Listopad 2004

Oba moji prezidenti. Václav Havel - Václav Klaus (Část 2)

Emanuel Mandler

PO LISTOPADU

Ve znamení pravdy a trhu

Oba moji prezidenti

Prezidentský rituál

Pochybuji, že by se oba prezidenti znali již před rokem 1989. Václav Klaus přišel velmi brzy po 19. listopadu 1989 spolu s dalšími ekonomy do Občanského fóra, ovládaného bezpečně Václavem Havlem. První den stál v mírném úslužném předklonu vedle něho. Havel byl jeho přítomností potěšen a dával to najevo. Ani netlumil hlas, když prohlásil: „Nikdo mi nedokáže připravit tak dobře podklady, jako pan inženýr Klaus.“ To byly pro oba muže idylické doby. Jenomže Václava Klause úslužnost brzy přešla. V první vládě se stal ministrem financí, získal tak nezbytné postavení k vyšší politické činnosti a rychle se prosadil se svým konceptem ekonomické transformace i s kritikou základních nedostatků OF, zejména s myšlenkou přeměnit hnutí v politickou stranu. Poměrně snadno vyhrál. Tak vznikla z Občanského fóra Občanská demokratická strana a proti ní strana/hnutí Občanské hnutí Jelikož nebylo tajemstvím, že OH je založeno na Havlových myšlenkách, byly karty rozdány.

Od následujících voleb (1992), kdy OH propadlo pod pět procent a přestalo být parlamentní stranou, postupoval viditelný i neviditelný zápas obou prezidentů o vše možné, zejména pak o moc. V takovém zápase je mnoho věcí ve hře, v posledku však nejvíc záleží na obyvatelstvu, tedy na voličích. Každý politik většího formátu musí brát ohled na voliče a v demokracii je samozřejmě neobyčejně důležité nepropadnout „populismu“, to znamená přehnanému ohledu na voliče. Vztah politika k obyvatelstvu je nesmírně citlivá věc a těžko jej vyjádřit pár jednoduchými větami – například někdy je zapotřebí, aby politik jednal proti vůli většiny, otázka je, kdy a jak. Jak ještě uvidíme, oba prezidenti se usilovně ucházeli o přízeň voličů doma a vlivných kruhů v zahraničí, a to způsobem velmi rozdílným.

Na druhé straně sama povaha prezidentské funkce obě tak rozdílné osobnosti v očích voličů spojuje. Prezident republiky je symbolem českého státu, je tak pojímán v zahraničí i doma. A oba prezidenti jsou spojeni ještě něčím neoficiálním. Čímsi, co vyplývá z plebejského původu českého národa i z jeho historie v rámci rakouské monarchie. Toto fluidum je nejlépe patrné na osobnosti Václava Havla. Přece jen byl prezidentem velmi dlouho.

Vyznamenávání

To, na čem si oba prezidenti tolik zakládali a co jim tolik leželo na srdci, je rituál. Hned po první volbě prezidenta zařídil Václav Havel to, co považoval pro naši státnost za nejdůležitější: dal pořídit pro hradní stráž barevné uniformy, připomínající námořníky z operety (Václav Klaus je ponechal – zřejmě se už vžily) a pustil se do tvorby a udělování vyznamenání. Ty dvě hodiny ročně, kdy se udělovala vyznamenání, stály za to.

V slavnostně vyzdobeném vladislavském sále pražského hradu již seděli vzácní hosté, ti nejvzácnější v první řadě (předsedové obou komor Parlamentu s manželkami, předseda vlády a další činitelé). V dalších řadách hosté méně vznešení, ale také ještě vznešení. Ovzduší vladislavského sálu jako by houstlo očekáváním. Za všeobecného napětí vypochodovali po jisté době odzadu za zvuku fanfár z Libuše hradní trubači a za nimi kráčel sebevědomě a se vzezřením triumfu na tváři sám prezident. Poté Václav Havel pronesl krátký projev, v němž v pozdějších letech nechyběly skryté invektivy proti Václavu Klausovi, a přistoupil k udílení vyznamenání. Obvykle se splnilo všeobecné očekávání: prezident vyznamenal některé nepochybně zasloužilé osobnosti našeho života, některé lidi, o nichž člověk nevěděl (a nemusel vědět), zač vlastně vyznamenání dostávají, a slušnou řádku svých přátel a kamarádů, zejména z Charty 77. U těch bylo zřejmé, že dostávají vyznamenání právě za členství v Chartě 77, popřípadě za to, že jsou prezidentovi kamarádi. Poté prezident a trubači tak jak přišli, zase odešli.

Málokterou činností ublížil Václav Havel v očích veřejnosti české státnosti (a také Chartě 77) tolik jako tímto vyznamenáváním kamarádů. Udělená vyznamenání jsou přehledná a dokáže si jejich „filozofii“ přebrat každý druhý. Udělit vyznamenání je výlučně v kompetenci prezidenta republiky. On sám, Václav Havel, se staral o to, aby tento akt byl vrcholem svátku české státnosti, zdůrazněné historickými rekvizitami. Tím, že do takového svátku vnesl politické sváry se svým rivalem, pravděpodobně české státnosti příliš neprospěl. Vyznamenáváním kamarádů pak svátku české státnosti uškodil.

Zdálo se, že za Václava Klause bude rituál úplně jiný. Když se stal prezidentem republiky, využil a využívá slabých míst v Havlově prezidentování k tomu, aby posílil svou pozici a zvýšil svou popularitu. Že slavnost české státnosti spojená s vyznamenáváním je jedním z takových slabých míst, to mu muselo být zřejmé od počátku. A tak si dal záležet hned na prvním vyznamenávání (roku 2003), aby se pozitivně odlišil od svého předchůdce, a podařilo se mu to. Vynechal vstupní pochod s fanfárami, a celý ceremoniál učinil civilnějším. Udělil podstatně méně vyznamenání a veřejnost mu má za zlé pouze okolnost, že si každý vyznamenaný, i když už je starý a nemocný a těžko se pohybuje, musel pro vyznamenání dojít k prezidentovi (naopak Václav Havel sám ke každému vyznamenanému přišel). Ale když udílí vyznamenání britská královna, také si její „poddaní“ k ní musí přijít. A podle naší prezidentské mentality: platí-li takový ceremoniál u britského dvora, proč by měl Václav Klaus zůstat pozadu? Atmosféra při vyznamenávání však začala být za Klause celkově civilnější a civilněji vyzněl i jeho slavnostní projev k 28. říjnu (2003).

Platí to zejména o jeho celkovém zaměření. S jemnými odbočkami věnoval celou svou řeč otázce tradice naší dnešní České republiky, jejímu vztahu k samému počátku samostatného státu a jejímu dnešnímu stavu. Prezident považuje Českou republiku za „zemi, která sice svou velikostí není shodná s původním československým projektem, nicméně… se oprávněně považuje za dědice tradic a hodnot 28. října 1918.“ 28. říjen pak je dílo, „které bylo vyvrcholením staletého úsilí českého národa o samostatný stát.“ Ještě se k tomuto projevu Václava Klause vrátíme. Když jsme však už hovořili o rituálu, nesmíme zůstat na půli cesty.

To, co stojí v předchozích odstavcích, platí totiž jen o prvním Klausově slavnostním projevu. Již 1. května 2004 na projevu u příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie se Klaus jako by navrátil do starých dobrých rituálních zvyků svého předchůdce. Nechal vpochodovat do vladislavského sálu trubače, poté vládní a další vysoké hodnostáře a pak – po dosti dlouhé době, jejíž trvání zvýraznilo dramatičnost situace – zazněly fanfáry z Libuše a vešel sám prezident. A tak víme, že starý rituál má čestnou funkci uchovat český prezidentský majestát.

Prezidentský majestát

Majestát českého prezidenta a majestát orientálního monarchy. Jiné slovo než majestát by bylo nepřesné. Kdyby tomu tak nebylo, nemohly by známé osobnosti českého společenského života hodnotit v MF DNES (29. 1. 2004) Havla jako prezidenta takto:

„Čtyřicet let si na něm vážím ostýchavé slušnosti, zranitelné bezmocnosti intelektuála, vstřícné otevřenosti a duchovní hloubky bez povrchního populismu.“ (Jana Čiperová, biskupka církve CČSH);

„S ročním odstupem je ještě více patrné, jak výjimečný prezident to byl…“ (Hana Marvanová);

„S odstupem času je stále více patrné, že Václav Havel byl velký prezident, který zanechal nepřehlédnutelnou stopu v českých dějinách“ (premiér Špidla);

„Pro republiku bylo štěstí, že v jejím čele stál tak úžasný člověk.“ (Helena Illnerová, předsedkyně AV ČR).

