Listopad 2004

Cíl: život bez nenávisti

Emanuel Mandler

O románu „Ach, národe hříšný“ píše jedna ze čtenářek: „Tahle kniha se dostane ke spoustě lidí. Přála bych paní doktorce, aby se jí podařilo zažehnout mezi lidmi plamének pochopení, porozumění a hlavně touhy už nikdy se nenechat svést na cestu vedoucí do pekel.“

Nejde o maličkosti. Autorka románu vychází z konfrontace „dvou dějepisů“. První je oficiální, vyučovaný na základní, střední a vysoké škole, zatímco druhý dějepis „vyprávěli mí rodiče, příbuzní a rodinní přátelé, pak rodiny a přátelé mých přátel, rodina mého muže…“. Autorka hledala odpovědi na konkrétní otázky a posléze zjistila, že odpovědi jsou všude kolem nás, „neboť nic se neděje bez příčiny, všechno je prokalkulované a centrálně řízené: kolik totality a kolik svobody, jak velké byty a jak malé zahrádky, kolik kultury a kolik sportu, kolik dělníků a kolik inteligentů… Funguje to tak dodnes.“

Její román začíná deníkovým zápisem 25. května 1942 a končí 19. června 1945. Jako základ jí vystačil tento prostý, dosti schematický pohled na dějiny. Je tomu tak proto, že má předem hotové odpovědi. Lidé různých národů (Češi a Němci) a ras (Židé) jsou si zcela rovni, jsou mezi nimi dobří i špatní jedinci, nenávistný nacionalismus plodí zlo, nenávist a zločiny. Se stejným odporem, jakým přistupuje k nacismu, se autorka vztahuje rovněž k zúčtování s Němci na českém a moravském území po druhé světové válce. Je to pohled jednoduchý, ale sluší se říci předem, zaplať Pánbůh za něj.

Autorčin schematizující pohled na dějiny se nejsilněji projevuje v jednoduchosti románového zpracování. Jde o fiktivní deníkové zápisy české dívky Irmy, přičemž autorka zřetelně neříká, že to nejsou autentické deníkové zápisy – přestože to čtenáři brzy musí být zřejmé (Nejsou, autorka ony události prožít nemohla, neb se narodila po válce - pozn. red. CS-magazínu). A děj se odehrává v nespecifikovaném městečku v českém pohraničí těsně u německých („říšských“) hranic. Literárnost této konstrukce je ještě zvýrazněna některými víceméně pohádkovými prvky (Irma umí hovořit se psem a kočkou). Česká rodina, ve které Irma vyrůstá, také připomíná literaturu. Tato rodina je součástí česko-německo-židovské komunity (o Židech se tu hovoří dost, ale ve vzpomínkách), která je ztělesněním autorčina názoru na naše dějiny, a to nikoli na to, jaké jsou, ale jaké by měly být. Všichni ti lidé jsou hodní, čestní a myslí to dobře.

Tuto idyličnost lze posoudit na úryvku, v němž Irma zaznamenává, jak se zasvěceným doneslo, že Gestapo, znepokojené množícími se sabotážemi v okrese chtělo „pro výstrahu potrestat každého desátého obyvatele našeho městečka“ (str. 130). A tak německá honorace stojící v čele obce se pokusila městečko zachránit. Majetný pan Lehmann ubytoval gestapáky na svém statku. „Přijel pan Wolf, porazil dva pašíky a na počest obergestapáka, spolužáka pana Lehmanna, udělal zabíjačkové hody. Pan starost zaskočil k Radovce a skoupil u ní všechny flašky její vyhlášené jeřabinky (…) Gestapáci jedli, pili hodovali, vzpomínalo se na staré dobré časy. Když za tři dne odjeli, auta měli plná výslužky a lahví. Na zatýkání a střílení ´zapomněli´“.

Pan Lehmann, pan Wolf a pan starosta jsou dobře situovaní Němci, otcové vojáků Wehrmachtu, žádní lumpenproletáři, jak říká strýček Karel, jim žádné riziko ze strany Gestapa nehrozilo. Přesto udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby městečko, v němž žije už jenom pár desítek Němců, zachránili…“. (Jak se snadno domyslíme – což vůbec netvrdím – mohly být takových případech i hlavní motivy jiné).

Tak jsme dospěli k oné stránce knihy, v nichž do Irminých zápisů z války, plné minuciózního ženského zabývání se a zájmu o drobné věci každodennosti zasahují tragické Dějiny. Němečtí muži jsou povoláváni na frontu, čeští na nucené práce, vrší se udání i sdělení že ten a ten padl za Vůdce a za vlast. Autorka při popisu dění v protektorátu i v městečku samém nezachycuje vlastní národ příliš sentimentálně. Zejména reprodukuje nelichotivé úvahy svého strýce o českém národním charakteru. Kupříkladu na str. 65:

„Jestli někdy někoho potrestají za kolaboraci s Hitlerem, tak ty, kteří si za války nejvíc nahrabali. Čech kušní, ale přijme cizí světonázor, protože nikdy neměl svůj vlastní, kterého by se neochvějně držel. Čech reptá, ale toleruje zradu, protože žádnou tvář nemá.

