založen Lužický národní výbor, tentokrát přímo v Praze. Jeho předseda, farář Jan Cyž, veřejně propagoval připojení Lužice k Československu. Ve Varnsdorfu a v České Lípě byla založena lužickosrbská gymnázia, v Rumburku tiskárna. V pražském rozhlase byla zřízena zvláštní krajanská redakce. V červenci 1945 prohlásil na pražském shromáždění jeden lužickosrbský politik pateticky: Zem k zemi, bratr k bratru, Lužice k Československu! Na Postupimskou konferenci bylo zasláno memorandum s žádostí o připojení k ČSR. Proti tomuto návrhu se však postavilo nejen vedení východoněmecké komunistické strany, ale i sám Stalin. Koncem všech nadějí byl pak únor 1948.

Pod vlivem výše zmíněných nálad se Pieckova a Ulbrichtova vláda snažila o velkorysou podporu Lužických Srbů. Ta byla milostivě realizována za jediného předpokladu Lužičtí Srbové musejí podporovat komunistickou vládu NDR. Na přelomu let 1989 a 1990 zasedal v Budyšíně lužickosrbský kulatý stůl. V současné době vláda nové spolkové republiky zajišťuje Lužickým Srbům stejná práva jako všem ostatním národnostním menšinám.

(Klaus Hemmo: Der weite Weg nach Europa. (Dlouhá cesta do Evropy). Vydalo nakladatelství Patmos Verlag, Düsseldorf 2004. 233 strany, cena 20,50 eura, náklad neuveden.)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)