Zatím je řeč o bývalém prezidentu. Majestát nynějšího prezidenta je jiný. Václav Klaus chodí mezi lid, ukazuje se jako jeden z občanů tohoto státu, ale velmi „sofistikovaně“. Vždy je patrné, že na nějakou dobu odložil svůj prezidentský majestát, aby se mohl vřadit mezi plebs, a jakmile se navrátí, zase se majestátem obestře. Zachází někdy tak daleko, že na první pohled je těžko postřehnout, co to má znamenat. Je opravdu otázka, proč se vlastně první dáma republiky o svém manželovi vyjádřila v rozhovoru pro časopis Story takto:

Otázka:“Léta jste o svém muži hovořila jako o Klausovi, teď bez výjimky říkáte ‚pan prezident’.“

Odpověď: „Vždycky jsem oslovení Klaus považovala za něžné – a mám ověřeno, že je dost rodin, kde si manželé říkají příjmením. Nicméně myslím, že je správné říkat pan prezident. Používám to oslovení i doma.

Otázka: Když byl manžel premiérem, chodívala jste za ním na tenis, abyste ho vůbec viděla. Jak je to dnes?

Odpověď: Podobně, jen víc rozlišuji soukromé od nesoukromého. Pořádně se vidíme, když mě pan prezident pozve jednou za čtrnáct dní na oběd… Když jsem se včera ptala pana prezidenta, co dovolená, řekl: Na to se ještě neptej!“. (Story 8. 7. 2003.)

Paní Livie je dáma uměřená a střídmá. Vyjadřuje-li se tímto způsobem, dává najevo, že prezident nemá být pojímán s důstojností demokratického státníka, nýbrž ještě důstojněji. Ale jak jej tedy máme pojímat, s majestátem orientálního monarchy? Nejspíš ano. Počátky tohoto nadneseného prezidentského majestátu jsou, jak víme, u prvního prezidenta Československé republiky Tomáše G. Masaryka (i když ne v tak zdrcující formě). Není sporu o tom, že Masaryk nahrazoval českému národu chybějícího panovníka.

Nepříliš zdařilé poslední roky funkčního období Václava Havla a to, co jim předcházelo, zasunulo do naší paměti fakt, že rovněž on byl zpočátku obestřen tímto majestátem, a dokonce ještě víc než Václav Klaus. Havel zažil neobyčejně strmý vzestup popularity. Pro lid byl před listopadem v podstatě neznám. Komunisté toho chtěli využít a po abdikaci Gustáva Husáka prosadit přímou volbu prezidenta (obyvatelstvem). To by pro Havla v tehdejší situaci určitě nedopadlo dobře.

Polistopadová celonárodní jednota

Václav Havel tvůrcem ideologie této epochy. Avšak Havel se za pomoci Mariána Čalfy s komunisty dohodl a celé politické klima se změnilo. Převrat proběhl tak sametově, že pro jistotu nikdo nevystřelil ani ze špuntovky. Přednost, která se z této sametovosti listopadového převratu dělá, je však více než problematická. Aby takový převrat znamenal pro budoucnost jednoznačnou hodnotu, nemusely padat hlavy, nicméně hlavní funkcionáři starého režimu mohli a měli nést zodpovědnost za dosavadní stav společnosti. Nestalo se tak a milostivost listopadového převratu vůči komunistům znamenala pro budoucnost České republiky negativní rysy.

Zvláštní druh převratové euforie způsobil, že veřejnost to chápala jinak. Vznikla opět celonárodní jednota zahrnující všechny, kdo uměli pořádně mluvit, samozřejmě včetně komunistických funkcionářů. Václav Havel byl jak symbolem listopadové jednoty, tak hlavním tvůrcem ideologie epochy, v níž žijeme. Její stavební kameny položil ve svém prvním novoročním projevu (1990). Bylo to sice poměrně snadné, ale i tak zdařilé. Havel sám byl sebevědomý, vyšel z období reálného socialismu bez poskvrny, naopak s pravdivou pověstí člověka, který trpěl za své názory. Tehdy také ještě hodně lidí věřilo tomu, že disent v čele s Havlem zlikvidoval v listopadu 1989 komunistický režim. Havel ve svém novoročním projevu kritizoval starý režim, kladl důraz na morálku a jeho tvrzení a teze přijímala veřejnost bez jakékoli snahy o kritičnost. První polistopadový prezident hovořil o tom, jak nás starý režim morálně poznamenal:

Mluvím-li o zkaženém mravním ovzduší... mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt, a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.“

Prostí lidé přijímali taková slova s blahosklonným pochopením. Ale ještě s mnohem větším pochopením je nepochybně přijímali funkcionáři KSČ, Lidových milic, ROH, spolupracovníci Státní bezpečnosti a další opěrné sloupy bývalého režimu. Havel, jehož komunisté před několika dny zvolili prezidentem, se jim již v novoročním projevu odměnil: vždyť vlastně nepřímo prohlašoval, že nemají výrazně větší vinu než ostatní (spolu s nimi se dokonce mohli považovat za oběti). To byl jeden ze základních pilířů zmíněné národní jednoty a faleš, kterou jí dodal, se obtiskla do charakteru československého postkomunismu. Aby národní jednota mohla být dostatečně sebevědomá, o to se přičinil Václav Havel rovněž v novoročním projevu:

V nápravě věcí obecných se máme oč opřít. Poslední doba – a zvláště posledních šest týdnů naší pokojné revoluce – ukázala, jak velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj a jak velká občanská kultury dřímaly v naší společnosti pod vnucenou maskou apatie... Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úžasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovných způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. My sami se tomu divíme. A ptáme se: odkud vlastně mladí lidé, kteří jiný systém nepoznali, čerpají svou touhu po pravdě, svou svobodomyslnost, svou politickou fantazii, svou občanskou odvahu i občanský rozmysl...

Těžko nevidět vzdálenou, ale nepochybnou souvislost mezi těmito nadnesenými slovy a podobně nadnesenými slovy dalšího prezidenta, který o třináct let později zdůrazňoval, jak jsme svou zahálčivostí a chamtivostí bourali komunismus. Tím nemá být řečeno, že je třeba, abychom se sami před sebou ponižovali a kromě svých slabých stránek neviděli také to, co umíme a dokážeme. Avšak nafoukané řeči o tom, jak jsme „úžasně silní“, naplněni touhou po pravdě, svobodomyslní, plni politické fantazie, občanské odvahy a rozmyslu, tyto pěkně znějící fráze bezpochyby přispěly k tomu, že česká duše se naplnila sebedůvěrou, která se neopírá o skutečně velké činy. Kde byla ta naše „úžasná síla“? Československý totalitní systém skončil v důsledku rozpadu sovětského impéria. To znamená, že skončil v podstatě stejně a stejně neslavně jako režimy ostatních východoevropských zemí. Komunistický režim byl do východoevropských států importován a udržován vojenskou a policejní mocí Sovětského svazu. Jakmile tato vojenská a politická moc zeslábla, neměly se tyto režimy oč opřít a padly. Václav Havel o tom ovšem ve svém novoročním projevu hovořil jinak:

Že jsme měli příznivé mezinárodní podmínky, neznamená ovšem, že nám v těchto týdnech někdo bezprostředně pomáhal. Po staletích se vlastně oba naše národy napřímily samy, neopřeny o žádnou pomoc mocnějších států či velmocí.

Od této sebedůvěry, která v dané situaci zjevně necítila potřebu dívat se na skutečnost nepředsudečným pohledem, vede jen krok k poznání, že pokud si svět nevezme poučení, které jsme právě my ochotni mu uštědřit, neobyčejně se tím ochudí:

Náš první prezident napsal: Ježíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Troufám si říct, že snad dokonce máme možnost šířit ji dál, a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky.Toto záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice… Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou od nich budeme potřebovat?

Kořeny Havlova novoročního projevu roku 1990 sahají až k entuziastickým článkům prof. Patočky v roce 1968, jak se o nich zmiňuji v kapitole K lednu 1968. Tím nechci popírat, že Havlův první novoroční projev znamenal státnický čin. Znamenal. Především tím, že předložil veřejnosti demokratickou ideu nového státu. Veřejnost to také tímto způsobem přijala. O to větší škoda, že zůstal v půli cesty. Ačkoli se tehdy o tom, co bylo, hovořilo jinak než dnes, přesto je nesporné, že Václav Havel udělal čáru za zcela nedávnou minulostí. Pokud někdo (komunisté a další politické strany Národní fronty) chtěl zůstat ukryt za ní, směl, mohl. Nejsme jako oni, to znamená, že o minulost kohokoli jsme se nestarali. Takže občané se neměli ohlížet na minulost a měli spolupracoval s kýmkoli, ať byl dříve, co byl. Otázka viny přestala existovat, soudci, kteří posílali politické odpůrce na dlouhá léta do kriminálů (a zpočátku i na smrt) soudili klidně dál…

Po novoročním projevu se o novém prezidentovi v kavárnách i hospodách hovořilo jako o osobě mimořádné, výjimečné: všechno bude v pořádku, náš prezident je politik, filozof a myslitel… Víra v prezidenta byla velká, většina obyvatelstva jej viděla jako prezidenta Osvoboditele II (tak, jak je dosud chápán v zahraničí) a všeobecně panovalo přesvědčení, že vlastně Havlovým působením se všechny nedostatky hospodářství a politiky vyřídí samy od sebe. Vzhledem k přízni lidu si mohl dovolit i přátelství svého věrného Čalfy. Tehdy jako by vše nasvědčovalo tomu, že Václav Havel je jakýmsi „nadčasovým“ prezidentem. Tomu odpovídalo i to, jak snadno se stal po rozdělení Československa prezidentem.

