Listopad 2004

Cizincem v Moskvě

Jan Machonin, Josef Greš

V Rusku utahuje prezident Putin čím dál víc šrouby, varují západní novináři. Nejprve si ochočil hlavní média, pak ovládl parlament a teď – v rámci „bezpečnostních opatření“ po masakru v Beslanu – hodlá osekat další demokratické výdobytky: dosud volené regionální gubernátory zamýšlí napříště jmenovat sám. A ještě jako by toho přitvrzování pořád nebylo dost. Současnou atmosféru v ruské metropoli z pohledu občanů se snaží zachytit následující text. Jeho autor pobýval v Moskvě předloni a znovu na několik měsíců letos. Některé posuny a proměny přitom nešlo přehlédnout.

První dojem: fízlové

„Máš propadlé vízum. Budeš obviněn a vyhoštěn z Ruské federace,“ říká milicionář při listování mým pasem. Vízum je v pořádku, ale jak to prokázat? Pas drží v ruce milicionář a odmítá ho vydat. Jak mě varovali moskevští známí, obvykle následuje pokyn „pojechali v otdělenije“ – s očekáváním, že po příchodu na stanici se zadržený nešťastník raději vykoupí úplatkem. V tomto případě však stačilo pronést stejně výhrůžným tónem, že si budu stěžovat na českém velvyslanectví, a milicionář pas neochotně podává zpátky.

Už po atentátech na moskevské obytné domy v roce 1999 a následném rozpoutání druhé války proti Čečensku, tedy krátce po nástupu Vladimira Putina do funkce, byly posíleny policejní oddíly hlídkující v moskevském metru. Zaměřit se na metro je z bezpečnostního pohledu efektivní. V přelidněné Moskvě je to jediný dopravní prostředek, s jehož pomocí se lze spolehlivě a rychle přemísťovat i na několik desítek kilometrů, takže jím jezdí kdekdo. Prostory jsou zároveň lehce kontrolovatelné. Jedna patrola hlídkuje u vstupu do metra, další u turniketů, svou ostrahu mívá také eskalátor (nahoře i dole), kde většinou dochází k nejrozsáhlejším perlustracím. Pod dohledem jsou i nástupiště, prostory stanic a přestupní chodby. Za poslední dva roky se počet policistů a vojáků hlídkujících v prostorách metra zněkolikanásobil, takže stanice metra nezřídka připomínají vojenské cvičiště.

Věk milicionářů během dvou let rapidně klesl, dnes se pohybuje v rozmezí šestnácti až třiceti let. Už podle výzbroje lze rozeznat mladé praktikanty policejních škol: hoši jsou vyzbrojeni zpravidla jen obuškem, kdežto starší a o poznání ostřejší profesionálové mají za pasem revolver a „demokratizátor“ (jak Moskvané říkají obuchu, do něhož lze v případě potřeby zavést paralyzující elektrický proud). Krom toho se v metru pohybují vojáci se samopaly. Vesměs jsou hlídky neurvalé, agresivní a perlustrovanému zpravidla tykají.

Návštěvník z ciziny se nemůže zbavit dojmu, že nějakou uniformu má v Moskvě za zády pořád. Soukromé ochranky střeží obchody, kina, divadla, nádraží, dá se na ně narazit i v restauraci nebo prostorách univerzity. V budovách ruské televize byli – prý v rámci „protiteroristických opatření“ – tito „ochraniki“ nahrazeni rovnou policejními jednotkami.

Jistá forma apartheidu

Pořádek se skutečně dostavil. Z metra vymizeli muzikanti, žebráci a potulní psi. A také obchodníci – dříve se člověk při výstupu prodíral zástupem pokoutních prodavačů přivážejících čerstvé zboží většinou přímo z venkova. Všudypřítomní prodavači vonících gruzínských, uzbeckých a jiných jižních specialit byli ze svých míst vytlačeni sítěmi tradičního ruského občerstvení, jako je například „Russkaja kuchňa“, která na vývěsních štítech, vyvedených v ozdobné archaizující cyrilici, spojuje ruský státní znak a opékané kuře. Tradiční ruské občerstvení, kynuté pirožky, však člověk v Moskvě nedostane, nahradily je nepříliš chutné šátečky z listového těsta.

