Listopad 2004

CIA se třese v základech. Současný stav západní špionáže je CIA se třese v základech. Současný stav západní špionáže je neudržitelný

Igor Lukeš

Hlavní témata současné prezidentské kampaně ve Spojených státech určily teroristické útoky z 11. září 2001. Jsou jimi zahraniční politika, národní obrana a tajné služby.

Veřejný zájem o zpravodajství je netypický, ale logický. Vždyť irácká krize byla založena na předpokladu, že Saddám Husajn měl k dispozici zbraně hromadného ničení; s tím ostatně vystoupil v OSN i ministr zahraničí Colin Powell. Dnes je ale jasné, že tvrzení o zbraních v Iráku nebylo pravdivé. A právě tím se americké zpravodajské agentury vystavily intenzivní a veřejné kritice.

Navíc – útoky z 11. září 2001 strhly dosavadní romantickou představu o síle a vševědoucnosti amerických tajných služeb. Selhání zpravodajců dokonce vyvolalo pochybnosti o tom, zda se má otevřená liberální demokracie špionáží vůbec zabývat.

Trocha historie

Není to tak nesmyslná otázka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Před druhou světovou válkou byli agenti považováni za padlé bytosti, které přežívaly jen na okraji slušné společnosti. Např. americký ministr zahraničních věcí Henry L. Stimpson v roce 1929 zrušil ofenzivní kryptografické oddělení a odůvodnil to tím, že slušní lidé nečtou cizí dopisy. Negativní postoj ke zpravodajství se změnil až během druhé světové války. Právě boj s nacismem obestřel agenty příchutí romantiky a udělal z nich – většinou oprávněné – hrdiny. Od roku 1947 se postavení zpravodajců ještě posílilo, protože to oni teď bojovali, zatímco vojáci jen chodili na cvičení.

Souboj západních tajných služeb se Sovětským svazem po druhé světové válce stál tisíce životů a miliardy dolarů. Když ale studená válka v sedmdesátých letech mířila k jednomu z vrcholů, ukázalo se, že CIA neměla v Sovětském svazu ani jeden skutečně spolehlivý zdroj.

Situace se dočasně zlepšila v osmdesátých letech, ale i tyto úspěchy měly život doslova jepičí – kvůli velkému počtu zrádců, kteří Moskvě prozradili téměř všechny operace americké tajné sféry. Je charakteristické, že tito zrádci mezi americkými zaměstnanci CIA, FBI a NSA (Národní bezpečnostní agentura) nebyli motivováni patologickou láskou k penězům a už vůbec ne úctou k sovětskému systému. Naopak, pouze jím pohrdali. Zrada byla pro ně formou hry a zdrojem perverzního vzrušení. Aby si užili nával adrenalinu, vydali stovky sovětských občanů, kteří dobrovolně pracovali v americkém zájmu, napospas mučitelům z KGB a často i popravčí četě.

Když studená válka končila v roce 1989, američtí zpravodajci mohli politikům ve Washingtonu nabídnout jen málo. Kdo se chtěl dozvědět o odehrávajícím se dramatu v Berlíně, Varšavě, Praze, Budapešti a Bukurešti, naladil si CNN. Zevnitř se komunismus ve východní Evropě zhroutil kvůli vlastním lžím, krutosti, hrubiánství, ekonomické neefektivnosti a občanské odvaze mnoha lidí. Zvnějšku pak kvůli mírovému tlaku papeže, změnám, které nastolili Ronald Reagan a Michail Gorbačov, hlouposti Brežněva (invaze do Československa a Afghánistánu); zásadně důležité hnutí Solidarita mělo podporu hlavně od evropských a amerických odborářů. Finančník George Soros, jeho chytře investované peníze a těch několik britských filozofů, kteří v husákovské Praze soukromě přednášeli o Aristotelovi, udělali pro porážku komunismu více než všechny západní zpravodajské služby dohromady.

Lze jistě namítnout, že hlavním úkolem CIA nebylo porazit komunismus. Bylo jím proniknout fasádou sovětského systému a pravdivě o něm informovat americké politiky. Ani v tomto ohledu ale nelze mluvit o úspěchu. Senátor Patrick Moynihan ve své knize Secrecy: The American Experience píše, že CIA si vůbec nevšimla, že už okolo roku 1975 Rusové „neměli boty, máslo, maso, byty, topení, telefony nebo toaletní papír“.