Zápolení obou prezidentů

Vrtkavá přízeň lidu

Nikdo nemá lásku veřejnosti pojištěnou nastálo. Jak by prezidentské volby neprobíhaly v roce 1993 poměrně snadno, když v té době ještě byl Václav Havel pro veřejnost Prezidentem Osvoboditelem II? Jenomže tento mýtus postupně bledl. V postkomunistickém marasmu nedokázal Václav Havel přijít s myšlenkami, které by politické elity i obyvatelstvo motivovaly k novým činům. Také se příliš spoléhal na jednou nabytou popularitu a byl v hloubi duše přesvědčen, že vzhledem ke svým zásluhám, o nichž nepochyboval, má přízeň obyvatelstva zaručenu natrvalo a jaksi automaticky. Nechápal a nechtěl chápat, že jeho sňatek s herečkou Veškrnovou, následující záhy po smrti manželky Olgy, vzbudí mezi lidem značnou nevoli. O něm a o Dagmar Havlové se tehdy hovořilo všude, v hospodách i v médiích. V té době poprvé po listopadu důvěra obyvatel v prezidenta výrazně upadla a nechybělo pokusů objasnit, proč a jak se to stalo. Mezi těmito pokusy byl i můj článek Dagmar Havlová a ideologie českého prezidentství:

„Až donedávna byla paní Dagmar Havlová pouze středem nevybíravých vtipů a nevkusné mediální kampaně. Když nedávno přispěchala k obhajobě její cti více či méně objednaná propagační kniha Lídy Rakušanové, začala se kampaň měnit ve veřejný spor. Proti snahám Dagmar Havlovou mediálně uštvat a znemožnit se v MF DNES postavil Martin C. Putna (10. ledna), a to přesto, že považuje ‚imprimatur této sebeobhajobné knihy‘ za první skutečnou chybu, kterou prezidentova manželka učinila. Autor vidí dvě cesty k nápravě. První (a ta je v našem mediálním věku těžko představitelná) znamená mnohem víc respektovat soukromí prezidentovy rodiny, druhá pak daleko více si všímat jednoznačně pozitivních aktivit paní Havlové. Avšak ani úspěch této druhé cesty není zaručen. Už před měsícem (MF DNES 17. 12. 1997) upozornil Petr Příhoda na psychický mechanismus, který podle jeho názoru způsobuje nevraživost a zášť proti prezidentově choti. V pozadí je sexuální frustrovanost publika. Jeho kolektivní ‚nevědomí‘ totiž Václavu Havlovi přisoudilo roli vykupitele, který ‚vzal na sebe naše viny za minulého režimu ...byl za nás perzekvován ... vylepšuje naši reputaci ve směrodatném zahraničí ...je zosobněním zasuté mravnosti nás zlundračených‘… Atributem této role je přirozeně dokonalá čistota. Ta byla přisouzena rovněž paní Olze, vnímané obecně jako bytost zcela sublimovaná, dokonce i mateřsky láskyplná. A nyní tedy do tohoto vztahu, který veřejnost vidí takřka nábožensky (dvojice ‚božské matky a božského syna‘)‚vstupuje rušivě paní Dagmar‘... Úzkost, uzavírá Dr. Příhoda, ‚mobilizuje sebezáchovnou agresi, jejímž adresátem se nemůže stát nikdo jiný než ona‘ - paní Dagmar. Komplikovanost celé věci je v tom, že sám psychický mechanismus kolektivní nevraživosti působí v hranicích zvláštního společenského a politického procesu, obdobného - aspoň v jistém smyslu - nesnázím britské monarchie. Smrt princezny Diany poukázala na nutnost přizpůsobit ji proměněným potřebám doby; u nás veřejná nevraživost proti prezidentově manželce připomíná antikvovanost české prezidentské ideologie. Jde o onu ‚vykupitelsko-osvoboditelskou‘ ideologii, jejíž vznik Petr Příhoda přičítá kolektivnímu nevědomí dnešního publika. Vytvořila se však za první republiky v souvislosti se zcela mimořádným, výjimečným postavením ‚prezidenta Osvoboditele‘ T. G. Masaryka. V této mocné tradici, kterou zcela nezlikvidoval ani komunistický režim, je u nás prezident idealizovanou náhradou za monarchu a tomu odpovídá i faktická politická moc ‚Hradu‘, přesahující ústavní pravomoci hlavy státu. V duchu prezidentské tradice sehrála v české sametové revoluci osoba prezidenta ústřední úlohu a soustředila pozornost médií, novin i veřejnosti, v tomto duchu se obnovil mýtus (prezidenta) Osvoboditele, Vykupitele. Svou činností, především svými výraznými projevy učinil pak Václav Havel převzatou prezidentskou ideologii takřka nadčasovou. Představoval pro veřejnost nejen Osvoboditele, ale také zosobnění ‚zasuté mravnosti nás zlundračených‘: od počátku se soustřeďoval na etiku, kritizoval mravně nedokonalé politické strany, stavěl před společnost vysoké a čisté ideály svobody, pravdy, lásky a odpovědnosti. Ideologii českého prezidentství podporovali a podporují oficiální činitelé a představitelé demokratických politických stran i velká část médií a sdělovacích prostředků - o zahraničí ani nemluvě. Její krize tak vznikala teprve tehdy, když vzrostl počet těch, kteří chápali - zejména podle prezidentových zásahů do praktické politiky -, že i Václav Havel je schopen se mýlit. Jeho sňatek a velmi světský vztah k paní Dagmaře znamenal přelom. Nejenže více než zproblematizoval rozšířené iluze o dřívějším ‚takřka náboženském‘ manželství s paní Olgou; především se ukázalo, že Václav Havel je normální smrtelník. A tento normální smrtelník, vedoucí veřejné spory o majetek a vyřizující si účty s politickými protivníky, se podstatně liší od běžné představy Osvoboditele, kterého zdobí takové samozřejmé atributy českého prezidentství jako šlechetnost, heroismus, altruismus, nestrannost či asketická obětavost. Část veřejnosti vidí nyní svého prezidenta ‚občansky‘, bez ideologie, a tedy kriticky. Ale je mnoho lidí, kteří se takové ztráty nejvyšší autority ve státě nevědomky obávají; a potom z úzkosti, podmíněné více sociálně a politicky než sexuální frustrací, nastupuje ona ‚sebezáchovná agrese‘. Směřuje nikoli proti prezidentovi, nýbrž proti jeho manželce. Jelikož za vše může žena, zůstává pro velkou část veřejnosti v platnosti představa prezidenta jako bytosti takřka sakrální. 20. leden, kdy bude Václav Havel se vší pravděpodobností znovu zvolen prezidentem republiky, tedy potvrdí, že tato představa platí. Bude zvolen, ačkoli zásahy, jimiž vyostřil a prohloubil nynější politickou krizi, otřásají poslední částí dosavadní ideologie českého prezidentství, podle níž je pouze prezident Osvoboditel zárukou stability státu. Přitom si Václav Havel mohl v dnešní politické krizi dovolit autoritativní jednání jen díky vykupitelské autoritě své osobnosti. Předvedl tím, že osvoboditelská ideologie českého prezidentství trvá. A přestože se dostala do zjevného sporu s realitou, může trvat ještě dlouho. (Mf DNES, leden 1998)

Po letech je vidět, jak je takový publicistický rozbor neúplný. Strmý vzrůst popularity dalšího prezidenta, Václava Klause, dává příležitost s jistým odstupem nahlédnout do politických předpokladů Václava Havla. Jde hlavně o konkretizaci nepolitické politiky a o zachycení některé z jejích realizací. Snadné to není. Tolikrát se nepolitická politika ohlásila a zase zmizela (kupříkladu Impuls 99, Politický klub, Děkujeme, odejděte). Jako kdyby naschvál napodobovala ponornou řeku a chtěla dodat argumenty autorům, kteří tvrdí, že od převratu v listopadu 1989 u nás nepolitická politika neexistuje. Chceme-li jim oponovat, musíme ovšem ujasnit, co tímto pojmem rozumíme.

Nepolitická politika po listopadu 1989

Amatérství proti snaze o profesionalitu. Nepolitickou politiku plodí převraty a revoluce. V těchto dobách totiž ústavní a právní normy ztrácejí sílu, často úplně, a na jejich místo nastupuje moráka. Za zárodečnou dobu vzniku nepolitické politiky u nás lze považovat první fázi národně socialistické revoluce roku 1945, systém Národní fronty a národních výborů. Morálka měla působit bezprostředně v politice, a to vytvořením a působením jednoty – jednotných hodnot, názorů obyvatel i postupů. Celonárodní jednota spočívala na třech mocných pilířích nenávisti: ke zrádcům (kolaborantům), Němcům a velkým vlastníkům. Na tomto základě sdružovala zdánlivě neslučitelné, národní socialisty, tedy nacionalisty, lidovce, sociální demokraty i komunisty a oficiální politika se na ni odvolávala jako na nejdůležitější instanci. Strany a celostátní jednotné spolky podporovaly podstatný rys nepolitické politiky: morální nárok "jednoty" na trvalý mocenský monopol. S postupem událostí se však uplatňovaly politické strany stále samostatněji a v souvislosti s tím se nepolitická politika čím dál tím víc stávala zbraní v rukou komunistů (tvrdili, že "buržoazní strany" narušují jednotu). Jak ukázal komunistický puč v únoru 1948, nebyla to zbraň neškodná.

