Listopad 2004

Milan Paumer: Měli jsme proti komunismu bojovat dřív

Na ten útěk jsem opravdu pyšný, říká Milan Paumer, jenž s bratry Mašínovými dramaticky opustil svou vlast. Nejvíc lituji toho, že jsme se do boje proti komunismu nepustili dřív, hned po únoru 1948. Začali jsme pozdě, až ve chvíli, kdy už tolik lidí bylo pozavíraných, tolik jich bylo zastřelených na hranici. Ale to víte, po půl století se na to člověk dívá jinak.

Já jsem se narodil v roce 1931 v Kolíně, ale naše rodina bydlela v nedalekých Poděbradech. Vyučil jsem se strojním zámečníkem v Čelákovicích a potom jsem šel do Kolína na průmyslovku. Po roce ve strojírenském závodě mě povolali na vojnu. Ale to už jsem se účastnil odboje s bratry Mašínovými. S jejich rodinou jsem se seznámil už za války v roce 1942, když se museli vystěhovat z Prahy do Poděbrad a tady se o ně začali poděbradští sokolové starat. Přišel jsem jednou domů a táta říká: "Tady ty dvě tašky brambor odnes Mašínovým."

Generál Mašín byl pro nás všechny velkým vzorem. Můj táta si v mládí zlomil klíční kost a nevzali ho na vojnu. Kupoval mi alespoň knížky o našich legionářích a snil, že si najdu práci jako hraničář. Když komunisté v roce 1948 převzali vládu, začali jsme si uvědomovat, co se stane. Nejdřív jsme třeba komunistické mládeži v Poděbradech házeli napínáčky pod kola. Jenže pak jsme chtěli víc. Začali jsme vymýšlet sabotážní akce proti režimu.

S naší skupinou jsem se zúčastnil akcí, při kterých zemřeli lidé. Já neříkám, že to bylo něco obdivuhodného, ale co jsme dělali, bylo nezbytné kvůli bezpečnosti. Ze všech odbojových skupin proti komunismu jsme byli nejúspěšnější, operovali jsme nejdéle a mohli jsme vykázat nějakou činnost. Vím, jaký to dnes dělá dojem na lidi, zvlášť na ty mladší. Ale já jim na besedách říkám: museli byste v tom žít a vidět to.

Ale pak jsme se domluvili, že musíme pryč. Chtěli jsme co nejrychleji do západního Německa. Od kamarádů jsme slyšeli, co se děje na západních hranicích. Takže pak jsme to změnili, že půjdeme do východního Německa a pak do západního Berlína. Ty východní hranice nebyly prakticky střeženy.

Byl jsem na vojně v Turčianském Svätém Martině, když jsem dostal telegram: "Svatba se bude konat." To bylo domluvené heslo, že vyrážíme. Sedl jsem na rychlík, a pak jsme se už společně vydali na cestu. Podle plánu jsme odhadovali, že za čtyři dny můžeme být v Berlíně. Nakonec to trvalo měsíc. Komunističtí policisté byli rychlejší: za šest hodin věděli, že jsem zběhl, a dali vědět pohraniční policii.

Pořád jsme byli v poklusu. Němci nám dali jméno Zátopkové. Utíkali jsme a na každé křižovatce jsme naráželi na německé hlídky. Mysleli jsme, že projedeme vlakem. Neprojeli jsme. Pokladní si všimla, že nějaký chlap s cizím přízvukem koupil pět jízdenek. Takže když jsme přišli do nádražní haly ve městě Uckro, čekali tam na nás a zahnali nás do rohu. Bratři Mašínové a Václav Švéda však zareagovali rychle. Bože, požehnej Mašínům a Švédovi. Ti místo aby dali ruce nahoru, vytáhli bouchačky a začali pálit. A ti Němci se káceli. Pak se všichni hnali ven. Na peronu se už nedalo střílet, byla tam tma. Nevěděli, kdo je kdo.

