Listopad 2004

Uznávám jen jediné: tvrdou práci

Milan Macho

Věřil jsem tátovi, že komunismus je největší lumpárna, říká hokejový mistr světa Jaroslav Holík. Když končila druhá světová válka, byly mi necelé tři roky. Z té doby pamatuju jen to, jak k nám do řeznictví jednou vtrhli Němci. Hrozně křičeli a tátu vedli pod samopalem přes dvorek do udírny. Chtěli maso a šunku. Maminka mě zahnala pod takovej velkej stůl, ještě k němu postavila židli a ukazovala mi, abych byl zticha. Jak to dopadlo, přesně nevím, ale tátu neodvedli, takže si asi nabrali, co chtěli, a odešli.

Táta pocházel z řeznické rodiny a v Horní ulici v Havlíčkově Brodě měl pronajatý krám. Vedle byla místnost, ve které máma vařila a kde jsme taky všichni čtyři spali. Stála tam kachlová kamna a takový bubínek, na němž máma ohřívala vodu, aby nás v lavoru umyla. Žádnou vanu jsme neměli. Zdi mokré, omítka opadávala. Po čase jsme si nahoře pronajali ještě jednu místnost - to byla společná ložnice. Teprve v devětapadesátém se podařilo díky maminčiným rodičům koupit barák. To ale nebyli její vlastní rodiče, vzali si ji z chudobince. Byli jsme chudí, ale na dětství strašně rád vzpomínám.

Jako kluci jsme se s bráchou dost prali, ale on se mě bál, protože byl mladší. Já byl dost velkej lump, ve škole i mezi kluky. Měl jsem dvojku i trojku z chování. Byl jsem drzej na učitele; když jsem si myslel, že mám pravdu, tak jsem na ní trval. Jirka byl naopak hodnej, měl úplně jiné přátele než já. Všechno mu šlo v životě snadněji než mně. Líp se učil, líp mu šel sport. Za národní hokejovej mančaft odehrál přes 300 zápasů, kdežto já polovičku. Vstřelil taky dvakrát tolik gólů v mezistátních zápasech. Ale v lize za Duklu Jihlava jsme jich dali skoro stejně. Jsem dodnes proti bráchovi velkej dříč. On si odpoledne lehne, dá si cigáro, kdežto já musím pořád něco dělat.

Táta byl skokan na lyžích a chtěl mít skokany i z nás. Říkal, že se musíme věnovat sportu, protože jedině tak se podíváme do světa. Já jsem opravdu skákat začal, ale bylo čím dál míň sněhu. V Havlíčkově Brodě se naštěstí hrál vynikající hokej. Táta znal nějakého pana Chytráčka, výborného hokejistu, navíc se v Brodě připravovala výstavba zimního stadionu. Tak celá rodina propadla hokeji.

I když je Jirka o dva roky mladší, pořád jsme hráli spolu v jednom mančaftu, celý život v jedné útočné řadě: já v centru a brácha na levém křídle. Táta viděl, jak dřu, a tak mě chválil víc než bráchu, který byl lepší. Nebyly peníze, rodiče nám z tvrdého papíru dělali chrániče. My jsme jim zase pomáhali lepit na archy potravinové lístky z řeznictví, bez kterých se tenkrát nic nedalo koupit. Hlavně já jsem to musel dělat, brácha byl mazánek.

Moje životní postoje ovlivnil v roce 1952 zinscenovaný proces s vysokým komunistickým funkcionářem Slánským, který byl odsouzen k trestu smrti. Poslouchal jsem průběh procesu doma pod stolem na starém rádiu. Ve mně, v desetiletém klukovi, to zanechalo strašlivý zážitek. Táta to pořád komentoval, nadával na komunisty, říkal: "Ať mi někdo vysvětlí, proč ze sebe někdo udělá nepřítele zřízení, když je sám komunista." Tvrdil, že komunismus je největší lumpárna na světě. Ale vždycky nám zdůrazňoval: "To, co si povídáme doma, nesmíte vykecat venku, mimo barák." Věděl jsem, že se ke komunistům nikdy nedám. Zpočátku mě chtěli naverbovat, ale později už ne, protože věděli, že by z toho byly jen maléry, protože bych nemlčel a nadával bych jim.

