Listopad 2004

Pětileté utrpení mistra světa

Milan Macho

Chtěli jsme vyhrávat, být znovu šampiony, ale poslali nás za mříže, říká Augustin Bubník. Byla to skutečně ztracená léta. Komunistický režim mi bestiálně převrátil život, zničil hokejovou kariéru, kterou jsem měl úspěšně rozjetou a která mohla možná skončit tím, že bych se prosadil v kanadsko-americké NHL. Zlo bylo spácháno na celém národním mužstvu dvojnásobných mistrů světa z konce čtyřicátých let. Na druhou stranu pro mě kriminál znamenal velkou univerzitu života. Ani přes obrovské utrpení, které jsem prožil, se ze mne nestal zapšklý člověk.

V naší době byla hokejovou modlou Kanada. Na zimní olympiádě 1948 ve švýcarském Svatém Mořici jsme s ní dokázali sehrát bezbrankovou remízu. To byl úžasný úspěch! Je pravda, že to vychytal Bóža Modrý, ale i my jsme měli šance, z nichž se dalo skórovat. Trenérem národního mužstva i klubového týmu LTC byl Matěj Buckna, kanadský Slovák. Považuji ho za průkopníka hokeje v Československu. Dovedli jsme s pukem všelijaké finty, ale Buckna k nám přinesl kanadský styl, tvrdost a přímočarost. Kolik já od něj dostal pohlavků za to, že jsem se snažil kopírovat Konopáskův blafák a nedal jsem gól! "Budeš střílet, a ne zkoušet blafáky!" křičel na mne.

Ve Svatém Mořici jsme získali stříbrnou medaili. Zlatí byli Kanaďané, ale při stejném počtu bodů jako my, jen díky lepšímu skóre. Nikdo nám neřekl, že musíme v zápasech se slabšími soupeři lépe bránit, abychom nedostávali tolik branek. Kanaďani dosáhli skóre 69:5. My jsme sice vstřelili 80 gólů, ale obdrželi jsme jich 18.

Následující světový šampionát 1949 ve Stockholmu skončil naším velikým triumfem. To už nevedl mužstvo Buckna, ale Vodička. Stali jsme se mistry světa! Bylo to sice podruhé v krátké době, ale k prvnímu titulu na pražském mistrovství 1947 našemu mužstvu pomohli Rakušané výhrou nad Švédskem a kromě toho se turnaje nezúčastnila Kanada. Já jsem nehrál, byl jsem moc mladý, bylo mi devatenáct, dělal jsem náhradníka.

Ve Stockholmu jsme poprvé Kanadu porazili - 3:2 a já vstřelil branku. To byla sláva! Cesta domů vlakem byla fantastická. Na pražském hlavním nádraží nás vedli po koberci do vládního salonku, kde se odehrálo slavnostní přivítání, pak jsme v otevřeném autobuse projeli zaplněným Václavským náměstím a Národní třídou do Tyršova domu. Úžasná euforie!

Na mistrovství světa 1950 v Londýně jsme se pilně připravili, ale neodletěli jsme nikam! Údajným důvodem bylo odmítnutí vydat britská víza dvěma našim rozhlasovým reportérům. Vedení nám sdělilo, že Angličané naopak chtějí využít své stanice BBC ke štvavému reportování o šampionátu, a s tím my nemůžeme souhlasit. Vladimír Zábrodský přinesl na letiště listinu, kterou jsme měli podepsat. To jsme ovšem odmítli, protože jsme s reportéry neměli nic společného, navíc jsem přes svoji sestru, která pracovala na americké misi, zjistil, že víza vydána byla. Pravý důvod byl jiný: prostě v nás komunisti viděli nepřátele lidově demokratického zřízení a navíc se báli, že emigrujeme. Den předtím emigrovala krasobruslařka Ája Vrzáňová.

