Listopad 2004

Signály s z minulého tisíciletí II (Část 2)

Emanuel Mandler

(volné pokračování stejnojmenného seriálu otištěného dříve))

Skutečný parlament

Nové Federální shromáždění, zvolené po volbách v červnu 1990 bylo až na některé drobnosti skutečným parlamentem. Od "normálního" parlamentu se lišilo funkčním obdobím zkráceným na dva roky, početným předsednictvem se značnými pravomocemi a "federální" strukturou, to znamená dvěma stejně velkými komorami, což vedlo ke zdvojení parlamentních funkcionářů (předsedů výborů). V praxi to znamenalo, že existovaly stejné výbory sněmovny lidu a sněmovny národů (kupříkladu bezpečnostní, zahraniční, kulturně sociální a další), přičemž tyto výbory se scházely společně a jejich činnost řídili dva předsedové. Federální shromáždění tedy fungovalo podle ústavního zákona z dob reálného socialismu a na jeho těžkopádnosti to bylo vidět.

Každý poslanec byl členem parlamentního klubu strany, za kterou byl zvolen. My s Doležalem jsme byli členy poslaneckého klubu Občanského fóra, který byl z poslaneckých klubů zdaleka největší. V tomto volebním období, zkráceném na dva roky, federální i český parlament zcela ovládlo Občanské fórum. Ani Doležal, ani já jsme netušili, jaké nás v poslaneckém klubu Občanského fóra čekají patálie.

Ještě než nám byla představena nová vláda, představil nám Petr Kučera nového a významného člena. Tento nový člen, náš dobrý známý Jan Sokol, byl významný od samotného počátku proto, že Kučera jej tak představil. Řekl že Jan Sokol je specialista nejen na politika a filozofii, ale hlavně na morálku. Na morálku tehdy všichni dali, ničím jiným nemohl Kučera tolik Jana Sokola vychválit jako tím, že je specialista na morálku. Být na Sokolově místě, asi bych se i trochu styděl, ale jemu se zřejmě Kučerova charakteristika jeho osobnosti zdála přiměřená.

Hned na počátku parlamentní činnosti jsem se s Janem Sokolem dostal do poměrně ostrého sporu. Řádně zvolení, stálí a pracující poslanci Federálního shromáždění nemohli vystačit s dvoutisícikorunovou náhradou. Bylo třeba platy poslanců určit a uzákonit, což jsme mohli jen my, poslanci. To se stalo kamenem úrazu. Celé Federální shromáždění se rozdělilo na dva až tři tábory. První trval na tom, že poslanec musí mít příjmy odpovídající průměrnému platu československého občana (to byl malý tábor), druhý byl upejpavý, byl by chtěl větší platy, ale styděl se to říci, a třetí tvrdil, že poslanec, má-li být nezávislý, musí mít slušný plat. Dlužno dodat, že slušným platem včetně příplatků a náhrad se tenkrát rozumělo zhruba patnáct tisíc korun (co by tomu tak řekli dnešní poslanci?).

Jan Sokol, věren své pověsti mimořádně morálního člověka, trval na tom, že poslanec má mít co nejnižší plat, já, odjakživa věrolomný, jsem stál za vyššími příjmy poslanců. V klubu poslanců Občanského fóra jsme se o to dost přeli - bylo to ve velké zasedačce a vzhledem k našemu značnému počtu to vypadalo jako malý parlament (chodili jsme také řečnit na podium).

V celé té diskusi mne poprvé zaujal poslanec Hrušínský. Až do té doby jsem byl přesvědčen, že není schopen jiného projevu než "Jsem pro (proti)". Tentokrát bylo od počátku patrné, že tomu bude jinak. Byl rozčilený a dělal si neustále poznámky. Nějakou dobu zřejmě nevěděl, co si počít. Pak se rozhodl, přistoupil k řečnickému pultu a pronesl brilantní parlamentní projev. Byl samozřejmě o tom, jak je pro nezávislost poslance důležité, aby měl slušný plat. Byl to jeho jediný skutečný projev ve Federálním shromáždění, ale stál za to.