Na začátku padesátých let přišel táta o obchod. Zaměstnával nějakého komunistu, který mu nechal vyhořet udírnu. Tátu odsoudili za sabotáž, měl jít sedět na dva nebo tři roky. Řekl, že má dva kluky, kteří sportují, a než by šel do vězení, radši si něco udělá. Kamarádi mu pomohli a místo vězení dělal šest let v cihelně. V té době maminka ležela s tuberkulózou. My kluci jsme žili u babičky. Po práci chodil táta ještě kopat písek, aby si přivydělal, a já mu pomáhal. Od 14 let jsem dělal v cihelně o prázdninách brigády. Tam jsem se naučil, že cenu má jen tvrdá práce.

Iritují mě takoví politici, jako je Tlustý nebo Dlouhý, když vyprávějí, že chtěli systém rozvrátit zevnitř. Houby, byli u komunistů proto, aby se měli dobře. Asi nic neuměli, když tam šli. Já hrál celej život ve vojenském klubu Dukla Jihlava, kde byli v partaji snad všichni, a nemusel jsem k nim vstoupit.

Měl jsem ale velké problémy. Například jednou v době normalizace jsme s manželkou přišli do haly, kde jsme měli zaplacený čas na tenis, ale hrál tam jeden stranický tajemník a nechtěl nás pustit na kurt. Znali jsme se, tykali jsme si. Říkal, že on rozhoduje, kdo bude hrát. Sprostě jsem mu vynadal, až mě to pak mrzelo. Zavolali si mě na velitelství Dukly do Liberce. Chtěli, abych se mu omluvil. Vyhrožovali, že by se to mohlo projevit na dětech. Z toho jsem měl nahnáno, ale neomluvil jsem se.

Aby to nevypadalo, že jsem pořád jen komunistům nadával, musím přiznat, že jednou jsem se zachoval jako posera. Abych mohl hrát v Dukle, v roce 1971 jsem proti svému svědomí jako všichni důstojníci podepsal souhlas se vstupem sovětských vojsk do Československa. Dodnes mě to trápí a nevyrovnal jsem se s tím, i když jinak jsem ten život prožil čestně...

Neměl jsem rád Rusáky, i když samotné ruské hokejisty jsem litoval, v čem musí žít. Nejvíc konfliktů na ledě jsem měl s obráncem Ragulinem. To byly ty naše pověstné souboje, ať už v národním mužstvu nebo za Jihlavu proti CSKA Moskva. Oni byli lepší, bývali deset nebo jedenáct měsíců spolu a jen trénovali. Ale nerad jsem si to připouštěl, pořád jsem si myslel, že jsem tak silnej, že se s nimi můžu prát.

Nejhorší potyčku s Ragulinem jsem měl na mistrovství světa 1967 ve Vídni. Za bránou jsme se vyloženě poprali, i hokejkami jsme do sebe šli. On měl 125 kilo, když mě zalehl, byl jsem rád, že dýchám. Ale pak ty následky! Nemohl jsem hrát na zimní olympiádě 1968 v Grenoblu, kde kluci Rusy porazili. Nikdo mi nic oficiálně neřekl, ale trenér Pitner mě nesměl dát do nominace, i když jsem měl dobrou formu. Tak aspoň zařídil, že mi zaplatili týdenní pobyt na olympiádě jako turistovi.