Není náhoda, že právě kavkazští obchodníci uvolňují místo. Lidé z jihu, s tmavší barvou pleti, nápadně vymizeli i z veřejné dopravy. Tito „čurkové“, jak jim pohrdavě říkají bílí Moskvané, si při každém rozhovoru (autor těchto řádků je vedl například při jedné dlouhé cestě vlakem na jih, z Moskvy do Machačkaly) stěžují na nekonečnou perlustraci ze strany policistů v metru. Úplatky z nich ovšem tahá kdekdo. Bohatá metropole, v níž je soustředěna většina ruského kapitálu, nabízí snadno dostupnou a relativně dobře placenou práci, třeba na stavbách, takže se sem sjíždějí nádeníci, sezónní dělníci, gastarbeitři ze všech chudých oblastí bývalého Sovětského svazu.

Ovšem práci dostane legálně jen ten, kdo je v Moskvě přihlášen nebo má aspoň v dokladech tzv. registraci – každý je povinen si ji opatřit do tří dnů od příjezdu do města, což je při běžné rychlosti ruských úřadů šibeniční termín. A tak se většina zájemců obrací na soukromé firmy, které jsou schopny vytoužené razítko vyřídit prakticky na počkání za 120–150 dolarů. Tyto záhadné firmy se zázračnými možnostmi často inzerují v těsné blízkosti plakátů, na kterých úřad moskevského starosty Lužkova vyzývá občany, aby se po městě nepotloukali bez registrace.

Vzhledem k tomu, že se zpřísněná opatření týkají především obyvatel s tmavší barvou pleti, mají za důsledek cosi na způsob státního apartheidu. Moskvané, a to i vzdělaní lidé ze střední vrstvy, jsou nicméně ke krušnému životu „čurků“ neteční, případně postup úřadů schvalují. „Ti přivandrovalci si nemůžou myslet, že mají na naší půdě nějaká práva,“ řekl mi jeden velkorusky naladěný profesor ekonomie. A poznámky typu „ti Kavkazané nám to tu všechno vykoupili, Rusko nám už nepatří“ je možné zaslechnout prakticky denně, v jakémkoli prostředí.

Možnosti, jaké v Česku nemáte

Pokud se dnes něco vymyká zpřísněné kontrole státu, pak je tímto prostorem svobody především dravé drobné podnikání. Díky děravému zákonodárství a slabému dohledu se obchod v Moskvě 90. let rozvíjel jako nespoutaný živel a víceméně to platí dodnes.

Pětatřicetiletý Max se chováním i vzhledem neliší od jakéhokoli mladého západního podnikatele. S tím rozdílem ovšem, že jeho firma nemá jméno. Je vůdčím duchem ve skupině absolventů proslulé abramcevské uměleckoprůmyslové školy, kteří si v roce 2002 zařídili manufakturu na výrobu dekorativní keramiky. Mají sídlo v protileteckém krytu nedaleko jedné stanice metra. Dílna funguje v naprostém utajení před úřady (alespoň to tvrdí Max), není registrovaná, neplatí daně a dokáže se prý dokonce vyhnout i placení mafiánského výpalného (tvrdí Max).

„V Rusku mají dnes podnikaví lidé možnosti, o kterých se vám v Čechách může jen zdát,“ říká hrdě keramik. „Kromě dílny v protileteckém krytu máme ještě druhou, v areálu velkého a dosud neprivatizovaného strojního závodu. Všechno stojí na osobních známostech.“ Max se považuje za idealistu, nejde mu prý jen o peníze, chtěl by „navázat na bohatou tradici ruské keramiky a dekorativního umění“. Čert ví, zda a komu musí platit za ochrannou ruku nad svým podnikem – on sám se o těchto věcech nechce bavit. Rozhodně už podle Maxe pominulo divoké období, kdy se výpalné vybíralo přímo na ulici (to se dělo hlavně po ruské měnové krizi v roce 1998). Tomu, že podnikatelé jako on neplatí daně, však lze věřit. Jeden krejčí mi podobně vysvětloval, že jeho dílna by daně neunesla, neboť musí přednostně uhradit úplatky spojené se zavedením firmy a s distribucí zboží na trh.