Výsledek celého hádání o platy přinesl pochopitelně vítězství zastáncům vyšších platů; nikde na světě si poslanci nepřiřknou hladové platy. Platy, které jsme si sami proti sobě vybojovali, nebyly ani zdaleka nejvyšší a s příjmy dnešních poslanců se nedají srovnávat. Ale dalo se s nimi žít. Spor o platy poslanců předznamenal závažné konflikty, jichž jsme se spolu s Doležalem zúčastnili. To bylo na počátku, pak jsme měli čím dál tím méně možností do čehokoli mluvit.

První konflikt byl největší. Koneckonců ho způsobil Václav Benda, který si dal 26. června 1990 schůzku s šéfem ODA Bratinkou a se mnou a řekl, hoši, teď se budou volit orgány Federálního shromáždění, pravice by přece měla vystoupit a dát o sobě vědět. Takhle to nemůžeme nechat. Já jsem si sice o české pravici myslel už tehdy své, ale právě tak jako Bratinka i já jsem souhlasil. Zatímco Benda s Bratinkou si vzali na starost připomínky ke složení výborů a předsednictva, já jsem slíbil, že v plénu řeknu něco k Dubčekovi, s nímž se opět všeobecně počítalo jako s předsedou Federálního shromáždění. Oba kolegové neprotestovali, ale zdálo se mi, že z mého nápadu nemají velkou radost.

Rozpravu o obsazení funkcí předsedy a místopředsedy Federálního shromáždění (volba se konala 27. června), předcházelo zasedání parlamentního klubu OF, na němž Petr Kučera přednesl jménem "politických sil" návrh na nominaci Alexandra Dubčeka do funkce předsedy Federálního shromáždění. Několik významných poslanců tento návrh podpořilo, ale ozvaly se i nesmělé připomínky. Pouze Bohumil Doležal měl připomínky zásadního charakteru. To samozřejmě na výsledku schůze nic neměnilo.

Já jsem sice na klubu OF také řekl své, ale hlavně jsem si připravil projev pro plénum FS. Ten projev možná nezní po těch letech právě elegantně. Ostatně neměl ani elegantní ohlas. Zde je hlavní část projevu:

Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové,

Volba předsedy a místopředsedy Federálního shromáždění je významnou součástí aktu, jímž se završují a také svým způsobem doplňují výsledky prvních svobodných voleb v této zemi. Za Liberálně demokratickou stranu považuji za potřebné se k tomu vyjádřit.

Po stránce vytváření politické struktury nejsou totiž výsledky voleb stoprocentně jednoznačné. Velké množství hlasů pro Občanské fórum i VPN jakožto pro všeobecně demokratická hnutí poněkud zamlžují rozdělení sympatií na levici, střed a pravici. Právě to je ovšem velmi důležité vzhledem k mimořádnému charakteru voleb: měly jednoznačně rozhodnout, vyhrají-li demokratické síly, nebo KSČ, strana, která se pouze převlékla stanovami a programem, ale ponechala si název, tradice i politiky spjaté s neblahou minulostí totalitářské strany.

Z tohoto hlediska není nevýznamné, že toto doplňování voleb, které se tu děje, se odehrává ve prospěch levice. Stačí přehlédnout funkcionáře Federálního shromáždění, které jsme volili. Ze sedmi předsedů výborů Sněmovny lidu je jeden komunista a 3 bývalí komunisté. Vím, že bývalé členství v politické straně nikoho jednoznačně neurčuje, já sám mám mezi bývalými komunisty přátele a chápu, že z titulu dřívějšího členství v KSČ nelze charakter, činnost a dílo politických osobností snižovat. Nechci to také dělat.