Posoudíme-li nezaujatě oficiální politiku za komunistického režimu (diktatury), zjistíme s údivem, že jde o zvláště propracovanou vývojovou odrůdu nepolitické politiky. Z voleb se stal politicky bezvýznamný, ale morálně účinný nástroj utvrzující a potvrzující rituál trvale monopolní moci, stát byl podřízen straně, a to straně jednotné (což bylo morálně odůvodněné potřením neřestného stranictví první republiky), přičemž činitelé nebyli zdola kontrolovatelní. Především však byl celý systém zdůvodňován morálně, nutností boje proti imperialismu a vnitřnímu nepříteli. Když se v morálním zdůvodnění systému a politiky objevily trhliny, umožnilo to veřejné úsilí o demokratizaci.

Nepolitická politika komunistického období trvala příliš dlouho a je jen logické, že zásadním způsobem ovlivnila obyčeje, zvyky a vzorce chování obyvatelstva, nás všech. Jak to bývá, převzala ji i už koncem 70. let morální opozice normalizačního režimu, Charta 77, jejíž základ tvořili bývalí komunističtí (reformní) funkcionáři a nekomunističtí demokraté. Takže není divu, že tato nová nepolitická politika vyvěrala nejen z nevíry v demokracii, ale také z přesvědčení o nutnosti obnovy marxismu-leninismu (obojí pak mělo vliv na Moc bezmocných Václava Havla). To vše založilo nynější typicky postkomunistický rozpor mezi nepolitickou politikou a chováním obyvatelstva, které – ať už se nám líbí, nebo ne – hledá v politice zase jen politiku a nepolitické politice jako takové upřímně nerozumí.

Věnovat se pořádně něčemu tak dokonale nepoliticky politickému, jako bylo Občanské fórum by vyžadovalo zvláštní pojednání; samo pro budoucnost zvěčnilo základ své existence heslem "strany jsou pro straníky, OF je pro všechny". Podle údajů Vladimíra Železného (LN 19.6.2004) jsou jak Občanské fórum, tak antipolitické organizace na ně navazující, spojeny finančně podle vůle Václava Havla. Železný uvedl:

Já vám prozradím velké tajemství české politiky. Pamatuju si to ještě ze Špalíčku. Tak někdy v roce 1990, v březnu či dubnu, přijela Madeleine Albrightová. Tehdy ještě zdaleka ne ministryně zahraničí. Přijela s velkým štábem, který tu zůstal. Pak si tam s námi sednul takový chlápek a říkal: "Víte, my máme zájem stabilizovat u vás politiku. Máme určité nadace, které slouží k tomu, abychom v těchto mladých a nezralých demokraciích podporovali skupinu, která pro nás bude perspektivní z hlediska demokracie a atlantické vazby. My tady budeme vždy podporovat toho, na koho ukáže Václav Havel. Od té doby podle mě tento balík peněz putuje českou politickou scénou podle toho, jak se pohybují naši političtí turisté. V momentě, kdy se nepovedl ten "Klub pravdy a lásky", kdy se nepodařilo pomocí sarajevského puče získat ODS, začaly tyto peníze putovat. Vždy, když se zjistí, že je někdo politická mrtvola - třeba teď umírá US - vždy se vynoří nový subjekt, na který Václav Havel ukáže. Dokonce veřejně. A řekne: "To jsou moji milí." Takto požehnal Kaslovi, když se odpoutal od ODS. Takto požehnal Zieleniecovi a Kaslovi, když se spojili.“

Bylo tomu tak? Mé osobní zážitky mohou Železného slova jen podpořit. A pokud by to tak bylo, jeví se Václav Havel jako velký intrikán české politiky a jeho nepolitická politika ještě amatérštější, než jak to dosud vypadalo.

Od Občanského fóra se pak cesty nepolitické politiky rozdvojují a ztrácejí - ale jen zdánlivě. První vede přes OH a prchavá uskupení typu Děkujeme, odejděte, je důsledně "nepolitická" a totálně neúspěšná. Dokonalý amatérismus těchto nepolitických aktivistů měl mimo jiné neblahý důsledek v tom, že oni sami svalovali vlastní neúspěšnost na amorálnost politického prostředí a prostředí vůbec. Jelikož v tom prokazovali značnou důslednost, ovlivňovali veřejnost natolik, že dosud vidí zdejší neutěšené poměry ještě horší, než jsou ve skutečnosti. Určitě se s obdobnými organizacemi ještě setkáme (zvláště má-li Vladimír Železný pravdu a onen balík peněz putuje i nadále českou politikou).

Druhá cesta nepolitické politiky je, pravda, úzká stezka, která vede skrz ODS. ODS totiž od počátku pochopila, že politika musí být politická a jeden z pramenů jejího vzniku byl odpor proti nepolitické politice. Bohužel jak postkomunistické politické obyčeje členů a sympatizantů, tak některé z nevyřčených, ale uznávaných principů (zejména trvalý mocenský monopolismus a trvání na protiněmecké národní jednotě) způsobují, že i tato stezka není do budoucna pro nepolitickou politiku neschůdná.

Vcelku je však třeba dát za pravdu Václavu Klausovi - ať už se na motivy jeho vlastní činnosti díváme jakkoli - že Václav Havel myslel při získávání i vykonávání prezidentské funkce především sám na sebe. A silně se přecenil. Pomohli mu k tomu salonní liberálové na celém světě, kteří jej častovali a častují neskutečným množstvím vyznamenání, cen a čestných doktorátů (a - jak je pravděpodobné - i fakticky dispozičním právem nad značnými sumami peněz).

Václav Havel tomu napomáhal svými falešnými úvahami o mučivých rozpacích, zda je schopen vykonávat svou funkci, zda ji vykonává dobře, neměl-li by si uvědomit svou nedostatečnost a podobně. Sám sebe začal považovat za symbol českého (původně i slovenského) národa a neohlížel se na to, jak pojímá jeho osobu právě národ. Rozdával milosti a vyznamenání, jako by je měl v kapse a stačilo, aby je odsud vytáhl, měnil, i když nerad, své stanovisko k sousedům, zvláště k sudetským Němcům a příliš často dával najevo nezájem o prostého občana. Historie k němu bude podstatně méně milosrdná, než byla jeho bezprostřední současnost.

Význam vládní krize roku 1997

Mohou stát spravovat nestraníci? Citovaný článek „Dagmar Havlová a ideologie…“ je z roku 1998. V té době už mezi oběma prezidenty probíhal i na veřejnosti zásadní spor. Začal vlastně dávno, už tenkrát, když se Václavu Klausovi podařilo získat na svou stranu většinu Občanského fóra. Nastoupila potom éra transformace (viz dále), ve které předseda vlády Václav Klaus zářil jako ekonom velkého formátu. Když však bylo čím dál tím víc zřejmé, že ekonomická transformace má povážlivé trhliny, pokoušel se Václav Havel z funkce prezidenta různými způsoby Klausovu stranu porazit. Až do jisté doby v této otázce nevystupoval osobně, ale politické struktury, které podle jeho návodu vznikaly „ad hoc“ a působily podle psaných i nepsaných pravidel nepolitické politiky, měly Klausově ODS konkurovat. Od počátku 90. let tak stály proti sobě dvě politické fronty. Na jedné straně různě zorganizované – či lépe řečeno dezorganizované – síly nepolitické politiky (naposledy v takzvané Čtyřkoalici), na straně druhé populisticko demagogická ODS. Doplníme-li k tomu ČSSD, která nikdy nebyla zcela stabilizovaná, a KSČM, hrdou na svou totalitní minulost, získáme obraz politické scény připomínající cirkusovou arénu. Ale to je jiná věc.

