Listopad 2004

Špionáž: hra pro grázly?

Igor Lukeš

Jen málo profesí má samo na sebe tak brutálně realistický názor jako špioni. „Kdo si myslíš, že jsme?“ vybuchl Alec Leamas, hrdina knihy The Spy Who Came in from the Cold. „Myslíš, že jsme kněží, svatí nebo mučedníci? Jsme banda bláznů a taky zrádců; jsme zbabělci, sadisti a ožralové, hrajeme si na kovboje a indiány, abychom si osladili naše mizerné životy.“

John le Carré, bývalý příslušník britské zpravodajské služby a autor tohoto a mnoha dalších románů o špionech během studené války, vytvořil svět, jemuž vládne cynismus a zrada. Je to svět, jímž točí kariéristé, svět, který drtí všechny, kdo mají víru nebo ideály. I duše v tomhle prostředí mají jizvy. Nikdo v něm nikdy nevyhrává, nikdo z něj neodchází s čistým kontem. Je nasáklý ruskou vodkou a americkými cigaretami.

Špinavá práce

Le Carré není sám, kdo varoval před nebezpečnou svůdností zpravodajské profese. „Neumím si představit,“ napsala známá britská novinářka a spisovatelka Rebecca West, „že by špionáž mohla vytvořit úspěšnou civilizaci. Je to hra pro grázly.“ Navzdory těmto varovným hlasům zůstává zpravodajství profesí, která vzrušuje a přitahuje lidi všech typů. Lze jistě namítnout, že je především třeba rozlišit mezi fízlem a zpravodajským profesionálem. Nikdo nemá rád udavače, kteří poslouchají za dveřmi a hrají obojetnou hru proti vlastním přátelům.

Naproti tomu zpravodajci získávají a předávají informace, které jsou ve své většině konstruktivní hlavně tím, že stabilizují mezinárodní scénu. Říká se, že Oleg Pěnkovskij, podplukovník sovětské vojenské rozvědky (GRU), který pracoval ve prospěch Britů a Američanů během karibské krize, zásadně přispěl k tomu, že nedošlo mezi Varšavskou smlouvou a státy NATO k nukleární válce. Západ totiž díky němu věděl, co Moskva zamýšlí, a proto mohl dosáhnout mírového řešení diplomatickou cestou. A tak byl Pěnkovskij, jehož Sověti popravili v roce 1963, jednou z mála obětí krize, která by bez jeho informací mohla vést až k nukleární katastrofě.

Zpravodajce pracující pro dobrou věc až do sebeobětování lze vidět málokdy. Operují v temných koutech konfliktního světa a tak daleko od centra veřejné moci, aby mocní mohli předstírat, že s nimi nemají nic společného. „Byli ochotni použít informace obskurních agentů, o nichž sami nikdy ani neslyšeli,“ píše o politicích tohoto typu W. Somerset Maugham, další anglický spisovatel s osobní zkušeností ve světě profesionálních zpravodajců. „Vždycky ale v pravou chvíli zavřeli oči, aby nic z jejich špinavé práce neviděli, a mohli si tak dát své čisté ruce na srdce s pocitem, že se nedopustili ničeho nečestného.“

Drtivou většinu lidí ale zpravodajství nepřitahuje proto, že chtějí – tak jako Pěnkovskij – bránit dobrou věc a bojovat proti zlu. Svět tajemství je totiž přitažlivý sám o sobě a za všech okolností. Znalost toho, že realita, jak ji znají zasvěcení, není totožná s fasádou, kterou vidí veřejnost, dává informovaným iluzi moci. Svět tajemství je též vzrušující.

Hrdina Maughamova románu Ashenden je bez sebe štěstím na začátku nové operace: „Neviděl důvod, proč by se neměl pokusit spojit osobní rozkoš s tím, co prospěje jeho zemi. Na tuhle cestu měl zbrusu nový pas a vypůjčené jméno a to mu dávalo příjemný pocit, že se stal vlastníkem nové bytosti.“

Tajemný svět zpravodajských služeb navíc přitahuje i proto, že je založen na kombinaci tří sil, které podle Fjodora Dostojevského kontrolují myšlení a chování lidí. Jsou to: zázrak, mystérium a disciplína.

Odevzdat svobodu

A konečně, oblast tajemství přitahuje proto, že nám všem připomíná naší nicotnost. Toho lze dosáhnout i jinak, třeba na bitevním poli, kde se člověk kličkující mezi dělostřeleckými krátery rychle poučí o vlastní bezvýznamnosti. Svět špionů dokáže totéž, ale bez živočišného strachu, který přináší válka. R., velitel britské zpravodajské služby v románu Ashenden, informuje začátečníka: „Pokud vám všechno vyjde, nikdo vám nepoděkuje; jestli se dostanete do nesnází, nikdo vám nepomůže. Jste s tím srozuměn?“ „Naprosto,“ odpovídá hrdina. Je totiž zároveň přitahován pocitem moci, který mu dává znalost tajemství, ale zároveň i silami, které mu ukazují jeho bezmocnost. Ashenden, píše Maugham, měl pocit hrdosti nad tím, „že nebyl víc než malým šroubkem velikého a komplikovaného stroje“.

Tohle téma zpracoval též le Carré v románu The Little Drummer Girl. Komando izraelské služby Mossad rekrutuje pro svou protipalestinskou akci anglickou herečku, která je notorická svým propalestinským postojem. Jeho velitel totiž ví, že herečka „jako většina rebelů jen hledala lepší formu konformity“. Ve stejném duchu mluví i Dostojevského Velký inkvizitor. Lidé jsou pro něj věčnými rebely, kteří ale stále hledají někoho nebo něco, čemu by mohli odevzdat svobodu, kterou si předtím svou rebelií a s nasazením života vybojovali. Stát se tajným agentem pro svou zem je možná jedním z posledních způsobů, jak tohoto komplikovaného a pohyblivého cíle dosáhnout.

(Respekt)