Zdá se mi tu ovšem pravý opak: jako by pro funkce ve Federálním shromáždění, pro funkce předsedů výborů i členů předsednictva bylo bývalé členství v KSČ předností. Dokladem toho je návrh politických sil na předsedu a 1. místopředsedu Federálního shromáždění. Oba jsou bývalí reformní komunisté. Závažné a vůbec nejzávažnější je to v případě návrhu na funkci předsedy Federálního shromáždění. Tato významná ústavní funkce je důležitá po stránce faktické, mravní i symbolické. Co ztělesňuje, co symbolizuje politická osobnost Alexandra Dubčeka?

Politická osobnost Alexandra Dubček je ovšem, jak bylo řečeno, čestně spojena s minulými dvaceti léty útlaku, které houževnatě přestál. Především však ztělesňuje oficiální komunistickou politiku roku 1968, která usilovala ústupky a demokratizací systému udržet vylepšený komunismus v naší zemi. Byla to politika zajisté mnohem méně autoritativní než politika jeho předchůdců, nicméně byla taková, že on sám, Alexandr Dubček, mohl podepsat moskevské protokoly a posléze - ve funkci předsedy parlamentu - i výjimečné zákony. Ty otevřely cestu tzv. normalizaci a těžce poznamenaly celé období minulých dvaceti let. Jde tedy o politiku, na kterou demokratická politika dneška nemůže přece v žádném případě navazovat. (…)

Závěrem jsem se zeptal: uvědomují si politické síly dostatečně, že pokračování "kulatého stolu" společně s komunisty a obsazování klíčových funkcí lidmi z vyslovené levice je krokem zpět proti výsledkům voleb? Uvědomují si, že by bylo naopak slušné - když již nic jiného - tedy alespoň respektovat existenci mnoha malých politických stran, kterým volební census zabránil zastoupení v parlamentu?

Teď, zde, dnes se doplňují a upravují výsledky voleb. Jde o první kroky, které jsou tak důležité. Zde se vytváří základ politické struktury na příští dva roky. Zde se rozhoduje, zda vznikne důvěra či nedůvěra k parlamentu jakožto k základní ústavní instituci parlamentní demokracie.

Z těchto důvodů my, poslanci Liberálně demokratické strany nemůžeme pro pana Alexandra Dubček hlasovat.

Kdybych si vymýšlel nejhalasnější provokaci, nemohla by se ani zdaleka rovnat tomu, co jsem provedl proslovením tohoto nevelkého projevu. Jako kdyby do Federálního shromáždění někdo hodil bombu. Poslanci ze všech klubů se hlásili o slovo, zdůrazňovali Dubčekovy nezměrné vlastenecké zásluhy a nezapomněli patřičně připomenout zlotřilost člověka, který se odvážil proti takovému vlastenci vystoupit. Když toto prohlašování po dosti dlouhé době skončilo, přistoupilo FS k tajné volbě. Vida! Ani myška se mne neodvážila zastat a nyní se zjistilo, že proti Dubčekovi hlasovalo přes šedesát poslanců.

Je pravděpodobné, že tento incident měl vliv na Dubčekovu rétoriku v příštích měsících (neustále mluvil o tom, jak vždy vše dobře myslel). Avšak ne pravděpodobné, nýbrž jisté je, že schůze poslaneckého klubu Občanského fóra, svolaná na příští den, měla mít na programu jako hlavní bod vyloučení Doležala a mě z klubu. Po stručném zahájení dostal slovo Jan Sokol, který pronesl dlouhý projev o /mém/ projevu. Sice mne ani jednou nejmenoval, ale proč taky? Ostří Sokolovy argumentace bylo namířeno proti negativismu a rozbíjení jednoty demokratických sil nevhodnými projevy. Ostatní poslanci na to slyšeli a jeden po druhém mne a Doležala odsuzovali, pravda s jistými výjimkami. Zdůrazňovali, že nemůžeme každý povídat to, co si myslíme, je třeba dodržovat disciplinu. Proto by bylo správné, abychom bylo z klubu poslanců OF vyloučeni. Vypadalo to na řádnou lynčerskou schůzi.

Pak si vzal slovo Michael Kocáb a k všeobecném údivu promluvil jinak, než od něho všichni čekali. Prohlásil, že to, co tady slyšel, ho ani trochu neuspokojuje. "Chcete vyloučit Mandlera za to, co řekl? Jsem pro, ale v takovém případě půjdu taky."

