Listopad 2004

Diktát módy

Vlastimil Marek

Jedna věc mne překvapuje již od doby, kdy jsem začal pozorovat dívky a později ženy: čím dál víc a hlouběji, a naprosto zbytečně, podléhají diktátu módy. Samozřejmě jsem již od dětství registroval poznámky babiček, česajících nepoddajné kučery vnuček „Pro krásu se musí trpět“, a nechápal jsem ochotu, se kterou vnučky takto „rády“ trpěly, a sám jsem trpěl jak zvíře, když mne matka na nedělní odpolední procházku nastrojila do věcí, které bych si já sám (už tehdy) na sebe nikdy nevzal, ale to, čeho jsem pak musel být svědkem v dalších letech, jen potvrdilo výše napsané. Léta jsem tak používal jeden slavný citát, osvětlující ženskou nejistotu a zmatenost zvláště v tomto „módním“ ohledu: „Žena neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane.“

Již v 70. letech jsem (v jednom svém samizdatovém časopise) nemohl nekonstatovat, že se ženy vlastně oblékají samy pro sebe a hlavně pak diktát módy, ne pro své partnery a muže všeobecně. O dvacet let později jsem v jiném takovém časopise v podobných souvislostech napsal, že doba je podivná a vymknutá z kloubů a šílí: „Zatímco v 70. letech si ženy vycpávaly prsa, dnes si vycpávají ramena!“

A z tohoto hlediska není důležité, že tvůrci módy bývají většinou muži: buď jsou to homosexuálové, nebo, po těch letech v ženském prostředí, nemají v těle víc testosteronu než všechny ty modelky kolem. Jinými slovy, za mého mládí ženy ještě zdůrazňovaly druhotné pohlavní znaky (tedy ony obliny, na které je mužský mozek evolučně naprogramován), ale krutá paní Móda pak po ženách chtěla zdůrazňovat mužské pohlavní znaky, tedy široká ramena.

Nepátrám teď po příčině toho, že ženy tak snadno podlehly a nadále podléhají diktátům módy. Rád bych upozornil na základní rozpor v jejich konání.

Ženy se odjakživa česaly, koupaly, voněly a oblékaly, aby se líbily mužům. Jenže, vážené dámy, muž vnímá jinak než vy. Nepátrá po detailech, jeho dojem o vás je založen především na vjemu celku. Váš často až přehnaný smysl pro detail je tedy v případě upoutání a svedení muže jaksi marný a zbytečný.

Nic nového pod sluncem, ženy takto „šílely“ až do absurdna odedávna. A nemám na mysli jen čínské „nožky“ či krinolíny a stažené vosí pasy šněrovaček (i když v tomto případě šlo alespoň o zdůraznění oné křivky pasu). I pamětnice toho ještě nedávného 20. století sem tam prozradí, že například již za první republiky byly moderní odbarvené vlasy, a tak si tehdejší dívky blondýnky vypálenými sirkami černily kořínky vlasů, aby to vypadalo, že mají (módně) odbarvené vlasy. Právě tak si po válce dívky malovaly uhlem na lýtka imaginární šev (punčochy, tehdy vyráběné se švem, prostě neměly, tak si namalovaným švem pomohly i iluzi, kterou páni zdálky samozřejmě nerozeznali).

Tvrdím tedy i nadále, že ženy se (kontraproduktivně) líčí a oblékají daleko více pro sebe (víc, když jdou na schůzku s přítelkyněmi, než když jdou na schůzku s mužem): soupeří mezi sebou. Soupeření je ovšem evolučně především mužský rys lidské povahy a i když se v této variantě objevuje stále častěji a podvědoměji u žen, nemá evoluční opodstatnění.

Po roce 1990 pak pro současné dívky a ženy prakticky není úniku. Obávám se, že vliv módních časopisů je bohu a ženám žel daleko hlubinnější, než si ženy uvědomují (a než jsou ochotny připustit).

Kromě vynálezu minisukní v 60. letech osobně nepamatuji nějakou módu, která by ženám, z pohledu muže, pomohla vylepšit „image“. Úplně odhalené poprsí či vykukující čárka mezi zadními půlkami modelek na módních přehlídkách je sice šokující a atraktivní, ale ty pravé muže od modelek přímo odhánějící.

Psychologové a seznamovací kanceláře by mohly vyprávět! Naopak, dlouhá řada módních „vynálezů“ ženám (a jejich tělům a pověsti) spíše škodila. Vyprávět by mohli i lékaři (od zborcených nožních kleneb a zdeformované palce z bot až po anorektičky a bulimičky nebo plastické operace).

Nízké pasy kalhot posledních několika let jsou podobně nesmyslným a čistě módním extrémem – dívkám táhlo na ledviny, a protože se asi „obyčejné“ kalhoty vůbec nevyráběly, nosily tyhle „nízké“ i ty příslušnice pohlaví ženského, kterým to až odpudivě deformovalo postavu. Nízký pas kalhot své nositelky zdárně připravil za nimi jdoucí muže o ony tak žádané obliny a naprosto tak vyrušil onu nežádanější vizuální křivku pasu a boků. Dámy, proboha, pokud to ještě nevíte, noviny už psaly, že bokovkám už odzvonilo!

Přitom by stačilo jen zůstat ženami a nenechat si vzít typicky ženský smysl pro proporce: nikdy nezapomenu na moment obrovského překvapení, když si naše partnerky v letech 1968 a 1969 ze dne na den přestaly barvit řasy a zdůrazňovat oči očními stíny - a dokonce přestaly nosit podprsenky! To byla skutečná sexuální revoluce v tom filozofickém slova smyslu a tím teprve začalo (bohužel pak na delší dobu zase přestalo) ženské hnutí u nás! To byl skutečně hlubinný impuls, který nás muže tehdy donutil konečně vidět v ženách kolem nás skutečné bytosti, ne jen zmalované a podle diktátu módy unifikované loutky.

Teprve relativně nedávno, po všech těch letech, se ke mně dostal odpovídající citát, ilustrující tohle absurdní každoranní malování a každovečerní odličování (z něhož měl „zisk“ jen kosmetický průmysl): Helena Růžičková jednou vyprávěla, že když se na sebe ráno podívá do zrcadla, řekne: „Neznám tě, ale umyju tě.“

Přitom by stačilo tak málo: mužská mysl potřebuje tajemství, náznak – pak funguje víc a líp! Rád se dívám každé čtyři roky na zapalování olympijské ho ohně – mladé Řekyně jsou zahaleny jen v tógách, a jsou více sexy než většina současných modelek! Právě tak průměrná chudá Indka vlastní jen dvě sárí, jedno na všední den, druhé na svátek, ale v tom dlouhém kusu barevné látky, který se dá upravit na mnoho způsobů, vyzařuje nakonec víc svádivé erotiky než děvy a dívky ve všech módních magazínech a pornočasopisech v místní trafice.

Móda, parádivost, fintivost tu vždycky byla a vždycky bude (a v před a pubertálním věku je přece tak důležité mít přesně ty džíny či mobily, které mají už všechny spolužačky). Jenže dnes je jí tolik a je vnucována z tolika úhlů a v tolika neodolatelných variantách, že je přinejmenším užitečné vědět o úskalích a nebezpečích podlehnutí jejímu diktátu, a o tom, že z hlediska mužů a původního účelu nefunguje.