Jediné, co ti Čech nikdy neodpustí, je majetek, byť bys ho získal v potu tváře. Jestli kdy něco Čechy stmelovalo, tak závist a nenávist! Takže potrestají jen tu šmíru, která teď točí slabomyslné limonády, jak chudá dívka ku štěstí s panem továrníkem přišla…“ Atd.

Takto postupuje děj nepříliš dynamicky až do roku 1945, doprovázen sentencemi, jejichž anachronismus je většinou nepochybný (obvykle tak uvažují někteří z nás dnes, za protektorátu se myslelo a mluvilo jinak). Pak nastane změna.

V zápisech z roku 1945 už ku prospěchu věci autorčiny zápisy ovládnou Dějiny; i náročný čtenář si přestane všímat fiktivnosti deníkových záznamů a literárnost podání se ztrácí za popisem událostí, z nichž některé obdobné známe z jiných, skutečných deníků a o pravdivosti dalších soudný čtenář nepochybuje. Autorka nechá německou část své komunity postupně vyvraždit zdivočelou českou chátrou, popisuje rabování, lynčování, znásilňování německých žen i českých žen, které měly co společného s Němci. Český pan řídicí, intelektuál, který se tolik těšil na svobodu, je zbaven funkce,

„neboť tak rozhodla školní a osvětová komise národního výboru.´Stýkal se s Němci nejen před válkou, ale i za Protektorátu, stýkat se s nimi nepřestal ani po porážce nacistické Říše. Skončila éra jol… loiajálnosti k všelijakým Lehmannům, Wolfům, ke všemu německému!´prohlásil Štádler, který sedí v každé komisi, nejpevněji prý v komisi zásobovací“ (str. 380).

Vraždění se nezastavuje ani před kolaboranty s nacisty. O některých z nich by čtenář nechápal, proč museli být likvidováni. Autorka jim to poví a o důvěryhodnosti tohoto úsudku nemusíme po všem, co jsme zažili, pochybovat:

„Kdo tu nejlépe věděl, co se kdy v městečku šustlo, kdo je slušný a kdo neřád, kdo krade a kdo křivě udává? Četníci Přibyl a Weiss! Jeden na Gestapu mluvil už po třech fackách, druhý nepromluvil vůbec. Kdo o lidských selháních i hrdinstvích věděl nejlépe? Starosta a Lehmann!…“ (str. 391)

Jakýmsi spektakulární vyvrcholením, které naše městečko po válce postihlo, je příhoda jakoby vytržená z mnoha faktických svědectví a zápisů., o tom, jak obcí projíždějí kolony prchajících německých vojáků. Na cestě odbočující z hlavního tahu kolony postavilo šest mladých Čechů barikádu. Němci neměli na starosti nic jiného než prchat. Chlapcům, říká autorka, otrnulo a jeden z nich vystřelil z brokovnice na auto s důstojníky. „Auto jelo dál, ale jeden z tanků otočil hlaveň a vystřelil: Puf! V tu ránu bylo po barikádě a pěti obráncích vesnice.“ (str. 342). To nebyl konec:

„V odvetu za pět padlých antifašistických bojovníků a zmrzačelého partyzána Kocourka vyhnali ozbrojení mužové ze dne na den zrodivší se Revoluční gardy za chalup tři německé rodiny, které tu žily od nepaměti. Jako stádečko ovcí je odvedli do lesa a tam je pod bílými břízami postříleli a zahrabali“ (str. 348).

Jak je možné, že při schematickém chápání dějin, které autorka prezentuje už v úvodu, vadí její schémata a literárnost podání na počátku knížky, ale v obrazu zkázy, který líčí koncem (od roku 1945) jako by zmizely?

Není to podivné. V takových revolucích, jakou po válce zažilo zejména české a moravské pohraničí, se události jakoby vedeny svou tragickou povahou, samy řadí do schematických vzorců a je předností této knihy, že je pouze převypravuje. Literatura tu ztrácí literárnost, cítíme z ní život a bohužel zejména Smrt. Čtenář nesmí ovšem zapomínat, že se tato schémata projevovala na různých místech různě.

Nejsem literární kritik a toto není řádná recenze. Je jistě mnoho dalšího, co by se dalo o knížce paní Sehnerové napsat. Zde mi šlo pouze o upozornění, že se v naší literatuře objevila beletristická kniha, která se při všech nedostatcích počátků tohoto antinacionalistického směru (dost jsem již o nich hovořil) pokouší pojednat o válečných a poválečných událostech v Československu bez oficiózních mýtů a pověr.

Že knihu musel vydat manžel spisovatelky dr. Jan Hollauer, „protože ji všechna oslovená velká česká nakladatelství odmítla vydat“? Irma vlastně o tom v jednom ze svých zápisů na str. 166 pojednává:

„Učím se dějepis a nemohu se zbavit pocitu, že Češi čím dál tím víc jen přečkávají. Že na cosi stále jen čekají, že kohosi stále jen vyhlížejí…“

Buďme střízliví. Právě teď Češi právě na takové knihy nečekají. Snad jednou…