Kocábovo vystoupení působilo na celé shromáždění jako ledová sprcha. Pojednou se přestalo hovořit o vylučování, za chvíli dokonce i o našich projevech a schůze parlamentního klubu OF skončila bez jakéhokoli usnesení.

V několika klidných dnech jsem měl možnost přemýšlet o pozoruhodném parlamentu, do kterého jsme se dostal. Byl v tom roce 1990 zcela zvláštní tím, jak byl dokonale rozdělen na Čechy a Slováky. Pro české poslance byla mentalita Slováků překvapivá. Kupříkladu málokdo z nás předpokládal, že název hlavního vyznamenání, které se tehdy projednávalo - řád T. G. Masaryka - vzbudí na slovenské straně doslova revoltu.

Slovenští poslanci (a myslím že bez ohledu na to, z jaké byli politické strany) Masaryka nenáviděli. Někteří jako tvůrce Československa, jiní jako státníka, který nesplnil pittsburskou dohodu, a další jen tak. Podobně tomu bylo s dalšími osobnostmi a pojmy, poslanci každého národa je chápali rozdílně, často i protikladně. Když pak Mečiar začal vznášet jeden nacionální požadavek za druhým, Federální shromáždění se vysloveně rozdělilo na českou a slovenskou část, které se většinou nedokázaly domluvit.

Druhou - jak jsem se domníval zvláštností - tohoto parlamentu bylo, že se tu o jistých věcech nedalo mluvit. Pokud by někdo začal, většina poslanců ho ukřičela. Samozřejmě, že šlo hlavně o politické záležitosti. Z nich byl zvláště zajímavý vztah ke KSČ, který bylo těžko možné narušit. Komunisté měli i ve voleném parlamentu své zástupce a ti si brzy zvykli, že "pravicoví" poslanci (zejména ODS) doslova překypovali nenávistí ke KSČM. Člověk měl dojem, že když se v dohledu objeví komunista, oni ho rozsápou. Ale nic takového nehrozilo, naopak řízení o majetku komunistické strany se už tehdy táhlo tak, že bylo jasné, že dopadne neslavně. Podezíral jsem už tehdy "pravicové" poslance (o levicových nemluvě), že se před listopadem s komunisty zapletli - pak se skutečně ukázalo, že mnozí z nich byli členy KSČ. Nu a pak tu byli pravicoví arivisté, kteří se prostě přidali k většinovému názoru. V důsledku tohoto zvláštního vztahu ke komunistické straně pokračovalo Federální shromáždění ve směru udaném sametovým převratem a zatímco proti komunistům dštilo oheň a síru (říkat cokoli jiného bylo nebezpečné), ve skutečnosti s nimi jednalo sametově.

Na rozdíl od vztahu ke komunistům bylo záležitostí, o které se vůbec nedalo hovořit, vztah k sudetským Němcům. Dokonce i smlouva s Německou spolkovou republikou se neobešla bez prudkého útoku Miloše Zemana, přesvědčeného, že Česká republika na sebe bere touto smlouvou jho germanizace. Restituční zákon (zákon o odškodnění některých křivd) byl formulován tak, aby se nevztahoval na konfiskace podle Benešových dekretů, ale byl propojen s odškodněním za utrpení způsobené komunistickým režimem, a tak se proti němu dalo těžko hlasovat (beztak by to nebylo k ničemu dobré).

Mne zvláště zarazilo, když jsem zjistil, že parlament stanul na počátku období, kdy se pod heslem "mládí vpřed" rozumělo "staří pryč". V plénu sněmovny vznikl jakýsi náznak debaty o tom, zda by si penzisté nemohli k důchodu přivydělávat - a pojednou se ukázalo, že ani o starých lidech se ve Federálním shromáždění nedalo dost dobře hovořit. Okamžitě se vyrojilo množství poslanců, kteří upozorňovali, že musíme mít na paměti mladé, staří jsou zabezpečeni, tak co. Byla to náramná demagogie, "staří" mají ve společenském provozu důležité místo pro své zkušenosti i proto, že obvykle nejsou zbrklí. Postoj společnosti ke starým lidem dost vypovídá o jejích kvalitách.