Jeden z nejokatějších projevů divokého podnikání však moskevská radnice přece jen zčásti zkrotila. Totiž obří tržiště, na nichž lze sehnat zboží v neuvěřitelném množství, rozmanitosti a láci (třeba značkové cigarety jsou tu o polovinu levnější než na Západě). Království pirátských kompaktních disků „Garbuška“ ještě před čtyřmi lety sídlilo stejně jako mnoho dalších tržišť s nelegálním zbožím pod širým nebem, v moskevském parku Fili. Kompaktní disk lisovaný nejspíše v jednom z nelegálních podniků kdesi za Moskvou bylo tehdy možné koupit za 60–80 rublů (= 60–80 korun). Dnes moskevská radnice zatlačila Garbušku pod střechu jedné bývalé továrny a trhovci jí odvádějí část výdělků. Možná platí i někomu jinému, každopádně kompakty – stejně pirátské, jako bývaly – podražily na 100–150 rublů. Snad zde stojí za to připomenout zprávu ruských novin, podle níž je manželka moskevského starosty Jurije Lužkova považována za nejbohatší ženu v Rusku.

I ty můžeš být rekrut

Pokud se česká mládež baví u piva po hospodách, jejich ruští vrstevníci si to nemohou dovolit. V centru Moskvy se prakticky nenajde lokál, který by byl poflakující se mládeži finančně dostupný. Cena šálku kávy v nablýskaných kavárnách (na jinou v centru ani nenarazíte) se pohybuje kolem 150 rublů, pivo se běžně točí za 60–70 rublů, vařený krab dovezený z Kamčatky přijde na 6000. Podniky jsou zkrátka vyhrazeny pro městský patriciát. Když se proto na jaře udělá teplo, mladí lidé vyrážejí s lahví v ruce na bulváry, obléhají parky, moskevské dvory a dětská hřiště, v zimě okupují průchody v okolí stanic metra a nahřívají se v proudech teplého vzduchu z podzemí. Občas se k nim přidá i důstojně vyhlížející inženýr, úředník nebo méně úspěšný podnikatel. Pije se pivo nebo něco tvrdšího.

V posledních letech se stáhla úřední smyčka i kolem mládeže – kvůli branným zákonům. Když byl prezident Putin zvolen do druhého funkčního období, schválila Státní duma (parlament) zákon o prodloužení branné povinnosti. Horní věková hranice pro rekruty se posunula z 27 na 35 let. Dřívější návrh zákona o náhradní vojenské službě byl definitivně stažen z programu, zato je vojenským úřadům opět povoleno odvádět vysokoškoláky i během studia (tato praxe byla za Putinova předchůdce Jelcina zrušena). V akademických kruzích se proslýchá, že toto opatření postihne především humanitně zaměřené studenty, jejichž obory jsou na rozdíl od oborů techniky, přírodovědy, medicíny či práva považovány za méněcenné. Jaša, který složil státnice z lingvistiky a chystá se na doktorandské studium, se pro jistotu celé léto skrýval na venkově, „lovení“ čerstvých absolventů je podle něj běžná záležitost. „Se svým židovským jménem a rysy bych také vojnu nemusel přežít,“ vysvětluje stručně své obavy.

Problémy s vojnou měli či mají prakticky všichni mí známí v odvodovém věku. Kosťa, který pracuje u ochranky v jedné z moskevských galerií, to vyřešil úplatkem: „V Moskvě to není takový problém, stačí se obrátit na organizace, které odvedencům nabízejí právní pomoc.“ (Vagóny moskevského metra jsou skutečně oblepené inzeráty nabízejícími právní pomoc mladým odvedencům, o ceně však mlčí a nechtěl ji říci ani Kosťa.)

Není třeba zdůrazňovat, že vojenská služba má v Rusku podstatně jiný charakter než v evropských zemích. Více než třetina odvedenců se vrací do civilu s trvalými fyzickými či psychickými následky a v armádě je vysoká úmrtnost. Jiný z mých známých, pětadvacetiletý truhlář Vova, proto kvůli vojně simuloval sebevražedné sklony a nechal se hospitalizovat v psychiatrické léčebně. Na tamní pobyt vzpomíná nerad, prý tam do něj cpali stejné medikamenty jako do „opravdových“ pacientů.

Přibývá vzdělaných mladíků, kteří raději hledí vycestovat úplně ze země. Živí se pak na Západě třeba jako lektoři rusistiky na některé katedře, dokud se nedostanou za hranici odvodového věku – i po návratu jim ovšem hrozí popotahování. Úřady v posledních letech přitvrdily a bedlivěji zkoumají, zda mládenci v odvodovém věku vydat cestovní pas. Zásobárnou vojáků však zřejmě zůstane především chudý ruský venkov, nikoli Moskva. Putinovo ministerstvo obrany nedávno rozjelo nenápadnou, zato rozsáhlou náborovou akci s cílem vytvořit akceschopnou profesionální armádu.