Většina z nás skutečně měla nabídky ze zahraničí. Při zájezdu LTC do Švýcarska na Spenglerův pohár koncem roku 1948 nám čeští emigranti dokonce řekli, abychom zůstali venku všichni a hráli pod hlavičkou Československé emigrační národní mužstvo. Já a můj největší kamarád Vovka Kobranov jsme byli mladí blbečkové bez politického rozhledu, toužili jsme být slavní, mistři světa - a teprve potom odejít do zahraničí. Ti starší z mužstva ale ve Švýcarsku zůstat chtěli. Došlo k hlasování, které skončilo 8:6 pro návrat domů. Přesto Olda Zábrodský, mladší bratr Vladimíra, a Sláma zůstali. Vladimír Zábrodský, mimořádný hokejista, ale velký milovník peněz, který to s emigranty celé dojednával a měl zřejmě slíbené největší peníze, když nás zláká, se kupodivu vrátil s námi. Doma nás předseda vlády Zápotocký pochválil, jak jsme uvědomělí. Ale myslím, že soudruzi o nás dobře věděli, že nejsme přívrženci sjednocené tělovýchovy.

Dva měsíce předtím záhadně zmizelo šest našich kamarádů z národního mužstva. Jarkovský, Pokorný, Stibor, Šťovík, Troják a Švarc za námi měli kvůli opožděným vízům přiletět z Paříže do Londýna dodatečně. Malý letoun vzlétl za špatného počasí vpodvečer 8. listopadu 1948 z letiště Le Bourget a nikdo ho už nikdy nespatřil. Nejspíš skončil na dně kanálu La Manche. Objevily se i spekulace, že spoluhráči přemluvili francouzského pilota, aby je vyložil někde v Jižní Americe. Ti, kteří v té době sloužili na vojně v ATK Praha, byli dokonce prohlášeni za vojenské zběhy!

Na mistrovství světa 1949 ve Švédsku za námi emigranti byli znovu, ale zase jsme odmítli zůstat za hranicemi. Věřili jsme, že náš čas přijde. Ale to byl veliký omyl.

Zábava ve Zlaté hospůdce u Herclíků, kousek od Národního divadla, byla v plném proudu. Naštvaní, že nás poslali domů a že nesmíme v Londýně obhajovat titul mistra světa, jsme se při alkoholu rozjeli a nadávali jsme na všechno, nebrali jsme si servítky. Když jsme šli s Roziňákem na záchod, od vedlejšího stolu vstali dva chlapi: "Půjdete s námi!" Ti estébáci tam přišli dávno před námi, dobře věděli, že dorazíme. Zlatka Červený vyskočil a jednomu ji ubalil, ale ten vytáhl pistoli, začal pískat a v tu chvíli byl v hospodě kordon policajtů, kteří vyskákali z pohotovostního antona. Já utekl ven přes pavlač, vyvedl jsem ještě Moraváky a Budějovičáky, chytili mě asi až za hodinu. Přivedli mě jako posledního do Bartolomějské, kluci už tam seděli. Zlatka Červený byl celý zmlácený.

Začaly dlouhé denní i noční výslechy, při nichž se vyznamenával vyšetřovatel Pergl, zvaný Suchá lípa, postrach všech vězňů. Byl to sadista, mlátil mě obuškem a důtkami. Nedali mi napít, s šátkem přes oči mě odvedli do temné a mokré kobky a nechali mě tu dva dny. Pořád mi vnucovali, že jsem organizoval protistátní skupinu, protože jsem byl ve spojení s Martinem Bowem, což byl šéf americké mise v Praze. Seznámil mě s ním Boža Modrý, hráli jsme spolu golf v Klánovicích, ale bavili jsme se jen o sportu - navštěvoval naše zápasy.

Nic ze mne nevymlátili, přesto jsem byl s ostatními 7. října 1950 bez přítomnosti veřejnosti odsouzen ke 14 letům vězení! Nejdřív jsme měli s Božou Modrým návrh dokonce na trest smrti za velezradu, špionáž, rozvracení lidově demokratického zřízení a hanobení státních činitelů. Naštěstí nám to nemohli dokázat, všechno bylo vykonstruované. Modrý dostal o rok víc, Konopásek 12 let, Roziňák a Kobranov po 10, dalších sedm spoluhráčů vyfasovalo nižší tresty.

Kdo nás udal? Dnes víme, že důvěrníkem Státní bezpečnosti byl Vladimír Zábrodský. To je dokázané. Viděli ho na partaji u Slánského, kterému den před plánovaným odletem na mistrovství světa oznámil, že skupina hráčů se připravuje na útěk v Londýně. Po letech bychom se chtěli přímo od něho dozvědět, jak to tenkrát bylo. Ale se mnou Zábrodský nechce mluvit. Na oslavě 100 let Sparty jsem proti němu seděl a chtěl se ho zeptat, jestli už konečně řekne pravdu, jak to bylo. Ale on se zvedl a odešel.