O kvalitách tohoto federálního shromáždění jsem si nedělal iluze. A často jsem uvažoval, jakým způsobem se z něho vyvázat. Netušil jsem, že skutečnost mi vyjde vstříc způsobem až nepříjemným, to znamená, že vypadneme z parlamentní politiky (je otázka, do jaké míry jsme v ní vlastně byli) bez vlastního přičinění.

Náhrobek LDS

Popsal jsem vlastně v předchozích částech jednotlivé fáze, jimiž byla likvidována LDS (Demokratická iniciativa). Začátek patřil podzimu 1989, kdy mocenské vedení Charty 77, tj. Václav Havel a jeho skupina, zmařilo demonstraci na 21. srpna a přimělo vedení sdružení HOS, aby s námi přerušilo spolupráci.

Druhou fázi obstaralo Občanské fórum. OF a jeho vláda neuznaly ani neformálně Demokratickou iniciativu za politickou stranu, znemožnily jí získat prostředky nutné pro činnost strany (sekretariát, finance), a to v době, kdy strany Národní fronty byly financovány ze státního rozpočtu. Pak nastalo období klidu, kdy byla LDS zastoupena v obou parlamentech (FS a Česká národní rada). "Rating" ze strany FDP víceméně fungoval, a tak se nám zdálo, že pro příští parlamentní volba (1992) máme slušné vyhlídky - minimálně na to, aby se Liberálně demokratická strana mohla v budoucnu rozvíjet.

V té době jsem bohužel začal mít nepříjemné zdravotní potíže. Parlamentní lékařka zjistila, že se týkají funkce srdce. Dostal jsem prášky a poprvé jsem si uvědomil, že si musím dávat na svůj zdravotní stav pozor. Spojil jsem příjemné s užitečným a sdělil jsem předsednictvu Federálního shromáždění, že pro svůj zdravotní stav nemohu nadále pracovat v ústavněprávním výboru.

Netušil jsem, že jsem vyvedl něco, co jsem neměl; dozvěděl jsem se, že poslanec nesmí svévolně odejít z výboru, ve kterém pracuje. Musí požádat předsednictvo, aby ho přeřadilo do jiného výboru. Předsednictvo tedy moje vystoupení z ústavněprávního výboru neuznalo. Já jsem se o to ani trochu nestaral a práce v ústavněprávní výboru jsem se neúčastnil. Sekretariát předsednictva zuřil, dvakrát jsem byl dokonce na plénu volán k poslušnosti, ale posléze předsednictvo kapitulovalo a převedlo mne do výboru kulturně sociálního. Zde bylo pracovní tempo podstatně mírnější a to mi vyhovovalo.

Přidělili mi jako zpravodaji zákon o vyznamenáních a já jsem se staral o to, aby původní vládní návrh, který by se byl nejspíš hodil tak do 13. století, dostal trochu civilizovanou podobu. Nevím co jiného mohlo přimět Rudolfa Hrušínského, který byl také členem kulturně sociálního výboru, že na počátku jedné přestávky mě vyzval, ať si jdu s ním vypít kávu. Přitom mi sdělil, že si kávu trochu sladí, ačkoli má cukrovku. Ale to víte, na doktory se zas nesmí moc dát… Nemoci byly šťastné téma našeho rozhovoru a zůstaly jím i nadále, když jsme se s Rudolfem Hrušínským často o přestávkách scházeli na kávu nebo na minerálku. Hrušínský se cítil v parlamentě naprosto odcizen a povídání se mnou mu dělalo dobře, protože tím zaháněl nudu; politika a to, oč se ve FS hovořilo, ho ani trochu nebavilo a nezajímalo (když to jen trochu šlo, z FS utekl). Já jsem byl také rád, že mám v kulturně sociálním výboru spřízněnou duši.