Na druhé straně rozum dá, že ne-politika, které záměrně chybí přesná organizace, nemá proti politice šanci, a to ani tehdy, opírá-li se o autoritu prezidenta republiky. Projevilo se to ve vládní krizi roku 1997 (o které ještě budeme hovořit). Vztah české politiky a nepolitické politiky jsem tehdy (v roce 1997) viděl takto:

Nynější sestavování vlády ještě nevedlo ke zvratu. Avšak takový zvrat, jímž by bylo alespoň částečné obnovení důvěry ve vládu, může nastat. Vždyť stačilo, aby premiér, ne-straník, prohlásil, že chce dát příležitost mladým odborníkům, a zaučit je tak v politice, a hned si bylo možno v některých dopisech čtenářů do novin přečíst: konečně přestanou pletichy, konečně odborné aspekty převáží nad politickými čachry! Je možné představit si „stálé“ vládnutí nestraníků, protože o tento charakter usilovaly vlády Občanského fóra. Zajisté, rychle se proměnily ve vlády stranické (OH - ODS). A v tom je jádro problému. Stát nastálo nestranicky spravovat nelze, už proto ne, že tomu brání příliš velké množství problémů, názorů a zájmů, soustředěných doslova v každé oblasti správy. Z naprosté nezbytnosti se proto sdružují lidé, kteří chtějí prosadit obdobné zájmy a politické názory. U nás se nejprve prosadila v Občanském fóru velká skupina, pozdější Občanské hnutí, sestávající z lidí, kteří proklamovali ušlechtilost a - politický amatérismus, to znamená vládnutí bez stran a bez stranické organizace. Sám fakt rychlého a naprostého rozkladu Občanského hnutí prokázal, že šlo o politickou fantazii. V Občanském fóru tedy OH rychle podlehlo a zvítězilo druhé, Klausovo křídlo (později ODS). ODS došla rychle k pozoruhodnému závěru, že bude-li na veřejnosti argumentovat obecným zájmem, pomůže to členstvu prosadit vlastní prospěch; že proto tam, kde to není obtížné, musí vycházet vstříc přáním voličů, čemuž poslouží, soustředí-li se na ekonomické aktivity a budování centralizované správy. To, co Václav Klaus v této fázi ovládl a pochopil, byla jen technická, povrchová a povrchní stránka demokratické politiky. ODS se ustavila bez celkového politického, hospodářského, bezpečnostního, sociálního, a zahraničněpolitického programu; o upřímné aktivitě ve prospěch státu její představitelé hlavně mluvili. Organizovaná členská základna napomáhala soustředění strany na získání výnosných ekonomických a správních funkcí, liberálně pravicová slovní zásoba sloužila zejména prospěchářství, populismus získávání hlasů. Jako by ODS stála modelem pro obraz obou koaličních stran - které na ni ovšem také až do konce (a často právem) co nejvíc žalovaly. Vláda ODS však přísliby blahobytu, restitucemi, nástupem privatizace, zejména kupónové, a také tím, že nikoho neobtěžovala potřebnými opravami společenského provozu, nejen přilákala voliče, ale navíc vzbuzovala dojem, jako by u nás už existovala vyspělá stranická struktura. Neexistovala. A oč nižší byla úroveň, na níž začal proces degenerace, jemuž se po čase žádný politický systém nemůže vyhnout - a po jisté době proto potřebuje obnovu - o to degenerace dříve začala a rychleji postupovala. Projevovala se korupcí, zvětšujícími se mezerami v legislativě, nedbalostmi exekutivy a libovůlí soudů, tunelováním hospodářské a finanční sféry, absurdním utajováním informací, bujením stranických a jiných privilegií, soustředěním vysoké politiky na intrikaření, zmenšováním prostoru pro svobodu slova a mnoha dalšími pokleslostmi. Zná to snad každý. oučasná vládní krize je důsledkem této degenerace…

Vraťme se však k zápolení obou prezidentů. Václav Havel netušil, že boj nepolitické politiky je předem prohraný. A tak zasahoval i nadále do politického klání dvěma způsoby. Jednak intrikami, jednak projevy nebo i činností v zahraničí. Část jeho zahraničních projevů byla koncipována tak, aby působila na českého voliče. A opravdu tak působila – alespoň na část intelektuálů.

V úvodu jsem již uvedl, že Václav Havel je mistrem v tom, jak předvádí sebeprožívání. Nová Přítomnost si dokonce dala záležet, aby v roce 1996 tuto vlastnost prezidentových projevů ocenila a rozvedla. Redakce obstarala přímo od Václava Havla malý článek Místo golfu, který autor věnoval právě sebeprožívání svých vlastních projevů. Je to svým způsobem mistrné, jakoby skromné dílko a k účelu, pro něž bylo objednáno, se znamenitě hodí, protože jeho sentimentální ladění odpovídá skladbě mnoha Havlových textů a projevů. Výslovně se tu postupně projevuje:

Závist k ostatním prezidentům, že dostanou napsané projevy, které mohou jen tak přečíst, zatímco našemu prezidentovi vnitřní poctivost něco takového nedovolí; své projevy chápe jako svá literární díla, stále je přepisuje, piluje a upravuje

Lítost nad tím, že prezident si musel zvyknout číst své projevy v angličtině, ačkoli angličtina nepatří k jeho silným stránkám. Přesto to vždy dokázal

Přiznání k trémě před přednesením projevu v angličtině (i když to vždy dobře dopadlo)

Radost a výraz nejhezčích zážitků při přednesení projevu na Harvardově univerzitě při udělení čestného doktorátu.

Tento poslední bod je rozveden; jak těžké tam byly podmínky, jak velké množství lidí tam bylo a jak se vše konalo až pozdě odpoledne, po všech dalších projevech a před takovými osobnostmi, jako je americký viceprezident. „Dnes vím,“ uzavírá Havel, „že to byl jeden z mých nejúspěšnějších projevů, že mě celé obrovské publikum napjatě sledovalo a mnohokrát mi i tleskalo během řeči...“ Atd.

Když tedy Václav Havel věnoval Nové Přítomnosti text plny sebeprožívání, do něhož jako by se obtiskla jeho upřímnost a nefalšovaná skromnost, obrátil k prezidentským projevům pozornost Jan Sokol v článku Havel na Hrad. Sokolovi Havlovo sebeprožívání nevadilo, možná,že také pro Havlovu dovednost vtáhnout posluchače (diváka - čtenáře) do falešného prožitku; ostatně uvedl jsem, že tento rys Havlovy osobnosti mnoha intelektuálům vyhovuje. Autor neváhal posoudit některé stránky Havlových projevů kriticky, činil to však v rámci úvah o prezidentově opravdovosti a upřímnosti, „která je mu vlastní“, že „až sarkastické hodnocení sebe sama bývá… známkou charakteru a osobní velikosti“, přičemž „v dalším kroku už půjde jen o masarykovsky přísnou, vážnou reflexi“.

Uvádím tu emotivní působení Havlových prezidentských projevů hlavně proto, aby bylo zřejmé, že úplně bezmocná nepolitická politika přece jen nebyla. Měla ovšem mocného soupeře. V první polovině 90. let stál Václav Havel politicky proti „morálně tržnímu“ pojetí politiky dle Václava Klause. Ten tehdy kladl až neuvěřitelný důraz na takzvanou „morálku trhu“, důraz tak značný, že zastaralá morálka by vlastně ani nemusela existovat, když vše obstará a zařídí morálka trhu. Velkému množství politiků vyhovoval, když se pro morálku trhu zapomene na Desatero – to se pak člověk nemusí ohlížet na ledasco, co tradiční morálka zakazuje, kdežto morálka trhu připouští. „Průnikem obou množin“ vzniká morálka, kterou lze označit ne za postmoderní, nýbrž za postkomunistickou. V českých končinách nadrobila mnoho neplechy a nelze než opakovat, že snaha Václava Havla oponovat jí byla chvályhodná. Jenže on jí oponoval na základě obecné utopie. V takovém případě vzniká otázka, zda není užitečnější věnovat se něčemu zábavnějšímu.

Tažení proti Václavu Klausovi

Václav Havel se zapojil do nevydařeného tažení proti Klausovi. Jako by se rozhodl, že českou politickou scénu patřičně uspořádá, využil Václav Havel příležitosti. Ta nastala, když v roce 1997 Václav Klaus odjel na jediný den mimo republiku a Jan Ruml s Ivanem Pilipem provedli v ODS vnitrostranický puč. Sice se nepodařil tak dokonale, jak by byli chtěli, Václav Klaus zůstal předsedou strany, ale vláda padla. Tu se do věci vložil sám prezident a začal organizovat vytvoření vlády bez ODS. S lidovci (s Luxem) se to nepovedlo, ale andělsky čistí Ruml a Pilip s dalšími odpadlíky od ODS mezitím založili novou stranu s názvem Unie svobody, která byla zpočátku pro svou panenskou neporušenost veřejnosti dosti sympatická. Jenomže Václav Havel nezískal takovou politickou podporu, aby mohl ustavit vládu nepolitickou (úřednickou). Místo ní vznikla vláda polopolitická s mandátem na půl roku. To bylo málo, přestože prezident se snažil, seč mohl.

9. prosince 1997 vyvrcholilo jeho úsilí projevem, jehož ambice směřovaly k celonárodnímu působení. Projev měl opravdu velký vnitropolitický ohlas, větší, než by se dalo usuzovat podle jeho základního tvrzení: „Kdo v dnešní době odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, ten podepisuje ortel smrti nejen nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou.“ Ale byť i ohlas projevu byl značný, nebyl zas tak velký, jak by si byli odpůrci Václava Klause přáli.