Byl jsem tehdy svobodný, bylo mi něco přes dvacet. Rodiče prosili o přijetí u prezidenta Gottwalda, opakovaně žádali o milost. Až když Gottwald umřel a prezidentem se stal Zápotocký, zlepšilo se to. Zápotockého jsme znali, byl hokejistům nakloněný. A tak jsem 21. ledna 1955, téměř po pěti letech, konečně vyšel na svobodu. Teprve v roce 1968 jsme byli soudně i morálně rehabilitováni. Hned po propuštění jsem začal hrát za Zbrojovku Brno. Do nároďáku jsme už nesměli, na dva roky nám zakázali hrát i první ligu. Záminkou se stal zápas Sparta - Zbrojovka v dubnu 1955. Jakmile jsme vyjeli na led, celá Štvanice aplaudovala - v obou mužstvech totiž nastoupili bývalí mistři světa a vězni. Zápas nebyl vůbec zahájen, estébáci to rozpustili, ale demonstraci nezabránili. Na led létaly židle a další věci...

K trenéřině jsem se dostal v roce 1962, první štace byla v Litvínově. Žádal jsem pak o angažmá v zahraničí, ale byl jsem nespolehlivý. Teprve v roce 1966, když jsem měl namířeno do Švýcarska, mně sami na ČSTV nabídli národní mužstvo Finska. Kývl jsem a nikdy toho nebudu litovat. Strávil jsem tam tři hezké roky s následující bilancí: MS 1967 - 6. místo, ZOH 1968 - 5. místo, MS 1969 - 5. místo.

Památný byl zápas Finsko - Československo ve Vídni v roce 1967. Při troše štěstí se zrodil na tu dobu šokující výsledek - 3:1 pro outsidera. A celý národ mě nenáviděl! Babičky mi posílaly dopisy, že jsem vyvrhel a zrádce národa. "Znovu s tebou do kriminálu!" Auto nám rozbili, okna v pražském bytě rozbili, manželka trpěla v kanceláři, nemohla jít v klidu ani nakoupit do krámu. Zajímavé je, že když jsme o rok později na olympiádě v Grenoblu pro změnu porazili Kanadu 5:2, a tím pomohli Československu ke stříbrné medaili, žádná z těch babiček mi neposlala děkovný dopis.

Trenéra jsem dělal 42 let, ale velký sen, trénovat naše národní A mužstvo, se mi nikdy nesplnil. Několikrát během těch let jsem si odskočil k řezničině, které jsem se po otcově vzoru vyučil.

Další životní univerzitou se pro měl stal parlament. V posledních letech jsem se v Praze 4 začal víc zajímat o politické dění. Najednou jsem se v roce 1998 ocitl na kandidátce ODS, a aniž bych to předpokládal, vylítl jsem na páté místo. Stal jsem se předsedou výboru pro mládež, sport a tělovýchovu. Prosadil jsem peníze do výstavby a přestavby sportovišť, dotace klubů pro mládež, předkládal jsem zákon o podpoře tělovýchovy a sportu, dále zákon o ochraně olympijských symbolů. Byli jsme jediný stát, který ho neměl ratifikován, a Českému olympijskému výboru utíkaly obrovské peníze. Když zjistili, že umím čtyři cizí řeči, byl jsem taky členem parlamentní delegace pro EU a NATO. Létal jsem po celém světě na jednání, kde jsem hájil zájmy sportu, mládeže a taky třeba Romů. Moc mě to bavilo.

I když mi v listopadu bude 76 let, nic ještě nebalím. Rád bych dělal šéftrenéra mládeže v nějakém klubu. Trenérské zkušenosti dvaačtyřiceti let si nechci vzít do hrobu.

***

Hokejista, trenér a poslanec Augustin Bubník

* narodil se 21. listopadu 1928 v Praze

* hokejový mistr světa 1949 a stříbrný ze zimní olympiády 1948

* hokej začal hrát jako kluk v roce 1938 v pražském LTC

* 42 let dělal trenéra, nejvíce se prosadil u finské reprezentace

* v letech 1950-1955 byl ve vězení po vykonstruovaném politickém procesu, v roce 1968 rehabilitován

* v letech 1998-2002 byl členem Poslanecké sněmovny

* podruhé ženatý (první manželka zemřela), otec tří dětí, Moniky, Gustáva a Davida

(MFDNES)