Hrušínský se mi často svěřoval, jak je špatně placen, a to bylo druhé šťastné téma našich rozhovorů. Rudolf Hrušínský byl herec a myslím, že poměrně dlouhé hovory s ním mi pomohly chápat skutečnou i zdánlivou amorálnost herců a zpěváků za reálného socialismu. Často jsem si všiml, že jsem k nim o dost tolerantnější, než je v našich kruzích zvykem. Jestli je to dobře nebo špatně, kdo ví…

Kromě zákona o vyznamenání, který se mi snad opravdu podařilo poněkud zlidštit, jsem mohl plodněji zasáhnout do práce výboru už jen jednou. Nešlo o nic světoborného, ale o opravdovou příhodu a ta stojí za to. Souvisí s volbou první Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jednotlivé strany navrhly řadu kandidátů a náš výbor byl pověřen udělat předběžný výběr. Kandidátů bylo hodně a my jsme jejich vyjádřením o televizi a rozhlase věnovali celý den. Nijak zvlášť se mě to nedotklo. S výjimkou jednoho případu. Tímto "případem" byl Ivan Sviták.

Mladí lidé o něm dnes vědí málo nebo snad ani nevědí, že byl, ale pro naši generaci byl výraznou tragikomickou figurkou. Vrátil se ze Spojených států jako velký antikomunista a jako takový se zúčastnil zakládání Klubu angažovaných nestraníků. Ti ovšem si odhlasovali jako první zásadu své organizace, že do KANu bude přijat pouze ten, kdo nikdy nebyl členem KSČ. A tomuto kritériu Ivan Sviták, který byl až do roku 1968 členem KSČ, nevyhovoval. Nezbylo mu než potupně odtáhnout. Jeho politický vývoj pak byla celkem jednoduchý, protože se rychle přidával na stranu komunistů. Posléze ho komunisté navrhli za člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jeho "slyšení" v kulturně sociálním výboru bylo pozoruhodné. Hovořil, jako kdyby už byl zvolen. To bylo nepříjemné, hlavně mne však popudila jeho vzpurnost, s níž nám všem dával lekci z demokracie a demokratismu. Přitom nedávno, před několika týdny, při pokusu o puč v Rusku otiskl v Rudém právu článek o tom, nač se mají i demokraté, tito škůdci veřejného života, těšit i u nás. Ukážou jim to v Rusku a i my jim to ukážeme! - A tak jsem se přihlásil, připomenul Svitákovi jeho článek proti demokratům a zeptal se ho, jak to vlastně s demokracií myslí.

Účinek byl pozoruhodný. Sviták strnul, jeho lysá hlava zfialověla a on na mne zařval: "Pane, já jsem si myslel, že jste liberál, ale vy nejste liberál, vy jste blbec." Potom střídavě levou a pravou rukou bušil do stolu, který stál před ním a opakoval tuto kouzelnou formuli: "Jděte do prdele, všichni jděte do prdele a Federální shromáždění ať jde taky do prdele." Když to takto hezky zopakoval třikrát nebo čtyřikrát, zdvihl se a utekl.

V jednání pochopitelně nastala přestávka. Ulevilo se mi, procházel jsem se po chodbě a ucítil jsem, že těsně za mnou někdo jde. Otočil jsem se a koho nevidím než soudruha Grebeníčka. Poněkud provinile řekl: "Pane Mandlere, s tím Svitákem jsme to asi přehnali." To jsou chvíle, na které člověk jen tak nezapomene.

Ale vraťme se k vyhlídkám LDS na další činnost. Tyto vyhlídky (proč si nepřiznat, že to byly iluze) se zdánlivě dosti zvětšily, když naše strana získala posilu přímo ze strany české vlády. Karel Štindl, který jako předseda zahraničního výboru ČNR spolupracoval se sekretariátem české vlády, se již nějakou tvářil tajemně a říkal, že asi získáme významnou posilu. Jeden člen české vlády prý je tělem i duší liberál a touží jen po tom, aby se mohl stát členem naší strany. Brzy nás s touto politickou osobností seznámil - a nebyl to nikdo jiný než Viktoria Hradská.