Apatičtí, hippies a radikálové

Život na vysoké škole proměnily i Putinovy ekonomické reformy. Nedávno byl přijat zákon, který dává univerzitám možnost zrušit přijímací zkoušky a od studentů vybírat školné. Až dosud byl počet platících studentů omezen kvótou, nyní to může být i 100 %. Pravda, v atmosféře všudypřítomné korupce platili i ti, kdo skládali přijímačky, a to „za přípravu“ svým budoucím univerzitním kantorům. „Za to přece nemohou pedagogové, ale stát, který se špatně chová. Copak můžete chtít od profesora s platem 50 dolarů měsíčně, aby byl zásadový?“ hájil loni na jaře své kolegy rektor Moskevské univerzity. Podle mých známých se ale zásadoví pedagogové občas našli a díky jejich slušnosti bylo do bezplatného studia přijímáno mnoho mladých lidí z provincie.

Placené studium dovedla k dokonalosti mladá podnikatelka Natálie Nestěrovová, jíž se před pár lety podařilo neznámo jak získat akreditaci ministerstva školství pro provozování soukromé vysoké školy. Její Univerzita Natálie Nestěrovové vybírá za přijetí, za každý z osmi semestrů studia a za státnice, zato se však podle moskevských vysokoškoláků nemusí student v posluchárně ani ukázat a zkoušky jsou čistě formální. Jinými slovy, pokud takovému Ivanu Ivanyči ze středního Povolží zaplatí otec studia u Nestěrovové, mládenec získává čtyři roky volného času a moskevskou registraci navrch. Není divu, že služeb této školy využívají ročně tisíce mladých lidí a její pokladna se utěšeně plní.

Vyptával jsem se často vysokoškoláků, jestli si umí představit, že by se pustili například do vydávání studentského listu, který by kritizoval poměry na jejich univerzitě nebo v Rusku obecně. „To by děkan nedovolil,“ zněla obvyklá odpověď. Naprostá politická či společenská neangažovanost a dobrovolné přijímání submisivní role, do které vysokoškoláky manévruje hierarchický univerzitní systém zděděný z dob Sovětského svazu, vytváří z průměrného studenta mdlé a apatické stvoření, které nevidí dál než do sborovny. Mají koneckonců důvod: přílišné vybočení z řady by je mohlo zastavit v kariérním postupu až k vysněnému postavení bohatého Moskvana. Takový „patricij“ s dobrými známostmi si totiž pak může žít víceméně jako občan svobodného státu, umí se vykoupit z armády, sehnat výnosné místo, cestovat do ciziny.

Na svobodomyslnou mládež narazí cizinec spíš mimo akademickou půdu. Poměrně velké množství mladých Moskvanů se například zhlédlo v hnutí hippies. Za nic na světě by nešli na vojnu, jezdí do přírody, kouří marihuanu (za což hrozí několik let nepodmíněně) a své trochu elegantní, trochu extravagantní oblečení nakupují v second handech, k čemuž by se snížil jen málokterý jiný mladý Rus. Zdaleka ovšem nejsou tak průrazní jako američtí hippies 60. let.

Radikálněji naladěná mládež končí spíš v organizacích s komunistickým, velkoruským, nacionálním či rovnou fašistickým programem. Nejrozpornější z těchto spolků, Nacionál-bolševickou stranu, vede známý spisovatel Eduard Limonov (jeho nejslavnější kniha To jsem já, Edáček vyšla i česky). Kvůli jeho pověsti buřiče byla celá strana dlouho brána jako částečně recesistický podnik. V moskevském intelektuálním prostředí je navíc spisovatel považován za prvního „Putinova vězně svědomí“, neboť v letech 2000 – 2003 seděl ve vězení za nedovolené ozbrojování. U leckoho také budí sympatie radikální přímé akce limonovců proti Putinovi, nedávno například se svou demonstrací proti „návratu carismu“ obsadili část Kremlu, pravda vyhrazenou pro výstavní činnost. Spisovatelových xenofobních vizí (Limonov například vyzývá k opětovnému obsazení „blízkého zahraničí“, tedy bývalých zemí SSSR) už se však ujali obratní straničtí funkcionáři a politrukové a rozpracovali je v celou ideologii. Nacionál-bolševická strana je dnes skutečně tím, co má v názvu.