V polovině osmdesátých let sovětský systém doslova kolaboval: ideologie byla mrtvá, ekonomika na smrtelné posteli a soudržnost země ohrožena rostoucím nacionalismem. Tomu navzdory analytici CIA podle Moynihana udržovali dojem, že Sovětský svaz byl velmocí.

Vážný otřes

Proč tomu tak bylo, nejlépe naznačuje spisovatel a bývalý agent britské tajné služby John le Carré v knize Tinker Tailor Soldier Spy. Jedna z postav – státní zaměstnanec, jehož úkolem bylo dohlížet na tajné služby – varuje své kolegy: „Když uděláme z nepřítele hlupáka, ztratíme právo s ním bojovat.“ Jinými slovy, kdyby západní tajné služby naplno přiznaly, že sovětská říše byla na pokraji rozkladu, nemohly by odůvodnit svůj další růst, nebo i existenci. To je jeden z důvodů, proč téměř nikdo až do konce osmdesátých let neměl odvahu vidět, že Rudá armáda bude ve východní Evropě brzo balit kufry a spěchat na nádraží.

Senátor Moynihan porovnal vítězství a porážky amerických zpravodajských služeb a uzavřel, že to všechno dohromady byla jen bezedná jáma na peníze. Je to názor radikální, ale ne tak osamělý, jak by se mohlo zdát.

Hlavní protivník CIA – Sovětský svaz – padl v roce 1991, ale americké zpravodajské organizace to přežily. Po několika krátkých chvílích pochybností poměrně rychle našly nové nepřátele a nové zdroje nebezpečí. Taškent a Bejrút tak nahradily Berlín a Vídeň a Tigris vystřídal Labe.

Selanka devadesátých let ale skončila krutě – teroristickými útoky v září 2001. Ty zasáhly důvěryhodnost amerických zpravodajských služeb zcela zásadně. CIA a další podobné organizace stojí americké daňové poplatníky mezi 30 až 40 miliardami dolarů ročně, a přesto zemi před útoky nedokázaly ani ubránit, ani varovat. Navíc etický rozměr zpravodajství po 11. září je ještě komplikovanější než během studené války. Například v oblasti mezi Kaspickým a Aralským mořem začaly Spojené státy spolupracovat s řadou doslova odporných režimů (Uzbekistán) a to také nepřispívá k dobré pověsti zpravodajských služeb.

Selhání CIA před zářím 2001 a v předvečer útoku na Irák vyvolává řadu otázek. Ta hlavní zní: Je něco pravdy na tom, že zpravodajské služby úmyslně přetvořily produkt své práce tak, aby se hodil těm politikům ve Washingtonu, kteří se rozhodli napadnout Irák, ať už Husajn zbraně hromadného ničení měl nebo neměl? Jestli je odpověď na tuto otázku kladná, důsledky budou vážné.

Na konci srpna letošního roku republikánský senátor Pat Roberts navrhl od podlahy změnit svět amerického zpravodajství. Doporučil rozpustit CIA a rozdělit její úkoly mezi tři nové operační systémy. Ty by se zkombinovaly s částmi DIA (vojenské zpravodajství), FBI a NSA a podřídily jednomu řediteli národní zpravodajské služby. Tím by se jednou provždy měly odbourat informační bariéry, které přispěly ke katastrofám z 11. září: FBI měla jednu část signálu o hrozícím nebezpečí, CIA měla část druhou. Protože ale spolu obě organizace nemluví, nebyl nikdo schopen vytvořit si kompletní obraz. Není jisté, zda tento plán bude přijat. Ale představa, ze CIA by mohla být zrušena, zasáhla svět amerického zpravodajství jako sršní bodnutí.

Není cesty zpět

Špioni, agenti a tajné služby budou okolo nás věčně. Le Carré měl pro tenhle fenomén vysvětlení: „Lidem zvenčí je tajný svět atraktivní sám o sobě. Jen svou čirou existencí k sobě přitahuje ty, kdo nemají pořádnou kotvu.“ Tento lidský instinkt nic nezmění.

Plán senátora Robertse je ale možná jen prvním z řady dalších legislativních útoků na hradby, za nimiž operují americké zpravodajské služby. Podíváme-li se objektivně na jejich výsledky během studené války, na teroristické útoky v roce 2001 a na podivnou roli, kterou zvláštní služby hrály v předvečer útoku na Irák, musíme uznat, že je načase světem tajemství pořádně zatřást. Status quo není udržitelný.

(Respekt)