Paní Hradská udělala na vedení strany vynikající dojem (nepopírám, že na mne taky). Uměla to. Předvedla nám tak dokonale své liberální smýšlení, že jsme ji všelijakými korektními způsoby na hranici korektnosti kooptovali do výkonného výboru. S velikou vervou se účastnila práce strany a spolu s námi plánovala, jak na to, bychom se dostali do parlamentu a měli co nejvíc poslanců. Nic nám nebylo podivné - až když se konala zemská konference na Moravě. Na místě jsem zjistil, že proti dosavadnímu brněnskému předsedovi Vaňákovi byla zorganizovaná silná opozice, jejíž účel jsem byl schopen pochopit teprve tehdy, když volební komise rozdala kandidátky, na kterých bylo o jednoho náměstka víc, než určovaly stanovy. Když jsem je na tento omyl upozornil, jenom se zasmáli. Věděli prý, že se mi to nebude líbit, ale paní Hradská když byla před čtrnácti dny na Moravě, slíbila, že Morava bude mít o jednoho místopředsedu víc. A bylo to.

Vrátil jsem se do Prahy a snažil jsem se to vše nějakým způsobem pochopit. To už ale bylo pozdě. Němečtí liberálové, na nichž jsme byli existenčně závislí, mezitím v LDS neoficiálně rozšířili dopis, v němž tvrdili, že naše strana je politicky upadlá, že za to může její vedení a že je ji možné podporovat jedině v tom případě, stane-li se její předsedkyní Viktoria Hradská. Ta se tvářila jako učiněné jehňátko; o ničem prý neměla ani tušení. Mně nezbylo, nechtěl-li jsem stranu zničit, než prohlásit, že odstoupím z funkce. To učinili rovněž místopředsedové a výkonný výbor začal jednat o tom, že na celostátní konferenci strany v listopadu 1991 navrhne Viktorii Hradskou jako předsedkyni.

Paní Hradská se snažila seč mohla a intrikovala po Čechách a po Moravě, jak to jen bylo možné; v září se zúčastnila za naši stranu sjezdu FDP, kde ji přijali jako předsedkyni LDS. To však už bylo příliš na jihočeskou organizaci naší strany, která požádala výkonný výbor, aby zanechal úvah o předsednictví paní Hradské. Po zralé úvaze - bylo nám zřejmé, že paní Hradská přivádí LDS ke zkáze - výkonný výbor opravdu došel k závěru, že od nominace Viktorie na funkci předsedkyně strany ustoupíme a na celostátní konferenci navrhneme v podstatě totéž složení vedoucích orgánů strany, jaké je dosud.

Mezitím jsme velmi intenzivně jednali o volební koalici s ODS a KDS. Věci se vyvíjely, jak se nám zdálo, velice slibně, nicméně při hlavním jednání se Václav Klaus začal ošívat a klást nezodpověditelné otázky, k čemu my vlastně ODS budeme, proč nevystačuje šíře programu ODS, zahrnující i liberalismus a musí se ještě do koalice přibírat další strana a podobné problémy. Jednání skončilo bezúspěšně a další bylo stanoveno až po naší celostátní konferenci.

Ta se konala 11. listopadu 1991 v Moravské Třebové a vedla jednoznačně k rozpadu strany. Zatímco vedení se snažilo řešit obsahové, programové i taktické otázky (až dosud jsme počítali s koalicí s ODS a KDS a Václav Klaus nám udělal škrt přes rozpočet), přivedla si paní Hradská na konferenci posilu, p. Severu z odnože FDP, nadace Friedricha Naumanna. Zatímco my jsme mocenský boj evidentně podcenili, paní Hradská, vedena instrukcemi p. Severy půldruhého dne pracovala k tomu, aby byla zvolena předsedkyní strany. Posléze se jí to podařilo. Vyhrála nade mnou sice o pouhý jeden hlas, ale vyhrála.