Zachraňte Muzej kino

Po zvolení Vladimira Putina do druhého funkčního období bylo zákonem omezeno shromažďovací právo. To znamenalo například konec pravidelných manifestací u sochy Majakovského, protestujících proti postupu armády v Čečensku. V posledních několika měsících se přesto uskutečnila jedna pozoruhodně spontánní akce, kdy na Tverský bulvár vyšly stovky lidí – včetně těch, kteří na demonstrace obvykle nechodí.

Oč šlo? O takzvané Muzeum kinematografie, sídlící ve věžáku nedaleko stanice metra Krasnopresěnskaja. Toto „Muzej kino“ je jakýmsi klubovým multikinem: využívá nesmírně bohatých zdrojů moskevského filmového archivu a denně promítá pět až deset kvalitních filmů. Díky kontaktům v zahraničí nabízí Muzej kino také to nejlepší z mezinárodní filmové produkce (mimo jiné promítá desítky českých filmů ročně). Ale stovkám jeho fanoušků nejde jen o to zajít si levně do kina. Konají se tu také semináře, debaty s režiséry, herci, filmovými teoretiky z celého světa. Je to zkrátka jedna z mála kulturních institucí s vynikajícím programem na světové úrovni, která je zároveň cenově dostupná i mladým lidem bez rozdílu postavení. Teď se ovšem ocitlo ve fatálním ohrožení.

Na budovu mělo zálusk sousední komerční multikino, zahájilo právní spor a přibližně před půl rokem pravomocně vyhrálo. Ruský stát a moskevská radnice, kteří se jinak pletou do všeho, pro udržení svobodného kulturního centra nehnuly ani prstem, ačkoli zástupci kina na všechny strany rozesílali prosby o levné náhradní prostory. Hrozba, že se Muzej kino ocitne na ulici, však vyburcovala celou kulturní Moskvu. Petici za záchranu podepsaly tisíce Rusů, připojily se i hlasy ze zahraničí a řada známých osobností z oblasti filmu. (Nikoli ovšem česká ambasáda. Na můj dotaz, jestli hodlá něco udělat pro instituci, která mimo jiné intenzivně a pravidelně propaguje českou kulturu, mi jeden z diplomatů v neoficiálním rozhovoru odpověděl: „Dokážete si snad představit, že by se Rusko zastávalo nějaké české kulturní instituce?“)

Zábor kina byl po protestech prozatím odložen a konečné rozhodnutí padne až za dva roky, kdy podniku vyprší právo k užívání budovy. Dost možná bude osud jednoho ostrůvku svobodomyslné kultury jakýmsi lakmusovým papírkem, zda a nakolik do roku 2006 postoupí v Rusku politika utahování šroubů.

Rámeček

Zavládl tam pocit bezpečí a pořádku, říká ruský hudebník a skladatel Alexander Khristianov (34)

Může si člověk po návštěvě Moskvy udělat alespoň přibližný obrázek o životě v Rusku?

Moskva je úplně specifická. Je sice formálně hlavním městem Ruska, ale fakticky je samostatným státem. Řekl bych, že oproti ostatním částem země je ve všech ohledech nejméně o sto let napřed. Dokonce ani další velká a úspěšná ruská města, Petrohrad nebo Nižní Novgorod, se s ní tak úplně nemohou srovnávat. Abyste mi ale dobře rozuměl: mluvím teď především o moskevském centru. Předměstí a okrajové čtvrti jsou trochu jiná kapitola.

Jak velkou proměnou prošla Moskva po pádu Sovětského svazu?

Rapidní. Nepřišla však hned. Třeba mezi Moskvou z roku 1992 a 1999 nebyl zas tak velký rozdíl. Zato po nástupu Putina k moci přišlo něco jako náhlý skok. Poznat to bylo především na atmosféře. Z ulic najednou zmizela špína a šeď, přibylo v nich policistů a dostavilo se také něco, co se dost těžko popisuje, ale co je možné dobře vycítit – určitý pocit bezpečí a pořádku. Ten má ale i svou odvrácenou tvář. Za oběť mu padl duch svobody a volnosti. Cenzura sice oficiálně neexistuje, je ale patrné, že do kritiky mocných, která byla na sklonku Jelcinovy éry na denním pořádku, se teď nikomu moc nechce.