Na začátku útěku nás bylo pět, doběhli jsme tři, já s prostřeleným břichem. Přecházeli jsme most a na něm stála hlídka. Němec nás viděl a držel v šachu, jenže uklouzl, a už jsme ho měli. Chtěli jsme ho omámit chloroformem, ale to se nepovedlo, vytáhl pod pláštěm bouchačku a vystřelil. Cítil jsem v boku, jako by mě někdo uhodil klackem. Dal se tam strčit prst. Krev tekla dovnitř. Připadal jsem si jako hodně najedený, ale šel jsem. A nakonec jsem se dostal až do Berlína. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli dopadeni a vydáni do Československa.

Ten útěk, to je něco, na co jsem opravdu pyšný. Třikrát jsem měl být mrtev. Víte, jestli měl někdo v životě příležitost a nevyužil ji, tak já můžu říci, že jsem příležitost měl a využil jsem ji vlastně na celý život dopředu. Kulka naštěstí nezasáhla žádné důležité orgány. Skončil jsem na operačním stole v berlínské nemocnici. Jeden příslušník americké tajné služby ležel na vedlejším lůžku. Další německý policista hlídal přede dveřmi. A dalších dvanáct se pohybovalo kolem nemocnice. Chytli dva podezřelé, kteří mě asi chtěli unést. Když jsme překročili hranice východního Německa a snažili se dostat do západního Berlína, uvědomil jsem si, že někdo nad námi držel ochrannou ruku.

Pak jsem byl v táboře a Američanům jsme řekli, že chceme do jejich zvláštních jednotek - Rangers. Ale oni nám řekli, že mají něco lepšího: speciální síly. Byli jsme tím nadšeni. Brzy - 11. ledna - nás už loď amerického námořnictva převezla do USA. A když jsme připluli, přišli za námi hoši z FBI. Řekli: "Je tam televize, novináři, všichni vás chtějí vidět. Nabízejí každému sedm tisíc dolarů za rozhovor. Ale rozmyslete si to, nejste vítězové ve fotbale." A my jsme skutečně byli opatrní, abychom neohrozili příbuzné doma. Tak jsme novináře odmítli.

V Americe jsme byli překvapeni reakcemi tamních lidí. Oni si třeba mysleli, že jsme tam přišli, protože u nás doma nemáme co jíst. Oni si neuvědomovali, co to je ten režim tady. Uvědomil jsem si to, když jsem jednou komusi popisoval, že nám vzali majetky. On se zeptal: "Vy tam nemáte advokáty?" Tak jsem pochopil, že to nemá smysl.

U americké armády jsem byl až do roku 1959. Z toho dva roky jsem sloužil v Koreji u minometu. Nebyl jsem u pěšáků, takže jsem se nedostal do první linie. Tehdy se ještě na linii střílelo, ale ten hlavní konflikt už byl pryč. Ta doba strávená v Koreji byla cennou zkušeností. A také jsem si říkal, že je dobré bojovat proti komunismu kdekoli na světě. Měl jsem z toho dobrý pocit.

Trochu lituji, že nedošlo ke konfliktu mezi Západem a Východem, v němž bychom měli příležitost se dostat zpět do Česka a pracovat na obnově demokracie v republice. Mám pocit, že tady pořád ještě demokracie není. Když vidím, jak fungují soudy... Lidé jsou liknaví, stavějí se laxně k obecným věcem. Armáda mi dala zkušenosti na celý život. A naučil jsem se tam jazyk. Říkám dnes mladým lidem na besedách: "Když můžete někam jet, jeďte. Naučte se, co můžete, ale přijeďte nakonec zpátky."

Po odchodu z armády jsem se rozhodl, že budu podnikat. Ale asi jsem nebyl úplně v obraze. Neměl jsem v této oblasti zkušenosti. Trvalo, než jsem je získal. Přitom Amerika nebyla pro mne úplně neznámou zemí. Otec měl sestru v Americe, ta se na nás přijela v roce 1946 podívat. Vyprávěla, jaké to tam je. Když jsem tam později přijel, věděl jsem už, co mě může čekat. Ale když jsem tam byl, byl jsem stejně příjemně překvapen, že člověk může říkat svůj názor. Lidé byli svobodomyslnější. Ale té svobody bylo někdy trochu moc. Mnozí se vůbec nedívali, co se děje za hranicemi USA.