Další události podrobněji líčit nemá smysl. Paní Hradská fungovala zřejmě dokonale v režii H. D. Genschera. Takže nyní již šlo ne o to, co má strana dělat, ale jak to zaonačit, aby LDS neexistovala. Jelikož skutečný výkonný výbor obsahoval většinu neposlušných členů, vytvořila Viktoria Hradská o své vůli nový výkonný výbor a s takto virtuálním vedením fúzoval zbytek LDS (česká zemská organizace paní Hradskou neuznávala) se stranou ODA. Ta touto operací získala pro volby dostatečný počet kandidátů (nevím nevím, jak by jinak dopadla).

Sama likvidace LDS bylo nejen nezákonná, ale tak bizarní, že stojí za zmínku. Civilní odbor ministerstva vnitra dostal dopis, v němž se MV sděluje, že se konala mimořádná celostátní konference strany, která rozhodla stranu rozpustit. Byl podepsán jakýmsi panem Hřebíkem, který byl údajně jmenován likvidátorem strany. Výkonný výbor okamžitě upozornil ministerstvo vnitra, že se žádná mimořádná konference LDS nekonala a že p. Hřebík ani není, ani nebyl členem LDS. Ale ministr vnitra Ruml věděl své. Koneckonců on to byl, kdo nezákonně zlikvidoval LDS. Tahanice s ministerstvem vnitra trvaly několik měsíců; ministerstvo tvrdilo, že mu není nic do toho, zda se celostátní konference LDS konala, či ne. To je prý vnitrostranickou otázkou LDS. Ale strana se na základě dopisu p. Hřebíka likviduje. Pokud jde o likvidátora, nemusí být členem strany a ministerstvo vnitra podle platných zákonů nemusí vyžadovat jeho totožnost.

Nejen Jan Ruml vystačil s těmito neuvěřitelnými tvrzeními, ale přidal se k němu i předseda vlády, na něhož jsme se několikrát obrátili. Václav Klaus vždy znovu zjistil, že likvidace LDS proběhla opravdu, ale opravdu zcela v pořádku. ODS se tedy o likvidaci Liberálně demokratické strany rovněž pěkně zasloužila. Ještě dva roky uběhly, než žalostné zbytky LDS dospěly k závěru, že bitva je zcela prohraná.

Dnes je tedy vlastně otázka, k čemu byla LDS (Demokratická iniciativa) dobrá, čistě akademická. Lze snadno odpovědět, že nebyla k ničemu, nic neprosadila, tradici nezavedla, velké myšlenky z jejího působení nezůstaly (a ani nevznikly). Ale existuje slabá naděje, že toto hodnocení Liberálně demokratické strany v budoucnosti neobstojí. Bude záležet na tom, jak politika a historie ocení celou tuto etapu společenského vývoje před rokem 1989 a bezprostředně po něm. Zda vznikne pochopení pro to, že tu před listopadem 1989 existovala opoziční organizace, která nepropadla radikalismu, vytvářela občanský program a přes značné programové různice usilovala o spolupráci jak s Chartou 77, tak s dalšími opozičními skupinami.

Tato spolupráce měla umožnit vytvoření koordinačního výboru opozice, který by koordinoval jednotné, popřípadě na sebe navazující akce občanských aktivit. A neměly vést k všeobecné amnestii pro aktivistické funkcionáře, nýbrž k pochopení, že předlistopadové státní a stranické orgány jsou za stav země zodpovědné a že se za svou zodpovědnost musejí zodpovídat.

Také si snad společnost jednou uvědomí, že LDS se nebála prohlásit se ještě za předlistopadového režimu opoziční stranou, že usilovala o mnohem čistší stranictví, než jaký známe dnes, a že v počátcích vzdorovala hloupé ideologii ne-stranictví za každou cenu.

Takže, kdo ví, třeba LDS přece jen někdy dostane náhrobek. Není třeba se obávat, že bude monstrózní, spíše jde o to, aby byl vůbec vidět.