Bylo to zajisté také důsledkem Havlovy citované teze, že jsme povinni vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku. V této základní věci si prezident a prostý občan nerozuměli. Prostý občan není politik a nezajímá ho hezké povídání o tom, jak je jeho povinností převzít svůj díl kontinentální a globální odpovědnosti. Volí přece politickou reprezentaci, která se podílí na zahraniční a bezpečnostní politice nebo alespoň o takový podíl usiluje. Ti, které ve volbách občan vybírá, tedy reflektují a uskutečňují také chování a jednání státu k sousedům, velmocím, ke kontinentu i ke světu a měli by mu umožnit orientaci v těchto otázkách. Přitom to, co nás pálí doma, určuje do značné míry vztah České republiky ke světu: jsme pro xenofobii, nebo pro národnostní a rasovou toleranci, pro chápání cizince jako individuálního příslušníka jiného národa, nebo pro chápání kolektivní, pro nelítostný boj s Germány?

Václav Havel ve svém projevu 9. prosince 1997 přísně kritizoval závažné nedostatky, postihující podle jeho názoru v poslední době českou společnost a politiku. Byly to nedostatky vybrané tak, aby se pokud možno nedalo říci, že je za ně on sám osobně nějak odpovědný. Jako příklad lze uvést jeho kritiku vzmáhající se xenofobie: „někteří z našich spoluobčanů se chovají ke svým bližním /hrozně/ jen proto, že mají jinou barvu pleti“. Přitom nenávistný a přestárlý protiněmecký nacionalismus ponechal prezident stranou. Jak by ne, když – jak se ještě budeme moci přesvědčit – on sám opustil kritický postoj k vyhnání sudetských Němců a jeho výroky o přátelství s demokratickým Německem musely znít vysloveně rétoricky.

Hlavně však Havlův projev postrádal jakoukoli sebereflexi. Situace, v níž dnes žijeme, navazuje bezprostředně na společenský vývoj, který zahájil on sám spolu s Občanským fórem v listopadu 1989. Nově získanou svobodu ovládla na dosti dlouho Havlova doktrína nepolitické politiky, doplněná o mocenskou ambicióznost nových, politicky nezkušených lidí. O idejích, které cloumaly Občanským fórem, nemůže být pochyb. Chtělo se co nejrychleji vyvinout ve všeobsáhlou monopolní organizací, která udusí své mocenské konkurenty (politické strany, ale i spolky a společky) a za pomoci osvědčených nomenklaturních kádrů soustředí moc ve svých rukou.

Při vážné krizi, která nastala po „sarajevském atentátu“, bylo zřejmé, že do něho zasáhnou „oba prezidenti“ způsobem, který ovlivní českou státnost. Dalo se i očekávat, že prezident se pokusí soustředit ve svých rukou nadměrnou moc podobně jako se o to pokusil na podzim roku 1991, kdy rozpoutal kampaň proti Federálnímu shromáždění.

V dubnu 1998 jsem o tom psal v MF DNES v článku o Havlově mocenské vůli a o prostředcích, jak ji prosadit. Uvedl jsem, že pochyby o Havlově poctivých úmyslech s českou demokracií nejsou na místě. To by neodpovídalo jeho povaze a politickému zaměření. Naopak, těžko může být pochyb o tom, že součástí jeho osobního poslání je přímo záchrana české demokracie. To však není docela lehké, protože prezident nemá podle ústavy významnější exekutivní úlohu. Prezident může předsedu vlády pouze pověřit, rozhodující slovo však má parlament, a tedy politické strany.

Čím víc by však postupovala politická krize a politická struktura by se hroutila, čím více nemohoucí by byly ústavní instituce (hlavně politické strany), tím výrazněji by prezident mohl zasahovat do politického života s posláním „zachraňovat“ demokracii. „Paradox prezidentského poslání Václava Havla je neblahý: jestliže prezident má českou demokracii stále znovu zachraňovat, musí mu být vhod její neustálé oslabování.“ Proč ne? Když podle Václava Havla otevře „existenciální revoluce“ perspektivu mravní rekonstituce společnosti, vzniknou také organizace, jejichž vůdcové budou „vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou velkou pravomocí“.

Václav Havel nikdy nepřekypoval skromností. I v roce 1998 se ještě domníval, že jediným „vůdcem“ vybaveným velkou osobní důvěrou je on, prezident; ten zas nemá velkou pravomoc. Má-li Václav Havel při záchraně demokracie uplatňovat své dávné záměry, musí být ostatní činitel politického života slabší než on.

Stíny sametového převratu

Vlastnosti české politiky jsou ovlivněny polistopadovou situací. Není to zas příliš nového pod sluncem. Řeč je o Havlově politice státnosti, založené na nepolitické politice, vůdcovském principu a existenciální revoluci. O tomto pozoruhodném konceptu tu již bylo napsáno dost. Je to přece jen dosti velký rozdíl proti Klausovu praktickému, to je pragmatickém pojetí státnosti. (Klausův pragmatismus se projevil uzavřením opoziční smlouvy, tedy něčím, co bylo a možná zůstane českou specialitou.)

Mocenské záměry OF sice postupně selhaly, avšak občanský moloch i tak stačil vtisknout do rodící se svobodné společnosti mnohé zárodky nepěkných vlastností a aktivit. Z těch, nad nimiž se ve svém protiklausovském projevu Václav Havel tolik rozhořčoval a za které může raný polistopadový vývoj přinejmenším stejně jako další legislativa, lze uvést aspoň centralismus státní správy, institucionální pasivitu občanských spolků a pokračování v aktivitách zaměřených proti sudetským Němcům.

Václav Havel se podílel na tom všem. Když opustil původní tolerantní postoj k sudetským Němcům, projevem v Karolinu 17. února 1995 zahájil a svou autoritou pokryl velké protisudetoněmecké tažení naší oficiální i opoziční politiky. Budeme se tu ještě zabývat tím, že jako hlava státu podpořil návrat české politiky o padesát let zpět, k revolučním dekretům založeným na principech kolektivní viny a msty. Měl si toho být vědom, když tolik odsuzoval rasismus. Přičleníme-li k tomu Havlův podíl na nedobrých vlastnostech našich politických stran (ODS a ODA vznikly z Občanského fóra), pochopíme, že Václav Havel má zásluhy jak na vzniku naší občanské společnosti, tak na jejích značných nedostatcích.

A vůbec, neměli bychom si dělat iluze o tom, že před stranicky tvrdým Klausem jsme měli za prezidenta dobrotivého intelektuála. Václav Havel jako prezident poměrně často překračoval své pravomoci a dosahoval svých cílů účinným politickým nátlakem. Pokud já si pamatuji (je to pohled vysloveně osobní a dílčí), tedy:

– ještě před zvolením prezidentem znemožnil činnost jakýchkoli demokratických politických stran, a usnadnil tak aktivity KSČ a stran Národní fronty

- disponoval (pravděpodobně značnými finančními prostředky, jimiž sice nechtě, nicméně přece jen destabilizoval českou politickou scénu

– spolu s Janem Rumlem zlikvidoval těsně před volbami zdánlivě nebezpečného soka Občanského fóra, předsedu lidovců Bartončíka

– za pomoci českých politických špiček zařídil odstranění odbojného Vlada Mečiara z funkce předsedy slovenské vlády

– připojil se k odboji proti Václavu Klausovi a bez ohledu na rozložení politických sil v parlamentu vytvořil poloúřednickou vládu Tošovského

– jako prezident neučinil nic proti uvalení vazby na Miroslava Sládka, když šlo pouze o to, aby se změnil poměr hlasů při druhé volbě českým prezidentem.

Paradoxní je, že nic z toho nemusel Václav Havel dělat. Všechny tyto činy a události jen zhoršily politickou situaci v Československu, popřípadě již v České republice.

Dvoje prezidentské volby

Poslední volba Václava Havla prezidentem. Prezidentské volby obrážejí neuspokojivou politickou situaci v ČR. Při druhé volbě českého prezidenta (1998) byl již osvoboditelský mýtus hlavy státu vybledlý natolik, že otázku, zda bude Havel zvolen, nebylo zcela jednoduché zodpovědět. Při dostatku státnické moudrosti by si jistě Václav Havel řekl, že dvě funkční období prezidenta a část dalšího bohatě stačí. Postupoval opačným směrem. Nepochybně proto, že mu na dalším zvolení prezidentem neobyčejně záleželo. Přitom nejen zasvěcení političtí činitelé, dokonce i laici věděli, že zvolení Václava Havla závisí na jednom jediném poslanci. I stalo se pak, že právě poslanec, o kterém nemohlo být pochyb, že bude hlasovat proti Václavu Havlovi (vůdce republikánů Miroslav Sládek), byl „náhodou“ zatčen a uzavřen ve vazbě. Když byl Václav Havel zvolen prezidentem, zase Sládka propustili. Celý případ byl nesmírně křiklavý (Havel byl skutečně zvolen většinou jednoho poslance), ale příliš křiku nevyvolal. Výsledky prezidentské volby komentoval můj v text v MF DNES. Ten naopak měl za následek velký povyk. Známý advokát Tomáš Sokol se veřejně rozhorlil, jak mohl takový článek vyjít. Zde je tedy ten článek, nesoucí název „Případ vazby šéfa republikánů z druhého břehu“ (MF DNES 3. 2. 1998):