Hrál jsem pak na mistrovství světa 1969 ve Švédsku. Řezali jsme Rusy, nadávali jsme jim, ale musel jsem si dávat pozor, aby zase k něčemu nedošlo. Pod dojmem, že nás jejich vojáci okupují, byli hráči trošku zakřiknutí, takže jsme je dvakrát porazili. V obou zápasech jsem dal gól. Po prvním utkání jsme jim nepodali ruce, ale když jsme se dozvěděli, že v televizi to nebylo moc vidět, vymyslel jsem, že si před druhým zápasem přelepím pěticípou hvězdičku na dresu. Myslím, že jsme to udělali čtyři - ještě Havel, Jiřík a toho čtvrtého si už nepamatuju.

V roce 1971, kdy už začala tuhá normalizace, jsem se kvůli tomu zase nedostal na mistrovství světa. Pitner mi to jasně řekl. Vypadalo to, že za rok nepojedu ani na olympiádu do Sappora, ale v té době jsem vyhrál kanadské bodování celé ligy, měl jsem superformu. Stejně jsem ale v původní nominaci nebyl, až na poslední chvíli mě tam dali jako náhradníka. Někdo se zranil, takže přijel i "Gusta" Havel. Pak už jsem v mužstvu zůstal i pro mistrovství světa v Praze, které jsme vyhráli a mně se dařilo.

Vždycky jsem ze všech lidí na světě věřil jen rodičům. Snad jsem to přenesl i na své děti a ti zase na své. S manželkou jsme se rozhodli, že holka bude tenistkou, kluk hokejistou a oba zůstanou venku. Neuznávám žádnou volnost pro děti. Potřebujou být v zátahu, pořád musí cítit tlak. U nás v rodině nebylo moc talentu pro sport, nebyli jsme nějak zvlášť pohybově nadaní - všeho jsme dosáhli tvrdou prací. A jak jsou dnes děti šťastné! Bobby říká, že takové dětství, jaké měl on s Andreou, už nikdo nemůže mít. Odmalička jsme nemluvili o ničem jiném, než že bude hrát v NHL a bude se mít dobře. Dřel a dřel - a dobrovolně. Od šestnácti hrál první ligu za Jihlavu, v roce 1990 byl na mistrovství světa a o rok později šel do Hartfordu. V té době už legálně. Odtud zamířil do New Jersey, kde byl 12 let, a teď je v New York Rangers.

Andrea emigrovala v roce 1985, odešla za hokejistou Frantou Musilem a v Americe se vzali. Já kvůli tomu musel odejít z armády. Před třemi roky se vrátili domů, ale nevím, jestli tu zůstanou. Bobby žije dál v Americe, kde se oženil. Čtyřikrát do roka za ním s manželkou jezdíme.

Poté, co jsem jako trenér dovedl juniory dvakrát k titulu mistra světa týmů do 20 let, jsem ještě dva roky trénoval a potom jsem odešel do důchodu. Na hokej moc nechodím, leda tak na vnuky. Většinu roku trávíme s manželkou na chalupě u Ledče nad Sázavou. Vedle mají barák Andrea s Frantou. Máme dům taky v Jihlavě a ještě chatu, takže o práci mám postaráno. Pořád dřu, hodně jezdím na kole, čtu několikery noviny a občas nadávám, když vidím, kolik bývalých komunistů bylo a je ve vládě, nebo že Petr Mach dostane pět let kriminálu za 1,5 milionů korun a někdo jiný za pět miliard nic.

***

Hokejista a trenér Jaroslav Holík

* Narodil se 3. srpna 1942 v Havlíčkově Brodě.

* Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, předtím udělal tři maturity: na gymnáziu, elektrotechnice a strojařině.

* S ledním hokejem začal v Havlíčkově Brodě, v letech 1961 až 1978 hrál za Duklu Jihlava, s níž byl sedmkrát mistrem republiky jako hráč a pětkrát jako trenér.

* Třikrát byl mistrem světa: v roce 1972 jako hráč, v letech 2000 a 2001 jako kouč týmu do 20 let.

* Ze zimní olympiády 1972 v Sapporu má bronzovou medaili.

* Je ženatý, dcera Andrea (36) byla v první padesátce tenistek na světě, syn Robert (33) hraje už 14 let kanadsko-americkou NHL.

(MFDNES)