Dlouho jsem žil na Floridě. Ze začátku jsem na to koukal jako na zjevení. Na pláž to bylo patnáct minut, sluníčko svítilo... Taková pohoda! Ale když Castro vyhrál na Kubě, začalo se to měnit. Byli jsme dva centimetry od světové války. Nevěděli jsme, jestli na Floridu nedopadnou rakety. A pak se tam začali stěhovat Kubánci, emigranti. Najednou bylo přelidněno. Nebyly byty. Americká vláda tam poslala vojenské stany a v nich uprchlíci žili.

Hodně starousedlíků se proti tomu stavělo, ale my jsme byli rádi, že se jim pomáhá. Jenže někteří z nich byli sebevědomí až příliš. Dostávali od americké vlády podporu 500 dolarů měsíčně, to tehdy byla dobrá suma. Ale pak tam začalo přicházet hodně uprchlíků i z dalších jihoamerických zemí a objevili se dealeři drog. Florida se stávala nebezpečnou. Měl jsem taxikářskou firmu, sám jsem trochu jezdil, zaměstnával jsem asi 12 lidí a měl pět taxíků. Z počátku to bylo výhodné. Byli tam turisté z Evropy, ale v sedmdesátých letech to kvůli drogám začalo být nebezpečné. Třikrát na mne vytáhli bouchačku, chtěli peníze. Dal jsem jim je, samozřejmě.

Ze začátku jsme se na Floridě s Mašíny stýkali, byli jsme pohromadě. Jednou jsme jeli do Texasu na lov nutrií. Přihnal se hurikán a slaná voda zalila jižní Texas. Mně to zatopilo auto, já ho sice zprovoznil a dojel zpátky na Floridu, jenže za tři měsíce bylo úplně po něm! Později jsme se s Mašíny už tak nevídali a nakonec jsme si jen sem tam psali. Pak jsme se o sobě dověděli až po pádu železné opony.

Když komunismus padl, rozhodl jsem se vrátit. Vím, že Mašínové zůstali, oni tam mají své obchody, rodiny. Já jsem firmu prodal, jsem svobodný. Mám tady bratra, říkal jsem si, že by bylo dobré, kdybych se vrátil. A také abych tady mohl vysvětlovat, proč jsme to vlastně dělali.

Už v devadesátých letech, když jsem tu byl poprvé, jsem viděl, že lidé jsou názorově rozděleni a že se proti komunismu nedělá dost. Tak jezdím po školách, chodím na besedy. Sleduji soudní spory. Teď zrovna sleduji spor s Hučínem.

Vím, že se diskutuje o tom, zda máme dostat vyznamenání za odboj proti komunismu, ale můj život a budoucnost na tom nezáleží. Když bude, přijmu to, když ne, smutný nebudu. Mám radost, když mluvím s bývalými politickými vězni z padesátých let, s bývalými důstojníky. Říkají: My jsme vám tak tehdy fandili!

***

Voják a podnikatel Milan Paumer

* narodil se 7. dubna 1931 v Kolíně, jeho otec byl ředitelem hospodářského družstva v Poděbradech

* vyučil se strojním zámečníkem v Čelákovicích a poté absolvoval průmyslovku v Kolíně

* v roce 1942 se poprvé seznámil s bratry Mašínovými, známost ovlivnila celý jeho budoucí život

* po ovládnutí republiky komunisty byl s bratry Mašínovými členem odbojové skupiny, prováděl především sabotáže; v roce 1953 se vydali na cestu do západního Berlína, kam se doslova prostříleli 1. listopadu z pětičlenné skupiny došli jen tři; při honu na uprchlíky byl vlastními lidmi omylem zastřelen německý policejní velitel

* 11. ledna odjel do USA a nastoupil do armády, 1956-57 sloužil v Koreji

* od roku 1959 podnikal na Floridě, vlastnil taxislužbu

* po pádu komunismu se vrátil zpět do Česka

(MFDNES)