Ani spisovatelům a umělcům?

Většina z nich by nerada přišla o nejrůznější státní dotace, bez nichž se v dnešní Moskvě svou profesí nemohou uživit. Onehdy jsem třeba v Moskvě slyšel skvělý kvartet. Hrál tak úžasně, že by mohl úspěšně absolvovat turné po nejprestižnějších sálech Evropy. Já ho ale potkal v metru, kde ti zoufalí muzikanti hráli z nouze.

Není paradoxní, že se Moskvané začínají cítit na ulicích bezpečněji zrovna v době, kdy přibývá teroristických útoků?

Abych pravdu řekl, je to pro mne také velkou záhadou. Zdá se mi, že obyvatelé Moskvy zvláštním způsobem otrnuli. Pokud dojde k nějaké tragédii, mluví o tom pár dnů a pak se život vrátí do starých kolejí.

Už delší dobu žijete v Praze. Jak ji vidíte ve srovnání s Moskvou?

Lidé jsou tam srdečnější, otevřenější a spontánnější než tady. Je to bezpochyby i město světovější a netrpí provincionalismem tolik jako Praha. Narodil jsem se tam a vyrostl, takže jsem s Moskvou emocionálně velmi spjatý. Ale je to metropole jakoby bez ducha. Chybí tam to, co dělá Prahu zajímavou a umělecky inspirativní: kombinace starobylých domů a chrámů s moderním životem, dech starých časů a téměř hmatatelná přítomnost mnoha generací lidí. Navíc i ta poslední místa, která si ještě v Moskvě udržují nějakou atmosféru, rychle mizí pod tlakem peněz. Spoustu úchvatných zákoutí a míst, o nichž psal Bulgakov, byste dnes už nenašli. Komunismus sice přežily, odolat tlaku investorů už ale nedokázaly.

Rámeček

Město blahobytu i korupce

Obecná poučka, podle níž v hlavních městech panuje zcela odlišná ekonomická a společenská situace než ve zbytku země, platí všude na světě. Snad nikde ale nedosahuje tento rozdíl tak markantních rozměrů jako v Ruské federaci. Moskva se svými 9 miliony obyvatel představuje sice pouhých 6 % populace, státní kase ale zajišťuje rovnou čtvrtinu veškerých daňových příjmů. Do ruského hlavního města také míří dvě třetiny všech zahraničních investic a na celkovém hrubém domácím produktu se podílí více než 11 %. V tomto ohledu se jí žádné další z 1045 velkých a větších ruských měst ani neblíží. Například druhé nejrozvinutější město federace Petrohrad přispívá k ruskému HDP jen 3,2 %. Obyvatelé ostatních velkých měst se nemohou Moskvanům vyrovnat ani co do životního komfortu (zatímco třeba ve Sverdlovsku vlastní telefon necelých 20 % a v Petrohradě necelých 40 % domácností, v Moskvě je to už více než každá druhá) ani ve výši příjmů. Podle výzkumné zprávy moskevské banky Trojka na samém sklonku devadesátých let dosahoval průměrný roční plat v Moskvě 6122 dolarů na hlavu, zatímco ruský průměr představoval ve stejné době pouhých 1797 dolarů. Dnes je to sice podle údajů Světové banky už 2610 dolarů, poměr mezi hlavním městem a zbytkem země však zůstal víceméně nezměněn. Obyvatelé ruské metropole také mají nejvyšší výdaje – Moskva podle každoročně sestavovaného žebříčku společnosti Economist Intelligence Unit dlouhodobě patří k 15 nejdražším městům světa (loni byla 14.).

Hlavní město ruské federace tradičně trápí šedá ekonomika. Podle odhadů britského týdeníku The Economist se na jeho hospodářském výkonu podílí 20–50 %. Další brzdou rozvoje je rozsáhlá korupce. Organizace Transparency International uvádí, že za úplatky utratí každý tamní občan měsíčně 250 rublů, a v pravidelně zveřejňovaném žebříčku se tak Rusko vždy řadí k nejvíce zkorumpovaným zemím. Letos dostalo na škále, kde nejlepší známka je 10 a nejhorší 0, hodnocení 2,7, a skončilo tak na stejné příčce jako africký Mosambik. Hůře už v Evropě dopadly jen Albánie a Srbsko.

(Respekt)