O tom, zda je Miroslav Sládek „vinen“ či „nevinen“ se toho už napsalo dost. A také o důvodech proč byl ve vazbě právě ve dnech, kdy se konala volba prezidenta republiky. Komentátoři vyslovují nejčastěji domněnku, že ať už to má na svědomí kdokoli, účel celé akce spočíval v tom, aby se vůdce republikánů nemohl zúčastnit volby prezidenta. O tom se dá stěží pochybovat. Lze ovšem pochybovat o jiném závěru, o němž se rovněž píše jako o samozřejmosti, že totiž kdyby byl při volbě prezidenta Sládek přítomen, Václav Havel by nebyl zvolen. To je jen méně důležitá část pravdy. Předpokládejme, že Sládek by byl volbě prezidenta přítomen, a že by tedy Václav Havel nebyl v druhém kole zvolen. Muselo by se uskutečnit třetí kolo a v něm by se na rozdíl od předchozích dvou kol hlasy poslanců a senátorů sčítaly. Vycházíme-li z toho, že počet a rozložení hlasů by byly stejné jako v druhém kole (každý jiný předpoklad je „metodicky“ pochybený), pak by byl výsledek třetího kola následující: Přítomných poslanců a senátorů – 279; potřebný počet hlasů pro zvolení prezidenta – 140; pro Václava Havla odevzdáno– 146 hlasů; proti– 134 hlasů. Prezident republiky by tedy byl zvolen až ve třetím kole, zato regulérní a zcela postačitelnou většinou dvanácti hlasů. Nikdo by nemohl říkat, že hlava státu byla zvolena nelegitimně. Přirozeně, že s takovými výsledky volby nemohli počítat ti, kdo vymysleli a zařídili, že Miroslav Sládek právě v době volby prezidenta republiky bezmocně odpočíval v pankrácké věznici.V zásadě existují dvě možnosti. Podle první z nich, nepravděpodobné a velmi neblahé, mají republikáni takový vliv v naší justici, že vše spáchali oni (aby veřejnost viděla, jaký je Miroslav Sládek mučedník). Druhá možnost – že Sládkovo zatčení a držení ve vazbě někdo spáchal v dobrém úmyslu, aby zabránil Sládkovi mařit důstojný průběh volby – je nepoměrně pravděpodobnější a o nic lepší než možnost první. Mohou-li soudy, ať už vedeny jakýmikoli úmysly, takto manipulovat se zákony, pak to znamená ohrožení demokratického provozu české společnosti…

Je pozoruhodným znakem postkomunistické společnosti, že se na ostudnou druhou volbu českého prezidenta poměrně brzy úplně zapomnělo. Nemusíme přitom české společnosti křivdit (všude na světě národní i jiné komunity rády rychle zapomínají na vše možné – kromě křivd, které se staly jim samým), ale i tak to byla ostuda zcela mimořádná.. Není divu, že reptavý Čechoameričan Ross Hedvicek napsal tehdy v textu, který tehdy rozesílal internetem i do Česka,tato rozhořčená slova:

Během posledního prezidentského "znovuzvolení" bylo nebezpečí, že by mohl prohrát volbu o JEDEN HLAS! Havlovi kamarádi z mokré čtvrti nemeškali a jednoho člena parlamentu (o kterém se čekalo, že odevzdá hlas proti Havlovi) nechali zatknout a zavřít pár hodin před volbou prezidenta. A co myslíte, že se stalo? Nic! Média byla potichu a Havel byl znovu zvolen prezidentem O JEDEN HLAS! Není to úžasné? Šmankote, jaká to DEMOGRACYJE panuje v tom Česku! Když jeden z kolegů zavřeného poslance začal protestovat, tak Havlova žena - první dáma země - začala hlučně v parlamentu hvízdat na prsty. Jistě, Hillary je taky pěkná bestie, která nemá zákon v úctě, ale slyšeli jste ji někdy hvízdat a vyrušovat v kongresu během oficiálního jednání?

Okolnost, že se naše státní orgány chovaly jako orgány banánové republiky, věstila, že nás po politické stránce nic dobrého nečeká. Přejděme nyní kupředu několik let, abychom si mohli všimnout rozruchu a vášní při třetí volbě prezidenta republiky. Je pouze zapotřebí připomenout, že když se experiment s Tošovského vládou nezdařil, konaly se roku 1998 parlamentní volby. Po nich předvedla nepolitická politika svůj amatérismus do té míry, že více méně přiměla dva velké rivaly, Václava Klause a Miloše Zemana, ke spojenectví v takzvané opoziční smlouvě.

Až do dalších voleb byl Václav Havel v úzkých a potom mu období několika měsíců klidné spolupráce s vládou sociálně demokratické koalice nemohlo předchozí ústrky vynahradit. A tak byl na volbě třetího českého prezidenta (2003) přímo citově zaangažován. Kdežto sociální demokracii záleželo na tom, aby se prezidentem nestal 1. Miloš Zeman a 2. Václav Klaus, pak pro Havla bylo pořadí obrácené; hlavně nechtěl, aby se prezidentem stal Klaus. Tato volba ovšem asi pro svou tragikomičnost neupadne v zapomnění.

Třetí volba českého prezidenta

Sociální demokracie zapomněla, že je politickou stranou. Podstatné je vždy rozložení sil. Vládní koalice sestávala z ČSSD jako z nejsilnější strany, z KDU-ČSL a Unie svobody. Tato koalice měla značnou většinu v Senátu, zatímco ve Sněmovně většinu pouhého jednoho hlasu. Opozici tvořila ODS a komunisté. V prvních dvou kolech se volí zvlášť ve Sněmovně, zvlášť v Senátu. Bylo tedy jasné, že to, kdo se stane prezidentem, je otázkou třetího kola. V něm nerozhoduje, zda je volič poslanec či senátor, hlasy obou komor se prostě sčítají. A když se takto prostě sečtou, je převaha vládní koalice mimo jakoukoli pochybnost.

Vědoma si této skutečnosti, rozhodla se ČSSD, bůhví proč, pro hazard. Navrhla jako svého kandidáta bývalého ministra spravedlnosti dr. Bureše, o jehož kompetentnosti pro vykonávání funkce prezidenta republiky bylo zřejmě přesvědčeno kromě jeho samého pouze několik lidí ve vedení sociální demokracie. Přitom vládní koalice (DEU a lidovci) měla dalšího kandidáta Petra Pitharta a toto tříštění sil bylo dobrým předpokladem nikoli k postupu do třetího kola, nýbrž k naprosté katastrofě. To se také stalo. Pro druhou volbu musela vládní koalice (ČSSD) nominovat jiného kandidáta, kdežto ODS zůstala při svém osvědčeném Václavu Klausovi – bez ohledu na to, že jeho zvolení se stále ještě zdálo nemožné. Na straně vládní koalice nešlo ovšem jen o tříštění sil, k tomu, proč volebně zkolaboval Petr Pithart, se ještě vrátíme.

A tak tedy v další volbě nastoupil jako kandidát sociální demokracie proti Václavu Klausovi Miloš Zeman. Velká část vládní koalice včetně sociální demokracie ho nechtěla mít prezidentem. Budiž, ale pak neměl kandidovat. A když už kandidoval, pak jej měla ČSSD nominovat už v první volbě. Zemanův propad v druhé volbě byl poutavým intermezzem; zároveň poskytoval potřebný čas k reflexi, jak postupovat v třetí volbě. ODS nic nereflektovala: Václav Klaus prostě byl a zůstal jejím kandidátem.

Totální volební neúspěch Petra Pitharta měl ovšem oslovit nejen dvě menší vládní strany, které jej nominovaly. Ukázal na několik významných okolností, které zřejmě mělo vedení hlavní vládní strany uvážit, ale neuvážilo. Přitom tu bylo něco důležitého, o čem hovořili pouze komunisté, a co kupodivu vládní koalice nevzala na vědomí.Toto něco představovala nacionální a do jisté míry i konfesijní zášť, „zhmotnělá“ v celonárodní jednotě. Všechny parlamentní strany si ji odhlasovaly v dubnu 2002; týkala se neměnnosti „výsledků druhé světové války“ a odsunu Němců. Parlamentní strany ji dodržovaly a dodržují.

Při volbě prezidenta roku 2003 však obě menší strany vládní koalice celonárodní jednotu trestuhodně porušily právě tím, že jejich kandidátem v druhé volbě byl Petr Pithart. Pithart podepsal Smíření 95, petici českých i německých osobností, která žádala jednání české vlády se zástupci vyhnaných Němců, odmítala princip kolektivní viny a v důsledku toho i vyhnání jako takové. Není mi známo, že by naši národovci (a národní jednota v parlamentu) komukoli odpustili podpis pod Smířením 95. Sám Petr Pithart to pozoruhodně podcenil. Jednak se domníval, že stačí, jak se až dosud distancoval od petice Smíření 95 (lidovcům to skutečně stačilo), jednak ve své prezidentsky předvolební agitaci zdůrazňoval, že pokud snad jednal se sudetskými Němci, pak proto, aby jim uškodil. Vytáčel se, jak se dalo, ale ani trochu si tím nepomohl, spíš naopak.

Předpokládáme-li, že po neúspěchu v prvním kole sociální demokracie pro druhé kolo musela nominovat Miloše Zemana, měl být výběr prezidentského kandidáta pro třetí volbu jednodušší. Její vedení mohlo takřka stoprocentně kupředu vědět, která osoba neprojde.

Ale je to zvláštní strana, sociální demokracie. Nebylo jí to jasné a její vedení nominovalo intelektuála, který podepsal Smíření 95, Jana Sokola. (Je pravděpodobné, že se Jan Sokol stal prezidentským kandidátem na doporučení bývalého prezidenta nebo alespoň s jeho schválením). Jan Sokol sice nedospěl k tomu, aby jeho řeč byla ano – ano, ne – ne, ale v dané situaci by to od něho bylo obtížné požadovat. Na rozdíl od Pitharta se nevykrucoval. Jan Kříž mu také den před prezidentskou volbou připomněl jeho tolerantní vztah k sudetským Němcům. Připomínal, že takoví lidé jsou nebezpeční – i pro Evropu. A když tedy Jan Sokol připadal příliš prosudetoněmecký Karlu Křížovi, jak nebezpečně musel připadat českým komunistům? Není divu, že prezidentem byl zvolen Václav Klaus. Zde je komentář o této prezidentské volbě:

Klaus jako prezident sociálních demokratů

Řekneme-li, že Václav Klaus je prezidentem sociálních demokratů, protože jej, kandidáta opozice, prosadili do prezidentské funkce právě sociální demokraté, podobá se to aforismu. Není to však aforismus a navíc je to věc všeobecně známá. Pozoruhodná je ovšem kombinace tří metod, kterých sociální demokracie při třetí volbě pro prosazení kandidáta ODS použila. Jedna z nich je známá a hodně se o ní hovoří a píše. Spočívá v politické naivitě sociálně demokratického vedení.

Po prvních dvou volbách mohl totiž těžko někdo pochybovat o tom, že v řadách sociálně demokratických členů, poslanců a funkcionářů panuje značná nejednotnost. Prezident byl volen tajnou volbou. Nicméně vedení strany najisto předpokládalo, že příslib jednotlivých poslanců volit jejich kandidáta Jana Sokola má stejnou váhu jako ve volbě veřejné. Druhá metoda spočívá v ignorování politických změn v Parlamentu, zvláště v Poslanecké sněmovně. V Senátu měla vládní koalice zaručenou většinu. V Poslanecké sněmovně také, ale jen jednoho hlasu. Při rozháranosti sociálních demokratů to tedy byla většina více než pochybná. Na rozdíl před situací při poslední volbě Václava Havla záleželo letos mnohem víc na stanovisku komunistů a tuto okolnost nevzala sociální demokracie patřičně v úvahu. V důsledku toho se její vedení dopustilo třetí, kardinální chyby personální. Sociálně demokratický kandidát Jan Sokol má bezchybnou minulost. Pro demokraty. Bylo však značně riskantní nominovat ho kandidátem na funkci prezidenta republiky, když měl minimálně dvě vlastnosti, které jsou nepřijatelné pro komunisty. Jednak je katolík (a z katolické rodiny), jednak podepsal petici Smíření 95 (smíření se sudetskými Němci) a v předvolebních projevech se netajil tím, že považuje vyhnání sudetských Němců za křivdu. Podle komunistů je náboženství opiem lidu, ovšem jistou dávku tohoto opia vždycky tolerovali. Tito idealističtí vlastenci nemohou však tolerovat, když kandidát neprojeví patřičnou dávku nacionalismu. Oba kandidáti museli slušně prosit o hlasy poslanecký klub KSČM. Ten se den před volbou rozhodoval, dá-li některému z kandidátů hlasy. Jako náhodou vyšel týž den v MFDNES článek, v němž Karel Kříž zaútočil neobyčejně nevybíravě na sociálně demokratického kandidáta s použitím protisudetoněmecké demagogie. Píše se tu mimo jiné: „Připomeňme známý fakt, že Jan Sokol podepsal (spoluorganizoval?) výzvu Smíření 95, v níž se požaduje, aby česká vláda jednala se zástupci sudetských Němců. Nyní připustil, že jako prezident už vládu k těmto jednáním nutit nebude… 12. února v rozhovoru pro Hospodářské noviny sudetským Němcům otevřel rovnou politickou samoobsluhu, když řekl: ‚Je jejich věc, na čem by jim nejvíc záleželo. Už tu kdysi byl návrh, že těm, kteří nebyli nacisty, by se mohlo nabídnout občanství. To je jedna z možností...´ Kdo by toto měl vyjednávat, ptám se, když o podobná řešení nestojí ani současná německá vláda? Počká se na křesťanského sociála Stoibra?… Taková Sokolem organizovaná eroze (a následná revize) snadno může přivést střední Evropu do situace, kdy se lidé navzájem nenávidí, a dokonce zabíjejí…“ Argumenty to nejsou ani trochu nové a nevynikají logikou. Ústí také, jak vidno, v zdrcující závěr: Jan Sokol by mohl přivést střední Evropu do situace, kdy se lidé dokonce i zabíjejí. Článek, podpořený dalším článkem Bohumila Pečinky, měl ovšem přece jen logiku. Logiku nacionalismu, tu logiku, která pravděpodobně Janu Sokolovi ubrala jisté množství hlasů. Takže žádost o komunistické hlasy se vyplatila pouze Václavu Klausovi. Je pozoruhodné, že sociální demokracie, která je přece rovněž součástí národní jednoty, tuto tak důležitou okolnost vůbec nepochopila. (E. M. 24. 2. 2003, www.bohumildolezal.cz)

Tak se sociální demokracii podařilo, že prezidentem České republiky se stal nikoli Miloš Zeman, čehož se obávala, ale Václav Klaus, čehož se obávala rovněž. K příčinám, o kterých jsme tu už hovořili, připomeňme ještě jednu, a to významnou: vládní koalici se nepodařilo nominovat kandidáta, který by byl přijatelný jak pro vlastní poslance, tak pro značnou část poslanců komunistických. Liberální intelektuál Jan Sokol neměl pro své vlastnosti a pro svou minulost proti Václavu Klausovi šanci. A proč tedy jej nominovali a proč on sám nominaci přijal? Do spletitých cestiček tehdejšího vyjednávání nevidíme, ale jedno je jisté, Jan Sokol jako kandidát musel vyhovovat táboru bývalého prezidenta a Václavu Havlovi rovněž. 24. února o tom psal v internetových Událostech Bohumil Doležal (www.bohumildolezal.cz) a já si dovolím vypůjčit si delší úryvek z jeho článku:

Václav Havel musí teď mít špatné spaní. Klaus mu už podruhé utekl z lopaty, a tentokrát zatraceně vysoko. Analogie s událostmi let 1997-8 je omračující: po letech ústrků od mocného, šikovného a arogantního premiéra zažil tehdejší prezident několik krátkých záchvěvů štěstí v Rudolfinu, několik měsíců více než dočasné Tošovského vlády a nakonec studenou sprchu v podobě opoziční smlouvy. Zůstal na Hradě ještě slabší a izolovanější než předtím, navíc vystaven ponižujícím konfrontacím s hulvátským premiérem. Další jiskřička naděje svitla Havlovi na samém sklonku jeho prezidentské kariéry. Díky Zemanově vrtochu s objímáním stromů na Vysočině… vznikla ČSSD s lidskou tváří, nakloněná spolupráci s Hradem. Uzavřela spojenectví s dvěma menšími, tradičně prohradními stranami, které ovšem před volbami udělaly vše pro to, aby v nich propadly, a málem se jim to povedlo. Vláda, která tak vznikla, nebyla od počátku příliš stabilní, největší problémy byly s její nejnepatrnější součástí. Samotnou ČSSD pořádně rozkolísal Zemanův pokus o návrat. V prezidentské volbě třikrát neuspěla, naposled s „koaličním kandidátem“, který nepochybně obdržel pomazání od samotného exprezidenta. Zvítězil nenáviděný Klaus a rozvalí se teď na osiřelém Havlově trůně. Havlova stavba se opět sesypala a on je navíc v situaci bezmocného penzisty. Při slavnostní Klausově inauguraci bych nechtěl být v jeho kůži.

Jak známo, liberálové včetně liberálně orientovaných levicových stran to mají ve volbách těžké. Za Zemana nasbírala ČSSD dost hlasů. Jak by ne, Miloš Zeman přece žádný liberál nebyl. Jakmile však takové cizorodé těleso v české liberální struktuře chybí, objeví se v Česku její základní vada, závislost na nepolitické politice. To ona přivedla Václava Klause na pražský Hrad, s tím se nedá nic dělat. V zápolení mezi politikou a nepolitickou politikou u nás vyhrála politika skutečná. Jinak to být nemůže.

(pokračování)